Kapitola dvacátá první - Úsvit nového dne

03.04.2015 22:41

Podle průzkumníků se vojsko rychle blížilo. Arana dohlížela na poslední přípravy. Doufala, že touto dobou už se generál Jilai vrací i s většinou mužů, které spolu s ním vyslala dobýt hlásky. Na druhý břeh Oromei poslala několik mágů, kteří pak mají jejím vojákům zajistit snadný přechod zpět do tábora, který se brzy promění v bojovou linii.

Na protilehlém břehu se už postavil stan se zázemím pro případ, že by se vojsko muselo přesunout. Snažila se myslet na všechno – Erca nebylo radno podceňovat. Netušila, o co vládci Vërmësu jde, ale čekala zradu. Jen nevěděla, odkud přijde.

Pohybovala se v zadní části, za armádou, kde se pod Nefeniným dozorem kupily zásoby pro budoucí raněné – nepřipouštět si, co je čeká, by ničemu nepomohlo. Zítra budou umírat muži, bylo to nevyhnutelné. Krev se bude vpíjet do čerstvě proschlé půdy, změní ji v rudé bahno. Kolem tábora se stahovaly první vrány, jako by věděly, co se chystá. Arana nepochybovala, že se těší na nastávající hostinu.

Z vyvýšeného místa, kde měla stan, pozorovala mumraj v táboře osvětlovaném paprsky zapadajícího slunce. Ráno to přijde – viděla v dálce ohně nepřátelské armády. Za zády měla kopec, na něm se střídala hlídka. Tábor byl v rámci možností opevněný. Vojáci měli své rozkazy, stejně jako čarodějové a ranhojiči. Všichni věděli, co mají dělat, měli své velitele – Arana dohlédla na to, aby každý z nich dostal dostatečnou dávku Prachu; pro všechny případy – aby dokázali v nejhorším případě přemístit co nejvíce svých mužů do bezpečí. Snad nic nepodcenila. Stejně ale nedokázala usnout.

 „Udělala jsi všechno, co jsi mohla, teď si musíš odpočinout,“ nabádal ji Tanis. S úsvitem se měl přesunout k jednotce, které velel, chtěl si vychutnat poslední chvíle, které mohl strávit s Aranou.

„Mám z toho zvláštní pocit,“ přiznala elfka. „Celý ten útok se mi zdá příliš náhlý, nepromyšlený. Jenže Erco nedělá nic bezdůvodně a já si pořád musím klást otázku, co je tohle za lest…“

Tanis si ji přivinul do náruče. „Uvidíš, co přinese další den. Teď už nic nevymyslíš. Musíš zůstat svěží, musíš se vyspat!“ Cítil, jak se Arana chvěje. Nevěděl už, čím jiným by ji měl utěšit. Byla silná, ale ani ona nestačila na všechno. „Opravdu nechceš, abych zůstal během bitvy po tvém boku?“

Chtěla, strašně moc to chtěla. Vlastně si nic v tu chvíli nepřála víc. Přesto zavrtěla hlavou. „Muži tě budou potřebovat ve velení – máš neocenitelné zkušenosti…“ Nemohla se rozhodovat srdcem, ne teď. Měla pocit, že už tolikrát se rozhodla tak, jak chtěla, a ne tak, jak by měla, že tohle by bylo příliš. Měla o Tanise strach, nechtěla, aby se zapojil do bojů. Ale byl to zkušený válečník, neměla právo kvůli vlastnímu pocitu bezpečí riskovat životy svých mužů, které by díky Tanisovi mohly být zachráněny.

„Slib mi ale, že nebudeš zbytečně riskovat,“ vybídla ho šeptem.

Usmál se. „Neměj obavy. Hodlám se po tom všem k tobě vrátit.“

Arana ho objala. Nechtěla ho pouštět. S ním se cítila bezpečně. Bez Tanise tahle příjemná iluze zmizí a jí se zase zmocní to nepříjemné tušení. Zvláštní strach, který do té doby neznala, se jí zakusoval do útrob a měnil je v ledové uzlíky. Bylo to normální? Cítil se tak před bitvou každý velitel, který posílal své muže na smrt?

Najednou zatoužila utéct. Ona, vždy hrdá na to, jaké má postavení, že může velet. Sebevědomá, nikdy bezradná…, najednou si připadal ztracená. Co tady dělá? Ona nedokáže nikoho vést… Je to celé omyl!

Tanis vycítil její paniku, sevřel její tvář v dlaních a zadíval se jí dlouze do třpytivých očí.

„Dovedla jsi nás až sem, tví muži ti věří. Inspiruješ nás všechny. Neměj obavy…“

Její dech se zpomaloval, dokud se zcela neuklidnila. Záchvat opadl a ona se zastyděla, že se přestala ovládat.

„Také jsem se tak cítil před svou první bitvou,“ přiznal.

„Tohle ale není moje první bitva…“

Tanis se pokřiveně usmál. „Chceš mi snad říct, že jsi už velela několika tisícům mužů?“

Arana zavrtěla hlavou.

