Ztracené vzpomínky na život

11.08.2010 12:28

Smrt je přirozená. Přijde dřív či později, ať chcete nebo ne. Pro mnohé je vysvobozením. Říkáte si, že pak budete pomáhat těm méně šťastným dole na zemi…, ale to záleží na okolnostech. Jedno je jisté – smrt vás změní.

 Horší ale je, když mrtví nezůstanete…

 

„Tady je slíbená záloha,“ řekl muž v dobře padnoucím černém obleku a hodil návštěvníkovi kožený váček. Ten ho rozvázal a prohlédl si jeho obsah.

„Zvláštní…“ zamyšleně kamenem otáčel v prstech proti světlu a pozoroval vybroušený znak majitele rubínových dolů. Pak ho vrátil zpátky do váčku.

„Tak?“ zvedl muž v obleku tázavě obočí.

„Dobře. O koho jde?“

„Jedna dívka. Studuje spiritismus na zdejší univerzitě. Jmenuje se Sally Overová. Tady máte fotografii.“ Z náprsní kapsy saka vytáhl přehnutý kus lesklého papíru.

„Docela pěkná. Co provedla?“

„To vás nemusí zajímat,“ odsekl muž v obleku.

„A je tu něco, co by mě mělo zajímat?“

„Ani ne. Objevily se u ní nepatrné schopnosti vědmy. Šedý průměr.“

„Co termín?“

Tázaný muž pomalu přešel k oknu a zahleděl se na měsíc. Po chvíli promluvil.

„Máme nádherný úplněk, že ano?“ Jeho host jen mlčky přikývl.

„Máte čtyři týdny – do příštího úplňku.“

„Platí.“ Host si dal váček s drahokamy do kapsy kabátu a odcházel.

Nedlouho po jeho odchodu do místnosti vešla další osoba zahalená v dlouhém plášti s kápí staženou do obličeje. Žena.

„Myslíš, že je na něj spoleh?“ zeptal se muž u okna.

„Na takové jako je on je vždycky spoleh,“ zašeptala. Nechápavě na ni pohlédl. Zpod kápě zasvítily zuby ve škodolibém úsměvu.

„Nemá vzpomínky, nemá svědomí, takže nepátrá po tom, proč zabíjí. Jde mu to, dostane zaplaceno a o víc se nestará.“

„Ale zrovna on? Kde máme záruku, že to udělá?“

„Nikdo jiný nebyl poblíž,“ odsekla. „Kromě své smrti si nepamatuje vůbec nic. To je naše jediná záruka spolehlivosti…“

 

Vyučující oznámil konec přednášky. Sally zaklapla tlustou učebnici a nacpala ji do batohu k ostatním. Už se těšila domů na horkou sprchu, aby ze sebe smyla únavu dnešního dne. Chtěla s ní mluvit profesorka Abbelová, jako už tolikrát, ale Sally se na něco vymluvila. Zadívala se na potemnělou ulici. Ve středu jí končily přednášky vždycky pozdě. Nesnášela středy!

 

Nathaniel pozoroval Sally, jak jde poklidně ztemnělou ulicí. Měla tříčtvrteční kabát a příšerné kecky, které s ním vůbec neladily.

 Sally se najednou zastavila a pomalu otočila hlavu jeho směrem. Ve stínu vchodového oblouku ho nemohla vidět. Přesto měl pocit, že se mu dívá přímo do očí. V náhlém popudu si začal mnout spánek. Připadalo mu to povědomé, jen nevěděl odkud. Zatnul ruku v pěst, až mu zbělely klouby. Ten pocit byl čím dál tím intenzivnější. Věděl to, věděl! Ale nemohl si vzpomenout. Čím více se snažil, tím to bylo horší.

Sally spěšně zašla za roh. Povzdechl si a pomalu se vydal za ní.

 

Od chvíle, kdy vyšla z budovy univerzity, měla pocit, že ji někdo sleduje. V jednu chvíli to už nevydržela a otočila se. Byl tu. Univerzita stála v blízkosti starého hřbitova, přes který si Sally často zkracovala cestu domů. Zahnula za roh ulice a zamířila k němu.

Nebyla vyděšená, takže ani nezačala utíkat. V klidu došla ke hřbitovu a ležérně se opřela o kamennou zídku těsně vedle branky.

 

Měla vizi. Přijde ji zabít dnes večer. Nevěděla proč, ale přijde. Jí se ho ovšem na hřbitově podaří přemluvit a získat na svou stranu. V tom mlžném oparu bezhvězdné noci ho přesvědčí, že mu může pomoct. Jen nevěděla jak. Ale o to se nemusela zajímat, ve vizi to tak bylo, tak to tak bude i teď…

 

Do ulice vplul obezřetně temný stín. Sally se ani nesnažila předstírat, že si ho nevšimla. Muž po chvíli vystoupil ze stínu. V zářivém měsíčním světle si ho mohla Sally dobře prohlédnout. Byl vysoký – minimálně o hlavu a půl vyšší než ona. Jeho kůže byla bledá v kontrastu se středně dlouhými černými vlasy. Všimla si na levé straně pramenu zářivě stříbrných vlasů – Nemrtvý. Tím si byla jistá ještě dřív, než ho poprvé uviděla. Když byl téměř u ní, pohlédla mu konečně do očí. Byly bílé a místo zorniček měly jen dvě černé tečky. Po zádech jí přeběhl mráz.

„Nečekala jsem tě tak brzo,“ promluvila a snažila se, aby se jí nechvěl hlas.

„Myslím, že lžeš,“ odpověděl s pokřiveným úsměvem. Udělal krok dopředu a mírně se naklonil, aby jí lépe viděl do tváře.

„Vím, proč jsi tu.“ Nathaniel tázavě pozvedl obočí. „Chceš mě zabít, ale já ti můžu nabídnout něco, co by ti v tom mohlo…“ nedořekla, protože ji Nathaniel uhodil. Setřela si pramínek krve vytékající jí z roztrženého rtu. Tohle tedy nebylo v plánu, takhle to nemělo být.

Pohlédla na oblohu – byla jasná noc. Úplněk právě vykoukl zpoza malého mráčku a nebe bylo poseté hvězdami. Jakto, že si toho nevšimla už dřív! Jasně, paradox náhledu do budoucnosti. Když něco vidím a snažím se toho dosáhnout, tak se od toho taky můžu na hony vzdálit. Neváhala, shodila si batoh z ramene a praštila s ním Nemrtvého vší silou do břicha. Pokusila se kolem něj prosmýknout a zamířit do zalidněné části města, ale Nemrtvý ji stihl chytit za kabát a prudce ji prostrčil brankou do vnitřní části hřbitova. Klopýtla a upadla. Věděla, že teď se kolem něj už neprotáhne, bude to muset vzít přes hřbitov.

Nemrtvý se k ní sklonil a v tu chvíli ho Sally kopla do obličeje. Ozvalo se křupnutí. Co nejrychleji se vyhrabala na nohy a začala utíkat.

Nathaniel si otřel krev, která mu tekla z přeraženého nosu, do rukávu černého kabátu a díval se za svou prchající obětí. Počkal, až se mu zranění zacelí a pak se vydal za ní.   

 

Neotáčela se – bylo to zbytečné. Věděla, že je za ní, i když neslyšela jeho kroky. Proběhla kolem sochy anděla a vyjekla, když se před ní náhle objevil temný stín. Automaticky udělala několik kroků zpátky. Šel za ní na tváři úsměv šelmy. Pokusila se ho uhodit, ale chytil ji za zápěstí. Chvíli se jí díval do očí a pak jí od sebe prudce odstrčil. Sally klopýtla o jeden z rozbitých náhrobků a upadla. Teď už byla k smrti vyděšená – takhle to vůbec nemělo být!

Přiklekl k ní na zem, v ruce nůž.

„Není v tom nic osobního,“ řekl omluvně.

„Nedělej to…“ zaprosila.

„To na mě zkoušejí všichni. Buď originálnější,“ pobídl jí s úsměvem a uřízl jí pramen vlasů, který se jí uvolnil z culíku. „Práce nájemného vraha se po čase stává velice nudnou, proto si ji někdy snažím poněkud zpestřit.“

„Můžu ti být užitečná, můžu ti pomoct…“ Nathaniel znuděně zakoulel očima a násilím jí zvrátil hlavu dozadu. V tu chvíli ji tělem projela slabá křeč.

„Já vím, co chceš, Nathanieli,“ řekla přidušeně. Překvapeně ji pustil. Nikdo neznal jeho jméno. Ani on sám si nebyl jistý, jestli je to jeho skutečné jméno, prostě mu znělo správně k jeho osobě.

„Trápí tě vzpomínky. Je tu spousta věcí, který ti něco připomínaj, ale nemůžeš si vzpomenout. Třeba ta značka na rubínu, se kterým ti dneska zaplatili. Ty si chceš vzpomenout. Myslíš, že je to důležité, že ti to pomůže…“

„Zdá se, že tvé schopnosti podcenili,“ zamručel.

„Nebyli by první ani poslední,“ odpověděla a začala se pomalu zvedat. Nathaniel její snahy rychle utnul.

„Uznávám – něco o mne víš, ale co já s tím?“

„Co kdybych ti řekla, že vím, jak sehnat informace o tom, jak ti vrátit vzpomínky?“

„Mohu od tebe ty informace získat i jinak,“ pohrával si s nožem.

„Tak to riskni!“ pobídla ho a nastavila mu dobrovolně krk.

Dlouho váhal. Pak vstal a podíval se na ni.

„Nechám tě prozatím žít, ale nebude to na dlouho, pokud uděláš nějakou hloupost! Máš tři týdny na to, aby si dodržela slovo a dala mi ty informace, o kterých jsi mluvila. Jinak si vyzvednu zbytek odměny za tvou hlavu. A jestli se mezitím o něco pokusíš…“ nedořekl a upustil uříznutý pramen jejích vlasů na zem

„Platí,“ souhlasila okamžitě. Teprve pak jí dovolil vstát.

