Kapitola dvacátá - Akt milosrdenství

11.01.2015 13:54

Trvalo jim skoro tři týdny, než se přední voj dostal k místům, kde byl brod přes řeku Oromei. Stále se nacházeli v dostatečné vzdálenosti od Folmar, aby nebyli bezprostředně ohroženi. I tak ale Arana nechala zdvojnásobit už tak početné průzkumnické hlídky. Nechtěla, aby je někdo nemile překvapil.

Vojsko se utábořilo asi půl míle od řeky. Arana se svými generály probrala strategii útoku na hlásky nad soutokem. Terén v okolí byl nerovný a lesnatý, což dobývání zkomplikuje. Podle zvědů ale posádka obou pevnůstek činila dohromady nanejvýš pět set mužů. Nevypadalo to, že byli nějak zvlášť vybaveni. Na hradbách měla každá po jedné balistě. Prostor pro lukostřelce nebyl rozsáhlý. A rozhodně to nevypadalo, že by měli další speciální vybavení – možná pár sudů se smůlou či olejem. Šlo spíše o předsunutou hlídku než o místo, které by se dalo dobře bránit.

Arana zvažovala, zda by se nemohlo jednat o jakýsi chytrý úskok. Zdálo se, že dobytí dvou pevnůstek ji bude stát naprosté minimum sil… A to bylo podezřelé. Phillip a ostatní důstojníci z velícího štábu její obavy sdíleli.

Průzkumníci se průběžně vraceli – nikde žádný pohyb. Nenarazili ani na nepřátelské průzkumníky. Všechny stopy, které našly, byly několik dní staré.

„Mám z toho všeho divný pocit,“ přiznala se.

„Musíme se co nejdříve rozhodnout. Neměli bychom zbytečně ztrácet čas.“

„Mohla by to být léčka…“

„Průzkumníci nic nehlásí, všude je klid. Pokud vyšleme jízdu, zabere jim cesta k hláskám dva dny. Jejich dobytí by mělo být relativně snadné…“

„Jak dlouho bychom byli podle vás bez části vojska?“

„Tak týden.“

„Za tu dobu se toho může hodně stát…“

„Erco se s námi neutká v otevřeném poli,“ namítl Phillip.

Arana ho zpražila pohledem. „Chcete na to vsadit životy svých lidí?“

„Od hranice pevnosti Folmar se nacházíme zhruba šest dní pochopu. Naši muži by se případně stihli vrátit, pokud by došlo k nečekanému vývoji událostí.“

„Kolik jich můžeme vyslat?“

Generál se zadíval na mapu rozprostřenou na stole. „Aniž by nás to ohrozilo, můžeme za řeku poslat patnáct set mužů.“

Arana si dopřála ještě chvíli na rozmyšlenou. „Vyšlete je. Generále Jilai, povedete je. Vezměte si tři sta koní, dvě stě lukostřelců a zbytek opěšalých jednotek ponechám na vašem výběru. Vyberte si i z řad temných elfů, ať máte alespoň nějakou magickou podporu. Vyučené čaroděje bych si raději ponechala po svém boku. Za úsvitu se přebrodíte přes Oromei – usnadníme vám přechod i magicky.“

„Vaše Veličenstvo.“ Generál Jilai zasalutoval a odešel ze stanu.

„To je pro dnešek vše. Postarejte se o své jednotky a dopřejte si také odpočinek. Ráno budu čekat vaše hlášení.“

 

Risch sledoval západ slunce, který se slabě odrážel na hladině řeky. Neměl z toho místa dobrý pocit. V poslední době hodně věřil svým instinktům, a ty mu říkaly, že se tady děje něco nepěkného. Nedokázal říct co, ale byl v pokušení vyjet zítra s vojáky na druhý břeh.

Z jihu mají Erca, za zády mají řeku. Od severovýchodu, kudy přijeli, jejich tábor chránil kopec, na jehož vrcholu i teď rozeznával siluety hlídek. I přes tisíce mužů kolem sebe se necítil bezpečně.

„Mám tě trochu rozptýlit?“ Aena ho objala a upřela pohled stejným směrem jako on.

Risch jí položil ruku kolem ramen. „Bohatě mi stačí, když tady se mnou chvíli zůstaneš.“

„Co tě trápí?“

„Mám z toho divný pocit. Nelíbí se mi tu.“

„Lady Arana je na tom stejně,“ podotkla elfka.

„To je dobře, aspoň nepoleví v ostražitosti. Mohlo by se to pekelně vymstít. Kéž bych dokázal definovat ten vnitřní strach, co mě užírá. Mám pocit, jako bych věděl něco důležitého, ale nemůžu si vzpomenout…“

„Pokud to tak má být, tak na to přijdeš.“

Risch ji políbil do vlasů a spolu stáli na břehu řeky, dokud slunce zcela nezapadlo za obzor.

