Blbej kšeft

Když se má něco zvrtnout, vždycky to poznáte. Otázkou zůstává, do jaký skupiny lidí patříte. Jestli patříte k těm, co to poznaj a včas vezmou nohy na ramena nebo k těm, kterým to dojde ve chvíli, kdy už je pozdě na cokoli…, hlavně na to, vrátit se.

Já patřím do tý druhý skupiny…

Mysleli jsme, že všem ukážeme, co v nás je. A teď? Teď ležím napůl zavalená ve zřícený chodbě. Polovina z nás je mrtvá a ta druhá nejspíš brzo bude.

Vedle mě leží Rick. Nevím, jestli je v bezvědomí nebo mrtvej. Ale jedno vím určitě – já nás odsud nevyhrabu ani jednoho.

Nezbývá než čekat, až to někdo udělá za nás…

 

Měla bych to asi vzít pěkně od začátku. Nejdřív by se slušelo představit i zbytek bandy.

Falco – náš mistr přes nože. Má po těle tolik jizev, že jsem dávno vzdala pokusy, spočítat je. Dál je tu Jubo – vyžívá se v přípravě různejch jedů, pastí a léček. Je to sice kámoš, ale lahev s pitím si od něj nikdo nevezme. Další člen je Elrich. Je to takovej vysokej hezounek. Dokáže otevřít jakejkoli zámek během pár okamžiků. Má k tomu speciální paklíč. Podezříváme ho, že je nějak magickej, ale je nám to ku prospěchu, tak proč bysme to hlásili? S magií se musí opatrně. Všude se potulujou hlídky, který vyhledávaj lidi s magickejma schopnostma, nebo lidi, co používaj magický artefakty. Proto si Elricha hlídáme jako oko v hlavě.

Máme taky svýho Medvěda. Medvěd je prostě medvěd. Dělá nám vymahače. Když si představíte dvoumetrovýho ramenatýho chlápka s plnovousem, jak vám „klepe“ na dveře, dáte mu i to, co nemáte… Ale obávám se, že má srdce na pravým místě. A pak je tu Rick – umí skvěle smlouvat a je to hlava naší party. Má ve všem hlavní slovo. Párkrát jsme spolu spali, ale zlodějina není živná půda pro lásku. Takže jsem v sobě veškerý city, který se jen vzdáleně podobaly lásce, úspěšně zadusila.

No a já jsem poslední člen. Funguju jako spojka, i když to, že mě přibrali do party, bylo spíš z jinýho důvodu – jsem ženská… Uznávám, má to svoje mouchy, ale taky svoje klady…

 

Včera jsme úspěšně splnili kšeft, za kterej jsme dostali slušně zaplaceno. Byli jsme utahaný a spali jsme. Proto nás Rick nemile překvapil, když nás nadšeně vykopával z postelí.

„Mám spoustu novinek!“ Zněl náš budíček. Všichni jsme se sesedli kolem stolu, jen Medvědovi to nestálo za to. Rozespale jsme koukali na Ricka, kterej zářil nadšením.

„Pamatujete se, jak si ten pracháč z městský stráže objednal vraždu jednoho kupce z Dlouhý ulice?“ Všichni jsme souhlasně zamručeli. „A pamatujete si, jak to dopadlo?“

„Jo. Nejdřív zařvali dva nájemný vrazi, o dalších dvou nikdo neslyšel, takže je jasný, jak skončili. A ze zdí toho baráku nevylezla jedna banda z cechu Vlků. Ten chlap si neumře asi tak jednoduše,“ odpověděl mu znuděně Jubo.

„Ale odměna pořád stoupá,“ nadhodil Medvěd.

Rick se zazubil. „No právě. Dneska jsem u Žemláka zaslechl jednoho kapsáře, jak mluvil o tom, že tu práci před pár dny vzal zas někdo z cechu Vlků a dneska ráno našli jeho tělo v řece.“

„Nemyslíš na to, co já, že ne?“ zeptal se Falco opatrně.

„A proč ne?“ odsekl Rick. „Ten chlap bere všechny – vrahy, zloděje, jednotlivce i skupiny… Cena pořád stoupá a my v poslední době platíme za jedny z nejlepších.“

„Můžem si rovnou založit vlastní cech,“ odfrkla jsem si pohrdlivě. Rick mě zpražil pohledem a dal mi tím jasně najevo, co si o tom myslí.

„Popřemejšlejte o tom. Kdybysme to zvládli, mohli bysme pak zažádat o členství v nějakým významnějším cechu. Měli bysme stálej přísun peněz a nemuseli bysme žít takhle ze dne na den. Mohli bysme se pak dostat ještě výš,“ vypočítával Rick pozitiva úkolu.

„A podíval ses na to z tý druhý strany? Co když to nezvládnem?“ oponovala jsem, aby se ostatní nenechali zmást jen vidinou snadno vydělanejch peněz.

„Nemůžem žít pořád takhle! Jsme sice dobrý, ale sám od sebe si nás nikdo nevšimne!“ prohodil Falco, čímž moje argumenty potopil. Od něj jsem zrovna čekala racionálnější přístup.

„To je pravda,“ souhlasil po chvilce i Jubo.

Rick rozhodl. „Budeme hlasovat. Kdo je pro, nabídnout svoje dovednosti tomu chlápkovi?“ Ve vzduchu se váhavě objevily dvě ruce. S Rickem tři.

„Elrichu?“

„Nebudu hlasovat, ale podřídím se většině.“

„Kate?“

„Já jsem zásadně proti.“

„Já taky,“ zamručel Medvěd.

