Kapitola šestnáctá - Hlubiny srdce

„Kam tak ženeš, mladej?“ zavolal Rafel na Rische, když se mu mladík zase vzdálil.

„Nikam neženu,“ ohradil se.

„Ale jo, ta moje herka ti sotva stačí. Co jsme se dostali za Folmar, tak najednou hrozně pospícháš.“

„To není pravda.“

„Ale je. Že ty tam máš v táboře nějakou ženskou, co?“

„Jestli pospíchám, tak je to proto, že čím dřív se ostatní dozví o dračím ohni, tím dřív můžeme pohnout s výrobou toho nože, o kterém jsme se bavili.“

„Nojo, pro chlapa není dobrý bejt dlouho bez ženský – mohl bych ti o tom vyprávět. Hlavně pro takovýho nevycválanýho hřebečka, jako jseš ty. Když jsem viděl osazenstvo Skalního hradu, tak nějak pochybuju, že tam sis něco užil,“ zasmál se vlastnímu vtipu.

Risch už začínal mít Rafelovy společnosti plné zuby. Jeho oplzlé vtípky a poznámky ho rozčilovaly. Nechápal, jak se někdo tak vzdělaný a mírný jako Gulk může s Rafelem přátelit. Možná to potvrzuje rčení o tom, že protiklady se přitahují.

„A máš obyčejnou ženskou, nebo sis za horama našel nějakou pěknou elfskou prdelku?“

Risch zrudl až ke kořínkům. „Mohl bys toho, prosím, už vážně nechat?!“ okřikl ho.

„Tady je někdo citlivka,“ zachechtal se.

„Že tě to v tvém věku ještě baví…“

„Přivádět do rozpaků takového holobrádka, jako jseš ty, to je panečku zábava. Víš, kolikrát mi to kmeti dali sežrat? Teď konečně si můžu někoho dobírat já.“

„Díky,“ utrousil Risch, zabalil se do pláště a popohnal koně kupředu. Nejhorší mrazy již polevily, za pár týdnů přijde obleva a spolu s ní elfové vytáhnou k Folmar. Ale i tak se po vyhřáté cestě k ruinám Samerskéh hradu do něj nyní zakusoval chlad. Na teplo se rychle zvyká.

Rafel si začal něco pobrukovat. Nejspíš zase něco přisprostlého. Risch se rozhodl, že ho bude ignorovat. Nebyl prudérní, to tedy ne – dokázal se o ženách bavit s Tanisem i Iannem, i když oba byli v tomto směru mnohem zkušenější. I když si ho dobírali, nevadilo mu to. Ale Rafel ho rozčiloval. Vadilo mu, jak mluvil o Aeně jako o elfské prdelce. Aby byl k sobě upřímný, vadilo mu ale především to, že ho tak dobře odhadl…

Samozřejmě bylo nesmírně důležité, aby se brzy pustili do přípravy dračího ohně a do detailního prozkoumání Jadwelova deníku. Pravda byla i ta, že se prostě nemohl dočkat, až se Rafelovi ztratí v davu a zbaví se jeho poznámek. Ovšem to, na co se nejvíc těšil, až se vrátí, byla Aenina společnost. Bál se, aby to nebyl jen vděk, ale cítil, že je to něco hlubšího. Nemohl srovnávat, ještě neměl příležitost se zamilovat. A ptát se na to rozhodně nehodlal. Leda snad přímo Aeny.

Ale co jí má vlastně říct? Až jí uvidí, má se tvářit, jako by se nic nedělo, jako by si snad nic nově neuvědomil? Nevyložil si špatně její slova ještě tehdy v paláci? Nemohla sem jít přece kvůli němu… Vždyť může být i několik desítek let starší než on! Poznal by to? Vadilo by mu to vlastně vůbec? A co jí…? Dost! Tohle musí přestat. Až dorazí do tábora, uvidí, jak se to celé vyvine. Ale jak se znal, jen zrudne a taktně odejde pryč…

***

Aena pomáhala s večeří. Její znalosti, které využívala u dvora, jí tady k ničemu nebyly, takže dělala to, co bylo zrovna potřeba. Zrovna teď to bylo nandávání hrachové kaše. Lidé si na přítomnost elfů zvykli docela rychle, ale i tak jejich tábory fungovaly víceméně odděleně. Phlillip dohlížel, aby nedocházelo k žádným rozbrojům, ale uvažování lidí a elfů bylo poněkud odlišné, takže čas od času došlo k nějakým nedorozuměním.

