Kapitola dvacátá sedmá - Tím to nekončí

Večer Tanis popíjel víno a přemýšlel, co s ním udělá zítřejší shledání s otcem. Když se viděli naposledy, Erco ho klidně obětoval pro své plány. Přesto nevěděl, zda ho dokáže zabít. Vlastně to věděl – nedokáže to. Odhalil to i Iann.

Pokud jim Hagfal opravdu předvede bývalého vládce Vërmësu v okovech, aby si s ním dělali, co uznají za vhodné, bylo by nejlepší ho na místě popravit. Bez průtahů, bez soudu… Přesto přese všechno měl Tanis neurčitý pocit kolem žaludku, který ho nabádal k obezřetnosti. Jeho instinkt mu napovídal, že s jeho otcem to tak snadné nebude.

Z historek, které o Temném vládci kolovaly, i z vlastních zkušeností Tanis věděl, že jeho otec má vždy v záloze nějaké překvapení. A bylo nad slunce jasné, že to nebude nic příjemného.

Celé to působilo příliš snadným dojmem. Jak by se mohl Erco nechat jen tak vlákat do pasti? To mu nebylo podobné. Hafgal sice tvrdil, že jim v tom pomáhal čaroděj, ale i tak byla šance na Ercovo dopadení mizivá. Nemohli ho zradit jeho osobní strážci – pečlivě vybíraní a dlouhé roky trénovaní, jen aby sloužili s bezmeznou oddaností svému pánovi. A kdyby je všechny pobili…?

Z toho, jak se v tom snažil najít léčku, ho rozbolela hlava. Nechtěl Aranu vystavovat nepřiměřenému nebezpečí. A byl přesvědčen, že něco jim určitě hrozí…

Ráno bylo chladné. Tanis toho moc nenaspal a nyní se do jeho unaveného těla dávala zima s o to větší vervou. Schůzka s Hafgalem a předání bývalého krále do rukou spravedlnosti mělo proběhnout sice až v poledne, ale mladý princ nehodlal nechat nic náhodě.

Pečlivě vybral vojáky, kteří je doprovodí k Folmar. Dohlédl na to, aby měli patřičné zbraně, kdyby je byli nuceni použít. Vypracoval spolu s muži, které pasoval do rolí osobních strážců pro tuto příležitost, plán v případě útěku. Snažil se myslet na všechny možné varianty. Všechny vybavil dostatečnou zásobou Prachu a ubezpečil se, že Risch má jejich diamantový nůž, který by posloužil jako poslední naděje, pokud by Tanis zemřel a ani Iann by nedokázal splnit úkol, pro nějž byl vybrán Magií.

Arana o variantě se smrtí nechtěla ani slyšet, ale bylo třeba připravit se i na takovou možnost. Tanis by ji nejraději nechal v táboře, ale velela elfím vojskům, nemohl ji z toho vynechat…

Před polednem stála skupina dvou tuctů jezdců připravená vyrazit k pevnosti Folmar. Včele jela Arana, s Tanisem po boku. Z obou stran je kryli elfští rytíři se zástavami. Za nimi jela Kate spolu s Rischem, které také doprovázeli vojáci. Za nimi jel osamoceně Iann.

Tanisovi se nelíbil výraz v bratrově tváři. V posledních dnech jeho obličeji chyběl jakýkoliv výraz, ale nyní byl jeho pohled dravý, plný nenávisti. Čím víc se blížili k Folmar, tím více se Iannova tvář měnila v nepříjemný škleb – grimasu lačnosti, která napínala tenčící se kůži přes ostře vystupující lícní kosti. Vlkodlakovy rysy byla stále patrné, přesto to již nebyl on. Vyhublá, bezvýrazná napodobenina kdysi silného muže byla příšerným svědectvím o tom, co s živými bytostmi může udělat magie… a láska…

Nepospíchali. Z hradeb už je museli dávno vidět. Dávali si na čas, aby i Hafgal se svou družinou stihl vyjet z brány a připojit se k nim na předem stanoveném místě, které nyní označovala korouhev ve vërmëských barvách.

Tanis pomalu rozeznával detaily pevnosti. Věžičky se strategicky rozmístěnými střílnami, dvě brány, parkánovou zeď i vodní příkop. Ranní slunce se na klidné hladině odráželo v duhových odlescích. Most přes příkop byl spuštěný, železná brána však zůstávala zavřená.

Na hradbách se houpala těla. Až po chvíli v nich Tanis rozeznal otcovu osobní stráž. Výstraha a zároveň důkaz toho, že se nejedná o zradu. Nebo to tak alespoň mělo působit. Přesto se prince pořád nepouštěl nepříjemný pocit, že se něco chystá.

Když byli v půli cesty ke korouhvi, začala se mříž folmarské brány pomalu zvedat. Elfové okamžitě zpozorněli, připraveni v případě nečekaného útoku bránit svou paní. Nic takového ale nebylo nutné.

Z brány vyjel sir Hafgal v doprovodu své stráže, stejně jako včera. Jeho průvod nebyl tak okázalý jako Aranin, ale s tím se ani nepočítalo – nepotřeboval ukazovat sílu. Naopak pokora a projev důvěry mu mohly zajistit větší přízeň. Tanis nepochyboval, že Arana dodrží své slovo, Hafgal si tak jistý ale být nemohl a nechtěl nic podcenit – včetně dojmu, který by na královnu mohl udělat.

V závěsu za ním šel tucet vojáků. A v jejich středu… Erco.

Král měl spoutané ruce. Podle oblečení, které měl na sobě, opravdu strávil několik nocí v kobce pod pevností. Vyšívaný brokátový kabátec a kalhoty z jemné kůže nesvědčily o tom, že by před svým zajetím čekal nějaké nepříjemnosti. Očividně se ani neobtěžoval brát si zbroj, tak moc jistý si byl sám sebou navzdory vojsku, které k němu pochodovalo.

