Hvězdné dobrodružství kapitána Imaginaria

20.02.2015 13:05

-- Malá, povídková hříčka pro Klub snílků.

 

Na obloze poblikávaly hvězdy. Výsměšně pomrkávaly na loď uvízlou v temném sametu snového vesmíru. Plachty ztratily svůj perleťový lesk, když se do nich neopíral vítr. Zplihle visely a dělaly korábu ostudu. Samy se za to styděly, to kapitán dobře poznal. Jenže ony nemohly za to, že se loď za poslední dny nepohnula ani o píď.

Imaginarius zamyšleně zabafal z dýmky. Hleděl to indigového bezčasí před sebou, posetého stříbrnými a zlatými démanty.

Posádka si myslela, že se ztratil. Jak by se on mohl ztratit?! Ne, mohla za to ona – Vela. Nepřála jeho krásným plachtám, záviděla jim jejich lesk, a tak poručila vesmírnému větru, aby přestal vát. Koráb tak uvízl uprostřed souhvězdí Arga. Jaká to ironie, vždyť Argo zdobí i plachty samotné lodě!

Kapitán hvězdu dlouho pozoroval, probodával ji pohledem. Vela o něj ale nejevila sebemenší zájem. Zkroušeně sešel do podpalubí, aby se podíval na svou posádku. Všichni pospávali ve svých sítích a nudili se; stejně jako on. Sotva z nich dostal pár slov, natož slova útěchy či povzbuzení, o těch si mohl nechat jen zdát. Nakonec se odebral do své kajuty. Prsty přejížděl po předmětech, které posbíral za dlouhé roky své plavby. Drobné připomínky všech jeho dobrodružství mezi hvězdami. Vzpomínal na ně, utěšoval se jimi. Pak jeho zrak spočinul na podstavci s úlomkem komety.

Znovu seběhl do podpalubí. „Posádko, jsme zachráněni! Dostal jsem nápad!“

 

Paluba ožila. Panoval tam čilý shon. Kapitán udával rozkazy. Potřeboval udělat troch místa. Sudy, lana, háky, … to vše se přesouvalo na levobok. Muži se pak seřadili do dlouhé řady na pravoboku. Imaginarius kolem nich procházel a prohlížel si je.

„Věc se má tak, vesmírní vlci, že jsme tu uvízli. Jelikož se pomoci nedočkáme, musíme si poradit sami. Tak jako už tolikrát.“ Došel na konec řady, otočil se a vydal se zpátky. „Vzpomínáte na všechna ta dobrodružství, která jsme zažili?“

„Ano, kapitáne!“

„Tohle je jen další z nich. Takže… potřebuji dobrovolníka!“

Mezi posádkou zavládlo ticho.

Imaginarius se zamračil. „To se vážně nenajde nikdo, kdo by chtěl stát hrdinou?“

Jeho muži zarytě hleděli do země a tvářili se nezúčastněně. Většinou, když chtěl kapitán dobrovolníka, nedopadlo to nejlépe.

Imaginarius si frustrovaně povzdychl. „Vážně nikdo?“

Za jeho zády se ozval ženský hlas. „K čemu potřebujete dobrovolníka?“

Kapitán se otočil a pohlédl do bledé, jemně zářící tváře. Stála tam Vela, oděná ve své róbě z hvězdného třpytu. Imaginarius vysekl ukázkovou úklonu a jal se vysvětlovat svůj plán.

„Dobrovolníka bychom přivázali k lanu,“ ukázal na inkriminovaný předmět, „a hodili přes palubu. Doufali bychom, že by narazil na zbytek nějakého snu, který se to potuluje zapomenutý již dlouhé roky a stihl tedy už nabýt pevného skupenství. Celý proces bychom opakovali, dokud bychom neměli dost snů, abychom z nich vytvořili alespoň jeden pár vesel, s jejichž pomocí bychom se odtud dostali.“ Jeho tvář zářila nadšením. Když se ale otočil ke své posádce, všichni byli bledí a upřímně zděšení. „Je to dobrý plán!“ zaprotestoval chabě.

„A kapitán s tím souhlasí?“ zeptala se hvězda.

„Já jsem kapitán. Jak bych mohl nesouhlasit s něčím, co jsem sám vymyslel?“

Vela si ho změřila od hlavy k patě. „Nejste na kapitána moc mladý?“

Imaginarius se jí znovu uklonil. Když vzhlédl, jeho tvář zestárla – brázdily ji vrásky, jeho bezstarostný úsměv zářil v bělostném plnovousu. „Je to takhle lepší?“

Hvězda nakrčila nosík. „Ani ne.“

Okamžik na to na ni hleděl zase drzý, rozcuchaný mladík.

