Kapitola devátá - Zlověstný klid

07.12.2014 10:41

V Araniných očích se odráželo fialové světlo. Celá místnost jím byla naplněná. Pableskovalo na stěnách, klouzalo po skleněných nádobách a ulpívalo na stříbřitě šedivých vlasech mágů, kteří pracovali na přípravě Prachu.

„Nikdy ho nebude dost, aby zajistil hladký a rychlý přesun našich vojsk přes hory, že ano?“

Elf vedle ní pokýval souhlasně hlavou. „To ale není důvod, proč jsem vás zavolal, Vaše Veličenstvo. Klany od jezera Tiliaty se sice nezúčastní války, ale posílají nám dar.“ Načež sundal látku zakrývající tucet dřevěných bedýnek. V každé bedýnce, na měkké výstelce ze slámy spočívalo šest azurových kamenů.

Arana jeden z nich vzala do ruky. Z kamene vyzařovalo jemné teplo. „Je to to, co si myslím?“

Elf přikývl. „S těmito kameny tiliatští usměrňují své portály. Kameny získávají svou moc poté, co jsou patřičný čas vystaveny působení magie, vody a tlaků na dně jezera. Je to od klanů opravdu velký dar.“

„Sedmdesát dva kamenů, pokud počítám správně,“ vydechla Arana nevěřícně. „To by nám mělo pomoci překlenout hory a mít stabilní průchod pro zásobování. Musím se přiznat, mistře Jamo, že když tiliatští odmítli svou spoluúčast, přidělalo mi to mnoho vrásek…“

„Tím jsem si jist, Vaše Veličenstvo. Nyní se však můžete již soustředit na další úkoly. Začal jsem již vybírat muže do skupiny, která kameny rozmístí v horách. V těchto podmínkách jim to bude trvat zhruba měsíc, možná déle, pokud narazí na komplikace.“ Než stačila Arana cokoli namítnout, Jama pokračoval. „Nicméně i tak budeme mít brzy dostatek Prachu, abychom mohli přes hory dostat zásoby a několik našich jednotek, jak jste slíbila vzbouřencům. Ovšem zbytek našich lidí a dalšího vybavení zůstane uvězněn na této straně hor, dokud nebudeme mít vyrobenou novou várku Prachu, což bude trvat také nejméně měsíc, aby ho bylo dostatečné množství, jak jste si přála.“

„Takže budeme ve výsledku více jak měsíc odříznuti od našich spojenců…“

„Ano, ale tato skutečnost bude následně vykompenzována stabilizovaným portálem, který bude možno kdykoli otevřít jen s hrstkou Prachu. Domnívám se, že tento risk za to stojí.“

„Doufám, že máte pravdu, mistře. Nezbývá nám nic jiného, než se tedy připravit na vše, co může ještě přijít.“ Arana se ještě jednou rozhlédla po místnosti. „Za jak dlouho budeme moci poslat zásoby a vojáky jako záruku našeho spojenectví přes hory?“

„Do dvou týdnů, Veličenstvo.“

„Výborně. Doufám, že do té doby již vaše skupina začne s rozmisťováním kamenů pro portál.“

„Zajisté, Vaše Veličenstvo.“

„Děkuji vám za tak pečlivé hlášení, mistře.“

Joma se jí uklonil a pak ji vyprovodil z místnosti.

 

Dva týdny… Nebylo to mnoho na to, aby se stihly dokončit všechny přípravy nezbytné pro průchod zásob a vojenské zálohy ke vzbouřencům. Na druhou stranu to ale byla spousta času. Arana měla na okamžik pocit, jako by to byl všechen čas na světě. Možná si to jen přála. Za dva týdny pošle část svých přátel pryč a nikdo nemohl zaručit, v jakém stavu je nalezne, až se ona sama dostane za Ardénské hory. Ona tu ale musí zůstat až do poslední chvíle, aby dohlédla na přesun vojsk, trénink a v neposlední řadě na některé státnické záležitosti. Snažila se na to nemyslet.

