Změna cesty

-- Romantická povídka z historického období Sféry, literární dáreček k Valentýnu 2015.

 

Malaen se účastnila Obchodní slavnosti jen z jednoho důvodu. Ne proto, aby si na sebe mohla vzít drahé šaty a šperky, jak tomu bylo u jiných dam. Nelákala ji okázalost sídla lorda Haraje, kde se slavnost dvakrát do roka konala; neměla potřebu opíjet se vínem na jeho útraty. A rozhodně nesnila o konverzaci či tanci s místními pány – naopak se tomu úzkostlivě vyhýbala. Snažila se brát si na sebe střízlivé šaty a stranit se společnosti; nepřitahovat pozornost. Chodila tam z povinnosti, která ji k smrti děsila. Kromě toho to byla také jediná možnost, jak se vidět se svou sestrou.

Proto postávala vedle jednoho ze zdobených sloupů a zpovzdálí pozorovala tančící páry ve snaze najít Ameleru – zatím ale rudozlaté barvy jejího manžela nikde neviděla.

„Tím, že si na sebe nevezmete honosné šaty, upoutáte mnohem více pozornosti, než kdybyste si je vzala.“

„Prosím?“ Mužský hlas ji zaskočil. Měla to štěstí, že na ni málokdy někdo promluvil. Když se otočila, zajíkla se.

„Jste tak v davu mnohem nápadnější.“

„To mě nikdy nenapadlo. Děkuji vám za radu, pane.“ Chystala se odejít a nedat na sobě při tom znát děs, který se jí pomalu zmocňoval. Upoutala pozornost jednoho ze synů vládnoucích lordů Předpeklí – horší už to snad být nemohlo.

„Věnovala byste mi v průběhu večera tanec?“

Malaen se zarazila vprostřed kroku. „Jak si přejete, pane.“

O krok k ní přistoupil a nabídl jí skleničku se šumivým vínem. Roztřesenou rukou si ji od něj vzala. Musel vidět, jaký strach v ní vzbuzuje, přesto přistoupil ještě o krok blíž.

„Vaše sestra je na zadní terase. Myslím, že trocha pití jí přijde vhod.“

 

Amelera seděla na zdobené lavičce, kam nedopadalo světlo z lustrů v sále. Okamžitě si všimla mladší sestry, která se k ní takřka rozběhla, když ji spatřila. Amelera věděla, že sestru neošálí – modřinu, která se jí vybarvovala na tváři, nijak neschová.

„Ami…,“ hlesla, když uviděla její tvář. „Nenávidím ho!“ zašeptala.

„Tiše, Mal!“ okřikla ji. „Tohle už nikdy nahlas neříkej! Rozumíš?“

Mladší dívka neochotně přikývla.

„Víš, jak to chodí – lord Předpeklí si ukáže… a taky to dostane. Měla jsem štěstí, že se rozhodl si mě vůbec vzít,“ zašeptala. Byly nymfy – neměly na výběr. Jejich svět byl zdrojem vzácných duší, po nichž démonští lordové prahli. Kdo měl svou nymfu, měl její krev a s ní mohl nalomit pečeť chránící světy. Pak měl libovolný přístup k duším – proto si nymfy nárokovali. V tom lepším případě se s nimi oženili. Z dívek se stávaly druhé a třetí ženy – nemohly s nimi počít dítě, a tak byly vesměs milosrdně přehlíženy. V horším případě si je prostě vzali násilím. Žádná slavnost se neobešla bez únosu. Nikdo nezakročil – démoni, ačkoliv by tomu díky Radě tak být nemělo, vládli tomuto světu. Všichni to věděli. Mladé nymfy platily daň za to, že jejich rodiny byly v této Radě přítomny. Sedm vládnoucích démonských rodů: sedm lordů Předpeklí a bezpočet jejich příbuzných. Nymfy pro ně byly hodovním stolem, na kterém si mohli po libosti vybírat. Zadarmo… Ovšem jejich neúčast na Obchodní slavnosti se neomlouvala.

Amelera si všimla skleničky, kterou Malaen svírala. „Nepila jsi z ní, že ne?“

Mal zavrtěla hlavou. „Je pro tebe. Aspoň tedy myslím…“

Sestra jí vytrhla skleničku z ruky a přičichla k ní. „Nic v ní není,“ oddechla si a pak ji celou naráz vypila. „Kdo ti ji dal?“

„Syn třetího lorda.“

Am ji vyděšeně chytila za ruku. „Bílé vlasy a rohy?“

Malaen přikývla. „Přišel za mnou a požádal mě o tanec.“ Amelera na ni nevěřícně pohlédla. „Věděl, že jsi moje sestra, dal mi tu skleničku a řekl mi, kde tě najdu…“

„To nemůže být Ismael.“ Mal cítila v sestřině hlase úlevu. Ani jí tohle jméno nebylo neznámé a vzbuzovalo v ní patřičný respekt. „Musí to být jeho bratr – Walarion. Ve vyšších kruzích se pohybuje teprve chvíli…“

„Co o něm víš?“

„Moc toho není. S bratrem se podle všeho nemají zrovna v lásce. Ještě si nevybral žádnou nymfu. Ale také ještě není ženatý.“

Pokud si tedy Malaen opravdu vybral, čeká ji život konkubíny.

„To ale neznamená, že bys na něj neměla být milá,“ napomenula ji sestra a pokusila se vyloudit na tváři úsměv. „Třeba budeš mít štěstí.“

 

Malaen se vrátila do hlučného sálu jen se sebezapřením. Ami měla pravdu – měla by být milá, i když se jí jen z pomyšlení na to, že bude s Walarionem muset tančit, dělalo špatně.

Už na ni čekal. Stál u stejného sloupu jako prve ona. Tázavě se podíval na prázdnou skleničku v její ruce, a tak ji rychle odložila na stolek.

Nabídl jí rámě. Malaen na okamžik zaváhala, ale pak se do něj zavěsila a spolu vyšli do středu sálu. Bála se, že takhle dojdou prostě až k protilehlým dveřím, ty se za ní zavřou a už ji nikdo nikdy neuvidí. Ale Walarion se zastavil a zaujal taneční postavení.

„Popovídala jste si se sestrou?“

„Ano, pane. Děkuji za optání. Sestra vám děkuje za občerstvení, které jste jí poslal.“ Pohlédla na něj a všimla si na jeho tváři slabého úsměvu.

Hudba začala hrát. Démon si ji přitáhl do náruče a začal ji zkušeným krokem vést po sále.

„Řekla vám sestra, kdo jsem?“

„Ano. Vy už zřejmě víte, kdo jsem já…“

„Zřejmě. Znervózňuje vás to?“

„Ano.“

„Cením si vaší upřímnosti.“

Po chvíli mlčení se Malaen osmělila. „Do té skleničky jste nic nepřimíchal,“ hlesla.

„Nemám k tomu důvod.“ Po chvíli dodal: „Cítím, jak vám buší srdce. Neomdlíte mi tu, že ne?“

„Ne, pane. Leda byste si to přál.“

„Bojíte se?“

„Měla bych?“

Teď už se démon opravdu usmál. „Smělá odpověď.“

Už nemluvili. Když hudba dohrála, Walarion ji odvedl do jednoho z menších salónků.

„Pokud bych se teď vzdálil s tím, že vám dojdu pro pití, tak mezitím odsud utečete, že?“

Malaen provinile zčervenala.

„V tom případě vám přeji dobrou noc. Uvidíme se na další slavnosti, lady Malaen.“

Uklonila se a odešla. Ve dveřích se ještě otočila. Walarion ji vyprovázel pohledem. Kývl na ni. Oplatila mu nesmělým úsměvem.

Nemohla tomu uvěřit. Opravdu ji nechal jít…

Svým štěstím se mohla opájet dalších šest měsíců.

 

***

 

Tento rok vyvolávala slavnost v Malaen méně úzkostné pocity než v předešlých letech. I tak se ale nedokázala bavit jako řada jiných nymf. Dívky jakoby se snažily upoutat pozornost lordů – snad ve snaze vydobýt si pozici manželky. S Amelerou sice její muž nezacházel dobře, ale pořád se měla lépe než řada jejích souputnic. Nestrádala a kromě pár nocí, kdy ji manžel poctil svou návštěvou, měla klid.

Malaen přemýšlela, zda by také neměla změnit své chování – zda by se o lordy neměla začít zajímat, ukázat se jim. Je pěkně stavěná a hezká, možná by měla šanci… Pak si ale vzpomněla na dvě nymfy, které zmizely o předchozí slavnosti, a otřásla se.

Už ze zvyku si stoupla na své místo ke  sloupu, odkud dobře viděla do sálu, a mohla tak vyhlížet sestru. Teď tančila s jedním lordem – nebylo by moudré je vyrušit. Musí počkat, až si Amelera odbude své společenské povinnosti.

Byla trochu nervózní, tentokrát si opravdu vzala lepší šaty. I když se zdálo, že v sytě zelené, která jí ladila s očima, se v davu hladce ztratila, cítila se nesvá. Přehodila si přes holá ramena jemný šál, který jí dodal alespoň zdání nenápadnosti.

„Jsem rád, že jste dala na mou radu ohledně šatů.“

Tentokrát ji už nevylekal. „Lorde Walarione.“

Oplatil jí úklonu. „Lady Malaen.“ Nabídl jí skleničku.

„Děkuji, to je do vás milé.“

„Koneckonců mi ji dlužíte ještě z minula.“

Zatrnulo jí.

„Neznepokojujte se, byl to jen pokus o žert.“

Napětí v ní přesto dál zůstávalo. Zakořenilo za ty roky už moc hluboko.

Upíjela pomalu víno a sledovala tančící páry. Walarion odložil svou skleničku a otočil se k ní. „Ještě jste dnes nemluvila se sestrou?“

Zavrtěla hlavou. „Zdá se velice zaneprázdněná. Jejímu manželovi se nejspíš podařil výhodný obchod.“

„Určitě k tomu dostanete ještě příležitost. Tedy pokud tu zůstanete déle než minule…“

„Zůstanu tu tak dlouho, jak si budete přát.“

„Víte, co bych si přál teď? Abyste na sobě neměla ten šál.“

Malaen na něj úkosem pohlédla a pak vztáhla ruku k jemné látce, halící jí ramena.

„Dovolte, já sám…“

Než stihla zareagovat, Walarion jí jednou rukou nadzvedl vlasy a druhou opatrně stáhnul šál. Položil ho na stolek vedle své skleničky. „Takhle je to lepší, nemyslíte?“

„Pokud vám to tak vyhovuje, pak i mně.“

Věnoval jí podmračený pohled. Malaen se marně pokoušela přijít na to, čím ho popudila.

„Proč se mě neustále vyptáváte na mou sestru, pane?“

Pokrčil rameny. „Zdálo se mi, že vás její přítomnost těší. Myslím, že bychom si neměli odříkat věci, z nichž máme potěšení.“

Přemýšlela, zda má za jeho slovy hledat něco víc.

„Zatančíme si?“ navrhl.

Malaen se do něj zavěsila a následovala ho do středu sálu. Tentokrát mlčeli. Když tanec skončil, čekala, že ji nechá být, stejně jako minule. Walarion ale setrvával na místě, a tak musela i ona. Hudba začala znovu hrát. Tanec byl párový, takže spolu opět nepromluvili. Až při čtvrtém tanci se k tomu naskytla opět příležitost.

„Rád bych podotkl, že vám to dnes večer velice sluší.“

Malaen klopýtla a na okamžik vypadla z rytmu, ale Walarion byl zkušený tanečník – díky jeho vedení kromě něj nikdo nic nepoznal.

„Děkuji.“

„Nejste zvyklá přijímat komplimenty?“

„Ne, to nejsem.“

„Je neobvyklé, aby nymfě zalichotil démon?“

„Velice. Ještě jsem o tom neslyšela.“

„Proto to ve vás vyvolává úzkost?“

Mlčela. Nevěděla, co mu na to má říct. Jak mohl poznat, jak se cítí?

„Jen mluvte,“ vyzval ji.

„Není o čem, pane.“

Usmál se. „Bojíte se, že kdybyste mi řekla, co si doopravdy myslíte, potrestal bych vás?“

„Měl byste na to plné právo.“

„Máte mé slovo, že vám ode mě nic nehrozí. Povězte mi, na co zrovna myslíte.“

Zaváhala. Nechtěla ho popudit. Když to ale chce slyšet…

„Působíte důvěryhodně. Mám pocit, že vám mohu věřit, že se vás nemusím bát… tolik jako ostatních.“

„A to je špatně?“

Opatrně přikývla. Walarion tázavě pozvedl obočí. Malaen se nadechovala k odpovědi, ale v ten okamžik hudba přestala hrát. Hudebníci si potřebovali odpočinout. Následovala proto svého tanečního partnera pryč ze sálu. Když došla ke svému stolku, vzala si na sebe opět šál – z nepochopitelného důvodu se tak cítila bezpečněji.

„Povíte mi, proč se vám nelíbí, když se mě nemusíte bát?“

„Co když to jen předstíráte? Snažíte se záměrně vyvolat důvěru…“

„Proč bych to podle vás měl dělat?“

„Kvůli naději…“

„Abych se pak více pobavil?“

Měla strach. Za normálních okolností by si nikdy nedovolila takhle mluvit s démonským lordem. Klidně by jí za to mohl nechat vyříznout jazyk, kdyby si umanul. Ale nedokázala už mlčet. Nevěděla, jaké s ní má Walarion plány – ani se neodvažovala hádat. Jeho chování ji mátlo, odporovalo všemu, co o démonech věděla, a to ji znepokojovalo.

„Proč jinak byste věnoval svůj čas dívce, jako jsem já? Slušného zacházení se dostává nymfám, které si lordi chtějí vzít za ženy. Ale to není můj případ, protože vy ještě nemáte první manželku. Kdybyste mě chtěl, mohl jste mě mít už před šesti měsíci, nic vám nebránilo. A tady se nabízí důvod, proč jste to neudělal…“

„Abych si lépe užil svůj lov?“ nadhodil. Pak udělal něco, co Malaen nečekala: upřímně se rozesmál. „Podezříváte mě tedy z pěkných věcí! Takové kruté chování by bylo ještě o stupeň odpornější než jednání mých příbuzných. Nejprve si myslíte, že vám něco přimíchám do pití, a pak se domníváte, že vás hodlám záměrně týrat! Nejspíš bych se měl urazit.“

„Chtěl jste to slyšet,“ namítla.

Přikývl. „Máte pěkně nabroušený jazyk, lady Malaen. Vaše upřímnost se mi líbí.“

Nevěděla, co na to říct, tak raději mlčela.

„Z jakých dalších hrůz mě podezíráte?“

„Vysmíváte se mému strachu?“

„Trochu nejspíš ano.“ Walarion zabloudil pohledem za její rameno. „Zdá se, že se blíží vaše sestra. Nechám vás tedy o samotě. Doufám ale, že se mi nepokusíte utéct…“

Pohlédla mu do očí. Místo zloby, kterou tam čekala, spatřila jen pobavení.

„Máte moje slovo,“ slíbila.

Uklonil se a odešel. Malaen to nechápala. Místo toho, aby ho její drzost rozhněvala, se zdálo, že ji spíše vítal. I tak v ní stále zůstával strach z toho, že se jedná jen o nějakou hru…

 

***

 

Walarion nechal Malaen se sestrou a šel se na okamžik věnovat své vlastní rodině. Jeho sestra – Neia – stála osamoceně nedaleko velkých prosklených dveří na terasu. Sledovala potemnělou oblohu.

„Bude nejspíš zase sněžit,“ pronesla do ticha. Walarion si stoupl vedle ní a vychutnával si pohled na zasněženou zahradu, kterou osvětlovaly dva úzké pruhy světla z místnosti. Jejich klid neměl dlouhého trvání.

„Ismael,“ zašeptala Neia rychle, než byl v doslechu.

„Walarione, copak sis to dneska ulovil?“ Budoucí lord Předpeklí se lépe zadíval na hovořící dvojici žen nedaleko od nich. „Vždycky jsem si myslel, že máš příšerný vkus, ale tuhle ti schvaluju.“

Walarion viděl, že jeho starší bratr je opilý. V takovém případě bylo lepší se s ním moc nehádat, protože se stával ještě nevyzpytatelnějším než obvykle.

„Krasova žena taky není špatná, ale tahle je mladší. Vypadá vedle ní víc svěže – jako čerstvě dozrálý plod, který volá po utrhnutí…“

Walarionovi se ve tváři nepohnul jediný sval. Věděl, že ho bratr chce vyprovokovat. Nehodlal mu to potěšení dopřát.

„Počkat. Není to ta šedá myš, se kterou ses bavil o minulé slavnosti? Je to ona! Když jsi ji nechal jít, myslel jsem si, že tě prostě nezaujala…“ Věnoval mu zhnusený pohled. „Je mi z tebe na zvracení, bratříčku.“

„Nápodobně, Ismaeli.“

„Nehraj si tu na něco, čím nejsi – nemáš nade mnou žádnou morální převahu. Jsi démon a podle toho by ses měl chovat.“

„Další z řady tvých omylů.“

„Jestli ji chceš, tak si ji vezmi – máš na to rodové právo.“

„Tahle volba nespočívá na tobě.“

Ismael se k němu naklonil a odhalil zuby v dravčím úsměvu. „Tak to se pleteš, bratříčku. Je to moje volba, stejně jako spousta dalších věcí ve tvém životě. A víš proč? Protože jestli ji dnes večer neodvlečeš ty, udělám to já. Pak ti jí možná na chvíli půjčím… Nebo ti ji rovnou daruji… V takovém stavu, že bys o ni už ani nezavadil pohledem. Tohle je tvá volba.“

Walarion ho vyprovázel nenávistným pohledem. „Jednou ho zabiju, přísahám.“

Neia mu stiskla ruku. „A já ti v tom ráda pomůžu…“

 

***­

 

Večer značně pokročil. Většina hostů už byla v silně podnapilém stavu, řada mladších dívek se nenápadně vytratila – Malaen se jim nedivila. Sama byla v pokušení odejít, ale bála se toho, co by se stalo, kdyby porušila svůj slib. Walarion ji zatím znovu nevyhledal. Viděla ho tančit s démonkou. Když si ji pozorně prohlédla, našla několik společných rysů, z čehož usoudila, že se jedná o lordovu sestru. Měla stejně bledou pleť a tmavé, fialové oči. Její rohy nedosahovaly takových rozměrů jako bratrovy, byly ale více zatočené – toho démonka využila k tomu, že si na ně navěsila řadu ozdob, ladících s černobílými barvami jejího rodu.