„Čemu vděčíme za vaši návštěvu, ctěná Velo?“

Hvězda popošla kousek po palubě, zůstávala za ní cestička hvězdného prachu, pableskujícího v záři jejích šatů. „Nudila jsem se a zdálo se, že by tady mohla být větší zábava, když se tu schylovalo ke ztřeštěnému plánu.“

Kapitán následoval hvězdu na její cestě k zádi. Zvědavě pokukovala po všem, co zde bylo k vidění.

„Jak se hvězda vašeho formátu může nudit?“

„Na obloze není co dělat, sestry jsou daleko, abych si s nimi mohla popovídat. Většina z nich si ani povídat nechce. Komety jen prosviští kolem, ani si mě nevšimnou…“

„Taková drzost!“ pohoršil se Imaginarius.

„Přesně tak! Nebaví mě neustále jen hledět do prázdna, takže když jsem zahlédla vaší loď, využila jsem příležitosti.“

Imaginarius se přestal usmívat a zvážněl. „Co mám udělat, abyste nás odsud pustila, Velo?“

„Dejte mi nezapomenutelný zážitek, na který budu moc vzpomínat, abych se nenudila.“

Kapitán tázavě pozvedl obočí.

„Doslechla jsem se, že vlastníte sbírku zajímavých předmětů ze svých výprav. Můžete začít tím, že mi ji ukážete. Uvidíme, co se pak dá dělat s vašimi plachtami…“

Imaginarius hvězdě nabídl rámě a vedl ji ke své kajutě. Když za sebou zavíral, všiml si, jak na něj jeho první důstojník spiklenecky mrká.

 

Vela se procházela po kajutě a prohlížela si jednotlivé vystavené předměty. Ne všechny ji zaujaly, ale některé chvíli pozorovala. Nezdálo se však, že by na ni cokoliv ze sbírky udělalo takový dojem, aby propustila loď a její posádku.

„Kde jste přišel k tomuhle?“ ukázala na drobnou zlatou jehlici.

„Darovala mi ji Unukalhai ze souhvězdí Hada, když jsem ji naposledy navštívil.“

Hvězda pokračovala a občas se zeptala na něco dalšího. Imaginarius jí poslušně odpovídal.

„To je od Deneb z Labutě. Dárek od Lukidy z Lištičky. A tohle je památka na Thubana z Draka, ne zrovna nejpříjemnější vzpomínka…“

Vela došla k velkému bělostnému peru. „Není to to, co si myslím?“

„Nejspíš je, pokud se tedy domníváte, že pochází z perutě Pegasa.“

Vela zalapala po dechu. „Jak jste k něčemu takovému přišel?“

„A proč mi to nepovíte vy?“ zeptal se Imaginarius rozverně.

„Jak bych to mohla vědět?“ odsekla.

„Když se nad tím zamyslíte, určitě na to přijdete.“

Zdálo se, že hvězda se skutečně zahloubala nad původem hebkého pera, které svírala v dlani. „Nejspíš jste ho ukradl.“

Kapitán tázavě pozvedl obočí. „A dál?“

„Musel jste se pravděpodobně vloupat do Markabiny zahrady…“

 

Imaginarius se rozhlédl na obě strany. Nikde nikdo. Pokynul dvěma mužům ze své posádky a společně se přehoupli přes směšně nízkou zídku, obklopující zahradu. Opatrně našlapovali na svěže zeleném trávníku. Snažili se neponičit záhony bílých květin, které zářily do noci. Když se dostali na cestičku, zaskřípal jim pod podrážkami vysokých bot štěrk.

„Jeden do stájí, druhý na pastviny, nevíme, kde Pegas zrovna teď je.“

„A co budete dělat vy, kapitáne?“

„Obhlédnu to tady, a když tak odvedu pozornost.“

Jeho muži mu věnovali pochybovačný pohled. Jako vždy se kapitán chtěl vyhnout práci. Oni budou hledat bájného, okřídleného koně, budou mu muset ukrást jedno pero, aby byl kapitán spokojený, zatímco on sám se bude spokojeně procházet při měsíčku po zahradách hvězdy Markab.

„Tak jděte už!“ zavelel.