I když kolem panoval čilý shon, královna se cítila podivně izolovaná. Jako kdyby k ní žádný hluk z okolí nedoléhal. Rozprostíralo se kolem ní jen tíživé ticho. Tento podivný, až letargický klid jí přišel zlověstný. Jako příslovečné ticho před bouří. V tomto případě ticho před válkou. Jako kdyby si to dosud snad nepřipustila. Zatáhla svůj lid do války. Zaštiťovala se tím, že by se Erco stejně jednoho dne pustil i po jejich stopě. Tento argument byl dozajista pravdivý a dostatečně pádný. Arana ale nevěřila tomu, že je jediný. Sama ale ještě nedokázala plně odhalit všechny důvody svého jednání. Byla sama ze sebe zmatená. Snad její současný vztah s Tanisem tomuto stavu věcí nenapomohl – upřednostnit svůj osobní život, byť na okamžik, před zájmy svého lidu, to od ní nebylo moc královské.

 

Všechno šlo až podezřele snadno. Zásoby se vršily – zbraně, brnění, ošacení, stany, koně a tažné muly, mouka, cukr, sušené ovoce, plátno na obvazy, jehly a jemná střívka na zašívání ran, bylinky a lihoviny na očišťování, … to vše se postupně kupilo na úpatí hor, odkud měl být tento náklad dopraven ke vzbouřencům.

Nedaleko od shromaždiště se každým dnem rozrůstalo stanové městečko vojáků, kteří byli vybráni, aby překročili hory. Nikdo z nich nebyl tak mladý, aby si nepamatoval, jak to na druhé straně Andělských hor vypadá. Změna prostředí by na ně neměla dolehnout tak tvrdě. Řada z těchto vojáků byla veterány z bitev, které se již proti Ercovi před lety vedly. Věděli tedy, do čeho jdou. Kromě toho mohli být velice nápomocni s výcvikem nováčků, kterých mezi sebou vzbouřenci měli mnoho. S těmito vojáky byla připravena k cestě i dvacítka mágů – s jejich podporou by mělo být snazší se v případě potřeby ubránit. Vzhledem k Tanisovým slovům ale nikdo nepředpokládal, že by se Erco odhodlal tak brzy k útoku. Obzvlášť na území, kterým si nemohl být plně jistý.

S Aranou měl nakonec zůstat jen Tanis. I Rada s tím souhlasila – jeho znalosti otcovy taktiky by mohly hodně napomoci důstojníkům při tvorbě vlastní strategie. Nefe se měla starat o raněné. Kate měla za úkol s pomocí svých dřívějších kontaktů vytvořit výzvědnou síť, aby měli vzbouřenci dostatečné množství informací o chystaných plánech nepřítele, případně aby některé jeho kroky mohli sabotovat. Mimoto se měla postarat o schopnou skupinu průzkumníků, kteří by kontrolovali Ercův postup. A Iann měl pomáhat s výcvikem.

Arana se nejvíce bála o Rischfielda. Jeho úkol byl nejnebezpečnější, ale zároveň mohl přinést největší ovoce. Spojenecké síly lidí a elfů musely znát Ercovu slabinu, pokud tedy nějakou má…

 

***

 

Ozvalo se zaklepání. Risch otevřel dveře. Očekával, že za nimi uvidí Aenu, ale místo toho tam stála Arana.

„Můžu dál?“

„Samozřejmě.“ Risch chvatně ustoupil z cesty a pak za ní zavřel dveře.

„Přinesla jsem ti ty dokumenty, o kterých jsme se bavili.“ Obezřetně se zadívala do jeho tváře. „Pokud sis to tedy nerozmyslel.“

„Proč bych si měl cokoli rozmýšlet? Budu rád pro změnu trochu užitečný.“

„Ale víš, že kromě pár lidí od Phillipa s tebou nikdo nepůjde. Budeš hrozně riskovat…“

„Víc než vy v přední bojové linii?“ zeptal se sarkasticky. Arana povytáhla obočí. „Nechci, aby měl kdokoli neustále pocit, že mě musí chránit.“

„Je ale zcela přirozené, že se přátelé snaží navzájem ochraňovat.“

„To ano. Ale ke mně a Nefe se všichni chováte, jako bychom byli křehcí… nebo neschopní. Nevím, co z toho mě rozčiluje víc. Jsem schopen se o sebe postarat. Ale když mě nenecháte, abych aspoň občas něco udělal sám, abych trochu zariskoval…, nikdy nezískám žádné zkušenosti a budete mě muset chránit napořád, místo toho, abych mohl chránit i já vás. Kdyby někdo chránil tebe nebo Tanise, nikdy byste se nestali tím, kým jste.“