„Takže je to tvoje první velká bitva. Každý velitel cítí nejistotu. Důležité je, jestli ji překoná. A ty jsi to dokázala.“

„Díky tobě,“ hlesla.

„Na tom nezáleží.“

Přitiskla se k němu a ještě chvíli si vychutnávala jeho blízkost.

„Musím ti říct něco moc důležitého, takže se mi vážně radši vrať,“ zašeptala.

„Máš mé slovo.“

 

Úsvit ji zastihl před stanem. Armáda dole pod ní se přeskupovala. Chystala se odrazit první vlnu útoku Ercova vojska. Sluneční paprsky se slabě odrážely od brnění. Řada za řadou se elfové po boku lidí sunuli k první linii obrany – narychlo navršenému valu a provizornímu vodnímu příkopu. Nepřátelé neměli žádné dobývací stroje – v otevřeném poli je nepotřebovali. Nesli si s sebou ale několik rychle stlučených lávek, které chtěli využít k přemostění jejich příkopu. O tom, že na jeho dně čeká nejedno překvapení, nebylo pochyb.

Do kopce se k ní blížil její štáb a řada poslů, kteří byli připraveni odnést veškeré její rozkazy. I když byla obklopena lidmi, cítila se osamocená. To na její povel začnou muži umírat. Byla ráda, když mezi všemi spatřila Rischovu tvář.

Druid jí věnoval povzbudivý úsměv. Byl jediným čarodějem, kterého si nechala po svém boku. Pomyslná poslední ochranná linie… Uklidňovala se tím, že Kate a malý oddíl mužů zajišťují únikovou cestu. Stejně jako během noci si promítala všechny možné varianty toho, co by se mohlo stát, a snažila se přijít ještě na něco, co mohla v tak krátkém čase udělat jinak.

„Rozbijí se o naše řady a stáhnou se,“ prorokoval Phillip.

„Kéž bych mohla sdílet váš optimismus, kapitáne.“ Pocit, že je něco strašně špatně, ji neopouštěl.

Několik generálů souhlasně přikývlo. „Naše obrana je dobrá. Příkop i val jsou dlouhé, nepokusí se nás napadnout ze dvou směrů najednou – příliš by se tím vystavili našim střelcům.“

„Jsem jediná, komu připadá zvláštní, že na nás útočí i přesto, že je početně převyšujeme?“ Arana v tom cítila úskok.

„Pokud se skutečně jedná o lest, nemůžeme s tím zatím nic dělat.“

Arana si toho byla vědoma. Přesto si nechala v záloze několik oddílů, včetně hrstky mágů, aby je mohla vyslat kamkoli do bojové vřavy, když to bude potřeba. Stejně tak se cítila oslabená absencí generála Jilaie a jeho mužů. To, že útok přišel ve chvíli, kdy byla část vojska mimo tábor, nevěstilo nic dobrého.

 

Čekání se protahovalo. Slunce vystoupalo nad obzor a zalilo okolí svou zlatavou září. Celý kraj jako by na okamžik zapomněl dýchat. A pak ticho prořízl zvuk rohu. Ercova armáda se pohnula. Arana pevně zaťala pěsti.

Dole pod ní se lukostřelci připravovali k vypuštění prvních šípů. Nepřátelské vojsko se blížilo. Pod údery tolika nohou jako by se chvěla zem.

První povel, první salva šípů letící přes val…

 

Risch sledoval řež pod sebou. Nepřátelé se bezhlavě vrhli do útoku. Elfští lukostřelci jim vysílali vstříc na uvítanou jednu salvu za druhou. I tak se mnoho mužů dostalo až k příkopu. Jenže ho nedokázali přebrodit. Další řady se přes tyto nešťastníky sápaly stále kupředu, a své druhy tak topili. Na ty, kteří se dostali přes příkop, čekal za valem nepřítel.

Jedna vlna za druhou se Ercovi muži tříštili o obrannou linii Aranina vojska. Val rudl nepřátelskou krví. I když se jim na několika místech podařilo prorazit, nikdy jejich průnik neměl dlouhého trvání. Řada elfů a lidí se brzy zase uzavřela.

Ztráty na straně nepřátel byly neúměrně velké. Záhy už nebyly k přebrodění příkopu potřeba ani lávky, muži šlapali po zádech svých mrtvých spolubojovníků.

Risch nechápal, proč jejich velitel ještě nedal povel ke stažení. Ve chvíli, kdy se do boje zapojí i elfští čarodějové, bude masakr dokonán. Přesto muži dál bez přestání útočili.

Přenášelo se na něj Aranino znepokojení, když viděl ta nepochopitelná jatka. Risch ji chápal a sdílel její obavy. Celé tohle místo v něm vyvolávalo nepříjemné pocity ještě předtím, než tu došlo k bitvě.

Na tvář mu dopadl stín. Vzhlédl a všiml si hejna vran, které nad nimi pomalu kroužilo. Jeho pohled přitáhl kopec po levé straně. V ten okamžik jako by se svět zastavil. Zrak se mu rozostřil. Udělalo se mu slabo, svezl se na zem a chytil se za hlavu. Nejspíš křičel, protože se k němu okamžitě všichni seběhli.

