Intermezzo - V mezičase nikoho

Osud.

Mocné zaklínadlo, za nímž se schovává celá řada výmluv.

Neschopnost vzít život do vlastních rukou.

Zbabělost – strach čelit následkům svého jednání.

Okamžiky, kdy chybujeme a nejsme ochotni to přiznat.

Co se má stát, to se stane. Osud… Jen jím maskujeme vlastní selhání…

Ale je tomu opravdu tak?

Není jeho nezvratnost nezpochybnitelná? Ať uděláme cokoliv, vždycky nás naměřuje tam, kde nás chce mít. Když nahlédnete do budoucnosti a změníte ji…, změnili jste ji doopravdy? Nebo se její další vize odvíjela už od toho, že jste ji změnili?

Jak se rozhodnout?

Kdy se to zastaví?

Kolikrát vlastně můžete osud obelstít?

Pokud má vše v našich životech předem daný řád a svůj smysl, stojí vůbec za to žít? Jestli jsou naše životy řízeny nějakou větší silou, proč se namáhat a o něco se snažit?

Jestli ale jsou řízeny jen námi…

Přesto osud můžeme spatřovat na každém kroku.

Vždyť co jiného nás nutí dělat rozhodnutí, o nichž už v začátcích víme, že jsou chybná?

Co nám dovolí vyslechnout cizí rozhovor nebo být ve správný čas na správném místě?

Je to totéž nutkání, které přiměje zničehonic jezdce obrátit koně a hnát ho do úmoru, ačkoliv ví, že to nikdy nemůže stihnout včas…

Totéž, co vám umožní napsat poslední slova – vyjevit pravdu, zachránit životy…

Totéž, kvůli čemu si uvědomíte svou vlastní bezcennost a malost, svou ubohost…

Totéž, co vás může zároveň spasit i zatratit…

Osud.