Kapitola dvacátá devátá - Nový svět

Risch se probral a se zaúpěním se pokusil posadit.

„Lež.“ Jemné ruce ho s přiměřenou razancí udržely na zemi. Chvíli mu trvalo, než se pořádně rozkoukal, a i potom měl zrak trochu rozostřený. Skláněla se nad ním elfská léčitelka.

Když se rozhlédl, uvědomil si, že se stále nachází poblíž Modrého jezera, přesto se tu nacházelo neuvěřitelné množství vojáků a léčitelé. Poznal i několik čarodějů, kteří procházeli okolí a bedlivě ho zkoumali. Ve chvíli, kdy jeden z mágů opatrně sebral duhově opalizující úlomek, došlo Rischovi, že hledají zbytky roztříštěného nože. Schvaloval jejich počínání – ta zbraň mohla být stále ještě nebezpečná.

V ten okamžik se náhle rozpomněl, co se stalo. Jako na zavolanou se ozvalo zranění pod ramenem. Bolest mu vystřelila od lopatky až do konečků prstů, které ho nepříjemně zabrněly. Cítil, že má zranění obvázané. Rána na břiše byla zacelená – nejspíš díky magii. Přesto v místech, kde ho Temný vládce zranil, pociťoval zvláštní tah a tupou bolest.

Zkusmo rukou pohnul. Necítil, že by měl něco zlomeného. Pokud pomineme bolest, ruka fungovala normálně. Ulevilo se mu – podařilo se jim tedy nejspíš dostat úlomek nože ven z jeho rány…

Když se od něj léčitelka vzdálila, Risch vstal, a i když se cítil zesláblý a malátný, přehodil přes sebe vlastní zakrvácený plášť a vydal se na obhlídku. Nebylo toho moc k vidění.

Došel k Tanisovi, který seděl na kameni u rozrůstající se hromádky střepů diamantového skla. Ruka mu stále visela podél těla. Znervózňovalo ho, že nedaleko od nich leží několik těl přikrytých bílou látkou, skrze niž prosakovala krev. Neodvažoval se zeptat, zda pod nimi kromě Kate a Ianna neleží i Arana.

„Arana je v táboře, jakmile otevřela portál, okamžitě se sem nahrnula garda. Generál Jilai trval na tom, že tady jeho královna nezůstane už ani okamžik…“

Rischovi se ulevilo.

„Nevěděl jsem, jestli jsem…,“ nedořekl. Ani nemusel, Tanis věděl, co měl na srdci.

„Zachránil jsi jí život, jsem na věky tvým dlužníkem.“

Risch jen přikývl, nevěděl, co by měl na to Tanisovi říct.

 

Den postupoval, střepů z nože bylo stále méně a čarodějové už neměli co na práci… Risch se cítil nesvůj, že pro ně stále nikdo nepřišel, ale jelikož Tanis vypadal se vším srozuměný, nechal to být.

V podvečer se do svahu vyškrábala skupinka vojáků, kteří mezi sebou nesli na nosítkách tělo. V polámané a promáčené postavě by málokdo spatřil Ianna, přesto to nemohl být nikdo jiný.

Jako by se čekalo celou dobu jen na tohle, Tanis se zvedl. Vydal několik rozkazů, které se elfové rozeběhli splnit. Když před něj položili Iannovo tělo, zůstal nehybně stát a jen zíral na strnulou, bledou tvář.

Na Rische plně dopadlo vědomí toho, co znamenala skutečnost, že on Erca zabít nedokázal, zatímco Iann ano. Pokradmu se podíval na Tanise. Věděl princ, že je vlkodlak jeho bratr? Podle toho, jak Tanis svíral amulet, který mu Iann dal, to věděl. Druida se zmocnila mnohonásobná lítost. Nejen nad Iannovou smrtí, ale i nad tím, koho všeho zarmoutila nečekaným způsobem. Bylo to nespravedlivé.

