Kapitola pátá - Pohřeb

Když Nefe vyšla ven, aby se trochu uklidnila, poté, co se jí za poslední hodinu zhroutil celý svět, nemohla nikde najít ani Ianna ani Ňufku. Chvíli je hledala, ale nakonec to vzdala a šla tu děsivou novinu sdělit Laile.

Laila tu zprávu přijala mnohem hůř, než Nefe původně očekávala. Věděla sice, že Laoci byl pro Lailu důležitý, ale nevěděla, jak moc.

Tak tam seděly pospolu a utěšovaly jedna druhou, než Laila řekla: „Myslím, že bys to měla říct ostatním vesničanům a měla bys domluvit pohřeb.“

„Lailo, prosím tohle po mně nežádej! Nemohla bys to udělat ty?“

Laila se na okamžik odmlčela.

„Ale jen kvůli tobě!“

„A ještě bych tě chtěla poprosit o jednu věc…“

„O co?“ Laila začínala něco tušit.

„Otec ani já nejsme stejné víry jako zbytek obyvatel Včelné. Takže bych na pohřbu nechtěla kněze.“

„To ale většinu lidí hrozně pobouří.“

„Já vím. Tak se aspoň pozná, kdo si otce vážil i bez ohledu na vyznání.“

„Dobře, ale když tam nebude kněz, tak kdo tedy…“

„Ty, Lailo. Otec by nechtěl nikoho jiného.“

Laila chvíli stála mlčky a pak přikývla. „Když myslíš. A kdy…?“

„Kdyby to šlo, tak zítra. Chtěla bych pak co nejdříve…“

„Odejít? Já vím,“ dopověděla za ni Laila.

„Díky, Lailo. Díky za všechno!“

Pak Nefe Lailu přátelsky objala a odešla.

***

Nefe přišla do prázdného a tichého domu, převlékla se do tmavých šatů a vyšla opět ven. Právě v čas, aby viděla Ianna a Ňufku vycházet společně z lesa.

Bez otázek oznámil: „Na tý malý mýtině mezi břízama jsem vykopal hrob.“

„O tom s tebou tedy otec mluvil?“

„Ne tak docela.“ Zněla příkrá odpověď.

Nefe chtěla zajít k jezírku a být chvíli o samotě, ale v půli cesty na ni zavolal Killen, a to ji donutilo se zastavit.

„Nefe!“

„Co chceš, Killene?“

„Posílá mě Laila, říkala, že potřebuješ s něčím pomoc.“

„Díky, ale už je to v pořádku – ta práce je už hotová. Chtěla jsem, aby někdo vykopal hrob pro mého otce, ale…“ Killen zbledl a Nefe raději přestala mluvit, protože myslela, že za to může její zmínka o kopání hrobu.

 Když však Killen zrudnul a začal se tvářit nepříčetně, Nefe došlo, že za to nemůže ona, a tak se radši podívala stejným směrem jako Killen. Viděla, jak se k nim blíží Iann a zmocnila se jí opětovná hrůza.

„Kdo to je?!“ vykřikl Killen

„To je Iann, můj…“

„To je tvůj milenec?“ vyštěkl Killen.

„Ne, Killene,vidíš to jinak. Je to můj…“

„Co všichni máte s tím milencem?“ vložil se do toho Iann s poťouchlým úsměvem, který se v této chvíli opravdu nehodil.

„Tak kdo to je?!“ vztekal se dál Killen.

„Jen ho léčím,“ hlesla Nefe tiše, vědoma si toho, že tak trochu lže.

„Nepřijde mi zraněný!“ odsekl Killen. „Pokud mu ovšem neléčíš rány na srdci!“ dodal zlobně.

 Iann udělal krok ke Killenovi a zabránil tak výbuchu Nefenina potlačovaného hněvu.

„Neměl bys zpochybňovat její slova,“ řekl Iann mírně, ale Killena to neuklidnilo.

„A ty bys mi neměl říkat, co můžu, a co ne,“ opáčil a dodal: „Víš, kdo jsem?“

„Ne, nevím a ani mě to nezajímá,“ odpověděl Iann nevzrušeně.

„Jsem prvorozený syn majitele místního hostince. Můj otec tu má hodně velký vliv! Když se mi jen zachce, můžu tě nechat…“ Svou výhružku ale nedokončil, neboť ho Iann chytl pod krkem se zlověstným zavrčením.

„A teď se podívej, kdo jsem já! Pro příště si nech svoje výhružky!“ Při pohledu do Iannovi tváře Killen děsivým způsobem zesinal, ale Nefe to nechalo chladnou. Až příliš chladnou.

„Teď běž za Lailou a řekni jí, že jsem ten hrob už vykopal!“ přikázal Iann a pustil Killena na zem. Ten začal rychle utíkat zpět do Včelné. Nefe celou událost ani slůvkem neokomentovala a pokračovala ve své cestě.

Byla zmatená. Ze všeho toho rozruchu za poslední týden nevěděla, kde jí hlava stojí. Snažila se všechno si urovnat a nakonec dospěla k rozumným závěrům, jak všechno vyřešit.

