Kapitola dvacátá druhá - V boji tajemství neobstojí

Sotva Kate a její oddíl projeli do tábora, hradba těl se za nimi znovu uzavřela. Neustále sem proudili další vojáci, ale i tak bylo Araně jasné, že tuhle linii neudrží – nepřítele tu nezbrzdí nic, jen muži a narychlo vytvořené magické ochrany.

„Zavelte k ústupu!“

Možná by to někdo mohl shledávat zbabělým, ale neviděla důvod, proč nechat svoje vojáky zmasakrovat, když se mohli na druhém břehu přeskupit a zaútočit podle svého vlastního plánu. Risch jim získal snad dostatek času.

„Jako první pošlete na druhý břeh raněné a ranhojiče. Pak začněte postupně stahovat oddíly – nejprve jízdu. Čaroděje a lukostřelce tu chci do posledního – budou krýt náš ústup.“

„Má paní,“ ozval se generál Klei, „měla byste se také dostat co nejrychleji na druhý břeh.“

„To nepřipadá v úvahu, generále. Nemohu teď své vojsko opustit. Budu ráda, pokud spolu s dalšími generály naplánujete další postup. Chci se okamžitě přeskupit a zaútočit, nehodlám kvůli téhle jejich lsti přijít o tolik mužů, v kolik Erco doufá.“

Postarší elf vypadal, že začne protestovat, nakonec ale jen zasalutoval a odešel splnit její rozkaz. Arana hodlala zachránit tolik mužů, kolik bude možné. Neměla v úmyslu se do Ercova boje zapojit víc, než bude nezbytně nutné. Jen ať si vojáci přijdou – zastihnou jen poslední zbytky jejích oddílů… Ať je uvítá prázdné tábořiště a elfské vojsko rozmístěné mimo dostřel na druhém břehu řeky pod magickou ochranou. Pak vpadnou do zad oni Ercovi – jen ať ochutná svoji vlastní medicínu.

Vyslala ještě několik poslů a brzy na kopci osaměla jen s Rischfieldem. Rozhlížela se po bojišti. V přední linii docházelo k větším průnikům. Její muži vždycky nakonec řady zase uzavřeli, ale s příchodem posil se nepřátelské útoky stávaly zběsilejšími. Z druhé strany, od cesty, která je měla odvést do bezpečí, stoupal zvířený prach. Armáda se blížila.

Bála se. Nechtěla to přiznávat, musela zůstat silná…, ale přesto se jí strach z toho, co přinesou následující hodiny, zakusoval hluboko do útrob.

Zanedlouho se k ní připojila udýchaná Kate. „Měli Prach!“

Arana přikývla. „Myslela jsem si to.“

„Jak jste věděli, že se blíží?“

„Vzpomněl jsem si na vidění, které jsem měl v Jeskyni mágů,“ vysvětlil Risch.

„A díky všem bohům za to,“ zašeptala Arana, která si s úlevou všimla, že se na kraji tábora otevřel portál, kterým se začínali přesouvat do bezpečí první ranění.

„Kolik jich je?“

„Nemám tušení, portál se nám otevřel hned za zády. Jakmile jsme spatřili královy vojáky, rozjeli jsme se do tábora varovat vás. Nechala jsem ale v záloze jednoho z mých nejlepších průzkumníků. Má s sebou Prach, takže se snad dokáže dostat rychle zpátky a říct nám, jak moc zlé to bude.“

Zlodějka si prohlédla činnost v táboře. Všichni byli připraveni i na tuhle možnost, takže jí záhy došlo, co je to v táboře za shon. „Copak, nechceš Ercovi dopřát jeho bitvu?“ zeptala se a v hlase jí zaznívalo pobavení.