Oba muži se s nevelkým nadšením vzdálili. Imaginarius se loudavým krokem vydal po cestičce směrem k jezírku, jehož hladinu, odrážející hvězdný třpyt, zahlédl skrze keře. Dlouho byl na lodi, potřeboval si trochu odpočinout, nechat oko spočinout na něčem malebném.

Nedaleko od jezírka stál malý, bohatě vyřezávaný altánek. Imaginarius se přikrčil, když v něm zahlédl postavu. Chvíli ji pozoroval – musela to být Markab. Měla na sobě zářivé šaty, které okolí halily do stříbřitého přísvitu. Sledovala oblohu a sama pro sebe se usmívala.

Kapitánovi bleskla hlavou příjemná představa: Proč ukrást jen jednu věc…?

Potichu se blížil k altánku. Hvězda ho stejně zaslechla a otočila s. Nezdála se však znepokojená, že ho vidí, což ho překvapilo.

„Jaká to čest, kapitán Imaginarius osobně. Doslechl jste se snad, že mám ve své stáji Pegasa?“

Imaginarius se zatvářil dotčeně a posadil se bez vyzvání vedle hvězdy. „Podezírat mě z takových nekalostí… Mohl bych se snadno urazit.“

„Chcete mi snad říct, že nejste proslulý bukanýr, který nepohrdne ničím neobvyklým, co by si mohl přidat do své sbírky kuriozit?“

Světácky se usmál. „To nepopírám.“

Markab tázavě pozvedla obočí. „Takže mi nebudete tvrdit, že jste sem nepřišel krást?“

„Nebudu vám přeci lhát.“

„Měl byste odejít, než zavolám stráže. Jsou nedaleko.“

„Toho jsem si dobře vědom.“

„Tak co tu ještě děláte?“ obořila se na něj.

Imaginarius zahlédl koutkem oka pohyb. Ze stínu nedalekých stromů se vynořila postava. Docházel mu čas. Vzápětí se nad okolím rozlehl křik racka. Kapitán se usmál – jeho muži splnili svou část úkolu.

Hvězda se zamračila. „Tak přeci jen Pegas. Jste nenapravitelný.“

Imaginarius pokrčil rameny. „Nezlobte se na mě, Markab, nemůžu si pomoct. Ale nabízím vám něco na oplátku.“

„Co by mi zloděj jako vy mohl asi tak nabídnout?“

Místo odpovědi se k ní kapitán sklonil a políbil ji. „A zkuste říct, že to nestálo za to!“

Pak ho pohltily stíny.

 

„Přesně tak to bylo,“ připustil Imaginarius, když hvězda dokončila své vyprávění. Směr, kterým se její příběh ubíral, ho nemálo překvapil. Vela se zdála sama sebou zaskočená. Tváře měla lehce zarudlé, jako kdyby běžela, a kapitán viděl, jak ztěžka oddechuje. Položila pero zpět na podstavec a rozhlédla se znovu po všech vystavených předmětech; oči rozšířené poznáním – každý z nich má svůj příběh.

Když to Imaginarius viděl, neměl to srdce jí říct, že pero koupil za směšnou cenu na jednom tržišti v Lyře a nejspíš vůbec nebylo z Pegasa.

Doprovodil Velu na palubu, kde se s ním hvězda rozloučila. V záblesku jasného světla zmizela a chvíli na to zazářila na obloze. Muži hleděli na kapitána s očekáváním. A skutečně, plachty si spokojeně povzdechly, jak se kolem nich prohnala svěží snová bríza. Zaleskly se a loď se pomalu posunula vpřed.

Posádka propukla v jásot a provolávala slávu svému kapitánovi.

„Jak jste ji dokázal přesvědčit?“ zeptal se první důstojník.

Imaginarius se samolibě usmál. „Chtěla nezapomenutelný zážitek, tak jsem jí ho poskytl.“

Důstojník ho poplácal po rameni. „Teda, kapitáne, vy se nezdáte!“

Imaginarius se po něm ohlédl, a když se všiml jeho chlípného úsměvu, v žertu se na něj obořil: „Na co zase nemyslíte, vy jeden zvrhlíku!“

„A co jste teda udělal, že je nám vítr zase nakloněn.“

Kapitán pohlédl na inkoustově temné nebe. Neomylně našel Velu a zamával jí. Na oplátku hvězda radostně zablikala.

„Naučil jsem ji snít…“

 

Napsáno 2015