Nejprve byla rozhodnuta, že po otcově smrti tu ještě nějakou dobu zůstane a sbírala odvahu k tomu, aby Ianna udala někomu z královských vojáků. Myslela, že by za to dostala aspoň nějaké peníze – tak to vždy bylo. Ale postupem času názor změnila.

Teď věděla, že i kdyby tu chtěla zůstat, nebude to bezpečné. Takže co nejdříve po pohřbu si sbalí věci, domluví se na rozumném prodeji domu, pozemků a zvířat a odejde. A co se týče Ianna… Nikomu nic nepoví. I když jí lezl na nervy svou arogancí, tak si na něj za ten týden nějak zvykla. Navíc Ňufka ho měl rád a Ňufka pokaždé pozná, když někdo za jeho vřelou přízeň stojí. Nic nevzal, nikomu neublížil a naopak jí pomohl. Snažil se zachránit jejího otce a evidentně se znali. To by nemohla otci udělat. Nemohla by si vzít na svědomí smrt jeho přítele. V hloubi duše věděla, že by stejně tak jako tak nesebrala odvahu k jeho udání…

Také nemohla popřít, že by Iann byla škoda i z jiných důvodů. Byl chytrý a přitažlivý. A ty jeho oči! Možná, že kdyby se potkali za jiných okolností… Nefe tyto myšlenky rychle zapudila a s vědomím toho, co si právě předsevzala a s trochu pročištěnou hlavou se vracela domů.

Téměř celé odpoledne jí zabraly přípravy otcova pohřbu, ale večer už bylo vše připraveno.

***

Druhý den se konal pohřeb.

I přes Nefeninu žádost, aby zde nebyl kněz, se zde sešla téměř celá vesnice. Nefe byla ráda, když uviděla známé tváře.

Když Laila začala svou řeč, o kterou ji Nefe požádala, všichni zmlkli.

„Dnes tu jsme, abychom se rozloučili s dlouholetým obyvatelem naší vesnice. Přišli jsme dát sbohem Laocimu z Monzu.“

„Laoci nebyl jen pouhým dřevorubcem, byl to náš přítel s velkým srdcem a s pochopením pro všechny…“

Nefe přestala řeč po chvíli vnímat a zadívala se do prodlužujícího se stínu bříz. Teprve po chvíli v šeru rozeznala dobře ukrytou postavu. Iann.

Po skončení obřadu pár mužů hrob zasypalo a zatlouklo k němu starý kříž označující Laociho vyznání. Pak se Nefe domluvila se dvěma farmáři na prodeji domu a se všemi se rozloučila. Teprve, když si byla jistá, že jsou všichni pryč, vydala se do březového stínu. Po Iannovi zde nebylo ani památky. Řeknu mu to ráno…, pomyslela si Nefe a šla domů.

Ale její dům jí už nepřipadal jako domov. Bylo to najednou pusté tiché místo bez života. Kamkoli se Nefe podívala, všude viděla svého otce. Na zdi visel jeho lovecký luk, támhle stál jeho hrnek… Nefe se bezmyšlenkovitě začala probírat bylinkami, které ještě od včerejší noci zůstaly ležet na stole. Byla vyčerpaná. Bylo to z nedostatku spánku? Nebo za to snad mohla ta bolest?

Začala si zpívat. Její hlas se rozléhal tichem a příjemně prosycoval noční ticho. V té tmě připomínal záblesk slunečních paprsků, který sliboval lepší budoucnost. Ano byl příslibem lepšího osudu…, byl touhou po návratu ztracené naděje.

Po Nefenině tváři stekla slza. Jedna jediná slza, která zazvonila o podlahu. Nefe se strašně chtělo brečet. Toužila po tom, ale kromě té jediné slzy, která jí stekla po tváři, toho nebyla schopna.

Hlas se jí zlomil a medový zpěv utichl. Všude kolem se rozhostilo ticho, tak jak to po smrti vždycky bývá…

Nekonečné, nikým nerušené ticho.

***

Iann pobíhal po lese a vychutnával si radost z pohybu. Když se trochu unavil, dřepnul si poblíž potoka a napil se. Poslední dobou dost přemýšlel. O onom souboji s Tanisem, o Nefe, o Laocim a o tom, jak se jeho život začíná ubírat směrem, o který nestojí.

Teď měl na krku Nefe, o kterou se musel postarat, protože to bylo Laociho poslední, a on mu to dlužil. Jenže to přinášelo různá nebezpečí. Neuměla se bránit a on by ji nemohl pořád chránit – obzvláště ne sám před sebou. Největší nebezpečí ale hrozilo jemu… Díky ní by se opět mohl stát člověkem, ale on nechtěl!

Ne, takhle to nepůjde! Nemůžu to udělat! Nedokážu splnit Laociho přání! Vždyť seš jak malej kluk! Ksakru! Proč si ten stařík bláznivá nemohl přát něco jinýho. Já nemůžu, nejde to. Já to neudělám. Musím pryč! Postarám se o ni jen jednu noc, víc nemůžu dát. Zítra odejdu!

Iann se rozhodl. Vydal se na zpáteční cestu. Ale ještě před tím se podíval na měsíc.

Už zase ho proklínal!