Krev pro rodinu

14.02.2019 08:51

-- Tahle povídka je už staršího data. Vznikla někdy v roce 2014, pokud správně počítám, tehdy jako text pro překladatelskou/dabérskou skupinu PerlaGroup, jejíž členové si chtěli zkusit "rozhlasovou hru". Z nějakého důvodu nakonec byla namluvena jen první část... K povídce dokonce Jitka Šenkeříková udělala zdařilé ilustrace.
A jelikož je zbytečné, aby ležela v šuplíku, tak vám ji  dnes přináším (oprášenou a místy trochu upravenou) alespoň ve formě valentýnské povídky - není to romantika jako v předchozích letech, ani "horor" jako v dobách dávno minulých. Tedy... láska tam je, je tam také bratrské pouto, ale především spousta mrtvol...

Tak jak už to u mé tvorby bývá, je všechno propojené se vším, včetně světů, v nichž se mé příběhy odehrávají. A tahle povídka, i když stojí samostatně, navazuje v událostech lehce na romantický text "Změna cesty" (pracuje více s prvkem, který se ke konci povídky řešil). A kromě toho může osvětlit okrajové informace v příběhu Nixariem ze Zarthu a naťuknout i něco z chystané trilogie Krysy apokalypsy. (Nemusíte se ale bát, není to nic, bez čeho byste se v oněch zmíněných příbězích neobešli...)

 

Krev pro rodinu

 

Část první – Lovci démonů


Tichem nadcházejícího soumraku se do dálky neslo třesknutí výstřelu.

Zlobně jsem pohlédl na Adriana – jako bych mu neříkal, ať náboji šetří! Adrian na můj káravý pohled nijak nereagoval a hnal se dál ulicí za prodlužujícími se stíny. Hravě jsem s ním udržel krok. Vlastně jsem ani neběžel naplno, aby mi stačil. Naše kořist byla ale rychlejší. To už tak bývá, když lovíte démony.

Adrian znovu vystřelil a opět minul. Vzhledem k tomu, v jakém stavu se nacházela jeho pravačka, jsem se tomu ani nedivil.

Démon vběhl do jedné z četných postranních uliček, které zvuk střelby spolehlivě vylidnil, a zmizel.

Stůj!“ zakřičel jsem na Adriana. Ten stejně ještě udělal několik kroků, než se zastavil a zmateně se po mně ohlédl.

Přešel za Závoj,“ vysvětlil jsem.

Zmetek jeden zasířená,“ ulevil si Adrian. Pak se opřel o kolena a zhluboka oddechoval.

Co ruka?“

Už to ani moc nekrvácí. Drápy nešly hluboko, ale pekelně to pálí.“

Adrian vyklopil bubínek revolveru a nevesele se usmál. „Mám poslední, dej mi ještě pár nábojů.“

Podrážděně jsem zalovil v kapse kabátu a vysypal mu do dlaně hrst nábojů „Tentokrát s nimi ale opravdu koukej šetřit! S tímhle zraněním stejně na větší vzdálenost nic netrefíš!“

Rozkaz.“

Zamračil jsem se nad jízlivostí v jeho hlase.

Když jsme si odpočinuli, vydali jsme se opatrně uličkami zpět k místu, kde na nás čekal Horacio s kočárem. Lov sice skončil nezdarem, ale to neznamená, že si můžeme dovolit polevit v ostražitosti – to by byla velice rychlá cesta na hřbitov.

S vidinou další probdělé noci, kdy budeme démona znovu lovit, jsme procházeli mezi lůzou, která opět vylezla na ulice poté, co se rozruch uklidnil. Ignorovali jsme návrhy zdejších prostitutek a se stejným okázalým nezájmem jsme prošli i kolem skupiny opilých žebráků.

Až po několika krocích jsem se zastavil, otočil se a prohlédl si tu páchnoucí hromadu hadrů a lidských údů. Uprostřed toho všeho seděla malá holčička s ušmudlaným, uplakaným obličejem. Nebylo by na tom nic divného – děti ulice potkávám běžně, i když s blížící se nocí se jich venku potuluje čím dál tím méně. Koneckonců Surmit se může pyšnit řadou sirotčinců a azylových domů. Ale na tomhle výjevu mi něco nesedělo… Byl jsem v pokušení sundat si pásku z levého oka a prohlédnout si celou scénu pořádně.

A pak jsem to zahlédl, jen koutkem oka. Krev.

Vytáhl jsem revolver.

Adrian vedle mě se zhrozil. „U Dvojčat, Luciene!“

Ale bylo už pozdě: vystřelil jsem. Stiskl jsem spoušť dřív, než jsem si vlastně pořádně uvědomil, že střílím na dítě. Jenže kulka minula cíl. Děvčátko už nesedělo tam, kde ještě před okamžikem. Vlastně byla na půl cesty ke mně. Roztáhla tvář v zubatém úsměvu a oči jí pokryl šedavý povlak.

Odporný kříženče!“ zasyčela na mě nenávistně hlasem, který by se jen stěží dal označit za dětský.

Její další slova přerušila rána. Tentokrát vypálil Adrian. Neminul. Kulka se démonovi zavrtala do prsou a náraz ho odmrštil zpět. Dívenka narazila do zdi a sesula se po ní na zem.

Závoj se tenčí… Předpeklí padne a vy shoříte… Zničí vás, vy ubozí…“

S Adrianem jsme na sebe pohlédli.

Houstnoucím šerem se nesly výstřely. Stiskli jsme spoušť zároveň – starý trik, abychom se mohli utěšovat tím, že možná naše rána nebyla ta, která způsobila smrt. Vzhledem k tomu, že jsme oba mířili na hlavu, to ale stejně bylo bezpředmětné.

Démonovo tělo se začalo rychle rozpadat. Adrian k němu pohotově přiskočil a otevřel malou broušenou lahvičku, do níž nabral trochu prachu, který z démona zbyl, dřív než ho stihl rozfoukat vítr.

Mrknul na mě: „Půlnoční svačinka pro našeho pana otce.“


Zdeptaně jsme se dovlekli ke kočáru.

Když se na vás podívám, pánové, ani se nemusím ptát, jak to dnes dopadlo,“ uvítal nás Horacio – kočí, který nám nejednou svým včasným zásahem zachránil život.

Adrian před ním zamával lahvičkou a Horacio jen pokrčil rameny.

Ztěžka jsem dopadl na polstrované sedadlo kočáru, který se kodrcavě rozjel směrem k našemu sídlu. Zachmuřeně jsem hleděl z okýnka, když mě z přemýšlení vytrhl Adrian: „Nenech se tím rozhodit.“

A čím konkrétně? Tím, že jsme právě zastřelili malou holčičku? Nebo tím, co nám ten démon řekl?“

Tím, že tě nazval křížencem.“ Jako vždy Adrian dokázal jít přímo k jádru věci. „Pokud ty jsi kříženec, co jsem potom já?“

Dobrá otázka. Nebudu lhát: sám jsem si ji často pokládal. Ale to bylo dřív, když jsem chtěl, aby mě otec uznal jako legitimního potomka. Předtím, než mi došlo, že takhle se mám vlastně mnohem líp. A tak jsem přijal roli vzdáleného synovce ze třetího kolene, který po strašlivé nehodě osiřel a lord Wallaty byl tak dobrosrdečný, že se ho ujal.

Jaký roztomilý hošík… a chudáček přišel o oko! Jste tak laskavý, že jste se ho ujal, vaše velkorysost je nezměrná…

Adrian, o tři roky mladší než já – jako by snad na našem věku záleželo –, mě dlouho opravdu považoval za bratrance. Ale není to žádný hlupák, takže mu pravda brzy došla: neměl démonickou moc, já ano. A jak je známo, jen prvorozené dítě dědí otcovy síly. Pokud tedy mluvíme o přirozené cestě, jak v současnosti démonickou moc získat.

Nepřemýšlej o tom tolik.“

Zamračil jsem se na něj. To se snadno řekne. Já měl vše, co jsem potřeboval k tomu, abych veřejně dostál povinnostem syna jednoho z lordů Předpeklí. Jenže oficiálně nikdo nevěděl, kým ve skutečnosti jsem, takže jsem byl této úlohy zproštěn. Adrian žádnou moc neměl… a on těm povinnostem dostát musel. Městem se pomalu začínaly šířit drby. Vlastně jsem ho litoval. Jenže tu byl problém s mou matkou – aby byl prvorozený syn levoboček, se u šlechtické rodiny neslušelo. Tím spíš ne u té démonské. Nemluvě o tom, že byla člověk…


Domů jsme dojeli mlčky. Přes nebe se přehnaly poslední sluneční paprsky a horizont začal temnět. Horacio zajel rovnou ke stájím vzadu za naším sídlem. Můj i Adrianův pohled okamžitě upoutal kočár stojící na dláždění.

Nevěděl jsem, že dnes měla přijet Anastazie. Obzvlášť v tuhle hodinu,“ zamračil jsem se.

To ani já,“ povzdychl si Adrian při pohledu na své zakrvácené oblečení.

Dej se do pořádku a já se o ni mezitím postarám.“

Díky.“ Z jeho hlasu zaznívala úleva.

Vstoupili jsme zadním vchodem. Adrian se vydal po schodech nahoru do svého pokoje. Na mě čekal přijímací salónek. V zrcadle jsem zběžně zkontroloval, zda se nacházím ve stavu, kdy bych mohl předstoupit před dámu, pak jsem zaklepal na dveře a vstoupil.

Jen co jsem otevřel dveře, srdce mi pokleslo – v salónku byla Anastazie, pohodlně uvelebená na lenošce, s knihou v ruce. U krbu pak seděla madam Harissová, která dělala Anastazii doprovod. Vyšívala. Doufal jsem, že v salónku zastihnu alespoň lady Elenu – Adrianovu matku –, ačkoli z pochopitelných důvodů mezi námi nepanují vřelé vztahy. Její přítomnost by alespoň trochu umírnila rozpaky z této situace.

Luciene! Přišel jste mi dělat společnost?“ Anastazie odložila knihu, vstala z lenošky a šla mi vstříc. Setkali jsme se uprostřed místnosti.

Formálně jsem se uklonil. „Dobrý večer. Doufám, že jste nečekala dlouho.“

Nic, co by nespravila vaše knihovna,“ odpověděla mi s úsměvem a udělala malé pukrle.

Omluvte, prosím, Adriana, ale než vás bude moci řádně přivítat, musí se nejprve patřičně… upravit.“

Anastazie se potutelně usmála. „Ano, dokážu si tu spoušť živě představit.“

Upřímně doufám, že nedokážete.“

Nepodceňujte mě, mám dobrou představivost. Ale koukám, že vy jste, na rozdíl od svého bratrance, jako ze škatulky. Ostatně jako vždy.“

Zamračil jsem se na rudou kapku, která mi ulpěla na jedné manžetě, a prve jsem si jí nevšiml.

Nemáte v úmyslu celou dobu, co budeme čekat na Adriana, stát, že ne?“

Přijal jsem místo v křesle naproti její lenošce.

