Kapitola šestá - Naděje

Ochromil ho strach, chtěl se jim vytrhnout, ale nedokázal to. Znovu a znovu ho Markovi zmocněnci chytali a natahovali mu ruce k rozžhaveným náramkům, které ho měly nadobro odříznout od magie. Neustále dokola cítil zápach, když se mu škvařila kůže, jak se mu očarovaný kov propaloval do masa. Křičel až do ochraptění, ale nepomáhalo to…

Probudil ho zvuk vlastního hlasu. Zase křičel ze spaní. Chvíli naslouchal zvukům z okolí, zda nezaslechne spěšné kroky na chodbě a někdo nevtrhne do jeho pokoje, ale všude panovalo ticho. Nemohl si na to zvyknout – dříve ho vždy Arana nebo Nefe vzbudily, když měl noční můry, ale jak se zdá, zdejší zdi ho od jeho přátel dokonale oddělily. Nikdo mu nepřišel na pomoc, když byl zmítán zlými sny. Přestaň se na ně spoléhat, chováš se jako malé děcko, napomenul se v duchu. Věděl, že by neměl cítit zášť, která se v něm hromadila od příchodu do ležení vzbouřenců. Nebyla to jejich vina, že nemohl čarovat. Měnilo ho to víc, než si byl ochoten přiznat. Sám se nabídl, že půjde na průzkum a jen svou vlastní vinou, s přičiněním pořádné smůly, se nechal chytit. Nefe s Iannem mu přišli na pomoc, jak jen to bylo možné. Nikdo nemohl vědět, že ho mezitím stihnou natolik zmrzačit…

Podíval se na znamení z Jeskyně mágů, které se temně rýsovalo na magickém okovu. Elfský čaroděj mu potvrdil, že magie je v tom místě oslabená a že by zručný čaroděj-kovář mohl opravdu náramky odstranit. Přislíbil, že se pokusí sám na něco přijít ve svých knihách. Zdálo se, že ho Rischův případ fascinoval. Risch nevěděl, jestli za to má být rád, nebo ne – celý život sám sobě připadal jako zrůda vinou prostředí, v němž byl nucen vyrůstat, nelíbilo se mu, s jakým vědeckým zápalem se na něj čaroděj díval. Ale pokud by mu to mělo pomoci, neřekne proti tomu jediného slova. Věděl, že se v jeho nitru něco mění a nechtěl se tomu podvolit; byl by ochoten přijmout jakoukoli cenu za to, aby mohl zase kouzlit.

Znechuceně zavrtěl hlavou. Jakoukoli cenu?! Koho, nebo co bych pro to obětoval?  Potlačil vlnu vzteku, která se mu rozlévala do žil. Musel s tím něco udělat, než se z toho zblázní.

Toho dne u snídaně zastihl jen Nefe a Kate. Po hádce Tanise a Arany, o níž se brzy roznesly klepy mezi strážemi, nepředpokládal, že je tu uvidí, a Iann nikdy nebyl zrovna společenský typ. Snídaně byla tichá. Kolem se plížila atmosféra nadcházejících událostí – tíživá a chmurná. Elfové půjdou do války. Ještě teď nedokázal zvláštní pachuť této zprávy plně vstřebat. Na jednu stranu chtěl, aby se poměry ve Vërmësu změnily, chtěl, aby tamní lidé mohli žít svobodně a v míru, ale na druhou stranu měl pocit viny – opravdu to nebyl boj elfů. Oni svou válku již vybojovali… a zdecimovala je. Byl zázrak, že zde dokázali přežít tak dlouho. Rischem zmítaly pochyby – chtěl, aby za ně elfové bojovali, nechtěl na to být sám, ale také neměl v úmyslu, aby platili za cizí chyby. Rozporuplnost, která jím zmítala, ho stravovala. Chuť k jídlu ho přešla. Zvedl se, omluvil se a odešel.

Uchýlil se do zahrad. Ticho a samota mu v poslední době dělaly dobře. Navíc mu umožňovaly hýčkat si hezky v klidu své bolístky. Samota mu ale nevydržela dlouho. Na své obvyklé trase, kudy se procházel, narazil na Aenu. Seděla na lavičce a očividně na něj čekala.

Když přišel blíž, postavila se a mírně se uklonila.                              

