Epilog

Lidská nenávist a zášť jsou nezměrné. Stejně ale tak velkorysost a láska. Měl jsem to štěstí, že jsem byl nesčetněkrát svědkem obojího; a dozajista ještě budu. Mám na to koneckonců celá staletí, co bude svět světem…

Viděl jsem, jak muži, který měl být odsouzen na smrt za své válečné zločiny, trest prominuly a vypověděli ho do vyhnanství. Viděl jsem ženu, která se vzdala své moci a postavení, aby s ním vyhnanství mohla sdílet a vychovat jeho děti. Sám jsem držel v náruči vlastní děti i vnoučata…

Ale byl jsem také svědkem toho, jak kováři podřízli hrdlo kvůli pár stříbrným…

Léta kolem mě míjejí, ale já zůstávám neměnný. Zub času nade mnou nemá žádnou moc. Sleduji, jak lidé i elfové putují dlouhé míle, aby položili květiny k nohám šestice soch, jejichž rysy dávno ohladil vítr a jsou takřka k nerozeznání.

Vídám je, jak sestupují do prastaré pohřební síně, kde dlí hrdinové, jejichž jména byla dávno zapomenuta. Klaní se před šesticí křišťálových hrobů, jež čas oslepil, a tak netuší, že je v nich uloženo jen pět těl.

Procházejí kolem mě a nemají nejmenší ponětí, kdo jsem. Vzpomínají na činy, které jsou pro ně jen legendou, příběhem k večernímu ohni, ale pro mě představují základ mého bytí.

Věci, na nichž záleželo, postrádají nyní význam. Nikdo neví, proč nosím rudý pramen ve vlasech, ani co znamenají podivné jizvy na mém těle… A už vůbec, jaké tajemství ukrývá má krev.

Věřil jsem, že mohu přelstít osud, ale on mě dostihl a potrestal. Čekám na jeho další záměr, na svou další roli v dějinách světa.

Ale lidé snadno zapomínají.

A tak dál procházejí kolem mě a netuší, že jsem od všech, které jsem kdy miloval, odtržen tou nesnesitelnou trhlinou věčnosti.