 

Chvilku měla pocit, že je v bezpečí. Ten pocit rychle vystřídalo rozhořčení, když jí Nathaniel oznámil, že s ní zůstane v jejím bytě.

Dnešní večer ji vyčerpal. Přede dvěma dny měla vizi. Snažila se podle ní řídit, ale přesto někde udělala chybu a Nathaniel ji málem zabil. Ale vlastně jí neublížil, takže se tak moc nestalo, utěšovala se při pohledu na svou nově zkrácenou ofinu. Vzala nůžky a zarovnala si i druhý pramen vlasů. Vyndala si kontaktní čočky a osprchovala se. Dávala si načas. Nechtěla ho vidět. Měla z něj husí kůži, ale nebála se ho. Ten fakt sám o sobě ji trochu děsil. Věděla, že když se ho nebude bát, nebude si dávat pozor na pusu, což by mohlo dopadnout hodně špatně… pro ni.

Když vyšla z koupelny, přistihla Nathaniela, jak se jí hrabe ve věcech.

„Okamžitě toho nech, nebo…“

„Nebo co?“ Přistoupil k ní, chytil ji za bradu a přinutil ji podívat se mu do očí. „Na to, že tě mohu kdykoli zabít, si velice troufáš.“

„Protože vím, že mě nezabiješ,“ odpověděla klidně.

„Nebuď o tom tak přesvědčená.“ Pak se zarazil. „Tvoje oči…“

„Co je s nima?“ zeptala se otráveně.

„Jsou fialové…“

„No a co? Tvoje oči jsou zas bílý,“ zavrčela a vyprostila se z jeho sevření. Nathaniel si začal nepřítomně třít spánek.

„Nesnaž se, stejně si nevzpomeneš. Aspoň ne beze mě.“ S tím se za ní zavřely dveře od ložnice. Nathaniel potichu zavrčel. Už teď ho začínala rozčilovat.

 

Když ráno vstala, Nathaniel stál u okna a nepřítomně hleděl ven. Hrál si s rubínem. Sally si udělala čaj a přešla k němu.

„Jak si vlastně umřel?“ zeptala se na rovinu.

„Nevím. Probral jsem se na neznámém místě, někde na břehu řeky. V hlavě jsem měl úplně prázdno a nevěděl jsem, co se děje.“

„Takže možná utopení,“ přemýšlela Sally. „A jak dlouho jseš po smrti?“

„Možná pár dní, možná desetiletí. Vnímám čas trochu jinak.“

„To jsem se toho dozvěděla,“ zamručela nespokojeně.

Celý den strávila v univerzitní knihovně. Procházela regály knih s různou tematikou a hledala v nich informace o Nemrtvých. Nathaniel ji ani na okamžik nespouštěl z očí. Přemýšlela, jak z toho ven. Její vize jí říkaly, že z toho hladce vybruslí, ale teď se to tak nezdálo. Nakonec mu řekla, že nic nenašla a bude to muset zkusit znovu. Netvářil se nadšeně.

„A co si čekal? Že ti všechno hned vysypu z rukávu?“

„Tvářila ses tak.“ V Nathanielovi narůstala zuřivost. Mělo jí dojít hned, že nebude z nejtrpělivějších. I tak ale dalších několik dnů ještě vyčkávala a tvářila se, že dál hledá.

 

Zrovna si dělala večeři, když k ní přišel Nathaniel.

„Myslel jsem, že máme dohodu. Tobě se ale do plnění tvé části dohody zjevně nechce…“ Sally nečekala, až domluví a vytáhla z kapsy přehnutý list papíru. Podala mu ho a vrátila se ke krájení zeleniny.

Nathaniel se opřel jednou rukou o stůl a začal si list od Sally pročítat. Byla to stránka okopírovaná z nějaké knihy. Nathanielovi přelétl po tváři náznak hněvu – byla to jen nějaká zmínka z nábožensky zaměřeného díla, kde se psalo o Nemrtvých. Byly tam vypsány jejich schopnosti a jak je rozpoznat v davu… a také to, že jsou to odporné hříčky přírody.

 Otočil se k ní. „Zdá se, že tě už k ničemu nepotřebuji.“ Sally mu pohlédla do očí planoucích zuřivostí. Dlouho neváhala a nožem, kterým krájela zeleninu ho bodla do ruky položené na stole. Vykřikl. Sally mezitím už vyběhla z kuchyně. Doběhla ke dveřím a odemkla. Než ale stačila vyběhnout ven, Nathaniel ji s trhnutím vtáhl zpátky do bytu a zamkl.

„Byla chyba, chtít mě podvést…“ Sally před ním ustupovala, až se ocitla v obývacím pokoji.

„Já…“ začala, ale nedořekla, protože ji Nathaniel udeřil. Rána byla tak prudká, že jí podklesla kolena a jen taktak se zachytila kraje knihovny, aby neupadla.

Nečekal, až se vzpamatuje, otočil ji k sobě čelem a uhodil ji znovu. Před pádem ji tentokrát zachránilo to, že ji držel za paži. Vytáhl ji zpátky na nohy a postrčil ji směrem ke gauči. Ale Sally vyvedená z rovnováhy klopýtla o roh koberce a prudce dopadla na skleněný konferenční stolek. Ten se pod její vahou, znásobenou silou nárazu, roztříštil. Opatrně se překulila, aby viděla, kde je Nathaniel. Skláněl se nad ní. Vytáhl ji za ruce ze země a mrštil s ní na gauč. Sebrala poslední zbytky sil a pokusila se bránit. Nathanielovi nedělalo sebemenší problém překazit její snahy o odpor.

Jejím tělem projelo zachvění a všechny svaly se jí prudce napjaly. Během vteřiny to přešlo a její tělo bylo náhle zcela uvolněné. Oči měla vytřeštěné a upřené někam za Nathaniela. Zorničky měla nepřirozeně rozšířené. Hlas, který vyšel z jejích úst, rozhodně nebyl její.

„Nezabíjej!“ poručila. Nathaniel ji polekaně pustil.

„Nezabíjej!“ zopakoval onen podivný sípavý hlas. Sally k němu vztáhla ruku a než stihl ucuknout, dotkla se jeho spánku. Mysl mu zaplnila její vize.

 

Ocitl se v tmavé místnosti. Byla to zřejmě pracovna, ale nevěděl čí. Všude kolem bylo naprosté ticho. Cizíma očima se rozhlížel po pokoji, když si náhle všiml lidského těla. Přišel blíž. Všude kolem byla spousta krve. Nemusel dlouho přemýšlet nad tím, čí tělo tam leží, protože uviděl svůj pečetní prsten. Na dlani mu ležel rubín se stejnou značkou, jaké měly rubíny, s nimiž dostal zaplaceno. Viděl svoje tělo v kaluži krve. Ale ať se díval sebelíp, nikde neviděl hlavu…

 

„Bez ní zemřeš!“ zasípal hlas naposled než Sallyiným tělem projela další křeč. Pak se na něj dívaly jen její vyděšené fialové oči.

„Proboha, co to bylo?!“

„Vize,“ zašeptala.

„Měl jsem na mysli ten hlas.“

„Nevím. Občas se mi to prostě stane.“

„Co jsi myslela tím, že bez tebe zemřu?“

„Viděla jsem to samý, co ty a chápu to stejně málo, jako ty…“

„Co má tohle všechno znamenat? Co jsi vlastně zač?“ zatřásl s ní.

„Já nevím!“ zakřičela na něj. Chvíli bylo ticho. Sally vytáhla kapesník a začala si otírat krev z rozbitého rtu.

„Měli bychom to asi vzít od začátku,“ navrhl Nathaniel.

„Hmm,“ zamručela v odpověď.

„Proč jsi mě chtěla podvést?“

„Měla jsem vizi. Chtěla jsem ti pomoct, ale v tý vizi jsem ležela mrtvá tady na gauči a z břicha mi trčel tvůj nůž. Když jsem viděla, že mě stejně zabiješ, tak by sis snad nemyslel, že bych ti pomohla?“

„Potíž je v tom, že pokud bys mi pomohla, nezabil bych tě.“

„To vykládej někomu jinýmu,“ odsekla.

„Možná jsem nájemný vrah, ale mám svou čest a mé slovo platí!“ řekl uraženě. „Začneme znovu. Ty mi pomůžeš a já tě nezabiju. Naopak se postarám o to, aby tě už nikdo nenašel, a dám ti i část zálohy, kterou jsem dostal za tvé zabití. Ale pouze pod podmínkou, že mi pomůžeš nalézt mé vzpomínky.“

„Proč jsou pro tebe vzpomínky tak důležitý?“

„Myslím, že to je trochu zbytečná otázka pro někoho, jako jsi ty.“

„Dobře,“ souhlasila. „Vím, jak ti pomoct, ale nejdřív se dám trochu do kupy.“

 Opatrně si smyla zaschlou krev z obličeje. Měla rozbitý ret a odřenou tvář. Už se jí pomalu rýsovala modřina. Povzdechla si.

Když se vrátila do obývacího pokoje, zjistila, že Nathaniel už uklidil střepy a ostatní nepořádek. Čekal na ni v kuchyni a zrovna zaléval hrnek čaje.

„Tvoje změny nálad jsou fakt strašný!“ konstatovala.

 

Seděli mlčky. Sally popíjela čaj a Nathaniel si mnul spánek – zase! Přemýšlel a ani nezaregistroval, když Sally odešla z kuchyně. Pak se vrátila s hromádkou papírů. Chvíli se v nich přehrabovala a pak jeden z nich podala Nathanielovi. Četl ho s jistou nedůvěrou.

 

Nemrtvým se stává člověk, jenž ze světa odešel násilnou smrtí, ale váže ho k tomuto světu nějaké silné pouto. Takovým poutem může být silná touha po životě (například kvůli lásce, rodině, penězům) nebo jakési vyšší poslání. Nejčastějším důvodem ovšem bývá pomsta.