„Dobře, dojdu za tím chlápkem ještě dneska.“

Odešla jsem z místnosti a bezcílně jsem se toulala městem. Přemějšlela jsem o tom, co se stalo. Pravdu měli všichni – svým způsobem. Můžem umřít, anebo z nás můžou bejt pracháči. Smrt je tady běžná…

 

Když jsem se vrátila, ostatní se o něčem bavili. Jakmile mě viděli, zmlkli.

Zakoulela jsem očima. „Jdu do toho s váma,“ řekla jsem a snažila se, aby to neznělo tak otráveně. Rick jen kývl hlavou.

„Tak poslouchej. Ten člověk už někoho měl, ale na poslední chvíli ho odvedli vojáci – prokázali mu používání magickejch předmětů – musíme si dát pozor. Takže přišel za náma, museli jste se někde minout. Nechal nám tady tohle,“ řekl a potěžkal v ruce váček. Příjemně v něm cinkaly mince.

„Máte už nějakej plán?“ zeptala jsem se.

Rick všechno začal vysvětlovat. Jeho plán se, jako vždy, zdál dobrej. Každej jsme přispěli nějakou tou radou nebo návrhem, ale většinu toho vymyslel Rick. Zatím to vypadalo docela nadějně. Přesto jsem z nevysvětlitelných důvodů měla strach. Věděla jsem, že jestli to nechci zvorat, musím se toho strachu zbavit.

Rozdělili jsme si úkoly a pak se rozešli, s větším či menším nadšením, je splnit. Já zůstala sedět. Když všichni odešli, Rick se ke mně naklonil.

„Co je?“ ptal se starostlivě. „Něco tě trápí?“

Podrážděně jsem odsekla. „Ne!“

„Znám tě už dost dlouho na to, abych poznal, že se něco děje.“

„Jen přemýšlím nad barvou svojí rakve.“

Všechna starostlivost byla najednou pryč. „Tak proč seš tady, když ti to vadí?!“

„Protože když jdou moji přátelé do nebezpečný akce, tak je nenechám ve štychu!“ Radši jsem se zvedla a odešla – oba jsme se potřebovali vyvztekat… sami. 

 

Několik dní jsme shromažďovali informace. Počet strážných, doba střídání; rozlehlost pozemku; vchody do domu… Rick sehnal plánek s počtem a umístěním všech místností v domě. Bylo bez šance dostat se tam spodem přes kanály, takže budeme muset přes zahradu… Taky jsme toho obchodníka sledovali, abysme zjistili jeho návyky. Všechno vypadalo nadějně.

 

 Podplatili jsme dva chlapy z městský stráže, kteří měli ten den hlídkovat v ulicích kolem Dlouhé, kde jsme měli pracovat. Další na řadě byli strážní najatí přímo obchodníkem. Ti dostali zaplaceno víc, než bysme jim mohli dát my, takže jsme na ně museli jinak.

Čtyři chlapi, každej na jedný straně kamenný zdi chránicí zahradu a dům. Nastupovali v osm hodin večer, když náš kupec zalejzal do hajan, a střídali v jednu v noci. Do tý doby je nikdo shánět nebude…

S Rickem jsme odvedli pozornost jednoho z nich – hlasitá hádka mileneckýho páru těsně před půlnocí by mohla obtěžovat jeho pána…, šel nás proto uklidnit… Pak už nebyl problém ho zabít. Jeho kamarád se šel podívat, co se děje. Málem spustil poplach, ale naštěstí umím dobře zacházet s noži. Medvěd a Falco se postarali o zbylé dva.

Jubo naházel přes zeď několik kusů otrávenýho masa pro tři velký lovecký psy, kteří pobíhali po zahradě. Pak nezbývalo než čekat, až jed zabere. Netrvalo to dlouho, ale i tak to dávalo prostor úvahám. Všichni ostatní stáli taky na našem místě. Museli to provést stejně…, ale kde pak udělali chybu? To se nedozvíme, dokud jejich chybu nezopakujeme… Vypadá to jako hra, ale není. Nebudeme se z té chyby moct poučit a zkusit to znovu! Máme jen jeden pokus…, jeden pokus naslepo…

Jubo naznačil, že už je po psech. Rick dal pokyn k další části plánu.

Potichu jsme přelezli zeď. Našlapovali jsme nizoučkou trávou, na níž se pomalu zachytávala rosa. Minuli jsme jednu psí mrtvolu…, druhou. Rozdělili jsme se a obešli dům. Už jsme byla skoro u zadních dveří, když se ozvalo psí vrčení. Naštěstí toho čokla někdo brzo umlčel – to má za to, že nesežral to otrávený maso!

Začala jsem se vrtat v zámku. Jedno cvaknutí… a nic. Víceúrovňovej zámek, mělo mě to napadnout. Tak to bude chvíli trvat. Zaslechla jsem kroky. Okamžitě jsem schovala náčiní a zmizela ve stínu. Postava se objevila na rohu a zamířila si to ke dveřím.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se šeptem. Elricha to stejně polekalo.

„Tohle mi nedělej!“ okřikl mě a začal pracovat na odemknutí zámku. „Žádné dveře.“

Nechápala jsem.

„Nikde nejsou žádné dveře, kterými bych se mohl dostat dovnitř. Ani okna. Tohle je první vchod do toho domu, na který jsem narazil. Počítám, že ostatní na tom budou stejně.“ Zamrazilo mě z toho. Budeme muset všichni dovnitř jen jedním vchodem… Budeme naráz na jednom místě… Zahnala jsem černý představy – majitel tudy přece taky musí chodit. Ale stejně, jestli ty plánky nebyly přesný ani v počtu dveří a oken…, jak to pak asi bude vypadat vevnitř?