„To opravdu nechci.“

„S tím ti ráda pomůžu…“

Armáda se blížila. Arana nepotřebovala zvědy, aby věděla, že vojáků bude tolik, aby je v otevřeném poli dokázali porazit. Tanisův otec si to načasoval velice dobře – musel mít své špehy, kteří ho upozornili na to, že královna vyslala část vojáků dobýt hlásky. A tak udělal to, co by od něj nečekali – zaútočil místo toho, aby se schovával za bytelnými zdmi Folmar.

Arana ho hodlala přimět, aby toho hořce litoval.

Když se Tanis dozvěděl, že se Arana odmítla přesunout spolu s dalšími veliteli do provizorního stanu na druhé straně řeky, dopálilo ho to. V propoceném a zakrváceném oblečení se hnal k jejímu stanu. Cestou míjel ustupující oddíly. Stažení sil probíhalo zatím hladce, bez paniky. Přesun elfských vojsk byl i tak o poznání plynulejší. Také to byli oni, kdo dohlížel na průchod Phillipových lidí. Teprve, když byli lidé v bezpečí, prošli sami elfové.

Čarodějové udržovali portál otevřený a na druhé straně se o nově příchozí postarali zálohové jednotky. Pomalu tam vznikal nový tábor – mimo dosah případných střel.

Tanisovi bylo jasné, stejně jako Araně, že pohyb v jejich táboře nemohl uniknout pozornosti. Ercovi generálové udělají všechno proto, aby zaútočili co nejdřív. Vlastně nechápal, jak je možné, že ještě neslyší od ústupové cesty zvuky boje.

Udýchaně doběhl na kopec.

„Jak to, že jsi nebyla mezi prvními, kdo opustil bojiště!“ zakřičel okamžitě na Aranu.

Elfka sebou trhla, ale pohlédla mu zpříma do očí. „Nemohu opustit svoje muže!“

„Mrtvá jim k ničemu nebudeš. Okamžitě jdi k portálu!“

Arana ho zpražila pohledem. Tanis měl štěstí, že se žádný z jejích generálů nenacházel tak blízko, aby mohl slyšet, jak neuctivě s ní mluví. „Jsem královna, velitelka tohoto vojska, a neodejdu odsud, dokud nebudou všechny jednotky bezpečně na druhé straně, teprve pak začnu ustupovat společně se svými muži.“

Tanis se pozastavil nad jejím ledovým hlasem. Najednou už se nezmohl na odpor, na žádné výčitky. Stravoval ho strach. Věděl, že i Arana má strach, ale odmítá ho dát najevo.

„V tom případě budu stát po tvém boku.“

Arana zvažovala, že bude protestovat, ale nakonec jen přikývla. Když neodešla, nedala mu vlastně jinou možnost, než se k ní připojit zde.

„Kdo velí předním liniím u valu?“

„Generál Bario, jeho důstojníci a Iann. Všichni se řídí pokyny pro ústup, až zazní smluvený povel.“

Elfka souhlasně pokývla hlavou. „Dobrá.“

Tanis viděl, jak se v dálce šikují řady a míří směrem k nim. Mezi vojáky to zašumělo, když se země rozezněla pod údery kopyt.

„Věděli jste o té armádě ještě dřív, než tu byla. Jinak bys nestihla odvolat jednotky, aby zabezpečili ústupovou cestu,“ vydechl překvapeně. „Jak je to možné?“

„Měl jsem vidění,“ vysvětlil stručně Risch.

Arana přelétla pohledem tábor. Ještě nebyl zcela přemístěn. Jednotky neustále procházely na druhý břeh řeky, kde pokračovaly v postupu na předem určené místo. Portál byl díky čarodějům dostatečně velký, aby jím prošlo několik povozů vedle sebe. Přesto byl postup k uzoufání pomalý. Ranění byli pryč, stejně tak většina zásob. Přesto ještě stále nejméně polovina vojáků, kteří měli být přesunuti, zůstávala stále v táboře.

„Potřebují více času,“ poznamenal Risch.