Co vás přivedlo do Wallaty House v tuto pozdní hodinu?“

Doufala jsem, že bychom spolu s Adrianem mohli povečeřet, ale jak se zdá, příště se budu muset ohlásit předem.“

Uznávám, že by to bylo moudřejší.“

Anastazie se ke mně naklonila, aby nás madam Harissová neslyšela. „Jeho moc se ještě neprobudila, že?“

Zavrtěl jsem hlavou. Poprvé pro mě byl šok, když se se mnou Anastazie začala o démonských záležitostech otevřeně bavit. Jistě, veřejnost o nás věděla. Slyšela o démonských lordech, kteří spravují celý Surmit – každý má na starosti konkrétní území, kde vymáhá dodržování zákonů: ty jsou nezbytné pro naše přežití v tomto světě. Ale většina lidí se tvářila, že o nás nic neví. Anastazii démoni fascinovali, proto ani neprotestovala, když její otec domluvil sňatek s Adrianem de Wallaty.

Myslíte, že k tomu ještě dojde? Existuje šance, že získá schopnosti potřebné k tomu, aby mohl v budoucnu zastávat roli lorda de Wallaty?“

Zhluboka jsem se nadechl. „Domnívám se, že už k tomu nedojde. Ne, pokud se Adrian neodhodlá k nějakému radikálnímu činu, jak tuto sílu získat.“

Anastazie zbledla. Tón mého hlasu jí zřejmě napověděl, že nejde o nic příjemného.

Když mě omluvíte, půjdu se po bratranci podívat,“ s úklonou jsem odešel z místnosti.

Zaklepal jsem na dveře Adrianova pokoje. Nikdo se neozval, tak jsem opatrně otevřel a vešel dovnitř. Uvnitř panovala tma. Netrvalo dlouho a rozeznal jsem ve tmě Adrianovo tělo zhroucené na posteli. Alespoň, že ze sebe zvládnul sundat zakrvácené oblečení, než usnul. Povzdychl jsem si a vrátil se do salónku.

Omlouvám se, má paní, ale jak se zdá, Adriana přemohla… únava.“

Měl jsem za to, že jsem od krbu zaslechl uchechtnutí.

V tom případě je má přítomnost zde pro tuto chvíli již nežádoucí.“

Nechám vám přistavit kočár.“

Poslal jsem pryč majordoma a ve vstupní hale jsem Anastazii i madam Harissové pomohl do kabátu. Madam mi krátce poděkovala a nastoupila do přichystaného kočáru.

Málem bych zapomněla,“ podala mi Anastazie mezi dveřmi úhledně nadepsanou obálku. „To je pozvání na ples, který můj otec pořádá příští měsíc.“

Předám to Adrianovi.“

Jste samozřejmě také srdečně zván.“

Povytáhl jsem obočí. Anastazie lehce přivřela vchodové dveře.

Slib mi, že přijdeš,“ naléhala.

Víš, že přijdu,“ zašeptal jsem.

Usmála se. „Dobrou noc.“ Vytáhla se na špičky a lehce mě políbila. A pak byla pryč.


Tu noc jsem nemohl usnout. Hlavou mi vířila spousta myšlenek. V poslední době se začaly rozmáhat problémy s nižšími démony. A jak se zdálo, Adrian na to už přestával stačit. Bál jsem se, aby neudělal nějakou hloupost. Spát mi nedával ale ani démon, který na sebe vzal podobu malé holčičky. Proč se vracel zpoza Závoje, když nám utekl? Skoro jako by chtěl, abychom ho našli. Ale proč? Aby nám předal svůj směšný vzkaz? Jak by mohlo být Předpeklí zničeno? Nabízela se také otázka, zda démon jednal sám, nebo ho někdo poslal. Pokud byl jen poslíčkem, který měl vzkaz doručit, bylo to poněkud znepokojivé. Ale proč na sebe vzal zrovna podobu toho děvčátka?

Když jsem se následujících několik týdnů probouzel z nočních můr, v nichž jsem viděl holčičku v krví potřísněných šatech, které chyběla půlka obličeje, dokázal jsem si na poslední otázku odpovědět.

 

***


Vzhledem k pozdní hodině, kdy jsem se konečně odebral do říše snů, mě bušení na dveře, které se ozvalo těsně po svítání, rozladilo.

Co je?“ vyštěkl jsem podrážděně.

Zpoza dveří se ozval komoří: „Lord Wallaty si bezodkladně žádá vaši přítomnost.“

Vyřiďte mu, že už jdu.“

Zatímco jsem se oblékal, ve spáncích mi nepříjemně pulzovala krev – začínala se dostavovat moje tradiční bolest hlavy. Tohle bude dlouhý den. Chabou útěchou mi mohlo být jen to, že Adrian nevypadal o moc lépe. Zastihl jsem ho, když vycházel z otcovy pracovny.

Už tam ani nechoď,“ řekl místo pozdravu. „Otec nabyl dojmu, že ti to nějak moc trvá, takže jsem ho měl jen pro sebe.“ Hořký tón jeho hlasu mě donutil zbystřit.

Co se stalo?“

Něco, co se ani jednomu z nás určitě nebude líbit.“


O pár minut později už jsme seděli v kočáře a Horacio nás vezl pomalu se zaplňujícími ulicemi Surmitu neznámo kam. Tedy alespoň pro mě byl cíl cesty nejasný, což mě znervózňovalo.

Adrian náhle prolomil ticho: „Měl bys začít jíst duše, aspoň občas.“

Pohrdlivě jsem si odfrkl. „Víš, co si o tom myslím.“

Kousek duše sem, kousek duše tam, to ti přece neublíží,“ vemlouval se. „Začíná se to na tobě všechno podepisovat. A tohle by ti mohlo pomoct.“

A dopadnu jako otec: první dítě zplodím ve sto čtyřiceti.“

Netušil jsem, že tak toužíš po rodině.“ V jeho hlasu jsem postřehl náznak výsměchu.

Pravda, po rodině jsem netoužil. Do té doby, než jsem potkal Adrianovu snoubenku. Takže je vlastně jedno, jestli začnu s pojídáním duší teď, nebo za dvacet let.

Adrian pokračoval: „Navíc si nemyslím, že by zrovna s tímhle mělo něco společného konzumování duší.“

Když po tom tak prahneš, dej se na duše sám.“

Adrian se zatvářil dotčeně. Tohle byla rána pod pás a já to věděl.

Promiň, nebylo to ode mě fér…“

Už jsem si zvykl,“ odsekl. Tohle zabolelo mě – snažil jsem se k němu chovat ohleduplně. Ale ne vždy se to podařilo, takže bylo jedině spravedlivé, když mi to vrátil.

Pokřiveně jsem se usmál a Adrian můj úsměv po chvíli opětoval. Nepřátelská atmosféra, která se kolem nás utvářela, se rozplynula.

Protentokrát.

 

 

Část druhá – První pečeť


Když jsme dorazili do cíle, začal jsem si opravdu dělat starosti. Kočár zastavil před zdobenou bránou pozemků lorda Ulricha – jednoho ze zástupu bratranců našeho otce, tedy našeho vzdáleného strýce. Na klidu mi rozhodně nepřidaly ani řady sloužících a Ulrichových synů – několik z nich jsem znal osobně.

Území, které spravovali, těsně sousedilo s naším. Obával jsem se, že tento den bude bohatý na špatné zprávy. Ale na to, co přijde, nestačila ani má představivost.


Vstupní hala nesla jasné známky boje. Výzdoba, kterou se Ulrich vždy pyšnil, byla takřka beze zbytku zničena – převrácené stoly se vzácným porcelánem, rozbité sochy i obrazy. Zkáze neunikly ani samotné dveře či krbová římsa. Předivo reality tu bylo značně poškozené. Všiml si toho i Adrian. Znamenalo to jediné: v nedávné době tu někdo opakovaně přecházel za Závoj a zpět. Ve vzduchu byla cítit síra, což ukazovalo na to, že tyto cesty vedly do Předpeklí, sídla vyšších démonů. Pro cestování se ale většinou využívají stále stejná místa, právě kvůli trhlinám v realitě, které po sobě může zanechat. Tohle byly nahodilé přechody, což nevěstilo nic dobrého.

Adrian si zamyšleně podepřel bradu. „Myslím, že to horší nás teprve čeká.“

Nepochyboval jsem, že má pravdu.

Naše podezření se záhy potvrdilo, když jsme si všimli vysokých schodů ze světlého mramoru, vedoucích do prvního patra.

Úhledné rudé kalužinky se přelévaly ze schodu na schod, každá vždy o něco užší než ta předchozí. Z haly to vypadalo jako morbidní obraz, v jehož pozadí se dalo tušit tělo.

Opatrně, abychom nešlápli do krve, jsme vystoupali nahoru.

Adrian nepatrně zbledl. „Jsem rád, že jsem nesnídal.“

Souhlasím.“

Pochopím, když démonovi usekneš hlavu nebo vytrhneš srdce, ale tohle…“

Tentokrát jsem se s odpovědí neobtěžoval. Tělo před námi patřilo siru Ulrichovi, i když by se o tom někdo mohl vzhledem k absenci jeho hlavy hádat.

Když jsem si okolí lépe prohlédl, došlo mi, že moje myšlenka s obrazem nebyla daleko od pravdy. Adrian si toho také všiml.

Vypadá to jako nějaký rituál.“

Tekutý červený koberec na schodech pocházel z rány vzniklé oddělením hlavy. Ale vrah byl estét a oddělil od trupu i všechny končetiny. V rudých kalužích byly nakresleny různé obrazce – zaschlá krev byla pečlivě a uvážlivě setřena, aby vznikly požadované ornamenty. Nikde ani kapka navíc, nečistota či šmouha. Šlo o dokonale promyšlené a precizně provedené dílo. Zvrácené, to jistě, ale ve své podstatě geniální.

Zatímco jsem si celý výjev prohlížel, Adrian se vypařil. Za chvíli se vrátil.

Našel jsem… zbytky sira Ulricha.“

Následoval jsem ho do strýcovy pracovny. Při pohledu na spoušť, která kolem panovala, bylo ihned jasné, že zde došlo k finálnímu boji.

Adrian ukázal na pohovku.

A hlava?“

Vidíš ji tam snad?!“ odsekl. Zjevně mu celá situace naháněla stejnou husí kůži jako mně. Oba jsme za svůj život viděli řadu mrtvol a spousta jich vznikla naší přičiněním, ale tohle zavánělo něčím horším. Tahle brutalita byla pečlivě promyšlená, nešlo o bezduché zabíjení. Někdo to dělal se zjevným cílem, který nám unikal.


Smrt lorda Ulricha ve mně vyvolala zvláštní neklid, a to nejen proto, že se jednalo o člena rodiny, byť vzdáleného.

Pořádně mě z toho mrazí. Co to mělo být s tou krví?“ Adrian se zdál být otřesen stejně jako já.

Nevím,“ odpověděl jsem popravdě.

Myslíš, že v tom hrála roli magie?“

Bezděky jsem se dotkl pásky na oku. „Jsem o tom přesvědčen.“

Ale očividně nemáš tušení, co je to za magii.“

To opravdu nemám.“

V Adrianově tváři se mihlo pobavení. Mohl jsem jen hádat, zda ho pobavila sama skutečnost, že něco nevím, nebo důsledek této nevědomosti: návštěva Isabely. V zájmu nás obou jsem doufal, že to byla druhá možnost.

