Kapitola čtvrtá - Před zraky Rady

Sálem se rozlehlo mumlání přítomných. Všechny oči se upíraly na Aranu. Jen její přátelé ohromeně mlčeli. Risch tušil, že je šlechtična, ale nikdy by ho nenapadlo, že je přímo jedna z vládkyň svého lidu. Jedině Iann se nezdál překvapený.

Arana předstoupila před shromáždění ve světle modrých šatech, rafinovaně ušitých tak, že se zdály být takřka dvojdílné – spojoval je pruh temně modré látky a stříbrný řetízek. Lemy sukně byly vyšívány stříbrnou nití. Na krku měla stejný šperk v podobě půlměsíce, který na ní viděli naposledy. Ve vlasech se jí třpytila stejná čelenka, jakou měla lady Kristen. I ona všem nejprve pokynula, aby se posadili, než začala mluvit.

„Vážení členové Rady a přítomní hosté. Jsem tu, abychom projednali důležitou otázku naší existence.“

Čekala, zda se někdo ozve, ale když v sále i nadále panovalo ticho, pokračovala: „Jak jistě víte, již mnoho měsíců se pohybuji v Ercově království a pozoruji jeho počínání. Z mých dosavadních zpráv bylo zřejmé, že se neděje nic, co bychom už dávno nevěděli. Ale v posledních týdnech došlo ke změně. Nanejvýš znepokojující změně… Erco soustřeďuje své síly, povolává vojáky z celé země na hranici pevnosti Folmar. Zlepšuje její obranu i zásobení, navýšil posádku a její výzbroj…“

Jeden z elfů zvedl ruku. „Pokud zbrojí, nejspíš chce vytáhnout proti vzbouřeneckému severu, který před ním ještě nepoklekl. Do lidských válek nám nic není…“

Z davu se ozvalo souhlasné mručení. Spolu s ním se objevoval les zdvižených rukou. Amiri je postupně vyzýval, aby promluvili; čas od času přenechal prostor i Kristen a Araně, ale obě většinou mlčely – nechali přítomné, aby se vypovídali. Na Araně bylo patrné, že by ráda ještě něco řekla, ale její sestra ji vždy zadržela.

Čím dál častěji se ozývaly názory, že by elfové měli Ercovo zbrojení přejít a nemíchat se do jeho věcí. Nakonec se shodli na tom, že to není jejich válka.

Arana povstala, ústa stažená zlostí. „Není to naše válka? A čí tedy?! Je tomu téměř třicet let, co jsme se stáhli za Ardénské hory, vymazali jsme se s vërmëského povrchu, hýčkali si své rány a doufali, že už nás nikdo neobjeví. Naše zdecimované síly byly ale obnoveny a já si nemyslím, že bychom se měli nadále schovávat a krčit se ve strachu. Měli bychom ukázat, že nejsme zbabělci. Ve Vërmësu jsou i ti méně šťastní, které čeká stejný pogrom jako nás, pokud jim nepomůžeme! Schováváme se za štíty těchto hor už příliš dlouho…“

V sále se stále ozývaly nespokojené projevy.

Arana zvýšila hlas. „A když padnou vzbouřenci, kam půjde Erco dál? Nemohlo mu uniknout, že celé národy takřka ze dne na den zmizely. Není hlupák. Až se vypořádá s nimi, přijde si i pro nás!“

„Jsou to lidé, kdo nyní bojují v bitvě, která není jejich – vzbouřenci, kteří jsou na severu, se postavili za nás, za ty, kteří zůstali na špatné straně hor, za ty, které jsme tam my nechali napospas. To oni budou prolévat krev za naši věc. Měli bychom mít tolik cti, že jim pomůžeme, nesouhlasíte snad?“

Ozval se jeden ze starších elfů, sedících v prvních řadách. „To kvůli lidem je Erco teď na trůně, ať okusí sami plody svých činů…“

„Chcete nechat platit nevinné za chyby starších generací?“

Sál na chvíli oněměl.