 

***

 

Jilai se utábořil na dohled od hlásek. Nebyly od sebe příliš daleko – maximálně na vzdálenost dostřelu. Po dlouhém pochodu dal mužům povel k odpočinku. Rozestavil hlídky a nechal pročesat okolí. Průzkumníci nehlásili nic neobvyklého, ale i tak se nenechal starý elf ukolébat falešným pocitem klidu – na to se už účastnil příliš mnoha bitev.

Sami zůstávali v bezpečné vzdálenosti, mimo dosah balist, ale i tak viděli, jak se muži na hradbách dvou věží horečně připravují na obranu.

Jilai se rozhodl zaútočit až s rozbřeskem. Své muže nechá dostatečně odpočinout a nepřítele tím zároveň znejistí. Obránci si nedovolí spát, když nebudou vědět, kdy přijde útok.

 

„Generále, pane, tohle musíte vidět!“ S těmito slovy vzbudil druhý den Jilaie jeho panoš. Elf v obavě z pokusu o útok okamžitě vyběhl ven.

Venku ještě stále panovalo našedlé světlo, ale i tak se dalo krásně rozeznat, že z obou hlásek visely bílé prapory.

„Připravte mi koně a uvědomte temné elfy – čtyři z nich se mnou pojedou vyjednávat!“

„Ano, pane.“

Panoš odběhl splnit jeho příkaz. Jilai se vrátil do stanu a pořádně se oblékl. Panoš mu pak pomohl do zbroje.

Před stanem na něj čekali čtyři muži s temnou pletí a třpytivýma očima. Na rozdíl od ostatních elfů uměl každý temný alespoň v omezené míře používat magii, což by se mu mohlo hodit.

Když se slunce začalo vynořovat za obzorem, společně vyjeli z tábora směrem k hláskám. Když se dostali na dostřel, zastavili se. Levá pevnůstka otevřela bránu a z ní vyjeli tři jezdci. Všichni svírali v rukou bílé prapory.

V uctivé vzdálenosti se zastavili a do popředí vyjel jen jeden z nich – vůdce.

„Jsem Jilai, generál Jejího Veličenstva královny Arany.“

„Já se jmenuje Heros a jsem kapitánem posádky Západních hlásek pevnosti Folmar. Jménem svých mužů si přeji vyjednávat.“

„Jsem tomu nakloněn,“ připustil Jilai.

Heros chvíli jen seděl na hřbetě svého zvířete a těkal pohledem z jednoho elfa na druhého. Byl dostatečně starý, aby si pamatoval ještě Temnou válku. Přesto se zdálo, že ho přítomnost původních obyvatel království zaskočila…

„Já i moji muži si jsme vědomi vaší přesily a nepřejeme si bojovat.“

„Moudré rozhodnutí.“

„Posádka obou pevností činí dohromady tři sta dvacet mužů. Všichni jsou ochotni složit zbraně a podřídit se vašim příkazům, pokud ušetříte jejich životy. Já sám nabízím svůj život jako záruku toho, že nikdo z mých mužů se nepokusí o nic, co by vás jakkoli ohrozilo. Jsou to přijatelné podmínky naší kapitulace?“

Jilai se na okamžik zamyslel. „Ano, jsou. V poledne převezmeme kontrolu nad pevnostmi, které jsou nyní ve vašem držení. Chci, aby vaši muži stáli v řadě před branami, neozbrojení. Na nádvoří budu očekávat složené veškeré zbraně. Vy sám se dostavíte do našeho současného ležení a doprovodíte mě za mou královnou, která rozhodne o tom, jak s vámi bude naloženo. Máte mé slovo, že nedojde ke ztrátám na životech.“

„Mám svolení zpravit o tom své jednotky?“

„Ano, v poledne ale očekávám váš příchod.“

„Zajisté.“

 

Heros opravdu v poledne přijel sám do elfského tábora.

Jilai spolu se dvěma jednotkami přijel k hláskám. Jeho zástupce, který bude velet v jeho nepřítomnosti, spočítal muže, zajistil obě pevnosti a zkontroloval odevzdané zbraně. Vše bylo v pořádku – odpovídalo to generálovým požadavkům.

„Držíte slovo, Herosi, to se mi líbí.“

„Nemám zájem na tom, aby moji muži byli zmasakrováni.“

„A nebudou. Královna je milosrdná.“

 

***

 

„Má paní, lord Jilai žádá svolení o návrat do tábora. Má s sebou zajatce a přeje si s vámi mluvit.“

„Jak daleko je odsud?“

„Několik hodin cesty. Právě dorazil jeho posel.“

„Ať se tedy okamžitě po svém návratu dostaví do velitelského stanu.“

 

Heros se nezmohl na slovo. Ocitl se ve stanu plném elfů a několika málo lidí. Tváří tvář vysoké ženě s modravými vlasy, v nichž se leskla stříbrná korunka, zkrátka oněměl. Elfka poslouchala hlášení svého generála, ale kapitán mu nevěnoval pozornost. Musel se pevně soustředit, aby nezíral na všechny kolem – zejména ho překvapila přítomnost králova syna. Erco všem řekl, že jeho syn byl úkladně zavražděn vzbouřenci, což byla zjevná lež. Princ Tanis se očividně ke vzbouřencům dobrovolně přidal. Heros nevěděl, co z toho má vyvozovat. Stejně jako z existence elfů, o nichž král tvrdil, že je vyhladil během Temné války…