Předpokládám, že je zbytečné ptát se tě, zda mě chceš doprovodit za Isabelou.“

To vskutku je.“

Tím bylo rozhodnuto.

Kam to bude? Do Wallaty House, nebo do Germiánské zahrady?“

Jak se zdá i Horacio nás má už dávno přečtené.

 

***


Cesta do Germiánské zahrady už trvala o poznání déle. Ulice se začaly hemžit lidmi, kočáry a drožkami. Bolest hlavy pomalu ustupovala, což bylo vítanou úlevou, ale bylo mi jasné, že se během dne ještě ozve.

Germiánská zahrada byla ve skutečnosti parkem, jenž patřil lordu Kellymu – zámožnému členu rady města, který vykonával funkci smírčího soudce pro východní část Surmitu. Věřím, že to bylo náročné, neboť pod jeho správou byl i surmitský klášter a tamní mniši si neustále na něco stěžovali. Lord Kelly vydával nemalé částky na charitativní účely a staral se o zlepšení životní úrovně obyvatel. Financoval vznik muzea, podílel se také na plánování divadla a první veřejné knihovny. Mimo jiné umožnil veřejný vstup do řady zahrad a parků. Na to, že šlo jen o obyčejného smrtelníka, to byl obdivuhodný výkon.

A právě v Germiánské zahradě se nacházelo velice příhodné místo k překročení Závoje – Isabelino sídlo odtud bylo mnohem blíž, vlastně hned za rohem.

Spolu s Adrianem jsme se vydali po jedné z méně udržovaných cestiček – už jen svým vzhledem návštěvníky odrazovala od toho, aby se po ní vydali. Po chvíli jsme se ocitli ve stínu stromů. Čilý ruch parku se postupně vytrácel, až utichl docela. Došli jsme k oprýskané soše. Rozhlédl jsem se, zda tu náhodou nikdo není – nebylo by vhodné, kdyby se rozneslo, že je v tomto místě realita tenčí.

Když jsem se ujistil, že jsme tu sami, stáhl jsem si pásku z oka. Nepřišel jsem o něj, jak se tvrdilo. Pravda byla ještě horší – moje levé oko rudě žhnulo, což byl nezvratný důkaz, že mi v žilách koluje lidská i démonická krev. Čistokrevní démoni vypadají tak, jak sami chtějí – jejich nepřirozené rysy jsou okům smrtelníků skryty, pokud je sami nechtějí ukázat. Až Závoj, byť jen na okamžik, odhalí jejich pravou tvář. Já jakožto míšenec se na kouzla nemohu dvakrát spoléhat. Měl jsem vlastně štěstí, že jde pouze o oko, které se snadno zakryje.

Ucítil jsem, jak mnou projel dobře známý pocit přívalu moci. Lehce jsem trhl zápěstím. Moje prsty se zaklesly do přediva reality a roztrhly jej. Vznikl otvor dost velký, abychom jím s Adrianem oba prošli.

Na okamžik mě oslepila mlha, která za Závojem panuje. Pak se mé oči přizpůsobily a přestaly ji vnímat. Jako by neexistovala, i když barvy se mi zdály stejně poněkud mdlé.

Ocitli jsme se před masivními dubovými dveřmi ponuře vyhlížejícího domu. Isabela si potrpěla na teatrálnost, s čímž souvisel i její životní styl – okázalé sídlo, exotické šaty a záplava šperků. Démoni si o ní udělali jistou představu a ona ji s radostí přiživovala. Už se do své role tak vžila, že se stala její nedílnou součástí.

Mohutným klepadlem jsem oznámil náš příchod. O pár okamžiků později se dveře samy otevřely, chybělo už jen strašidelné vrzání pantů.

Hala byla až překvapivě prosvětlená a pyšnila se řadou drobných fontánek a zeleně, jako bychom se náhle ocitli uprostřed zahrady. Na zdech byly fresky zobrazující mytologické výjevy ze všech sedmi světů, které Závoj spojoval. Isabela milovala historii a mýty. Nebyla démonkou, tak jako já a můj rod. Připomínala spíše pohádkovou vílu – krásnou, éterickou, ale smrtelně nebezpečnou, když na to přišlo. A kromě toho byla věštkyní.

Copak vás přivádí do mého domu?“

Nevědomost, co jiného.“

Vzhlédl jsem. Scházela k nám po mramorových schodech, oděná do rozevlátých šatů modré barvy, které více odhalovaly, než zahalovaly. S jednotlivými vrstvami látky si pohrával lehký větřík proudící sem otevřeným oknem. S každým krokem se ozvalo i zacinkání řady náramků, které jí zdobily ruce. Dlouhé vlasy měla rozpuštěné a plné jemných, stříbrných ozdob. Občas nastaly chvíle, kdy bych přísahal, že její pleť má lehce levandulový odstín, ale dnes se mi zdála prostě jen bledá. Nejpodivnější však byly bezesporu její oči. Na první pohled byste hádali, že je slepá – zornice i bělmo jí překrýval zvláštní povlak. Ale Isabela viděla skvěle. Často se mě zmocňoval pocit, že se její oči stříbřitě lesknou.

Usmála se. „Ano, co jiného by tě sem taky mohlo přivést, Luciene.“

Oplatil jsem jí úsměv – tuhle hru jsme spolu hráli už mnohokrát.

Pak ale Isabela zvážněla. „Říkala jsem si, že mě nejspíš brzy navštívíte.“

Jako vždy bezchybná intuice,“ ucedil Adrian.

Cítila jsem smrt lorda Ulricha. Byl jedním z nejmocnějších lordů Předpeklí. Jeho smrt cítili všichni.“ Měla samozřejmě na mysli všechny věštkyně, orákula a média.

A víš, jak zemřel?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou. „Ale předpokládám, že mi to ukážeš.“

Přistoupila ke mně blíž a jemně se dotkla mého spánku. Pronesla formuli, kterou jsem slyšel už tolikrát, ale nikdy jsem si ji nezapamatoval. V uších se mi rozhučela krev a na okamžik se mě zmocnila závrať. Známý pocit.

Náhle rukou ucukla. „To je velice znepokojivé.“

Říká ti to něco?“

Isabela na mě zmateně pohlédla. „Samozřejmě.“

Pověz nám o tom,“ vybídl ji Adrian.

Došlo k prolomení první pečeti,“ řekla to tak, jako by to všechno mělo vysvětlit.

Což znamená…?“

Znamená to, že mé vize začínají konečně dávat smysl.“

Zmateně jsme na sebe s Adrianem pohlédli.

Viděla jsem hořet Předpeklí. Viděla jsem nový řád světa, v němž stará pravidla přestanou platit a dávné smlouvy se stanou bezcennými. A my se budeme muset naučit poslušnosti…“

Adrian se ušklíbl. „To není zrovna lákavá představa.“

Isabela nevzrušeně pokračovala. „Je psáno, že existuje sedmero světů, které spojuje Závoj. Skrze něj se lze dostat do každého z nich. Z těchto světů, jejichž jména se ukrývají ve starých kronikách, se jen hrstkám vyvolených v průběhu času podařilo dostat se za Závoj, do mezisvěta, kde si budovali svůj vliv…“

Ano, vytvořili Radu – sedm nejpočetnějších národů, z každého světa jeden, založilo vládnoucí rody, jejichž zákony se řídíme. Lidé v touze po místě v této radě zaprodali svůj svět a dali ho Dvojčatům – dvěma nejstarším a nejmocnějším démonům, kteří jsou zde nyní uctíváni jako božstva… Nechceš nás ušetřit dějin historie, Isabelo, a říct nám, co to má společného s Ulrichovou vraždou?“ přerušil ji Adrian.

Isabela se na něj zamračila. „Kdybys mě nechal domluvit, dostala bych se k tomu!“ odsekla. „Postupem času byly brány z jiných světů uzavřeny a jen výjimečně je někomu udělena výsada překročit trvale hranice Závoje. Sedm vládnoucích rodů na sebe vzalo úlohu strážců – pečetí – jednotlivých bran. Aby byla brána otevřena, je potřeba krve všech sedmi rodů.“

Ať chceš kamkoli, potřebuješ krev všech?“

Isabela přikývla. „Přesně tak. S výjimkou lidského světa, kde vlivem Dvojčat došlo k zeslabení přediva reality a přechod je teď pro každou nelidskou bytost snadný. Ovšem ostatní světy potřebují porušit pečeť, aby se sem, nebo tam, mohlo něco dostat.“

Znepokojilo mě to. „Takže i kvůli obchodu s dušemi musí vždy někdo zemřít?“

Odpovědí mi byl zvonivý smích. „Ale kdepak. Stačí jen nepatrné množství krve, aby se pečeť dočasně porušila a mohlo dojít k obchodu.“ Pak zvážněla. „Ale pokud chce trvale projít živá bytost a uchovat si svou duši, vzpomínky a moc…, pak je smrt nezbytná. Je to jeden z důvodů, proč Rada cestování mezi světy zakázala.“

Adrian zalapal po dechu. „Tím chceš říct, že se sem někdo pokouší dostat?“

Přesně tak.“

Na to, že se sem dobývá bytost z jiné reality a má tu zavládnout chaos, se nezdáš moc ustaraná.“

Isabela pokrčila rameny. „Není to můj svět, z něhož se někdo chce dostat, takže není mou zodpovědností ho zastavit.“

Podrážděně jsem zavrčel – tohle typické zříkání se odpovědnosti mě začínalo rozčilovat.

A čí je to tedy svět?“ zeptal se Adrian.

Věštkyně na něj znuděně pohlédla. „Accad.“

Náš svět? Ale jak to víš?“

Tvá nedůvtipnost mě někdy udivuje,“ posmívala se mu. Adrian jí oplatil nevraživým pohledem.

Protože první mrtvý byl z našeho rodu.“

Výborně, Luciene,“ zašvitořila.

Adrian se na okamžik zamyslel. „Pokud je k prolomení potřeba krev všech, můžeme tedy očekávat ještě dalších šest mrtvých?“

Není to s tebou tak marné, jak by se mohlo zdát, ale není to zcela přesné. Kruh krve se musí uzavřít, chce-li mít dotyčný všechny vzpomínky a schopnosti. To znamená celkem osm mrtvých – první a poslední musí být z Accadu. Vázání pečetí k branám na krev mělo být jakousi pojistkou, která se v tuto chvíli ovšem ukazuje být poněkud nepraktickou…“

Proč jsi nám to neřekla rovnou?!“ vyštěkl Adrian. „Bylo všechno tohle divadýlko skutečně nutné?“

Ale zajisté, jinak by to nebyla taková zábava. Navíc informací, které snadno získáš, si pak příliš nevážíš.“

Nabízela se už jen jediná otázka: „Kdo se sem snaží dostat?“

Sebevědomí ji opustilo. „To bohužel nevím. Můj zrak nedokáže do Accadu dohlédnout, někdo mi v tom brání. A na to, abych to zjistila z chaosu, se toho událo ještě příliš málo.“ Nakonec ji celá tahle situace možná trápila víc, než dávala najevo. „Ale podle toho, jak je můj zrak zastřený, se obávám, že půjde o čaroděje.“

To nebyla dobrá zpráva. Poslední mág, tehdy z Isabelina světa, se sem dostal před čtyřmi sty lety a způsobil, mimo jiné, rozsáhlou vlkodlačí nákazu, s níž se potýkáme dodnes.

