Kapitola druhá - Skrytá říše

Čekali, že až přijdou k okraji soutěsky, rozprostře se před nimi cesta do dalšího hlubokého údolí, ale nestalo se tomu tak. Místo toho se před nimi tyčila mléčně bílá clona.

Arana skupince pokynula, aby zůstali stát. Sama na mléčně bílý povrch zaťukala. Soutěskou se roznesl zvuk, jako když někdo zaklepe na skleněnou tabulku.

Nic se nestalo.

Arana si povzdechla a zaťukala znovu, tentokrát důrazněji.

Zase nic.

Araně očividně docházela trpělivost. Zabušila do magické brány ještě jednou a zuřivě zakřičela: „Přikazuji ti: Otevři! Okamžitě!“ V hlase jí zazněla autorita, díky níž by přiměla poslechnout i někoho, jako je Tanis.

„Kdo jsi, abys tady takhle hulákala?“ ozval se nepřátelský hlas za jejich zády.

Všichni se překvapeně otočili.

„Radím ti dobře, abys to raději nechtěl vědět…,“ odsekla Arana podrážděně. Hlídač mezitím přešel až k ní. Byl o něco vyšší než Arana a velice štíhlý. Vlasy černé jako uhel měl spletené do dlouhého copu. Pleť měl nafialovělou a oči stejně zářivé jako Arana. Tmavá pleť kontrastovala s bílým úborem, který měl elf na sobě.

Arana ho obdarovala otráveným výrazem. „Otevři a nezdržuj nás.“

Strážný jí drze odsekl: „Neznám tebe ani tvé společníky, nevidím, jediný důvod, proč bych měl otevírat.“

„Věz, že já i mí společníci jsme očekáváni v neodkladné záležitosti.“

„Nemohu se spolehnout na slovo cizince, i když jsi elfka.“ Hlídač se měl k odchodu.

„Odepíráš mi snad poslušnost, vojáku?“ zeptala se Arana tichým hlasem. Možná, že ostří skryté v té větě donutilo elfa, aby se k ní opět otočil čelem. Arana si sundala kápi.

Elf zalapal po dechu. „Má paní!“ Okamžitě poklekl na koleno a sklonil hlavu.

„Byla jsem pryč zřejmě moc dlouho, když začali mezi strážné Brány verbovat i floutky, jako jsi ty.“

„Odpusťte, nepoznal jsem vás po hlase.“

„Myslím, že je načase, abys nás konečně pustil.“

„A-ano.“ Hlídač vstal a za pomoci kouzla otevřel v magické bráně průchod. Oči měl stále sklopené k zemi, když kolem něj procházela Arana. „Pochopím, když mě potrestáte.“

„Pokud sem z Hladové jeskyně dopravíš čtyři koně, které jsme tam cestou byli nuceni zanechat, zapomenu na dnešní nedorozumění.“

„Zajisté, má paní,“ rozzářil se hlídač.

„Obzvlášť velkou péči věnuj vraníkovi, kterého tam najdeš.“

Strážný přikývl, a když celá zmateně vyhlížející skupinka cizinců prošla průchodem v bráně, opět ho uzavřel. Mohl blahopřát sám sobě, že z toho vyšel tak lacino…

Všichni čekali další záplavy sněhu, ale po průchodu branou je přivítala zelená náruč rozlehlých luk a lesů.

„Páni,“ zašeptala Kate.

„To je… neuvěřitelné,“ vydechl Risch.

Arana se usmála. „A vy jste m nevěřili.“

„Jistě…, má paní,“ dobíral si ji Tanis.

„Varovala jsem vás, že jsem tu váženou osobou a mám velký vliv,“ zamrkala na něj spiklenecky.