Popadla ho zlost. Na Osud, na Magii, nebo jak si ta entita říkala. Zkrátka na tu vyšší moc, která si zahrávala s lidskými životy. Nezajímala se o to, koho zničí, sledovala jen vlastní cíle. Risch se dávno vzdal víry ve spravedlnost, ale to, čeho byl svědkem, ho pobuřovalo do hloubi duše. Proč dostal možnost nahlédnout do budoucnosti, když ji nemohl změnit? Dokázal pozměnit některé okamžiky, ale to jen vedlo k tomu, že se naplnily pozdější vize. Proč i s tímhle darem zůstával bezmocným k běhu širších událostí? Mělo to tak být… Dřív by mu tahle myšlenka dodala alespoň zdání klidu, ale nyní už neměla takovou sílu. Risch věděl, že se stal loutkou ve větším plánu a pulzování pod lopatkou ho jen utvrzovalo v tom, že neví, jakou další roli ještě má sehrát.

Věděl jen jedno: navzdory všemu, čemu věřil, se přesvědčil o tom, že svůj osud změnit nelze…

Když se elfové seřadili, otevřel se na Tanisův popud portál.

Jako první jím prošli čarodějové. Jeden z nich nesl dřevěnou skříňku s kováním, v níž byly úlomky magického nože. Za nimi následovali muži, kteří nesli těla padlých, a za nimi léčitelé, kteří dali Rische a Tanise dohromady. Učenec spolu s princem prošli portálem až jako poslední. Chvíli poté se magický průchod zamihotal a nenávratně zmizel, zanechávaje za sebou obraz zkázy.

Zpět na pevnině je ale nepřivítala elfská delegace v čele s Aranou, jak oba doufali. Stála tam početná skupina jezdců na koních z řad lidí, kteří na nově příchozí mířili zbraněmi. Elfové to brali jako urážku a nesli to nelibě. Tanis ovšem tušil, odkud vítr vane.

Vpřed vyjel jeden jezdec, sundal si přilbu a zadíval se na Tanise.

„Hovořím k Tanisovi de Valari, prvorozenému synovi samozvaného krále Erca de Valari?“

Tanis jen přikývl.

Jezdec kývl na dva své společníky, kteří sesedli a přistoupili k princi.

„Byl jsi prohlášen vlastizrádcem a máš být dle zvyklostí lidského práva předveden před Nejvyšší soud. Půjdeš s námi dobrovolně?“

Elfové při těch slovech sáhli po zbraních, stejně jako Risch, ale Tanis je pohybem ruky zastavil.

„Půjdu s vámi dobrovolně.“

„Tanisi, to nemůžeš!“ zašeptal druid naléhavě.

Ercův syn se na něj shovívavě usmál. „Když s nimi nepůjdu, pobijí nás jako psi. Neprošel jsem tím vším jen proto, aby to nakonec vyšlo nazmar.“

„Arana má přece dohodu…“

Risch nemohl vědět, jak to chodí. Tanis ano. „Arana měla dohodu s Hafgalem a ten byl pouze regentem – mužem, jemuž byla svěřená dočasná hodnost,“ podotkl. „Pokud v naší nepřítomnosti lidé zvolili svého nového vládce, dohody, které Hafgal uzavřel, nemusí platit. Bude třeba je vyjednat znovu…“

„To znamená, že válka ještě není u konce?“

„Pokud se Arana nedohodne s novým králem, tak to tak může být…“

Risch už nestihl říct nic dalšího, protož dva vojáci chytili Tanise pod pažemi, nasadili mu železná pouta a odvedli ho pryč.

Jako kdyby druid okamžitě převzal velení, elfové ho začali na slovo poslouchat. Opět se uspořádali a otevřeli další portál do jejich ležení.

Risch se okamžitě vydal do Aranina stanu. Předpokládal, že tam královnu nezastihne, protože bude ještě dojednávat podmínky nové mírové smlouvy mezi elfy a lidmi. Sice vytáhli proti Ercovi, ale tím vlastně vyhlásili válku všem lidem Vërmësu.

Jenže Arana byla ve svém stanu a pochodovala sem a tam jako vzteklé zvíře zavřené v kleci. Štěkala na Jilaie a Kleie, kteří se ji snažili přivést k rozumu.

