Perseidy

„Podívej, padá hvězda,“ ukázala jsem na noční oblohu, kde se v záři blikotajících hvězd mihnul tenký zlatavý proužek a zmizel za obzorem. „Přála sis něco?“ zeptala jsem se dcerky, které se hvězdný třpyt odrážel v očích.

„Ano,“ zašeptala.

„A co sis přála?“ byla jsem zvědavá.

Eliška se na mě zamračila. „To se přece neříká, jinak se přání nesplní,“ poučila mě. Usmála jsem se na ni – měla pravdu. Uložila jsem ji do postele. Sama jsem ještě chvíli pozorovala oblohu. Byl začátek srpna a zrovna padaly Perseidy. Byla to krása…

Ráno mě probudil podivný hluk v kuchyni. Rozespale jsem si oblékla župan a sešla po schodech dolů. Myslela jsem si, že to je Eliška připravující si ke snídani lupínky. Na schodech jsem ale zaslechla, jak vrzly dveře jejího pokoje.

„Dobré ráno,“ popřála mi.

„Dobré,“ odpověděla jsem a začala se bát, kdo je tedy v kuchyni, když Eliška stojí za mnou.

V kuchyni náhle něco spadlo na zem a rozbilo se. Postavila jsem Elišku do koupelny se slovy, ať zůstane, kde je, a sama jsem se opatrně vydala ke kuchyni. Nebyla by to ale moje dcera, kdyby se nevyplížila za mnou. Společně jsme tak nakoukly za roh a spatřily, co dělá onen hluk.

„Ponííík!“ vykřikla nadšeně Eliška a okamžitě se ke zvířeti rozeběhla.

„Poník,“ hlesla jsem. Co tady, sakra, dělá poník?! Eliška se s poníkem okamžitě začala mazlit. „Dávej pozor, ať tě nekousne,“ upozornila jsem ji. Zvíře se na mě vyčítavě podívalo a jako naschvál mi zanechalo uprostřed kuchyně pořádnou koblihu.

„Nemůžeme ho tady nechat.“

„Dáme ho na zahradu,“ navrhla Eliška.

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a zvedala telefon, že zavolám do útulku nebo kam se to má volat, když člověk najde doma zvíře, které se k němu dostalo bůhví jak.

Eliška začala natahovat.

„No dobrá. Dáme ho na zahradu.“ Její oči se zase rozjasnily. „Ale pokusíme se najít jeho majitele, souhlasíš? Přece nechceš, aby chudák poník zůstal sám.“ Eliška neprojevila takové nadšení, jak bych očekávala, ale nakonec souhlasila. Společně jsme pak přivázaly poníka k jabloni na zahradě.

Po snídani už Elišku nic nezadrželo, takže se na poníka vrhla. Zvíře trpělivě snášelo její pokusy osedlat si ho. Já mezitím obvolala všechny sousedy, zda nevědí o někom z okolí, komu by se zatoulala pískově zbarvená miniatura koně.

Protože se jeho majitel nenašel, zůstal u nás Eliščin nový mazlíček i přes noc. Spokojeně se popásal, mezitím co já jsem v posteli přemýšlela, komu mám zavolat, aby zvíře odvedl.

Ráno jsem se oblékla a byla jsem rozhodnutá dát poníka pryč dřív, než nám spase celou zahradu. Odemkla jsem vchodové dveře a v tu chvíli se na mě vrhlo nějaké chlupaté monstrum. Vykřikla jsem, když mi velký chundelatý pes začal nadšeně oblizovat obličej. Sundala jsem ho ze sebe a rychle přibouchla dveře. Nakoukla jsem ven oknem na chodbě.

Pes seděl přede dveřmi, vesele vrtěl oháňkou a vyplazoval jazyk. Proplížila jsem se zadním vchodem do garáže a odjela do města. Pes na auto nijak nereagoval, stále hypnotizoval dveře.

V útulku mi řekli, že poníka si vzít nemůžou, ale psa prý ano. Odkázali mě na nějakou chovnou stanici, ať jim zavolám, že si zvířata odvezou. Ve stanici mi nikdo nebral telefon. Začínala jsem být podrážděná.

Doma mě přivítal veselý výskot dcerky a pes lebedící si na gauči. Na mém semišovém gauči… Zanechal na něm snad polovinu svého šedavého kožichu. Matka, kterou jsem požádala, aby Elišku pohlídala, než se vrátím, se na mě vyčítavě podívala.

„Nevěděla jsem, že si zřizuješ útulek.“ Než jsem jí stačila odpovědět, pes jí vyskočil na klín a celou ji poslintal. Věnovala mi rozzlobený pohled.

Zkusila jsem znovu zavolat do stanice – stále bezvýsledně. Ubytovaly jsme tedy psa na chodbě.