Malaen je ještě chvíli sledovala. Zdálo se, že se oba dobře baví. I tak ale vypadali, že jsou oproti ostatním démonům napjatí. Jejich pohyby, i když elegantní, působily jaksi křečovitě. Propátrala pohledem dav kolem a nejspíš našla důvod jejich znepokojení.

Ismael.

Nechvalně proslulý první syn třetího lorda Předpeklí. V jeho společnosti se nikdo nemohl cítit dobře. Nejspíš ani jeho dva mladší sourozenci.

Démon jí oplatil pohled. Pozvedl skleničku a pokynul jí. Malaen z toho přeběhl mráz po zádech.

Chvíli se procházela podél obvodu sálu, prošla skrze několik menších salónků, kde se živě diskutovalo o obchodech, které se podařilo dnes uzavřít. Lovci získali tentokrát samé čisté duše, což výrazně zvýšilo ceny. Přerozděloval se zisk, udílely se pochvaly za nesmlouvavost. Amelera stála vedle svého manžela, spolu s jeho první ženou, a obě bavily jeho přátele.

Bude jí tohle také souzeno? Nemuselo by to být zase tak špatné…

Vzduch v sále byl vydýchaný. Malaen si proto přitáhla šál a otevřela dveře na terasu. Mráz jí okamžitě zaštípal na rozpálených tvářích, ale uvítala to. Někdo odklidil z terasy sníh, ale před chvílí začalo zase sněžit a vločky se opět usazovaly na dlažbě. Na holých pažích jí naskočila husí kůže. Věděla, že by tu neměla postávat dlouho, aby nenastydla, ale pohled na zasněžené jehličnany jí byl mnohem milejší než společnost v Harajově sídle.

Za sebou zaslechla kroky. Když se otočila, spatřila ve dveřích Ismaela. Srdce v hrudi se jí na okamžik zastavilo. Opatrně couvala, ale narazila zády do další osoby, která vyšla po schodech ze zahrady. Než se stihla podívat, kdo za ní stál, cizí ruka jí překryla ústa, aby nemohla křičet, a okamžik na to se jí začala zmocňovat malátnost, jak na ni působilo uspávací kouzlo – špinavé démonské triky…

 

***

 

Probudil ji chlad.  Někdo ji zabalil do kožešinového pláště, přesto se do ní dala zima. Snažila se netřást a využít ještě tu chvilku, kdy si snad nikdo nevšiml, že je už při vědomí. Seděla na koňském hřbetě a opírala se o jezdce za sebou; víceméně mu ležela v náručí. Nemusela se mu dívat do tváře, aby věděla, kdo to je.

Takže k tomu přeci jen došlo… Měla jsem celou dobu pravdu.

Chtělo se jí křičet, ale věděla, že by tím ničeho nedosáhla. Kdyby sebou začala házet, nebo se teď pokusila o útěk, akorát by jím tím udělala radost. Rozhodně alespoň Ismaelovi, který jel vedle nich a s pobavením si ji prohlížel.

„Kdopak se nám to probudil?“

Malaen se pokusila v sedle narovnat, aby si udělala aspoň trochu pohodlí; další předstírání nemělo smysl. Pohlédla do tváře nad sebou. Zpod kožešinou lemované kápě se na ni dívaly dvě fialové oči. Nedokázala v nich nic vyčíst. Ani nevěděla, zda v nich chtěla něco vidět – bála se, co by to mohlo být.

Rozhlédla se. Jeli po cestě, v níž byly vyjeté koleje od saní. Okolní krajinu nepoznávala; neměla tušení, kde jsou, ani jak dlouho byla vlivem kouzla v bezvědomí. Kam až dohlédla, rozprostíral se jehličnatý les a sněhové závěje. Spolu s nimi bylo na cestě dalších pět lordů.

Když odezněl prvotní nával strachu, zůstala Malaen klidná – až ji to samotnou překvapilo. Musela si přiznat, že celou dobu vlastně počítala s tím, že to takhle dopadne, takže ji tento výsledek ani moc nepřekvapil. Byla pevně rozhodnutá: až zastaví, aby si koně odpočinuli, uteče. Ztratí se někde v lese. Byla nymfa, v chladu dlouho nepřežije, alespoň to jí skýtalo nějakou jistotu. Raději zmrzne někde na bohy zapomenutém místě, než aby se stala další hračkou démonských lordů. Myslí si o ní, že je určitě zcepenělá strachem jako malé, vyděšené zvířátko. Jen ať si to myslí dál…

 

Příležitost se jí naskytla dřív, než čekala. Celá skupina zastavila na rozcestí.

„Potřebuju si trochu protáhnout nohy,“ prohlásil Ismael.

Její společník seskočil s koně a pomohl ze sedla i jí. Rychle se rozhlédla. Hranice lesa byla poměrně daleko, ale mohla by to zvládnout. Napjala se.

Walarion jí stiskl ruku. „Prosím, neudělejte žádnou hloupost,“ zašeptal.

Nevěnovala mu jediný pohled. Plášť, který měla na sobě, byl moc dlouhý, nejspíš některého z démonů, musí se ho zbavit – to jí teď dělalo starosti; nezamýšlela se nad významem Walarionových slov.

Když se od ní odvrátil, aby přijal lahev, kterou mu nabízel Ismael, rozepnula sponu, nechala plášť sklouznout na zem a rozběhla se k lesu.

Ismael se rozesmál: „Bratříčku, utíká ti úlovek.“

Walarion si povzdechl a vydal se za ní.

Když seběhla z cesty, propadla se do závěje. Netušila, že sníh bude tak hluboký. I tak se ale brodila dál, i když se jí na šaty okamžitě nabalil sníh a ztěžoval jí postup. Odhodila šál a dovolila si rychlé ohlédnutí. Walarion šel za ní. Nepospíchal, dával si na čas, což ji znervózňovalo.

Upadla. Vyškrábala se na nohy a pokračovala dál.

Když znovu zakopla a upadla, zvedly ji tentokrát už cizí paže.

„Tohle už nikdy nedělej, rozumíš?!“ Walarionův rozzlobený hlas se rozlehl nad ztichlým okolím. Obrnila se před tím, co přijde.

Na chladem znecitlivělé tváři ji zaštípala Walarionova dlaň. Málem upadla, ale démon ji druhou rukou přidržel. V ústech ucítila krev – musela se kousnout do rtu.

Čekal, že v jejích očích uvidí hrůzu, místo toho tam spatřil jen vzdor a odhodlání. Dobře… Bez dalších slov ji popadl, přehodil si ji přes rameno a vydal se s ní zpátky ke koním. Cestou sebral ze země její šál.

Ismaelovi přátelé už byli opět v sedlech. Starší bratr se s úsměvem díval na tenký proužek zelenkavé krve vytékající Malaen z koutku úst, když ji Walarion postavil na zem.

„Pěkně bys zasloužila, za takovou scénu…“

Walarion ale jeho napřaženou ruku chytil. „Pokud se nemýlím, bratře, je moje, takže nemáš právo se jí jakkoli dotýkat.“

Ismael mu věnoval podmračený pohled.

„Už jsem ji potrestal a o dalším trestu rozhodnu já, ne ty.“

Ismael ještě chvíli otálel, ale pak se vyšvihl do sedla. „Koukej nás brzo dohnat.“ Pak vyrazil za svými přáteli.

Walarion pohlédl Malaen do tváře, ta ale upírala pohled někam za něj.

„To, co jste právě udělala, byla zcela zbytečná chyba…“

Když neodpověděla, rukávem kabátce jí opatrně otřel krev z tváře a omotal jí šál kolem krku. Pak zvedl ze země svůj plášť a oklepal z něj sníh.

Povzdechl si. „Měla jste mi věřit.“ Přehodil jí plášť přes ramena a zapnul těžkou sponu.

„Nemá důvod vám věřit,“ odsekla. Ale i tak se bez dalšího vzpouzení nechala vysadit do sedla. Když se Walarion vyšvihl za ní, byla vlastně ráda, že se o něj může opřít.

 

Nedokázala odhadnout, jak dlouho jeli, ale byla vděčná, když se Ismael se svým doprovodem na dalším rozcestí rozloučili a zamířili na opačnou stranu.

„Je vám zima?“

„Ne.“

I tak si ale Walarion rozepnul svůj cestovní plášť, přitáhl si Malaen blíž a oba cípy pláště přes ni přehodil.

„Říkala jsem, že mi není zima,“ namítla trucovitě, ale vrstva kožešiny navíc a především teplo vycházející z Walarionova těla bylo příjemné.

„Já vím.“

Navzdory situaci Malaen brzy usnula. Když se znovu probudila, sjížděli do údolí.

Projeli malou vesničkou a blížili se k sídlu, které se nad vesnicí tyčilo. Čistá, chladná účelovost – místo, které by se dalo v případě nutnosti dobře bránit. Žádné zbytečné věžičky, vyhlídky a balkony.

Brána byla otevřená – strážný je viděl přijíždět už z dálky. Minuli řady užitkových budov, až nakonec na malém dlážděném nádvoří Walarion konečně zastavil koně a pomohl Malaen sesednout. Před vchodovými dveřmi na ně čekalo služebnictvo, aby je přivítalo.

„Už mi, prosím, neutíkejte,“ varoval ji polohlasně.

„Vítejte doma, pane! Jaká byla cesta?“

„Náročná.“

Všichni viděli modřinu, která se Malaen postupně vybarvovala na tváři, a Walarionův zamračený výraz, ale snažili se na sobě nedat nic znát.

„Odveďte, prosím, lady Malaen do pokoje.“

„Paní,“ pokynula jí služebná. Nymfa jí věnovala nechápavý pohled. „Následujte mne, prosím. Odvedu vás do pokoje, který jsme pro vás přichystali.“

Malaen se ohlédla po Walarionovi, ale ten už odváděl koně do stájí. Zmateně tak následovala služebnou. Už za dveřmi bylo citelně tepleji. Dívka jí odebrala plášť a vedla ji po schodech do zadního křídla sídla. Malaen nevěnovala pozornost svému okolí, přemýšlela, jakého ubytování a zacházení se jí tu nejspíš dostane, a málem proto do své průvodkyně vrazila, když se nečekaně zastavila před dveřmi uprostřed chodby.

„Tohle je váš pokoj, paní. Kdybyste cokoli potřebovala, stačí na mě zazvonit. Až se převléknete, donesu vám něco malého k jídlu.“ Dívka otevřela dveře, pak se uklonila a odcupitala chodbou pryč. Malaen si všimla ještě několika sloužících, pohybujících se po chodbách, ale nikde neviděla stráže.

Opatrně nahlédla do pokoje. Na okamžik zůstala jen nevěřícně stát, ale pak ji teplo, vycházející z krbu, vlákalo dovnitř. Zavřela za sebou dveře, opřela se o ně a chvíli jen zhluboka oddechovala.

Nacházela se v prostorné místnosti s velkým krbem, dvěma křesly, rozměrnou knihovnou a lenoškou u okna, z něhož, jak brzy zjistila, byl výhled na zadní pozemky sídla, které mohly být v teplejších měsících krásnou zahradou – nasvědčovala tomu zamrzlá fontána, neupravený živý plot a roztroušené záhonky. Kromě toho tu také měla k dispozici velký psací stůl.

Z pracovny pak vešla do ložnice, které vévodila postel s nebesy. Přejela dlaní po přikrývkách – na dotek působily hebce a věřila, že dokázaly zahnat zimní chlad. Na posteli ležely připravené šaty. Nic přehnaně honosného, ale rozhodně bylo na první pohled patrné, že jsou zamýšleny pro dámu.

Z ložnice vedly jedny dveře do převlékárny a další do soukromé umývárny. Kromě toho tu byl také balkon, ale prosklené dveře na něj byly zamčené. Skrze ně viděla jen roh jakési přístavby.

Takhle rozlehlé pokoje neměla ani na rodném panství. Všechny místnosti byly příjemně vytopené, nemluvě o připravených šatech – věděli o jejím příchodu.

Hřála se u krbu, když se ozvalo zaklepání na dveře a následně vešel Walarion. Nesl podnos, na němž stála miska s vodou, kousek plátna a také mísa s ovocem.

„Usoudil jsem, že by bylo lepší, kdybyste služebnictvo poznávala postupně,“ řekl v odpověď na její tázavý výraz.

„Nemusel jste se obtěžovat.“

Podíval se na její promáčené oblečení. „Erika vám nepřipravila suché šaty?“

„Připravila.“

„A proč jste se ještě nepřevlékla?“

„Nechci je.“

Walarion přimhouřil oči. „Běžte se převléknout. Okamžitě!“

Tón jeho hlasu nepřipouštěl námitky, přesto se na něj Malaen alespoň zamračila, než odešla do ložnice.

Když se vrátila, Walarion ukázal na křeslo blíže ke krbu. „Posaďte se.“

Poslechla ho. Sám si přitáhl druhé křeslo. Namočil plátno do připravené vody, v níž plavaly nadrcené bylinky, a nabídl ho Malaen. Ta si vzdorovitě překřížila paže na prsou a odvrátila od něj pohled. Povzdechl si a naklonil se k ní blíž. I když se snažila odtáhnout, stejně na ni dosáhl. Opatrně jí otřel zbytek krve a omyl jí i napuchlou tvář.

Podal jí malou krabičku s mastičkou.

Po krátkém zaváhání si ji od něj vzala. „Nerozumím vám,“ přiznala.

„Vím, jak se cítíte…“

„O tom pochybuji.“

„Zmatená, podvedená… Máte strach – nevíte, co s vámi bude. Ale nad strachem převládá vztek. Máte plné právo se zlobit. Rád bych vám všechno vysvětlil, ale ne teď. Po tom, co se v noci a dnes ráno stalo, pochybuji, že by k vám dolehlo cokoli z toho, co bych vám řekl.“

„Mnohem pravděpodobnější je, že žádné vysvětlení nemáte. Nevím, proč se vůbec namáháte s celou touhle komedií. Jste stejné zvíře jako všichni ostatní démonští lordové!“

„Pokud tak prahnete po zvířeti…, mohu vám nějaké obstarat!“

Malaen si všimla vzteku, který se mu zračil ve tváři. Jasně slyšela ostří výhružky v jeho hlase a došlo jí, že právě narazila na hranici jeho trpělivosti. Měla z toho zvláštní pocit škodolibého uspokojení.

Vstal a přešel ke dveřím. „Mrzí mě, že jsem zradil vaši důvěru. Doufám ale, že jednou pochopíte moje důvody.“

Nymfa mlčela.

„Nevím, zda to pro vás ještě něco znamená, ale máte mé slovo, že v tomhle sídle vám nikdo neublíží.“

Malaen mu věnovala nedůvěřivý pohled.

„Nemusíte se bát, nikdo se vás nedotkne. Ani já…, leda byste si to sama přála…“

„To bych raději umrzla někde v lese, než vám dobrovolně vlézt do postele!“

„Jsem rád, že jsme si to vyjasnili hned ze začátku. Až se bude podávat oběd, nechám vás zavolat.“ Při odchodu za sebou práskl dveřmi.

 

***

 

Když se Erika vrátila do jídelny sama, Walarionovi bylo okamžitě jasné, že nastanou potíže.

„Lady Malaen vzkazuje, že se oběda nezúčastní, pane.“

Promnul si unaveně oči. Už teď se cítil vyčerpaný, a to došlo mezi ním a nymfou teprve k jedné hádce. Předpokládal, že jich bude ještě celá řada. V duchu proklínal Ismaela za to, že ho k tomuhle donutil. Nevěděl, zda starší bratr prohlédl jeho plány, nebo ho poháněla jen škodolibost, ale i tak to jeho snažení velice zkomplikovalo.

„Odmítá jíst v mé společnosti?“

„Je mi líto, že to musím říci, pane, ale ano. I když to vyjádřila poněkud jinak.“

„Nemusíš mi to opakovat, dokážu si to představit. Asi ji sem budu muset přitáhnout…“

Erika se ošila. „Když ona se… ve svém pokoji… zamknula.“

„Cože?!“

Walariona okamžitě napadlo to nejhorší, co to mohlo znamenat. Proklel se za svou lehkomyslnost. Bez váhání vyrazil k jejímu pokoji. Vzal za kliku a s nelibostí zjistil, že Erika měla pravdu. Rozhodně zabušil na dveře.

„Běžte pryč!“

Ulevilo se mu, bál se, aby si nymfa nějak neublížila.

„Lady Malaen, prosím, pojďte se najíst.“

„Jak už jsem řekla, nemám hlad.“

„Musíte něco sníst,“ trval na svém. „Přestaňte trucovat a pojďte ven.“

„Copak to nechápete? Nechci být ve vaší společnosti – nechci s vámi obědvat!“

„Dobrá, jak chcete. Když nebudete jíst se mnou, nebudete jíst vůbec!“ Otočil se k Erice, která vedle něj tiše stála a tvářila se, jako by celou scénu vůbec nesledovala. „Jestli jí kdokoliv přinese nějaké jídlo, osobně si to s ním vyřídím. Bude jíst, až ve chvíli, kdy za mnou sama přijde do jídelny. Je to jasné?“

„Ano, pane.“

 

Malaen se cítila vyčerpaná, ale nemohla usnout. Oheň v krbu už dohasínal. Jelikož se zamkla, nikdo nepřikládal a ona sama už na to neměla sílu – veškerá vůle k pohybu z ní vyprchala. Seděla v lenošce a sledovala zbytky zahrady zalité měsíčním světlem.

Walarion odhadl naprosto přesně, jak se cítí – i na plese to dokázal. Vztek z ní dávno vyprchal a nahradil ho zmatek. Dostala tyhle pokoje a nic se jí nestalo… Dotkla se tváře. Ano, uhodil ji, ale pak zastavil svého bratra, aby ji také udeřil. Byla si jistá, že Ismael by jí ublížil mnohem víc, kdyby k tomu dostal příležitost.

A ona místo toho, aby si toho vážila…, aby udělala to, k čemu ji nabádal zdravý rozum: totiž vyhovět každému přání lorda, který si ji nárokoval, udělala přesný opak. Byla drzá a urazila svého pána. Pro všechny bohy, vždyť ona na něj křičela a odmítla splnit jeho přání!

Musí se mu omluvit, odprosit ho… a doufat, že jeho vztek se brzy zchladí. Zvedla se z lenošky a došla ke dveřím. Odemkla a vyšla na chodbu. K jejímu překvapení se chodbou blížil Walarion.

Když ji uviděl mezi dveřmi, na okamžik se zarazil. Všimla si, že s sebou nese mísu s nakrájeným ovocem.

