Kapitola pátá - Zlost a zášť

Tanis vešel do svého pokoje a práskl za sebou dveřmi. Měl pocit, že se mu to celé muselo jen zdát. Celá ta pitomá rada, kde naprosto bez varování musel čelit pohrdavým pohledům všech těch nadutých elfů! Jak si Arana mohla dovolit předhodit ho takhle napospas?! Měla ho upozornit, že se na něco takového chystá. Neměla sebemenší právo ho takhle veřejně odhalit… A hlavně mu měla věřit a říct mu, že je zatracená královna!

Vzteky se mu klepaly ruce – známý pocit, který mu byl častým společníkem na dřívějších cestách. Až do tohoto okamžiku si neuvědomoval, že už se jeho záchvaty zlosti nedostavovaly. Jenže teď to vypadalo, že se starý přítel vztek vrátil. Potřeboval něco rozbít, nebo si do někoho praštit. Navzdory všemu mu bylo líto nábytku a doplňků v pokoji, proto si sundal ozdobnou tuniku, popadl svůj meč a vydal se ven; do zahrady, kde nedávno cvičil s Rischem a Iannem. Musí se trochu protáhnout, vybít tu přebytečnou energii, strávit svůj vztek, jinak by mohl udělat něco nepředloženého. Na jediný krátký okamžik se zarazil nad tím, proč by mu to mělo dělat starosti. Dřív by se takovou útlocitností nezabýval. Kdyby jen pomyslel na to, že má někoho, nebo dokonce něco, ušetřit, propadl by se hanbou.

Dotkl se jizvy na obnažené hrudi a zamračil se. Tohle byl původ všech těch potíží. Jeho otec. Věci dříve bývaly jednoduché… Jenže už ztratily svou černobílost, najednou se Tanis musel rozhodovat podle vlastního svědomí. A za to Erca nenáviděl víc než za cokoli jiného.

Cestou do zahrad prošel kolem několika stráží. Když elfové viděli jeho ráznost a cítili zlobu, která se kolem něj šířila, nenapadlo je pokusit se ho zastavit. Jeden z vojáků se pošetile zeptal, zda nepotřebuje pomoct. Tanis ho zpražil záštiplným pohledem, až muž ucouvl a se zakoktáním se omluvil.

V zahradách ho obklopilo blahodárné ticho. Už to samo o sobě dokázalo zaoblit hrany Tanisova vzteku. Vytáhl meč z pochvy a s hlubokým nádechem se pustil do cvičení. Kroky, výpady, figury…, vše pečlivě promyšlené tak, aby se protáhl každý sval v těle, aby byla vyzkoušena šermířova síla a vytrvalost.

Tanis si už jako malý kluk toto cvičení vštípil. Pamatoval si, jak jako chlapec sledoval mladé rekruty na cvičišti, když se učili. Když o dva roky později přišla řada i na něj, měl už většinu pohybů odkoukaných. Zatímco se ostatní chlapci nemotorně plácali na písku, on předváděl jednu figuru za druhou. Pravda, do dokonalosti to mělo daleko, ale rozhodně to vypadalo lépe, než to, co předváděli ostatní.

Jenže jeho mistr si to nemyslel. Bez ohledu na to, že je Tanis princ, ho za jeho domýšlivost potrestal. První lekce, kterou se tak mladý princ naučil, byla, že přehnaná arogance se trestá výpraskem. Místo toho, aby se poučil, se ale zatvrdil.

Další den přišel znovu na cvičiště, a místo aby postupoval pomalu, spolu s ostatními rekruty, opět začal s celou sestavou. Večer se ukládal do postele s bolavým zadkem, jak dostal od mistra rákoskou.

A tak to pokračovalo týden. Tanis večer usínal s pláčem, v bolestech, s krvavými šrámy. Ani slovem si ale nepostěžoval, nebylo ani komu – jeho otec byl zase mimo palác. Jediné, na co se zmohl, bylo dojít si za palácovým ranhojičem pro mast, aby se mu rány nezanítily. Felčar se sice jeho přání podivoval, ale neřekl ani slovo.

Ráno se Tanis dobelhal na cvičiště. Ostatní chlapci byli celí nervózní. Princ cítil jejich nejistotu. Nechápali, co se to tady děje. Proč je jeden z nich tak pitomý, že nedělá to, co po nich mistr chce, a nechává se kvůli své tvrdohlavosti denně seřezat.