S pohledem upřeným na blížící se armádu Tanis jen zavrtěl hlavou. „Víc času nemáme. Tyhle řady nepřítele na dlouho nezadrží.“ Tím jen řekl nahlas to, co všichni stejně věděli už celou dobu…

Nepřátelská jízda přešla z kroku do cvalu a postupně začala zrychlovat. Země se chvěla. Araně bušilo srdce nervozitou. Nedokázala si představit, co musí cítit muži v prvních řadách.

Vykřikla povel v elfštině. Linie mužů se ustálily. První řada zarazila do země mohutné štíty a zpoza nich se naježila hradba vysokých pík. Lukostřelci si připravili tětivy a šípy.

Jízda přešla do trysku a nyní již byla patrná klínová formace, kterou zaujala. Projede prvními řadami jako nůž máslem.

Arana vykřikla další povel a vzduch zapraskal magií.  Tanis neviděl, co se stalo, ale bylo mu jasné, že to nepřátelští vojáci brzy pocítí na vlastní kůži.

S každým úderem kopyt se krátil jejich čas. V ozvěně bušilo všem přítomným srdce.

A pak to přišlo.

Střet.

Arana musela na okamžik zavřít oči – měla pocit, jako by sama pocítila sílu nárazu koňského těla. Když je opět otevřela, viděla už jen řež.

Magie sice jízdu zpomalila, ale víc toho zatím nedokázala. První srážka byla mohutná, jak se dalo čekat. Štíty část náporu zmírnily, stejně jako píky – mrtvá těla znepříjemňovala průjezd zbytku vojáků. Ale Ercovi muži stejně prorazili. Oddíly elfských vojáků se rozdrobily na drobné ostrůvky v moři zvířecích těl. Obranná linie se rozpadla. Tohle byl boj. Meče létaly vzduchem a utínaly údy. Krev tekla proudem.

Jezdců bylo odhadem zhruba pět set. Ona měla v této linii jednou tolik mužů s podporou lukostřelců, kteří zasypávali nepřítele střelami, a čarodějů, kteří se postarali o každého, komu se podařilo proniknout za obrannou linii.

Přesto to nemusí být dost.

V těsném závěsu za jízdou pochovala pěchota. Pokud se Araniným mužům nepodaří rychle vyrovnat řady, Erco je rozdrtí…

Krvavé ostrůvky v oddílech jejích vojáků se pomalu uzavíraly. Hradba těl se přelévala přes mrtvé nepřátele, aby se znovu postavila dalšímu protivníkovi. Nebylo to ale dost rychle…

Arana se ohlédla směrem k táboru a následně zatroubila na roh, který měla do té doby pověšený u pasu.

Ráz bitvy se náhle změnil. Bránící se jednotky se v rámci možností přeskupily a začaly pomalu ustupovat k portálu. Nepřátelé u valu se dali na ústup, proto byl i postup této části vojska rychlejší a spořádanější. Lukostřelci posledními šípy kryly ústup, stejně jako čarodějové.

Tanis rázně pokynul Araně i Rischovi a společně začali sestupovat z kopce k portálu. Sami měli magické krytí, aby je nezasáhly nepřátelské střely.

V táboře se střetli s dvěma jednotkami, které mířily stejným směrem.

Náhle vzduch kolem nich zapraskal. Arana se rozhlédla: přišli o magickou obranu. Čaroděj, který je chránil, nechápavě koukal na šíp trčící mu z hrudi. Pak se bezvládně skácel na zem. Ve stejnou chvíli nepřítel prorazil posledními řadami jejích vojáků a hrnul se směrem k nim.

Elf z jednotky, v jejímž doprovodu se nyní nacházeli, něco zakřičel. Tanis jeho jazyku nerozuměl, ale podle toho, jak se vojáci postavili před Aranu, věděl, že to molo znamenat jen jedno: Chraňte královnu!