Došel k ní. „Smím jít dál?“

„Zajisté, je to koneckonců váš pokoj.“

Malaen za ním zavřela. Zhluboka se nadechla. „Pane, je mi velice líto, že jsem na vás křičela a urazila vás. Mé chování je neodpustitelné, přesto bych byla ráda, kdybyste přijal mou omluvu. Podvolím se jakémukoli trestu, který mi udělíte.“

„Lady Malaen, proč to s vámi musí být tak těžké?“

Nechápavě zamrkala.

„Již na plese jsem vám řekl, že vám ode mě nic nehrozí, když budete říkat, co si myslíte. Ne, že by se mi to vždy líbilo…“ Po té poznámce se nymfa začervenala. „Ale máte právo vyjádřit svůj názor. Líbí se mi na vás, že i když možná vypadáte ustrašeně, jste ve skutečnosti dosti rázná. A také dost nezodpovědná, když jste nechala vyhasnout krb, nejedla jste a potulujete se tu bosa!“ Vzal ji za ruku a dovedl ji k lenošce, z ložnice donesl přikrývku. Opatrně položil ruku Malaen na čelo. „Celá hoříte. Dojdu pro sluhu, aby tu znovu rozdělal oheň.“ Ve dveřích se ještě zastavil. „Ale už jsem pro vás vymyslel patřičný trest, když na něm tak trváte – než se vrátím, chci, abyste snědla ovoce, které jsem přinesl.“

„Myslela jsem, že jste dal zákaz nosit mi jakékoli jídlo.“

Usmál se. „Ten zákaz se samozřejmě nevztahoval na mě. Až vám bude lépe, rád bych vás tu provedl, pokud nebudete nic namítat.“

„Bude mi potěšením.“

 

***

 

Malaen si oblékla šaty, které se jí zdály vhodné k večerní tabuli. Podívala se na sebe do zrcadla. Byla bledá, vlasy ztrácely lesk, očím chyběla jasná zelená barva, nemluvě o kruzích, které se jí pod nimi rýsovaly. Pokusila se to co nejlépe zakrýt, ale i tak bylo jasně vidět, že jí není dobře. Moc dřeva a kamení a málo zeleně. I přesto se nechala Erikou dovést do jídelny.

Walarion seděl u stolu prostřeného jen pro něj, v jedné ruce držel číši s vínem a v druhé dokument, který si pozorně pročítal.

„Pracujete i u jídla?“ zeptala se ho.

Walarion vstal a uklonil se jí. „Netušil jsem, že dnes přijdete, kdyby ano, nechal bych pro vás připravit také jídlo. Pokud chvíli počkáte, ještě to napravím.“

„To není nutné, nemám hlad.“

Posadila se na židli po jeho levici a nechala si alespoň nalít víno.

„Jste stále hodně bledá, neměla byste ještě odpočívat?“

„Naopak jsem si říkala, že trocha pohybu by mi mohla udělat dobře. Doufala jsem, že byste mě mohl provést po sídle, jak jste mi slíbil.“

„Rád, i když za denního světla působí přívětivějším dojmem.“ Kývl na sluhu. „Ať je v západním salónku připraveno občerstvení.“ Sluha se uklonil a odešel splnit příkaz.

Walarion vykročil z jídelny a Malaen ho následovala.

„Část sídla se stále opravuje, takže se tam teď nemůžeme podívat – byl bych nerad, kdyby došlo k nějaké nehodě. Ale mohu vám ukázat obytnou část.“

Společně prošli vstupní halou. Walarion jí ukázal kuchyni i pokoje, které patřily služebnictvu. V přízemí se kromě jídelny nacházela rozlehlá knihovna a několik menších salónků, sloužících k přijímání návštěv. V horním patře byl prostorný sál k pořádání večírků s galerií a několika přilehlými místnostmi. Zadní – západní – část sídla již Malaen trochu znala. Kromě jejího pokoje tam bylo i skromnější ubytování pro hosty a nedaleko také samozřejmě Walarionovy pokoje.

„Jak dlouho tu již žijete?“

„Necelých sedm let.“

„Proč jste odešel z rodného sídla?“

„Žít pod jednou střechou s Ismaelem nebylo lehké. Chtěl jsem se dostat z jeho vlivu co nejdříve. Proto jsem si vybral nejodlehlejší pozemek, který můj rod vlastnil, a přestěhoval jsem se sem.“

„Lidé z vesnice to museli uvítat.“

„To nedokážu nezaujatě posoudit.“

„Opravy sídla a další záležitosti nutné pro chod této domácnosti vám daly určitě příležitost mnohým z nich dát práci. Myslím, že by to mohlo zvednout úroveň celé vesnice…“

„Jsem rád, že to vidíte takhle.“

Došli do salónku. Walarion jí nalil víno a pak si sedl vedle ní na pohovku; v dostatečné vzdálenosti, aby Malaen jeho přítomnost nebyla nepříjemná.

„Doufám, že si tu brzy zvyknete. Byl bych rád, kdybyste se tu časem cítila jako doma a podle toho se i chovala. Mrzí mě, jak se celá situace vyvinula, ale k rodině se již vrátit nemůžete…“

„Já vím,“ hlesla.

„Nejste tu vězněm. Pokud vás napadne cokoliv, co vám může život zde zpříjemnit, nebojte se mi to říct, a já se to pokusím zařídit.“

Věnovala mu smutný úsměv. „Neměl byste dávat tak unáhlené sliby.“

Walarion si povzdechl. „Nebudu tvrdit, že vím, jak to chodí ve vašem světě. Proto ani nepředpokládám, že vy víte, jak to chodí v tom mém. Ačkoliv mi to nebudete nejspíš věřit, démoni, které jste potkávala na Obchodní slavnosti, jsou jen zlomkem celé naší rasy. Většina z nás není taková, jak se říká.“

Malaenin výraz ho utvrdil v tom, že mu opravdu nevěří.

„Slavností a s ní spojených únosů nymf se účastní jen vládnoucí pokrevní linie. Samozřejmě ještě oblíbenci jednotlivých lordů. Většina vyšších démonů, patřících k jednotlivým rodům, žije normálním, spořádaným životem. Vedou vlastní panství a zajišťují podporu svým zhýralejším příbuzným. Řada z nich žije nepoznána mezi lidmi.“

„Vy jste přeci také z vládnoucí pokrevní linie,“ namítla.

„To sice ano, ale neztotožňuji se s jejich cíli.“

„Jak to mám chápat?“

„Současná situace, kdy kromě půlročního obchodu s dušemi mají vyšší démoni neomezený přístup k dalším duším skrze krev nymf, které si vezmou, je velice neutěšená.“

„Když to říkáte.“

„Tahle bezuzdná konzumace duší má své následky. Většinou se projevují různými formami šílenství, kterého jste si jistě sama již všimla na některé ze slavností.“

Nymfa neochotně přikývla.

„Dvojčata nezasahují – vyhovuje jim, že když šílenství dosáhne určitého stupně, ostatní démoni se o takového jedince postarají. Šetří jim to práci – nemusí se obávat toho, že by některý z nás získal tolik moci, aby je mohl jakkoli, byť nepatrně, ohrozit.“

„Obávám se, že nejsem dostatečně vzdělaná v politice, takže nechápu, kam tím míříte.“

Walarion se usmál. „Od elfů zazněl návrh, aby se rozšířil počet pečetí. Už by se nemohl jednotlivec dostat skrze Závoj do jiného světa jen s krví jediného původního obyvatele. Když by chtěl prolomit magickou ochranu daného světa, potřeboval by krev všech členů Rady.“

Tomu už Malaen rozuměla velice dobře. „Démonům by už nymfy nebyly k užitku…“

„Přesně tak.“

„A to by Dvojčata dovolila?“ zeptala se pochybovačně.

„Domnívám se, že ano. Démoni by byli závislí pouze na běžném půlročním obchodu. Donutilo by je to střídmosti. Veškerá moc by byla v rukou vládnoucích lordů Předpeklí – oni by rozhodovali, komu svěří svou důvěru. Jejich možnosti a s tím i síla by byly omezeny – opět tím Dvojčata mohou tedy jen získat.“

Malaen si nechala dolít víno, než znovu promluvila. „Lordové Předpeklí na to ale nikdy nepřistoupí…“

Walarion jí věnoval vědoucný úsměv. „Divila byste se. V tuto chvíli už dva rody začaly praktikovat novou politiku. Jejich členové nesmí unášet nymfy, nesmí si samovolně obstarávat duše, jinak je s nimi tvrdě naloženo.“

„Jak je to možné?“

„Vládnoucí démoni jsou si vědomi chaosu, který v posledních letech nastává tím, že si všichni berou tolik duší, kolik chtějí. Ztrácejí nad svými rody kontrolu. Tohle jim opět vrací nadvládu, proto na to přistoupí. Ovšem bude trvat ještě několik let, než se vyšší počet pečetí dokáže plně prosadit. I když je to tedy v jádru sobecký zájem, budou z něj moci těžit všichni.“

„V takovém případě není sobecký zájem nevhodný, pokud z něj bude mít v důsledku užitek i můj lid. Omlouvám se, pane, ale stále nerozumím tomu, jak… do toho zapadám já.“

Tentokrát chvíli trvalo, než jí odpověděl. „Vy a já jsme měli být příkladem nového řádu, nového soužití mezi odedávna znepřátelenými národy. Ukázkou toho, že nic není nemožné. Koneckonců neměl bych po svém lidu chtít něco, čeho nejsem sám schopen.“

To Malaen na okamžik zmátlo. „Ale vy jste druhorozeným, pokud se nemýlím. Nemusíte tedy být příkladem nikomu, protože nemáte nárok na titul lorda Předpeklí.“

„Ne, zatím ještě ne…“

Nymfa postřehla zášť v jeho hlase. „Oh, chápu.“

Walarion se jí podíval do očí, ale uhnula pohledem. Uchechtl se. „Nechci vám nic zatajovat, i když je mi jasné, že otevřené přiznání k tomu, že se chystám zavraždit vlastního bratra, mi asi nepomůže, abyste o mně smýšlela lépe.“

„Já pro lorda Ismaela truchlit nebudu.“

„To nikdo…,“ pronesl polohlasně.

Chvíli panovalo ticho, než se Malaen osmělila k další otázce. „Pokud je pravda to, co mi tady říkáte, proč jste si nepromluvil s mým otcem o sňatku? Proč jste mě unášel?“

Walarion si chvíli bezmyšlenkovitě přejížděl prsty po jednom z rohů, až se Malaen bála, že jí už neodpoví.

„Protože mě k tomu donutil Ismael. Jen nerad to přiznávám, ale otec a můj bratr mají nad mým životem moc, která se mi pranic nelíbí. Ismael si naneštěstí všiml zájmu, který jsem o vás projevil. Nevím, do jaké míry odhadl mé záměry, ale dal mi jasnou volbu: buď si vás přivlastním já, nebo to udělá on. Rozhodl jsem se tak, jak jsem se rozhodl.“

„A já vám za to děkuji. Vašeho bratra předchází jeho pověst,“ zašeptala. „Ale… proč jste mi to neřekl už na slavnosti?“

„Kdyby Ismael pojal podezření, že jste o něčem z toho věděla, ani jeden z nás by z toho nevyvázl se zdravou kůží – má vlastní, zvláštní pravidla, podle nichž se řídí. Je ten typ, který využije každé příležitosti, aby mohl někoho týrat. Věřte mi – vím, o čem mluvím.“

„Mohla jsem to hrát,“ namítla. „ I když ne že bych k tomu, abych měla z vašeho bratra a jeho přátel hrůzu, potřebovala něco předstírat.“

„Já jsem ale potřeboval, abyste měla hrůzu ze mě!“

„Tak to se vám podařilo.“

Walarion do sebe obrátil celou skleničku vína, vstal z pohovky a začal přecházet sem tam. „Mrzí mě, že to dopadlo takhle. Tím spíš, že je to má vina. Nechtěl jsem po svém boku ledasjakou ženu. Nepotřeboval jsem ustrašenou dívku, která by jen opakovala moje názory. Chtěl jsem někoho, kdo bude mít vlastní hlavu a dokáže nahlas říct, co si myslí, i když s tím třeba nebudu souhlasit. Vybral jsem si vás z politických důvodů – máte vhodný původ –, ale zároveň jsem vás potřeboval poznat, abych věděl, zda dokážete naplnit má očekávání. Kdybych s tím tolik neotálel, mohlo to být jinak…“

Když si všiml Malaenina překvapeného výrazu, dodal: „Omlouvám se, pokud se vás má upřímnost ohledně mých záměrů nějak dotkla.“

Nymfa se zhluboka nadechla. „Naopak, politické důvody jsou tím nejkrásnějším slovním spojením, kterého se nymfy mohou dočkat. Je to skoro jako vyznání lásky,“ dodala s hořkostí.

Walarion se na ni tázavě podíval. „Nevěříte snad ve svazek založený na lásce?“

„Jistěže věřím, ale ještě jsem ho neviděla. V mém světě o lásce můžete číst, snít o ní…, ale žádná nymfa v ní nemůže doufat. Nejstarší dcery jsou často provdávány už ve dvanácti letech, aby je nemohli dostat démoni, a byla tak zachována pokrevní linie a možnost spojenectví s jinými rody. V tom nejlepším případě láska vznikne postupem času, jako u mých rodičů. Ale nikdy jsem neslyšela o nymfě, která by se vdala z lásky…“

„To zní krutě.“

„Naučily jsme se s tím žít.“

„Jste otevřená, tak k vám budu také upřímný. Věděl jsem už od začátku, že bych vám sňatek mohl nabídnout až poté, co se stanu dědicem titulu. V rámci zachování společenské prestiže jsem vás ale chtěl přimět, abyste se ještě před tím stala mojí milenkou. Takže vaše podezření, že se ve vás záměrně, s jistým cílem, snažím vyvolat důvěru, bylo založené na pravdě. Vy jste mi ale svůj názor na to patřičně vysvětlila. A mé slovo, že vás nebudu do ničeho nutit proti vaší vůli, platí.“

Malaen se zajíkla. „Řekla jsem to v záchvatu vzteku… Nepřemýšlela jsem…“

„Myslím, že v tom byl dostatek pravdy, dostatek skutečných pocitů.“ Přisedl si k ní, naklonil se k ní a jemně jí přejel prsty po tváři. Malaen sebou trhla a odtáhla se – nečekala to.

Walarion se opět zvedl a nevesele se usmál. „Myslím, že vaše reakce jako důkaz stačí. Nedokážete se na mě dívat jako na muže. Jediné, co vidíte, je démon – zvrácená bytost, hledající vlastní potěšení, jak vás to odmalička učili…, a jak jste se sama mohla už tolikrát přesvědčit.“

Nymfa se nadechla k protestu, ale lord ji umlčel pohybem ruky. „Nevyčítám vám to, lady Malaen, chápu vás. Ale vy zase pochopte mě, že nechci být s ženou, která mnou pohrdá, která by pociťovala odpor, když bych se jí dotýkal – tak jako vy… Když dovolíte, opustím vás, mám ještě mnoho práce. Dobrou noc.“ Aniž by počkal na její odpověď, odešel ze salónku a nechal ji tam samotnou, jen ve světle svící a dohořívajícího krbu.

Malaen ještě okamžik seděla na pohovce, pak se konečně donutila dojít do svého pokoje. Svezla se na lenošku a zadívala se z okna.

Walarion si ji chtěl vzít… a teď už se s ní oženit nechce. Protože nedokázala držet jazyk za zuby. Na základě několika okamžiků a svých vlastních předsudků si vytvořila mylný závěr o jeho záměrech. Nevěděla, zda se má smát, nebo plakat. Tolik doufala, že když se jí soužití s démony nevyhne, vybere si ji někdo právě kvůli jejímu původu a stane se manželkou – s alespoň nějakými právy. A když to měla na dosah, sama tu šanci zahodila, aniž by si to plně uvědomovala. Walarion sice tvrdil, že se tu má chovat jako doma, ale pokud si přivede novou ženu, která nepohrdne jeho nabídkou, silně pochybovala, že by ji tu paní domu trpěla. Nakonec proč by tu měla žít jen tak, bez jakéhokoli důvodu?

Co má dělat? Má se mu snažit nějak vlichotit, podbízet se mu? Ne, Walarion by to poznal, tím si byla jistá. Pokud k ní byl opravdu upřímný, měla by být sama sebou. Tedy v případě, že by chtěla svou současnou situaci změnit. Opravdu to chtěla?

 

Walarion toho v noci moc nenaspal. Místo toho, aby se soustředil na práci, přemýšlel nad rozhovorem, který večer vedl s Malaen. Už v okamžiku, kdy jí řekl, že ji nechce, svých slov litoval. Jeho uražená pýcha opravdu věcem nijak nepomůže. Když se jí dotkl, věděl, že ucukne – věděl, že ji tím zaskočí, a bude to reakce, kterou nymfa nedokáže ovlivnit, protože na podobné chování nebyla zvyklá.

Kdyby k sobě měl být upřímný, čekal, že bude vyvádět, bude křičet a obviňovat ho, ale ona si místo toho všechno v klidu vyposlechla a zachovala se tak… rozumně. Zaskočilo ho to. Svá slova ale nemůže vzít zpět, za co by pak stál? Sám sebe dostal do nepříjemné situace, kdy mu vlastní hrdost bránila v tom, aby se jí to pokusil znovu nějak vysvětlit.

Ráno akorát napsal sestře a ve špatné náladě sešel do jídelny. Překvapilo ho, když ze vstupní haly uslyšel hlasy. Malaen s Erikou ze sebe ometaly sníh a obě se smály něčemu, co bylo známé pouze jim. Nymfa měla plnou náruč nařezaných větviček cesmíny a jalovce.

Erika si ho všimla jako první. „Lorde Walarione,“ uklonila se.

„Dobré ráno,“ pozdravila ho i Malaen.

„I vám.“

Služebná natáhla ruce po větvičkách. „Madam, pokud dovolíte, vezmu si to od vás…“

„To je v pořádku, Eriko, ráda bych to zařídila sama. Běž, prosím, pomoct se snídaní.“

„Zajisté, madam.“

Dívka odběhla a Malaen s Walarionem osaměli. Démon k ní opatrně přišel, rozepnul sponu jejího pláště a pomohl jí z něj – zdálo se, že se nymfa odmítá vzdát svého zeleného úlovku.

„Mohu se zeptat, k čemu to máte?“ Snažil se o co nejpřátelštější hlas, ale viděl, že Malaenina nálada po jeho příchodu značně ochladla.