Pomalu se vydali po široké cestě dolů ze skal. Lesy zbarvoval krásný západ slunce a všichni si ten pohled užívali. Nikdo nenarušoval tuto poklidnou chvíli mluvením. Dokázali to, byli tady… byli v bezpečí…

Když došli na úpatí hory, soumrak pomalu přešel v noc osvětlovanou měsícem. V jeho světle nešlo přehlédnout dvě velké sochy stojící po stranách cesty. Jedna znázorňovala ženu a druhá muže v typických elfských šatech. Před sochami stál kamenný sloupek s miskou plnou oleje. V jemném svitu měsíce plameny osvětlovaly sochy nadpřirozenými odlesky zlaté a rudé. Postavy v nich vypadaly spíše ďábelsky než étericky, jak bylo původně nejspíš zamýšleno. V záhybech kamenných šatů každé sochy byla vytvořena prohlubeň, v níž se třpytil temný prach. Arana si ho nabrala hrst a vhodila ho do vzduchu.

„Naše říše je velká, snad jste nečekali, že se tady budeme pohybovat po svých?“ usmála se.

Z portálu vystoupili u ohromné městské brány. Nosné sloupy tvořily dva mohutné duby, mezi nimiž byla umístěna křídla alespoň deset stop vysoké brány. Na každou stranu, kam až oko dohlédlo, se táhly hradby ze světlého kamene, místy prorostlé silnými stromy. V pravidelných rozestupech podél hradeb stály strážní věže. Na vrcholu každé z nich plápolal namodralý oheň.

„Pojďte,“ pobídla je Arana, když si všimla, jak její přátelé udiveně zírají na bránu před sebou. „Tohle je hlavní město elfské říše – Kle-nu-Ariëni.“

„Je naprosto úchvatné,“ vydechla Nefe.

„Počkej, až si ho blíže prohlédneš.“

Společně s Aranou všichni předstoupili před strážné. Oba okamžitě zasalutovali.

„Vítejte zpátky doma, madam.“

Arana se na oba muže vlídně usmála. „Děkuji.“

„Podle vaší zprávy, jsme vás očekávali dříve, má paní.“

„Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.“

„Algir od brány nás zpravil o vašem příchodu, takže jsme již poslali pro Hikarala, aby se o vás a vaše přátele postaral.“

„Výborně. Ještě jednou děkuji.“

Voják otevřel menší dveře na okraji brány a pustil skupinku do města. Za branou na ně již čekal oddíl vojáků v čele s honosně oblečeným elfem.

„Hikarale, ráda tě vidím.“

„Já vás též, madam.“

Arana elfovi předala srolovaný list papíru. „Prosím, postarej se o mé přátele, dejte jim nejlepší pokoje v západním křídle. Tady jsou bližší instrukce, které raději pošli hned komorným.“

„Spolehněte se.“ Pak se otočil ke skupince. Zřejmě za další význačnou osobu považoval Tanise, protože se na něj podíval, když znovu promluvil. „Prosím, následujte mne.“

Došli k soše, která znázorňovala jakési mýtické zvíře. V napřažené lví tlapě měla misku prachem. Tenhle byl, ale na rozdíl od toho, který používali doposud, sytě červený.

Risch na něj ukázal prstem. „Co je to?“

„Přeci temný prach. Existuje jich více druhů pro různé způsoby cestování. Ten, na který jsi zvyklý, se používá pro přemisťování na dlouhé vzdálenosti. Oproti tomu tenhle slouží čistě pro pohyb ve městě.“

Risch kývl na znamení, že rozumí. A opět zalitoval, o co všechno je válka mezi lidmi a nelidskými rasami připravila. Nemuset se neustále někam dlouhé dny trmácet… Ale samozřejmě by to bylo snadno zneužitelné.

Hikaral vhodil hrst prachu do vzduchu a vytvořil tak portál. „Prosím,“ pokynul jim.

Arana se mezi tím vydala ulicí dál.

„Kam jdeš?“ zavolal na ni Tanis.