„To je sice hezká myšlenka, ale nemáš tak úplně pravdu. Já nebo Tanis jsme se do svých rolí narodili. Odmalička nás vychovávali v určitém duchu. Iann nebo Kate, ti k tomu byli donuceni okolnostmi. Ale ty a Nefe jste… tak čistí, nevinní. Když jsem vás potkala, sice jste měli něco za sebou, ale pořád jste tím nebyli natolik pošpinění, aby se to nedalo vzít zpátky…“

Risch jí položil jemně ruku na rameno. „Arano, jdeme do války. Musíme počítat se ztrátami. A pokud něčí nevinnost bude jedinou cenou, kterou dotyčný zaplatí, je to ještě celkem dobrá cena.“

„Nejspíš máš pravdu.“

Usmál se. „Takže už konečně přestaneš svou obavu o mě vydávat za pokus, že si mám vůbec ještě co rozmýšlet, a dáš mi ty své poznámky?“

„Jsi možná až moc chytrý, ke své škodě, víš to?“

Když mu podávala několik papírů, na něž napsala vše, co se jí podařilo zjistit o alchymistech, kteří údajně pracovali pro Erca na jeho nesmrtelnosti, všimla si jeho okovů. Kůži pod nimi měl rozedřenou a zarudlou. Po celém předloktí se mu táhly modřiny a škrábance.

„Toho si nevšímej,“ odbyl ji s úsměvem, dřív než se stačila na něco zeptat. „Mistr Kalien a pan Jerom si s tím poradí. A nemůžu přece čekat od kováře, že bude nějak extrémně jemný.“ I přesto, že ho ruce musely bolet, měl dobrou náladu. Snad se brzy zbaví kouzla, které mu zabraňovalo v používání vlastní magie.

Risch si zběžně prohlížel její poznámky, když se zarazil. „Dřevěný most? Tam to znám. Kousek odtamtud jsem se potkal s Kate.“ Chvíli si ještě četl. „Ano, myslím, že vím, o koho se jedná. Narazil jsem tam na jednoho samotáře, který se pokoušel vyrobit směs z Bernmunaliho Dračího rukopisu. A když mě pak zajal Mark, potkal jsem jeho společníka, čaroděje-kováře Gulka.“

„Výborně, tam bys mohl začít.“ Aranu potěšilo, že alespoň něco z toho, co se jí podařilo zjistit, mělo nějakou cenu.

„Ano. Postupně si tvé poznámky projdu a pak se uvidí. Třeba ještě objevím další stopy, o kterých už budu něco vědět. Udělám potom seznam vybavení, které budu nejspíš potřebovat, pokud mi ho tví lidé budou moci poskytnout. Budu moct počítat s nějakou zásobou Prachu?“

„Neboj, mám pro tebe dostatečnou zásobu, aby tvé cestování bylo přinejmenším alespoň trochu bezpečné.“

 

***

 

Když pak Arana sledovala vojáky procházející jiskřícím portálem pryč, zmocňoval se jí neklid. Zásoby už byly na druhé straně a většina mužů také. Rozloučila se s přáteli a sledovala jejich průchod. Všichni se ještě otočili a zamávali jí. Spolu s nimi odešla i její nejlepší komorná – Aena. Sama o to požádala a Arana musel uznat, že její přítomnost má velice dobrý vliv na Rischfielda. Aena jí ale musela slíbit, že zůstane vždy vzadu u zásobování a nebude Rische doprovázet na jeho cestách. I když sama pochybovala, že by ji Risch vystavil jakémukoli riziku, na to byl příliš ohleduplný, i kdyby mezi nimi nic nebylo.

Portál ještě na krátký okamžik visel ve vzduchu a vrhal duhové záblesky do okolí, než ho unavení čarodějové uzavřeli. Teprve poté k ní konečně, po dlouhé době, všechno dolehlo. A zlověstný klid se roztříštil, změnil se na první údery války.