Tělo Nemrtvého nemá zjevné známky rozkladu, či jiné výrazné změny fyzického vzhledu, kromě smrtelné rány, která zůstává i nadále viditelná. Znamením je jinak barevný pramen vlasů. Zpravidla je stříbrný nebo bílý. Říká se, že je to znamení přestálé hrůzy. Dále jsou nápadné oči, které jsou bílé (pokud se jejich barva postupem času nezmění). Když Nemrtvý splní to, proč jeho duše dlí stále v tomto světě, může z vlastní vůle i nadále zůstat ve světě živých, nebo odejít a ulevit tak své duši.

Nemrtví si nepamatují nic ze svého předešlého života. Nepamatují si své jméno, ani příčinu své smrti. Vědí jen to, že zemřeli. Pokud se Nemrtvému podaří vzkřísit své vzpomínky, může mu to pomoci k pochopení důvodů, proč jeho duše zůstala zde. Vzpomínky, nebo alespoň jejich část lze vyvolat nějakým silným prožitkem (tzv. probuzení lidskosti). Tím může být třeba zjištění skutečného jména Nemrtvého, či navštívení místa jeho smrti. Tato změna vědomí se projeví většinou v barvě očí Nemrtvého. Poté stačí najít silné médium, které nyní dokáže bez větších obtíží nahlédnout do minulosti Nemrtvého a prostřednictvím svého daru mu předat získané informace…

 

„Takže čím začneme?“

„Nejspíš tím, že zjistíme tvoje skutečné jméno.“

„A jak to chceš udělat?“

„To už nech na mně…“

 

Nebylo těžké přemluvit profesorku Abbelovou, aby ji pustila do nepřístupné části archivu. Trvalo jí skoro celé dopoledne, než našla spis, který potřebovala. Ještě jí zbývalo najít příslušnou část a celou ji okopírovat.

Odpoledne si ale nesla domů to, co potřebovala – složku s více jak dvěmi sty jmény všech Nemrtvých.

 

Nathaniel netrpělivě přecházel po pokoji. Když uslyšel klíč v zámku, podezřele se mu ulevilo. Sally se usmívala, takže věděl, že našla to, co hledala. Dal jí chvíli čas k odpočinku, pak to ale nevydržel a začal vyzvídat.

„Naše škola se zabývá spiritismem a bytostmi, které nejsou tak úplně lidmi… V archivu vedou seznamy takových bytostí. Vzhledem k tomu, že u Nemrtvých jde často o zavražděný lidi je dost divný, ale v tuto chvíli to poslouží naší věci. Našla jsem jmenný seznam všech Nemrtvých. Uvedený jména jsou původní – ještě před smrtí. Okopírovala jsem to všechno, protože se do toho archivu podruhý už nedostanu. Měla jsem štěstí, že si na mě Abbelová celkem potrpí.“

„Tak to raději abychom se dali do práce,“ řekl a začetl se do prvního papíru.

Vyřadili všechna ženská jména a jména, u nichž bylo prokázáno, že jejich nositelé jsou mrtví (dá-li se o tom v tomto případě tak mluvit). Seznam se tím příliš neztenčil.

 Po několika hodinách práce měli vybrána všechna jména, jejichž nositelé se utopili. Bylo jich dost.

„Potřebujem nějaký další vodítko. Místo, dobu…, prostě cokoli!“

„Poblíž byl nějaký klášter, ale jak se to místo jmenovalo, to vážně nevím.“ Sally chvíli přemýšlela a pak jí něco napadlo.

„Vzpomínáš si, jaký si měl oblečení?“

„Trochu.“

„A dokázal bys ho popsat?“ zeptala se nadějně.

„Obávám se, že asi ne.“

„Víš co,“ navrhla, „mám tu spoustu historických encyklopedií. Tak si je pořádně prohlídni a třeba si tam všimneš něčeho podobnýho.“

„Historické?“ zeptal se pobaveně.

„Jo. Začínám mít pocit, že si v dnešní době fakt neumřel.“

Odešla se najíst. Když se vrátila, Nathaniel seděl v křesle a byla na něm znát nervozita.

„Našel si něco?“ zeptala se dychtivě.

„Ano,“ zabručel a ukázal na otevřenou knihu.

„Tohle?“ ukázala na otevřenou stránku. Souhlasně přikývl. „No páni! Osmnáctý století!“

„Měla jsi pravdu.“

„Jo, to měla. Jseš mrtvej už nějakej ten pátek,“ hvízdla uznale.

„Ano, téměř tři sta let.“

„A kde je problém?“ zeptala se a potlačovala smích.

„V tom, že v té době se nikdo neutopil…“

„To je problém…“ souhlasila Sally. „Ale nosili jste fakt pěkný košile,“ usmála se škodolibě. „Když už jsme u toho, našla jsem ti něco, abys nechodil pořád v jednom,“ řekla a hodila po něm složenou černou košili. „Taky by mě zajímalo, proč si občas nedojdeš domů pro svoje věci.“

„Já chodím domů,“ odpověděl a vzal si od ní košili.

„Vážně?“ podivila se.

„Ano, zapomínáš na Sféru.“

„No jo, to jsem vážně zapomněla.“ Sféra bylo místo mimo běžnou realitu, kam se mohli dostat jen nelidské bytosti. Bytosti, které měly nějakým způsobem co dočinění s démony či naopak s nebeskými silami. To Sally zrovna neuklidnilo. Ale překvapilo ji, že jí tady Nathaniel nechával bez dozoru…

Když se začal převlékat, po očku ho pozorovala. Neušlo jí, že na tři sta let starou mrtvolu vypadá dobře. Zatraceně dobře. Náhle si všimla jizvy na jeho hrudi.

„Počkej!“

„Co je?“ ptal se nechápavě. Sally k němu přišla a rozepla mu dva knoflíky, které si už stihl zapnout.

„Co to…“

„Jen klid. Chci se na něco podívat.“ Rychle mu stáhla košili z ramen. Jizva byla podivně kulatá a měla téměř centimetr v průměru. Na zádech měl ve stejné úrovni tutéž jizvu, akorát o něco větší. Sally se vítězoslavně usmála.

„Nikdy ti ty jizvy nepřišly divný?“ zeptala se ho.

„Ne. Mám je od začátku své nové existence.

„No právě.“ Její úsměv byl ještě širší. „Drahý Nathanieli, ty ses totiž neutopil… Někdo tě zastřelil.“ S těmi slovy přešla ke stolu do kuchyně a začala si znovu pročítat papíry se jmény Nemrtvých.

„Myslím, že mám favorita! Ukaž mi tvůj prsten.“ Houkla na něj. Nathaniel okamžitě poslechl. Byl to zlatý pečetní prsten, v jehož znaku bylo velké ozdobné písmeno L.

„Ano,“ zašeptala Sally, když pohlédla na erbovní znak, který byl vedle jména, které našla. Znak na Nathanielově prstenu byl totožný.

„Tak co?“ ptal se Nathaniel netrpělivě.

„Poslouchej: 1718 – 1746. Tělo se našlo na břehu řeky poblíž Surmitského opatství. Za příčinu smrti bylo označeno střelné zranění na hrudi. V Surmitském opatství se o tomto incidentu zachovalo několik zpráv, neboť oběť tohoto útoku byla místím dobře známa. Vrah nebyl dopaden.“ 

„A o koho se tedy jedná?“ naléhal.

„Tohle bys vážně neuhád! Sir Jonathan Nathaniel Lober.“ Sally čekala všechno, jen ne tohle.

„Mám-li být upřímný, to jméno mi nic neříká.“ Sallyino nadšení opadlo.

„Tak to je pěkný. Říkáš si Nathaniel a máš pocit, že je to tak správně a tohle je jedinej Nathaniel v seznamu. Všechno sedí! Jméno, doba, klášter i znak na pečetním prstenu. Musíš to být ty!“

„Neříkám, že to nejsem já, ale na to jméno si nevzpomínám. Čekal jsem poněkud jinou reakci,“ podotkl.

„Tak to jsme dva.“ Sallyina radost se proměnila v podrážděnost. „Surmitský opatství je odtud pět hodin jízdy autem. Můžem tam zajet,“ navrhla.

 

Zjistili, jak je to v Surmitu s možnostmi návštěv a o několik dnů později si udělali výlet.

 Cestou mlčeli. Jediný rozhovor skončil hádkou. Sally se tak rozohnila, že strhla auto do protisměru. Nathaniel naštěstí včas zareagoval a nikomu se nic nestalo. Po Sallyině narážce, ať se nestará, že on stejně hned jen tak umřít nemůže a Nathanielově kousavé odpovědi, že si jen hlídá své investice, se oba urazili a až do Surmitu spolu nepromluvili.

Najít Surmitské opatství nebyl problém. Bylo to turisty často navštěvované místo. Proto si jich zprvu nikdo nevšiml. Těsně před uzavřením opatství se jim podařilo sehnat někoho, kdo byl ochoten si s nimi promluvit.

„Jste zdejší mnich, že ano?“ ptala se Sally.

„Ano,“ odpověděl drobný muž.

„Je možné, abychom tady s mým přítelem nahlédli do vašich spisů? Je to velice důležité!“

„Je mi líto. Archiv je veřejnosti nepřístupný.“

„Prosím. Je to závažná a naléhavá situace! Doslova otázka života a smrti!“ prosila.

„Opravdu to nejde.“

„Pane…“

„Nejde to! Musím vás požádat, abyste odešli. Ihned!“ Mnich byl na odchodu.

„Tak poslyš!“ vložil se do toho Nathaniel. „Ona tě prosila a nic. Asi bych měl přikročit k jiný metodě, co ty na to?“ Přikročil k mnichovi a sundal si brýle, které mu dala Sally, aby neděsil ostatní lidi. Sally se podivila – takhle Nathaniela ještě neslyšela mluvit.

„Bože!“ vykřikl mnich, když ve světle uviděl Nathanielovy oči.

„Super,“ povzdechla si naštvaně.