„Na výzdobu. Říkala jsem si…, že tu chybí trocha zeleně. Pokud s tím ale nesouhlasíte, mohu je vyhodit.“

„To nebude nutné. Když jsem řekl, abyste se chovala jako doma, myslel jsem to zcela vážně. Tohle k tomu patří, takže směle do toho.“

„Pokud by vám to ale vadilo, řekněte mi to, prosím. Je to váš domov a já z něj nechci udělat místo, kde by se vám nelíbilo.“

„Děkuji za takovou starost. Budete se mnou dnes snídat?“

Malaen se ošila. „Já už jsem jedla, pane. Ale ráda s vámi poobědvám.“

„To bohužel nebude možné, musím odjet za otcem – obchodní záležitosti.“

„Jak dlouho budete pryč, smím-li se ptát?“

„Několik dní, nedokážu to odhadnout přesně.“

Na okamžik zavládlo rozpačité ticho. „Dávejte pozor na ty trny,“ ukázal na cesmínu.

Malaen se usmála. „Budu opatrná.“ Uklonila se a zamířila do patra.

Walarion ji sledoval, než mu zmizela z dohledu. Nevěřícně zakroutil hlavou – nymfa se chovala, jako by se včera nic nestalo…

 

***

 

Zasedání představitelů rodu po uzavřeném obchodu ho nikdy nebavilo. Dlouhé debatování o počtu duší, které kdo nakoupil a za jakou cenu, bylo nezáživné. Většina jeho příbuzných ale tento názor nesdílela. Živě diskutovali, jaké duše si pořídili, a kalkulovali, jak to zvýší jejich moc a vliv mezi démony.

Neia tu nebyla. Ismael ji opět nabízel některému ze svých přátel, takže musela odjet, aby pobyla v sídle nejnovějšího zájemce. Nechala mu tu alespoň odpověď na jeho dopis, který jí poslal s drobným předstihem před svou návštěvou v domnění, že ji Ismael záměrně dostane z domu. Samozřejmě mu vynadala do bláznů za jeho chování a dlouze se rozepsala o tom, jak by to měl napravit. Také ho varovala, že Ismael po něm bude požadovat večírek na oslavu toho, že si pro sebe konečně vybral nymfu. Přislíbila, že nějak zařídí, aby se ve vybraném datu nemohl jejich bratr dostavit.

Když po dvou dnech prázdného tlachání z rodného domu odjížděl, cítil úlevu. Zároveň ale pociťoval nervozitu – věděl, že s příchodem Malaen do jeho sídla se věci změní, jen ještě nevěděl, jak… Cestou se ještě zastavil vyřídit několik obchodních záležitostí v Boru – vesnici, nacházející se v blízkosti jeho sídla, aby tak oddálil svůj příjezd.

„Přivezete to všechno během tří dnů?“

Obchodník si vzal od Walariona seznam zboží, které lord požadoval, a pečlivě si pročítal. „To nebude problém,“ odpověděl po chvíli.

„Pro dnešek to bude vše.“

„Pane,“ zastavil ho ještě obchodník. „Mohl bych vás požádat o drobnou laskavost?“

Walarion přikývl.

„Mohl byste, prosím, předat tohle lady Malaen?“

Když mu muž podal drobný, lehký váček, Walarion tázavě pozvedl obočí.

„Lady Malaen slíbila, že z těch bylinek udělá mast na popáleniny, které si můj syn způsobil včera v kovárně…“

„Předám jí to.“

Obchodník se na něj vděčně usmál a šel si po své práci. Walarion začínal být zvědavý, co se tu v jeho nepřítomnosti dělo…

 

Na nádvoří ho opět uvítalo služebnictvo. Správce ho hned za dveřmi zahltil zprávami posledních dnů. Po Malaen ani stopy. Z nepochopitelného důvodu ho to popudilo.

Erika si všimla, jak se její pán rozhlíží. „Lady Malaen odešla už před nějakou dobou ven – říkala, že musí nasbírat nějaké potřebné věci na léky, které slíbila vesničanům.“

Walarion beze slova přikývl a odebral se do své pracovny. Na stole mu ležela kupa dopisů a smluv, které by měl co nejdříve projít. Místo toho ale hleděl z okna k lesu. Po zasněžené pláni se blížila drobná postava.  Chvíli ji zamyšleně pozoroval a pak se rozhodl.

 

Malaen se brodila sněhem zpět k sídlu. V ruce měla drobný košík s kořínky a kůrou. Doufala, že to bude stačit, v tomhle počasí toho nedokázala obstarat více.

I když šla cestou, kterou si už před tím trochu prošlapala, pořád se jí šlo obtížně – v noci vydatně nasněžilo. V jednu chvíli klopýtla a upadla.

„Myslel jsem, že jste mi slíbila, že budete opatrná.“

„Lorde Walarione, nevěděla jsem, že už jste zpátky!“

Walarion jí pomohl na nohy a vzal košík, který jí vypadl z ruky. „Jsem zpět teprve krátce.“

Malaen si sundala kožešinou lemovanou kapuci, aby si oklepala sníh z vlasů. „Můj slib se ale týkal jen toho, že si dám pozor na trny. Ne, že si nepřišlápnu plášť a nespadnu do závěje.“

Usmála se na něj a Walarion si všiml, že už má trochu zdravější barvu.

„Zdá se, že vám procházky na čerstvém vzduchu svědčí.“

Souhlasně přikývla. „Vypadá to tak.“

Společně se vydali k sídlu. „Navštívil jsem Bor a doslechl jsem se, že jste se tam byla podívat.“

„Ano, byla jsem tam včera, doufám, že to nevadí?“

„Vůbec ne. Jsem rád, že to tu postupně poznáváte.“

„Erika mě provedla po pozemcích a na mou žádost mě vzala i do Boru. Chtěla jsem si vesničku prohlédnout. Procházely jsme zrovna kolem, když jsme viděly, jak nesou toho chlapce. Byl to kovářský učeň – ošklivě se popálil. Pomohla jsem ho ošetřit a nabídla jsem pomoc i s další léčbou…“

„Slyšel jsem – jeho otec vám posílá nějaké bylinky.“

„Skutečně? Aspoň se budu moci pustit do příprav a tomu chlapci se dříve uleví.“

„Netušil jsem, že se vyznáte v léčitelství.“

Pokrčila rameny. „Trochu ano – je to má záliba.“

„Poněkud zvláštní záliba,“ podotkl.

„Ale užitečná. Koneckonců jsem lesní nymfa, čemu jinému bych měla rozumět, když ne rostlinám?“

Společně došli až na nádvoří. Walarion položil do košíku váček s bylinkami a vrátil ho Malaen. „Nebudu vás zdržovat, když máte tak důležitou práci.“

Malaen udělala malé pukrle. „Děkuji, že jste mě doprovodil.“

Když se vracel do pracovny, všímal si kolem sebe drobných detailů – ozdobné vázy na stolku, přesunuté židle, obrazu, který byl ze vstupní haly přemístěn do jedné z chodeb, kde mnohem více vynikl… Jednalo se o drobnosti, které ale jakýmsi způsobem dokázaly, že sídlo působilo přívětivějším dojmem. Sám pro sebe se usmál.

 

Walarion seděl v jídelně a pročítal ještě jednou seznam hostů, které si jeho otec a bratr přáli mít na večírku. Některé z nich už vyškrtl – doufal, že Neie se opravdu podaří udržet Ismaela dál. To poslední, co potřeboval, bylo mít bratra pod vlastní střechou.

Nymfa vešla do místnosti tak tiše, že si jí Walarion všiml až v okamžiku, když stála skoro až u něj.

„Promiňte, neslyšel jsem vás přicházet.“ Uklonil se. Když opět vzhlédl, první, čeho si všiml, byla Malaenina obvázaná dlaň. Bezmyšlenkovitě ji za ruku uchopil. „Co jste dělala?“

„Řízla jsem se, když jsem připravovala mast pro toho chlapce.“ Svou ruku z jeho sevření nevytrhla. Když si to Walarion uvědomil, rychle ji pustil. Nezdálo se však, že by nymfu jeho chování jakkoli pohoršilo.

Po večeři se posadili do jednoho ze salónků.

„Vím, že je to nejspíš trochu náhlé,“ začal Walarion, „ale měl bych na vás jistou prosbu. Ismael a můj otec se rozhodli, že by bylo záhodno, abych uspořádal večírek na oslavu toho, že jsem si vybral nymfu. Jenže já nemám s něčím takovým zkušenosti. Doufal jsem, že byste se toho mohla ujmout…“

Malaen na něj chvíli mlčky hleděla.

„Samozřejmě jen pokud vás to nebude obtěžovat. Chápu, že je to stále citlivé téma.“

„Vůbec ne, jen mě to trochu zaskočilo. A také mě znervóznila zmínka o vašem bratrovi.“

Walarion přikývl. „Pokud vše půjde dobře, můj bratr se nakonec nezúčastní. Otec nejspíš také ne – nerad cestuje.“

„Cestování mě přivádí k otázce, kdy se bude večírek konat – aby se sem návštěvníci vůbec dostali…“

„Má být již za měsíc. Je pravda, že v tu dobu budou cesty špatně přístupné – výjimkou nebývají v tomto období sněhové bouře –, ale většina hostů stejně půjde přes Závoj.“

„Na to jsem nepomyslela,“ přiznala nymfa. „Máte již seznam hostů?“

Walarion přikývl a podal jí list, na který dopsal i řadu jmen démonské šlechty, kterou tu chtěl mít on sám. Malaen ho zběžně prohlédla.

„Zítra začnu s psaním pozvánek, aby stihly včas dorazit.“

Věnoval jí úsměv. „Děkuji, sám bych si s tím neporadil.“

„Kromě toho máte dozajista mnoho vlastní práce. Ráda bych s vámi ale některé věci probrala, pokud budete mít čas – domnívám se, že démonský večírek bude od toho našeho poněkud odlišný.“

Walarion se na ni zadíval. Hledal v jejích slovech a tónu hlasu stopu po výsměchu či hořkosti, ale nic nenašel. Malaen to opravdu nejspíš myslela tak, jak to řekla.

„Budu vám samozřejmě k dispozici, pokud byste cokoliv potřebovala.“

„Děkuji.“

„A myslete také na to, že si musíte nechat ušít šaty.“

Malaen se zatvářila překvapeně. „Já se budu toho večírku účastnit také?“

Walarion se zasmál. „Samozřejmě, že ano. Myslela jste, že bych vás nechal připravit takovou událost, kterou byste si pak ani neužila?“

„Ale nebude to… nevhodné? Jsem nymfa, kterou jste si přivlastnil, neměla bych se ukazovat v pěkných šatech. Měla bych být spíš…“

„Spíš co?“ zeptal se podrážděně. „Zavřená někde ve sklepení? Myslíte si, že by bylo lepší, když bych vás nechal přivléct do sálu spoutanou v řetězech, v zakrvácených šatech? Naše večírky sice probíhají odlišně, ale nejsou to žádné orgie!“

„Tak jsem to nemyslela!“ ohradila se. „Jen nechci, aby vám vlídné chování vůči mně přineslo nějaké problémy s lordem Ismaelem. I když se sám nedostaví, bude tu řada jeho přátel, kteří by mu mohli vyprávět, co zde viděli.“

Walarion si povzdechl. „Máte pravdu.“ Rukou si projel vlasy. „Omlouvám se, že jsem na vás zvýšil hlas. Sám jsem z toho nervózní.“

Nymfa přikývla. „Pozval jste i nějaké démony, kteří jsou na vaší straně, kteří by podpořili vaše snahy?“

„Ano.“

„Doufáte, že když uvidí naši spolupráci, budou více nakloněni k tomu vás podpořit i veřejně?“

„Přesně tak.“

Malaen se usmála. „V tom případě se pokusím udělat co nejlepší dojem.“

 

***

 

Kromě různých léčivých přípravků pro vesničany nyní Malaen pracovala i na plesu pro démonskou smetánku. Matce často s podobnými záležitostmi pomáhala, ale nikdy to nebyla jen její povinnost. Doufala, že na nic nezapomene. Přijít s vhodnou kombinací jídel, zařídit dostatečné množství pití, výzdobu, služebnictvo… Byla ale ráda, že se má čím zabavit.

I tak jí zůstávalo množství volného času, který věnovala svým procházkám. Walarion ji často doprovázel. Hovořili spolu o tom, jak postupují přípravy. Lord se o vše zajímal, což Malaen mile překvapilo. Většinu jejích návrhů schválil; jen občas měl připomínky k tomu, co nebylo pro démony zcela vhodné. Kromě toho si i přes svou vytíženost vždy našel čas, aby s ní povečeřel. Když se stalo, že musel odjet, aby zařídil záležitosti ohledně dokončujících se oprav sídla, a nestihl se vrátit, Malaen se přistihla, že se cítí osamělá.

Se služebnictvem vycházela a nedělalo jí obtíže trávit svůj čas například v kuchyni – obzvlášť se svou komornou Erikou se cítila příjemně. Přesto jí rozhovory s Walarionem scházely, když nebyl doma. Zpočátku se v jeho přítomnosti cítila nesvá, ale démonský lord už nikdy znovu nezavedl řeč na její únos a plány, které s ní měl. Vítala to, dávalo jí to možnost chovat se, jako by se nic nestalo. Když ho viděla, jak na ni čeká na nádvoří, aby se s ní prošel po pozemcích, těšilo ji to.

V posledních dnech jí ale procházky přestávaly stačit. Nejenže neměla tolik času – Walarion jí zařídil taneční lekce, musela se doučit druhy tance, které ještě neznala –, ale zima dosahovala vrcholu a ona už nevydržela venku tak dlouho. Kromě toho rostliny upadly do hlubokého spánku a nedokázaly jí už předat svou energii. Opět se jí tedy začaly dělat kruhy pod očima, bledla a cítila se slabá.

 

Když se jednoho odpoledne vracela ze sálu, z hodiny s mistrem Aharem, našla Eriku a další služebné, jak hledí z okna a chichotají se. Když si jí všimly, s úklonou odcupitaly; přesto slyšela, jak si stále špitají. Erika zůstala. Malaen se všimla, že dívka drží v náruči květiny. Čerstvé, barevné květy, vonící jarem, které nymfu lákaly – toužila se dotknout jejích sametových lístků…

Erika jí je s úsměvem předala. „Ty jsou pro vás, paní.“

„Kde… kde jsi je vzala?“

„To vám nesmím říct,“ spiklenecky na ni mrkla. Pak zvážněla. „Všimla jsem si, lady Malaen, jak v posledních dnech chřadnete. Vím, že jste lesní nymfa a potřebujete rostliny… Řekněte to lordu Walarionovi, vyhoví vám!“

Malaen zavrtěla hlavou. „Nechci ho obtěžovat, už tak se ke mně chová lépe, než se mi kdy snilo. Nějak přečkám zimu, pak už to bude snazší.“ Pokusila se o povzbudivý úsměv, ale komorná jí ho neuvěřila.

„Myslíte, že si toho lord Walarion nevšiml? Má o vás starost, ale když mu neřeknete, co vás trápí, co se s vámi děje, nemůže vám pomoct.“

Malaen sevřela pevněji květiny. Pak se pokusila změnit téma. „Čemu jste se tu tak smály?“

Erika přistoupila na její hru a ukázala z okna. „Podívejte se sama.“

Na nádvoří byl Walarion s několika dalšími muži – trénovali šerm. I v chladu, který nymfě přišel občas nesnesitelný, byli oblečeni jen do lehkých tunik.

„Chápu,“ zasmála se. „Kdo je tvým favoritem?“

Dívka ukázala na tmavovlasého mladíka, který v ten okamžik zasáhl svého soupeře.

„Většina ostatních samozřejmě doufá ve vítězství lorda Walariona.“

Malaen na ni nechápavě pohlédla a dívka se zachichotala. „Copak na něj není hezký pohled?“ zeptala se. „Většina z nás ho obdivuje a sledovat ho při tréninku je naší tajnou kratochvílí.“

Malaen musela uznat, že na tom něco je. Jeho pohyby byly ladné a elegantní. Dokázala pochopit, proč se na něj dívky rády dívají.

„Nevykládej si to špatně, Eriko, ale ostatním nevadí, že je… démon?“

Erika se usmála. „Vůbec ne – je to zkrátka pěknej chlap. Doufám, že mi prominete tu drzost, že jsem se takto vyjádřila.“ Zdálo se, že se komorná nymfinými rozpaky dobře baví, ale nijak ji to nepohoršovalo – možná potřebovala trochu drzosti, aby dokázala odhlédnout od toho, jak ji učili vnímat démony.

„Přiznám se, že takhle jsem o tom nepřemýšlela,“ špitla.

„Řekněte mu o těch květinách – udělá pro vás, co budete chtít!“

Než se jí Malaen stačila zeptat, jak to myslela, dívka se uklonila a odběhla. Nymfa stála u okna s náručí květin a sledovala Walariona. Bílé vlasy měl spletené do copu, díky čemuž ještě více vynikly dva zatočené rohy. Udělá pro vás, co budete chtít! Vzpomněla si na závistivé pohledy, které je provázely během slavnosti u lorda Haraje. Nemuselo jít jen o jeho postavení – opravdu byl pohledný, každá démonka musela toužit stát po jeho boku. Když si vzpomněla, s jakou lehkostí ji zvedl ze závěje a přehodil si ji přes rameno, a jak se potom opírala o jeho hruď…, nahrnula se jí do tváří krev.

 

„A teď otočka, úklona a je to!“  Aharem spokojeně zamlaskal.

„Zdá se, že jste se snadno naučila i ten nejtěžší z našich tanců.“

Malaen i její učitel se otočili – ve dveřích stál Walarion a pozoroval je.

Nymfa se uklonila. „Doufám, že se nebude tančit během večera opakovaně,“ řekla se smíchem. Byla trochu zadýchaná a měla příjemně červené tváře.

„Když už jste tu, pane, mohl byste si s lady Malaen zkusit jeden tanec, aby si také zvykla na jiného partnera,“ navrhl učitel.

„Zajisté.“

Aharem dal povel flétnistce, která stála u okna, aby se znovu připravila.

Walarion přišel k nymfě a zaujal taneční postavení. Malaen na okamžik zaváhala, ale pak k němu také přistoupila a vložila své ruce do jeho. Tance nymf byly éterické, pomalé, tanečníci se skoro nedotýkaly. Démoni si více libovali v tělesné blízkosti a rychlejším tempu. Po úvodních několika krocích se hudba změnila. Walarion si ji přitáhl do náruče a zkušeným krokem ji vedl po sále. Kroužili ve stále se zrychlujícím rytmu. Jedna otočka, druhá, kroky v obráceném pořadí. A celé znovu. A znovu. Flétna trochu zvolnila, tanec se blížil ke konci – Walarion ji pomalu otočil. Zůstala k němu stát zády. Zajíkla se, když si ji přitáhl blíž.