Buďte opatrní,“ pronesla polohlasně. „K uzavření kruhu je sice potřeba osm mrtvých, ale pokud je ten čaroděj mocný, dostane se sem mnohem dřív, jen nebude v plné síle…“

Myslím, že tě brzy zase navštívíme.“

O tom nepochybuji. Doufám, že vám pak budu moci říci víc,“ dodala zachmuřeně.

Bylo na čase se rozloučit. Jenže Adrian se k odchodu očividně neměl. Ohlédl jsem a všiml si, jak se na sebe dívají.

Povzdychl jsem si. „Hlavně ho vrať v pořádku, já se zvládnu vyprovodit sám.“

Bude jedině dobře, pokud alespoň jeden z nás přijde na jiné myšlenky.

Vyšel jsem na dvůr a uvítala mě opětovná vybledlost barev. V hlavě mi začalo znovu hučet a před sebou jsem měl ještě spoustu práce.

 

 

Část třetí – Accadský čaroděj


Stál jsem v ošuntělé místnosti a sledoval krev, rozlévající se po podlaze. Správně bych měl pociťovat nervozitu, ale zůstával jsem až překvapivě chladný.

Naproti mně stála Anastazie v šatech z šedého mušelínu. Na jeden děsivý okamžik mě napadlo, zda krev není její. Ale žádné zranění jsem neviděl. Jen v tom malém, rudém jezírku stála.

Slíbil jsi, že přijdeš,“ šeptla vyčítavě.

Vždyť jsem přišel. Jsem tady!“

Ale nejsi to ty… Skutečně ty.“

Co tím myslíš?“

Její hlas zněl podrážděně. „Ty moc dobře víš co. Znám tvé tajemství. A nevadí mi to! Vážně,“ vemlouvala se. „Koho by zajímal Adrian, když může mít tebe?“

Být tebou, bratře, nevěřil bych jí. Ano, nevadí jí, že jsi démon, alespoň částečně, ale co když tě chce právě jen kvůli tomu? Kdybych se já měl stát lordem Předpeklí, vlezla by do postele nejspíš mně.“

Já ale nebudu lordem Předpeklí,“ namítl jsem chabě.

A o co jiného by otci mohlo jít? Třeba chce zavrhnout svůj rod a dosadit na své místo někoho nového, čerstvou krev… K tomu se dokonale hodíš. Nejsi ještě tak zkostnatělý a nemusíš dodržovat naše pravidla.“

Hlupáci, nikdo nebude vládnout Předpeklí…“ Zpoza Anastazie se vynořila démonka, kterou jsme před pár týdny zabili. „Už přichází!“


S trhnutím jsem se probudil, zpocený, zamotaný v přikrývkách. V posledních dnech se mi podobné sny vracely často, už jsem je ani nepočítal. Ale dnes to bylo poprvé, co démon v těle holčičky promluvil. Většinou jen krvácela, zírala a snažila se ve mně probudit pocit viny. Pak do toho zatáhla i Adriana a Anastazii. Skoro jako by mě její duch záměrně pronásledoval a okrádal mě o spánek.

V dnešním snu ale bylo cosi zlověstně prorockého.

Vstal jsem a oblékl se. Věděl jsem, že už neusnu. Svůj díl viny na tom měla i nastupující bolest hlavy, v posledních dnech až nepříjemně častá.

Jednoduchým pohybem jsem roztrhl realitu a přešel za Závoj. Pro duši i tělo bylo cestování mezi světy takovou zátěží, že na okamžik odhalilo pravou podobu každého jedince. Ale bylo to jen jako letmý odraz v zrcadle – nikdo na sebe nevzal plnou podobu, za což byli ti, kteří měřili k deseti stopám, bezpochyby vděční.

Dnes jsem se ale nechtěl schovávat za lidskou masku. Ve svém světě jsem dokázal zakrýt vše kromě svého oka, tady to nebylo nutné.

Z čela mi vyrostly dva skromné, dozadu se stáčející rohy. Levá ruka se mírně protáhla a pokryly ji drobné načervenalé šupiny, z prstů se staly dravčí spáry. Velice osvobozující.

Ucítil jsem cizí přítomnost. Ze stínů vystoupila éterická postava Isabely. Nebyla oblečená tak okázale jako obvykle, přesto vypadala působivě.

Dnes jste našli dalšího, že?“ Bez pozdravu, bez zdvořilostních frází…, Isabela prostě byla taková a nic se s tím nedalo dělat. „Lord Ishtak. Tentokrát mu byly ponechány nohy.“

Ano, ale pohled to byl stejně nechutný jako v případě Ulricha.“

Isabela si mě zkoumavě prohlédla. „Dlouho jsem tě neviděla takhle rozrušeného.“

Nenamáhal jsem se s odpovědí. Moc dobře věděla, co všechno mě trápí. Byla v mé hlavě dost často na to, aby viděla i to, co bych nikomu sám od sebe nesvěřil. Ovšem nikdy to nekomentovala, ani žádné z mých tajemství neprozradila. Byl jsem jí za to vděčný.

Natáhla ke mně ruku a já ji po chvilkovém zaváhání přijal. Její stisk byl překvapivě silný.

Vykročili jsme po cestě.

Čekala jsem, že dorazíš dřív.“

Znělo to jako výčitka, ale věděl jsem, že Isabele na tom nezáleží. Vzhledem k jejím hojným vizím bylo její vnímání času poněkud pokřivené. Občas to způsobovalo problémy. Nedokázala některé události předpovědět s dostatečnou přesností. Někdy viděla dva měsíce dopředu, jindy jen pět minut. Velice podobné to bylo s i poslední vraždou.

Isabela po chvilce mlčení pokračovala: „Myslím, že čaroděj, který se sem pokouší dostat, je natolik silný, aby sem prošel už s příštím mrtvým.“

To není zrovna zpráva, kterou jsem chtěl slyšet.“

Já vím. Ale obratnost, s jakou mi kouzelník brání v nahlédnutí do jeho záměrů, mě utvrzuje v přesvědčení, že je ve svém řemesle neobyčejně zdatný.“

A chaos?“

Stále příliš roztříštěný, než abych v něm spatřila tvář vraha. Vidím samotný čin, ale jeho pachatel je stále ukryt ve stínu. Mohu ti to ukázat, jestli chceš.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, děkuji. I tak na to myslím častěji, než je zdrávo.“

S každým dalším krokem mi krev ve spáncích pulzovala intenzivněji. Měl jsem pocit, že se mi hlava co nevidět rozskočí. I v přítmí Závoje jsem musel mhouřit oči ve snaze potlačit bodavou bolest, kterou mi způsobovalo světlo. Bylo to čím dál horší.

Když už jsem to nedokázal vydržet, obrátil jsem se na Isabelu: „Mohla bys…?“

Beze slova přiložila dlaň k mému spánku a já pocítil okamžitou úlevu. Neměl bych si na to zvykat, ale nemůžu si pomoct. Ani laudánum nedokázalo tak spolehlivě zahnat bolest.

Víš, že se to bude jen zhoršovat, pokud nezačneš jíst duše?“

Už mluvíš jako Adrian,“ zavrčel jsem podrážděně. Mluvila o tom, jako by nevěděla o mém malém problému.

Protože v tomhle má pravdu. Je to tvůj bratr, je logické, že o tebe má starost.“

Ušklíbl jsem se. „Někdy to tak nevypadá.“

Předem jste byli odsouzeni k tomu, že mezi vámi nemohla panovat bratrská láska jako mezi jinými sourozenci. Ale i tak jste dopadli mnohem lépe by kdokoliv čekal.“

Někdy mám pocit, že mě nenávidí…“

A není to vzájemné?“ zeptala se a oči se jí zatřpytily. „Láska a nenávist kráčí ruku v ruce. Hranice mezi nimi je tenká a dá se snadno překročit.“

Jako bych to nevěděl.“

Isabela mi věnovala úsměv. „Vrať se domů a zkus se prospat, čekají tě náročné dny.“

Další vize?“

Dávejte pozor na lorda Timuryho.“

 

***


Dal jsem na Isabelinu radu a nechal sídlo lorda Timuryho hlídat. Sám jsem po večerech hlídkoval za Závojem, kdyby snad vrah útočil přímo odtud. Jediným výsledkem bylo vyčerpání a frustrace z toho, že nemůžeme dělat nic jiného než čekat. Na policii jsme se obrátit nemohli, stejně by nám v našich záležitostech nedokázali pomoci. Takže to zůstalo jen na nás, především pak na lidech lorda de Wallaty. Jakožto správce rozsáhlého území a jeden z nejvyšších představitelů démonské šlechty byl povinen tento problém vyřešit. Nemluvě o tom, že šlo o náš svět, odkud se kdosi dobýval…


Vycítil jsem na sobě Adrianův pohled. „Jestli chceš něco říct, udělej to hned,“ vybídl jsem ho.

Adrian si rezignovaně povzdychl. „Je mi jasné, že sis musel klást otázku, proč jsem ti v posledních dnech nepomáhal se záležitostmi kolem lorda Timuryho. A chci říct…, že ačkoli to tak možná nevypadá, nespouštěl jsem nic z toho, co se dělo, ze zřetele.“

Tázavě jsem pozvedl obočí.

Některé Isabeliny poznámky mě znepokojily, a tak jsem se porozhlédl po dalších informacích o pečetích a cestování mezi světy…“

Složil jsem rozečtené noviny a věnoval Adrianovi plnou pozornost.

Potvrdil jsem si to, co nám Isabela řekla: že Rada přechody mezi světy magicky uzavřela, aby je mohla kontrolovat. Zvláštní výjimku tvoří obchod, ale běžná komunikace zakázaná není. Jak jinak by se dalo domlouvat na směně zboží…“

V tom měl Adrian pravdu. Prodávající měli vlivem částečného porušení pečeti jejich světa jen omezené možnosti – kdyby prošli na delší čas, riskovali by ztrátu paměti, zmrzačení nebo smrt. Málokomu to za to stálo.

Když jde domlouvat obchod, dají se dohodnout i jiné věci…“

Adrian přikývl. „Přesně tak. Je jasné, že accadskému čaroději musí někdo pomáhat. Někdo odsud. A jedině členové Rady mají sílu a prostředky na to, aby dokázali komunikovat napříč světy.“

A když je ten vetřelec z Accadu, znamená to, že nás zradil některý z lordů Předpeklí.“

Přesně k tomuto závěru jsem dospěl taky. Stále je tu ale možnost, že ho k tomu donutil jiný člen Rady…“

To si nemyslím. Všichni jsou zalezlí za Závojem, osud tohohle světa je nezajímá, vždyť ho víceméně přenechali démonům. Nechali tu jen pár bezvýznamných poskoků, kteří mají lordy hlídat. A ti podle mého také nemají zájem na tom, aby se sem dostal někdo, kdo je bude ohrožovat. Nemluvě o tom, že jejich mrtvoly teď mohou sloužit k prolomení pečetí.“

Tím se náš výběr tedy zužuje.“

To vskutku ano. Sedm vládnoucích rodů, z každého světa jeden. A každý z nich měl v Radě sedm zástupců. Démoni měli své lordy Předpeklí. Otázkou zůstává, co tím kdo sleduje. K čemu by démonovi byl accadský čaroděj?