„Tak co bude?“ zeptal se Nathaniel výhružně.

„Já… já se dojdu zeptat bratra Pavla, tedy opata, na svolení,“ vykoktal mnich po kratší odmlce.

„Bez zdržování!“ zavrčel Nathaniel. Mnich pádil pryč.

„Výborně!“ vyjela na něj hned, jak byl mnich pryč.

„Tvá zdvořilost nikam nevedla, zkusil jsem něco jiného.“

„Jenže on taky nemusel jít za bratrem Pavlem…“

„Myslím…“

„Radši už mlč,“ utnula ho.

„Vážně začínáš být drzá. Mám tě plné zuby!“

„Taky seš pěkně otravnej. Bylo by mi líp, kdybych byla mrtvá!“

„To se dá snadno zařídit!“

„Fajn, posluž si!“ Oba už křičeli.

„Uklidni se, ty huso!“ Nathaniel s ní zatřásl. Sally se ale neuklidnila. Vrazil jí facku. Dosáhl přesného opaku - Sally mu facku vrátila.

„Teď už jsem klidná. Ulevilo se mi,“ řekla se spokojeným úsměvem.

„Ty…“ začal Nathaniel, když se za ním ozvalo zakašlání – mnich se vrátil.

„Nerad ruším vaši soukromou chvilku, ale vysvětlil jsem opatovi naléhavost vaší situace. Bratr Pavel dal svolení k tomu, abyste nahlédli do archivu. Pojďte za mnou,“ vybídl je. Sally šla zvesela. Nathaniel vztekle zatínal čelist – víc dělat nemohl.

Byla skoro tma. Mnich je rychle vedl změtí chodeb. Začínala být zima.

Když procházeli chodbou, ze které vedlo několik dveří do soukromých pokojů, projelo Sally po zádech známé zamrazení. Jeden z pokojů byl otevřený. Za malým stolkem seděl další mnich. Sem měli namířeno.

Nathaniel ještě ani nevešel do pokoje, když jeho tělem zalomcovala silná křeč. Snažil se něčeho zachytit a pak se s tichým zasténáním skácel k zemi.

„Nathanieli!“ vykřikla Sally a klekla si k němu. „Je v bezvědomí,“ konstatovala po chvíli. Oba mniši jí pomohli dostat ho do postele. Mnich, jemuž patřil pokoj, si prohlédl jeho prsten.

„Lober? Jonathan Nathaniel Lober?“ zeptal se nevěřícně.

„Ano. A vy budete bratr Pavel.“ Mnich přikývl.

„Nikdy bych nevěřil, že něco takového uvidím na vlastní oči,“ vydechl opat – bratr Pavel.

„To já taky ne. Myslím, že váš archiv už nebudeme potřebovat.“ Z té skutečnosti měla opravdu radost

„Ani tak by ho nebylo třeba – znám ten příběh zpaměti!“ usmál se bratr Pavel. „Proto jsem si také vybral tento pokoj a okamžitě jsem poznal znak na pečetním prstenu,“ dodal.

„Co tím chcete říct?“

„V roce 1746 byla v tomhle pokoji ubytována žena. Žena, která byla podezřelá z vraždy sira Lobera. Údajně ho měla zavraždit přímo v tomhle pokoji.“

„No páni,“ hvízdla Sally.

„Ta žena byla zvláštní. Měla divné způsoby a měla takové znepokojivé fialové oči. Je téměř jisté, že sira Lobera zabila, ale byla to šlechtična. Znáte to – ututlalo se to.“

„A proč ho zastřelila?“

„To nikdo neví,“ odpověděl opat. Sally přemýšlela. Ta žena, co zastřelila Nathaniela, musela být už několik století po smrti. Jelikož si Nathaniel tenkrát nic nepamatoval, nemohl uskutečnit svou pomstu. A tím spíš jí neuskuteční teď. Tak co ho tady ještě drží? Leda… Leda by důvodem, proč jeho duše zůstala na zemi, nebyla pomsta.

„To by mi ještě scházelo,“ zašeptala si sama pro sebe.

„Co prosím?“

„Nic. Nevíte, jak ta žena vypadala, nebo jak se jmenovala?“

„Když pomineme ty fialové oči, tak se všechny popisy shodují na tom, že to byla vysoká, štíhlá a neobyčejně krásná žena. Bledá pleť, tenké rty a plavé vlasy, téměř bílé. V době té vraždy jí bylo asi dvacet pět let. A jméno? Shinnerová. Ano, ano. Lady Anna Shinnerová.“

„Cože?!“ vyhrkla Sally. „Anna Shinnerová?“

„Ano,“ potvrdil mnich znovu svá slova.

„Do háje!“ zaklela a začala nervózně přecházet po pokoji.

„Je vám něco, slečno?“ ptal se bratr Pavel starostlivě.

„Ne. To bude v pořádku,“ usmála se nepřesvědčivě.

 

Po nějaké době se Nathaniel konečně probral. Sally stačil jediný pohled do jeho očí, aby věděla, že to nevyšlo. Byly stále bílé.

„Vzpomněl sis aspoň na něco?“ vyptávala se hned.

„No, asi ano. Vzpomněl jsem si na nějakou ženu s fialovýma očima. Pak jsem ucítil prudkou bolest a pach čerstvé krve – to je vše.“

„Musíme zpátky!“

„Proč?“ ptal se překvapeně.

„Jasně jsem ti řekla, že od tebe chci mít co nejdřív klid. Nebudu marnit další čas. Musím vymyslet jinej způsob, jak ti vrátit tvoje vzpomínky.“

„Není za tím něco víc?“ Nathaniel přimhouřil podezřívavě oči.

„Není. Jseš jak nezmar!“ odsekla vztekle.

„Když tě tak pozoruji, budu řídit,“ rozhodl Nathaniel. Sally neměla už ani sílu na to, aby se podivila, kde vzal Nathaniel řidičák…

 

Cestou nemluvili. Tentokrát to nebylo kvůli hádce, ale kvůli tomu, že oba měli spoustu věcí k přemýšlení. Sally se rozhodla už v opatství. Krok, který se rozhodla podniknout, bude riskantní, ale bude prospěšný. Nathanielovi to vrátí vzpomínky, a i kdyby ne, jí to pomůže zaručeně. Zbytek cesty prospala. Byla tak unavená, že ji neprobudilo ani to, když zastavili a když ji pak Nathaniel donesl v náruči do pokoje. Probudila se až před polednem, překvapená, že leží ve své posteli.

Po obědě vyrazila do knihovny.  Chtěla mít chvíli klidu, musela si toho hodně promyslet. Nakonec se ale rozhodla. Je čas vyzkoušet svou teorii v praxi…

 

Nebylo překvapení, že na ni Nathaniel čekal. Od včerejška spolu nemluvili. Zatím jí to vyhovovalo. Zrovna zamyšleně koukala do skříně, když ji vyrušilo zaklepání.

„Dále,“ řekla překvapeně -  Nathaniel nikdy neklepal, prostě sem vpadnul.

„Zjistila si něco?“

„Možná, ale musím si ještě něco ověřit.“ Nathaniel beze slova odešel. Sally byla unavená a tak si dala horkou koupel. Když si kartáčovala vlasy, dívala se na sebe skepticky do zrcadla.

„Holka, lepší už to nebude…“ zašeptala svému odrazu.

Nathaniel si ani nevšiml, když vešla do místnosti. Celý den se snažil vzpomenout si na ženu, která ho zabila, ale marně. Teprve, když k němu dolehl závan květinové vůně, vzhlédl. Byl to parfém, který Sally běžně používala, ale dnes ho na té vůni zaujalo něco nového.

Šla do kuchyně. Měla na sobě černé džíny s koženým páskem a tričko na ramínka. Udivilo ho to. Nikdy ji neviděl takhle oblečenou - ten pohled se mu zamlouval.  Líbily se mu její vlasy. Většinou je nosila stažené, takže si nikdy vlastně nevšiml, jak jsou dlouhé. Vyndala z lednice lahev vína a začala ji otvírat.

„Co to děláš?“ ptal se pobaveně a pomohl jí láhev otevřít.

„Po tom všem potřebuju do krve dostat aspoň kapku alkoholu. Je toho na mě moc.“

„Nevezmeš si skleničku?“ zeptal se překvapeně, když se Sally napila z lahve.

„Na jednoho je zbytečný jí vytahovat.“

„Tak na jednoho?“ S úsměvem jí lahev sebral a loknul si. Sally se opřela o linku a čekala, až se jí lahev vrátí. Začali si povídat – byla to vcelku příjemná konverzace. Z vína za chvíli nic nezbylo.

„Máš tam ještě něco?“ ptal se Nathaniel a šel k lednici. Sally se opřela o rám dveří. Všiml si jejího zvláštního výrazu a tázavě pozvedl obočí.

„Chtěla bych se tě na něco zeptat…“ Pomalu k němu přistoupila.

„Tak se ptej.“

„Kdy… kdy si…“ mluvila a položila mu při tom ruce na hruď. „Kdy si byl naposledy se ženou?“ vykoktala nakonec. Chytil ji za zápěstí a odtáhl její ruce pryč.

„Co je to za otázku?“

„Úplně normální. Kdy si byl naposledy se ženou? Pokud do toho teda nepočítám mrtvoly,“ neodpustila si sarkastickou poznámku. Nathaniel vztekle zaťal čelist a stiskl její zápěstí víc, než bylo nutné. Okamžitě jí naskočily podlitiny. Když si toho všiml, pustil ji. Sally toho využila a pokusila se ho políbit. Odstrčil ji. Zkusila to znovu se stejným výsledkem.

„Co je s tebou?“ ptala se nechápavě.

„Spíš, co je s tebou?“

„Chci tě políbit,“ odpověděla klidně. Ve chvíli, kdy to vyslovila nahlas, si uvědomila, že je to vlastně pravda… Udělala ještě jeden pokus, ale tentokrát ji odstrčil ještě razantněji.

