Kapitola dvacátá čtvrtá - Nezvratnost

03.04.2015 22:47

Arana byla nervózní. Léčitelky sice udělaly všechno, co mohly, přesto Tanisova rána nebyla zcela zhojená.

„Neměl bys ještě vstávat,“ napomínala ho.

„Cítím se dobře a potřebuju se trochu protáhnout,“ oponoval jí.

„Není to ani den, co tě těžce zranili…“

„A takřka okamžitě jsem byl vyléčen. Neboj se, kdybych se na to necítil, zase si lehnu.“

„Proč musíš být tak tvrdohlavý?“ osopila se na něj.

Tanis pozvedl obočí v němé výčitce.

„Promiň,“ špitla. „To ode mě nebylo fér.“

Tanis ji stáhl k sobě na lůžko, aby se posadila vedle něj. „Nevyčítám ti to, slíbil jsem ti to. Vysvětlila jsi mi své důvody, a přestože s nimi nesouhlasím, akceptuji je. A tebe jen žádám o totéž.“

„Jak můžeš být tak klidný?“

Stiskl jí ruku. „Naučil jsem se, že vztek totiž nic neřeší. Nemá důvod zlobit se kvůli něčemu, co už stejně neovlivním.“

„Za tu dobu, co se známe, jsi urazil nesmírně dlouhou cestu…“

„A je to i tvoje zásluha. Nebýt tebe, nevím, kým bych teď byl.“ Cítila v jeho hlase upřímnost, nad níž pookřála. „Přestaň se pořád mučit výčitkami. Jsme v pořádku, všichni tři, a na tom teď záleží.“

Arana přikývla. „Jsem jen nějak přecitlivělá.“ Hřbetem ruky si otřela slzy.

Tanis se zasmál a objal ji. „Tak to ukazuj jen přede mnou…“

Nechápala to… Jak se do něj mohla zamilovat? Věděla proč, teď už ano. Ale nechápala, jak se on mohl zamilovat do ní – dělala takové chyby, byla tak nedůvěřivá… Rozhodla se proto své pochybení napravit. Pověděla mu o tom, na co Nefe potřebovala pramen jeho vlasů.

 

Po rozmluvě s Tanisem se cítila lépe. Všechno si vyjasnili. Jak mohla vůbec kdy pochybovat o tom, že by ji nebo dítě zavrhl? Musí ho udržet naživu, za každou cenu. Věděla, že se Tanis bude chtít postavit svému otci, obzvlášť když je jediný, kdo ho může sprovodit ze světa. Musí ho udržet naživu…

Procházela táborem a kontrolovala, zda je vše připravené na další cestu – až se vrátí jednotky vyslané s Jilaiem na pronásledování, vyrazí dál. Na plánu dobýt další hlásky až k samotné Folmar se nic nezměnilo.

Náhle mezi vojáky zahlédla Rische. Srdce se jí rozbušilo nedočkavostí – jestli se už spolu s Nefe vrátili, znamená to, že půlvíla už něco zjistila!

„Vrátili jste se nějak rychle,“ řekla místo pozdravu.

Druid se na ni nechápavě podíval. „O čem to mluvíš?“

„Myslela jsem, že jste spolu s Nefe odešli pro nějakou rostlinu…“

Risch zavrtěl hlavou. „Naposledy jsem ji viděl včera večer.“

Araně na okamžik vynechalo srdce. Ta paličatá holka šla sama! Rozloučila se s Rischem a rázně vykročila k jejímu stanu – doufala, že tam mladá léčitelka nechala něco, podle čeho by zjistila, kam šla. Nefe by neměla být tak lehkovážná.

***

Tanis byl rád, že mu Arana nakonec dovolila vyjít ze stanu. Po zásahu léčitelských kouzel se opravdu cítil dobře, nelhal, když jí to tvrdil. Pravda, rána nebyla ještě úplně zacelená a při chůzi cítil, jak v ní tepe, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. Ležet na posteli a nechat se obskakovat jako malé děcko, to by bylo k nevydržení.

Rozhodl se, že vyrazí směrem, odkud přitáhli zpět Jilaiovi muži. Míli, nanejvýš míli a půl, věděl, že víc by v tomhle stavu neušel.

Cesta byla udusaná od množství nohou, které po ní v uplynulých dnech opakovaně prošly. Klikatila se mezi stromy a brzy ztratil tábor z dohledu; tamní hlahol se mu vzdaloval. Ponořil se do ticha. Bylo to nezvyklé, ale užíval si to.

Šel, nechal myšlenky volně plynout. Klid a probouzející se zeleň na něj měly příjemný vliv, který si dříve ani neuvědomoval.

Kvůli tomu si ani v prvním okamžiku nevšiml postavy sedící u paty kmene jednoho ze stromů.

„Nefe?“ zeptal se překvapeně.

Dívka nereagovala.