Netrvalo dlouho a dorazili ostatní. Zamítavě vrtěli hlavama.

Elrich si povzdechl. „Myslel jsem si to.“ Ozvalo se poslední cvaknutí a dveře se otevřely. „Prosím,“ pokynul nám a nechal nás vejít.

Byla tam tma. Jak jinak… bez oken. Nemohli jsme si dovolit zapálit pochodně, ne v hlavní hale.

„Vidíš něco?“ zašeptal Rick. „Někde tady musí být schodiště.“

„Nic nevidím. Měli bysme se rozdělit a hledat zvlášť, nelíbí se mi, jak jsme pohromadě.“

Rick kývl, že rozumí. Odněkud sem šlo trochu světla, takže si po chvíli naše oči přivykly na tmu a snáz jsme se orientovali.

Medvěd hlasitě zaklel. „K čertu, nic tady není! Žádnej nábytek, další místnosti, ani schody. Je to jen kamenná kostra se střechou!“

„Někdo si z nás vystřelil?“ zeptal se Jubo.

Elrich se usmál, ale neznělo to vesele. „To těžko. Spíš je to pěkně nalíčená past.“

„Jak to myslíš?“

„Ty dveře, jediné, kterými se sem dalo dostat, jsou zavřené a není tu klika, ani otvor na klíč…“

„Chápu, nedostaneme se odsud.“

„Dost,“ okřikl je Rick. „Ty ostatní se odsud taky nějak museli dostat.“

„Jo, jako mrtvoly. Nemám zájem se nechat zabít.“

„Tak můžeš zůstat tady a umírat podstatně pomalejc,“ odbyl ho Rick a začal prohlížet stěny, jestli nenajde nějakej tajnej vchod. „Pomůžete mi, nebo tu budete jen tak postávat?“

Měl pravdu, nějak se odsud musí dát odejít. Kam…, to už je jiná otázka.

Trocha světla sem proudila malým oknem ve střeše. Ale bylo moc vysoko. Navíc bylo tak úzký, že by se jím protáhlo snad jen podvyživený dítě. Všichni jsme se tedy dali do prohledávání stěn a podlahy. Nakonec to byl Elrich, kdo, spíš náhodou, našel mezeru mezi dvěma kameny.

„Já to sice našel, ale ruku tam nestrčím, ke svojí práci potřebuju obě.“ Elrich byl zkrátka takovej… Rick měl poměrně štíhlý ruce, takže to byl on, kdo se obětoval ve prospěch všech. Naštěstí poté, co nahmatal páčku a otočil s ní, se jeho ruce nic nestalo. Ozvalo se cvaknutí a odněkud sem zavanul čerstvej vzduch. No, čerstvej zrovna dvakrát nebyl, spíš naopak – zatuchlina a hniloba. Ale dveře, který se otevřely ve stěně představovaly jedinou možnost, jak se odsud dostat.

Hra začíná…

 Rick zapálil pochodeň a šel první. Za dveřma byly schody vedoucí směrem dolů, jak jinak. Opatrně po nich sešel a pak nám dal znamení, že máme jít za ním. Pod schody byly dveře - zamčeno. Elrich si prohlédl okolí dveří a pak se opatrně sklonil k zámku.

Netrvalo to dlouho a zámek se jeho snažení poddal. Ve chvíli, kdy cvakla západka, ozvalo se ze shora zaskřípění. Medvěd se šel podívat, co se stalo. Nikoho nepřekvapilo, že se dveře nad schody zavřely.

„Takže stále vpřed,“ usmál se Elrich a nechal Falca, ať do další místnosti vejde jako první.

Ocitli jsme se na rozcestí. Doleva, doprava a vpřed. Rozdělili jsme se na dvojice a dali se do průzkumu. Po chvíli nám nezbylo nic jinýho, než se vrátit, protože všechny cesty vedly pořád rovně, snad donekonečna.

„Tak kam?“

„Ty tady rozhoduješ, na nás nekoukej,“ pokrčil Medvěd rameny nad Rickovou otázkou.

„Vyhrála zlatá střední cesta,“ rozhodl Rick a všichni jsme ho následovali. Nechávali jsme mezi sebou rozumný rozestupy. Jednu pochodeň měl vepředu Rick, druhou Medvěd na konci, nemohli jsme si dovolit víc plejtvat.

Ušli jsme podzemím několik mil, podle mýho odhadu. Stěny byly vytesaný v nějakým kameni, byly navlhlý a občas sem kapalo. Nepochybovala jsem, že se brzy napojíme na systém podzemních chodeb pod městem, který sloužily jako úkryt nebo úniková cesta v případě napadení. To kapání ze stropu naznačovalo, že jsme několikrát prošli pod řekou.

Už jsem si začínala myslet, že jsme se rozhodli špatně, když se před náma objevily mohutný železný dveře. Vlhkost se na nich dost podepsala – všude měly rezavý skvrny. Elrich opět prozkoumal jejich okolí a pak se sehnul k zámku.

„Je odemčeno,“ prohlásil překvapeně, když v zámku zašátral tím svým udělátkem. Falco opatrně nakoukl dovnitř. Tma.

Opatrně jsme se natěsnali do místnosti. Poslední šel Rick s Medvědem – nechtěli jsme na sebe přespříliš upozorňovat. Ve chvíli, kdy vstoupili dovnitř, jsme všichni málem oslepli.

„Kurva, co to…“ nadával Medvěd.