Ohlédla se. „Musím jít okamžitě zpravit radu o tom, co jsem zjistila. A také musím vyslechnout řadu hlášení. Vy si mezitím můžete v klidu odpočinout. Brzy se s vámi opět setkám, nebo vám alespoň pošlu vzkaz, pokud budu příliš vytížená. Buď bez obav.“

Většina už prošla portálem, jen Hikaral ještě čekal na Tanise.

„Brzy se uvidíme,“ rozloučila se Arana.

Tanis se za ní ještě jednou ohlédl a prošel portálem.

Risch byl ze všeho tak zmatený, že se zmohl jen na konsternované zírání. Jak viděl, ostatním se nevedlo jinak.

„Ještě před pár měsíci jsem nevěřil, že existuje nějaká elfská říše, a teď se tu chystám zabydlet,“ usmál se Tanis. Dokonale tím vyjádřil Rischův vlastní údiv.

„Není to jen naše říše,“ namítl zdvořile jeden z vojáků. „Žijeme tu ve shodě a míru s řadou dalších národů, které z jejich domoviny vyhnaly Temné války.“ Ve vojákově hlase zaznívala hořkost. Tanis se mu nedivil. Teď konečně plně chápal hrůzy, které způsobil jeho otec. A také on sám. Boj za dobrou věc? Co si to nalhával?!

Dlouho se nikdo nezmohl na další otázku, protože je dokonale ohromilo ono západní křídlo, o němž mluvila Arana.

Šlo o ohromnou budovu vytvořenou ze stejného bílého kamene, z něhož byly hradby a sochy, které cestou viděli. Kamenem na několika místech prorůstaly stromy a bylo zřejmé, že jsou s naprostou samozřejmostí součástí zdejší architektury. Na širokých větvích byla řada balkónů a teras. Budova měla spoustu oken, ale v žádném nebylo sklo. Většina z nich sahala zjevně od podlahy až ke stropu a povlávaly v nich jemné závěsy zářící podivným mléčným jasem, jako kdyby lapaly měsíční svit.

Vstup do křídla tvořil nádherný portál z leštěného černého kamene a po obou stranách stály sochy svou andělů tyčící se do výše. Andělé měli roztažená křídla a pravou dlaň přitisknutou na srdci. V druhé ruce svíral jeden anděl lilii a druhý úponek vinné révy. Část budovy byla porostlá břečťanem, a tam kde zůstal holý kámen, se daly při bližším pohledu rozeznat drobné reliéfy.

Voják se lehce samolibě usmál při pohledu na ohromené výrazy cizinců.

Vstoupili do malé, ale pečlivě upravené předzahrádky. Odtamtud je Hikaral zavedl už rovnou do západního křídla.

„Zde se nachází vaše pokoje. Teď vás předám do rukou služebné, které vás zavede do vašich ložnic.“ S úklonou odešel.

V sále, odkud se hosté zřejmě rozcházeli do svých pokojů, nebo zde mohli posedět na měkkých pohovkách a pokochat se pohledem na drobnou zurčící fontánu, setrvali až do chvíle, než k nim jednou z chodeb přispěchala postava. Tanis si ji nejprve spletl s Aranou. Pak si všiml, že nemá vlasy s modrými odlesky, ale jen čistě černé. Její pleť měla o něco tmavší odstín než Aranina.

Rische v tu chvíli napadlo, že možná právě kvůli tomu, aby jejich pleť vynikala, dělají všechno záměrně bílé.

„Vítejte,“ pozdravila je s úklonou. Měla melodický hlas. „Na žádost lady Arany jsem vám připravila pokoje. Prosím, následujte mne.“ Pokynula jim a vydala se jednou z mnoha chodeb dál do nitra komplexu. Cestou jim dávala řadu pokynů pro pohyb v západním křídle a zásobila je řadou zajímavostí.