„Prosím, mohli bychom nechat těch formálností?“ usmál se na ni.

„Jak si přejete.“

Risch si povzdychl. „Neříkal jsem včera, abys mě oslovovala jen Rischi? Nejsem žádný lord ani princ…“

Aena poněkud zrozpačitěla. „Nesu vzkaz od mistra Kalia, představeného čarodějnického cechu. Poslal pro jednoho čaroděje-kováře. Pokud to situace dovolí, měl by přijet během následujících dvou dnů spolu s velvyslanci svého klanu.“ Chtěla se zase uklonit, ale pak si to rozmyslela.

Risch se nezmohl na slovo.

„Řekla jsem něco špatně?“

Risch jen zavrtěl hlavou a posadil se na lavičku. Upřeně se díval před sebe a snažil se to strávit. Pomalu se mu na tváři usadil úsměv. Pohlédl na Aenu. „Takže je možné, že to celé bude brzy za mnou? Že se zbavím těch pout…?“

Aena zmateně přikývla. Risch prudce vstal a v náhlém popudu ji objal. Elfka zůstala konsternovaně stát.

„Mohla bys pro mě, prosím, okamžitě dojít, jakmile kovář přijede? Ať je to kdykoli?“

Přikývla. „Samozřejmě.“

Risch ji znovu objal. „Díky!“ Pak se otočil a rozběhl se směrem k paláci.

Musel to někomu říct, musel se podělit o tu skvělou zprávu! Jenže cestou jeho nadšení opadalo. Jak by jim to mohl říct, aniž by přiznal, jak moc ho ztráta magie tížila? Jak by mohli pochopit, co se s ním děje, když jim neřekl, jak se cítí. A bude je to vůbec zajímat, když mají teď starosti s mnohem závažnějšími věcmi? Může se nadcházející válka měřit s jeho osobními problémy?

Když došel do západního křídla, na tváři měl už opět svůj tradiční zarmoucený výraz. Veškerá radost z něj vyprchala. Byl opět tak zahloubaný do sebe, že si nevšiml ani Kate, dokud do ní málem nevrazil.

„Promiň,“ omluvil se a chtěl jít dál, ale Kate ho chytla za ruku.

„Počkej chvíli,“ zarazila ho. „Nechceš si…, já nevím…, třeba promluvit?“

„O čem?“

Kate povytáhla obočí a podívala se na jeho magické náramky. „Třeba o tom, jak se v posledních dnech cítíš?“

„Nechci o tom mluvit.“ Byla to lež. Přál si, aby někdo z jeho přátel věděl, jak mu je.

Kate se mu zahleděla do očí, dokud neuhnul pohledem. „Jsme s tebou, Rischi. Neodstrkuj nás. Ať se s tebou děje cokoli, neopustíme tě, rozumíš tomu?“

Risch se na ni provinile podíval.

„Pořád tu budeme, když nás budeš potřebovat. Nesmíš ale opustit ty nás… Nepoddávej se tomu, ano? Moc tě o to prosím.“ Stiskla mu rameno.

Risch přikývl. V jeho nitru se něco hnulo. Zatoužil se se vším Kate svěřit, znal ji ze všech nejdéle a rozhodně mohl říct, že jsou skutečně přátelé. Věřil jí…, ale nedokázal jí říct pravdu.

„Budu v pořádku,“ slíbil a usmál se na ni. Kate mu úsměv oplatila, i když věděla, že lže.

***

Arana viděla, jak Risch mluvil s Kate, slyšela jejich rozhovor. Netušila, že je na tom Risch až tak špatně. Zmocnily se jí výčitky, že se o něj více nezajímala, že mu nesehnala pomoc, když mu to slíbila. Byla tak zaneprázdněna myšlenkami na válku, že tohle úplně vypustila z hlavy. Buď k sobě upřímná, mnohem důležitější pro tebe bylo vyřešit svůj vztah s Tanisem… Když si uvědomila, že je to pravda, její výčitky se ještě prohloubily. Zároveň se ale nedokázala ubránit spokojenému úsměvu při vzpomínce na včerejší noc.

Když se ráno probudila vedle Tanise a uvědomila si, že to všechno nebyly jen její představy, usadil se jí na tváří blažený výraz, který ji neopustil až do tohoto okamžiku. Musí se o Rische začít více zajímat.

