Kapitola devatenáctá - Tíha zodpovědnosti

11.01.2015 13:52

Postup vojska byl k uzoufání pomalý. Denně urazili lesnatým terénem sotva několik mil. Čas od času minuli vesnici nebo menší město, kde nabrali zásoby. Lidé, kteří utekli na sever, jim projevovali své sympatie a snažili se něčím přispět, i kdyby jen poskytnutím noclehu důstojníkům.

S každým uplynulým dnem bylo stále méně stop po zimě. Rozbahněná půda, nasycená roztátým sněhem, pomalu vysychala. Sluneční paprsky získávaly na síle. Okolní krajina byla sice stále bezvýrazně šedá a hnědá, ale sem tam už se dal zahlédnout náznak čerstvé zeleně. Vojsko za sebou nechávalo širokou brázdu v probouzející se zemi.

Několikrát se jim po cestě přihodily drobné nehody – zapadnutí vozu, pády z koně, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Pomalu se začínaly šířit nemoci, čehož se Arana bála. Zatím nešlo o nic závažného, ale pokud si nedají dobrý pozor, mohlo by se to zhoršit a hrozila by jim epidemie. Ta by je mohla zdecimovat mnohem snáz než nepřítel. Se zásobami na tom byli dobře, což ji alespoň trochu uklidňovalo.

Průzkumníci zaznamenali aktivitu na druhé straně pevnosti Folmar. Ercovi vlastní průzkumníci, které se nepodařilo zabít, přinesli zprávy o jejich pohybu.

Konečně to začalo.

Po dlouhém čekání. Nastal správný čas.

 

„Až dobudeme hlásky nad soutokem Omorei a Klei, pokračovala bych v útocích na jednotlivé pevnůstky ze západu.“

„Budeme mít za zády řeku, pokud nás zatlačí, nebudeme mít kam ustoupit.“

„Je to ale lepší než frontální útok. Ten by nás stál zbytečně mnoho sil. Pokud si to naplánujeme dobře a získáme alespoň jednu pevnost, bude naše pozice mnohem silnější.“

„Pravdou zůstává, že pak bychom měli možnost sevřít další pevnůstky v kleštích.“

„Erco se ale nevzdá té pevnosti snadno. Bude vědět, že se pak stane zranitelnějším. Zajisté západní hlásce přijde na pomoc značná část vojska…“

„Máme na své straně i řadu mágů – na to je nutné brát zřetel. Musíme využít vše, co máme k dispozici. Čarodějové by mohli náš postup alespoň částečně zamaskovat, chránit naše vojáky, léčit účinně raněné, kteří by se rychleji mohli vracet do bitvy… I když to ode mě zní krutě, musíme tyto možnosti patřičně využít – díky nim bychom si mohli dovolit i mnohem odvážnější strategii.“

„Musíme ovšem počítat také s tím, že budeme dlouho obléhat samotnou Folmar. Je to dobře zásobovaná a bytelná pevnost. Musíme mít dostatek mužů, abychom si na ní nevylámali zuby…“

 

Arana se z porad vracela unavená. Řešilo se neustále totéž a ji to vyčerpávalo. Naštěstí se jejím generálům, Phillipovi a jeho důstojníkům vždy podařilo najít společnou řeč a dokázali se dohodnout na nejlepším postupu. Čím víc se blížili k místu, kde by podle odhadů bylo nejlepší překročit řeku, tím patrnější bylo napětí, které se všech zmocňovalo.

Snažila se na sobě nedávat najevo, jak moc potřebuje odpočinek, ale pravda byla taková, že celý den v sedle, vedení příprav a v neposlední řadě i těhotenství ji zmáhalo. Některé své povinnosti delegovala na další osoby, aby si trochu odlehčila, ale nesměla to přehánět, aby někdo nepojal podezření – byť mylné – ohledně toho, proč nezvládá všechno tak jako dřív.

