Kapitola osmá - Víc než my

Nefe stála na balkoně a sledovala drobné květiny v zahradě pod sebou. Jejich květy se ladně rozevíraly ve svitu dorůstajícího měsíce, bledé a na pohled křehké. Zdálo se jí, jako by v mírném větru tančily. Vzduchem se nesla jejich těžká vůně. Nefe přiměla květiny ve svém pokoji, aby své květy zatáhly. Jejich vůně byla tak omamná, že se z ní Nefe motala hlava. Z událostí dnešního dne ji i tak jímala závrať, nepotřebovala k tomu ještě bolehlav.

„Zdáš se ještě bledší než obvykle,“ ozval se za ní známý hlas. Byla po dlouhém zasedání Rady tak unavená, že ani nepomyslela na to, že její i Iannův pokoj mají společný balkon.

„Nejsem zvyklá na tak dlouhé rokování,“ usmála se chabě. „Nejdelší rozhodnutí, se kterými jsem měla co do činění, byla dlouhá pouhých několik minut. Při záchraně lidského života si nemůžeš dovolit dlouhé rozmýšlení.“

„Nemusela jsi tam být po celou dobu. Věřím, že nikomu by to nevadilo.“

„Ale já jsem chtěla. Ano, jsem z toho zmatená a trochu mě to i nudilo… Ale jsem toho součástí a chci, aby tomu tak bylo i nadále. I když nic moc nezmůžu, třeba dokážu alespoň podat nový pohled na věc, jak říká Arana. Navíc bych se jinak nedočkala toho, že by mě pověřila dohledem nad medicínskými zásobami.“

Iann se usmál. „Ano, kdo jiný než ty by měl vědět lépe, jaké bylinky budeme potřebovat. Aranino rozhodnutí bylo v tomto směru moudré.“

„Doufejme.“

Chvíli stáli mlčky vedle sebe a kochali se výhledem do zahrady. Noční vzduch s sebou přinášel příjemný chlad. Přes den zde panovalo dusno a teplo, nebylo divu, že elfové chodili ve volných a vzdušných oděvech. Teď tu ale bylo příjemně. Nefe vítala svěží větřík, který jí pronikal pod záhyby šatů a ochlazoval tak její rozpálenou pokožku. Ke konci zasedání už bylo v sále Rady takřka nedýchatelno a Nefe na sobě cítila jemnou, lepkavou vrstvičku potu. Potřebovala by koupel, ale byla ráda, že je tu s Iannem, a nechtěla tu chvíli narušit. Po dlouhé době je to poprvé, co jsou spolu a nehádají se.

Iann ji chvíli upřeně pozoroval. Nefenin pohled se upíral kamsi do dálky a její výraz byl zasněný.

„Měšec zlata za tvoje myšlenky.“

Nefe se na něj zmateně podívala a pak se usmála. „Jen jsem přemýšlela nad dneškem. Na rozhodnutích, která Arana udělala, na opatřeních, která přijala… Muselo to být náročné.“

„To bezpochyby ano, ale naštěstí na to není sama. Má svou sestru. A Tanise.“

„Ano, Tanise. Musím uznat, že v posledních dnech Arana září štěstím. Jen nevím, co jí na to řeknou členové Rady.“

„Tanis je princ… A i kdyby protestovali, pochybuji, že by se jich Arana na něco ptala.“

Nefe se zasmála. „Také o tom pochybuji. Arana si vždycky dělá vše podle sebe. Rozhodně si nenechá radit v lásce.“

Opět se na chvíli odmlčeli. Nefe se zadívala na měsíc. Ostrý srpek vystupující nad koruny stromů, zářivý klenot na obloze.

„Nepředstavovala jsem si, že to bude takové,“ pronesla šeptem.

„Co?“

„Život?“ Koutky se jí zvedly v neveselém úsměvu. „Jsem vesnická holka, která je ráda, že umí číst a psát. A najednou se podílím na tvorbě dějin? Je to k smíchu. Jsem nicka, která se omylem ocitla ve společnosti princů a králů a neví, co si s tím počít. Bude na mně záviset tolik lidí…“

Iann se zahleděl do dálky. „Vždycky na nás někdo bude závislý, s tím se musíme smířit. Navíc ty s tím máš už bohaté zkušenosti, nemusíš z toho být nervózní.“

„Ještě před rokem jsem měla ty nejobyčejnější starosti – vdavky, péče o zahradu, vaření… A dneska?  Dneska jsem neprávem považována za někoho tak významného, že se účastním hlasování o tom, zda cizí národ půjde do války.“

„Přežila jsi s námi celou cestu, všechny útoky… Prošla jsi nebezpečím a zocelilo tě to. Zvládneš to, uvidíš. Ale musíš mi slíbit, že už nikdy o sobě nebudeš tvrdit, že jsi nicka,“ pokáral ji.