„Říkám vám, že válka bude, i kdybych do ní měla jít sama!“ zahřímala Arana. „Pokud v sobě nenajdete dostatek odvahy a cti, abyste se postavili hrozbě, jíž Erco představuje, klidně můžete odejít, ale vás pak budou provázet výčitky. Mé svědomí bude čisté…“

Kristen jí položila jemně ruku na rameno. „Omluvte, prosím, prudkost mé sestry,“ pronesla medovým hlasem ke shromáždění. „Ale měli bychom si uvědomit, že má pravdu. Teď je nejlepší příležitost k tomu svrhnout Erca, zbavit se ho jednou pro vždy. Má sestra je maršálem našich vojsk, je zkušená, ví, jak je na tom nepřítel… A pokud ona tvrdí, že je vhodný čas udeřit, měli bychom ji uposlechnout. Prosím vás, zástupce všech klanů, abyste to zvážili. My temní proti Ercovi vytáhneme a vaše pomoc bude neocenitelná. Nejsme bez viny na tom, co se stalo. Ale nechme minulost minulostí a pojďme skončit tuhle noční můru…“

Risch si všiml, jak elfí vyslanci přikyvují. Pohlédl na podium. Kristen a Arana na sebe nepatrně kývly. Napadlo ho, že to celé bylo možná jen dobře sehrané divadlo: Aranina prudkost měla rozproudit krev a Kristen měla usměrnit mysl přísedících ke správným argumentům a apelovat na jejich svědomí. Chytré…, pokud to vyjde.

V síni se zvedla jediná ruka.

„Chce promluvit Iar dan Heles,“ zahlásil amiri.

„Mé paní, pokud dovolíte…, rád bych věděl, jak si Ercovu porážku představujete. Lady Arana sama Radě napsala, že se ho pokusila se svými přáteli zajmout, ale tento plán fatálně selhal.“

Kristen na elfa chladně pohlédla. „Nechci ho zajmout, chci ho zabít.“

Sálem se prohnal nevěřícný šepot.

„Ale jak, vždyť k tomu potřebujete někoho Ercovy krve!“

V tu chvíli Rischovi došel celý význam tohoto divadýlka. A nemýlil se: Arana povstala ze svého místa a rozhlédla se po přítomných.

„S tím nám pomůže Ercův jediný syn – princ Tanis.“ Její prst si neomylně našel Tanisovu tvář v davu. Všichni se otočili jejich směrem. Elfové v Tanisově dosahu se poplašeně odtáhli.

„Vy jste si dovolila přivést nám někoho takového sem?!“

V sále zavládl chaos, státníci se překřikovali, dohadovali a halas sílil. Tanis zlobně provrtával Aranu pohledem a zkřivil rty do nehezkého úšklebku, když si od něj elfové začali odsedat.

V tu chvíli zasáhl amiri – udeřil mocně svou holí o podlahu. „Ticho!“

Kristen povstala a rozčileně promluvila. „Nebudeme se tu chovat jako zvířata!“ Její hněv dokázal dav utišit jako mávnutím kouzelného proutku. „Všichni víme, co se o princi Tanisovi proslýchá…, ale také jste všichni četli zprávu maršála Arany…“

Hlas se jí zadrhl v hrdle, když Tanis bez vyzvání povstal. Se svou typickou arogancí přehlédl celý sál a pohledem skončil u podia. „Děkuji, Vaše Veličenstvo, ale nepotřebuji vaše zastání.“

Kristen na něj kývla a její postoj vyzařoval jisté podráždění nad jeho troufalostí.

„Všichni víme, co se o mně říká,“ pokračoval Tanis, „všichni víme, že mám na rukou hodně krve. Nebudu to popírat. Ale také se nebudu obhajovat. Před nikým!“ Významně pohlédl na Aranu. „Žil jsem tak, jak mě Erco vychoval, a nevidím jako hřích žít v poslušnosti vůči svému otci. Jisté události mi ale daly prohlédnout, že jsem žil v iluzi, kterou kolem mě můj otec vytvářel. Lituji svých činů, ale odčinit je nemohu. Mohu ale přestat opakovat své chyby. A proto vám nabízím svou pomoc při poražení mého otce.“

„A co žádáte na oplátku? Jeho korunu?“ vykřikl jeden z černovlasých elfů posměšně.

„Jediné, co žádám, je promlčení mých zločinů. Chci mít možnost začít nový život, v němž by mě nepředcházela má pověst…“

Elf s popelavě šedou kůží a rudými vlasy, který k Tanisovi seděl až překvapivě blízko se ho zeptal: „A jak máme vědět, že dodržíte své slovo? Kde máme brát jistotu, že nás nezradíte?“

„Ukážu vám tu vaši jistotu!“ Tanis si prudce vyhrnul zdobenou tuniku, což očividně většinu elfů v sále pohoršilo. Dal tím na odiv nehezkou zarudlou jizvu, kterou měl na hrudi a na zádech po ráně Ercova meče.