Ze sebeobviňujících myšlenek ji vytrhla Aena, která se vynořila zpoza brány do zahrady. Odtamtud před chvíli přišel i Risch.

Arana tázavě pozvedla obočí. Když si jí Aena všimla, začervenala se. To podnítilo její zvědavost ještě více. Všimla si, že Risch s Aenou v posledních dnech poměrně často hovořil, možná by mu mohla tahle mladá elfka pomoci.

„Mohla bys na okamžik, Aeno?“

„Zajisté, má paní.“

Arana ji vybídla, aby ji následovala podloubím směrem k malému nádvoří v přední části tohoto palácového křídla. Aena šla kousek za ní, jak se slušelo v přítomnosti panovnice.

„Všimla jsem si, že v posledních dnech trávíš hodně času s mým přítelem Rischem.“

„Ano, má paní.“

„To je dobře. Smím vědět, o čem se spolu bavíte?“

Chvíli bylo ticho, než se Aena odhodlala promluvit. „Svěřil se mi s tím, co ho postihlo. Doprovodila jsem ho za mistrem Kaliem, který mu slíbil pomoc.“

Arana se na ni usmála. „To je moc dobře.“

Chvíli se ještě procházeli v tichosti, než se Arana zastavila a pohlédla na Aenu. „Risch potřebuje přátele. To, co se mu stalo, je hrozné, ani si nedokážu představit, co to s ním muselo udělat. Ale nám se straní. Nevím, zda nechce být přítěží, nebo si myslí, že jsme ho v tom nechali… Možná ho tíží něco zcela jiného. Ať je to jak chce, vzdálil se nám. Nechce se nám svěřit.“ Bylo znát, že ji to mrzí. „Nevím proč, ale ztratil v nás důvěru. Musí ji najít v někom jiném…, a proto bych tě chtěla požádat, zda bys s ním nadále nemohla trávit čas a dělat mu společnost. Zdá se, že na něj máš dobrý vliv.“

„Jsem ráda, pokud je tomu skutečně tak.“ Královnina žádost ji trochu popudila. Jako by si sama nemohla vybírat, komu bude věnovat svou pozornost. Teď to bude vypadat, že je v Rischově společnosti jen proto, že ji o to požádala její královna, a ne proto, že mu chtěla sama pomoct.

„Děkuji ti, Aeno, moc to pro mě znamená.“

Arana ji propustila, elfka se uklonila a vrátila se zpátky do paláce.

Byla si vědoma, že tohle ani zdaleka nestačí, že tím nemůže vynahradit Rischovi, co se mu stalo, ale doufala, že Aenina přítomnost mu pomůže. Že dokáže zaplnit prázdné místo, které si kolem sebe Risch násilím udělal. Snad Risch její přátelství přijme…

***

Risch se zúčastnil uvítání několika velvyslanců a jejich doprovodu, kteří dorazili již ten den. Byli to zástupci klanů, kteří měli k hlavnímu městu nejbližší vztah. Dalo se očekávat, že ostatním klanům bude trvat příchod o něco déle. Místo některých z nich přišli jen poslové se zprávami, v nichž klany žádají více času.

Arana předpokládala, že se to stane, obzvlášť když jim zadala tak krátký termín k návratu. Bylo to sice poněkud paradoxní, ale právě čas byl nyní jejich spojencem. Erco nebyl takový blázen, aby vytáhl do války v zimě, kdy budou jeho vojáci trpět chladem, nemocemi a nedostatkem jídla. Cesty se v zimě špatně udržovaly a zásobovací vozy by na nich měly velké problémy. Erco tak mohl zatím zbrojit, střádat zásoby a vyrazit až zima ustoupí. Oni mohli dělat totéž, s tím rozdílem, že mohli části armády přesouvat daleko rychleji pomocí prachu a cechu mágů.