 

***


Večer jsem opět hlídal za Závojem v blízkosti sídla lorda Timuryho. Ponechal jsem si svou pravou podobu, pro tuto chvíli to bylo výhodnější. Bolest hlavy, která mě od rána sužovala, se tady alespoň trochu zmírnila. Zanedlouho mě měl vystřídat Adrian. Už bylo načase, moje pozornost ochabovala každou minutou.

Zaslechl jsem šramot – jako by po štěrkové cestě za mnou někdo udělal pár váhavých kroků. Otočil jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Tato část Závoje nepatřila k nejobydlenějším, nacházely se tu spíše zahrady. Možná proto se Isabela usadila nedaleko odsud, aby měla větší klid. Doufal jsem, že nepřijde rozptylovat Adriana, až dorazí – bylo by jí to podobné.

Kroky se ozvaly znovu. Stále jsem nikoho neviděl ani necítil. Trochu neochotně jsem to přičetl únavě.

Pak jsem zahlédl pohyb za nízkým keřem. Mohl to být náš vrah… Přejít odsud rovnou do sídla lorda Timuryho se zdálo jako nejsnadnější řešení.

Když se postava konečně ukázala, zůstal jsem stát, neschopen slova.

Přede mnou se zjevil démon v těle holčičky, které jsme s Adrianem prohnali kulku hlavou. Nepodobala se výjevům z mých snů – netekla jí krev, ani na sobě neměla žádné viditelné rány.

Zamrkal jsem ve snaze zbavit se toho přeludu. Jenže dívka tam pořád stála. Naklonila hlavu na stranu a pozorně si mě prohlížela. Její přítomnost jsem necítil. Nedokázal jsem se tedy přinutit uvěřit tomu, co vidím: že tu přede mnou stojí živá.

Děvče se otočilo a vydalo se po cestě pryč. Nemohl jsem si pomoct a musel ji následovat. Nespěchala, takže jsem ji záhy dostihl. Neodvažoval jsem se jí dotknout z obavy, že by mohla být opravdu z masa a kostí.

Chvíli jsme šli mlčky. Když pak konečně promluvila, její hlas zněl normálně, tentokrát neměla potřebu mě děsit.

Dlouho jsme se neviděli.“

Přišla jsi mě zase strašit?“

Usmála se. „Vídal jsi mě ve snech? Doufám, že to, co jste mi s bratrem provedli, ti přivodilo pěkné noční můry.“

Moje mlčení bylo dostatečnou odpovědí.

Přišla jsem vás varovat poprvé a přicházím s tímto úmyslem i nyní. Spatřila jsem budoucnost. Předpeklí zachvátí plameny pomsty. Zeptej se té své vědmičky, viděla to také.“

Isabely jsem se ptát nemusel, vím, co viděla.

Tomu se mi nechce věřit. Jaký je pravý důvod tvého příchodu?“

Přišla jsem ti ukázat, jaká je skutečná moc mého pána, čeho je schopný… Přišla jsem tě varovat, ať se mu nepleteš do cesty, jinak tě zničí. On vždy dostane to, co chce.“

Bez jakéhokoli dalšího varování mě chytila za ruku. V ten okamžik mi nos naplnil nasládlý zápach tlení a do těla mi pronikl nepřirozený chlad. Holčička byla opravdu živá. Tedy skoro.

Démonka se spokojeně usmála, když z mých očí vyčetla pochopení.

Už je tady,“ zašeptala.

Zmocnila se mě hrůza, když na mě plně dolehlo vědomí toho, s kým máme co dočinění.

Z Accadu sem vtrhl nekromant.

 

 

Část čtvrtá – Bratrské pouto


Dovolil jsem si krátký okamžik děsu, než jsem plně vstřebal informace, kterých se mi právě dostalo. Skrze Závoj se sem dostal nekromant. Dostal se sem

Už jsem neváhal. Vytrhnul jsem se z démončina sevření a otevřel trhlinu v realitě.

Děvčátko mi věnovalo poslední úsměv. „Říkali, že za mnou půjdeš…“

Prošel jsem zpět do lidského světa nedaleko sídla lorda Timuryho. Panovalo tu ticho a tma. Ulici halila řídká mlha, typická pro brzké ranní hodiny. Byl jsem za to vděčný, protože jsem po přechodu přes Závoj nestihl ihned zakrýt svou démonskou část. Silou vůle jsem nutil nelidské rysy, aby se ztratily. Mezitím jsem došel ke skromnému sídlu, náležícímu rodu de Timury.

Sotva jsem si pořádně srovnal pásku přes oko, když se ze stínů vynořil jeden z členů hlídky, kterou jsem nechal rozmístit kolem.

Zatím se nestalo nic neobvyklého, pane,“ podal hlášení.

Přikývl jsem a zadíval se na potemnělé sídlo. Démonka tvrdila, že čaroděj už je tady. A podle Isabeliných slov sem měl projít už s dalším mrtvým. Takže lord Timury by již nemusel být mezi živými.

Zhluboka jsem se nadechl a vydal se ke vchodovým dveřím. Hlasitě jsem na ně zabušil klepadlem.

Po drahné chvíli mi přišel otevřít rozespalý majordomus. Jeho nálada se nezlepšila, když jsem ho donutil jít do ložnice jeho pána a zkontrolovat, jestli se náhodou nenachází rozporcovaný na podlaze.

Čekal jsem v hale snad celou věčnost. Nakonec se majordomus vrátil a oznámil mi, že lord Timury nebyl nadšen z mého vpádu a narušení soukromí. Oddychl jsem si. Po sérii kajícných omluv jsem z domu opět odešel.

Na ulici na mě čekal Adrian.

Jeden z mužů tvrdil, že jsi vpadl k Timurymu domů. Je v pořádku?“

Je, ale nemusel být.“ Ve stručnosti jsem mu pověděl o setkání s dívkou i o závěrech, které z toho vyvozuji.

Adrian si unaveně promnul oči. „To je… katastrofální.“

Nekromant byl ještě horší než naše nejčernější obavy. Stále jsem nedokázal pochopit, co je na tomto světě tak zajímavého, že to lákalo mágy z Accadu nebo kteréhokoli jiného světa.

Budeme sira Timuryho hlídat i nadále?“

Rozhodně. To, že je naživu, neznamená, že je mimo nebezpečí. Jen zrovna nebyl na řadě.“


V poledne se ukázalo, že jsem měl bohužel pravdu. Na okraji nám svěřeného území byla nalezena mrtvola jednoho ze smírčích soudců. Byl to člověk. Tentokrát chyběla hlava a nohy.

Když jsem se skláněl nad obrazci vytvořenými v krvi, začal jsem v tom spatřovat jakýsi zvrácený řád. Nejen v uřezaných končetinách, ale i v pečlivě vyvedených ornamentech. Nebylo tedy těžké odhadnout, že další tělo bude mít hlavu na krku, ale ruce i nohy budou chybět. Dokázal jsem si představit i další krvavé umělecké dílo. Toto poznání s sebou ale bohužel nepřinášelo řešení situace, že se po Surmitu svobodně prochází černokněžník, v jehož jménu jsou páchány zločiny. I kdybychom ho dopadli, jak mu prokážeme vraždy, jichž se fyzicky neúčastnil? A kdybychom je dokázali jeho společníkovi, čaroděj si najde jiného.

Musíme zjistit, o co mu jde.

Ne, musíme se ho zbavit.


Cestou ke kočáru jsme si s bratrem vyměňovali postřehy z uplynulé noci.

„… Ale to je nemožné!“ hádal se Adrian. „Nikdy jsem neslyšel, že by se sem dostal nekromant!“

Jistěže dostal,“ přerušil naši debatu Horacio.

Oba dva jsme k němu tázavě vzhlédli. Kočí seděl na kozlíku a při čekání na nás se nerozpakoval zapálit si dýmku.

Slyšeli jste o Prvním surmitském požáru?“

Ano, odehrálo se to asi před dvěma sty lety.“

Zhruba tak nějak. Tehdy v jedné surmitské čtvrti vypukla epidemie moru. Mezi lidmi zavládla panika a začali město hromadně opouštět. Brzy se ale ukázalo, že se mor nešíří – nakažení pocházeli jen z oné jedné části. Rada po nějaké době přišla na to, že se vůbec nejedná o nemoc, ale o záplavu oživlých mrtvých, které měl na svědomí jakýsi čaroděj. Celou čtvrť zatarasili a zapálili. Oheň se bohužel rozrostl a nakonec pohltil skoro třetinu města. Čaroděj uprchl a Rada od té doby zavedla systém prolomení pečetí k cestování mezi světy.“

S Adrianem jsme na sebe zmateně pohlédli.

Odkud to všechno víš?“

Horacio se na nás šibalsky usmál. „Nejsem sluhou rodu de Wallaty pro nic za nic. I my si předáváme rodinná moudra z generace na generaci. Pro váš rod pracovali moji předkové od nepaměti. Historka o Velkém požáru je jedna z mnoha, které mám k dispozici, pánové.“

To je tedy netušená studnice informací,“ poznamenal Adrian.

Horacio si poklepal na krempu klobouku a usmál se. „Beru to jako kompliment.“

 

***


Každým dnem se blížil ples lorda Palmera. Veřejně se to ještě nevědělo, ale jako zlatý hřeb večera mělo být surmitské smetánce oficiálně oznámeno zasnoubení Anastazie Palmerové a Adriana de Wallaty. Anastazie tak až bolestně často jezdila k nám, aby spolu se svým nastávajícím probrala řadu detailů stran hostů, výzdoby, hudby a jídelníčku. Neustále byli zavaleni papíry a pozvánkami, které bylo nutno odeslat. Když jsem to viděl, byl jsem rád, že se mohu věnovat dalším zabitým. Alespoň v jistém slova smyslu.

Bratrovi i Anastazii jsem se záměrně vyhýbal. Rozčilovalo mě pomyšlení na to, jak spolu plánují svatbu. Žárlivost, kterou jsem pociťoval, mě dusila a hrozilo, že se jí zalknu, pokud se ocitnu v jejich společnosti. Pokaždé, když jsem je viděl spolu, zmocňoval se mě vztek a hrozilo, že bych řekl, nebo udělal něco, co bych nemohl vzít zpátky.