Nefe mu oplatila úsměvem. „Dobrá, slibuji. Jen jsem zaskočená tím, jaký to všechno nabralo směr. Tak rychle, pro mě neočekávaně… Je to o tolik větší, než jsem si vůbec troufala odhadovat. Pořád si to neumím pořádně představit – jak dalece nás to přesahuje. Je to… víc než my.“

Iann vzal její ruku do své a stiskl ji. „Právě, že jsme to my…, proto nemusíš mít strach.“ Zadíval se na měsíc a Nefe ho pohledem následovala. Zářivý srpek na kratičký okamžik překryl mrak, ale Nefe v tom neviděla žádné zlé znamení.

Iann jí znovu stiskl ruku a palcem jí bezmyšlenkovitě přejížděl po dlani. Pohledem sklouzl k jizvám na její tváři; žaludek se mu přitom stáhl do malého, těsného uzlíku. Ale ona mu to nevyčítala, viděl jí to ve tváři. Odpustila by mu všechno…

Jemně ji uchopil za bradu a otočil její tvář ke své. Nefe na něj překvapeně pohlédla, ale on upíral oči jen na její rty. Sklonil se k ní, váhavě. Nefe mu nevyšla vstříc, nenaléhala, jen její tep se zrychlil.

Políbil ji. Opatrně. Vychutnával si měkkost a horkost jejích rtů, a když je Nefe lehce pootevřela, přijal její pozvání. Tělem se mu začalo šířit známé teplo. Na okamžik zpanikařil a odtáhl se. Vzápětí mu ale došlo, že to není známka blížící se proměny, ale jen se mu žilami začínala propalovat touha. Ještě jednou krátce pohlédl na oblohu. Dovolil si slabý úsměv. Pak se opět sklonil k Nefe. Její vůně ho dráždila; pokožka ho takřka pálila do dlaní a její zrychlený dech ho málem doháněl k šílenství.

Znovu ji políbil, majetnicky… Byla jeho a nikdo už mu ji nevezme.

Nefe se od něj odtáhla a několika kroky přešla do přítmí svého pokoje. Iann ji bez zaváhání následoval. V očích měl hlad…

Ale vlk byl protentokrát daleko.

***

Arana se neklidně převalovala na lůžku.

„Měla by ses pořádně prospat, máš za sebou náročný den,“ upozornil ji něžně Tanis. Když neodpovídala, přitáhl si ji do náruče. Arana se k němu vděčně přitulila a Tanis jí jemně přejížděl prsty po zádech.

„Doufám, že mě nakonec nepošleš s předvojem ke vzbouřencům,“ zahrozil jí žertem.

„Na to ani nemysli! Sice by se jim tvé zkušenosti hodily, ale já si tě nechám u sebe. Nejradši bych tě nepouštěla ani ze svých komnat!“

Oba se tlumeně zasmáli. Tanis ji políbil do vlasů. „A kdo říkal, že se tu nemůžeme alespoň chvíli schovat. Věřím, že by ti klidně tví rádcové a důstojníci dopřáli den… indispozice.“

„To by bylo vskutku královské, že ano…“

Tanis se k ní natočil bokem a políbil ji. „Myslím to vážně, zasloužíš si trochu odpočinku. A jestli se budeš ještě chvíli takhle tvářit, tak tu indispozici ani nebudeš muset předstírat…,“ zamručel spokojeně.

***

Ráno se v jídelně zase nikdo neukázal. Kate byla překvapená, když zaslechla slabé vrznutí dveří. Risch se posadil ke stolu a nabral si na jeden z talířů trochu ovoce. Nebyl sice již tak zachmuřený jako před několika dny, ale stále byl duchem nepřítomný. Kate doufala, že ho její slova povzbudila. Opravdu z něj teď vyzařovalo více energie. Možná za to ale mohla Aena. Ti dva spolu měli očividně tajemství. Zlodějka se mohla jen domnívat, o co šlo. V Rischově zájmu doufala, že Aena ho zabaví na dostatečně dlouhou dobu. Možná to od ní nebyla zrovna přátelská myšlenka – měla by se o něj postarat sama, být mu přítelkyní a pomoci mu, ale myslela to dobře. Vypadalo to, že si ti dva rozumí a Risch v Aenině přítomnosti vždy pookřál.

Vstala od stolu, stiskla Rischovi rameno a šla se věnovat svým záležitostem. Teprve, když se ho dotkla, vzal ji Risch plně na vědomí a popřál jí dobré ráno. Doufala, že jeho myšlenky jsou teď veselejší, než když ho viděla naposledy v obdobné náladě.