 Světlo dvou pochodní rázem zesílilo jejich odrazy v nespočtu zrcadel na stěnách. Po takové době, kterou jsme předtím strávili v příšeří, nás tolik světla nepříjemně bodalo do očí. Když si oči zvykly, trochu jsme se rozkoukali.

Stěny nebyly pokryty zrcadly - zrcadla tvořily stěny. Před náma byly dveře. Jediný východ z místnosti. Elrich se je pokoušel odemknout, ale zde i jeho síly selhaly. Po marných pokusech se akorát začal vztekat.

Přemýšlela jsem. „Jubo,“ zavolala jsem ke dveřím, odkud jsme přišli, „zavři ty dveře.“

„Zbláznila ses? Z týhle strany není klika ani zámek, je to jediná cesta odtud.“

„Jediná cesta je dopředu a to půjde jen skrz tyhle dveře,“ ukázala jsem na kované dveře, u nichž stále klečel Elrich.

„Uvažuje správným směrem,“ zastal se mě náš mistr zámečník. „Ty předchozí dveře se zavřely, když jsme otevřely další, možná to bude fungovat i obráceně.“

„Co když ne…“

„Zavři je!“ zakřičela jsem unisono s Elrichem. Jubo se na nás vyčítavě podíval, ale nakonec dveře přece jen zavřel.

Cvak.

Elrich zkusil dveře, ale ty byly pořád zamčený. Rozhlíželi jsme se kolem, až si Falco všimnul skuliny mezi zrcadly. Popošel blíž, strčil do mezery prsty a přitáhl zrcadlo k sobě… Byl tam jen výklenek ve skále – žádný východ. Vztekle desku se zrcadlem přibouchl.

Cvak.

Výklenek zůstal odkrytý, ale na protější zdi se objevila další skulina. Jubo napodobil Falca a odtáhl desku se zrcadlem. Zase tam byl jen výklenek.

Elrich přemýšlel. „Přivři znova tu desku,“ pobídl Falca. Ten poslechl. Další cvaknutí a zámek zrcadla za Jubou zase zapadl na své původní místo. Po výklenku nebyla ani stopa. Místo toho se objevila skulina pro změnu za jiným zrcadlem, blízko Ricka.

„Bude to kombinace dvou, nebo více otevřených zrcadel,“ prohlásil Elrich sebejistě. „Zavření jednoho otevře další. Může se stát, že při otevření jednoho zrcadla nepůjde otevřít jiné. Nakonec přijdeme na systém a objevíme kombinaci pro otevření zámku na těchhle dveřích,“ ukázal za sebe.

„Seš si jistej?“

Elrich přikývl: „Už jsem se s něčím podobným setkal.“

„Kolik máme času?“

„Nevím, ale radši bych spěchal…“

 

Všechno to cvakání a rachocení zámků mi brzo začalo lízt na nervy. Pochodně dohořívaly a my se neodvažovali zapálit další. Nevěděli jsme, co všechno nás ještě čeká. Elrich byl zatím ve svým snažení neúspěšnej. Ale věřila jsem, že jeho teorie je správná.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla kruhová, ale výklenky za zrcadly byly umístěny ve tvaru šestihranu, jako na včelí plástvi s medem. Pak tam byly dvoje kovaný dveře – ty, kterými jsme přišli a ty, kterými se můžeme dostat ven… Něco mi to připomínalo. Načrtla jsem si v duchu ten obrazec jako celek.

Byl to hlavolam! Málo známý, protože si s ním lámaly hlavu jen děti z mé rodné domoviny. V téhle části Vërmësu se běžně nevyskytoval. Nebylo to běžné zboží, už jen kvůli složitosti výroby…

„Dost!“ zavelela jsem. „Vím, jak na to. Dostanu nás odsud, ale musíte ty zrcadla vrátit do původní polohy, jak byla, než jsme přišli.“

„Zbláznila ses?“ vyjel na mě Elrcih.

„Věř mi, je to postavené na základě hlavolamu, se kterým jsem si jako dítě hrála.“

Změřil si mě nedůvěřivým pohledem, vždycky pochyboval o mé inteligenci. „A seš si jistá, že to zvládneš? Vyřešila si ten hlavolam někdy?“

Usmála jsem se. „Nikdo v tom nebyl lepší, než já…“

Po jistém úsilí se nám podařilo zavřít všechna zrcadla a otevřít tak dveře, kterými jsme přišli. Zhluboka jsem se nadechla. Musí to vyjít…, musí! Zavřít hlavní dveře a jdem na to…

„Tam,“ ukázala jsem na zrcadlo za Falcem – musíme začít tady. Přibouchl ho, zůstalo otevřené a otevřelo se další za Rickem… To zvládnem!

Všechno se změnilo. Byla jsem zase malá holka, točící drobnými klíčky v dřevěné konstrukci. Západky se otáčely a ozubená kolečka pracovala na uvolňování dalších západek. Stavidel pro malou kuličku, která se kutálela po dřevě a dělala hrozný hluk, i když byla tak malá…, jako já. Jenže teď už jsem dospělá. A jestli teď selžu, tak taky brzo mrtvá…

Křížem, pak přes střed šestihranu… Vše zatím šlo tak jak mělo. Teď přišla má oblíbená část – půjdou otevřít čtyři zrcadla, musí to být ta správná, jinak se všechna zavřou a můžeme začít znova. Z odrazů zrcadel mě bolely oči. Proto jsem je měla zavřené a jen jsem říkala jména lidí, kteří měli zavřít, nebo naopak otevřít svá zrcadla.