Celou noc jsem se nevyspala, neboť náš nový přírůstek do rodiny štěkal a vyl na měsíc. Bylo asi pět hodin ráno, když jsem vzdala marné převalování se v posteli a odebrala jsem se do koupelny. Otevřela jsem prosklené posuvné dveře od sprchového koutu a neubránila se výkřiku.

Na kachličkách tam trůnila obrovská želva.

Odkud se, probůh, všechna ta zvířata berou! Roztřeseně jsem se opět oblékla a zavolala do třetice na chovnou stanici. Konečně se někdo uráčil mi to zvednout.

„Haló?“ ozval se z telefonu rozespalý hlas.

„Nashledanou,“ rozloučila jsem a zavřela za lidmi z chovné stanice dveře. Ulevilo se mi.

„Kdo to byl?“ zaslechla jsem za sebou Eliščin hlas. Podívala se na prázdnou deku v chodbě. „Kde je pak Zoubek a pan Uzdička?“ Nechápavě jsem se na ni podívala. Pak jsem to pochopila.

„Jsou pryč. I s tou želvou…“

„S želvou?“ zeptala se s nadějí v hlase.

Povzdechla jsem si. „Ano, s želvou. Odvezli si je hodní páni z chovné stanice, dobře se o ně postarají.“ Eliška začala natahovat. Chtěla jsem ji uklidnit, ale utekla do pokoje.

Další čtyři dny byl klid. Eliška trucovala a byla u sebe v pokoji, odkud se občas ozýval hluk, ale říkala jsem si, že je to jen pětileté dítě a nechala jsem ji, ať se vyvzteká.

Když ale přišla dolů na oběd, zdálo se mi, že nějak zapáchá. Určitě si neuklidila zbytky jídla, co si tahala do pokoje, a teď už ty talíře jistě vypadají jako Petriho miska.

Rozhodla jsem se jí tam uklidit. Otevřela jsem dveře… a nestačila se divit.

Byli tam. Pan Zoubek, pan Uzdička, želva a hejno pestrobarevných andulek.

„Co to… Eliško?“ Dcerka ke mně přišla se skloněnou hlavou. Když jí zpod svetru vylezla fretka, málem jsem omdlela.

„Víš, mami, jak si říkala, že padá hvězda a že si mám něco přát?“ Kývla jsem hlavou na souhlas a musela jsem se opřít o zárubeň dveří, když zpod postele vyhopkalo několik malých chlupatých králíčků. „Ta přání se mi splnila…,“ dodala tiše.

Nevěřila jsem vlastním uším. Pak jsem se vzpamatovala a přiklekla si k ní.

„Eliško, zlatíčko, ta zvířátka tady nemůžou zůstat. Náš dům je pro ně moc malý…“

„Jim se tu ale líbí,“ protestovala.

Zavrtěla jsem hlavou. „Slib mi prosím, že si už nebudeš nic přát. Ano?“ Eliška smutně souhlasila. Ale řekněte dítěti, ať něco nedělá a máta záruku toho, že udělá přesně to, co by udělat nemělo.

Sedím na verandě a pozoruji oblohu. Podle všeho by dneska měl být poslední den, kdy padají hvězdy, Perseidy…

Hypnotizuji horizont a snažím se nevnímat poníka na zahradě, psa dovádějícího s několika mourovatými koťaty. Ani želvu v zahradním bazénku nebo andulky, které chodí na záchod, kam se jim zamane. Králíci mi okousali všechny venkovní květiny a fretka si udělala nový pelíšek v mém šatníku.

Několikrát jsem se snažila přemluvit Elišku, ať to už nedělá, ať si nic nepřeje. Marně. Tvrdohlavé dítě.

Zvířata nám zdemolovala většinu domu, ale Eliška byla na vrcholu blaha. Malá víla, ne nepodobná Zvoněnce z Petra Pana, zaneřádila celý dům svými titěrnými třpytkami, které nechtěly z ničeho pustit.

Ze zatrpklých úvah mě vyrušil nový zvuk. Jednorožec s růžovou mašlí kolem krku, který předtím spolehlivě rozbil všechny lustry, žužlal záclonu a strhnul ji na zem. Není divu, o všechny rostliny v domě se postaral už pan Uzdička.

Nebe pročísla zlatá čára. Zatajila jsem dech. Ať je tohle poslední hvězda, která spadne, vyslovila jsem v duchu svou prosbu.

Ozvalo se zavýsknutí. „Mamííí!“ Ohlédla jsem.

Sevřela jsem hlavu v dlaních a zaúpěla: „Už žádná přání, už žádná další přání…“

V obývacím pokoji sedělo vykulené dračí mládě a zrovna se rozhodlo oflambovat náš gauč…

Dopsáno 2011