Arana na zasedání Rady řekla, že ji chce zpátky na druhé straně Andělských hor. Kate podle ní byla dostatečně zkušená, aby pomohla zajistit cesty a měla se postarat o to, aby výzvědné jednotky z řad elfů seznámila s tamním terénem. Kate se proto vydala do vojenské knihovny, kde doufala najít mapy, s jejichž pomocí by se svého úkolu zhostila. Arana se poctivě snažila každému ze svých přátel najít odpovídající úkol. Jen Rischovi ještě nepřidělila žádnou funkci. Kate se mohla jen dohadovat, proč tomu tak je. Bála se, aby se to na jeho dosavadním duševním stavu ještě více nepodepsalo.

***

Tentokrát se Kate o Rische bála zbytečně. Arana se za ním zastavila po skončení Rady. Vypadala vyčerpaně a Risch se jí ani nedivil. Od svého příjezdu se s ní nikdo moc nevídal. Státnické záležitosti si vyžádaly většinu jejího času. Sice se o značnou část z nich mohla postarat i její sestra, ale ta nebyla vrchním velitelem vojsk. Válka byla na spadnutí a bylo zřejmé, že tato skutečnost si pro sebe uzurpuje všechen Aranin čas.

Přesto si udělal chvíli, aby Rische navštívila. Sice se již nenacházel pohřbený hluboko v depresi, jako ještě před několika dny, a neměl již potřebu rozptýlení, přesto ho Aranina návštěva potěšila a zvedla mu náladu.

„Doufám, že si nemyslíš, že jsem na tebe zapomněla, když jsem rozdávala úkoly.“ Na tváři jí pohrával úsměv. Snažila se celou situaci zlehčovat. Těžko říct, zda kvůli sobě, nebo kvůli Rischovi.

„I kdyby, nevadilo by mi to.“ Byla to svým způsobem pravda. Ve svém současném stavu stejně nebyl schopen skoro ničeho. Nemohl kouzlit a jako by to nestačilo, tato skutečnost sama o sobě ho málem stála zdravý rozum.

Arana mu věnovala shovívavý úsměv. „Vím, že se ve městě objevil čaroděj-kovář. Moc mě mrzí, že jsem ti s tím nepomohla, jak jsem slíbila.“

„Nedělej si s tím těžkou hlavu.“

„Jenže to bych měla, přátelé by se o sebe měli starat… Jsme snad stále přátelé?“

Risch přikývl. „Jistě. Proč bychom neměli?“

Arana si povzdechla. „V poslední době jsem se jako přítelkyně moc nechovala.“

„Každý občas potřebuje trochu prostoru.“

„To ano.“ Vděčně se na něj usmála. „Ale zpátky k tomu, proč jsem přišla. Potřebovala bych od tebe něco, ale nevím, zda budeš ochoten to udělat…“

„A co by to mělo být.“

„Je obecně známo, že Erco na sobě nechal dělat pokusy s alchymií, možná k tomu přispěla i magie nebo znalosti druidů…“

„Ano. Věřím, že část z toho nechal Erco rozhlásit, aniž by to byla pravda, aby zasel ještě více strachu, než kolik ho vzbuzuje i tak.“

„Také se domnívám. Ale musí na tom být i něco pravdivého, ne snad?“

„Určitě. Jeho schopnost regenerace se naprosto vymyká veškerému chápání.“

„To rozhodně. Pokud se tedy shodneme na tom, že část z toho, co se říká, je pravdivá, musí o tom někde existovat důkazy. Někdo musí vědět, co přesně se s ním stalo. A jak to napravit…“

Risch zamyšleně přikývl. „Je to pravděpodobné. Zatím víme jen to, že ho může zranit jen krev jeho krve…, ale mohlo by toho být víc.“

„V to doufám.“

„A co bys potřebovala ode mě?“

„V těchto věcech jsi ten nejvzdělanější člověk, co znám…“ Na okamžik se odmlčela. „Potřebuji, abys našel jakékoli informace o tom, jak Erca porazit. Věřím, že je to možné…, musí!“

„Mám najít přeživší alchymisty? Pochybuji, že Erco někoho z nich nechal žít.“

„Já jsem o tom přesvědčená. Během svého pobytu ve Vërmësu jsem narazila na pár stop, které by stálo za to prošetřit. Ale já na to nebudu mít čas, pokud budu stát v čele vojska…“

„A předpokládám, že všechny tyto stopy se nachází…“

„Za nepřátelskou linií. Přesně tak…“