„Já a Medvěd – až napočítám do tří, naráz zavřeme. Raz, dva, tři!“ Ozval se hluk – Medvěd přibouchl zrcadlo tak rázně, že se vysypalo. Naštěstí to ničemu nevadilo.

Zabralo to. Naše zrcadla se zavřela, ale zbylá čtyři se otevřela. „Postupně je zavírejte. První Rick, Falco, Jubo, Elrich.“ Udělali, co jsem po nich chtěla. Skrz zavřené oči jsem ani neviděla, jak nesouhlasně vrtí hlavama.

Ozval se skřípavý zvuk. Něco se otáčelo…, něco pořádně velkýho.

Cvak.

Dveře se otevřely.

„Děláš si prdel? Těmahle jsme sem přišli!“ vztekal se Jubo. Dneska byl nějak podrážděnej. Mlčela jsem a vykročila tím směrem. Přitáhla jsem prudce dveře k sobě a dávala si při tom dobrý pozor, aby mi tam nezůstaly ruce. Západka zámku dosedla na své původní místo. V tu chvíli se dveře znamenající možnou svobodu otevřely…

Medvěd je otevřel dokořán. Za nima byla jen temná chodba. Zapálili jsme další pochodeň.

Chodba nebyla nijak dlouhá ani široká. Po pár desítkách kroků končila dalšíma dveřma. Elrich se k nim okamžitě vrhnul. Ani si je neprohlídnul a sklonil se k zámku.

„Tříúrovňovej,“ oznámil suše a už se v něm šťoural.

Cvak.

Z toho zvuku mi vážně naskakovala husí kůže. Jenže tohle nebyl obyčejnej zvuk otevřenýho zámku… Bylo v tom ještě něco. Skoro jako by někdo…

„Elrichu, pryč!“ zakřičela jsem a vrhla se k němu. Pozdě - druhá úroveň zámku povolila.

Cvak.

Z jedné strany vyletěla šipka. Razance, s kterou proletěla Elrichovou hlavou nás na okamžik ohromila. Jeho tělo zůstalo přišpendlený na protější stěně. Hrot šipky tam zajel jak nůž do másla…

Jubo začal zvracet. Kdyby nechlastal ty svoje sračky, co si míchá, nestalo by se mu to.

Přišla jsem blíž a prohlédla si tu šipku. „Celoocelová. Musela být natažená nějakým silným strojem. Jinak… jinak by tohle nesvedla.“ Po stěně pomalu stejkaly šedý zbytky Elrichova, chvilkama geniálního, mozku.   

„Musíme se odsud dostat. Kdo to umí s tím jeho hejblátkem?“ Podívali jsme se jeden na druhýho. Musela jsem s pravdou ven: „Viděla jsem ho, jak s tím pracuje.“

„Zvládneš to odemknout?“

„Můžu to zkusit.“

„Dobře. Truchlit budem pak.“ Nikdo jsme Rickovi neodporovali.

  Podívala jsem na Elrichův přístroj. Pořád byl zaraženej v zámku. Nadechla jsem se a sklonila se ke dveřím. Čekala jsem, že skončím na hromadě mrtvol…

„Slyšíte to?“ ptal se Falco se zamyšleným výrazem. Nikdo nic neslyšel. „Jako by se sem něco blížilo. Něco velkýho…“ Střelila jsem po něm nervózním pohledem a dál se věnovala zámku. Ruce se mi potily a celá jsem se klepala. Snažila jsem se uklidnit, ale ve chvíli, kdy jsem i já zaslechla ten dupot, připomínala jsem nejvíc ze všeho osikovej list…

„Dělej, kurva, dělej!“ vřískal Jubo.

„Neřvi na ni, feťáku. Nikdo nemůže za to, že sis dneska nevzal dávku. Když budeš takhle vyšilovat, tak nic neurychlíš!“ Jubo se klepal snad ještě víc než já, ale Medvěd, kterej se mě zastal, mu nedovolil udělat žádnou blbost.

Dupot se blížil. Pot mi tekl do očí, sotva jsem viděla. Modlila jsem se, aby ten zámek už konečně povolil a já se nepřidala k Elrichovi. Jubo začal natahovat. Nesnáším feťáky!

„Dělej!“ kňoural a sápal se po mně. Medvěd mu dal ránu pěstí a tím ho na chvíli uzemnil.

Ohlídla jsem se. V místnosti se zrcadly se mihnul nějakej stín.

Cvak.

Zámek se otevřel a dveře k zrcadlům se s mučivou pomalostí začaly zavírat.

„Zabije nás to!“ Jubo měl téměř pravdu. Dveře se stihly zavřít. Něco těžkýho do nich narazilo. Radši jsem nechtěla vědět, co to bylo… Svezla jsem se na podlahu vedle mrtvýho Elricha.

Medvěd mi pomohl na nohy. „Pojď.“ Vytáhl ze zámku paklíč a strčil mi ho do kapsy.

 

Ocitli jsme se na rozcestí. Za dveřma byla jen změť dalších chodeb. Povzdechla jsem si. Copak tohle bludiště nemá konec?!

S opatrností, bez níž bysme tak dlouho nepřežili, jsme postupovali chodbou. Další… Další a zase další… Byla jsem utahaná. Do toho se zhoršoval Jubův absťák.

„Jestli nezmlkne, někdo nás tu vyčenichá,“ zavrčel Rick. Měl pravdu.

„Vyčenichá? Někdo po nás jde! Kdo?“ Jubo byl úplně mimo. „Vidím ho…, vidím je. Je jich hodně! To nezvládnem. Zabijou nás! Vypadaj jako krysy!“ S nepříčetným řevem začal utíkat jednou s postraních chodeb.