„Celé křídlo je velice rozlehlé, pokud budete chtít, můžete používat samozřejmě prach. Pro pohyb v paláci a přilehlých budovách se používá zelený prach. Pokud se ale přemístíte mimo území paláce, bez doprovodu někoho zevnitř se nebudete moci vrátit – takový přesun je blokován za pomoci magie.“

Palác… Jsou tedy ubytování v jednom z odlehlých křídel paláce… Na Rische to udělalo dojem. Na druhou stranu, pokud je Arana šlechtična, a podle toho, co o temných elfech věděl, tomu tak bylo, je logické, že si ji vládnoucí rodina drží blízko, stejně jako řadu dalších významných osob a státníků. A oni jsou podle všeho důležití hosté.

„Lady Arana má jedny ze svých komnat i zde a přála si, aby vaše pokoje byly tomu jejímu nablízku. Doufám, že vás to nebude nijak obtěžovat.“

„Je to v nejlepším pořádku,“ odpověděla za všechny Kate.

Lady… Tanis se tomu titulu v duchu poškleboval a vymýšlel řadu příležitostí, jak s tím Aranu škádlit.

„Toto je váš pokoj,“ ukázala elfka na jedny dveře a pokynula Rischovi. Ten pod jejím pohledem zčervenal. „Kdybyste cokoli potřebovali, využijte modrý krystal, který máte na nočním stolku, a brzy za vámi přijde někdo ze sloužících. Lady Arana vás zajisté o všem brzy zpraví, do té doby, prosím, odpočívejte.“

Postupně odvedla všechny k jejich pokojům. Jako poslední s ní zůstal Tanis.

„Vaše pokoje sousedí přímo s komnatami naší lady.“ S potutelným úsměvem si pro sebe nechala fakt, že i to bylo Aranino výslovné přání.

***

Když za sebou Nefe zavřela dveře, zhluboka se nadechla. Její pokoj byl prosycen květinovou vůní. V rohu místnosti stála velká postel a nebesy vyhotovená z tmavého dřeva. Peřiny, polštáře i závěsy byly tmavě modré. Na zemi leželo rozprostřených několik kožešin. Kromě toho stála v pokoji rozměrná skříň, toaletní stolek s miskou čiré vody. Na nočním stolku ležel na jemné podušce modrý krystal, o němž mluvila služebná. U okna stál pracně vyřezávaný stolek s mísou na ovoce a s karafou zlatavého vína. Poblíž byla přistavena dvě pohodlně vyhlížející křesla. Přímo naproti dveřím, jimiž Nefe vešla, se nacházel vstup na balkón.

Veškeré zařízení v místnosti bylo tmavé – v kontrastu se světlými stěnami a kožešinami. Bylo to tu útulné. I tak si Nefe trochu povzdychla – uvítala by tu více květin. Jako na její povel se po zdi začaly popínat květiny s modrými a bílými květy, které dokonale ladily s barvami v pokoji. Nefe se usmála. Nedaleko od postele si všimla krásně malované zástěny. Když za ni nahlédla, uviděla vanu a další lazebnické vybavení.

Pak si všimla, že nalevo jsou další dveře. Byly bílé a takřka splývaly se stěnou. Otevřela je a rázem se ocitla v dalším pokoji. Byl identický s tím jejím, ale byl laděn do tmavších odstínů. Vypadal trochu pochmurně. I když byl doposud prázdný, okamžitě jí došlo, komu je určen. Podle vzhledu a podivné zemité vůně poznala, že je to Iannův pokoj.

Práskla dveřmi, až zarachotilo zrcadlo na stěně, a se vzteklým zavrčením zastrčila na své straně západku, aby se dveře nedaly otevřít.

„Co si Arana myslela?!“ Přešla k balkónu a snažila se uklidnit na večerním vlahém vzduchu. Ani pohled na krásu kolem ji ale neuklidnil. Přecházela sem tam po pokoji a občas uzobla trochu ovoce.

Došla ke stolu a zlehka se dotkla krystalu.