Když mistr přišel ve své rudé tunice, přelétl chlapce pohledem. Jeho oči se setkaly s Tanisovýma. Četl v nich vzdor, a to bylo dobře. Sám pro sebe se usmál. Princ dnes cvičil stejně jako ostatní. Ruce se mu sice trochu chvěly, ale nepolevil.

Mistr je propustil, ale Tanis zůstal stát.

„Chci, abyste mě cvičil!“ rozkaz v jeho hlase se nedal přeslechnout.

Mistr povytáhl obočí. „Tak se ukaž.“

A to byl první Tanisův triumf. Malé, ale zároveň velké vítězství osmiletého hocha, který ještě nevěděl nic o světě. Síla. Vytrvalost. Šerm. Tehdy ještě Tanis nevěděl, jaká krvavá jatka boj představuje a jakou nenávist do něj dokáže zasít jeho otec. Věřil, že záleží na eleganci a na přesnosti naučených pohybů. Netušil, že během deseti let se z něj stane jeden z nejobávanějších mužů v zemi. Muž, který přijde na to, že elegance a nacvičené regule vám život nezachrání. Nevěděl, že z něj bude bojovník, který se dokáže postavit jakémukoli protivníkovi, s jakoukoli zbraní, a to jednoduše proto, že sám nehraje fér. Pravidla jsou k ničemu, když si potřebujete zachránit krk. A ani by ho tehdy nenapadlo, že narazí na jednoho vlkodlaka, který ho takřka dožene k šílenství…

Krok, sek shora, kryt, výpad vlevo, úkrok stranou. Z Tanise se řinul pot, přesto stále pokračoval. Cítil, jak mu z rukou pomalu vyprchává síla, ale nepřestával. Pohyb ho uklidňoval, vyplavoval vztek a dopřál tělu luxus vyčerpání, díky němuž může na všechno zapomenout. Jenže, i když jeho svaly pracovaly naplno, myšlenky mu pořád utíkaly všemi směry. Tyto pohyby se pro něj staly tak přirozenými, že už se na ně nepotřeboval soustředit. Vztek sice ustoupil, ale zloba v něm pořád ještě doutnala, připravena kdykoli zažehnout nový požár.

Zintenzivnil pohyby. Cítil, jak se mu napíná kůže na zádech v místech, kde čepel otcova meče vyklouzla z jeho těla. Ta vzpomínka zabolela. Takovou zradu nečekal. A ztuhlost, kterou kvůli tomu v zádech pociťoval, ho rozčilovala.

Snažil se upnout na něco jiného, ale zoufale se mu to nedařilo. Dokázal si vzpomenout už jen na vojenskou přehlídku, na které ve svých sedmnácti letech vystupoval. Rok před tím než jel do první bitvy, z níž si odnesl první jizvu. Rok před tím než poprvé zabil, než v sobě rozdmýchal nenávist, která ho doprovázela další roky života.

Sestava, kterou se všichni rekruti učili, se v dny, kdy se oslavovalo, využívala k pobavení obyvatel Histel. Kromě běžné vojenské přehlídky přes den se večer lidé mohli ještě pobavit pohledem na variaci sestavy, která pak ze všeho nejvíce připomínala bojový tanec. Další z Tanisových drobných úspěchů – jeho výstup mu nahnal do náruče takové množství žen, že ani nevěděl co s nimi. Mohl si vybírat snad donekonečna!

A teď? Musel se sám sobě pobaveně zasmát. Nebo by spíš pohrdlivě. Zrada, kterou na něm Arana spáchala, ho sžírala. Ďas aby vzal to, že ho nepřipravila na skutečnost, že odhalí jeho totožnost Radě! Nebylo to nic ve srovnání s tím, že mu nevěřila natolik, aby mu řekla pravdu – kým ve skutečnosti je.

Zlostně bodl mečem do vzduchu. Moc prudce, záda ho zabolela. Zaklel. I přesto to jediné, na co dokázal myslet, byly Araniny oči prosycené magií, její dlouhé modročerné vlasy, povlávající v mírném vánku…

Zastavil se a ohlédl. Arana postávala kousek od něj, v dostatečné vzdálenosti, aby ji náhodou nezranil. Doprovod jí dělali dva elfové v bílých uniformách.