Zpočátku šlo hlavně o to, že s elfy přijelo mnoho žen. Phillipovi muži nebyli jako skutečné vojsko, řada věcí jim chyběla – nejen v zásobování. S vojáky většinou přišly i lehké dívky, ale těch tu byl nedostatek. Není tedy divu, že se muži začali poohlížet jinde. A pak si někteří z nich špatně vyložili doteky elfských léčitelek. Od té doby, pro klid všech, elfky chodí pouze v doprovodu svých vojáků a oblečené po vërmëském způsobu.

Aeně byl sice tento zájem nepříjemný, ale na rozdíl od jiných žen si s tím tolik nelámala hlavu a nepohoršovalo ji to. Je přirozené, že lidé, stejně jako elfové, touží po něčí blízkosti a hledají ji. A že je to v tomto případě spíše o záležitosti pudů? Ve své podstatě to na skutečnosti nic nemění. Elfové sice nemají ve zvyku platit za něčí blízkost penězi, ale činí tak jinak. Přišlo jí to pokrytecké.

Nad táborem se dávno rozprostírala tma, když Aena začala roznášet vyčištěné deky. Všimla si, že v lidské části tábora se něco děje – muži vstávali od ohňů a stahovali se směrem k Phillipovu stanu. Risch! Musel se vrátit!

Aniž by si to pořádně promyslela, začala se proplétat mezi vojáky směrem k hranici jejich ležení. Dostala se dostatečně blízko na to, aby si všimla siluet dvou jezdců.

„Koho to s sebou ten druid přitáhnul?“

Druid? Takže to musel být Risch. Snažila se ještě něco zahlédnout, ale oba příchozí už sesedli. Teď už se k němu blíž nedostane. A co by mu asi tak řekla?

Místo toho se vrátila do elfského tábora. Ze zásobovacího stanu vzala dvě přikrývky, několik sucharů a plátků soleného masa a trochu medoviny. Se svým úlovkem se vydala k Rischovu stanu. Dostal tu výsadu, že měl svůj vlastní stan, stejně jako Iann. Sice malý, ale skýtal alespoň nějaké soukromí. Během jeho nepřítomnosti ho nikdo neobýval, takže to tam podle toho vypadalo.

Aena požádala o pomoc jednoho z vojáků. Ten jí pomohl zkontrolovat zajištění stanu, přinesl jí novou várku dřevěného uhlí do koše a zapálil ho, aby se stan alespoň trochu vyhřál. Aena mezitím donesla ještě nové kožešiny na polní lůžko, které tu Risch měl. Přidala k nim i deky a přistrčila jeden koš blíže k huňaté hromadě, aby se trochu prohřála, než si bude Risch chtít jít lehnout. Také ještě pořádně připevnila vnitřní chlopeň stanu, aby dovnitř moc nefoukalo. Jídlo položila na jednu z prázdných beden od zásob.

Rozhlédla se po svém díle. Doufala, že by to mohlo stačit. Alespoň už jí nešla od úst pára. Za jejími zády zašustila látka, až leknutím nadskočila.

„Aeno? Co tady…“

„Přinesla jsem ti jídlo,“ vyhrkla.

Risch se rozhlédl. „Myslím, že jsi přinesla víc než jídlo,“ pronesl uznale.

„Když jsem tě viděla přijet, napadlo mě, že by ti jídlo a spánek přišlo vhod.“

„Je velice příjemné přijít do vyhřátého stanu. Moc si toho cením. Děkuji.“

„Nemáš zač.“ Teprve teď se na něj pořádně podívala. Aena nedokázala přesně říct co, ale něco se na něm změnilo. Držení jeho těla bylo jiné – sebevědomější? Oči měl jasnější a zdál se jí jakoby vyšší, i když věděla, že to není možné. Tohle s ním udělal návrat jeho magie? Začervenala se a chystala se kolem něj projít ven. Risch ji ale chytil za paži.