Popadl ji za ruku a vláčel ji směrem k portálu. Risch jim byl v patách. Neohlíželi se. Tanis věděl, co by tam našel. Zvuk boje mu to jasně napovídal. Tábor před nimi byl již takřka prázdný, nikdo jim nepřekážel v cestě.

Arana náhle zakopla a upadla. Risch jí okamžitě pomohl na nohy. V tu chvíli si Tanis všiml, že její obránci selhali a nepřátelé se dostali až za ně. Portál, který byl tak blízko, byl zároveň neskutečně daleko – přes poházené věci v táboře se k němu nedostanou dřív, než je dostihnou vojáci, kteří se k nim v tuto chvíli blížili již ze dvou stran.

Nedaleko od nich se otevřel menší portál, kterým se dostaly pryč zbytky vojáků od valu. Osaměli jen s hrstkou vojáků na cestě k řece mezi nepřáteli. Tanis sáhl po váčku u pasu a proklel se, že na vlastní zásobu Prachu nepomyslel dřív. Jenže tam, kde měl být kožený váček, bylo jen prázdno. Arana s Rischem už byli zpět u něj a klopýtavě utíkali k portálu.

Tanis nechápal, proč nikdo neposlal malou jednotku, aby odsud dostali královnu… Nejpravděpodobnější bylo, že si jich nikdo pořádně v tom zmatku nevšiml. Dostal vztek – varoval ji, aby neriskovala… a ona ho neposlouchala. Ostatně jako nikdy.

Z úvah ho vytrhla prudká bolest v rameni. Postřelili ho! Risch se snažil je alespoň částečně zaštítit svými kouzly, ale Tanis si všiml, že druid je také zraněný – nedokázal říct, kdy ke zraněním přišel. Po jeho levici Arana odrazila útok vojáka, který se dostal až nebezpečně blízko.

K portálu jim zbývalo už jen několik posledních desítek metrů, když je dostihli nepřátelé a zahradili jim cestu. Nikdo z trojice ani na okamžik nezaváhal a začali si společně prosekávat cestu do bezpečí.

V tu chvíli se ale okraje portálu zavlnily a okolí na okamžik zahalil duhový opar. Pak se jim cesta na druhý břeh řeky před očima rozplynula.

Tanis zůstal na okamžik jen nevěřícně zírat, ale rychle se vzpamatoval.

„K řece!“ zavelel. Doufal, že když je jejich vlastní muži uvidí ve vodě, zachrání je alespoň potom. Ale k řece to byla ještě dlouhá cesta…

Když se společně dostali z krátkého obležení a rozeběhli se k řece, Risch se nemohl zbavit dojmu, že přesně takhle se k řece nejspíš dostal i ve své vizi… Oklepal se při pomyšlení na vlastní mrtvé oči obrácené k obloze. Horečnatě se rozhlížel a za pomoci magie odrážel vše, co mu přišlo do cesty.

„Běžte,“ zasípal Tanis a zastavil se. Risch s Aranou se po něm ohlédli – oba krváceli z drobných šrámů. Tanis oproti tomu sotva hýbal levou rukou, do níž ho střelili. Vypadal strhaně a ztěžka oddechoval. „Běžte, já se je pokusím zadržet…“

„Na to ani nemysli!“ okřikla ho okamžitě Arana. „Dostaneme se tam společně…“

„Anebo vůbec – zmiz odtud!“ zakřičel na ni.

„Ne!“ Tasila meč a stoupla si vedle něj. Pak se rychle ohlédla po druidovi. „Běž k řece, dostaň se do bezpečí.“

Jenže Risch věděl, že se k řece živý nikdy nedostane, viděl to. A Arana s Tanisem tady zemřou – vzhledem k přesile, jaká se k nim blížila, nebylo divu. Musel vymyslet něco jiného. Zběsile se rozhlížel, aby na něco připadl…

„Nevím, jestli jsem ti to říkal dost často…, ale miluju tě.“

Arana pohlédla Tanisovi do očí. „Tohle není rozloučení. Musíme to přežít, protože ti musím něco říct…“

Tanis už neměl čas se zeptat na to, co tím myslela, protože se k nim dostal první voják. Na jeho drzý útok odpověděl svým vlastním.