„Do hajzlu, prozradí nás!“ Utíkali jsme za ním.

Jubo řval na celý kolo: „Nechte mě! Krysy!“

Náhle jeho křik ustal. Chvíli jen tak stál, pak padl na kolena a se zachroptěním dopadl tváří na tvrdou dlažbu.

„Byl mrtvej už ve chvíli, kdy se prvně napil toho svýho jedu,“ řekl Falco takřka omluvně.

„Nešlo dělat nic jinýho. Zdechli bysme tady kvůli němu jinak všichni,“ chlácholil ho Rick. Falco došel ke Jubovu tělu a vytáhl svůj nůž. Očistil ho a pak odtáhl tělo ke stěně chodby.

„Co je to za blbej kšeft, že se kvůli němu mezi sebou zabíjíme?“ zeptala jsem se. Nikdo mi neodpověděl. Na tuhle otázku odpověď neexistovala.

Jak jsem tak seděla na zemi, všimla jsem si značky na jedné stěně. Pozorně jsem si ji prohlédla. „Vím, kde jsme i jak se odsud dostat,“ prohlásila jsem sebevědomě. To vědomí bylo jako se napít z poháru ledové vody, když jste na poušti a umíráte žízní.

„Tohle,“ ukázala jsem na piktogram na jedné ze stěn, „jsou tajný zlodějský značky. Zasvěcenejm maj říct, kde se zrovna nachází. Jsme ve stokách pod městem. A jestli tyhle značky nelžou, tak by někde poblíž měl být výlez na Dlouhou ulici.“

„Chceš mi říct, že se celou dobu pohybujem v kruhu kolem toho zasranýho baráku?!“

Přikývla jsem. „Už to tak vypadá.“

„Mně je to jedno, jen nás odsud, sakra, dostaň,“ povzdechl Rick rezignovaně.

Vedla jsem je tak, jak mi radily značky. Víra, že se dostanu zase ven, byla teď mnohem silnější. Byla jsem tak zaslepená vidinou čerstvýho vzduchu, že jsem si nevšimla stínu v jedný z chodeb…, stínu tmavšímu, než ty ostatní.

Ostrý zvuk prořízl ticho stok.

„Kurva!“ zakřičela jsem, když mi plitka projela ramenem a nepříjemně zavadila o kost. Všichni zalehli na zem. Ale nic už se nedělo. Vzdalovaly se od nás kroky.

Rick ke mně okamžitě přiklekl. „Jsi v pořádku?“

„Co myslíš, když mám plitku skrz rameno?“ vyštěkla jsem.

„Medvěde, pojď sem a pomoz mi.“ Oba se nade mnou teď skláněly. Rick odtrhl rukáv od košile, aby se lépe dostali ke zranění.

„Celoocelová, bez opeření, čtyřhranná. Pěkná prácička,“ uznale zhodnotil Medvěd.

„Mně je jedno, jak vypadá, dostaň to ze mě!“

Falco a Rick mě drželi, zatímco Medvěd vytahoval šipku z mýho ramene. Bolelo to a teklo ze mě krve jak z vola, ale musela jsem držet hubu, jinak bych na nás mohla zbytečně upozornit. Pomáhal mi v tom i koženej opasek, do kterýho jsem se zakusovala, abych si nepřekousla jazyk.

„Zahlídnul jsem plášť, když utíkal,“ hlásil Falco mezi tím, co mi Rick obvazoval zranění rukávem košile, kterej předtím utrhnul. „Patřil k Smrtícímu polibku. Nejspíš jsme na jejich území.“

„V tom případě bysme měli vypadnout.“ Rick mi pomohl na nohy. Chtěl mě podepřít, ale odstrčila jsem ho. „Levou ruku sice chvíli nepoužiju, ale chodit ještě zvládnu.“

Vedla jsem je dál podle značek, nakreslenejch na kamenech v chodbách. Ztratila jsem pojem o tom, kolikrát jsme zahnuli, nebo se vrátili. Ty značky byly nakreslený špatně, to už mi bylo jasný, ale pořád jsem se nevzdávala naděje, že se odsud dostaneme…

Za náma se ozvaly kroky. Někdo našlapoval tiše, jako nějaká šelmička, ale Falcovy uši bylo těžké oklamat. Zašli jsme za roh a pokračovali v cestě. Falco zůstal hned za ohybem chodby, a když se náš pronásledovatel objevil, skočil po něm. Ve chvíli, kdy si byl jistej, že je to vážně zabiják ze Smrtícího polibku, zlomil mu jediným pohybem vaz.

„Rychle pryč,“ zavelel šeptem a rozběhl se chodbou.

Někdo nás stále pronásledoval. Bylo jich čím dál tím víc.

Utíkali jsme. Už jsme ani nevěděli kudy, jen jsme se prostě snažili utýct těm, co nás chtěli zabít. Nemluvili jsme, zbytečně bysme se tím unavovali. Už tak jsem sotva popadala dech a píchalo mě v boku. Byla jsem na pokraji sil.

Už jsem nemohla dál, když v tom se kroky pronásledovatelů začaly vzdalovat. Běžela jsem ještě chvíli a pak jsem se zhroutila. Vedle mě se sesunul k zemi Rick.

„Kde… kde jsou ostatní?“ nemohla jsem popadnout dech. Rick se otočil a i on byl zjevně překvapenej, že Medvěd s Falcem nejsou s náma. Když jsme si trochu odpočinuli, zvedli jsme se a pokračovali dál…, sami.