„Ne!“

„Ne? Fajn, tak se jdi vycpat, ty pitomče!“ odsekla a uraženě odešla.

„Sally! Ksakru, co se děje?!“ zavolal za ní.

„Mám být upřímná? Dobře. Na to tvoje probuzení lidskosti nic nezabralo – seš prostě mrtvej už moc dlouho. Poslední možnost, jak toho dosáhnout je, že se s tebou vyspím. Žádnej intenzivnější prožitek už neexistuje! Navíc ty moje oči… Jsem velice zvláštní druh média. Většinou to bývá tak, že když vědma přijde o panenství, její moc se ztratí. Já to mám naopak. Takže, když se spolu vyspíme, tobě to vrátí lidskost a mně to dá moc, abych ti pak mohla vytáhnout z hlavy ty blbý vzpomínky.“

„Takže obchod?“ nemohl uvěřit tomu, co právě řekla.

„Jo.“

„A co teď čekáš? Že se na tebe vrhnu a strhám z tebe šaty?“

„Ani ne… Asi ti s tím budu muset pomoct.“ Začala si svlékat tričko.

„Já s tebou nebudu spát.“

„Tak to mě můžeš rovnou zabít!“

 Nathaniel se to pokusil zachránit. „Já bych nebyl zas tak proti…“ přiznal, „ale musíš uznat, že ta poznámka o mrtvolách nebyla zrovna romantická.“

„Tak pán je romantik? Připomenu ti to, až se mnou zase roztřískáš konferenční stolek!“ Radši se sebrala a z kuchyně odešla. Za rohem se zastavila a snažila se uklidnit. Takhle si to vážně nepředstavovala… Pořádně jsem to zvorala, přiznala si.

Uslyšela za sebou pohyb. Než stačila nějak zareagovat, Nathaniel ji nešetrně přitlačil ke zdi. Svíral ji pevně za paže, až jí naskočily další modřiny.

„Chceš to? Vážně?“ Sally se při jeho slovech nepatrně zachvěla. „Tak dobře.“ Chytil ji za ruku a dotáhl ji do obývacího pokoje. Tak tohle je taky varianta. Povalil ji na gauč a začal rozepínat přezku jejího pásku.

Chvíli trvalo, než jí došlo, co se vlastně děje, ale to už byla bez kalhot. Takhle si to tedy taky nepředstavovala… Začala se bránit. Nathaniela to nijak nezaskočilo.

„Ne!“

„Ne? Vždyť jsi to přeci chtěla?“ odpověděl klidně a dál se věnoval jejímu nedobrovolnému svlékání. Sally s sebou začala zuřivě zmítat. Nevěděla, jak se to stalo, ale Nathaniel ztratil rovnováhu a skončil na zemi. Naneštěstí ji strhnul s sebou a Sally dopadla na něj.

Odtáhla se.

„Myslel jsem si to,“ usmál se ironicky.

Pokusil se posadit, ale Sally ho zatlačila zpátky. „Bude to po mém,“ zašeptala a políbila ho. Překvapilo ho to, ale nebránil se. Jak řekl – on nebyl proti. Během chvilky ho zbavila veškerého oblečení, takže si konečně mohl plně vychutnat dotek její kůže.

Sally se opravdu činila, ale na Nathaniela to bylo příliš pomalé. Rozhodl se, že obrátí role. Než se Sally nadála, ležela na měkkém koberci a Nathaniel jí šeptal do ucha zrychleným dechem. „V tomhle nebude po tvém.“

Svýma štíhlýma nohama mu objala boky a usmála se. „To se ještě uvidí…“

         

Spala schoulená v Nathanielově náručí se spokojeným úsměvem na rtech. Nathaniel si hrál s pramenem jejích vlasů a také se usmíval. Cítil se podivně šťastný. Nepamatoval si, kdy se naposledy cítil tak dobře.

 

Sally ráno vzbudila nevolnost. Opatrně se vymanila z Nathanielova objetí a odběhla do koupelny. Stihla to jen taktak. Být to o chvíli později, pozvracela by si obývací pokoj. Když se konečně zvedla, všimla si dalších modřin na svém těle…

 

Když se ráno probudil, Sally vedle něj neležela. Uslyšel z kuchyně rychlovarnou konvici. Usmál se.

„Dobré ráno,“ usmála se na něj Sally. Nathaniel si všiml, že je podivně bledá a vypadá unaveně.

„Dáš si čaj?“

„Rád.“ Začal hledat svoje oblečení.

  

Sally seděla na židli a ohřívala si ruce o hrneček s čajem, když vešel a jen tak prohodila, „Víš, že máš krásné oči?“

Překvapeně na ni pohlédl. Když mu to konečně došlo, odešel do koupelny.

Zíral na sebe nevěřícně do zrcadla. Takhle jsem na sebe zíral kdysi, ale z jiných důvodů. Znal svou tvář, ale teď se nepoznával – tak moc dokážou oči člověka změnit. Hleděl sám na sebe pronikavýma modrýma očima. Vrátil se k Sally.

„Dneska bych se ti mohla podívat do tý hlavy, abysme to měli konečně z krku,“ mluvila tak, jako by se nic nestalo. Nathaniel na to přistoupil.

 

K večeru zapálila v obývacím pokoji několik vonných tyčinek a sedla si na zem. Nathaniel udělal to samé.

„Co teď?“ ptal se se zavřenýma očima.

„Hlavně mlč.“ Zhluboka se nadechla a přiložila mu dlaně ke spánkům. Při tom dotyku s sebou Nathaniel škubnul. Sally obrátila oči v sloup a zkusila to znovu. Neuměla se svou mocí ještě pracovat, ale očekávala, že to nebude moc odlišné od toho, co už znala. Soustředila se na Nathanielovy vzpomínky.

Nejdřív se nic nedělo, ale pak ucítila známé mravenčení. Její mysl naplnily obrazy z Nathanielovy minulosti. V některých okamžicích Nathaniel málem přerušil křehké spojení, které mezi nimi Sally udržovala.

Nejprve se objevovaly jen zamlžené útržky Nathanielova dětství, ale postupně se začaly vyjasňovat. Sally vše ukazovala Nathanielovi, ale sama to spíš přehlížela. Až do okamžiku, kdy Nathaniel poprvé spatřil lady Annu Shinnerovou.

Přijela se svou rodinou na panství Loberových. Byla krásná. S Nathanielem mluvila jen zřídka. Poté se viděli ještě mnohokrát, na plesech nebo banketech. Lady Anna byla vždy okouzlující, ale její fialové oči byly znepokojivé. Nathaniel konečně sebral odvahu a oslovil ji. Pokaždé, když byl ve městě, ji navštěvoval, posílal jí květiny nebo dárky. Uchvátila ho. Zamiloval se do ní a zdálo se, že i ona se zamilovala do něj. Sally cítila všechny Nathanielovy pocity a cítila bolest, když si uvědomila, co musí nevyhnutelně přijít. Zároveň trochu žárlila, protože věděla, jakou lásku Nathaniel k profesorce Shinnerové cítil a dost možná stále cítí.

Jednoho deštivého večera někdo zaklepal na vrata Loberského panství. Jak rád Nathaniel uslyšel, že je to lady Ann. Jejich kočár uvízl na rozbahněné cestě, ale lady Ann si naštěstí vzpomněla, že nedaleko žije rodinný přítel – sir Lober. Nathanielův otec poskytl lady Anně i celému jejímu doprovodu nejvyšší možné pohodlí. Toho večera lady Ann navštívila jeho pokoj a svedla ho. Ne, že by mu to bylo tolik proti mysli, jako u mě. Pomyslela si rozmrzele. Ráno byla pryč. Nathaniel o ní od té doby neslyšel.

Asi po roce se začaly šířit zprávy o člověku, který si objednává vraždy mladých dívek s výjimečnými dary. Ta osoba platila drahými kameny – většinou rubíny. Ve spoustě případů po nějaké době zmizeli i oni nájemní vrazi. Tyto zvěsti se dostaly až k panství Loberů. Nathaniel se účastnil několika výprav za pátráním po té osobě. Toto pátrání ho zavedlo k Surmitskému opatství. A zde opět narazil na lady Ann. Nebyla taková jako dřív – usměvavá a přátelská. Nathaniel ji přesto stále miloval. Netrvalo dlouho a zjistil, že Anna vládne schopnostmi, o kterých před tím neměl ani potuchy. Strávil s Annou několik dalších společných nocí a byl rozhodnut si jí vzít a udělat z ní počestnou ženu.

Ten večer, kdy za ní přišel, ji nezastihl v jejím pokoji. Rozhodl se počkat, když v tom jeho pozornost upoutal kus papíru na stole. Byla na něm napsaná dvě dívčí jména. Vedle byl kožený váček s rubíny. Nathaniel si to nechtěl připustit. Annina rodina vlastnila několik rubínových dolů. Nemuselo to nic znamenat.

„Už to nemůžu dál tajit, drahý,“ ozval se za ním známý hlas. „Je mi líto, ale nemohu připustit, aby o mně někdo věděl,“ řekla a namířila na něj zbraní, kterou předtím schovávala za zády.

„Nemusíte to dělat.“

„Omyl, musím. Obávám se, že vaši žádost o ruku nemohu přijmout.“ S těmito slovy mu vpálila chladně kulku do hrudi.

Výstřel se ozval jen v Sallyině mysli, přesto sebou vyděšeně trhla. Vzlykala a chvěla se po celém těle. Nathaniel křečovitě svíral její ruce ve svých, ale jinak seděl nehnutě a nedal najevo žádné emoce. Sally se po chvíli uklidnila, otřela si slzy a ukázala na dveře.

„Měl bys jít.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

„Brzo budu. Teď už prosím tě běž,“ do očí se jí opět draly slzy.

„Sally,“ zašeptal a dotkl se její ruky. Tělem mu projela nepříjemná křeč a mysl mu ve stejnou chvíli jako Sally zaplnila vize, o které Sally už jednou mluvila.