Od setkání s démonkou jsme objevili další tělo, ale poněkud mě znervóznilo, že tentokrát mělo ruce a nohy, ale chyběla hlava. Naznačovalo to totiž nepříjemnou skutečnost, že nám jeden mrtvý unikl, a nekromant měl tak větší náskok, než jsme si mysleli. Naší jedinou výhodou byla znalost další oběti – předivo chaosu určilo jako dalšího lorda Timuryho. Nit jeho života již byla přetržena, takže ho nedokážeme zachránit, ale mohli bychom díky němu dopadnout nekromantova společníka, a tím zabránit dalším vraždám.


V den plesu mě Adrian zastihl v příšerném stavu. Seděl jsem zhroucený v křesle a hlava mi třeštila. Měl jsem pocit, jako by mi někdo do spánku vrážel rozžhavený hřeb a s chutí jím tam rýpal. Přes bolest jsem sotva viděl. Ruce se mi třásly tak, že jsem v nich ani neudržel sklenku. Vypil jsem už půlku své týdenní dávky laudána. Neředěného. Výsledek byl nulový, jen jsem si podráždil žaludek. V tu chvíli jsem chtěl jen jediné: aby to přestalo! Jenže jsem pro to nebyl schopen nic udělat. Bez pomoci jsem skoro ani nevstal.

A právě tento okamžik si vybral Adrian ke své návštěvě. Zaklepal a bez čekání na odpověď se sám pozval dál.

Dospáváš se po včerejší hlídce? Promiň, že jsem nešel s tebou, ale došlo k nějakému problému s dodávkou květin, takže jsme to museli řešit na poslední chvíli…“

Věřím, že to bylo vyčerpávající,“ zavrčel jsem.

Adrian se po mně uraženě podíval. „V jistém smyslu ano.“

Zmohl jsem se na sarkastickou odpověď: „Dokážu si živě představit tvé utrpení, když ses místo v krvavých ostatcích musel hrabat v navoněných jmenovkách.“

Ať už jsem si myslel cokoliv, nebýval jsem takhle jízlivý. Adrianovi můj nebývalý sarkasmus neunikl. Rozhlédl se po pokoji a zrak mu spočinul na poloprázdné lahvičce od opiové tinktury. Obrátil pozornost ke mně a všiml si, jak se třesu. Každou chvíli se mi na levé ruce objevovaly drápy.

Jako bych ti to neříkal! Dojdu za otcem a ty si okamžitě vezmeš aspoň kus duše. Takhle dopadne démon, který odmítá být tím, čím je. Zatraceně, ta tvoje tvrdohlavost tě jednou zabije!“

Myslíš, že kdyby to bylo na mně, bylo by tomu tak?“ vyštěkl jsem podrážděně.

Na okamžik se mezi námi rozhostilo ticho naplněné poznáním.

Otec to nedovolí,“ hlesl Adrian. „Proč jsi mi to neřekl?!“

A co bys s tím asi tak udělal?“

Na něco bychom určitě přišli. Rozhodně by to bylo lepší, než když jsem věřil tomu, že odmítáš duše kvůli nějakému pomýlenému přesvědčení.“

Ale přesně tak to začalo. Odmítl jsem duši, kterou mi otec nabídl.“

Adrian se nevesele usmál. „A on tě od nich úplně odstřihl, protože věděl, jaké to bude mít následky. To je mu podobné. A teď čeká, až přilezeš s prosíkem.“

To se načeká.“

Není to zbytečné? Stačilo by jen za ním přijít a…“

Nikdy!“

Jak myslíš. Je ti doufám jasné, že tě tvůj současný stav ale neomlouvá od účasti na zásnubním plese?“

Jsem si toho plně vědom.“

Až mě Horacio odveze, mám ho poslat zpátky pro tebe?“

Přikývl jsem.

Dobrá, uvidíme se tedy večer.“

A s tím za ním konečně zapadly dveře.


Nevím, jak dlouho jsem ještě seděl v křesle, než jsem sebral dost sil na to, abych došel ke stolku a vypil i zbytek laudána. Bolest to umírnilo alespoň natolik, že jsem byl schopen dostat se za Závoj a dojít za Isabelou. Děkoval jsem všem existujícím bohům za její jasnozřivé schopnosti, protože mi přišla naproti.

S rukou na mém čele mě zbavovala mého rodového prokletí. Nejíst duše je bláznovství.

Ohledně dnešního večera mám nepříjemný pocit,“ sdělila mi.

To jsme dva.“

Chtěla bych ti říct, abys tam nechodil, ale vím, že mě stejně neposlechneš.“

Už takhle mi budou vyčítat, že jsem přijel pozdě. Má neúčast by mohla mít značně nepříznivé následky.“

Isabela sundala ruku z mé hlavy. „Víc toho bohužel nedokážu.“

Díky ní se nesnesitelná bolest změnila jen v tupé pulsování krve ve spáncích. S tím dokážu přežít večer.

Bude to muset stačit.“


Doma už na mě netrpělivě čekal Horacio. Zřejmě ho mrzelo, že přišel o malou hostinu, kterou lord Palmer pořádal pro sloužící a s nimi i pro vozky jeho návštěvníků. Ulice nebyly tak přeplněné jako obvykle, ale i tak nám cesta trvala povážlivě dlouho. Začínal jsem být nervózní. Nedokázal jsem odhadnout, jak zareaguji na oficiální oznámení zasnoubení. Naneštěstí to brzy zjistím.


Sluha u dveří si ode mě vzal svrchník a cylindr. Již z dálky jsem slyšel živě vyhrávat hudbu. Stačilo jít tedy za halasem. Velkolepost sálu mě na okamžik ohromila. Lord Palmer patřil mezi jedny z nejbohatších mužů v Surmitu a dával to okázale najevo. Ve světle svící a umělých světel magického původu se lesklo broušené sklo, zdobené lustry, zrcadla a v neposlední řadě i rozličné šperky přítomných dam. Bylo mi jasné, že v kombinaci s hudbou, silnými vůněmi květin, parfémů a jídla a čilým hovorem mi toto prostředí velice brzy přivodí stejnou bolest hlavy, kterou jsem měl ještě před chvílí. Pokud budu mít štěstí, stane se tak ještě před ohlášením zasnoubení.

Luciene!“ Davem se ke mně prodíral Adrian. „Konečně jsi přijel. Otec se po tobě už shání. Chce tě představit nějaké šlechtičně ze severu…“

Tak bychom ho neměli nechat čekat.“

Ochotně jsem se Adrianem nechal provést skrze sál do jednoho z menších, přilehlých salónků, který byl podle všeho vyhrazen naší rodině. Tušil jsem, že má otec podezření ohledně mého vztahu k Anastazii. Její sňatek s Adrianem domlouvali s lordem Palmerem dlouho a výsledek jej velice potěšil. Spojením s tak bohatým rodem dosáhne otec mezi lordy Předpeklí ještě většího respektu. Zvýší to i jeho vliv v Radě. A já bych mohl celé jeho snažení obrátit v prach. Má účast na zásnubním plese byla nezbytná, ale zároveň nežádoucí. Podezříval jsem otce, že přemluvil nějakou dámu, aby se mi celý večer věnovala a já nedostal příležitost promluvit s Anastazií.

V tomto odhadu jsem se nemýlil.

Mírně jsem se uklonil lady Eleně i zbytku dam v salónku. Většina osazenstva mě však okázale ignorovala. Adrian mě odvedl k malému stolku, kde ve společnosti našich sestřenek seděla rusovláska ve splývavých zelených šatech.

Lady Beth, dovolte, abych vám představil svého bratrance – Luciena Ruvery.“

Ráda vás poznávám,“ podala mi drobnou ručku v rukavičce.

Potěšení je na mé straně.“

Patřičnou chvíli jsme se věnovali povinné konverzaci na téma sálu, výzdoby a hudby. Náměty nám ale rychle začaly docházet a hrozilo, že se mezi námi rozhostí trapné ticho. Jediný pohled na mého otce mě utvrdil v neblahém tušení, že jsem ještě neučinil společenské povinnosti zadost.

Máte volný příští tanec?“ zeptal jsem se.

Zajisté,“ usmála se.

A poctíte mě tím, že mi ho věnujete?“

Nabídl jsem jí rámě a ona ho bez zaváhání přijala.

Děkuji, že jste mě vysvobodil,“ pošeptala mi cestou k tanečnímu sálu. „Ne, že by vaše rodina nebyla přátelská, ale z neustálého hihňání slečen, s nimiž jsem sdílela stůl, už mi začínala třeštit hlava.“

Ten pocit velice dobře znám.“

Beth zpomalila a donutila mě, abych se k ní otočil čelem. Všiml jsem si, že má výrazné zelené oči, k jejichž barvě perfektně ladily její šaty.

Věřte mi, Luciene, kdybych měla na výběr, nebyla bych tu. Ale i když jsme tu oba z donucení, neznamená to, že se nemůžeme bavit.“

To zní jako zajímavá nabídka…“


Celý večer jsem, ke spokojenosti svého otce a bratra, strávil ve společnosti lady Beth. Neustále jsem ale v davu pátral po Anastazii. Dvakrát jsem ji zahlédl během tance. Chtěl jsem s ní mluvit, ale nevěděl jsem, co bych jí měl říct. Jejímu sňatku s Adrianem nemůžu zabránit, to bylo nad slunce jasné. Ale vědomí toho, že bude patřit jinému muži, mě ubíjelo.

Během přestávky mezi tanci jsem na ni narazil uprostřed sálu.

Bála jsem se, že nepřijdeš,“ zašeptala.

Slíbil jsem ti přece, že tady budu.“

Chabě se usmála. „Já vím.“

Krátce se rozhlédla, pak mě vzala za ruku a odvedla mě skrz otevřené dveře na terasu až do zahrady. Jakmile jsme se ocitli ve stínu stromů, Anastazie se mi vrhla do náruče. Když mě políbila, nebránil jsem se. Věděl jsem, že to není správné, někdo by nás mohl vidět, ale v ten okamžik mi to bylo jedno.

Já to nedokážu, Luciene. Nemůžu si vzít Adriana!“

Pohladil jsem ji po tváři. „Jsem tím posledním, kdo by chtěl, aby se z vás stali manželé.“

Co budeme dělat?“

Všechno jsem zvážil, ale i tak jsem došel k jedinému závěru. „Můžeme udělat jen jednu věc…“

Anastazie se odmlčela. Na okamžik se v jejích očích objevil strach a já se bál, že mě odmítne. Nevím, co bych dělal, kdy by mě opustila.

Dobře,“ hlesla. „Uděláme to dnes?“

Přivinul jsem ji k sobě a pevně ji objal. Zmocnila se mě úleva.

Ne, dnes ne. Vrátíme se do sálu a večer bude pokračovat podle plánu. Musím ti nejprve něco říct, ale teď na to není vhodná doba.“ Ucítil jsem, jak se napjala. „Možná to tvé rozhodnutí změní, ale pokud ne, tak spolu zítra večer utečeme.“

Nebojím se žádného tvého tajemství.“

To doufám.“ Ještě jednou jsem ji políbil.

Když jsme se ruku v ruce blížili ke schodům na terasu, došlo mi, že tohle je konec. Definitivní a nezvratný. V ten jediný okamžik jsem si plně uvědomil, že ačkoli možná dojdu štěstí, udělal jsem obrovskou chybu. Chybu, které jsem se snažil celý život vyvarovat a kterou nebudu už nikdy schopen vzít zpět.