Spustil meč. Arana k němu udělala několik váhavých kroků. Tvářila se zkroušeně.

„Chtěla bych se ti omluvit za to, co jsem udělala na zasedání Rady. Vím, že jsem ti to měla říct. Měla jsem předvídat reakci šlechticů. Mrzí mě to. Slibuji, že udělám, co bude v mých silách, abych napravila, co jsem způsobila. Postarám se o to, aby o tobě už nikdo neřekl křivého slova…“

„To si můžeš klidně odpustit. Oba víme, že kdybys mi to řekla předem, těžko by můj výstup působil tak věrohodně.“

„Na řadu zástupců klanů to opravdu… zapůsobilo,“ připustila váhavě. V Tanisových očích viděla něco, co nedokázala přesně pojmenovat, ale nahánělo jí to nepříjemnou husí kůži. Něco bylo špatně, zatraceně špatně, a ona nevěděla co. Jako kdyby v jeho výrazu spatřila toho, kým býval, než ho otec zradil. Nervózně pohlédla na obnaženou čepel v jeho ruce. Byl to jen okamžik, letmý pohyb oka, ale Tanisovi nemohl uniknout.

Nevesele se zasmál, sebral ze země pochvu, meč do ní zasunul a přehodil si ho přes rameno. „Víš, že mě po dnešku tvůj nedostatek důvěry už ani nepřekvapuje?“ zeptal se sarkasticky. „Co sis myslela? Že ti ten meč vrazím pod žebra? Kdybych tě chtěl zabít, už jsem to mohl dávno udělat! Tolikrát už tě mohli rozsekat na kousky… Nebo jsem tě klidně mohl nechat spadnout v horách z té pitomé, ledové římsy, místo toho, abych si skoro vykloubil rameno!“

Arana se přikrčila pod vztekem, který z jeho slov čišel. „Nemohla jsem riskovat…“

„Riskovat co?!“ zakřičel na ni. Vojáci se pohnuli jeho směrem, ale Arana je pohybem ruky zastavila. „Riskovat, že bych tě odtáhl zpátky ke svému otci?! Nebo že bych tě ve spánku podřízl?!“

„Že bys mě opustil,“ hlesla, ale Tanis ji přes vlastní křik neslyšel.

„Pro všechny bohy, co jich na světě je, když si uvědomím, kolikrát jsem ti zachránil život, že jsem se… Připadám si teď jako hlupák, když vím, že jsi mi celou tu dobu nevěřila. Do čeho jsem se to nechal zatáhnout?“ hořce se zasmál.

„Já…“

Tanis jí věnoval tvrdý pohled. „Táhni ke všem ďasům i s tím svým zpropadeným královstvím!“

Arana zalapala po dechu a do očí se jí nahrnuly slzy. Její majestátnost byla tatam. Tanis ji obešel, prošel mezi strážemi a vydal se po cestě zpět k západnímu křídlu.

„Počkej!“ zavolala za ním Arana. Klopýtla o lem svých šatů a málem upadla.

Tanis se ohlédl. „Buď bez obav, dodržím to, co jsem slíbil, ale nic víc ode mě už nečekej.“

Arana se zajíkla. „Myslela jsem, že my dva…“

„Tak to sis myslela špatně.“

Odešel, už se neotočil. Slzy, které Araně vhrkly do očí, se konečně přelily.

„Běžte,“ zaskřehotala na své strážce.

„Ale, Veličenstvo…“

„Běžte! Chci být sama!“ zakřičela na ně. Vojáci zasalutovali a odešli. Arana došla k jedné z laviček hlouběji v zahradě a zhroutila se na nic. Teď už slzy nepotlačovala.

„Co jsem to udělala?“ zašeptala.