 

Ležela tady na pohovce. Na zemi se pomalu rozlévala kaluž krve. Jedna ruka jí visela přes okraj pohovky, hlavu měla nakloněnou na stranu, v očích prázdný výraz. Druhou ruku měla položenou na břiše, v místě, kde jí z těla čněla rukojeť Nathanielova nože.

 

Sally ucukla. Její pohled byl plný zloby. Neměla v úmyslu ukázat Nathanielovi i tohle. Zalapal po dechu, ale než stačil jakkoli zareagovat, Sally ho vystrkala ze dveří. Ještě za ním hodila jeho kabát.

„Počkej, měla bys…“ Ale Sally ho už nevnímala. Zamkla dveře a vyčerpaně se svezla na zem. Ignorovala Nathanielovo zuřivé bušení do dveří a objala si kolena. Už se nesnažila zadržet slzy a hlasitě vzlykala. Měla pocit, jako by ji zevnitř něco trhalo na kusy. Bylo jí jedno, jak hloupě vypadá. Potřebovala dát průchod bolesti… Nathanielově bolesti.

 

Nathaniel přemýšlel. Vytvořil si za těch několik dnů k Sally velice podivný vztah. Měl ji zabít, ale nedokázal to. Už na tom hřbitově věděl, že ji nedokáže zabít, i když sám sebe přesvědčoval, že je to jen chvilková slabost. Nebyla. Teď už věděl, proč tomu tak bylo – hrozně mu připomínala Annu. Miloval ji, ale to bylo před třemi sty lety. Bylo to dávno pryč. To ona ho odsoudila k životu, jaký nyní vedl. Kvůli ní prolil tolik krve, v níž se utopilo jeho vlastní svědomí. Když nyní věděl, čí památku pošpinil… Nenáviděl Annu a byl rozhodnut ji zabít. Navíc tím pomůže Sally. Bylo očividné, že to Anna si objednala její vraždu. Celé mu to začalo dávat smysl. Ty fialové oči… Obě jsou stejné a Anna se nebude chtít dělit o svou moc. Média jsou dlouhověká a ona se chtěla zbavit možné konkurence. Tři sta let užívání moci jí nestačí… Tak to se teda přepočítala! Nevěděl, jestli mu mysl jenom nezatemnila vzpomínka na noc společně strávenou se Sally, ale i kdyby… 

 

Někdo zaklepal na dveře. Sally otevřela. Dovnitř bez pozdravu vpadl Nathaniel.

„Co tu chceš?“ zeptala se nepřátelsky.

„Trochu jsem přemýšlel. Měli jsme dohodu a já ji nedodržel. Chci to napravit. Chci tě odtud odvézt. Mám na to prostředky. Odvezu tě daleko od Anny, aby tě už neohrožovala.“

„Já stejně umřu, tak jako tak,“ namítla.

„Jo, každej jednou umře. I když ode mě to zní dost divně,“ usmál se sarkasticky. „ Když nechceš odjet, uděláme to jinak. Postarám se, aby na tebe už nikoho neposlala.“

„A jak to chceš udělat?“

„Jednoduše – zabiju ji,“ odpověděl suše. Sally na něj nevěřícně pohlédla.

„Ale Nathanieli, to přece…“

„Myslíš, že nevím, že mě jenom využila? Že nikdy neopětovala mou lásku? Vím, že si myslíš, že ji pořád miluji - naše myšlenky byly propojeny více, než tušíš.“ Sally zčervenala. „Ale tak to není. Jsou to jenom vzpomínky na ty city, neodráží nic z toho, co cítím teď. Došlo mi, že je to z velké části tvá zásluha, většinu mých pocitů jsi vzala na sebe… Jsem ti za to neskonale vděčný, a proto ti chci pomoct.“

„Ale…“

„Námitky se nepřipouští!“ prohlásil a začal okamžitě dávat dohromady plán, jak se zbavit lady Anny Shinnerové.

 

Sally byla na jednu stranu ráda, že se Nathaniel vrátil, ale na druhou stranu se jí chtělo zoufalstvím křičet. Nechápeš to! Já umřu. Ať se budeš snažit sebevíc, já umřu. Když zabiješ Annu a její poskoky, tak upadnu v koupelně a rozbiju si hlavu, srazí mě auto, spadne se mnou letadlo, zastřelej mě na ulici… prostě umřu! Měla podezření, že Nathaniel by to stejně nepochopil, nebo by to neakceptoval. Nakonec mu nic neřekla. Věděla, že její smrt je nevyhnutelná, ale teď měla ještě jinou možnost…

 

Nathanielův plán nebyl nijak geniální – prostě přijde do kanceláře univerzity, kde mu onen muž před čtyřmi týdny zaplatil rubíny za Sallyinu vraždu. Počítal s tím, že všude budou Anniny osobní strážci, takže ho čekala spousta krvavé práce. Po Sally chtěl jen jediné – aby s předstihem několika okamžiků sledovala jeho budoucnost a varovala ho před nebezpečím.

„Stačí k tomu jednoduchý rituál. Ale vize jsou samy o sobě silnější, takže pokud při tom rituálu přijde vize, bude to pryč,“ vysvětlovala mu problém s nahlížením do budoucnosti.

„Ale půjde to?“

 „Asi ano, ale radši bych to vyzkoušela.“

„Tak do toho,“ vybídl ji.

Sally začala připravovat věci na rituál. Nathanielův plán měl šanci na úspěch. Problém byl v tom, že to stejně nepomůže. Po chvíli se jí podařilo dostat se do transu a sledovala téměř patnáct minut blízkou budoucnost své přítelkyně.

„Tak co?“

„Jo, půjde to. Musím se hodně soustředit, takže nevím, jak dlouho to vydržím. Stačí drobný podnět a budu zpátky v realitě.“

„Když všechno půjde hladce, bude mi stačit třicet minut.“

„To by mělo jít. Teď bysme měli vyzkoušet to spojení.“ Sally uchopila Nathanielovu ruku a opět se uvedla do transu. Nathanielovu mysl bolestně zaplavily obrazy, které mu Sally předávala.

„Ne tak intenzivně!“ vykřikl. Sally se s trhnutím probrala.

„Nekřič, nebo přerušíš spojení,“ napomenula ho.

„Musím mít v hlavě místo i pro svoje myšlenky. To spojení nesmí být tak intenzivní!“ Sally přikývla a zkusila to znovu. Tentokrát vyslala k Nathanielovi jen slabý odraz toho, co sama viděla. Nathaniel opatrně otevřel svou mysl Sallyiným obrazům. Jeho mysl při tom pracovala stále stejně. V hlavě měl jakési okénko, které ho spojovalo se Sallyinou myslí. Usmál se. Chvíli si na to zvykal a pak pustil její ruku. Spojení se okamžitě ztratilo.

„Sakra!“ zaklel. „Když se tě nebudu dotýkat, to spojení se neudrží.“

 „Vem si tohle. Ale musíš to mít přímo na kůži,“ podala mu svůj přívěsek v podobě egyptského kříže. Nathaniel si ho připnul kolem krku a zkusili to ještě jednou. Spojení nebylo moc silné, ale bylo tam. Nathaniel se dokázal řídit tím, co mu Sally ukazovala. S uspokojením zjistil, že vzdálenost na spojení nemá vliv.

Bez varování se spojení zintenzivnilo a mysl mu zaplavila vize jeho samotného, jak vstupuje do budovy univerzitní kanceláře. Spojení se přerušilo, když si Sally uvědomila, co se děje.

„Co jsem říkal?“ rozčiloval se Nathaniel a držel se za hlavu.

„To byla vize,“ oznámila suše.

„Budeme to muset risknout…“

 

Nathaniel chtěl svůj plán uskutečnit večer, až bude tma. Fakt, že byl úplněk, mu moc nepomáhal. Celý den nervózně přecházel Sallyiným bytem.

Nakonec se přeci jen dočkal a na ulice se snesla tma. Nervozita z něj úplně opadla a jeho tvář byla nečitelná. Šel zabíjet a to byla jeho práce. Vytáhl z pochvy na opasku nůž a podal ho Sally.

„Nech si ho tu, kdyby se něco pokazilo, můžeš se alespoň bránit.“

„Mám v kuchyni dost ostrých nožů, to přece víš,“ odpověděla s potutelným úsměvem. Na to radši neodpověděl. Měl se k odchodu.

„Počkej!“ zarazila ho Sally ve dveřích. „Hodně štěstí,“ zašeptala.  Nathaniel se usmál a odešel.

Sally zamkla dveře a šla si připravit věci na rituál. Ji samotnou překvapilo, že to včera vyšlo. Doufala jen, že to vyjde i dnes.

Na přípravu měla patnáct minut, tak zněla dohoda. Na prázdném místě v obývacím pokoji načrtla na zemi pentagram a do jeho cípů postavila svíčky. Zhasla a usadila se uprostřed obrazce, který vytvořila. Z tohoto místa dosáhla dobře na všechny svíčky. Začala je zapalovat od žluté – z východu. Pak si nasadila si Nathanielův prsten, aby spojení bylo co nejsilnější.

 

Nathaniel ucítil lehký dotek ve své mysli. Opatrně pootevřel pomyslné dveře mezi svou a Sallyinou myslí, ale jen tak, aby ho to nerušilo. Zatím to šlo, viděl sám sebe vcházet bez problémů zadními dveřmi do budovy. Spojení se Sally teď téměř nevnímal. Dohodli se, že ho Sally nebude zatěžovat zbytečnými detaily a bude ho upozorňovat jen na důležitá rozhodnutí a nebezpečné situace.

Dveře našel otevřené. Není divu - očekávali ho. Měl podezření, že ho neuvítají moc přívětivě. Sám nad tím přemýšlel. Nevěděl přesně, proč to dělá. Pochyboval, že by kvůli někomu jinému takhle riskoval život. Radši tyto úvahy zahnal. Rozptylovaly ho a také nevěděl, jak moc dokázala Sally na tuhle vzdálenost jeho myšlenky vnímat.