Náhle mě Rick gestem ruky zastavil. Před náma se objevilo světlo – vlastní pochodeň jsme radši zahodili v jedné z chodeb, možná proto jsme ztratili Medvěda a Falca. Chvíli jsme naslouchali, jestli něco nezjistíme, ale když bylo pořád ticho, začali jsme se pomalu plížit ke zdroji světla.

Byla to olejová lampa. Stála na malým stolku v místnosti, která vypadala jak něčí vinný sklípek. Známka, že jsme na dobrý cestě, dostat se ven. Kolem stolku bylo rozestavěnejch několik židlí. Všude stály malý soudky. Rick jeden z nich otevřel a přičichnul k jeho obsahu. Pak si tekutinu, která tam byla, nabral do dlaně a pořádně se napil. Napodobila jsem ho.

„Sterejská pálenka,“ usmála jsem se.

„Myslíš na to samý, co já?“

Přikývla jsem a začala trhat cáry látky ze svý košile.

 

Sterejská pálenka bylo silný pití, který dokázalo položit i toho nejotrlejšího námořníka… a taky barák, když na to přišlo. Dobře se s ní obchodovalo - zloději ji používali jako účinnou zbraň a později to od nich odkoukali i vojáci. Stačilo ji nalít do lahve a strčit do ní knot nebo kus látky nasáklej pálenkou. Pak už jen připálit o pochodeň a hodit někomu do domu. I malý množství způsobí hodně škody, protože skvěle hoří… a ještě líp vybuchuje.

Živí se odsud nedostanem, to jsme věděli. Smrtící polibek nenechá konkurenci naživu. Už bylo jasný, že oni sjednávaj tuhle práci a zabíjej pak ostatní zloděje. Proč to ale dělali takhle složitě, jsem nechápala. Bylo mi to jedno. Když už mám umřít, tak si chci předtím ještě užít trochu zábavy a nadělat pořádnou paseku…

Nanosili jsme s Rickem soudky na sebe a pootvírali je. Jeden jsme rozbili a polili jím ty ostatní. Pak jsme do nich ponořili cáry látky a počkali, až pořádně nasáknou pálenkou. Taky jsme si statečně přihnuli…, na kuráž. Když už naše sabotáž byla skoro hotová, ozvaly se hlasy. Někdo se blížil. Nevypadalo to, že by o nás věděli - bavili se o jídle a pití.

Spiklenecky jsme se na sebe podívali. Rick sebral olejovou lampu ze stolku. Počkali jsme, až se ti dva objeví ve sklípku, to jsme si nemohli nechat ujít…

„Co tady ksakru děláte?“ obořili se na nás. Rick přiložil knot lampy k látce vyčuhující ze soudku. Oba vrazi z cechu se vrhli do chodby, kterou přišli. S Rickem jsme je následovali.

Jeden úder srdce…, druhý. Buch buch…

Pak se ozvala rána. Ihned ji následovaly další a další. Sterejská pálenka nikdy nezklame. Sklípek za náma se zhroutil. Slyšeli jsme, jak se k zemi řítí těžký kameny ze stropu.

Výbuch ale narušil i stabilitu chodby, kterou jsme běželi. Strop se začal bortit. Jednoho z mužů utíkajícího před náma zasáhl padající kámen. Bylo okamžitě po něm.

Vyhnula jsem se jeho mrtvole a běžela dál, ale kameny, které se bez přestání řítily ze stropu, mi v tom bránily. Upadla jsem. Rick se mě pokoušel zvednout. Udělala jsem další krok a opět klopýtla. Strhla jsem Ricka s sebou. Chodba se zřítila. Nebylo cesty ven. Něco těžkého mě udeřilo do hlavy a pak jsem ztratila vědomí…

 

Když jsem se probrala, všude byl prach, kterej mě nutil kašlat. Hrozně mě bolela hlava. Krvácela jsem a byla jsem potlučená, ale snad nic zlomenýho. Rozhlídla jsem se a viděla Ricka. Ležel kus ode mě a nehýbal se. Ze spánku mu tekla krev.

Pokusila jsem se vstát, abych zjistila, jak je na tom, ale byla jsem uvězněná pod hromadou suti. Snažila jsem se vyprostit, ale jednou rukou to šlo těžko. Brzo jsem se vyčerpala. Jen jsem ležela a oddechovala. Bylo mi jasný, že bez cizí pomoci se odsud nedostanu… A není to vlastně jedno? Ani předtím jsem nepočítala s tím, že ještě někdy uvidím denní světlo, proto jsem taky byla pro tohle „divadýlko“. Ale když přijde na lámání chleba, nikomu se nechce umřít…

Z chodby před náma se ozval skřípavej zvuk. Těžký boty na suti ze stropu vydávaly skoro stejnej zvuk jako na štěrkovaný cestě.

„ Je tu někdo?“

Nevěřila jsem vlastním uším! „Tady, Medvědě!“

„Kate? Jak si na tom?“

„Jsem tady zavalená. Je tady i Rick, ale nevím, jak je na tom, nemůžu se k němu dostat.“

„Dej mi chvilku, dostanu vás ven!“ Medvěd se dal hned do práce. Zvuky odhazovanejch kamenů mě docela uklidňovaly…

Musela jsem zase ztratit vědomí, protože když jsem otevřela oči, skláněl se Medvěd nade mnou a kontroloval moje zranění. Nedělalo mu velkej problém, vyhrabat mě z pod tý zpropadený suti. Pak jsme vytáhli ven i Ricka.