Už tu byl… Už to viděl!

***

Královské korouhve se blyští ve slunečních paprscích. Lidé ve společnosti elfů. Zdá se, že boj má jasného vítěze, ale pak se za zády spojenecké armády vynoří další královi muži. Smrt je všude. Krev, usekané údy, nářek. Nad bojištěm to čpí magií, vznáší se tam oblaka dýmu a nad tím vším krouží vrány. Armáda proti útoku zezadu neměla nejmenší šanci.

Neznámé tváře, které viděl kdysi v Jeskyni mágů, nyní nabyly hrozivě jasných obrysů. V tratolišti krve leželi Tanis s Aranou. Elfka měla přes tvář hlubokou ránu, která šla na kost a připravila ji o oko. Přes ni ležel zhroucený králův syn, ze zad mu trčelo ulomené ratiště kopí.

Risch rychle obhlédl bojiště. To, co mělo být cestou k ústupu, se stalo cestou do jejich záhuby. Všude byla poházená těla. Ani ranění a samotní ranhojiči nebyli ušetřeni. Leželi zmasakrováni kolem velkého bílého stanu, na němž se skvěly rudé cákance.

Plavou hřívu poznal okamžitě – rozšklebená rána na krku Nefe téměř oddělila hlavu od těla. Rozhlédl se, zda neuvidí Ianna. Po chvíli ho skutečně vycítil. Magie, vznášející se nad bojištěm, byla vlkodlakova. Rozséval zkázu mezi nepřáteli. Jeho kouzla byla bezohledná, krutá. Vyrývala hlubokou mrtvou brázdu v zemi kolem a brala všechny a všechno, co jim přišlo do cesty, s sebou do horoucích pekel.

Risch doklopýtal k řece, chtěl se odtamtud dostat co nejdál. O něco zakopl a upadl. Když se otočil, aby zjistil, co to bylo, začal křičet. Vedle něj leželo jeho vlastní tělo, ruce rozhozené do stran, nevidoucí oči upřené do nebes…

***

„Rischi! Prober se!“

Teprve po hodné chvíli začal vnímat Aranin hlas. Svět se s ním zhoupl a druid začal zvracet. Elfští generálové se na něj znechuceně dívali a odstoupili od něj.

Chvíli trvalo, než se dokázal z vidění vzpamatovat a zformulovat srozumitelné věty. Arana mu podala lahev s vodou a Risch ji vděčně přijal.

„Napadnou nás zezadu,“ dostal ze sebe nakonec.

Najednou mu všichni věnovali zase pozornost.

„O čem to mluvíš?“ zeptala se ho Arana šeptem.

Ukázal za sebe na jejich ústupovou cestu. „Přijdou odsud, bude jich moc, zmasakrují nás…“

„To není možné,“ oponoval jeden z generálů. „Tudy jsme přišli a tato cesta byla důkladně prověřena, není možné, aby nám odtud nepřítel vpadl do týlu.“

„Je to možné…, pokud by měl Prach,“ zamyslela se královna. „Jsi si jistý, že jsi viděl to, co jsi viděl?“

Druid se na ni ještě trochu zamlženým zrakem podíval. „Tohle bych si nevymyslel ani v nejdivočejším snu.“

Arana zaváhala, ale pak se rozhodla mu důvěřovat. „Okamžitě povolejte záložní oddíly. Odvolejte třetí a čtvrtý oddíl čarodějů z předních linií!“

„Má paní?“

„Okamžitě!“ zavelela. „Ať jsou neprodleně připraveni k obraně před nepřátelským útokem. Stáhněte sem veškerou možnou magickou podporu!“

Poslové se ihned rozutekli předat její rozkazy. Generálové na ni hleděli chvíli s nedůvěrou, ale její rozhodnost je záhy přesvědčila, že Rischova vidění není radno brát na lehkou váhu.

 

Muži se začali pomalu přesouvat a tvořit uspořádané řady na okraji pole, odkud hrozil vpád nepřítele. Vyvolalo to trochu zmatek, ale naštěstí ne takový, aby došlo k narušení linií.

Ke královně se přihnal zaprášený, uřícený posel.

„Dejte mu někdo napít,“ poručila, když si od něj převzala vzkaz. Rychle ho prolétla.

„Co je to?“

Arana si povzdechla. „Je to zpráva od generála Jilaie. Do západu slunce bude tu a jeho muži se připojí k našemu boji.“

„To je snad dobrá zpráva, ne?“

Nad bojištěm se rozezněl roh.

Ústupovou cestou se k nim tryskem hnalo několik jezdců – Kate a její oddíl průzkumníků. Jeden z mužů se jim gesty snažil něco naznačit, pak ale spadl s koně – nejspíš byl sestřelen. Ostatní se ještě víc sklonili ke koňským hřbetům a pokračovali k linii elfských vojáků, kteří již ustupovali, aby mohli jezdci bezpečně projet.

„Byla by to dobrá zpráva, generále Klei, kdyby se měl Jilai ještě ke komu vrátit…“