Jakmile spatřila učence, stal se dalším terčem pro nepřetržitý příval jejích slov.

„Rischi, řekni mi, že to není pravda, že se jim Tanis nevydal dobrovolně?!“

Druid jen zavrtěl hlavou.

„V tom případě s nimi neuzavřu žádnou dohodu, dokud mi Tanise nevrátí. A jestli se ho nebudou chtít vzdát, tak je rozneseme na kopytech našich koní!“

„Vaše Veličenstvo, nemůžete…“

„Mlč, Kleii!“ okřikla ho, v očích potlačované slzy. Ztěžka dosedla na jednoduchou židli. „Já to přece vím,“ hlesla nešťastně. „Vím, že nemůžu postavit budoucnost tolika lidí na tom, zda nám druhá strana vydá válečného zločince, kterému jsme my dali milost…“

Oběma generálům byla očividně celá situace nepříjemná. Ani jeden z nich neměl Tanise v lásce, ale uznávali ho jako válečníka. Mnohokrát dokázal, že si zaslouží respekt a události tohoto dne toho byly dalším nezvratným důkazem.

„Podílel se na svržení Erca, myslím, že k tomu během soudu přihlédnou…,“ navrhl nesměle Jilai.

„Kéž by jejich vůdci byli tak prozíraví… Ale Farael, jejich nový král, se nezdál tomuto návrhu příliš nakloněn.“

 

Risch zůstal s Aranou ještě chvíli poté, co oba generálové odešli.

„Ještě dnes večer vyrazíš do Kle-nu-Ariëni za Kalienem. Doneseš mu úlomky toho nože, aby se o ně postaral, a necháš ho, aby prohlédl tvoje rameno. Magická zranění jsou zrádná a já nechci nechat nic náhodě.“

„Chci ti pomoct vyjednat nové podmínky míru…“

Arana ho utnula pohybem ruky. „Nebudeš tu nic platný. Pokusím se Tanisovi zachránit život všemi dostupnými prostředky, ale potřebuji, abys byl v našem hlavním městě a postaral se o sebe a ten nůž – nechci, aby padl do nesprávných rukou. A taky potřebuji, abys zařídil… pohřeb.“

V tu chvíli se mezi nimi rozhostilo napjaté ticho. Nikdo z nich ještě nedostal příležitost oplakat mrtvé přátele. Ačkoliv Risch cítil lítost, nedokázal prolévat slzy. Věděl, že ten okamžik přijde, ale zatím mu to všechno připadalo tak neskutečné, že to prostě nedokázal.

Královna k němu přistoupila. „Rischi, pokud bych nemohla Tanise zachránit tak, aby to nepošpinilo zákony, a musela bych se uchýlit k léčce…, můžu s tebou počítat?“ V jejím hlase zazněl takový strach, až to druida překvapilo.

„Na to se mě přece nemusíš ptát,“ zašeptal.

Arana ho prudce objala a on ucítil, jak se jí pod lehkou tunikou zakulacuje bříško. Teprve v tu chvíli mu plně došly veškeré spojitosti…

 

***

Když se Risch spolu s několika muži dostal do základního tábora na úpatí Ardénských hor, byla už hluboká noc. Přechody skrze portály jeho zdravotnímu stavu neprospěly a on nebyl schopen pokračovat. Omluvil se proto vojákům a zamířil do nedalekého srubu, kde měl ještě před celými věky vyhrazené místo na spaní. Bylo tam čilo – právě se odtamtud přerozdělovaly zásoby pro léčitele a potraviny na zítřejší ráno.

Když Risch vešel do srubu, ujala se ho elfská léčitelka, která ho zavedla do jednoho volného pokoje. Učenec byl vyčerpaný, přesto se zmohl na to, aby po dívce poslal vzkaz Aeně, že je v pořádku a že je tady.

Nedlouho poté Aena bez zaklepání vtrhla do jeho pokoje, a když ho viděla usazeného na posteli, vrhla se mu kolem krku, až ho povalila.

„Tolik jsem se o tebe bála,“ vzlykala mu do ramene.

„Už je to dobré,“ utěšoval ji a hladil ji po vlasech.