„Takhle mi otec projevil svou lásku! Vyměnil můj život na svou vládu. Velice rád bych mu tuto laskavost oplatil.“

Když měl pocit, že se všichni dostatečně vynadívali, stáhl si tuniku zase dolů.

„A to máme věřit zrádci, který se postaví proti vlastnímu otci? Někomu, kdo se nebojí přiznat, že se rád stane otcovrahem?“

Tanis na elfa pohlédl takřka s nenávistí. „Nic jiného vám nezbývá,“ zavrčel na něj. „A poděkovat za to můžete jí,“ ukázal na Aranu. „Bez ní byste neměli nic!“ Vystoupil ze své řady a šel ke dveřím.

„Není dovoleno během…,“ zkusil to jeden ze strážných.

„Otevři!“ štěkl na něj Tanis. „Nemíním už nadále trávit čas ve společnosti tolika zhnusených tváří, kterým je ze mě očividně nanic.“

Arana na vojáka kývla a on Tanisovi otevřel jedno z mohutných dveřních křídel.

Když za ním dveře zapadly, sálem se chvíli neslo ohromené ticho. Pak se elfové začali radit. Jejich hlasy tvořily nepřetržitý šum, v němž nebylo možné rozeznat konkrétní slova.

Arana z toho byla nervózní. Nepochybovala, že Tanisův výstup věci uspíší a napomůže jim, ale na ni samotnou udělal dojem, že je Tanis opravdu rozzlobený, a nevěděla proč. Nemohli si dovolit ho ztratit…

Po nějakém čase, kdy se na mumlání v sále nic nezměnilo, začala Araně i její sestře docházet trpělivost. Kristen povstala. Postupně začal hluk v síni slábnout, sem tam zazněla ještě spěšně pronesená věta, ale brzy bylo opět ticho. Tedy takové, jaké je možné v podobné situaci očekávat…

„Jak jsem již řekla, temní elfové do války půjdou. Žádám vás, abyste nám sdělili, zda můžeme počítat s vaší podporou.“

Následovala chvíle napjatého očekávání. Konečně povstal jeden z elfů – byl to bledý, černovlasý elf, který prve osočil Tanise, že chce otcovu korunu pro sebe.

Položil si pravou dlaň na srdce a promluvil. „Mé paní, elfové klanu z Temného hvozdu jsou s vámi!“

Nastalo pozdvižení, jak vůdci jednotlivých klanů překotně slibovali svou věrnost.

„Klany od písčitých dun jsou vám k dispozici!“

„Elfové souostroví Nür vás podpoří!“

„Klan od řeky Blear přísahá svým královnám věrnost v tomto boji!“

Svou podporu nakonec vyjádřilo třináct klanů. Zbylé tři klany zůstaly tiché. Jejich zástupci se dlouho radili, než nakonec také povstali.

„Je nám líto, ale naše rozhodnutí zní, že do války nepůjdeme. Domníváme se, že je tento boj zbytečný. Klan Edera neposkytne válečnou podporu.“

„Klan Därku taktéž nepodpoří tuto válku.“

„Ani klany od jezera Tiliati se nezapojí.“

Arana přikývla, ale neměla z toho radost. I tak ale mohlo všechno dopadnout mnohem hůře a ona byla ráda i za to, čeho zde dnes dosáhli.

Kristen povstala. „Děkuji vám za vaše rozhodnutí. Věřím, že nebylo snadné ho učinit. Odeberte se, prosím, nyní do svých domovů a učiňte opatření, která jsou nezbytná. Do tří dnů vás čekám zpět v našem paláci, kde společně s vašimi generály začneme plánovat naši strategii pro nadcházející boje. Věřím, že společnými silami zvítězíme a zbavíme se obávaného tyrana jednou pro vždy. Děkuji vám za vaši účast!“ Kristen se před shromážděním uklonila a Arana následovala jejího příkazu. Dav zalapal po dechu nad takovým projevem uznání od královské rodiny.

Amiri zaklepal svou holí a porada byla ukončena. Sálem se neslo jen ohromené ticho. Pak se dav konečně začal rozcházet.