„Pokud budete takhle daleko, následující prvek by se nám nepodařil,“ zašeptal.

Spojil jejich levé ruce, když se pak jeho pravačka přesunula Malaen na břicho, rozbušilo se jí srdce tak, že to musel slyšet.

Usmál se. „Připravena?“

„Ano.“

Hudba se opět změnila, Walarion ji prudce otočil, podepřel jí rukou a zaklonil ji. Pak si ji znovu přitáhl do náruče. Poslední kroky v těsném objetí, finální otočka, odstoupit od sebe, úklona…

„Výborně!“ zatleskal Aharem. „Nádhera! Tím zítra všechny ohromíte!“

Malaen se usmála. Byla zadýchaná a srdce jí stále bušilo, ale cítila se skvěle.

Walarion jí nabídl rámě. „Věnovala byste mi ještě chvilku? Rád bych vám něco ukázal.“

V jeho doprovodu sešla do vstupní haly. Odtud ji zavedl do jídelny. Když otevřel dveře, Malaen na okamžik oněměla. Celou místnost zaplňovaly květiny. Nymfa vešla dovnitř a opatrně se dotýkala okvětních plátků.

„Kde se vám je podařilo sehnat?“

Walarion se usmál, když viděl její nadšení. „Jsou zpoza Závoje – tam je neustále teplo, takže se květinám daří. Líbí se vám?“ Po plese, musím jí to ukázat hned po plese, umanul si.

„Jsou nádherné!“

„Nechal jsem je přivézt kvůli vám. Doufal jsem, že když budete obklopena něčím, co máte ráda, bude pro vás zítřejší ples snesitelnější.“

„Děkuji,“ hlesla.

Walarion k ní přistoupil. „Myslíte, že byste mohla zvážit…, že byste tam šla se mnou – jako má společnice?“

„Ráda.“

Démon ji chvíli upřeně pozoroval. „Málem bych zapomněl! Tohle je pro vás,“ ukázal na vyřezávanou kazetu na stole. „Nechám vás tu, abyste si užila květiny. Uvidíme se zítra večer.“ Uklonil se a opustil jídelnu. Malaen měla pocit, že tak činil ve spěchu. Zmocnily se jí obavy, co krabička obsahuje.

Pomalu k ní přešla a s nedůvěrou odklopila víčko.

Posadila se na židli. V kazetě byla sada šperků. Jemně tepané kvítky, osázené obsidiánem a perlami: černá a bílá, barvy Walarionova rodu. Nad tím vším ale ležela ještě jedna věc, která Malaen donutila k přemýšlení: diadém, též v rodových barvách. Podobný viděla jen u své sestry… a dalších nymf v jejím postavení. Pohlédla ke dveřím. Znamenalo to snad, že má o ni Walarion stále zájem jako o svou budoucí ženu?

 

Hosté se sjížděli už od rána. Malaen dohlížela na poslední úpravy. Nakonec jí ale nezbylo nic jiného, než se také připravit. Erika jí pomohla s oblékáním i s účesem.

Stála před zrcadlem v šatech, které jí teprve před pár dny přinesly; v temně šedém odstínu – Malaen nechtěla přímo rodové barvy, nechtěla provokovat. Švadlena odvedla vynikající práci; stejně do šatů černou i bílou zakomponovala. Složitá, vrstvená sukně se zdála na první pohled šedá, ale při každém pohybu, kdy se zavlnila, odhalila další barvy, které zůstávaly při prvním pohledu skryté. Ramena zůstávala holá, přesto měly šaty dlouhé, rozstřižené rukávy, podšité černou látkou jemnou jako pavučina.

„Myslím, že náš pán bude dnes nadšen z toho, co uvidí,“ špitla komorná.

„Eriko!“ okřikla ji Malaen na oko pohoršeně. Při té představě se ale v duchu usmála.

Služebná dokončila úpravu vlasů – sepnula je tak, aby vynikl obličej, ale zároveň je nechala z větší části rozpuštěné.

„Máte nějaké šperky?“

„V kazetě na stolku.“ Náhle trochu znejistěla. Co když si to vykládá špatně?

Když Erika krabičku otevřela, jen ohromeně vydechla. „To je nádhera!“ Přišla k Malaen. „Smím?“ zeptala se s pohledem upřeným na obsah kazety. Nymfa přikývla. Zatímco si připínala náušnice, Erika jí zapnula náhrdelník. Pak opatrně vzala diadém a s jeho pomocí dokončila Malaenin účes.

Když nymfa uviděla svůj odraz v zrcadle, užasla. Pohled jí neoplácela šedá myška, na níž byla zvyklá, ale sebevědomě vyhlížející, elegantní žena, která by svým vzhledem dokázala beze sporu upoutat pozornost nejednoho muže, natožpak démonského lorda.

Roztřeseně se nadechla – teď se ještě podle toho zvládnout chovat…

 

Erika zůstala v jejím pokoji, aby poklidila. Na chodbě na ni čekal jeden ze sluhů ve stejnokroji, který ji odvedl k sálu. Všimla si, že i řada dalších hostů je takto doprovázena. U schodů na ni čekal Walarion – mezi hosty by měli vejít společně.

Démonův výraz byl nečitelný, což Malaen trochu znervóznilo. Přemýšlela, zda něco udělala špatně. Kolem ale byla spousta očí, tak se neodvažovala ptát.

Walarion se jí uklonil a políbil jí ruku. „Dnes večer vypadáte nádherně.“

„Děkuji,“ oplatila mu úklonu.

„Můžeme?“

Přikývla a zavěsila se do něj.

 

Nevěděla, co čekala, ale průběh večera ji překvapil. Bála se toho, že bude poutat příliš pozornosti, ale víceméně ihned poté, co vešli do sálu, zájem o její osobu opadl. Walarion se od ní nevzdaloval – představoval ji všem důležitým démonům. Nikdo nekomentoval její účast zde, ani její stav. Démonky nepokrytě zíraly na diadém, který zdobil její hlavu, ale nedovolily si nic říct. Vše probíhalo hladce. Malaen brzy přestala být nervózní a dokázala se s ostatními bavit. Řada lordů byla překvapena tím, jak dobře je seznámena s jejich politikou.

Když to šlo, Walarion ji vyzval k tanci. Ptal se jí, jak se jí ples líbí a chválil práci, kterou odvedla. Snažil se být dobrým společníkem, aby neměla ani chvíli na to zamýšlet se nad případnými pohledy některých přítomných.

„Na lordy děláte dojem.“

„Snažím se dodržet slib, který jsem vám dala.“

Sklonil se k ní. „Na mě také děláte dojem.“

„To mě těší…“

Walarion se usmál. „Dnes večer vás nepoznávám.“

„Důležité je, zda se vám líbí, co vidíte?“

„Velice…“

Ještě chvíli se spolu procházeli po galerii. „Rád bych vám představil svou sestru – Neiu –, jestli dovolíte.“ Když přikývla, zavedl ji ke štíhlé démonce, kterou viděla už na Obchodní slavnosti. Tentokrát na sobě neměla rodové barvy – tmavě fialová róba jí ovšem také slušela.

„Dovolte, abych vám představil Neiu, svou vzácnou a jedinečnou sestru.“

„Ráda vás poznávám.“

Démonka ji pohybem ruky zastavila, než se jí stačila Malaen uklonit. „Mezi námi není takové chování nezbytné.“

Nymfa povytáhla obočí, a Neia se zasmála. „Formálností si užijeme dost s naším bratrem, a jelikož tu dnes není, jsem pro, abychom se všichni dobře pobavili. Souhlasíte, Malaen?“

„Zajisté, jen mi prozraďte, jaký druh zábavy máte na mysli.“

„Nejprve bych se s vámi ráda prošla, dokud tu nemám svého partnera. Při té příležitosti vám samozřejmě povím řadu pikantních historek ze života Walariona.“

„Slíbila jsi, že mě nebudeš před Malaen pomlouvat!“ pronesl démon na oko zděšeně.

„Aspoň trošičku…, prosím! Jinak tě samozřejmě vykreslím v těch nejzářivějších barvách!“

Malaen se zasmála, když se Walarion zatvářil ublíženě. Oplatil jí úsměv.

„Půjdu se tedy na chvíli věnovat hostům a nechám obě své dámy, aby si spolu pohovořily.“

Když byl z doslechu, Neia se do Malaen zavěsila a vykročila směrem k východu ze sálu.

„Máte na bratra dobrý vliv – dlouho jsem ho neviděla se takhle usmívat. Je to příjemná změna.“

Nymfa přikývla. „Ano, všimla jsem si během slavností, že se příliš neusmíval.“

„Doufám, že ve vaší společnosti bude i nadále v tak dobré náladě.“

„Také doufám.“

Neia se na ni usmála. „A jak se vám tu líbí? Nemohla jsem si nevšimnout, že jste tu udělala několik změn, které do tohohle starého sídla přinesly trochu života.“

„Cítím se tu poměrně příjemně. Jen mi tu chybí květiny – u nás jsme měli zimní zahrady a skleníky, ale chápu, že tady na severu se květinám nejspíš moc nedaří.“

Neia zamyšleně nakrčila obočí. „Něco se určitě najde, nebojte se. Walarion vám určitě dá postavit zimní zahradu, když ho o to požádáte.“

„Nejste první, kdo mi něco takového řekl,“ přiznala. „Abych byla upřímná, nečekala jsem, že budete mít s lordem Walarionem tak přátelský vztah – poté, co jsem ho viděla mluvit s lordem Ismaelem.“

Neia se zachmuřila. „S naším starším bratrem je to těžké, jak jistě chápete. Walarion mi všechno řekl,“ vysvětlila, když se nymfa překvapeně nadechla. „Pověděl mi i o vaší hádce. Prosím, lady Malaen, nemějte mu to za zlé. Odpusťte mu, pokud můžete, všechno, co udělal, nebo řekl.“ Naléhavost v démončině hlase Malaen na okamžik zcela vyvedla z míry.

„Není co odpouštět. Vím, proč to udělal. Jsem mu vděčná za vše, co pro mě udělal…“

Neia si ji pozorně prohlížela. „Jen vděčná?“

Malaen zčervenala. „Já… nevím.“

„Pochopte, že svého bratra nade vše miluji. Chci, aby byl šťastný.“

„Nevím, jestli může být šťastný s někým, jako jsem já…“

Démonka jí povzbudivě stiskla ruku. „Má drahá, nepodceňujte se. Kdyby s vámi neměl být šťastný, nevybral by si vás. Na něco se vás zeptám. Kolika Obchodních slavností jste se účastnila?“

Malaen byla tou otázkou zaskočena. „Šesti.“

„A kolika z nich ve věku, kdy jste již mohla být provdána?“

„Čtyř.“ Začínalo jí docházet, kam tím Neia míří.

Démonka na ni spiklenecky mrkla. „Tak se nad tím vším ještě jednou zamyslete…“

To nebylo nutné, Malaen už si to domyslela. Prvorozené dcery nejstarších rodů bývají provdávány velice mladé, aby utužily vztahy mez jednotlivými rody. Ty ostatní dostanou svůj odklad do sedmnácti, než si je smí vybrat démoni. A ona dostala ještě dva roky navíc. Myslela si, že je to díky tomu, že působila nenápadným dojmem… Pravda byla ale přesně opačná – upoutala pozornost jednoho démona natolik, že si ji nárokoval ještě před její plnoletostí… Démona, který na ni čekal v tanečním sále.

„To mě nikdy nenapadlo. Ale je pravda, že lord Walarion přiznal, že si mě vybral z politických důvodů.“

Neia se zasmála, ale nijak to nekomentovala. Malaen z toho byla zmatená. Společně se vrátily na galerii. Zrovna hrála hudba k tanci, který se Malaen naučila teprve před několika dny. Spatřila Walariona v těsném objetí démonky v sytě zelených šatech.

Neia sledovala její pohled. „Irama. Její otec je bohužel cenný spojenec. Prahne po diadému, který nosíte, ale nic si z ní nedělejte, jen se vás snaží popudit.“

„I kdyby si ji lord Walarion vybral, nemůžu s tím nic dělat.“

Neia nespokojeně zamlaskala. „Má drahá, chcete mi říct, že když ji vidíte, jak se plazí po mém bratrovi, je vám to lhostejné?“

Nebylo jí to lhostejné a démonka to věděla. S jistým pocitem zadostiučinění si ale všimla, že si Walarion svou taneční partnerku nedrží tak blízko u těla jako ji…

Hudba dohrála a sálem se rozezněl potlesk. Walarion se podíval jejich směrem a Neia mu rozverně zamávala. Irama věnovala Malaen škodolibý úšklebek.

„Co kdyby nám nyní náš hostitel předvedl, jak ho jeho nymfa poslouchá?“

Walarion jí stiskl paži. „Zapomínáte, kde je vaše místo!“

Irama se ale nenechala zastrašit. „Sólo pro lorda Walariona,“ zavelela.

„Taková drzost!“ zavrčela Niea. Když si ale všimla Malaenina sebevědomého výrazu, spokojeně se sama pro sebe usmála.

Walarion měl vztek, ale když viděl, jak k němu nymfa kráčí středem sálu s úsměvem na rtech, opustil ho. Malaen si démončinu urážku nenechá líbit.

Když zaujali správné taneční postavení, hudebníci dostali znamení.

S prvními tóny se Malaen plně poddala Walarionovu vedení. Rozhodla se, že si tento tanec užije a ukáže Iramě, o koho má Walarion ve skutečnosti zájem. Démon vycítil její náladu a s úsměvem si ji přitáhl ještě o kousek blíž – jejich těla se dotýkala po celou dobu.

Hudba hrála déle, než byla Malaen zvyklá ze svých lekcí. Walarion se k ní naklonil a něco jí pošeptal. Nymfa přikývla.

Neia z galerie spokojeně sledovala, jak její bratr obratně změnil kroky a do zaběhnutého tance hravě zakomponoval zcela nové prvky. Malaen se mu snadno přizpůsobila a Iramě zmizel úsměv z tváře. To ti patří.

Když hudba ve svém závěru zpomalila, Walarion plynule přešel k původním krokům. Iramina tvář nehezky zrudla, když viděla, jak se nymfa k lordovi tiskne, zatímco ji si držel patřičně od těla.

Ve chvíli, kdy byl čas na finální otočku a úklonu, ale Walarion Malaen nepustil, místo toho ji držel v náruči, dokud hudba nepřestala hrát. Neia si chvíli myslela, že ji Walarion takhle veřejně přede všemi políbí, ale nestalo se tak.

 

 Malaen chtěla zůstat na plese až do konce, ale zmocňovala se jí únava. Květiny v sále začínaly vadnout, což ji trochu znervózňovalo. Walarion si všiml jejího rozpoložení.

„Pokud se cítíte unavená, doprovodím vás k vašim pokojům. Rád bych sice ve vaší společnosti setrval ještě déle, ale nechci, abyste se přepínala.“

Nymfa přikývla. „Nemusíte mě ale doprovázet – nekažte si zábavu.“

„Být s vámi je pro mne větší zábava, než tu postávat mezi opilými démony.“

Chvíli šli mlčky, pak Walarion prolomil ticho. „Pokud se zítra ráno budete cítit lépe, rád bych vám po snídani něco ukázal – za bílého dne to bude mnohem lepší než teď, když je už všude tma.“

„Zníte tajemně,“ pousmála se.

„To je také můj záměr.“

Záhy dorazili ke dveřím Malaenina pokoje. Nymfa udělala drobné pukrle.

„Děkuji vám za dnešní večer, dobře jsem se bavila, a to jen díky vám.“

„Já děkuji za vaši společnost.“

Malaen cítila, že ji pozoruje. Vzhlédla k němu. Odhadoval, jestli zase ucukne, když se jí teď dotkne? Rozhodla se, že mu to usnadní, a přistoupila k němu o krok blíž.

Opatrně se dotkl její tváře, zajel rukou do vlasů a sklonil se k ní.

„Lorde Walarione?“

Démon i nymfa na okamžik strnuli.

Irama.

Walarion si povzdechl, přejel Malaen palcem po líci s omluvným úsměvem. „Dobrou noc.“ Pak se otočil a šel v ústrety démonce, která si žádala jeho přítomnost.

V Malaen se vzedmula vlna vzteku. Jak jí tu mohl takhle nechat a dát přednost té namyšlené ženské?! Když za sebou zavírala dveře, měla co dělat, aby jimi nepráskla. Co se to s ní děje? Tohle jí není podobné! Jako by slyšela Neiu: Tomu se, má drahá, říká žárlivost.

Napustila si vodu do mramorové vany, zasazené v podlaze. Nedaleký horký pramen dovoloval obyvatelům sídla dopřávat si libovolně koupel. Celé tělo ji začínalo bolet.

Pokud je to žárlivost, znamená to, že se do Walariona zamilovala? Když stál před chvílí u jejích dveří, chtěla, aby ji políbil. Nemělo si smysl nic nalhávat – užívala si, když se k němu během tance tiskla. Může ale mezi démonem a nymfou vzniknout láska? Proč by nemohla – nakonec nejsme nic víc než muž a žena…

Ještě chvíli ležela v horké vodě. Zmocnila se jí taková únava, až měla pocit, že už z vany nikdy nevyleze. Usnout tam by ale bylo nebezpečné. Když se utřela a oblékla se do košile, v níž spala, uvědomila si, že si ještě nerozpustila vlasy, jen si sundala diadém.

Opatrně si začala vyndávat jednotlivé sponky, které účes držely pohromadě. Když se zahlédla v zrcadle, oněměla. Několik pramenů, které si právě uvolnila, úplně ztratilo svou barvu. Rychle rozpustila i zbytek, ale neklamal jí zrak. Vlasy jí opravdu postupně začínaly blednout; věděla, že do rána bude většina z nich skoro bílých.

Vadla stejně jako květiny kolem ní – snažily se nahradit energii, kterou ze sebe nymfa v posledních dnech vydala; proto uvadly tak rychle.

„Jak je to možné?“ zeptala se roztřeseně sama sebe. Nebyla bez květin tak dlouho. Cítila se jen unavená! Tohle přece nemůže být pravda! Ztěžka dosedla na postel. To ta krev… Bohové… Přidávala do mastí a léčiv pro vesničany vlastní krev – zlepšovalo to účinky bylin. Ale neuvědomila si, že sama nemá jak načerpat síly.