Tanis k ní přiběhl a všiml si kaluže krve, která se pod ní rozlévala. Na okamžik zapomněl dýchat. „Nefe!“

Klekl si k ní a vzal její hlavu do dlaní. Teprve v tu chvíli Nefe ztěžka zamrkala – snažila se na něj zaostřit.

„Tanisi?“ její hlas nebyl víc než šepot. „Vojáci…“

Tanis se rozhlédl, ale nikoho neviděl. Ať jí to udělal kdokoli, byl dávno pryč. Všiml si, že se jí přes žebra a bok táhla hluboká rána, která bez ustání krvácela. Nefe se tomu sice snažila zabránit, ale nepodařilo se jí to.

„Deník…,“ šeptla. Tanis jí ho položil do klína a pak ji zved do náruče. Cítil, jak se mu stehy na jeho vlastním zranění napínají, až nakonec povolily. Bez otálení se s ní rozběhl k táboru tak rychle, jak jen mu to síly dovolovaly.

„Vydrž,“ naléhal. „Tábor je odsud jen kousek, tam tě zase dají do pořádku.“

„Musíš… si… přečíst, co jsem… napsala.“

„Nevysiluj se!“

„Musíš si to… přečíst!“

„Přečtu, slibuji.“

Nefe se slabě usmála. Vypadalo to, jako by jen usínala, ale Tanis věděl, že její malátnost způsobuje ztráta krve. Za chvíli mu vykrvácí v náruči…

„Zůstaň se mnou, jasný? Už tam budeme!“ Ještě zrychlil. Cítil, jak mu po boku stéká pramínek krve z potrhaných stehů, ale nedbal na to. Ještě kousek…

Volal o pomoc, aby jim léčitelé přiběhli v ústrety.

Už viděl tábor…, když Nefe sklouzla hlava z jeho ramene a její tělo mu v náruči ochablo.

Chyběly jim už jen poslední metry…

Vojáci i léčitelé běželi k nim…

A Tanis tam stál, neschopen dalšího kroku.

„Co se stalo?“ volali na něj, ale on nevnímal. Svezl se na kolena, stále k sobě tiskl Nefe a uvědomoval si akorát to, že mu po tvářích stékají slzy.

Dva léčitelé mu ji vytrhli z náruče jen proto, aby zjistili to, co on už věděl… Nedýchala.

 

Viděl, jak k nim běží Risch s Aranou, které přitáhl povyk. Elfka si zakryla rukou ústa a pak se k němu vrhla. Druid oproti tomu zůstal jen nevěřícně stát a pohledem přeskakoval ze zakrváceného Tanise na nehybné tělo své přítelkyně. Ještě plně nezpracoval, co vlastně vidí.

„Co se stalo?“ ptala se Arana, ale Tanis jen zavrtěl hlavou. Nedokázal jí to říct. Ještě ne.

Hluboký žal mu svíral útroby. Nechápal, kde se to v něm bere… Jak on, ze všech kolem zrovna on, může pro Nefe tak truchlit?! Neměl na to nejmenší právo! Když si vzpomněl, co všechno jí udělal…, za jaké neštěstí v jejím životě zodpovídal… Neměl to být on, kdo s ní strávil poslední okamžiky. Neměl to být on, komu patřila její poslední slova…

Náhle dostal strašný vztek. Na sebe samého, že ji nenašel dřív, že ji sem nedokázal donést rychleji – jako kdyby umřela kvůli němu.

Vstal a zaslechl tlumené žuchnutí. Až v tu chvíli si uvědomil, že mu na klín vyklouzl Jadwelův deník, který měla Nefe u sebe.

Musíš si přečíst, co jsem napsala!

Otřel si oči rukávem a začal zuřivě listovat deníkem, dokud nenarazil na založenou část, v níž byly vložené volné listy papíru. Přelétl je očima. Navrchu byl dopis. Nefe ho psala uhlem ve spěchu, některé pasáže byly rozmazané, přesto se dal stále dobře přečíst. Byl určen jen Iannovi.

Věděla to… Věděla, že s tím zraněním nedokáže dojít až do tábora, neměla Prach…, a tak všechno napsala a doufala, že ji někdo najde spolu s deníkem…

Nečetl ta slova, nepařila mu. Přečetl si ale její další záznamy – byly krátké. A na samém konci našel to, co mu chtěla Nefe říct.

Přečetl si to několikrát, ale vlastně nebyl překvapený. Uvědomil si, že někde hluboko uvnitř sebe to věděl už dávno. Podobné návyky, nefunkční magie… a jeho vlastní posedlost, když Ianna před lety poprvé potkal. Tušil, že v tom něco musí být, ale nepřiznával si to.

Iann byl jeho bratr. Dítě, které porodní bába odnesla, aby se nedostalo Ercovi do rukou, netuše, že na cestě je jeho dvojče…

Měl by něco cítit… cokoliv. Ale byl prázdný.

Když pomyslel na Ianna, jediné, co mu vytanulo na mysli, bylo vědomí toho, že Nefenina smrt ho zabije…