„Přejete si něco?“ ozval se okamžitě hlas.

„A-ano, já, omlouvám se, že vyrušuji, ale bylo by možné, připravit mi koupel?“

„Zajisté.“

Během chvilky se u dveří objevilo několik služebných, které nesly velká vědra s horkou vodou. Další pak přinesly pro Nefe čisté oblečení.

„Všechno ostatní najdete zde,“ ukázala mladá elfka za malovanou zástěnu.

„Děkuji,“ usmála se na ni Nefe. Našla několik vonných olejíčků a bylinných směsí a připravila si s jejich pomocí provoněnou lázeň. Pak se ponořila do horké vody a nechala ji na sebe působit. Postupně se uvolňovala a nepochopitelný vztek ji přešel. Nemohla si pomoct, ale přemýšlela o Iannovi. Dlaní postrkovala na hladině bylinné lístky a zahleděla se na jizvu na boku, kterou tam zanechalo Aranino kouzlo. Bezmyšlenkovitě se dotkla i tří jizev na tváři. Bylo to Iannovo dílo… Ale jeho dílem bylo i to, že jizvy byly už teď zcela bílé a tenké. Ale pořád tam byly. Jako věčná připomínka. Nefe se na něj kvůli tomu nezlobila. Nevadilo by jí, kdyby měla zjizvený celý obličej, jen kdyby ji Iann chtěl… Že by ji nechtěl kvůli těm jizvám?

Uchechtla se. Byla to ironie. Jediný muž, kterého kdy chtěla, nechce ji! Kolik mužů šílelo, aby mohli získat to, co chtěla dát Iannovi? A teď byl ve vedlejším pokoji a dělily jen jedny dveře. V hloubi srdce si pořád udržovala naději, že je všechno jinak, než jak to vypadá, ale i tahle naděje pomalu vadla. Iann ji nemiloval. Ale doufala, že když už netouží po jejím srdci, mohl by aspoň toužit po jejím těle. Jenže i tato šance byla zmařena tehdy u potoka.

Na okamžik ji přepadla tak prudká bolest, že se musela chytit okrajů vany, aby se přestala třást. Už žádné slzy!

Setřásla ze sebe vzpomínky a vylezla z provoněné koupele. Osušila se, vykartáčovala si vlasy a zalezla pod přikrývky. Byly příjemně hebké a chladivé. Do místnosti dopadalo měkké měsíční světlo a brzy Nefe ukolébalo ke spánku.

***

 Iann se radil s Tanisem a Rischem, ale nakonec se všichni odebrali do svých pokojů, které jim ukázala elfí služebná.

Ianna zařízení jeho pokoje překvapilo. Stálo tam pár kusů nábytku z tmavého dřeva. Stěny zdobilo několik gobelínů s lesními motivy. Líbila se mu rozložitá postel s řadou přikrývek a drobných polštářků. Nedokázal rozeznat, jestli jsou jen tmavě modré, nebo přímo černé. Na zemi ležely rozprostřené kožešiny. První věc, která ho ale skutečně zaujala, byla květinová vůně, kterou byl pokoj prosycený… Nefenina vůně.

Otřásl se. Uvědomil si, že vůně vychází zpoza dveří, které se nacházely vpravo ode dveří, jimž právě vešel. Opatrně vzal za jemné kování a pokusil se dveře otevřít. Jenže to nešlo – Nefe nejspíš z druhé strany zastrčila západku.

Opřel si o dveře čelo a povzdechl si. „Arano, ty nevíš, co děláš.“

Byl unavený, rozhodl se, že koupel a starosti mohou počkat do dalšího dne. Chtěl něco málo pojíst, ale zjistil, že nemá na nic chuť. Do jeho pokoje stále více pronikala Nefenina vůně. Pro jeho smysly to byla hotová muka. Otevřel balkónové dveře a natáhl se na postel.

Když konečně usnul, zdálo se mu o krvi…