Aena s ním zůstala až do rána – dělili se spolu o jednu úzkou postel, ale Rischovi to nevadilo, teplo jejího těla ho příjemně uklidňovalo.

Vyprávěl jí, co se stalo. A pak, během noci, na něj všechno plně dolehlo. Jako by se probral z podivného transu, najednou si plně uvědomoval, o co přišel. V tu chvíli si slzy konečně našly cestu na povrch a on byl rád, že je tam Aena s ním, aby mohla utěšit ona jeho.

 

Druhý den už se Risch cítil lépe, a tak mohl vyrazit na poslední úsek cesty do Kle-nu-ariëni. Aena ho doprovázela. Nechtěla ani slyšet o tom, že by šel sám.

Původní druidův doprovod se do města odebral již včera večer – vojáci měli dozajista rozkazy od Arany. Dva elfové se uvolili, že učence a jeho společnici doprovodí, aby neměli problémy se vstupem do města. Ale i kdyby s nimi nešli, na problémy by nejspíše nenarazili.

Celé město bylo ve víru oslav. Odevšad zněla hudba, a když Risch projížděl branou, snášely se na něj okvětní lístky. Na popud Arany projel celým městem, aby si ho lidé mohli prohlédnout. Fámy o tom, co se stalo u Modrého jezera, se už dostaly sem a někteří z obyvatel si na Rische ukazovali.

„To je ten druid, co dokázal čarovat i se Zakovanou pěstí…“

„Slyšela jsem, že on vyrobil ten nůž, co zabil Erca…“

Risch to poslouchal plný rozpaků a Aena se tomu smála.

„Zdá se, že z tebe bude za chvíli legenda.“

„Vypadá to tak,“ přisvědčil.

Naklonila se k němu ze sedla. „Moje legenda,“ zašeptala majetnicky.

 

Když dorazili na dlouhou příjezdovou cestu před palác královské rodiny, nemohl si Risch nevšimnout, že se podél ní ocitlo šest vysokých kamenných kvádrů, které pilně opracovávalo několik elfů.

„Co to je?“

„Budou to sochy.“

„Čí?“

Aena mu věnovala pobavený pohled.

„To snad ne?!“ vyhrkl Risch, když mu to došlo.

„Neboj, ještě jim to zabere dlouhé měsíce, než si někdo z vás bude vůbec aspoň trochu podobný.“

„Ale to přece…,“ zakoktal učenec. Tyhle projevy úcty nebyly nic pro něj. Nepřipadal si jako hrdina.

Když za ním zapadly dveře pokoje, kde byl ubytován při prvním příjezdu do elfského města, oddychl si. Všichni sloužící na něj civěli, dělali všechno pro to, aby se mu zavděčili… Risch z toho byl nesvůj a po chvíli ho to začalo obtěžovat.

Byl rád, že se mohl konečně umýt a v klidu najíst. Pak okamžitě vyrazil za mistrem Kalienem, pod paží nesl dřevěnou schránku.

Starý čaroděj mu otevřel až po druhém zaklepání a zamračil se na něj. „Chlapče, myslel jsem, že se tě už nedočkám.“

Risch se nechal zatáhnout do jeho pracovny, kde kromě vždy přítomného ohně v krbu hořelo ještě několik kahanů pod skleněnými baňkami.

„Koukám, že jste nezahálel.“

„Jistě, že ne, co jsem měl dělat, když se zpozdilo to, co jsem měl zkoumat?!“

Risch věděl, že se čaroděj zlobí jen na oko, takže na to nereagoval, jen mu předal skřínku s pozůstatky diamantového nože.

Kalien si je dlouho prohlížel.

„Tak je to pravda, opravdu se roztříštil… Budeme se ho muset pokusit složit, abychom věděli, kolik úlomků chybí. Musíme doufat, že se jich ztratilo co nejméně.“

Risch si promnul rameno a zašklebil se při vzpomínce, jak mu jeden ze střepů vniká do těla. „Jsem rád, že to ze mě vyndali…“

Elf se na něj nechápavě zadíval. „Nevyndali,“ řekl po chvíli.