Tuhle část plánu bude muset Arana projednat s mistrem Kaliem – zda jeho čarodějové budou schopni udržet portál otevřený tak dlouho, aby si mohla armáda postupně ušetřit cestu přes hory. Kdyby měli čekat, než sníh ustoupí i na horách, přišli by o mnoho týdnů, kdy by se mohl Erco chystat proti nim. V jejich prospěch hrál i fakt, že Erco o zapojení elfských sil do boje na straně povstalců nic netušil. Pokud bohové dají, budou mít vzbouřenci a elfové dohromady na své straně nejen moment překvapení, ale také početní převahu…

Risch sledoval, jak Arana vítá elfské hodnostáře, dává rozkazy o jejich ubytování i řadě dalších věcí. Za odpoledne stihla podepsat stohy papírů – povolávací rozkazy pro jednotlivé kmeny, navýšení kovářské práce, seznamy zásob, které je nutné poslat vzbouřencům. Všude to vypadalo jako v úle – samý shon, a to i přesto, že čas byl na jejich straně; jak se ale zdá, snad nikdy ho nebude dost…

Arana dělala to, co vždy: vládla. Tanis s Iannem byli u výcviku, Nefe s Kate kontrolovaly vybavení místních ranhojičů… Jen Risch byl zase navíc. Mohl pomáhat kouzelníkům, tedy ze předpokladu, že by v jeho těle ještě zbyla ještě nějaká magie. Jeho zbytečnost ho dožírala. Zamkl se ve svém pokoji, a i když se ozvalo zaklepání, nereagoval.

***

Ještě za tmy někdo zaklepal na dveře Aenina pokoje. Rozespalá šla otevřít jen v jemném plédu, který přes sebe přehodila.

Za dveřmi ji uvítala Kalienova tvář osvícená namodralým světlem kouzelné lucerny. Chvíli na čaroděje nechápavě koukala. Jeho úsměv ji znervózňoval.

„Je tady,“ zašeptal spiklenecky. „Před chvíli přišel do cechu.“

„Kovář,“ vydechla Aena.

Kalien přikývl. „Chtěla jsi, abych ti řekl, až dorazí, tak jsem tu. Ať ten mladík brzy přijde. Spolu zjistíme, jak ho magických pout zbavit.“

Aena spěchala ztemnělými chodbami západního křídla k Rischovu pokoji. Určitě ho potěší, že už je čaroděj-kovář ve městě. Jistě, mohla počkat až do rána, bez ohledu na Kalienovu dychtivost – byl posedlý věděním…, ale z nepochopitelného důvodu chtěla dostát slibu, který Rischovi dala, že ho na příjezd kováře upozorní okamžitě, jakmile se o něm dozví.

Došla ke dveřím Rischova pokoje a najednou nevěděla, jak svůj vpád objasnit. Opatrně zaklepala a vyčkávala. Nic se nedělo. Zaklepala znovu, ale odpovědí jí bylo jen ticho. Opatrně vzala za úchyt na dveřích, ale nepodařilo se jí je otevřít – byly zevnitř na petlici. Povzdychla si, bude muset použít magii a do pokoje se vplížit. Netušila, jak to Rischovi vysvětlí. Před strážemi na chodbách se nemusela nijak vymlouvat: nesla důležitý vzkaz, ale jak zareaguje Risch, že se mu vkradla do pokoje i přes zamčené dveře…? A co když se to dozvědí jeho přátelé? V přítmí chodby jí znachověly tváře.

Náhle se z Rischova pokoje ozval zdušený výkřik. Aena se na chvíli zaposlouchala, zda se jí to jen nezdálo, ale během okamžiku se ozval další výkřik. Neváhala, kouzlem zlomila petlici a otevřela.

V místnosti ale nikoho neviděla. I přesto znovu zaslechla Rischův hlas. Nahlédla do další místnosti. Oknem se do pokoje vkrádalo našedlé světlo úsvitu a Aena viděla, jak sebou mladý čaroděj hází na posteli. Čas od času mu z úst splynul sten či výkřik. Měl očividně noční můru.

Elfka k němu opatrně přistoupila a promluvila na něj. Rische to ale nevzbudilo.

„Rischi?“ Opatrně se dotkla jeho paže. Čaroděj byl zbrocený potem. Jemně jím zatřásla. „Vzbuď se, prosím…“

Risch se s trhnutím posadil na posteli. Aenu jeho pohyb vylekal, klopýtla a upadla na zem. Chvíli trvalo, než se Risch rozkoukal, pak si všiml Aeny. Než se vymotal z přikrývek, Aena už zase stála vedle jeho postele.

„Omlouvám se, že jsem sem tak vpadla, ale do města přijel čaroděj-kovář. Chtěla jsem, abys to věděl co nejdříve.“ Ze zvyku se uklonila a chvátala pryč.