Když si uvědomila, že k Tanisovi chová jistou náklonost, zhrozila se. Jak se to mohlo stát?! Je to syn muže, kterého celý její národ nenávidí…, kterého ona nenávidí! Věděla, co všechno měl na svědomí, věděla, kolik nevinných zabil. Viděla ale také, jak se měnil. Jak se zastal Rische, jak si po tom všem dokázal s Iannem vyměnit přátelské slovo… Přicházelo to pomalu a nečekaně. A najednou to tam bylo. Ještě si to plně neuvědomovala, ale náznaky přicházely stále častěji. Zášť, kterou pociťovala vůči děvečkám, které se v hostincích okolo Tanise ochomýtaly, čas, který věnoval Kate… A pak jí to jednou v noci, když nemohla spát, došlo. Snažila se tomu zabránit – chovat se k Tanisovi hrubě, urážlivě…, ale čím víc ho od sebe odháněla, tím víc ho chtěla. Pak ji napadla znepokojivá myšlenka – co když ji Tanis nedokáže vystát proto, že je elfka? Co potom? A když se dokáže přenést přes tohle, jak přijme fakt, že je jejich královna?

Tak se bála, že by k ní začal chovat nenávist, kdyby mu prozradila pravdu, že odkládala nevyhnutelné a nakonec mu to z vlastní zbabělosti říct nedokázala. Bála se, že ji opustí, když bude znát pravdu. A teď to přišlo. Opustil ji. Ale proto, že nebyla schopná mu tu pravdu říct. Jak ironické.

Osušila si slzy a zhluboka se nadechla. Už nesmí být tak zbabělá. Musí mu to říct! Jenže se bála, že už je pozdě.

***

Risch seděl na lavičce a koupal se ve slunečních paprscích, proudících skrz koruny stromů. Byl to nádherný den, jemu však připadal stejný jako všechny předešlé. Zdálo se mu, jako by bez magie byly jeho dny stále šedivější a šedivější. Věděl, že je to bláznovství, ale měl pocit, jako by ztrátou magie přišel o část sebe sama. Tak dlouho byla kouzla každodenní součástí jeho života, aniž by si to plně uvědomoval, že mu jejich absence chyběla na každém kroku. A když se teď nacházel zase v prostředí, kde kolem něj takřka všichni uměli čarovat, byla celá jeho situace o to palčivější.

Jistě, Arana mu slíbila pomoc – že mu mezi elfy sežene čaroděje-kováře, který by se podíval na kouzlo, jež přerušilo magické toky v jeho těle. Jenže byla tak zabraná do povinností a vlastních starostí, že na to zapomněla. Risch si tak musel poradit sám, jenže brzy zjistil, že tu poblíž žádný dostatečně schopný čaroděj-kovář není.

A aby toho nebylo málo, zmocňoval se ho pocit, jako by na něj všichni jeho přátelé zapomněli. Každý z nich měl svých starostí až nad hlavu. Navíc mezi nimi panovalo napětí, o němž by Risch mohl přísahat, že je takřka hmatatelné. Věděl, z čeho ono napětí pramení, ale nebylo díky tomu o nic snazší nebýt kvůli tomu rozhněvaný. Naopak – všichni byli tak ponořeni do svých citů, babrali se v nich a tvářili se tak tragicky, že to naplňovalo veškerý jejich volný čas.

Risch mě vztek, že nikoho ani nenapadlo zeptat se ho, jak je na tom, jak se cítí… Aby byl upřímný, vůbec se necítil dobře. Měl pocit, jako by bez magie byl k ničemu. Neužitečný, nadbytečný míšenec, přítěž, se kterou se už nikdo nechtěl zabývat. Věděl, že to vůči jeho přátelům není fér a nechtěl pociťovat vztek, který ho vnitřně spaloval, ale nemohl si pomoct.

Pokoušel se nějak obejít kouzlo, jež ho odřízlo od magie, ale marně. Našel chybu, kterou Mistr Gulk v kouzle zanechal, věděl, že se tohoto prokletí jednou zbaví, ale i tak ho každý den, kdy jeho niterní muka pokračovala, stálo veškeré úsilí, aby nepropadl depresi. Občas měl pocit, že se z toho zblázní, jestli se Gulkova kouzla hned nezbaví. V takových chvílích se ho zmocňovaly panické stavy, kdy nebyl schopen popadnout dech. Nikomu o nich neřekl, nechtěl, aby si mysleli, že je nepoužitelný ještě více než doposud. Ztratit příčetnost bylo to poslední, co by chtěl.

Na pískem vysypané cestě se ozvaly kroky. Risch rychle popadl knihu, kterou měl vedle sebe položenou, a zadíval se do ní. Nechtěl, aby ho někdo viděl, jak upírá nepřítomný pohled do dálky. Mohlo by to vyvolat řadu všetečných otázek, na něž opravdu nechtěl odpovídat.