Kate za ní třídila zprávy od průzkumníků a její denní hlášení nezabralo víc než pár minut. Celý výcvik raději přenechala povolanějším. O tom magickém ani nemluvě; tam se pro jistotu vůbec neukazovala, kdyby po ní někdo chtěl ukázku. A samozřejmě se odhodlávala k tomu, aby o dítěti řekla Tanisovi…

 

Arana se unaveně svezla vedle Nefe, která právě jedla sušené ovoce u jednoho z ohňů. Večery byly stále chladné a oheň dokázal chlad alespoň na chvíli vystrnadit.

„Jak pokračuje studium?“ zeptala se víly.

„Jsem překvapená, co všechno jsem se dozvěděla.“

„A narazila jsi na něco, co by nám mohlo pomoci?“

Nefe se zasmušila. „Zatím ne. Poznámky o živých matériích jsou poněkud zmatené. Řadu z nich se mi sice podařilo už rozluštit, ale zatím jsem nenašla nic, co by nějak pomohlo…“

„Doufám, že to nevzdáš po prvním neúspěchu.“

„Neboj, vzdát se, je to poslední, co mám v úmyslu.“

Arana se natáhla ke kotlíku nad ohněm pro trochu polévky, ale v ten okamžik dostala křeč. Zcela mimovolně si položila dlaň na břicho.

„Co se stalo?“ Nefe jí položila ruku na rameno. Arana se nadechla, aby ji uklidnila, že o nic nejde, ale Nefe ji předběhla.

Překvapeně se na ni podívala. „Ty jsi těhotná!“

„Pst! Nemluv o tom!“ okřikla ji elfka šeptem. „Jak jsi to poznala?“

„Prostě jsem to cítila, když jsem se tě dotkla.“

Arana jí věnovala úsměv. „Zdá se, že se v magii stále zlepšuješ…“

„Tanis o tom ví?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

„Musíš mu to říct, jinak se to brzy dozví sám… A nevím, jak by to vzal po tom všem, co se mu v poslední době přihodilo. Naopak by ho to mohlo povzbudit.“

„Já vím. Ale bojím se toho, že by trval na tom, abych se vrátila do základního tábora. Bál by se o mě a měl by na to plné právo. Ani ve středu vlastního vojska nejsem v bezpečí. Nemluvě o tom, že nevíme, nakolik se tyto boje protáhnou. Jsem si vědoma toho, že přílišná námaha by mohla ublížit mně i dítěti. Ale dokážeš si představit, co by to udělalo s muži, kdyby náhle přišli o svou vůdkyni?“

Nefe se nad tím zamyslela. „Chápu tvé důvody. A myslím, že by je pochopil i Tanis. Musíš mu to říct.“

„Já vím,“ hlesla. „Ale… mám taky trochu obavy…“

„Z čeho?“

Arana chvíli mlčela. Nefe ale tušila, co jí chce říct. „Co když… ho Tanis nebude chtít? Co když mě i dítě zavrhne?“

Nefe jí věnovala povzbudivý úsměv. „Ať byl, jaký chtěl, teď je to úplně jiný člověk. A pokud mohu soudit podle času, který jsem s ním strávila…, tak tě opravdu miluje. Tahle zpráva ho potěší, věř mi. Ale měl by se to dozvědět od tebe, ne si na to přijít sám.“

„Dobrá. Slib mi ale, že nikomu nic nepovíš!“

„Máš mé slovo.“

I když Nefe Araně slíbila, že dokud se sama nerozhodně něco o svém těhotenství říct, ona to neudělá, dolehla na ni podivná tíha. Svůj slib samozřejmě dodrží, ani na okamžik ji nenapadlo, že by měla prozradit cizí tajemství, které jí bylo svěřeno. Ale i tak na ni doléhal prazvláštní pocit zodpovědnosti: znala už dvě tajemství, která mohla ovlivnit řady lidských životů. A ani o jednom nesměla nic říct.