„Udělal jste dobře, když jste tyto podmínky přijal, generále. Váš následující postup také schvaluji.“ Pak se obrátila na kapitána. Nedokázal se jí podívat zpříma do třpytivých očí. „Vaše podmínky, kapitáne Herosi, přijímám. Vaši muži, včetně vás, jste nyní válečnými zajatci. Nechám vás vrátit se ke své jednotce. Nikomu se nic nestane, pokud budete poslouchat mé velitele.“

„Budeme, Vaše Veličenstvo.“

„Výborně. Nemám ráda zabíjení, tím spíše, když není nutné. Všichni vaši muži se stáhnou do jedné z pevností. Můžete si ponechat veškeré zásoby, vyjma zbraní. Druhou hlásku obsadí moji lidé. Pokud se někdo od vás pokusí o útěk, bude k němu přistupováno jako k dezertérovi – rozumíte tomu?“

„Ano, Vaše Veličenstvo. Postarám se, aby se moji muži chovali patřičně.“

„To ráda slyším.“

„Kromě toho nemáme kam utéct, takže se nemusíte znepokojovat.“

Arana povytáhla obočí.

Heros na sucho polkl. „Náš král by nás nechal popravit za zradu, když jsme se vzdali. Nemluvě o tom, že nikdo by se k němu vrátit stejně nechtěl, když nás opustil.“

„Jak to myslíte, kapitáne?“

„Několik dní před příchodem vašeho vojska odvelel z posádky mnoho vojáků… Moji muži se domnívají, že o vašem příchodu věděl a jednoduše nás obětoval.“

Arana přimhouřila oči. Napětí ve stanu okamžitě vzrostlo. Pokud Erco věděl, že zaútočí na hlásky nad soutokem, musel vědět, že jsou teď oslabení…

„Pokud z této války vyjdeme vítězně, máte mé slovo, kapitáne Herosi, že vy i vaše jednotka budete moci bezpečně odejít domů ke svým rodinám. Nebudeme požadovat výkupné ani nic podobného.“

Heros nevěřícně zamrkal. „Dě-dekuji, Vaše Veličenstvo.“

„Berte to jako akt přátelství do budoucna. Ovšem nemusím vám říkat, co se stane, pokud vaší vinou přijde k úhoně byť jediný můj voják…“

Kapitán zavrtěl hlavou. „To se nestane, Vaše Veličenstvo, přísahám.“

„Můžete jít. Generál Jilai vás doprovodí zpět.“

Kapitán opustil stan, ale generál ještě zůstal.

„Kolik mužů se s vámi vrátilo, generále?“

„Vzal jsem s sebou jízdu a lukostřelce, jsou den cesty za námi.“

„Výborně. Ponechte v pevnůstkách jen tolik mužů, aby zvládli případnou rebelii. Sice nepředpokládám, že je to pravděpodobné, ale nemůžeme nic riskovat. Zbytek mužů urychleně stáhněte zpět do hlavního tábora.“

„Obáváte se útoku, madam?“

Arana přikývla. „Heros má pravdu – Erco musel o našem útoku vědět, proto stáhl potřebné muže. Zároveň ale ne všechny, aby nám nedošlo hned, že nás předběhl. To by znamenalo, že se může pokusit využít našeho oslabení.“

„Je to pravděpodobné. Měla jste pravdu, když se vám to nezamlouvalo…“

Generál Jilai zasalutoval a vydal se splnit královniny rozkazy.

„Pro jistotu začněte opevňovat tábor – přiveďte sem řeku. Připravte a zajistěte únikovou cestu i případné stažení na druhý břeh Omorei.“

„Ano, madam!“

Stan se pomalu vyprazdňoval. Arana všechny zaúkolovala a její muži se okamžitě vydali splnit její příkazy. Možná to celé proběhne rychleji, než čekala.

 

V podvečer Arana s Tanisem obešli tábor, aby se přesvědčili o tom, jak jdou přípravy. Na jižní části, odkud hrozil nejpravděpodobněji útok, se začínal tvořit metr hluboký a dva metry široký příkop. Hlína z něj byla použita na základ valu. Na dno příkopu přijdou naostřené kůly a nasekané železo. Nakonec se příkop propojí s řekou…

Tanis souhlasně pokyvoval, když viděl, jak se elfové i lidé činí a práce jim jde od ruky.

Cestou k velitelskému stanu Aranu zastihl posel. Byl zpocený, zablácený a udýchaný.

„Vaše Veličenstvo…, vzkaz…“ Předal jí zapečetěný svitek.

Arana si ho přečetla, i když tušila, co v něm bude. A nemýlila se.

„Erco vyrazil zpoza Folmar. Má s sebou zhruba čtyři tisíce mužů. Bude tady během necelých čtyř dnů.“

„Toliko k tomu, že se s námi otec neutká na otevřeném poli…“