Kapitola devátá - Odvěký nepřítel

Nefe se druhého dne probudila až k polednímu. Oheň dávno dohořel a po Iannovi nebylo nikde ani památky. Trochu ji to vyděsilo, ale zachovala klid. Porozhlédla se okolo tábořiště a po chvíli objevila malý potok. Svlékla se a vlezla do studené vody.

Sotva se zlehka namočila, začaly jí drkotat zuby. Dnešní den nebyl slunečním paprskům přívětivě nakloněn. Začal foukat studený vítr a než se Nefe otočila, měla své oblečení ve vodě.

Za zády uslyšela smích. „Má tu ale někdo dneska štěstí.“

„Opravdu velice vtipné, Ianne,“ odsekla, aniž by se otočila.

„Něco jsem ti přinesl. Položím to na břeh, tak ne že to zase necháš spadnout do vody.“

Když se Nefe otočila, uviděla hromádku suchého prádla.

Oblékla se do podivného úboru. Byly to pánské šaty, ale byly přešity na dívku. Kalhoty byly užší v pase a i nohavice byly zúžené. Halena měla jen tříčtvrteční rukávy a na několika místech byla zapošitá, takže zvýrazňovala ženské křivky.

Teprve teď si uvědomila, že jsou jí kalhoty stále ještě volné v pase, a tak si vzala i přiložený pásek. Byl kožený a dost široký, takže zpočátku byl trochu nepohodlný. Po celé délce měl vyryté podivné ornamenty. Tento komplet byl doplněn o vysoké boty. Byly na šněrovačku, ale těžko říct, jestli by spíše lovecké nebo jezdecké.

Nakonec si spletla dlouhé vlasy do copu a prohlédla se v líně tekoucí hladině potoka. Musela uznat, že to nevypadalo vůbec špatně.

„Jak jsi věděl, že budu potřebovat suché šaty?“ zeptala se Ianna hned, jak byl v doslechu.

„Běžel jsem kolem, a když jsem tě viděl, bylo mi hned jasné, jak to dopadne. Navíc jsi potřebovala pohodlnější šaty na cestování. Přiznej, že ta sukně byla příšerná. A kus odsud mám jednoho známého, takže jsem využil jeho služeb,“ odpověděl Iann stručně.

Poobědvali. Nefe se radši ani neptala, co to jí – bylo bezpečnější to nevědět.

Opět se vydali na cestu. Nijak nespěchali. Lapkové si na ně už netroufnou, ale Nefe stejně zamrazilo při pomyšlení, že ji v tom nebezpečném lese Iann nechal, byť na chvíli, samotnou. Zlatné bylo jen dva dny cesty odtud.

„Jak dlouho chceš zůstat ve Zlatném?“

„Počítal jsem tak čtyři dny. Musíme nabrat zásoby a taky sílu na další cestu.“

„Další cestu? Kam chceš potom jít?“

„Nevím. Jsem tulák. Chodím po světě, živím se lovem a prodejem kůží a trofejí. Není pro mě problém skolit pěkného severského dvanácteráka,“ usmál se.

Nefe zamrazilo, když pochopila, jak to myslel.

„V tom případě se asi budu toulat s tebou, pokud by ti to nevadilo. Nemám teď zrovna chuť se někde usadit.“

Iann měl skvěle vymyšlenou řeč, jak jí pěkně vysvětlí, že je svět pro takovou křehkou dívku až příliš nebezpečný. Přesvědčí ji, že by se měla usadit a po čase založit rodinu a žít šťastně, dokud to jen půjde. Nakonec ale bez rozmyslu souhlasil.

„Tak jo, ale bude to pro tebe asi těžké.“

„Já to zvládnu, neboj,“ odpověděla Nefe nadmíru potěšena.

Iann si celou cestu až do Zlatného nadával, co jen je to za hlupáka a sobce, že jí ničí život ve vlastní prospěch. V duchu si své chování pak obhajoval tím, že přece není tak křehká, jak vypadá, a že je podobný toulavý typ jako on sám. Také nechtěl ztratit někoho tak nadaného.

Nefe se učila velice rychle. Byla neuvěřitelně chytrá a hlavně dychtila po poznání a bavily ji Iannovy lekce.

Zrovna se učila lépe používat své smysly, intuici a využívat lépe energii. Dělala neskutečné pokroky. Ale hlas Iannova svědomí jen škodolibě krákoral. Po dlouhé době je tu člověk, který před tebou neutekl jak vyplašené zvíře, co? Jojo, nikdo nechce být sám. Iann ho ale ignoroval a nepřipouštěl si nic z toho, co mu jeho vnitřní hlas našeptával. Věděl, že je sám sobě i ostatním hrozbou, ale bylo to tak lákavé. Po dlouhých letech samoty, kdy mu jedinou společnost dělal jeho odvěký nepřítel – jeho vlastní, prokleté svědomí –, to bylo vskutku osvěžující. Jen měl pocit, že už nedokáže normálně komunikovat. Věděl, že se chová sobecky, že riskuje něčí život a nenáviděl se za to! Teď tomu ale prostě nedokázal odolat! A snad ani nechtěl…

***

Do Zlatného dorazili chvíli po poledni. Našli nejslušněji vyhlížející hostinec za rozumnou cenu a hned po obědě se v něm ubytovali. Nefe byla zvědavá, jak to tu vypadá a Iann ji po městě provedl. Každý se za nimi podezřívavě díval.

„Nemají tu moc rádi cizince. Naháníme jim tak trochu strach,“ vysvětlil Iann.

„A ke všemu zrůdy…,“ dodala Nefe.

„Psst!“ okřikl ji Iann. „Oni to nevědí!“

 „Jakto?“

„Magie – zapomínáš? U koho nechci, ten nepozná, co jsme zač.“ Dál toto téma již nerozebírali.

Tentokrát se Nefe ráno probudila jako první. Šla dolů a pomohla hostinskému s vařením. Ten byl překvapený – nebyl zvyklý, že by mu hosté pomáhali.

Prvních několik dnů sladkého nicnedělání jim rychle a bez problémů uteklo. Spát v pořádné posteli do kolika chcete a nad ničím se netrápit, udělá své. Dokonce i Iann byl v lepší náladě než dříve.

Byli si jisti, že jim zde nic nehrozí, a tak ve Zlatném setrvali déle, než původně zamýšleli. Nakonec ale s čerstvými silami a zásobami vyrazili na cestu neznámo kam.

***

Putování jim ubíhalo rychle. Přes den šli po prašných cestách, v noci si ustlali na mechu. Nefe pokračovala ve studiu. Iann ji naučil i lépe lovit a zanedlouho zpeněžila svou první kožku. O jídlo se tedy bát nemuseli.

Kdykoli procházeli městem či vesnicí, zastavili se tam na den či dva, aby zjistili novinky. Ovšem kromě Iannových lekcí skoro vůbec nemluvili. Nefe o Iannovi nic nevěděla, neřekl jí nic – ani kam mají namířeno.

Nikam nespěchali, Iann si byl jist, že nebezpečí už pominulo…