„Počkej!“ Zarazil ji Risch. Aena se otočila, Risch viděl, jak se jí v šeru třpytí oči. „Já… Křičel jsem?“ zeptal se a málem se zadusil rozpaky.

Aena neuhnula pohledem. „Ne.“

Risch se usmál její lži, ale byl rád, že mu dovolila ponechat si zbytky jakési pomyslné důstojnosti. „Mohla bys na mě, prosím, počkat vedle a doprovodit mě za Kalienem? Nechci tam jít sám,“ přiznal se.

„Jistě.“

Během chvíle se Risch oblékl a spolu pak vyšli z palácového křídla. Za pomoci prachu se přenesli do města. Světla stále přibývalo a ulice začaly pomalu ožívat. Cestou k sídlu cechu potkali pár obchodníků a poslíčků.

Kalien je již vyhlížel a okamžitě je zavedl do jednoho z početných salónků, kterými sídlo cechu disponovalo. V pohodlném křesle si tam hověl čaroděj-kovář a čekal na ně. Jeho vzezření Rische překvapilo. Muž před ním byl vyšší a rozložitější než kdokoli, koho doposud viděl. Nevypadal jako čaroděj, ale jako někdo, kdo je uvyklí těžké práci.

Když Risch s Aenou vešli do salónku, kovář vstal a vyšel jim vstříc. Měl temné oči a na krátko střižené černé vlasy. Rozhodně to nebyl nikdo z Aranina klanu elfů s fialovou kůží.

Nabídl Rischovi ruku a ten ji přijal.

„Kalien mě ve zkratce obeznámil s tvým problémem, mladíku.“ I hlas mě hluboký a jaksi zhrublý. „Tak se na to podíváme.“ Bez okolků si přitáhl obě Rischovy ruce k sobě a prohlížel si magické okovy.

„Na to bych se radši posadil.“ Risch ho napodobil. Aena se mezitím opatrně ze salónku vytratila, tohle byla Rischova záležitost.

Kovář si hodnou chvíli prohlížel Rischovy ruce a okovy. Čas od času si něco nesrozumitelně zamumlal.

„Tohle jsem ještě nikdy neviděl,“ přiznal nakonec. „Kovář, který tyhle okovy udělal, musel být neuvěřitelně nadaný. Ta chyba je tam vetknuta tak jemně, že kdybys mi neřekl, že tam je, ani bych to nepoznal. Jistě, to propálené znamení je divné, ale dalo by se to svést na moc Jeskyně mágů… Je to opravdu důmyslné.“

Znovu si okovy prohlížel, rozličně Rischovy ruce natáčel, až měl pocit, že mu je snad vykroutí ze zápěstí; možná by to bylo řešení…

„Mladíku, nebudu ti lhát – nedokážu tě těch okovů zbavit hned.“

Risch se zachmuřil, neměl propadat předčasně nadějím.

„Dej mi ale pár dní, abych si všechno pořádně připravil, a pak se s tím popereme. Znovu budeš moct používat magii, za to ti ručím, jako že se Jerom jmenuju.“ Obdařil Rische upřímným úsměvem.

„Vy… mě jich dokážete zbavit?“

„O tom ani na okamžik nepochybuj.“ Pak se ale čarodějova tvář stáhla do zasmušilého výrazu. „Ovšem nebude to lehké… a bude to nejspíš bolet.“

„Když jsem zvládnul jejich nasazení, rozhodně zvládnu i jejich sejmutí…“

Kovář se zazubil. „Tak se mi to líbí! Přijď ještě večer, znova se na to podívám.“

Risch kývl hlavou na souhlas a zvedl se. „Děkuji.“

Kovář nad tím mávl rukou. „Ještě není za co. Mám rád výzvy, a tahle je pořádná. Uvidíme se večer, mladíku.“

Risch opustil salónek a následně i cech mágů. Cítil se podivně lehký. Ani si nevšiml, že Aena na něj nikde nečeká. Jerom ho dokáže zbavit okovů…, zase bude moci používat magii! Nemohl se dočkat, až ten den nastane. Teď musí být hlavně trpělivý, nebude to hned, na to se musí připravit.

Zhluboka se nadechl. Žilami se mu po dlouhé době rozléval nový pocit: naděje.