 

Bez problémů prošel zadní chodbou a ocitl se v hale s masivním kamenným schodištěm. Rozhlédl se a vydal se nahoru. Ocitl se v dlouhé chodbě, vedoucí na obě strany od schodiště. V hlavě se mu objevil obraz toho, jak by to dopadlo, kdyby se tu zdržel o minutu déle. Rychle vyběhl další patro schodů a ukryl se za silným sloupem zábradlí. Nakoukl dolů přes zábradlí a uviděl čtyřčlennou skupinu, která se právě setkala pod schodištěm. Šeptem se o něčem radili a jeden z mužů se posléze vydal nahoru, směrem k Nathanielovi. V mysli se mu objevil další obraz. V něm viděl, jak táhne nějakou mrtvolu na pánské záchody za rohem.

Počkal. Po pár vteřinách se muž objevil přímo před ním. Než stačil zareagovat, Nathaniel mu s tichým křupnutím zlomil vaz. Stačil včas mrtvolu zachytit, aby nenadělala hluk a pak ji odtáhl na záchod, kde ji zavřel do kabinky.

S menšími potížemi, které skýtaly dvě další mrtvoly zavřené v místnosti pro uklízečky, se dostal o dvě patra výš. Sem potřeboval. Problém byl v tom, že se nacházel přesně na druhé straně budovy, než by se mu hodilo. Spojení se Sally už radši nepřerušoval.

Po pár metrech ale pochopil, že ani se Sallyinou pomocí se hlučnějšímu boji nevyhne. Potichu vytáhl dva vrhací nože a bez většího hluku se mu podařilo zneškodnit dvojčlennou hlídku. Takhle si musel vyčistit ještě další chodby. Ale přece jenom se začínalo objevovat čím dál tím víc Anniných mužů.

Na místě, kde se spojovaly dvě chodby, ho zaskočili. Blížilo se k němu asi deset mužů. V úzké, temné chodbě to nemohl dost dobře odhadnout. Sally se ho snažila varovat, ale Nathaniel, pohlcen bojem, ji nevnímal.

Dva muži zemřeli ještě dřív, než se k němu vůbec dostali – dobře mířená rána vrhacím nožem. Další muž padl na zem s hlubokou ránou v břiše a další s prořízlou krční tepnou. Vzduch se začínal plnit nepříjemným pachem krve.

Jeden z útočníků Nathaniela zasáhl. Dostal se ale příliš blízko a Nathaniel ho bodl do hrudi. V tu samou chvíli ho někdo bodl do zad. Nathaniel bolestivě zakřičel, ale k překvapení všech mu to jinak neublížilo. Být mrtvý má i své výhody.

 Otočil a udeřil útočníka pěstí. Naneštěstí pro jeho soupeře měl v ruce stále nůž a ten ho ošklivě pořezal v obličeji – byl mimo hru. Další se k němu blížil zprava. Nathaniel po něm hodil jeden z nožů, které měl v ruce.

Viděl už jen dva soupeře. Něco v jeho hlavě křičelo: Pozor! Nathaniel se otočil po známém zvuku natahovaného kohoutku.

Trefili ho do ramene. Otočil se tváří ke střelci a s děsivým úsměvem k němu vykročil. Muž znovu vystřelil. Nathaniel, tentokrát varován Sally, uhnul o vteřinu či dvě dřív, než vůbec muž stiskl spoušť a kulka ho těsně minula. Poslední útočník, který se k němu plížil zezadu, už takové štěstí neměl. Nathaniel došel až ke střelci a dobře mířenou ranou pěstí ho poslal k zemi. Z mrtvol válejících se kolem vytahal svoje nože a pokračoval dál.

Došel až k chodbě s proskleným stropem – byl odtud krásný výhled. U dveří na konci chodby stál další muž z Anniny osobní stráže. Jeden hod nožem a nebylo co řešit. Tentokrát se ani nenamáhal vytahovat nůž z těla. Sally mu prozradila, že je čistý vzduch a tak bez dalších průtahů otevřel dveře kanceláře.

 

Nepřekvapilo ho, že tu Anna není.

„Jsem rád, že vás zase vidím,“ pronesl sametovým hlasem muž, který mu prve platil.

„Lituji, ale nemohu říci to samé.“    

„To, co jste provedl, bylo nerozumné.“

„To snad posoudím sám.“

„Tím si nejsem jist. Obávám se, že ztrácíte soudnost. Všechno vsadit na hloupou husičku, jako je Sally Overová. Ale váš život je plný chyb, takže takhle asi nebude nejzávažnější. Říkal jsem Anně, ať vybere někoho jiného, ale ona trvala na tom, že to musíte být vy. Že to bude úžasná ironie a nakonec třeba i dobrá zábava. Zdá se, že vás podcenila a tu malou prodejnou děvku taky!“ Nathaniel bez varování udeřil muže v obleku do obličeje.

„Záleží ti na ní? To je od tebe tak pozorné. Annu mělo napadnout, že tě svede, ale nenapadlo…“ Nathaniel ho znovu udeřil a tentokrát muž v obleku zavrávoral. Když se vzpamatoval, začal se smát.

„Myslíš na ni? Doufám, že ano a že sis její tvář dobře vryl do paměti, protože počítám, že bude každou chvíli po ní. Ví to, smířila se s tím, ale co ty?“ zasyčel a z jeho hlasu čišela taková nenávist, až to Nathaniela překvapilo. Nahmatal v mysli spojení se Sally a usmál se.

Náhle mu tělem projela vlna bolesti a v mysli se mu ozval výkřik bolestné agónie, následovaný několika vizemi. Opět koukal na svou bezhlavou mrtvolu, tentokrát bez pečetního prstenu… Viděl Sally ležící na gauči v kaluži krve… Nápor obou vizí ho srazil na kolena. A najednou… nic. Spojení se Sally bylo pryč. Uběhla vteřina, dvě a stále nic. Sally by spojení přece už dávno obnovila, kdyby…

„Je mrtvá…“ zašeptal Nathaniel, v očích nepřítomný výraz. Stále klečel na zemi, když ho někdo praštil těžítkem do hlavy. Jeho zrak se rozostřil a on v bezvědomí dopadl tváří na zem.

 

Sally se ho snažila varovat před nebezpečím, které se blížilo. Její mysl na něj skoro křičela, ale Nathaniel k tomu byl hluchý. Začínala ji bolet hlava a dělalo se jí špatně od žaludku. Cítila podivné mravenčení – měla pocit, že někdo blokuje její snahy o udržení spojení s Nathanielem.

Prudká bolest ji náhle donutila spojení přerušit. Měla pocit, že jí někdo zabodává do hlavy tisíce malých střípků. Bolest neustávala a Sally se neubránila výkřiku. Když bolest stále neustupovala, bránilo se její tělo jediným možným způsobem – omdlela.

 

Nechali Nathaniela, aby se probral sám. Netrvalo to dlouho, sotva pár minut. Teď klečel před mužem v obleku (jehož jméno stále neznal a ani o to nestál). Znechuceně se ušklíbl.

„Něco se ti nelíbí?“ zeptal se jeho věznitel. Nathaniel neodpověděl. I když dostal ránu pěstí, ponechal si lhostejný výraz. Nevěnoval pozornost ani pramínku tmavé krve, vytékající mu z úst. Počkal, až si na něm muž v obleku vylije zlost a zřejmý pocit méněcennosti. Pak si dovolil slabý úsměv.

„Půjdeš za ní,“ zašeptal muž v obleku. Z podstavce na nízké skříni sundal krátký meč. Vypadal jako sbírkový – zdobený jílec, vykládaný zlatem a rubíny (Anna si vždycky potrpěla na kýče), ale Nathaniel nepochyboval, že je dokonale ostrý.

Poslušně sklonil hlavu, připraven na smrt. Muž v obleku se však náhle zarazil a jako mimoděk řekl: „Málem bych na něco zapomněl. Anna tu pro tebe něco nechala – takový dáreček.“ Podal meč svému strážci, který do té doby hlídal Nathaniela a vyndal ze stolu malý balíček převázaný stužkou. Nabídl ho Nathanielovi.

„Promiň, ty vlastně nemůžeš,“ usmál se škodolibě. „Když dovolíš,“ bez dalších okolků rozvázal stužku a balíček rozbalil. „Anna to původně chtěla prodat, ale nakonec si to nechala jako památku na to, jaký jsi byl věrný mazlíček. Teď ti to s díky vrací.“ Po této poznámce Nathaniel vzhlédl. Muž v obleku držel v ruce malou semišovou krabičku. Otevřel ji. Nathanielovi se naskytl pohled na nádherný snubní prsten. Byl to jemně zdobený zlatý kroužek. Uprostřed se skvěl dokonale vybroušený diamant. Na každé straně byly do zlata zasazeny další tři drobné diamanty… Byl to prsten, který chtěl dát Anně. Uvnitř byl vyryt nápis navždy.

„Zdá se, že pro tebe věčnost právě skončila.“ Muž v obleku, pohodil krabičku na stůl a opět si vzal meč.

V Nathanielovi začal narůstat vztek. Vztek a bolest. To vyústilo v zuřivý výkřik. Pouta povolila. Než muž v obleku stačil jakkoli zareagovat, držel ho Nathaniel pod krkem. Vykroutil mu meč z ruky a hodil muže přes stůl. Během pár okamžiků vyřídil posledního člena stráže a vrátil se ke svému poslednímu protivníkovi. Ten se zrovna sbíral ze země. Nathaniel ho praštil a muž skončil znova na zemi. Tentokrát to byl Nathaniel, kdo si vybil zlost na něčím obličeji.

Když skončil, nikdo by nepoznal, kdo na zemi vlastně leží. Ale ještě žil, dusil se vlastní krví, ale žil. Nathaniel k němu přistoupil se zakrváceným mečem v ruce.

„Ne, to by bylo moc jednoduchý,“ zašeptal. Popadl muže a dotáhl ho k prosklené stěně tvořící tak ohromné okno. Zadíval se na měsíc.