„Cože? Vím jistě, že mě jeden z úlomků zasáhl! Když jsem se probral, měl jsem zranění ovázané a nic nenasvědčovalo tomu, že bych v ráně něco měl… Museli ho vyndat.“

Čaroděj ho dovedl k židli a byl očividně na rozpacích. „Já netušil, že ti to nikdo neřekl, Rischfielde. Podle toho, co mi řekli čarodějové, tě jeden ze střepů opravdu zasáhl. Ale když se k tobě dostali léčitelé, nebylo po něm ani památky.“

„Ale to není možné, tak ho musela vyndat Arana s Tanisem…“

Kalien zavrtěl hlavou.

„To znamená, že ho mám pořád nějakým způsobem v sobě?“

Elf chápal mladíkovo zděšení, ale nemělo smysl nic před ním tajit.

„Když jste mluvil o tom, že zpozdil váš výzkum, nemluvil jste o tom noži, ale o mně.“

„Je mi to líto…“

Rische se zmocnila jistá apatie. Copak tohle nikdy neskončí? Nikdy mu Magie nedá pokoj? „Tak pojďme zjistit, jak jsem na tom. Čím dřív to budu vědět, tím líp.“

Kalien přikývl a připravil na pracovní stůl šest vysokých skleněných nádob. Nalil do nich tři různé drijáky. Obě sady, každou po třech, od sebe oddělil, aby bylo jasné, která bude sloužit k jakému pokusu. Drobnými kleštičkami vzal jeden z úlomků nože a položil ho do první kádinky. Nic se nestalo.

Druhý střep v druhé kádince klesal ke dnu podezřele pomalu. Během své cesty mohli Kalien s Rischem sledovat, jak se z něj do tekutiny uvolňují purpurové částečky.

Ve třetí nádobě se kousek diamantového skla setkal se zuřivou reakcí. Obsah kádinky se po kontaktu se zbytkem magického předmětu takřka celý vypařil v oblacích páchnoucího dýmu.

Kalien si pro sebe pokýval hlavou a do notesu si udělal několik poznámek, kterým Risch nerozuměl. „Teď bych potřeboval trochu tvé krve,“ pronesl věcně. „Ukaž mi to rameno. Nemusíme tě znovu zraňovat – strhnu ti jen strup nebo povolím jeden steh, stačí mi jen pár kapek.“

Ačkoliv nebyl Risch z jeho požadavku nijak nadšený, poslechl ho. Stáhl si tuniku a začal si pomalu odmotávat obvaz, kterým měl ránu obvázanou.

Čaroděj k němu přistoupil s malým kalíškem. Zůstal ale stát s nevěřícným výrazem.

„Chlapče, jak těžké bylo to zranění, co jsi utrpěl?“

„Bylo mi řečeno, že bylo hluboké a hodně krvácelo.“

„A jak se teď cítíš?“

Risch s ramenem zakroužil. „Dobře, vůbec to necítím.“

„To bude tím, že zraněný vůbec nejsi. Máš tam jen jizvu…“

Druid se po elfovi otočil, v očích nevěřícný výraz.

„Přesvědč se sám,“ vybídl ho.

Risch si pravou rukou rameno ohmatal. V úleku pod prsty ucítil hladkou kůži, vyjma drobného hrbolku čerstvé jizvy.

„Jak je to možné…?“

„Nemám nejmenší tušení. Když mi dáš trochu krve, snad zjistíme víc.“

Risch sáhl po noži na stole a řízl se do dlaně. Z rány vytekla sotva kapka krve, když se zavřela. Mladík na to hleděl v němém úžasu, stejně jako čaroděj.

Znovu se řízl, ale drobná ranka se takřka okamžitě zavřela. Zkoušel to znovu a znovu, Kalien na něj vyděšeně hleděl. Nakonec zašel Risch tak daleko, že se nožem řízl od zápěstí až po loket. Ještě než tah dokončil, rána se směrem od zápěstí začala zatahovat.

Nabídl nůž elfovi. Ten jen zavrtěl hlavou. „Hochu, bodat do tebe určitě nebudu.“

Risch pokrčil rameny a po hlubokém nádechu se bodl do břicha.