Stáli zády k sobě, aby se jim nikdo nemohl dostat do zad, a jejich meče se míhaly vzduchem jako rozmazané šmouhy. Arana byla v boji se zbraněmi dobrá, ale kouzla jí také šla velice dobře…

V tu chvíli si Tanis uvědomil, že ji neviděl kouzlit už několik týdnů. A ani dnes, když byla v ohrožení života, nepoužila magii. Rychle se po ní ohlédl. Nemýlil se – nečarovala, jen nepřátele sekala na kousky, seč jí síly stačily.

Nekouzlila…, ale proč?

A pak ho to napadlo. Na mysli mu vytanula povídačka o lady Samers, která, jak nedávno zjistil, vůbec žádná povídačka nebyla. Temná elfka se nemohla Ercovi bránit, protože přišla o magii. Přišla o ni proto, že byla těhotná…

Arana čeká dítě…, jeho dítě!

Nedokázal v ten okamžik přesně popsat, co cítil, ale do žil mu to vlilo novou energii.

Odrazil útok, který vedl na Aranino rameno. Musí ji odsud dostat za každou cenu. Musí!

Pokoušel se prosekat si cestu k řece, ale nepřátel bylo mnoho. A pak v jednu chvíli, kdy ho levá ruka přestala již zcela poslouchat, se k němu dostal kopiník.

Tanis se pokoušel jeho útoky odrážet, ale jednou rukou neměl šanci. Byl k smrti unavený a cítil, že se o něj pokoušejí mdloby. Chtěl odsud dostat ženu, kterou miloval a která v sobě nosila jeho dítě; ženu, která ho nikdy neposlouchala… Ale teď věděl, že to nedokáže…

Kopí mu proniklo hluboko do boku. Bylo jen otázkou času, než k tomu dojde.

Ranou mečem se mu podařilo útočníka zabít, ale s kopím stále v ráně pak klesl na kolena. Už nemohl dál.

„Ne! Ne!“ Araně se v třpytivých očích leskly slzy, když k němu přiskočila a zoufale máchala mečem na všechny strany, aby od něj udržela vojáky co nejdál. Marně…

Vzduch kolem nich zajiskřil. Vojáci si zakryly oči před duhovou září, která je na okamžik oslepila. Pak je smetl na zem mohutný poryv magické energie.

„Honem!“ zavelel Risch. Přiskočil k Tanisovi a spolu s Aranou ho zvedli na nohy.

Risch za pomoci magie odštípl část ratiště, ale kopí nechal v ráně, aby jejich přítel nevykrvácel, než se dostane k ranhojičům. Za jejich zády byl otevřený portál – druidovi se podařilo najít někde Prach.

Zatímco se Ercovi muži sbírali ze země, Arana s Rischem dovlekli Tanise k portálu a záhy se ocitli na druhé straně řeky. Všechno odtud vypadalo tak vzdálené…

„Možná půjdou za námi!“ varoval spěšně Risch okolostojící elfské vojáky. Ti neváhali a okamžitě zaujali postavení kolem portálu. Nikdo však skrz nepřišel. Temně fialové okraje se zavlnily a magický průchod rázem zmizel. Teprve pak si Risch úlevně vydechl.

„Ranhojiče! Rychle!“

Společně položili Tanise opatrně na zem. Celý se chvěl a zdálo se, že každou chvílí omdlí.

Zvedl ruku a dotkl se Aranina břicha. „Proč jsi… mi to neřekla… dřív?“ zeptal se hlasem ne výraznějším než šepot.

Na tvář mu dopadly elfčiny slzy. „Chtěla jsem, tak strašně jsem chtěla…“

Ale to už Tanisova ruka ochabla, když ztratil vědomí.