Zpoza ozdobných keřů se vynořila elfka. Risch v ní poznal Aenu – Araninu služebnou, která je včera učila etiketu elfské Rady, aby se nedopustili nějakých prohřešků.

„Odpusťte, nevěděla jsem, že v této části zahrady někdo je,“ promluvila rozpačitě.

„Není se za co omlouvat, stejně už jsem byl na odchodu.“

„Klidně zůstaňte sedět, pokud chcete. Vlastně…, chtěla jsem se na něco zeptat, pokud by to nebylo příliš troufalé.“

Risch povytáhl zvědavě obočí. Když Aena nic neříkala, poposedl si na lavičce a vybídl ji, aby si sedla vedle něj.

„Vím, že mi do toho nic není…, ale co se stalo na zasedání Rady? Lady Arana byla po jejím skončení velice rozrušená, mám pocit, že jsem z jejího pokoje dokonce zaslechla pláč…“

„Nejsem si jist, jestli na tuto otázku dokážu odpovědět. Sám totiž nevím, co přesně se na zasedání stalo. Myslím ale, že by to mohlo mít něco společného s princem Tanisem.“

„Také si to myslím,“ připustila Aena.

Chvíli mezi nimi panovalo napjaté ticho.

„Omlouvám se za svou drzost, ale nemohla jsem si nevšimnout toho, že vám byla odňata magická moc,“ vychrlila ze sebe náhle. Risch se na ni zamračil a stáhl si rukávy tuniky přes zápěstí. „Vím, že je to ode mě velice neomalené…,“

„To tedy je!“ odsekl Risch. Zvedl se a chtěl odejít, další Aenina slova ho ale zastavila.

„Vím o někom, kdo by vám mohl pomoct! Zaslechla jsem, jak se ptáte po čaroději-kováři. Žádného neznám, ale mohu vás dovést k čaroději, který by možná věděl, co se s tím dá dělat… Lady Arana se zmínila, že v kouzle, které vás váže, je chyba, možná by to stačilo.“

„A kdo to je?“

„Jeden z představitelů místního cechu mágů. Pracuje ale až od večera – říká, že to jeho práci více prospívá, že ho prý neobtěžuje tolik žadatelů…“

„A dokáže mi pomoct?“

„Nevím to jistě, ale alespoň by mohl znát někoho, kdo to dokáže.“

Risch pohlédl na nebe, bylo odpoledne, určitě jim ještě pár hodin ještě zbývá, než budou moci čaroděje navštívit.

Sedl si zpátky k Aeně. „Omlouvám se za ten výbuch, nechtěl jsem k vám být neurvalý, ale tohle je pro mě velice citlivé téma.“

„Dokážu si to představit.“

„Pokud by vám to nevadilo, doprovodila byste mě tedy za oním čarodějem?“

„Samozřejmě,“ usmála se.

Risch jí úsměv váhavě opětoval. „Pokud vás neváží jiné povinnosti, nechcete mi do doby, než náš čaroděj přijme, dělat společnost?“

„Ráda.“

***

Tanis koukal z okna svého pokoje. Obloha temněla stejně jako jeho nálada. Slunce dávno zapadlo a jeho zlatavé paprsky zmizely za obzorem. Pomalu vycházely hvězdy a noc houstla.

„Co jsem to udělal?“ Měl na Aranu vztek, a oprávněný, ale nechtěl jí takhle ublížit. Ať se tvářil sebevíc zlostně, všiml si jejích slz, když za ním volala, a nezůstal vůči nim tak úplně netečný. Věděl, že by se jí měl omluvit, ale nevěděl, zda je to v tento okamžik moudré. City jich obou byly ještě silně rozjitřené. Navíc v něm stále doutnal vztek a on se bál, že pohled na její tvář by ho opět roznítil, a on by pak řekl něco, co by už nemohl vzít zpátky. Možná, že už něco takového řekl.

Ani horká koupel mu nepomohla… Odešel od okna a sedl si na kraj postele. Zadíval se na své ruce. Ruce vraha. Pomalu jimi otáčel v měsíčním světle.