„Zbláznil ses?!“ zakřičel Kalien.

Jenže hluboká bodná rána s Rischem ani nehnula. Stál tam, ve tváři překvapený výraz.

„Vůbec to necítím,“ hlesl. Musel se opakovaně ujistit, že mu opravdu z břicha trčí rukojeť nože.

Když zbraň vytáhl, rána se okamžitě zavřela, zbyla po ní jen maličká jizvička.

„To není možné! Vždyť s Ercem to bylo… úplně stejné.“

Čaroděj si od něj nůž vzal a využil trochy krve, která na něm ulpěla. Do každé kádinky kápl jednu kapku.

První vůbec nereagovala.

V druhé kapka, jako by byla zapouzdřena v nějaké ochranné bublině, klesala ke dnu a zanechávala za sebou tenké cákance purpuru.

Při kontaktu s třetí tekutinou pracovnu opět zahalila oblaka páchnoucího dýmu.

Kalien se na Rische smutně podíval. „Je mi to líto, chlapče.“

„Ale co to znamená?“ naléhal druid. „Budu teď stejný jako Erco?“

„Já nevím. Obávám se, že to ukáže až čas.“

Risch se zhroutil do židle a podruhé za dva dny se rozbrečel. Bylo toho na něj příliš.

Čas?!

Čas…

 

***

Araně se podařilo s novým vládcem Vërmësu dohodnout na všem, vyjma Tanisova soudu. Nový král na něm trval, přestože elfka argumentovala tím, že od Hafgala nepadlo o něčem podobném ani slovo. Jenže, jak Farael správně podotkl, Hafgal nebyl k něčemu takového plně zmocněn, byl pouze dočasným regentem, a královo slovo má větší váhu. Arana se nedokázala zbavit dojmu, že to celé bylo domluvené předem, že lidé dlouho věděli, kdo usedne na trůn po Ercovi – a určitě to nebude jeho syn… Hafgal byl jen dočasně nastrčenou figurkou, která měla odlákat pozornost a ukolébat je vidinou snadného vítězství. Na bitevním poli to bylo snadné vítězství, na tom politickém už nikoliv.

Arana se po dvou dnech vyjednávání musela spokojit s obnovením dohody, kterou uzavřela s Hafgalem, podepsáním mírových dohod, základních listin o obchodu a s tím, že se Tanis může zúčastnit pohřbu svých přátel – samozřejmě v doprovodu stráže – a pak se vrátí opět do svého nového vězení, kde počká na soud.

Jediné, co královnu mohlo utěšovat, byla skutečnost, že s ním nezacházeli špatně – měl vlastní pokoj v radničním domě. Sice byl celý den a noc bedlivě hlídaný, aby se nepokusil o útěk, ale nikdo ho nemučil ani netrápil hladem, a to se dalo považovat alespoň za malé vítězství. Navštívit ho ale nesměla.

Do rodného města se tak vrátila s ponurou náladou, přestože její lid slavil vítězství. Nikoho nezajímal život jednoho člověka, o kterém ke všemu nic nevěděli, a i kdyby věděli, byly to polopravdy nebo věci dávno minulé. Nikdo netruchlil za královniny mrtvé přátele a za padlé bojovníky ze stran lidí. Uctili se mrtví po elfském způsobu a pak se slavilo.

Arana se nedokázala radovat s nimi, pro ni rozhodnutí o Tanisově životě představovalo rozhodnutí i o jejím životě. Jak by vychovávala své dítě bez něj? Ta představa v ní zanechávala děsivou prázdnotu. Nedovolí, aby ho popravili! A tak začala spřádat plán, do něhož zasvětila i Rische…

 

***

Stráž dovedla Tanise až před pohřební síň. Chtěli s ním jít dovnitř, ale Arana je nakonec přesvědčila, aby dovnitř nechodili. Nemínila nechat pošpinit významné dědictví svého lidu pobuřující přítomností lidí, kteří s těmi, co zde odpočívali, neměli nic společného.