Na terase, opřený o zábradlí, stál totiž Adrian.

Beth říkala, že tě rozbolela hlava a šel ses nadýchat čerstvého vzduchu. Už se ale nezmínila, že jsi neodešel sám…“

Adriane, měla bych…“

Adrian ji utnul v půli věty. „Prosím, drahá, vrať se k hostům.“

Kývl jsem na ni. Anastazie neochotně pustila mou ruku a vyšla po schodech na terasu. Prošla při tom kolem svého snoubence, který jí nevěnoval jediný pohled.

Když zmizela v sále, Adrian sešel ke mně.

Bratře, nech mě to vysvětlit…“

Nenechal. Jeho pěst mi přistála v obličeji s razancí, kterou bych od něj nečekal. Než jsem se vzpamatoval, udeřil mě znovu. Okamžitě mě rozbolela půlka tváře. Cítil jsem, jak mi praskl ret.

Adrian stěží ovládal svůj vztek. „Jak dlouho?“

Je načase být konečně upřímný. „Když nám ji otec před rokem představil na výročním plese.“

Adrian se nevesele usmál. „Spal jsi s ní?“

Ticho, které nastalo, bylo velice výmluvné.

Adriane…, prosím, nech to být. Zmizíme odtud a už o nás nikdy neuslyšíš. Nemusí dnes dojít k oficiálnímu zasnoubení…“

Z tónu jeho hlasu mě zamrazilo. Bylo v něm tolik nenávisti. „Proč by nemělo?“

Vždyť ji nemiluješ, nezáleží ti na ní!“

Ale patří mi!“ zakřičel na mě. „Nemůžeš si pořád přivlastňovat věci, které jsou po právu mé!“

To mi vyrazilo dech. Když proti mně znovu napřáhl pěst, neměl jsem dost sil ani duchapřítomnosti, abych ho zastavil.

Tohle jsem měl udělat už dávno.“

Nechal mě tam stát s tváří od krve a vracel se do sálu. V půli schodiště se ještě otočil a něco mi hodil. „Udav se tím!“

Do trávy přede mě dopadla malá lahvička. Když jsem ji zvedal, její obsah se stříbřitě zaleskl.

Adrian pro mě z otcových zásob ukradl část duše.

Co jsem to za bratra?

 

 

Část pátá – Krev pro rodinu


Seděl jsem zhroucený v křesle. Hlava mi třeštila snad ještě hůř, než když jsem se chystal na zásnubní večírek k Palmerovým. Už jsem neovládal svou démonickou část, takže jsem měl rohy a proměněnou rukou jsem se opíral o područku. Na stole přede mnou stál malý flakónek a v něm kousek duše. Duše, kterou pro mě ukradl můj bratr. A já mu spal se snoubenkou…

Veřejně proti tomu nikdy nic nenamítla, ale vím, že se svého otce pokoušela několikrát přesvědčit, aby její zasnoubení s Adrianem zrušil. Ovšem lord Palmer se nehodlal vzdát tak výhodného svazku. Já jsem samozřejmě nebyl dostatečně dobrá partie.

Rozostřeným zrakem jsem pozoroval flakónek. Ano, jsem špatný bratr, ale času na sebemrskačství a oddávání se sebenenávisti budu mít ještě dost. Nenamáhal jsem se s otvíráním lahvičky, prostě jsem jí palcem ulomil hrdlo. Duše měla zvláštní konzistenci, zdála se částečně tekutá, ale zároveň se ve skle jakoby vznášela.

Nevím, co jsem čekal, snad nějakou chuť. Ale jediné, co jsem pocítil, bylo jemné mrazení. Právě jsem pozřel kousek něčí duše… a nezanechalo to ve mně takřka žádný vjem.


Usnul jsem.

Když jsem se probudil, slunce už stálo vysoko. Po bolesti hlavy nebylo ani památky. Opatrně jsem vstal, kdyby se snad chtěla vrátit, ale nestalo se tak, což znamenalo, že mohu konečně bez obav opustit pokoj. Vzal jsem si na sebe čistý oblek a zamířil do jídelny.

Potřeboval jsem mluvit s bratrem, vysvětlit mu to, než odsud odejdu. Můj odchod byl nevyhnutelný, teď jen záleželo na tom, zda odejdu s Anastazií, nebo bez ní.

Štěstí mi přálo, protože jsem Adriana zastihl ve vstupní hale. Majordomus mu zrovna podával cylindr a vycházkovou hůl. Otočil se za zvukem mých kroků. Když mě uviděl, znechuceně se ušklíbl.

Sluha se taktně vytratil.

Měl by sis blahopřát. K zasnoubení včera nedošlo. Jelikož jsi odešel tak brzy, nestal ses svědkem hlavní události večera. Lord Timury spadl v opilosti ze schodů a srazil si vaz. Večírek byl bezprostředně poté ukončen.“

Nevím, co na to říct.“

Tak neříkej nic, aspoň pro jednou, buď tak laskav.“

Omlouvám se… Nějak to vyřešíme…“

Adrian se uchechtl. „Já už jsem to ale vyřešil, bratře.“


Na stole přede mnou chladl šálek s kávou, kterého jsem se ani nedotkl. Věděl jsem, že bych si měl jít prohlédnout zesnulého Timuryho, i když bylo jasné, co bych našel: tělo s hlavou i všemi údy stále přítomnými. Neklamná známka toho, že šlo o posledního mrtvého. Zbývá kruh uzavřít démonickou krví a nekromant tu zůstane. Navzdory tomu, že jsem tohle všechno věděl, nedokázal jsem v sobě vzburcovat tolik sil, abych s tím šel něco udělat. Zmocnila se mě letargie.

Ještě před pár dny jsem pociťoval strach. Nebojím se to přiznat, jen blázen si strach nepřipouští. A představa toho, že nám tu začne řádit nekromant, byla vpravdě děsivá. Ale v tuto chvíli jsem byl jen schopen sedět a hledět z okna.

Ze strnulosti mě vyrušilo zaklepání. „Pane, máte návštěvu.“

Do salónku vešla Anastazie. Všiml jsem si, že měla oči zarudlé od pláče. Rozeznal jsem i modřinu na tváři, kterou se pokoušela zakrýt líčidly. Vzal jsem ji za ruku a odvedl ji k pohovce. Posadil jsem se vedle ní a opatrně se dotkl její tváře.

To ti udělal Adrian?“

Překvapeně se na mě podívala. „Ne.“

Kdo tě tedy uhodil?“

Otec, když Adrian včera zrušil naše zasnoubení.“

Na okamžik mě to zmátlo. „Mně dnes ráno řekl, že k zasnoubení nedošlo, protože měl lord Timury nehodu.“

Je pravda, že došlo k tragédii, ovšem otci to jen poskytlo vítanou výmluvu. Adrian naše zasnoubení už předtím zrušil. V kuloárech se sice o našem sňatku šeptalo, ale to nic neznamená. Otec bude muset čelit dotazům některých příbuzných, ale věřím, že si s tím poradí.“ V jejím hlasu zaznívala hořkost. Ještě nikdy jsem ji neslyšel mluvit tak o svém otci.

Ale proč by mi Adrian neřekl, že k zásnubám nedošlo na jeho popud?“

Včera za mnou přišel. Dlouho jsme spolu hovořili. Nabídl mi, že pokud si ho nechci vzít, nebude naléhat a promluví s mým otcem. Výsledek jejich rozhovoru jsi už viděl.“

Stejně to pořád nechápu.“

Jsem ráda, že to takhle dopadlo. Ty snad ne?“

Samozřejmě, že jsem rád.“ Lehce jsem ji políbil. „Jen mě to v souvislosti s posledními událostmi poněkud znepokojuje…“

Ano, ty vraždy,“ pronesla zamyšleně. „Zaslechla jsem něco málo o tom, co se děje, včera na plese. Adrian se o tom bavil s tou rusovláskou, s níž jsi celý večer tančil.“ V jejím hlase byla patrná stopa žárlivosti.

Bavil se o tom s lady Beth?“

Lady? Ta žena rozhodně nebyla žádná šlechtična, tím jsem si jistá. Mluvili spolu o nějaké pečeti…“

Vstal jsem z pohovky a začal nervózně přecházet po místnosti. Možná to bylo tím, že mě po dlouhé době nesužovala bolest hlavy, ale najednou mi to myslelo zcela jasně. Všechno do sebe začalo zapadat a já jen žasnul, proč mi to nedošlo dřív.

Není to šlechtična. No jistě! A ty její zelené oči…“

Z úvah mě vytrhlo Anastazino zajíknutí. Otočil jsem se. Na jednu z lenošek si právě sedala Isabela. Dnes měla její pleť rozhodně levandulový odstín.

Nezdáš se překvapený, že mě vidíš.“

Bylo jen otázkou času, kdy se tu objevíš. Ale na trhliny v realitě by sis měla dávat větší pozor,“ napomenul jsem ji.

Pravda. Jenže Adrian nečekal, že si to dáš dohromady tak brzy.“

Jeho víra v mou osobu mě opravdu těší.“

Isabela se ušklíbla. „Dobrá, formulovala jsem to špatně. Doufal, že ti to bude trvat déle.“

Tys to věděla už od začátku. Chaos ti vyjevil, kdo stojí za těmi vraždami, že ano?“

Přikývla.

Adrian to věděl také?“

Povzdychla si. „Dozvěděl se všechno teprve včera večer.“

Ulevilo se mi. Nevím, co bych dělal, kdyby Adrian stál za těmi vraždami. Pravda nicméně nebude nejspíš o moc lepší.

Anastazie se vložila do našeho rozhovoru. „Je pravda, že když mluvil s tou… Beth, byl rozčilený. A to bylo ještě předtím, než nás…,“ rozpaky jí nedovolily pokračovat.

Nezdá se, že by tě něco z toho, co jsi tu slyšela, vyvádělo z míry,“ podotkl jsem podezřívavě.

Isabela se zasmála. „Ta tvoje Anastazie je pěkně chytrá, to ti povím.“

Tázavě jsem pozvedl obočí.

Možná bys mu to raději měla říct sama, má drahá.“ Isabela se očividně v nastalé situaci vyžívala. Potměšilost nebyla vlastnost, která by jí chyběla.

Anastazie se ke mně otočila. „Možná sis všiml, že o démonech toho trochu vím,“ začala nesměle.

Přikývl jsem a trnul, co bude následovat.

Odjakživa mě fascinovali, to nepopírám. Když jsem se seznámila s tebou a Adrianem, začala jsem se o ně zajímat o to víc. Vždyť jsem si měla jednoho vzít! A tak mi po čase došlo, že Adrian není prvorozeným synem lorda de Wallaty, pokud je tedy vůbec jeho synem…“

Takže jsi pak upnula svou pozornost na mě, protože sis myslela, že tím prvorozeným jsem já?“ V mém hlasu zaznělo víc hořkosti, než jsem zamýšlel.

Tak to není!“ ohradila se ukřivděně. „Zamilovala jsem se do tebe, a až potom jsem si to všechno dala dohromady. Viděla jsem vás jednou v Germiánské zahradě,“ dodala.