Byl blázen. Zamiloval se do elfky! A ke všemu do královny… Jak mohl být tak slepý? A ještě naivně doufal, že by k němu mohla chovat nějaké sympatie. Pošetilý hlupák – měl pocit, jakoby ani nikdy nebyl nic víc. I kdyby k němu něco cítila, pořád byl synem svého otce, měl na rukou tolik krve. Vydala by na celou řeku, která ho od Arany nemilosrdně oddělila ještě dřív, než ji vůbec poznal. Nahlas se zasmál. Jak by mohla být s někým, kdo povraždil tolik jejích lidí? Jak mohl něco takového dopustit?! Složil si hlavu do dlaní.

Byl blázen!

Z pokoje za ním se ozvalo jemné vrznutí – jako by někdo dovíral dveře. Velký gobelín na stěně se nepatrně pohnul a zpoza něj vystoupila postava. Tanis vyskočil z postele a byl okamžitě ve střehu. I kdyby se mu náhle v pokoji objevil nájemný vrah, nemohl by být víc překvapený – ze stínů se vynořila Aranina tvář.

„Co tu chceš? Přišla mi snad její královská výsost sdělit další z jejích tajemství?“ zeptal se a jeho hlas zněl ostřeji, než zamýšlel.

Arana k němu váhavě přistoupila blíž. Dlouhé vlasy měla rozpuštěné, a když si Tanis všiml, že má na sobě jen lehkou noční košili, zrychlil se mu tep.

„Ano, přišla,“ zašeptala.

„Myslel jsem, že jsme si dnes vyjasnili, jak to mezi námi je,“ odsekl.

Arana na okamžik zaváhala, ale pak k němu přistoupila o další krok. „S tím nemohu souhlasit. Nechci nechat věci tak, jak jsou. Já…“ hlesla, „… nemůžu tě ztratit…“

„Jasně jsem ti řekl, že svou část dohody dodržím – půjdu proti svému otci. Takže si můžeš ušetřit námahu a přestat se mě pokoušet uplácet jako nějaká laciná děvka.“ Litoval těch slov ještě dřív, než je dořekl, ale už nebylo cesty zpět. Rána dopadla vzápětí.

Arana ho udeřila do tváře silou, kterou Tanis nečekal, a donutila ho o vrávoravý krok ustoupit.

„Jak se opovažuješ?!“ Aranin hlas se zlomil. Když na ni pohlédl, spatřil slzy, které se jí řinuly po tvářích.

Taková potupa, takové ponížení… ta bolest! Na nic jiného nedokázala myslet. Nepředstavovala si, že to bude probíhat takhle. Tanisova reakce ji zdrtila.

„Myslela jsem, že slova, která jsi mi řekl poté, co jsi mě porazil v boji, něco znamenala, ale teď vidím, že jsi opravdu jen zvíře, jak se o tobě tvrdí!“ Zalykala se vzteky a slzami. „Myslela jsem, že cítíme to samé, ale očividně jsem se spletla. Měl jsi pravdu, odpoledne jsi mi to řekl dost jasně.“

Než se Tanis zmohl na slovo, Arana zmizela za gobelínem, a on zůstal stát v prázdném pokoji. Jedinou připomínkou toho, že tam Arana skutečně ještě před okamžikem stála, byla slábnoucí vůně jejího parfému.

Na co čekáš? Napomenul se v duchu.

Odtáhl gobelín a spatřil za ním jednoduché dveře. Opatrně je otevřel a ocitl se v krátké chodbě. Ta trocha světla z jeho pokoje odhalila druhé dveře na konci. Tanis k nim zamířil. Nervózně je otevřel a ocitl se v přepychově zařízené ložnici. Jediné, co ho ale zajímalo, byla Arana sedící na kraji postele. Když si ho všimla, přestala vzlykat a vyskočila na nohy.

„Vypadni odsud! Slyšíš? Řekla jsem…“

Tanis k ní přikročil, přitáhl si ji a políbil. Během krátkého okamžiku, kdy ho chtěla uhodit, se mu Arana poddala a jeho polibek opětovala se stejnou intenzitou.

„Tohle jsem si přál udělat už dlouho,“ zašeptal, když se od ní na okamžik odtáhl. Opatrně jí setřel slzy z tváří.

„Tak nepřestávej…“

Tanis se usmál „To ani nemám v úmyslu…“