Stříbrem prokvetlé světlé vlasy měl neupravené a na tváři mu rašilo strniště. I přes svůj neutěšený zjev a situaci, v níž se nacházel, si dokázal zachovat povýšený, arogantní výraz. Šel pomalu, nespěchal. Byl to on, kdo udával navzdory situaci tempo celého průvodu. Tanis ho v tu chvíli nenáviděl ještě o něco víc. Jako kdyby byl nedotknutelný, jako kdyby mu nikdo nemohl ublížit. Ale on může… stejně tak Iann.

Když se Aranina družina rozestoupila do předem domluvené formace u korouhve, dovolil si Tanis rychlý pohled na bratra. Dravost v jeho očích se nedala přehlédnout. Iann dychtil, aby byl už Erco u nich. Viditelně mu toužil prohnat nůž srdcem. Jako kdyby věděl, že pak jeho trápení skončí, že zemře a dojde klidu. A čím víc se Erco přibližoval, tím byl Iannův výraz zběsilejší. Pokud se takhle tvářil, když vraždil během dobývání jednotlivých pevnůstek, tak už se Tanis nedivil, že ho lidé nazývají šíleným…

***

Ercův výraz se nezměnil, ani když si všiml syna. Tanis měl už tolik možností ho zabít a nedokázal to. Nedokáže to ani nyní, o tom byl přesvědčen. Přesto se mu ze skupiny, v jejímž čele Tanis stál, ježily vlasy v zátylku. Byl mezi nimi někdo, kdo v něm vyvolával tíseň. Erco si je všechny postupně prohlížel. Na Kate se zdržel pohledem o něco déle.

Tam, ten prošedivělý, vyhublý otrhanec! Erco cítil, jak ho elf upřeně pozoruje a pohled mu oplatil. Něco na něm bylo krajně znepokojivé, ale Erco nedokázal říct co…

Jejich průvod se zastavil. Hafgal vyjel vstříc elfské královně a Tanisovi. Když se teď pozornost elfů přesunula převážně na uchvatitele regentského titulu, obrátil Erco svou mysl dovnitř, k sobě samému. Tímhle to nekončí…

***

Hafgal vyjel Araně vstříc.

„Veličenstvo, na základě naší dohody vám přivádím vězně – Erca de Valari –, který se zpronevěřil tvému lidu stejně jako tomu mému. Předávám ho do tvých rukou, aby na něm byla vykonána spravedlnost podle tvého uvážení.“

„Děkuji ti, sire Hafgale. Jelikož jsi dodržel svou část dohody, považuj za splněnou i naši část. Poslední detaily bych ráda dojednala společně s našimi důstojníky u večeře, pokud budeš souhlasit.“

Šlechtic přikývl.

Arana kývla na dva ze svých vojáků, kteří vystoupili z řady. Obezřetně došli k Ercovi. Hafgalova stráž jim udělala místo, aby mohli zajatce vzít každý za jednu paži. Vypadalo to, že se jim ulevilo, když se Temného vládce zbavili.

Tanis si dovolil krátké ohlédnutí. V Iannově tváři spatřil hlad, který najednou sám pociťoval. Zatoužil, aby už bylo po všem, aby nejen Iannova duše, ale i ta jeho, měla klid…

Seskočil z koně. Položil ruku na jílec meče a čekal, až k němu elfové dovedou otce. Ostatní následovali jeho příkladu a seřadili se za ním – on byl vykonavatel královniny vůle. Zvládne to, pro ni to udělá. Popraví svého otce, tady, přede všemi. Když viděl jeho samolibý úsměv, tak si byl najednou jistý, že to dokáže. Na krátký okamžik zapomněl na to, jak je Erco nebezpečný.

Naštěstí Iann na to nezapomněl.

Všechno se seběhlo tak rychle, že si Tanis ani nebyl jistý tím, co přesně se stalo.

V jednu chvíli do něj Iann nešetrně vrazil, až princ klopýtl. Vzápětí všechny přítomné oslepil jasný záblesk světla. Vlkodlak na tom byl stejně, takže Ercův pohyb spíše vycítil, než viděl. Snažil se mu v tom zabránit, přesto se králi podařilo za pomoci kouzla osvobodit z okovů. Ianna to na osudný okamžik vyvedlo z rovnováhy – jeho otec použil stejnou magii, kterou nyní vládl on sám.

Během jeho zaváhání Erco povalil jednoho z vojáků, kteří ho eskortovali. Zpoza opasku mu vytáhl dýku a zabodl mu ji do hrudi.

Iannovi se, stejně jako ostatním, už pomalu vracel zrak. Udělal několik rychlých kroků směrem k Ercovi, ale bylo už pozdě.

Temný vládce sáhl do váčku s Prachem, který měl elfí rytíř přivázaný k opasku. Vzduch zapraskal magií a objevil se portál, v němž Erco zmizel.

Následoval ho druhý rytíř, který ho měl dopravit ke královně. Iann ani nezpomalil, když proskočil portálem za ním. To už k nim běžel i Tanis s Aranou a Kate spolu s několika dalšími vojáky, kteří stihli včas zareagovat.

Jen Risch zůstal stát jako přimražený. Věděl, co se stane. Věděl, kam portál ústí… Živě se mu vybavila vize z Jeskyně mágů. Nesnesitelná, palčivá bolest v rameni… a pak tma.

Zemře?

Nedokázal to říct jistě.

Může se vzepřít osudu, když v posledních dnech viděl, co osud dokáže?

Měl strach a zvedal se mu žaludek.

Portál se zamihotal a zhroutil se.

To už ale Risch byl dávno na jeho druhé straně…