Cítila, jak jí začíná bušit srdce a věděla, že se o slovo hlásí panika. Ale nesmí jí podlehnout… Ne. Vyhlédla z okna. Musí přečkat do svítání, pak půjde ven a dostane se z nejhoršího. A pak řekne Walarionovi, aby jí obstaral rostliny; spousty…

Přehodila přes sebe lehký kabátek a nahlédla na chodbu. Nikde nikoho neviděla. Vycupitala ven a popadla první vázu s květinami, na kterou narazila. Postupně odnosila všechny, které se nacházely v blízkosti jejího pokoje. Nechtěla, aby ji někdo v tomhle stavu viděl, a také nechtěla obtěžovat Eriku nebo Walariona. Do svítání už koneckonců moc nezbývá…

 

Ples se pomalu chýlil ke konci. Walarion za to byl vděčný. Bez Malaen se tu nebavil. I Neia se odebrala do pokoje, který pro ni nechal připravit. Proklínal Iramu. Jak si dovolila ho vůbec jít hledat?! Neustále se mu snažila vetřít do přízně. Bavila se tím. Neměl zájem, ale ona to nedokázala pochopit.

Rozloučil se a odešel ze sálu.

Když se blížil ke svému pokoji, zaslechl za sebou kroky. Zadoufal, že to bude nymfa, ale byla to opět jen Irama.

„Doufala jsem, že byste nepohrdl mou společností…,“ zašvitořila a našpulila rty v gestu, které nejspíš považovala za přitažlivé.

„Po společnosti sice toužím, ale ne po té vaší, jak dobře víte.“

„Tady je někdo dnes ve špatné náladě…“ Vztáhla ruku k jeho tváři, ale Walarion ji chytil a odtáhl stranou.

Irama se ale nevzdávala snadno. Vytáhla se na špičky a než stihl zareagovat, políbila ho. I když ji odstrčil, pohrával jí na tváři spokojený úšklebek.

„Mám toho vašeho pletichaření právě tak akorát dost!“ zavrčel.

Když Irama uviděla vztek, který se ho zmocnil, úsměv jí z tváře zmizel. Walarion jen těžko ovládal svou démonskou část – hlas mu zhrubl a z rukou se staly dravčí spáry. Bez problému drápy protrhl předivo reality, a vytvořil tak průchod za Závoj.

„Nechoďte mi už nikdy na oči!“ přikázal démonce a bez okolků ji popostrčil k trhlině.

 

Malaen se zavřela v pokoji a zhluboka oddechovala. Doufala, že si jí Walarion na chodbě nevšiml. Kdyby nebyla ve svém současném stavu, klidně by tam zůstala stát, aby viděla, jak démonce spadne hřebínek, ale nemohla dovolit, aby ji takhle viděl. Co si o sobě ta ženská myslí? Doufala snad, že když ji Malaen uvidí, jak líbá Walariona, uteče s brekem jako malá holka? V ten okamžik jí došlo, že se tak vlastně zachovala, i když k tomu měla jiný důvod. Povzdechla si – takhle jí akorát nahrála do karet. Jestli si démonka myslela, že tím Malaen rozhněvá, mýlila se. Nymfa slyšela, co předtím Walarion řekl, takže Iramin ubohý pokus ji nechal chladnou.

Snažila se usnout, ale nedokázala to. Nemohla pochopit, jak je možné, že si nevšimla toho, co se blíží. Proč necítila, že se k tomu schyluje? Proč jí tělo nedalo lépe najevo, co potřebuje? Nebyla od zeleně odříznutá úplně – měla tu stromy a keře. Jistě, není to dostačující, ale mělo to postačit na to, aby si udržela potřebnou sílu alespoň po zimní měsíce. Jenže se přecenila…

Obzor začínal blednout. Malaen se jen s obtížemi oblékla do šatů. Odvážila se pohlédnout do zrcadla, ale to, co viděla, ji nepotěšilo. Promodralá kůže, bezkrevné rty, zastřené oči a vlasy, v nichž už jen sem-tam zahlédla záblesk původní rusé barvy… Omotala si je šálem a přehodila si přes ramena silný plášť s kapucí.

Měla namířeno k jezeru – kousek za ním rostla skupinka tisů. Chvilku u nich posedí a pak se vrátí zpátky do sídla. Byla ale slabší, než si myslela. Jen cesta do vstupní haly ji vyčerpala. Pod schody se musela na chvíli opřít o zábradlí, aby nabrala znovu dech. A tam ji našla Erika.

„Lady Malaen, proč jste vzhůru tak časně? Mám vám připravit snídani?“

„To není nutné, musím na chvíli ven.“

„Začalo tam sněžit, nemůžete jít sama ven!“

Malaen se snažila dostat od Eriky co nejdál, ale komorná jí zastoupila cestu. Když své paní pohlédla do tváře, tlumeně vyjekla a upustila mísu, kterou nesla. Porcelán se rozletěl na všechny strany a Erika si překryla zděšeně ústa.

„Prosím, nedívej se na mě tak,“ zaúpěla nymfa a přikryla si obličej dlaněmi. „Musím jít ven, tak mi, prosím nebraň.“

„Ne, lady Malaen!“ pronesla dívka rázně. „Zůstanete tady! Vím, co to napraví, ale musíte mi dát chvilku, ano? Slibte mi, že tu počkáte, nebo se vrátíte do svého pokoje, ale nechoďte ven, moc vás prosím. Slibte mi to.“

Malaen neochotně přikývla. Dívka jí stiskla ruku a vyběhla po schodech do patra.

 

„Lorde Walarione! Lorde Walarione!“ Erika křičela už na galerii, takže ještě než se vůbec dostala k jeho dveřím, už stál na chodbě.

„Lorde Walarione, lady Malaen, ona…“

„Co se stalo?“

„Chce jít ven…, ale ona…, je úplně bílá, pane!“

„Jak to myslíš?“

„Její vlasy…, jsou bez barvy… vypadala hrozně!“

„Kde je?“

„Slíbila, že počká ve vstupní hale.“

Walarion už na nic nečekal a rozběhl se k hale. Erika ho následovala. Jenže po Malaen nebyla ani stopa.

„Možná v pokoji?“ navrhla komorná.

Nymfa nebyla ani tam. Její pokoje byly akorát plné uvadlých květin.

„Šla ven… Kam mohla jít, přemýšlej, Eriko!“

„Nevím! Já… za jezerem je několik tisů, lady Malaen říkala, že i v zimě si uchovávají svojí sílu, možná šla tam. Ale, pane, vypadala, že každou chvíli omdlí, nemohla se dostat daleko.“

„Připrav zahradu, přivedu ji zpátky!“

 

Nezdržoval se oblékáním a vyběhl do vánice jen v kabátci, který měl ještě na plese. Zamířil k jezeru. Erika měla pravdu, v tomhle se Malaen nemohla dostat daleko. Jen doufal, že ji najde. Pokud někde omdlela, mohl by ji ve sněhu snadno přehlédnout.

Naštěstí ji našel vzápětí. V záplavě bílé se skvěl ostrůvek plný barev. Kolem Malaenina zhrouceného těla rozkvetl malý palouček. Tráva i květiny si našly cestu skrze sníh a obklopily nymfu jen proto, aby vzápětí umrzly. Když ji uviděl, na okamžik zapomněl dýchat. Dívka ležící před ním se vůbec nepodobala Malaen, s níž v noci tančil.

Walarion si všiml stébel, která Malaen obrůstala kolem odhalené paže. V místech, kde se jí tráva dotkla, získala nymfina pokožka na okamžik zase zdravý odstín…, než tráva odumřela. Bál se jí dotknout z obavy, že už neucítí tep jejího srdce. Pak se nymfě zachvěla víčka a Walarion si roztřeseně vydechl. Sklonil se k ní.

„Když dovolíte, vezmu si ji. Děkuji, že jste se o ni staraly…“ Sice mu připadalo směšné děkovat rostlinám, ale jejich vědomí a péče byly nepopiratelné a aspoň tohle si zasloužily.

Vzal Malaen do náruče a vracel se s ní k sídlu. Vítr mu vháněl sníh do obličeje, ale bylo mu to jedno.

„Je… mi… to líto,“ zašeptala Malaen. Kdyby neměla hlavu opřenou o jeho rameno, ani by ji neslyšel.

„Nevysilujte se, za chvíli se vám uleví.“ Přivinul si ji blíž. „Proč jste mi to neřekla?“

Její tělo mu náhle v náruči zvláčnělo; stále cítil její dech na krku, ale ztratila vědomí. Musí si pospíšit…

 

***

 

Obklopovalo ji teplo. Bylo to příjemné. Pokusila se od sebe odlepit víčka, ale okamžitě jí na oči zaútočilo světlo, tak je zase zavřela. Chtěla se otočit na druhý bok, ale celé tělo se jí zdálo tak těžké, že své snahy nakonec vzdala.

„Už jste konečně vzhůru!“

Když zaslechla ženský hlas, přinutila se přece jen otevřít oči. Chvíli jí trvalo, než zaostřila, ale pak rozeznala tvář Nei.

„Lady Neio?“

„Pěkně jste nás vyděsila!“ Démončina tvář vypadala ztrhaně. Pomohla nymfě se posadit na provizorním lůžku.

Když se rozhlédla, nedokázala uvěřit svým očím. „Kde to jsme?“

„Ve skleníku,“ odpověděla Neia s úsměvem. „Konkrétně ve východním křídle.“

„Tohle bylo tedy součástí oprav, které zde probíhaly?“

Neia přikývla. „Walarion ho připravoval již několik měsíců… Čekal na správný okamžik, kdy vám ho ukáže.“

„Po plese,“ došlo jí. „Chtěl mi ho ukázat druhý den po plese…“ V tu chvíli si také uvědomila, odkud pocházely květy, které jí dala tehdy Erika. Všichni o tom věděli. Připadala si jako hlupák, že dívku neposlechla.

„Na tom teď už nezáleží. Hlavní je, že už máte trochu normální barvu.“

„Jak dlouho jsem byla… v bezvědomí?“

„Tři dny.“

Malaen zalapala po dechu. „Musím mluvit s lordem Walarionem. Musím mu to vysvětlit…“ Byla ale ještě příliš slabá, než aby se dokázala ubránit Neie, která ji zatlačila zpátky do postele.

„Není tu.“

„Ale…“

„Proseděl u vás dva dny, ale dnes ráno přišel posel od Ismaela. Vyžádal si bratrovu přítomnost na svém sídle. Obávám se, že chystá něco poté, co jsem ho lží přiměla, aby v době plesu odcestoval. Neměla jsem to dělat,“ povzdechla si.

„Děkuji, že jste tu se mnou zůstala.“

„To je to nejmenší, co můžu udělat. Ale povězte mi jedno: proč jste nikomu neřekla o svém stavu.“

Nymfa zčervenala, což bylo pro jednou příjemné. „Já to nevěděla.“

„Jak jste to mohla nevědět?“

„Chápu, že mi nejspíš nevěříte,“ povzdechla si Malaen, „ale je to pravda. Cítila jsem se unavená a byla jsem bledší než obvykle, ale nic víc. Chodila jsem často ven, abych byla poblíž rostlin. Nikdy by mě nenapadlo, že se to může stát. Možná za to může zdejší chlad, že jsem si to neuvědomila dřív…“

„Ale den předtím jste vypadala tak plná života, nerozumím tomu.“

Malaen zavrtěla hlavou. „Ani já. Je ale pravda, že jsem už slyšela o případech, kdy některé nymfy ráno našly bez života v posteli, s vybělenými vlasy. Jen mě nikdy nenapadlo, že by se mi to mohlo stát také…“

„Nejspíš jste se moc přepínala.“

Nymfa přikývla. „Lord Walarion si musí myslet, že jsem to udělala schválně.“

„Nic takového si nemyslí,“ mávla nad tím Neia rukou. „Ale byl strachy bez sebe. Když vás sem přinesl, vypadal, že nejspíš omdlí stejně jako vy.“ Démonka se snažila o lehký tón a Malaen jí za to byla vděčná.

„Poslední, co si pamatuji, je, jak jsem mluvila s Erikou…“

„Inu, pak jste šla i přes její protesty ven, zatímco ona sháněla mého bratra. Ten vás našel v zahradě – omdlela jste.“

„Vůbec si to nepamatuji…“

Démonka vstala. „Na tom nezáleží. Teď musíte odpočívat, abyste nabrala brzy nové síly. Pokud se na nás přijede Ismael podívat, budeme je všichni potřebovat…“

 

Každým dnem Malaen vypadala a cítila se lépe. Většinu času trávila ve skleníku. Teplo jí dělalo dobře, nemluvě o přítomnosti rostlin. Prostor, který byl této zimní zahradě věnován, byl ohromný. Skleník měl i patro, z něhož se, jak brzy zjistila, dostala na balkon u svého pokoje. Horní patro bylo určeno pro odpočinek a byl odtamtud krásný výhled. Někdo si s úpravou zahrady dal pečlivou práci, kterou Malaen oceňovala. Viděla, že květiny jsou tu zasazené podle určitého plánu – bylo zřejmé, že v každém období určitá část zahrady pokvete, mohla se domnívat podle druhů, které znala, že budou jednotlivé části zahrady i barevně ladit. Dole pak bylo uměle vytvořené jezírko, které napájel horký pramen – ten pomáhal i při vyhřívání. Jezírko bylo podle své konstrukce zamýšleno i jako místo pro koupele, čehož Malaen hojně využívala. Neia jí často dělala společnost a vyprávěla jí o životě na rodném sídle.

 

„Dnes přišel vzkaz od Walariona,“

„Kdy se vrátí?“

Neia se usmála nad nedočkavostí v nymfině hlase, ale musela ji zklamat. „Za dva dny, ale přijede ve společnosti Ismaela – trval na tom, abychom mu ples vynahradili soukromou večeří.“

„Takže nedostanu příležitost si s Walarionem promluvit.“

„Obávám se, že ne. Ismael by tě nesnesl u společného stolu, promiň.“

„Nemusíš se omlouvat, já bych ho tam také nesnesla.“

Neia se usmála. „Ostrá slova.“ Pak se ale znovu zachmuřila. „Sice tě nebude chtít u stolu, ale určitě tě poctí svou návštěvou… Buď na to raději připravená.“

 

Neia se ve svém odhadu bohužel nemýlila. Ihned po příjezdu se nechal Ismael odvést do jednoho z přijímacích salónků, kde si bez okolků poručil pití. Ačkoliv se Malaen, Neia i veškeré služebnictvo snažilo, Ismael si neustále nacházel něco, na co si stěžoval.

Malaen zůstala pro bezpečí všech ve své zimní zahradě a během večera se vůbec neukazovala. Veškerá nezbytná konverzace zůstala jen na Walarionovi a jeho sestře.

„Příští měsíc si tě vyžádal lord Aleds, ujisti se, že tentokrát zůstaneš na jeho sídle stanovenou dobu.“

Neia se znechuceně ušklíbla. „Když tě stále nepřestalo bavit mě takhle prodávat, mohl by sis aspoň říct lepší cenu.“

„Nebuď tak nedůtklivá.“

Neia se udržela a nic mu neodsekla.

Ismael se tvářil tak spokojeně, až se Walarion bál, že ho sestra uhodí rovnou tady u stolu. Sám se chvíli opájel myšlenkou podat mu otrávené víno, ale nakonec ji zavrhl. I když by to bylo nanejvýš lákavé, musel před bratrovým předčasným skonem ještě zařídit několik drobností, bez nichž by se jakožto následník v tuto chvíli neobešel – především pak podporu démonské šlechty. Jinak by brzy skončil jako Ismael. A tak tiše, s rostoucí nenávistí, sledoval, jak Ismael jí jeden chod za druhým, vyprazdňuje číši za číší a uráží Neiu i jeho.

„Viděl jsem, žes té nymfě nechal postavit skleník. Nepřeháníš to náhodou?“

„Když by ses o svou nymfu taky staral, měl bys z ní větší užitek.“

Ismael povytáhl obočí.

„Copak jsi na to ještě nepřišel?“ zeptal se Walarion výsměšně. „Nymfy potřebují rostliny, když je nemají, nic nevydrží. Ale nepřežijí jen na nich, což mi připomíná… Eriko!“

„Ano, pane?“

„Připravte pro nymfu také večeři, myslím, že v posledních dnech už hladověla dost, snad ji to pro příště poučí.“

„Ano, pane, zařídím to.“

Pak ukázal na sestru. „Neio, ty jí večeři doneseš a dohlédneš na to, že ji beze zbytku sní.“

Ismael podezřívavě přimhouřil oči, ale nic neřekl.

Démonka uhodila číší o stůl. „Proč zase já? Ať to udělá Erika!“

„Víš, jak to dopadlo minule. Tebe poslechne. Jestli ne, ponese si následky. A teď běž!“

 

Malaen nervózně přecházela sem a tam. Snažila se nějak zabavit, ale u ničeho dlouho nevydržela. Když se ozvalo zaklepání na dveře, lekla se. Naštěstí to byla jen Neia. Společně se usadily na jednu z laviček ve vzdálenější části zahrady.

„Proč mi neseš jídlo?“

„Propustka od Walariona. Donutil mě donést ti večeři, díky čemuž jsem mohla odejít od stolu a tím pádem od Ismaela,“ vysvětlila.

Malaen uzobávala kousky pečiva. „A to není Ismaelovi nic podezřelé?“

Neia se zasmála. „Jistě že je, není to až takový hlupák. Bohužel. Je to taková naše malá hra, už od dětství. Ismael moc dobře ví, že ho obelháváme. Dokud ale neuděláme na veřejnosti nic, co je proti jeho pravidlům, nic s tím nezmůže.“

„Takže čeká na příležitost?“

Démonka přikývla. „Bylo to tak už odmalička. Nikdo neví proč; jestli je prostě takový, nebo se na něm už tak brzy projevují následky nadměrného pojídání duší… Ale co si pamatuji, využíval mě a Walariona ke všemu, co si zrovna zamanul.“

„A to s tím váš otec nic neudělal?“

„Ten se jen tváří, že se stará, ale ve skutečnosti je mu všechno kromě něj samého ukradené. Kdyby to tak nebylo, dávno by Ismaela zabil sám.“

„Přiznám se, že tyhle rodinné vztahy nechápu, u nás je všechno o dost… mírumilovnější.“

Démonka se zasněně usmála. „To ti závidím. I když v dospělosti to asi nymfy nemají lehké.“ Pak se Neia na okamžik napjala. „Zdá se, že večeře už skončila a pánové nás poctí svou přítomností.“ Položila ruku Malaen na rameno. „Prostě hraj s námi – strach, respekt…, však to znáš. Zvládáme dobře improvizovat – měli jsme se dát na herectví.“ Veškeré pobavení ale z jejího hlasu zmizelo.