Tanis byl oblečen jen velice prostě. Naštěstí s tím Arana počítala a přinesla mu indigový plášť, jak vyžadoval zvyk. Nejprve nechali skrze zdobená vrata projít čestnou stráž. Za nimi následovali kněží v posmrtných maskách, kteří mezi sebou nesli na márách dvě těla. Teprve za nimi vstoupila Arana po boku s Tanisem a Rischem. Dveře se za nimi zavřely.

Koule magického světla byly mdlé a nevýrazné. Sochy význačných hrdinů tonuly ve stínech a vypadaly nepřátelsky. Cesta do jeskyně kde byla již pohřbena Nefe trvala nepříjemně dlouhou dobu.

Vedle Nefenina těla byly připraveny další dva kamenné katafalky, na něž kněží uložili těla Ianna a Kate.

Elfové se pomodlili za mrtvé a dali pozůstalým čas, aby se s mrtvými rozloučili. Kolem těl spočinuly drobné předměty. Tanis položil na Iannovu hruď medailon, který mu daroval.

„Jen díky tobě jsem naživu,“ zašeptal. Vzdal se jediné hmatatelné památky, kterou na bratra měl. Ale necítil takový smutek, jaký by měl, když ho opustil člen rodiny. Měl kvůli tomu výčitky, ale nakonec musel uznat, že s Iannem měli všelijaký vztah, jen ne sourozenecký. A pro otce truchlit nehodlal. Alespoň ne nyní.

Kněží nakonec posypaly okraje kamene krystalickým práškem a díky jejich magii obě těla během chvilky zalil křišťálový hrob.

Elfové odešli a nechali truchlící, aby ještě chvíli vzpomínali.

Všechna slova byla řečena, slzy prolity a omluvy zašeptány, víc nemohlo být uděláno. Co se stalo, nemůže se odestát. Arana, Tanis i Risch věděli, že nyní budou muset zase začít žít a prát se za to, co od života chtějí. A Arana se o to hodlala prát se vší vervou.

 

Když byli na dohled kamenných dveří vedoucích na palouk před pohřební síní, chytila Tanise za ruku.

„Mám plán,“ zašeptala mu naléhavě.

„Překvapilo by mě, kdyby ne.“

Ta slova jí dodala naději a začala mu vše líčit. Ale Risch, který v posledních dnech začínal chápat hnutí osudu, věděl své, viděl to příteli na očích.

„Arano,“ přerušil ji. „Nemůžu s vámi jít.“

„Cože?“

„Narušilo by to veškeré dohody, které jsi uzavřela. Nemůžeme ohrozit mír, který po tak dlouhé době nastal. Naše národy ještě čeká dlouhá cesta, než vše bude jako dřív, nemůžeme to takhle ztěžovat.“

„Jak to můžeš říct?“ zavzlykala.

Tanis vzal její bradu do dlaně a donutil ji podívat se mu do očí. Její slzy ho bolely, stejně jako pomyšlení na to, že ji opouští.

„Bojovala jsi za nový svět. Za lepší svět, kde by mohlo vyrůst i naše dítě. Nemůžu tyhle základy podkopat.“

„Moc tě prosím, neopouštěj mě…“

Tanis ji políbil a cítil, že i jemu stéká po tváři slza. „Kým bych byl, když bych nedodržel svoje sliby a ohrozil tím tolik nevinných? Pak bych nebyl už tím mužem, do kterého ses navzdory všemu zamilovala.“

„Ale oni tě budou soudit za vlastizradu a za všechny další zločiny, kterých ses možná ani nedopustil!“

„Oba víme, že jsem se jich dopustil…,“ řekl měkce.

„Popraví tě!“

„Já vím.“

Ještě jednou ji políbil a pak bez ohlédnutí vyšel na palouk, kde na něj čekala stráž.

 

Risch objal plačící Aranu. Ve chvíli, kdy zmizel poslední opalizující odlesk portálu, jímž si vojáci odvedli Tanise, pochopil jednu věc: Nebyla to Ercova smrt, ale Tanisovo rozhodnutí vydat se spravedlnosti – první čistě nesobecký čin, který za dlouhá léta učinil –, co změnilo běh historie.