„Nepovečeřela bys… tady se mnou?“

Elfka se usmála. „Ráda.“

Risch ale stále její ruku nepouštěl. „Stýskalo se mi po tobě…,“ dodal. Sám sebe tím zjevně překvapil.

Aena se mu zadívala do tváře. Na okamžik zaváhala, ale pak se vytáhla na špičky a políbila ho. „Taky se mi po tobě stýskalo,“ zašeptala.

***

Konečně byl položen poslední krystal! Arana už tomu ani nevěřila, ale jejím průzkumníkům se podařilo krystal, který během cesty přes hory upustili, probudit opět k životu. Tím ušetřili vojsku značné množství mil.

„Jak jsme na tom s Prachem? Co zbraně?“

Její kancléř na všechny otázky poctivě odpovídal. Arana byla velice potěšena. Zásoby byly na svém místě, stejně jako řada jednotek.

„Vydejte tedy povel i ostatním klanům. Do týdne chci mít shromážděné vojsko před bariérou, abychom mohli aktivovat portál a dostat se přes hory.“

„Zajisté, Vaše Veličenstvo, provedu.“

Arana se cítila svěže jako dlouho ne. Ranní nevolnosti ji už netrápily – bylinky, které dostala od bylinkářky, jí pomohly takřka okamžitě. Přičítala tedy svou únavu tomu, že to přehnala se svými povinnostmi. Snažila se od té doby také na sebe tolik netlačit a více odpočívat. Tanis měl v mnohém pravdu. Navíc s ním teď měla starosti navíc.

Návštěva Kaliena se ukázala daleko závažnější, než si Arana představovala. Tanise zjištění, že je míšenec, šokovalo. Daleko hůře ale snášel vědomí, že někde po Vërmësu se potuluje jeho bratr.

„Musíme ho najít!“ prohlašoval. „Otec o něm neví – je nezbytné mít ho na své straně.“

Jindy ale propadal beznaději. „Vždyť už mohl dávno kolem mě projít! Když nevypadáme kvůli těm pitomým alchymistickým zákrokům stejně, jak ho asi poznám?!“

Arana ho nedokázala utišit, ať se snažila sebevíc. Tanis se potácel jeden den na hranici až fanatického nadšení a druhý den si zoufale nevěděl rady.

Arana šla za svou sestrou, která se zrovna věnovala cvičení v magii. Kristen pojede s nimi. Nakonec ale zůstane ve vzbouřeneckém táboře. Bude podporou zadního voje a v případě nutnosti se vrátí zpět do Kle-nu-Ariëni, kdyby to tu kancléř nezvládal.

„Nechceš se ke mně připojit,“ vyzvala ji.

Arana se zasmála. „Nevím, měla bych?“

„Vždycky jsem byla v kouzlení lepší, takže mě nepřekvapuje, že se mnou nechceš změřit síly,“ popichovala ji sestra. „Předveď aspoň něco malého…“

Arana věděla, že Kristen má ráda její triky s květinami, proto utrhla květ z nejbližší popínavé rostliny a položila si ho na dlaň. Kvítek se zachvěl a vznesl se kousek do vzduchu. Pak ale zase klesl na Araninu ruku.

Kristen se na sestru nechápavě zadívala. Arana to zkusila znovu, ale tentokrát se kvítek jen stěží zachvěl a do vzduchu se vůbec nezvedl.

„To není možné,“ hlesla Kristen, „to bys přeci poznala!“

Arana se na okamžik zamyslela a pak se zajíkla. „Sedm týdnů… Já…, měla jsem tolik práce, že jsem přestala sledovat dny… a vůbec mi to nedošlo. Bohové!“

„To by měla být radostná novina, tak trochu úsměvu.“

„Teď mu to ale nemůžu říct… Nejde to.“

Kristen se na sestru nechápavě zadívala. Když jí došla, co tím Arana myslí, zachmuřila se také. „Tanis je docela prchlivý, takže bys mu v zájmu nás všech měla radši říct co nejdřív, že bude otcem…“