Malaen doufala, že to zvládne. Tváří tvář muži, o němž slýchala tolik historek, kterého nenáviděla, aniž by ho znala…, a o němž věděla, že se ho další dvě osoby v místnosti chystají v dohledné době zabít.

„Není to zbytečně velké?“

Když Neia zaslechla bratrův hlas, sebrala tác se zbytky večeře a chystala se k odchodu. „Je dobře, že jsi to dnes snědla,“ pronesla panovačným tónem, který od ní Malaen ještě neslyšela. Démonka udělala sotva pár kroků, když se před nimi objevil Walarion v těsném závěsu za Ismaelem.

„Jak říkám, zbytečně velké… Stačilo by jí přece něco menšího. Ah, Neio, jakpak nám nymfa jedla? Nemusela jsi ji krmit, že ne?“

„Naštěstí ne. Když dovolíš, odnesu to zase zpátky.“

„Kdepak,“ zastavil ji. „Chci si to tady prohlédnout, věřím, že nám to tu nymfa ráda ukáže.“ Aniž by čekal na odpověď, vzal Malaen za ruku a vydal se po dlážděné cestě do další části skleníku.

Neia položila tác zpět na lavičku a spolu s Walarionem následovala Ismaela.

„Slyšel jsem, že ses k mému mladšímu bratříčkovi na plese pěkně měla,“ pronesl lord zadumaně. Malaen cítila v jeho dechu alkohol; i podle trochu nejisté chůze bylo zřejmé, že je již opilý. O to více ji ale znervózňoval smotaný bič, který svíral v pravé ruce. Když se na něj pozorně zadívala, měla pocit, jako by se samovolně pohyboval. Raději zrak odvrátila.

„Není to snad má povinnost, chovat se tak na veřejnosti?“

Ismael se zasmál. „To rozhodně je. Ale pověz mi jedno,“ zastavil se a obrátil ji k sobě čelem. „Pokud tě bratr používá k prolamování pečetě, aby získal duše, jak to, že na sobě nemáš žádné jizvy, modřiny nebo jiná poranění?“

Malaen na okamžik zabloudila pohledem k Neie, která na ni nepatrně kývla. „Rostliny zde v zahradě pomáhají tomu, že se mi zranění hojí rychleji.“

„To je zajímavé…“

„Kromě toho lord Walarion používá i jiné metody, jak mě… přinutit k poslušnosti.“

„Tak to si rád poslechnu.“

Malaen se podívala na Walariona, který stál nedaleko od nich se založenýma rukama, a měřil si je přimhouřeným pohledem. „Jen mu to řekni,“ vybídl ji.

„Lord Walarion mě… držel dlouho… z dosahu…“

„Tohohle?“ zeptal se Ismael a rozhodil rukama.

Nymfa přikývla. „Zůstalo mi tohle,“ ukázala na do té doby pečlivě schovaný pramen vlasů, kterým se stále nevrátila jejich původní barva – do ohnivě rudé měly daleko.

Ismael si její vlasy chvíli prohlížel a pak se rozesmál. „Tohle bych do tebe neřekl, Walarione. Dobrá práce.“ Měl se k odchodu. Pak se ale zastavil. „Málem bych zapomněl…“

Skleníkem se rozlehlo prásknutí. Malaen sebou při tom zvuku trhla.

„Kolikrát ti ještě budu muset opakovat, že pod mou střechou se máš chovat slušně?“

Z tónu Walariona hlasu přeběhl mráz po zádech i Neie. Malaen vůbec nepostřehla, co se stalo, ale Walarion měl kolem levé ruky omotaný Ismaelův bič. Prve ji neklamal zrak, když měla pocit, že se zbraň hýbala. Teď jasně viděla, jak se řemínek stahuje těsněji kolem Walarionova předloktí, noří se skrz látku až ke kůži. Ismaelovi pohrával na tváři přiopilý, spokojený úšklebek.

„Bratříčku, ty jsi opravdu nepoučitelný.“

„To už by stačilo, nemyslíš?“ vložila se do toho Neia.

„Ty se do toho nepleť a radši si běž zabalit, odjíždíme.“

Walarion bratrovi oplatil úšklebek. „Neia je mým hostem, ne tvým. Odjede, až si to já budu přát.“

Malaen si všimla, že rukávem Walarionova šedého kabátce začínala prosakovat krev. To zřejmě Ismaela dostatečně uspokojilo a dovolil, aby se smyčky uvolnily.

„Teď se seber a vypadni odsud, Ismaeli. Už tě tu nikdy nechci vidět, rozumíš?“

„Dávej si pozor na jazyk, bratříčku, nebo o něj brzy přijdeš.“

„Ty si dávej pozor – skutečnost, že jsi prvorozený, tě nebude chránit věčně!“

„To má být výhružka?“

„Slib.“

Ismael bez jediného slova protrhl předivo reality a prošel vytvořenou trhlinou za Závoj. Když se za ním průchod zavřel, všem se ulevilo.

Malaen přikročila k Walarionovi s pohledem upřeným na zakrvácený rukáv. „Jste v pořádku?“

Přikývl. „Ano, a vy?“

„Nic mi není.“

Démon se otočil k sestře. „Ach, Neio, to jsem neměl dělat,“ povzdechl si.

„Nedal ti jinou možnost,“ utěšovala ho. „Stejně mu celou dobu šlo nejspíš přesně o tohle.“

Malaen nevěděla, o čem to ti dva mluví, ale nejspíš šlo o jejich politické machinace. Měli by jí vše konečně pořádně objasnit – ať se jim to líbilo, nebo ne, byla v tom stejně zapletená.

„Musím nechat rozmístit stráže tady i za Závojem, kdyby náhodou Ismaela napadla nějaká nepředloženost. Omluvte mě.“

Obě dívky zůstaly chvíli stát na místě a sledovaly Walarionova vzdalující se záda.

První se vzpamatovala Malaen. „Neio, prosím, mohla bys obstarat nějaké plátno na obvazy? Je v kuchyni, stejně jako věci na šití. Já si tu posbírám pár bylinek…“

Chvíli na to už nymfa nesla košík plný potřebných věcí směrem k Walarionovu pokoji. Opatrně zaklepala, a když zevnitř uslyšela pozvání, vstoupila.

„Přišla jsem se vám podívat na zranění,“ oznámila už ve dveřích.

Walarion seděl rozvalený v křesle, zraněnou ruku podloženou kabátcem, aby se krev nevpíjela do potahu. V druhé ruce svíral skleničku se zlatavou tekutinou. Malaen bylo jasné, že je to něco silnějšího než jen víno.

Položila si košík na stůl a začala z něj vyndávat jednotlivé předměty. V hmoždíři nadrtila několik bylinek a do mísy nalila vodu. Všechno si pak přesunula ke křeslu.

„Potřebuji, abyste si sundal tu košili.“

Walarion se zvedl a začal si rozepínat knoflíčky. Malaen musela nakonec levý rukáv rozříznout. Opatrně začala ránu omývat. Vypadalo to, jako by se pořezal.

„Na některých místech to bude potřebovat zašít. Mohl byste mi podat tu karafu?“

Walarion jí bez řečí vyhověl. Malaen několika kapkami polila jehlu, kterou si přinesla. Zlatavý mok se smísil se zkrvavenou vodou.

„Chtěla bych vám poděkovat za to, co jste pro mě dnes udělal,“ řekla, zatímco zašívala nejrozšklebenější části rány. „A nejen dnes. Děkuji, že jste mě našel v tom sněhu.“

Walarion jen něco zamručel.

„Ten skleník je nádherný,“ zkusila změnit téma, ale démon nereagoval, jen upíjel ze sklenice, a když ji dopil, dolil si z karafy.

Malaen zašitou ránu ještě jednou omyla a začala si připravovat bylinky na obklad.

„Já vím, že se na mě zlobíte,“ zašeptala. „Ale já jsem to neudělala schválně.“

„To mě ani nenapadlo.“

Vzhlédla k němu „Neudělala jsem to proto, že by se mi tu nelíbilo, nebo proto, že jsem vás viděla s Iramou…“ Sotva to vyslovila, kousla se do rtu – tohle mu říct nechtěla.

Walarion se pokřiveně usmál. „Já vím. Zlobím se proto, že jste mi neřekla, jak špatně na tom jste. A jsem také naštvaný na sebe, že jsem vám skleník neukázal dříve…“

„Já nevěděla, že jsem na to tak špatně…“

Walarion se na ni zamyšleně podíval a pak přikývl.

„Věděl jste, že někteří démoni pijí naší krev?“ zeptala se po chvíli.

„Ano, proč se ptáte zrovna na tohle?“

„A víte, proč ji pijí?“

„Ne.“

Malaen mu věnovala drobný úsměv. „Má povzbudivé účinky, takže i když to démoni nevědí, pijí ji proto, že jim chutná a navozuje příjemné stavy mysli. Ale to není všechno. Má i jiné účinky… Léčivé.“

Vzala do ruky malý nožík a zkušeným pohybem se řízla do dlaně. Krev začala stékat do hmoždíře k bylinkám. Walarion ji sledoval s nevěřícným úžasem.

„To už stačí!“ popadl její ruku a přitiskl jí na dlaň svou zakrvácenou košili. Nymfa nevzrušeně vzala tenký pruh plátna a ruku si obvázala.

„Vy jste se nepořezala náhodou při výrobě masti pro toho popáleného chlapce z vesnice, že ne? Udělala jste to schválně,“ obvinil ji, zatímco roztírala aromatickou směs bylinek na jeho předloktí.

Přikývla. „Ano. Myslím si, že to může být důvod, proč jsem se tak vysílila…“

Walarion si povzdychl, ale zdálo se, že hněv už z něj vyprchal.

Nymfa dokončila obvazování a začala své věci opět skládat do košíku na stole.

„Děkuji za vaši péči.“

„To já bych vám měla znovu poděkovat za všechno, co jste pro mě udělal.“

Walarion vstal z křesla a přešel k ní. „Malaen, já vím, že jsem řekl, že jsem si vás vybral z politických důvodů, ale pravda je…“

„Nemusíte to říkat,“ přerušila ho.

„Říkat co?“

„Věci, které si myslíte, že chci slyšet. Já…, pokud váš zájem stále platí, tak se… ráda stanu vaší ženou.“

Walarion na ni okamžik zůstal jen šokovaně hledět. Pak vzal její tvář do dlaní a políbil ji. Vzápětí se ale odtáhl, když ucítil, jak se nymfa napjala.

„Ne,“ zašeptala a přitáhl si ho zpátky. Usmál se a znovu se k ní sklonil. Jednou rukou ho objala kolem krku a přitiskla se k němu. Cítil, jak jí buší srdce, její zrychlený dech. Objal jí kolem pasu a přitiskl ji k sobě ještě blíž.

Na okamžik se od ní odtáhl, aby nezraněnou rukou odsunul věci na stole. Pak ji na stůl vysadil a vrátil se k jejím rtům. Vychutnával dotyk svých rukou na jejích odhalených zádech. Vdechoval vůni jejích vlasů, když ji líbal na krku. Pomalu jí vyhrnul sukni; Malaenino zajíknutí mu vykouzlilo na tváři úsměv.

Zaklepání na dveře, doprovázené Neiným hlasem. „Walarione, jsi tu?“

Odtáhl se od nymfy. „Zdá se, že si má sestra žádá mou přítomnost.“ Ještě jednou ji dlouze políbil a pak ji s hlubokým nádechem pustil.

„Walarione?“

Malaen sklouzla ze stolu a uhladila si šaty.

„Pojď dál.“

Když Neia otevřela dveře, stála za nimi nymfa se zarudlými tvářemi a košíkem s bylinkami. „Nechám vás tu o samotě,“ zadrmolila a vyběhla na chodbu.

„Malaen!“ zavolal za ní ještě. „Připojíte se ke mně a k mé sestře na skleničku v salónku?“

„Zajisté.“

Neia se s provinilým výrazem otočila k bratrovi. „Přišla jsem nevhod, že?“

Walarion si s pobaveným úsměvem složil tvář do dlaní. „Tak jak to umíš jen ty.“

 

Malaen nevěděla, jestli by měla Neie za její vpád poděkovat, nebo ji proklínat. Ve svém současném rozpoložení ale spíš byla pro druhou možnost. Byla si jistá, že se to nesluší přiznat, alespoň ne veřejně, ale doufala, že se s Walarionem ocitne zase o samotě co nejdřív.

Zavřela za sebou dveře a položila košík na křeslo u krbu. Přemýšlela, co by si na sebe měla obléct na večerní posezení, když ji náhle vyrušil šramot.

„No konečně, že ti to trvalo,“ ozval se za ní Ismaelův hlas.

Než stihla vykřiknout, démon jí překryl dlaní ústa. „Žádný křik. Aspoň ne hned.“ Chytil ji za paži a dotlačil ji až k lenošce před oknem – daleko od všeho, co by mohla případně použít, aby se bránila. Vlastní vahou ji pak přitiskl k lenošce, až se jí bolestivě zaryla do zad.

„Máš to tu moc pěkné, Walarion se o tebe dobře stará. Ale jedno ti povím, není od něj vůbec hezké, že mi pořád tak lže. A ještě si myslí, že to nepoznám…“

Ismael ztichl, když někdo zaklepal na dveře. „Malaen, Walarion se ptá, za jak dlouho tě máme očekávat v salónku.“

„Buď hodná holka, nerad bych sestřice ublížil, ano?“ zašeptal a pomalu odtáhl dlaň z nymfiných úst.

Malaen se zhluboka nadechla. „Lady Neio, vyřiďte, prosím, svému bratrovi, že mě jeho neustálé požadavky obtěžují. Jsem unavená a chci si jít lehnout.“

Na druhé straně dveří bylo chvíli ticho, pak se ozval Neiin trucovitý hlas. „Jak myslíš, ale Walarionovi se to líbit nebude, tak s tím radši počítej.“ Bylo slyšet vzdalující se klapot jejích podpatků na chodbě.

Ismael se tlumeně zasmál. „Chudák Walarion.“

„Zabijete mě?“

„Přímá otázka, to se mi líbí. Nezabiju. Ne, že bych to nezvažoval, ale ta vaše zelená krev nevypadá na sněhu dobře. Navíc potřebuji něco, co bude Walarionovi neustále připomínat, že si se mnou nemá zahrávat.“ Opět Malaen zacpal ústa. „Jen tak pro jistotu.“ Rozhlížel se po místnosti. „Jak to jen uděláme?“

Nymfa se ho pokusila uhodit, ale Ismael její ruku bez obtíží chytil. „Pěkný pokus, teď já.“ Po ráně od démona se jí na okamžik zatmělo před očima a svezla se podél lenošky. Ismael jí zase vytáhl na nohy.

„Víš, už od malička jsem se snažil, aby z mého bratra byl pořádný muž, schopný vládnout. Ale on vždycky udělal něco, čím mě zklamal, a tak jsem mu ukázal, co to znamená mě zklamat. Víš, jak nejvíc někomu ublížíš?“

„Ne,“ hlesla roztřeseně.

„Nebreč, ještě nemáš důvod!“ obořil se na ni. „Nemělo smysl Walariona bít, místo toho jsem týral ty, na kterých mu záleželo. Nejčastěji Neiu. Bohužel až později mi došlo, že ty jizvy, které jí zůstanou, budou snižovat její cenu…, ale to je zkrátka riziko,“ dodal s povzdechem. „Chceš vědět, co jsem dělal nejradši?“

Malaen zavrtěla hlavou.

„Ale jistě, že chceš,“ poučil ji. „Vždycky jsem měl smysl pro drama. A tak jsem připravoval různé scény… Dosáhl jsem toho, že se Walarion bál chodit do svého pokoje, protože nikdy nevěděl, co tam najde. Bál se, v jakém stavu najde Neiu…“ Začal ji hladit po zarudlé tváři, kde ji před okamžikem udeřil. Malaen si všimla, že se mu nehty protáhly do drápů. „Víš, co ho nejvíc ubíjelo? To čekání. Pokaždé se děsil, že se naplní jeho nejhorší představy. Ale k tomu nikdy nedošlo. Ta nesmírná úleva… A po ní přišla nová vlna hrůzy: Co když se to stane příště?“

„Jste šílený!“

„Možná, ale jsem také milující. Copak to nesvědčí o hluboké lásce, kterou ke svým sourozencům chovám, když umím naprosto přesně odhadnout, co je nejvíc raní? Nakonec jsem z Walariona dokázal udělat muže natolik schopného, že se rozhodl spáchat bratrovraždu…“

„Jak…“

„Má milá nymfičko, jistě že to vím. Chvíli jsem se tím bavil, ale v poslední době už to začíná být nudné. Takže musím Walarionovi ukázat, co se stane, když si se mnou bude zahrávat. Proto spolu my dva tady připravíme jednu z mých oblíbených scének – bude to bratříčkovi připomínat, že bez ohledu na to, o co se bude snažit, historie se bude opakovat znovu a znovu a znovu… Co myslíš, jak by ses mu líbila bez oka?“

Špička Ismaelova drápu zajela Malaen těsně pod linii spodních řas; cítila, jak jí po tváři stéká kapička krve. V tu chvíli se Ismael zarazil a zdálo se, jako by něco poslouchal.

„Zdá se, že mi tady někdo lhal…“

Malaen využila jeho chvilkové nepozornosti, strčila do něj a podařilo se jí kolem něj proklouznout. Sotva ale otevřela dveře, Ismael ji opět chytil. Nevybíravě s ní smýkl o rám dveří. Pak ji otočil tváři k sobě.

Malaen prudce vydechla, když se jí drápy zabořily do zad, kousek pod pas. Pokusila se vysmeknout, ale dosáhla jen toho, že drápy zajely hlouběji.

Ismael trhl rukou nahoru, čímž otevřel čtyři lehké, ale silně krvácející šrámy. Malaen vykřikla.

„Zakřič ještě trochu,“ zamručel a znovu trhl rukou. „Kdepak, ještě nesmíš omdlít, to bys přišla o všechnu zábavu. Tak to je lepší…“

 

***

 

Neiu Malaenina slova zaskočila. Pokud se nepletla, podařilo se jí před chvílí nechtěně nymfu a bratra vyrušit při jejich intimní chvilce. Nedávalo to smysl. Pak ji napadla hrůzná myšlenka. Zvládáme dobře improvizovat – měli jsme se dát na herectví. Přitiskla si ruku na ústa, aby nevykřikla.