„Je v bezvědomí, ale žije,“ oddechla jsem si. „Co ty, jsi zraněnej?“

„Jen pár škrábanců.“

„Kde je Falco?“

„Dostali ho. Pronásledovali nás. Pak jsme se dostali do slepý uličky. Falco jich spoustu dostal těma svejma nožema, ale pak zkrátka došly. Dlouho jsme se bránili, ale nakonec to koupil. Měl to brzo za sebou. Byl to pech - zbejval už jen jeden chlap, kterýho jsem pak hned dostal. Vrátil jsem se, abych vás našel. Nebo jsem v to aspoň doufal.“

Smutně jsem pokývala hlavou. To se v našem řemesle občas stává. Truchlit pro přátele můžem až ve chvíli, kdy sami budem v bezpečí, nebo se k nim přidáme.

Ovázala jsem Rickovo zranění kusem jeho tuniky. Pak si ho Medvěd přehodil přes rameno a šli jsme. Ta jeho nekonečná vytrvalost mě nepřestávala uchvacovat.

Když tady byl sklípek s chlastem, musí tady někde být i východ z tohohle bludiště. Drželi jsme se v chodbách blízko té, kterou jsme zasypali v naději, že narazíme na…, zkrátka na něco, co nás zavede pryč!

A pak se tam najednou objevily dveře. Jen tak tam stály v kamenný stěně a čekaly. Mlčící…, zavřený.

Zkusila jsem vzít za kliku. Bylo odemčeno. Podezřívavě jsme se na sebe s Medvědem podívali.

Otevřela jsem, co jinýho mi taky zbejvalo? Byly tam schody. Neubránila jsem se úlevnýmu výdechu. Cesta nahoru je pořád lepší, než bloumat tady dole.

Vydrápali jsme se po schodech nahoru. Byla tam chodba zakončená dalšíma dveřma. Chtěla jsem pryč tak moc, že jsem se k nim skoro rozběhla. Jestli za nima nebude svoboda, tak vážně umřu! Bylo to už k zbláznění! Dveře, chodby…, dveře, chodby, pasti…

Počkala jsem na Medvěda a pak jsem dveře otevřela. Už mě ani nepřekvapilo, že bylo odemčeno.

Ocitli jsme se v kruhový místnosti. Vypadalo to jako nějaká přijímací síň. Podlaha byla z leštěnýho kamene. Po obvodu místnosti byly silný sloupy, na nichž byl ochoz. Tam teď stálo několik mužů s připravenejma kušema. Za nima byly na zdi pochodně, který místnost slabě osvětlovaly. Před náma stála postava v dlouhým plášti se zahaleným obličejem.

Nevím, co jsem čekala, ale tohle mě zklamalo. Vážně už jsem si zase zvykla na myšlenku, že budu žít…

Rick začal přicházet k sobě, tak ho Medvěd postavil na zem a podpíral ho.

Osoba v plášti promluvila. „Jsem rád, že se konečně s někým setkávám.“ Z jeho hlasu sálala skutečná radost. Nechápala jsem to.

„Nebudete mi to věřit, ale nemohl jsem se dočkat, až se s někým setkám v téhle místnosti. Už jsem nedoufal, když tolik mistrů našeho řemesla selhalo…“

„V čem selhalo?“ nevydržela jsem to a přerušila řeč našeho tajemného společníka.

Muž rozhodil rukama. „Přece ve zkoušce! Vše, počínaje nabídkou práce a konče labyrintem chodeb pod naším sídlem, bylo součástí zkoušky na prověření vašich schopností… Nikdo v ní zatím neuspěl, vy jste jediní…, jste nejlepší.“ Dokázala jsem si představit jeho úsměv.

„Ale čeká váš ještě jedna část zkoušky, než si zasloužíte svobodu… a život.“

„Jaká?!“ vyštěkl Medvěd.

Muž chvíli mlčel, chtěl nejspíš přidat na dramatičnosti. „Ten zraněný…, zdržuje vás. Dorazte ho!“

To nemyslel vážně! „Zbláznil ses?!“

„Jak jsem řekl. Vašeho talentu by byla škoda a já nerad mrhám takovými cennostmi.“

„Trhni si!“

„Doraz ho!“ poručil. Jeho hlas byl tak autoritativní, že nepřipouštěl námitky. Neochotně jsem z opasku vytáhla dýku. Co se dá dělat… Medvěd se na mě podíval. Ten jeho pohled jsem znala. Mlčení je souhlas. Kývla jsem, že rozumím…

Ocel mě pálila v dlani. „Zkouška…“ hlesla jsem. „Víš co?“ můj hlas zase zněl pevně, odhodlaně. „Myslím, že bys měl jít k čertu!“ Dýka proletěla vzduchem a zabodla se muži přímo do prsou. Zalapala jsem po dechu, když to s ním ani nehlo. Dalším překvapením bylo, že jsme ještě neleželi mrtví na zemi, připomínajíc spíš ježky než lidi.

Někdo začal tleskat.

„Tak to byl výborný závěr.“ Ze stínu jednoho ze sloupů vystoupil muž. Všichni jsme v něm poznali představenýho cechu Smrtící polibek - Gara. Byl to on, kdo k nám mluvil. „Zabít ho by vás stálo život. Prokázali jste své kvality a loajalitu k druhům, to u svých lidí oceňuji. Ta zkouška měla jediný cíl - prověřit lidi z nižších cechů, zda by se k nám mohli přidat. Vy jste uspěli…“

Medvěd se začal smát. I Rickovi se na tváři objevil slabej úsměv. Jen mně to pořád nějak nedocházelo. Byla jsem naživu, cestu ke svobodě jsem měla otevřenou… Z tý podivný otupělosti mě dostala až věta z úst Gara:

„Vítejte v cechu Smrtící polibek…“

 

Dopsáno 2010