Sundal jsem si pásku z oka. „Tak to bychom měli.“ Svým způsobem se mi ulevilo, že to Anastazie už ví. Nemusel jsem alespoň nic vysvětlovat. Pohled na mé démonické oko s ní ani nehnul, takže už o něm opravdu musela vědět.

Obrátil jsem se zpět k Isabele. „Výborně, podařilo se ti mě na okamžik rozptýlit.“

Vědma mi věnovala pobavený úsměv.

Adrian se včera bavil s Beth o pečetích. Ta žena se tu zjevila odnikud a podle Anastazie není šlechtičnou, za kterou se vydávala. A ty její nepřirozeně zelené oči mluví samy za sebe. Ona je tím nekromantem, který sem pronikl, že ano?“

Jsi opravdu chytrý, ke své škodě.“

Shodit opilého Timuryho ze schodů asi nebyl problém. Ale měla kolem sebe spoustu démonů, mohla kohokoli z nich taky zabít a uzavřít tak kruh už včera, ale neudělala to. Což mě vede k myšlence, že tu nechce zůstat. Funguje to i obráceně…, může odsud vzít někoho s sebou zpátky do Accadu, mám pravdu?“

Isabela přikývla.

Proč chce ale zrovna Adriana?“

Opět se ozvala Anastazie. „Co když je to obráceně a chce on tam? V Accadu se prý vyšším démonům daří celkem dobře. Tam by měl mít moc bez ohledu na zákony tohoto světa.“

Jak jsem říkala, pěkně chytrá,“ kývla na ni Isabela uznale.

Vzpomněl jsem si na bratrovy pokusy o získání otcových sil. Jestli ho něco dožíralo, tak bezpochyby jeho bezmoc.

Ale říkala jsi, že Adrian o tom všem ví teprve od včerejška Byl to otec, že? Celou tu dobu. Je lordem Předpeklí, měl možnost promluvit si s někým z Accadu, požádat o pomoc… Stojí nejspíš i za těmi vraždami. Ale proč?“

Isabela pokrčila rameny. „Možná své syny miluje víc, než se zdá. Adrian toužil po démonské moci, aby získal respekt – tvůj a vašeho otce. A ty? Ty jsi vždycky chtěl, aby tě Wallaty uznal za legitimního potomka. Když bude Adrian pryč, budeš jediný dědic, dokonce si budeš moct vzít tady Anastazii.“

Pochybuji, že by jeden z nás byl ochoten pro své touhy obětovat toho druhého.“

Myslíš, že tě Adrian miluje natolik, aby ho mrzelo, že už tě nikdy neuvidí? A ty jsi mu snad svou bratrskou oddanost projevil dost jasně…“

Ťala do živého.

Nedovolím té čarodějnici, aby odsud Adriana nadobro odvedla,“ prohlásil jsem rozhodně.

Isabeliny oči se zatřpytily. „Nech ho být. Ustoupil, dal ti všechno, co jsi kdy chtěl, tak mu dovol, aby se svým životem naložil tak, jak uzná za vhodné.“

Právě proto, že mi dal všechno! A on sám neměl pořádně čas si to všechno promyslet, dělá chybu!“ trval jsem na svém.

Ale je to jeho volba!“

Nedbal jsem na ni a levou rukou jsem protrhl předivo reality. „Je to můj bratr, copak to nechápeš? Nemůžu ho jen tak nechat jít!“

Jestli za ním teď půjdeš, všechny mé vize se naplní…“

Zaváhal jsem. Ale jen na chvíli.


Podle všeho bylo zřejmé, že poslední chvíle trávila Isabela s Adrianem. Proto jsem se rozhodl jít k jejímu domu. Pokud se Adrian s nekromantkou nenacházeli přímo tam, museli být nedaleko. Nebylo překvapením, že na mě Isabela čekala. Věnovala mi zlobný pohled.

Jsi sobec, víš to?“

Ustup mi z cesty.“

Beze všeho. Ale neříkej, že jsem tě nevarovala.“

Ukročila stranou a křídla dveří za jejími zády se rozlétla dokořán. Pohled, který se mi naskytl, mě na okamžik ohromil. Isabelina vstupní hala se proměnila z prosvětlené místnosti na temnou sluj. Přes okna byly přetaženy tmavé závěsy, její sbírka obrazů a soch byla bezpečně odklizena stranou. Celou podlahu pokrývaly krvavé obrazce. Uprostřed nich klečela na zemi Beth. Vlasy jí povlávaly v neviditelném vánku, měla zavřené oči a zjevně vůbec nevnímala své okolí. Když jsem se podíval na mihotající se magickou stěnu, která se před ní tyčila, nedivil jsem se, že veškerou svou pozornost upírá na ni. S Adrianem jsem už takové štěstí neměl. Poprvé jsem v jeho očích spatřil opravdovou nenávist.

Neměla jsi ho udržet s Anastazií?“ vyštěkl na Isabelu.

Oplatila mu stejnou mincí: „Pokud jsi ho chtěl udržet mimo, neměl jsi mu dávat tu duši.“

Adrien zavrčel něco nesrozumitelného. Obešel Beth a namířil si to přímo ke mně.

Proč, Luciene? Proč mi nemůžeš aspoň jednou v životě dát pokoj?“

Jsi můj bratr,“ namítl jsem. „Musím…“

Musíš mě hlídat, co? Buď tak laskav, seber se, a vypadni odsud.“

Půjdu, ale ty půjdeš se mnou.“

Adrian se uchechtl. „Nech mě hádat. Myslíš si, že jsem si to nepromyslel. Že jsem v náhlém záchvatu vzteku, když jsem tě našel s Anastazií, udělal nerozvážné rozhodnutí. A ty, jako můj straší bratr, jsi mě přišel zachránit. A u toho si říkáš, že mě jako vždy musíš tahat z problémů, které jsem si způsobil sám.“

S odpovědí jsem se nenamáhal. Svým způsobem měl pravdu.

Ale představ si, že jsem to promyslel. Chci odsud odejít. Chci do Accadu, protože tam můžu být sám sebou.“

Je tu ale riziko…“

Adrian mě nenechal domluvit. Předtím mi málokdy skákal do řeči. „Vždycky je tu riziko! Vím, že se může cestou něco pokazit a třeba nebudu moc používat magii. Lisbeth mi dokonce pověděla o tom, že démoni si v Accadu nestojí moc dobře… Ale jsem ochotný to podstoupit. Všechno je lepší, než být tady.“

Adriane, vrať se se mnou domů, nějak to vyřešíme.“

A jak? Že se sebereš a i s Anastazií někam zmizíte? To bude ale řešení jenom pro tebe. Copak nikdy nemyslíš na nikoho jiného? Co Anastazie, kterou to zničí? Co já?“

Vždyť bys mohl…“

Co? Dál být synem svého otce? Každému už dávno došlo, že nejsem prvorozený, jenže kvůli té jeho paličatosti se tak pořád musím tvářit. Já na to nemám, Luciene. Nedokážu už dál po večerech vymáhat právo, když nemám jak. A když bys odešel a já na to zůstal sám, tak bych brzo akorát zkapal. Ale to tě ani nenapadlo, že?“

Můžeme v tom tedy pokračovat spolu.“

Já nechci. Proč to nemůžeš pochopit?!“

Už jsem také zvýšil hlas. „Já to odmítám chápat! Nevěřím tomu, že bys vůči rodině pociťoval takovou zášť.“

Věř mi, že ji cítím,“ ujistil mě. „Mám po krk toho, že po mně neustále otec chce věci, o nichž ví, že je nedokážu. Mám dost toho, jak se jeho požadavky snažím splnit, když vím, že to nezvládnu. A mám plné zuby toho, jak se ty tváříš jako ukřivděný chudák pokaždé, když přijde řeč na dědičné právo… Máš všechno, co jsem kdy chtěl, a stejně ti to nestačí.“

Výbuch jeho hněvu mě připravil o řeč. Adrian se mi podíval do očí a znechuceně si odfrkl. „A hlavně si nemysli, že tohle všechno říkám, jen proto, abys mě nechal jít. Poslední měsíce jsem měl pocit, že to s tebou už nevydržím. Z té lítosti, kterou máš do tváře vyrytou i teď, je mi na zvracení.“

Přerušilo nás zapraskání magie a nekromantčin hlas. „Brána je ustálená. Měli bychom vyrazit. Takže co kdybyste se tu vy dva přestali hádat, abychom mohli jít?“

Beth, odmítám ho s tebou pustit,“ zavrčel jsem.

Lisbeth, když dovolíš,“ opravila mě.

Luciene, já nepotřebuji tvoje svolení. Nikdy jsem ho nepotřeboval. Ale i tak tě žádám: běž domů, běž za Anastazií, a na tohle zapomeň. Udělej aspoň jednou v životě to, o co tě prosím…“

Zůstal jsem stát a podmračeně sledoval bratra s čarodějkou. Věděl jsem, že bych měl nechat Adriana jít a začít žít nový život, který mi svým způsobem daroval. I Isabela ho pustila, a to jí na něm podle všeho hodně záleželo. Možná i víc než mně, když si všimla, jak ho celá ta věc s démony ničí. Dokonce kvůli tomu byla ochotná spolčit se s naším otcem.

Jako kdyby Lisbeth vycítila moji nerozhodnost, usmála se. „Pokud ti Adrianova žádost nestačí, mám tu pro tebe ještě jeden návrh. Adrian prostě půjde se mnou. Pokud se nám v tom pokusíš zabránit, tak tě zabiju. Je to velice prosté.“

Věřil jsem tomu, že by to udělala. Stačilo by se jen otočit a zamávat bratrovi na rozloučenou. Měl jsem ale pocit, že mu dlužím… Do značné míry za to mohlo špatné svědomí, ale stejně jsem se nedokázal přimět k odchodu.

Opravdu nikdy neposloucháš, viď?“

Čarodějka luskla prsty. V tu chvíli mě tělo přestalo poslouchat. Ne zrovna jemně se moje kolena setkala s mramorovou podlahou. Zalapal jsem po dechu, kterého se mi náhle nedostávalo. Magie.

Někde v koutku mysli se mi uhnízdila myšlenka, že takhle to má být, že je to tak správně. Tímhle splatím svůj dluh, který mám vůči mladšímu bratrovi. Všechno mu vynahradím.

Lisbeth mi chvíli hleděla do očí, jako by v nich snad četla moje myšlenky. Pak si rezignovaně povzdechla a podala Adrianovi revolver.

Potřebujeme accadskou krev, aby byl rituál dokončený,“ řekla na vysvětlenou. „Myslím, že pokud tě tvůj bratr má tak rád, jak tvrdí, krev pro rodinu určitě s radostí obětuje – sama o sobě tě dostane do Accadu, ale nejspíš ztratíš vzpomínky. Oproti tomu smrt… Však víš.“

Adrian se podíval na zbraň a pak na mě.

Zaváhal.

Ale jen na okamžik.

Víš, Luciene, jsi můj bratr a vždycky jím budeš. Ale někdy tě opravdu nenávidím…“

Pak vystřelil.