Pak se opanovala a trucovitě pronesla: „Jak myslíš, ale Walarionovi se to líbit nebude, tak s tím radši počítej.“

Rázným krokem se vydala pryč. Jakmile se ocitla dostatečně daleko, rozběhla se k Walarionovu pokoji a bez zaklepání vtrhla dovnitř. Ale její bratr už tam nebyl.

Rozběhla se do jednoho ze salónků, ale ten byl prázdný.

„Zatraceně!“ ulevila si. Uvědomila si, že vlastně neví, do jakého salónku měl Walarion namířeno. Neodvažovala se ho volat jménem, aby ji náhodou Ismael nezaslechl. Naštěstí na chodbě potkala služebnou, která nesla karafu s vínem.

„Kde je lord Walarion?“

„V zeleném salónku,“ odpověděla dívka zaskočeně.

Neia se tam okamžitě vydala, bez ohledu na to, jak směšně musí před dívkou vypadat.

„Walarione!“

Démon seděl na pohovce a sledoval plameny v krbu. Když ale viděl, jak jeho sestra udýchaně vpadla do dveří, byl okamžitě na nohou.

Nečekala, než se jí zeptá, co se děje, a rovnou mu to pověděla: „Nevím, jak je to možné, ale myslím, že se Ismael dostal k Malaen.“

Walarion ztuhl na místě, ve tváři výraz čirého děsu. Na jeden úder srdce se Neia bála, že ho ta představa ochromila natolik, že nedokáže nic udělat, ale vzápětí se kolem ní Walarion protáhl na chodbu a rozběhl se k Malaeninu pokoji. Vydala se za ním.

Vzápětí se sídlem rozlehl ženský výkřik. Následoval další.

„Ismaeli!“

„Konečně jsi tady, bratříčku.“ Ismael si přitáhl nymfu k sobě a spolu s ní se pomalu otočil, aby Walarion viděl její záda. „Jsem tam jen špičkou drápů…, ale jestli uděláš ještě jeden krok, přísahám, že jí je vrazím pod žebra.“

Walarion strnul na místě. V ten okamžik se za ním objevila Neia a přidušeně vykřikla.

„Vítej, sestro. Aspoň si to odbudeme najednou.“

Malaen zdušeně vykřikla, když se Ismaleovy drápy posunuly zase výš. A ještě kousek. To už se jí podlomily nohy a zhroutila se démonovi do náruče. Ten se spolu s ní svezl na zem.

Teatrálně hladil vzlykající Malaen po vlasech. „Už jen chviličku, má drahá, vydrž…“

„Ismaeli! To už by stačilo. Jestli si chceš na někom chladit vztek, tak na mně!“

„Víš, že k tomu nikdy nedojde, tak proč vůbec říkáš takové návrhy nahlas? Aspoň si snad konečně zapamatuješ, že si se mnou nemáš zahrávat.“ Jedním rychlým pohybem roztrhl Malaen kůži až po rameno. Odstrčil ji od sebe, otevřel si trhlinu v realitě a zmizel za Závojem.

Walarion se okamžitě rozběhl k nymfě, která se mezitím opřela o rám dveří.

„Dojdi pro ranhojiče, rychle!“ zakřičel na Neiu, ta se otočila a utíkala ke schodům.

Walarion si opatrně přitáhl Malaen do náruče. „Už je to dobré,“ zašeptal. Malaen ho objala a ještě chvíli vzlykala, než se uklidnila.

„Mohla bych dostat, prosím, jiné pokoje?“ zeptala se šeptem.

„Samozřejmě.“ Pak jí pomohl na nohy, opatrně ji vzal do náruče a odnesl k sobě.

 

Zdálo se, že Malaen konečně usnula. Ležela na břiše ve Walarionově posteli. Rány po Ismaelových drápech nebyly hluboké, takže nepotřebovaly šití. Ranhojič dal nymfě bylinky, které měly tlumit bolest. Šrámy vyčistil a přikázal dávat jí na záda studené obklady – kůže byla zarudlá a na dotek horká. Walarion trval na tom, že to bude on, kdo bude obklady vyměňovat během noci, i když Neia argumentovala tím, že je to nevhodné.

On sám nedokázal spát, místo toho koukal z okna na zasněžené jezero. Když se otočil, všiml si, že ho Malaen pozoruje.

„Nemůžete spát? Bolí to hodně?“

„Skoro vůbec.“

„Vyměním obklady, pokud dovolíte.“

Nymfa přikývla. Walarion sundal pruhy plátna, vymáchal je v připraveném lavoru, v němž byly kousky nasekaného ledu z jezera, zabalené v látce, aby z nich proniklo co nejmenší množství nečistot. Čerstvé obklady pak přiložil Malaen na záda.

„Doufala jsem, že mě uvidíte nahou, a také v trochu lepším stavu, za jiných okolností.“

„Jste nahá jen do půli těla,“ odpověděl s unaveným úsměvem. „Nechápu, jak o tom dokážete ještě žertovat. Jste obdivuhodná…“

„Nejsem. Je to spíš tím, že už jsem kvůli tomu dnes brečela dost a stačí mi to. Kromě toho, jsem nymfa – brzy se mi to zahojí.“

Walarion si klekl vedle postele, aby jí lépe viděl do tváře. „Dnes, když jste byla u mě, než jste mě přerušila, jsem vám chtěl říct…“

„Já vím, co jste mi chtěl říct,“ zašeptala.

Opřel se lokty o postel. „Tak proč jste mi nedovolila to vyslovit?“

Zhluboka se nadechla. „Protože cítím to samé… a trochu mě to děsí.“

Walarion na ni okamžik jen beze slova hleděl. Pak uchopil její ruku do své a políbil jí do dlaně – stále obvázané poté, co se řízla.

„Spěte, zůstanu tu s vámi – jako stráž proti všem nočním děsům.“

Malaen se na něj vděčně usmála a zavřela oči.

 

***

 

Rány se hojily rychle. Během několika dnů už Malaen byla schopná se opět začlenit do chodu domácnosti. Neia musela brzy odjet, ale Walarion se jí to snažil vynahradit i přesto, že byl vytížený víc než dřív. Malaen mu pověděla o všem, co jí řekl Ismael. Ovšem lordův mladší bratr se tentokrát nenechal zastrašit. Obzvlášť, když se situace vyvíjela v jeho prospěch. Démonská šlechta se stále více ztotožňovala s názorem o omezeném obchodu s dušemi. Walarionovo zasněžené sídlo tak navštěvovalo stále více význačných zástupců Předpeklí.

Jednou ho Malaen našla ve společnosti dvou bělovlasých démonů, kteří byli pokryti zvláštními znameními. Šla z nich hrůza. Zjevně přinesli důležité zprávy, protože Walarion horečně připravoval nějaké dokumenty.

„Budu muset na pár dní odjet,“ oznámil. „Zvýšil jsem počet stráží tady i za Závojem, takže by se nic nemělo stát, nebudu pryč dlouho.“

„A je to, co vás odvádí z domova, dobré pro naši věc, nebo naopak?“

„Doufám, že dobré. Lordové uspořádali narychlo sněm, kde chtějí rozhodnout o budoucnosti obchodu s dušemi. Vypadá to, že přese všechno nakonec zasáhla Dvojčata. Několik nižších lordů bylo odstřiženo od moci. A zdá se, že to pokračuje dál. Spekuluje se o tom, že by nakonec mohla démonská moc zůstat jen u vládnoucích rodů a jejich příslušníků. Možná že ale Dvojčata zajdou ještě dál.“

„To by znamenalo…“

„Žádná magie. Zbyla by nám jen naše podoba a schopnost cestovat za Závoj. Lordové se bojí, proto chtějí omezit obchod, aby jim zůstalo za drápy co nejvíce duší, o něž by se nemuseli dělit. Doufají, že los padne nejdřív na ty méně spořádané, kteří způsobují více potíží. Oni si mezitím nasbírají dostatek duší, díky čemuž by je pak zásah Dvojčat tolik nepoškodil – šušká se, že pokud snědí dost duší, Dvojčata na ně nebudou moct.“

„A vy tomu všemu věříte?“ zeptala se a neskrývala svůj skeptický tón.

„Věřím tomu, že si s námi Dvojčata hrají. Jejich zásah je nezpochybnitelný. Ale domnívám se, že spíše udělali něco, co se plně projeví až za několik generací, jak to mají ve zvyku. Teď se baví naší panikou. Nám je to ale ku prospěchu.“

Malaen se to nezdálo. „Co když je celý sněm jen past?“

„Také mě to napadlo, proto jsem se pojistil,“ ukázal na démony po svém boku. „Nemějte o mě strach, Malaen, brzy se v pořádku vrátím, slibuji.“

 

Malaen se bála, aby Walarionův slib nebyl unáhlený. Každý den, kdy se nevracel, v ní vyvolával větší a větší strach. Dostala nové pokoje, ale bez Walarionovy přítomnosti se v sídle cítila zranitelná.

 

Seděla ponořená v jezírku a se zakloněnou hlavou pozorovala tmavnoucí oblohu. Věděla, že by měla jít na večeři, ale nechtělo se jí – teplo pronikající jí z vody do těla bylo příjemné.

Uslyšela kroky – nejspíš jí jde Erika vyčinit, že už je večeře dávno na stole.

„Už jdu,“ křikla přes rameno. Když se otočila, nestála tam komorná, ale Walarion.

„Nevěděla jsem, že už jste zpátky,“ vykoktala.

Walarion se zdál zaskočený. „Já…, nebudu rušit.“ Otočil se k odchodu.

„Walarione!“ zavolala za ním. Uvědomila si, že ho ještě nikdy takto neformálně neoslovila, a netušila, jak na to lord zareaguje. „Nechceš se… ke mně připojit?“ Kdyby to v teplé vodě šlo, zčervenala by ještě víc.

Démon chvíli neodpovídal, až se Malaen bála, že ho urazila. Pak ale přikývl a začal si rozepínat kabátec. Nymfa se k němu obrátila zády, náhle nejistá. Chvíli nato už slyšela, jak Walarion vklouzl do vody za ní. Pak ucítila jeho ruce na svých pažích.

„Stýskalo se mi,“ zamumlal jí do vlasů. V tu chvíli byla její nejistota pryč.

Když pak spolu leželi na kraji jezírka, na vlastních rozházených šatech, cítila se Malaen po dlouhé době konečně šťastná.

 

***

Dny plynuly a měnily se v měsíce. Sníh ustoupil slunečním paprskům, které probudily zemi po dlouhém spánku opět k životu. Vesnice v údolí také ožila, stejně jako sídlo nad ní. Všude panoval čilý ruch, oslavy jara byly v plném proudu.

Malaen se věnovala péči a sídlo stejně jako vždy – všechny místnosti byly příjemné prosvětlené a plné květin. Zahrada dostála množství působivých změn.

Změny se udály i uvnitř zdí, především pak mezi nymfou a démonem. Služebnictvo si toho také všimlo. Přesto ale nad nimi ležel mrak v podobě Ismaela a Obchodní slavnosti, která se blížila mílovými kroky.

 

„Lady Malaen!“ Erika utíkala přes zahradu k altánku u jezírka, kde si nymfa četla v odpoledním slunci.

„Co se děje?“

„Pan Walarion si žádá vaši neodkladnou přítomnost. Obávám se, že se něco stalo – přijel jeden z jeho strážců…“

Malaen si okamžitě vzpomněla na znameními pokryté démony z Walarionova rodu, s nimiž se už před časem setkala. Nechala knihu knihou a zamířila do pracovny, kde je s největší pravděpodobností najde. Srdce jí svírala zlá předtucha.

Walariona zastihla, jak ve spěchu píše dopis.

„Co se děje?“ zeptala se s obavou.

Démon ještě rychle dopsal pár slov, než jí odpověděl. „Otec se rozhodl, že podpoří můj návrh o omezení obchodu. Ovšem včera večer byl zavražděn. Ismael se prohlásil právoplatným dědicem. Podle všeho je teď na cestě sem.“

Malaen zalapala po dechu a posadila se na pohovku. „To je zlý sen…“

„Bohužel skutečnost. Už jsem poslal služebné, aby ti zabalily.“

„Posíláš mě pryč?“

Walarion přikývl. „Nebude to tady pro tebe bezpečné. Už jsem rozeslal zprávy na všechny strany – zastavíme Ismaela, je prokazatelně šílený, ale nechci, abys byla poblíž. Neodpustil bych si, kdyby se ti kvůli mně znovu něco stalo.“

„Chci ti zůstat na blízku!“ zaprotestovala.

Walarion si k ní přisedl a objal ji. „Přál bych si, abys mohla zůstat, ale budu klidnější, když budeš v bezpečí.“

Malaen se už nevzpírala. Věděla, že bude lepší, když odsud na čas odjede.

Walarion vzal několik dokumentů, zabalil je do koženého pouzdra a podal je nymfě. „Opatruj je. Je tam vše potřebné pro případ…,“ nedořekl, Malaen to i tak pochopila. „Jsou tam smlouvy, dopisy, doporučení…, dej na to pozor.“

Nymfa přikývla.

„Kam mám jít?“

„Ke svým rodičům. Sice to bude první místo, které Ismaela napadne, ale usoudil jsem, že bude přese všechno nejbezpečnější. Snad ani můj bratr by si nedovolil vtrhnout tam. Kromě toho, nebudeš sama,“ ukázal na potetovaného démona po svém boku. „To je Sebastianus. Je to Ochránce, přísahal mi věrnost a stane se pro následující dny tvým strážcem. Ochrání tě i za cenu vlastního života, dokud tady opět nebude bezpečno.“

„Nechci tě opustit…“

Walarion ji znovu objal. „Tohle není sbohem, uvidíme se na slavnosti. Slibuji.“

 

***

 

Když Malaen šla po cestičce vysypané bílými kamínky směrem k honosné stavbě, kterou po dlouhé roky nazývala svým domovem, necítila se, jako by se vracela domů. Naopak, připadala si, jako by ji někdo z jejího domova vyrval a ona se teď musela spokojit jen s náhražkou.

Těsně za jejími zády šel Sebastianus, který již od prvního pohledu budil respekt. Malaen se bála, co na démona pod vlastní střechou řekne její otec.

Ocitli se v krásné zahradě, upravené do podoby parčíku – barevně sladěné záhony květin, vzrostlé stromy, altánky. Kolem jednoho z nich pobíhalo několik výskajících dětí. Když si všimli vysokého démona, začaly křičet. Malaen se jim nedivila. Sama nedosahovala Sebastianovi ani po ramena, dětem musel připadat jako obr. Nemluvě o jeho mohutných rozích. Dětský křik záhy přivolal dospělé.

„Co se to tu u všech bohů…?“ Postarší nymfa větu nedokončila, když si všimla Malaen a za ní stojícího démona. „Malaen?!“ Nymfa se k dívce vrhla a objala ji.

Až v tu chvíli jí došlo, jak moc se jí stýskalo. „Tolik jsi mi chyběla, mami.“

 

„Zaslechli jsme, že se něco děje, ale nenapadlo by nás, že to bude až tak rozsáhlé. Tenhle Walarion se zdá jako rozumný chlapík, na démona…“

„Mami,“ okřikla ji tiše nymfa s pohledem upřeným na svého strážce. Ale Sebastianovi se ve tváři nepohnul ani sval; dál stál u okna, jako by byl vytesaný z mramoru.

„Můžeš u nás samozřejmě zůstat, dokud se to nepřežene. Pokusíme se získávat nějaké zprávy zvenčí, ale nemůžu nic zaručit.“

 

Zpráv se k nim dostalo mnoho. V démonském světě to vřelo, dokonce to v jednu chvíli vypadalo, že se celá Obchodní slavnost zruší. Jednotlivé rody mezi sebou bojovaly. Docházelo i k menším půtkám. Mezi šlechtou vzrůstala panika, když řada z nich náhle bez jakékoli příčiny přišla o svou moc. Některé střety byly krvavé, jiné byly včas zažehnány. Síly se přelévaly…, dohody se tříštily.

Lord Haraj oznámil, že slavnost se nakonec bude konat podle původního plánu. K radosti všech také přiznal, že došlo ke změnám v zaběhnutém řádu věcí a slavností počínaje se ustanoví nový pořádek. Z toho důvodu se nakonec bude jeho slavnosti účastnit mnohem více zástupců Rady, než tomu bylo doposud běžně zvykem. Avšak o Walarionovi a Ismaelovi nepadlo ani slovo.

Sebastianus občas Malaen na chvíli opustil. Dívka tušila, že démon chodí za Závoj – měl své zdroje, jak se dozvědět užitečné novinky. Ani on ale nedokázal zjistit nic bližšího o tom, jak je to s jeho vlastním rodem.

Až jednoho slunného odpoledne, jen pár dní před slavností, zastavil před sídlem Malaeniny rodiny kočár a z něj vystoupila Neia.

 

***

 

Malaen se účastnila Obchodní slavnosti jen z jednoho důvodu. Ne proto, aby si na sebe mohla vzít drahé šaty a šperky, jak tomu bylo u jiných dam. Ale tentokrát nestála schovaná někde v pozadí, doufajíc, že si jí nikdo nevšimne.

Procházela se po galerii nad sálem, zavěšená do Neii a nic si nedělala z pohledů ostatních. Měla na sobě bohatě zdobené černobílé šaty, které jí Neia přivezla spolu se šperky, které jí Walarion daroval. Démoni, nymfy, elfové i lidé – všichni kolem ní si šeptali a mysleli si, že je neslyší. Nevěnovala jim pozornost.

Slavnost byla v plném proudu a Malaen začínala být nervózní. Už mluvila se sestrou, i s několika lordy, které potkala na plese u Walariona. Stoupla si ke sloupu nedaleko sálu plného tančících párů, aby měla dobrý výhled, a teprve v tu chvíli se, poprvé za celý večer, cítila jako kdysi: vyděšená, s divoce tlukoucím srdcem, na okamžik se obávající o svou budoucnost.

„Jak vidím, některé věci se nemění…“

Malaen se zhluboka nadechla a otočila se. I když ji na to Neia připravovala, stejně ji zpola zhojená jizva, táhnoucí se Walarionovi kolem levého oka, polekala. Stejně jako uražená špička jednoho z jeho rohů.

Vrhla se mu do náruče. „Už mě nikdy neopouštěj!“

Pevně ji objal. „Slibuji…“

 

Napsáno 2015