„Nemáme to dnes krásný úplněk?“ zeptal se. Muž v obleku se na něj prosebně zadíval, ale Nathaniel neprojevil ani špetku soucitu. S ledovým klidem muže prohodil oknem a s uspokojením sledoval jeho pád o tři patra níž. Sebral prsten a vyšel na chodbu – byla prázdná. Neváhal a rozběhl se k Sally domů. Děsil se, co ho tam čeká.

 

Sally se probrala. Nevěděla, jak dlouho byla mimo, ale počítala, že pár minut určitě. Bolest byla pryč. Ten, kdo jí to způsobil, si nejspíš myslel, že už to s ní vyřídil. Nepochybovala o tom, že to byla Anna. Okamžitě se pokusila navázat spojení s Nathanielem, ale bezúspěšně. Zkoušela to znovu a znovu, ale výsledek se stále nedostavil. Začínala se jí zmocňovat panika. Poslední vize nebyla ani pro jednoho z nich příliš slibná.

Nervózně přecházela po bytě a minuty ubíhaly. Nakonec si sedla na gauč a začala si bezmyšlenkovitě hrát s Nathanielovým nožem. Přece nemůže být mrtvý, to je nesmysl! Snažila se přesvědčit sebe samu.

Rozhlédla se po pokoji. Všude byl klid. Místnost osvětlovalo měsíční světlo. Byl úplněk. Úplněk! Sally prolétla hlavou její vize o své vlastní smrti. Pohlédla na nůž, který svírala v ruce. To poznání ji zaskočilo.

„Nikdo nepřijde…“ zašeptala a upustila nůž na zem. Znovu se rozhlédla po pokoji. Nikdo tu nebyl. Náhle o tom vůbec nepochybovala. Nikdo ji nepřijde zabít… zabije se sama. Věděla, že to udělá, je zbytečné tomu odporovat… vždyť už to vlastně jednou udělala. Když už má zemřít, tak si aspoň sama vybere způsob smrti…

 S hlubokým nádechem sebrala nůž ze země…

 

Ozvalo se hlasité zabouchání na dveře. Sally se lekla, až nadskočila a nůž jí vypadl z ruky. Zabouchání se opakovalo s větší intenzitou.

„Sally!“ Byl to Nathanielův hlas. Sally se bezmyšlenkovitě rozběhla ke dveřím a odemkla. Nathaniel vpadl dovnitř. Když uviděl Sally živou, vydechl úlevou. Sally se mu radostně vrhla do náruče.

„Bála jsem se, že si mrtvý!“

„Taky jsem se bál. Ta vize byla příšerná!“ zamumlal jí do vlasů, objímal ji a pevně ji k sobě tiskl.

„Tak strašně jsem se bála…“ šeptala s tváří zabořenou do jeho hrudi.

„Já vím, já vím…“ chlácholil ji a hladil ji po vlasech. Jemně ji odstrčil a setřel jí slzy z tváří. Chvíli jí hleděl do očí a pak ji políbil. Byl to jen lehký dotek rtů, jakoby čekal, že se odtáhne. Neodtáhla se. Naopak se k němu ještě víc přitulila. Nepřestával ji líbat. Sally mu přejížděla prsty po zádech, ale když se dotkla holé kůže, odtáhl se.

„Nemusíš to dělat,“ zašeptal.

„Já vím,“ odpověděla mu také šeptem a začala ho opět líbat.

 

Bylo to jiné. Jeho dotyky byly něžné, váhavé. Užívali si vzájemnou blízkost víc než cokoli jiného. Jako by měli pocit, že je to naposled…

Sally usnula schoulená jako kotě v Nathanielově náruči. Ve spánku se usmívala. Nathaniel ji objímal a nemohl se na ni přestat dívat. Byla krásná – jakto, že to neviděl už dřív? Pak sám usnul.

Probudil ho slabý hluk. Otevřel oči a uviděl Sally, jak si obléká noční košili a vstává z postele.

„Jen spi. Za chvíli jsem zpátky.“ Poslechl ji a zavřel oči. Pokoušel se znovu usnout, ale nemohl. Sally se dlouho nevracela. Na Nathanielův nos už chvíli dorážel podivně známý nasládlý pach s železitou příchutí – krev.

Když si to uvědomil, odhrnul Sallyinu peřinu. Nepřekvapilo ho, že na prostěradle našel čerstvou krev.

„Sally?“ zavolal opatrně směrem do koupelny. Nic. Natáhl si kalhoty a šel se tam podívat.

Našel ji ležet v bezvědomí na podlaze v koupelně. Na vnitřní straně stehen měla krev.

„Kruci!“ vyděsil se. Zabalil ji do županu a v náručí ji donesl k autu.

 

Zamířil do nejbližší nemocnice. Tam se jí okamžitě někdo ujal. Usoudili, že nepotřebuje operaci a dali ji na pokoj, kde se jí dostalo dobré péče.

„A vy jste kdo?“ obořila se na něj poněkud korpulentnější sestra.

„Její přítel. Přivezl jsem ji.“

„Počkejte tady. Dáme vám vědět, jak je na tom.“

Nathaniel čekal, ale nikdo stále nepřicházel. Ani doktoři mu nic neřekli. Konečně se objevila sestra, která ho prve vyslýchala. Netvářila se přívětivě.

„Jak jí je?“

„Její život není bezprostředně ohrožen, ale je velice slabá. Naštěstí už přestala krvácet.“ Nathanielovi se viditelně ulevilo.

„Musím se vás ovšem na něco zeptat,“ podotkla nepřátelsky.

„Samozřejmě.“

„Měl jste se slečnou Overovou pohlavní styk? Myslím tím dnešek,“ dodala.

„Ano,“ odpověděl zaraženě. Najednou ho vyděsilo, že by jí snad nějak ublížil.

„A byl tento styk dobrovolný?“

„Ano!“ Tohle nařčení ho urazilo. „Myslíte si, že kdybych jí znásilnil, tak bych jí pak ještě vezl do nemocnice?“ obořil se na sestru. Ta se radši dál nevyptávala.

K ránu ho k Sally pustili. Stále ještě spala. Vidět jí takhle bledou a strhanou ležet na nemocničním lůžku, mu působilo větší bolest, než byl ochoten si připustit. Pohladil jí po tváři.

„Ach Sally, co mi to děláš?“ zeptal se ztrápeně. Neprobudila se. Nathaniel se vrátil k ní do bytu a vyčkával.

 

Nathaniel se snažil být především u sebe doma – ve Sféře, ale přepadal ho tam podivný pocit osamělosti. Byl to pocit, se kterým se velice dlouho nesetkal. Proto se velice často vracel do Sallyina bytu. Z nudy si prohlížel její věci. Narazil na několik jejích prací ze školy, které ho zaujaly. Musel uznat, že byla velice chytrá. Mezi tím objevil i desky s nápisem Nemrtví, které byly plné ručně psaných poznámek. To ho velice zaujalo.

Našel tam stránku, kterou mu Sally už jednou ukázala. Přečetl si i něco o tom, jak Nemrtvé zabít, jak jejich duše opouštějí tento svět… Pak narazil na kapitolu o kontaktu s Nemrtvými.

 

Fyzický kontakt s Nemrtvými je pro většinu lidí velice nebezpečný. Tento kontakt vysává z živých bytostí jakýmsi způsobem jejich životní energii. Z krátkodobého kontaktu se lidské tělo vzpamatuje během několika hodin.

Dlouhodobý nebo intenzivní kontakt s Nemrtvým může vést k poškození organismu. Toto poškození je nevratné a ve většině případů smrtelné. Dotyčný může zemřít ihned, nebo až po delší době. Tento rozhodující faktor nelze blíže specifikovat. Ve chvíli, kdy člověk po kontaktu s Nemrtvým začne krvácet, je to znamení toho, že je poškození organismu již nevratné. Z člověka uniká postupně život a následně umírá v řádu dní, maximálně týdnů…

 

Nathaniel neměl sílu dál číst. Zahodil desky pryč. V záchvatu náhlého vzteku začal srážet věci z psacího stolu. Za zuřivých výkřiků rozbil v kuchyni většinu nádobí.

Sedl si do kouta a pozoroval pramínky krve, stékající mu po pořezaných dlaních. Otřel si je do košile a znovu si je prohlédl. Po zraněních nebylo ani památky. Zaklonil hlavu a přemýšlel. Nechápal to. Proč to udělala?! Vždyť to věděla, sama o tom psala!

 

V den, kdy měli Sally pustit z nemocnice, na ni čekal před hlavním vchodem. Při pohledu na Sallyinu tvář se mu bolestí sevřel žaludek. Zamířil k ní.

„Co tu děláš?“

„Přišel jsem se na tebe podívat.“ Sally se na něj slabě usmála.

„Projdeme se trochu po parku?“

Chvíli šli mlčky, Sally se stále usmívala.

„Jak se cítíš?“ zeptal se.

„Dobře. Je mi už mnohem líp,“ lhala.

„Sally…“ povzdechl si, „je mi to tak líto.“

„Co?“ ptala se nechápavě.

„Však víš. Četl jsem tvou práci o Nemrtvých. Přísahám, že kdybych něco tušil, nikdy bych ti nedovolil…“ Sally mu jemně položila prsty na rty a donutila ho tak, aby mlčel.

„Já toho nelituju. Chtěla jsem to udělat, tak jsem to udělala. Ani ty toho nesmíš litovat. Je přirozené, že lidé umírají.“

„Ale takhle?“

„Byla to moje volba. Ze všech možností, který se mi nabízely byla tahle nejlepší,“ zašeptala a chytla ho za ruku. Byli už venku z parku. Na dohled byla silnice. Nathaniel slyšel hluk projíždějících aut, ale poblíž nikoho neviděl.

Zastavili se a Nathaniel vyprostil svou ruku ze Sallyina slabého sevření.

„Proč jsi to udělala?“ zeptal se s neskrývanou bolestí v hlase.

„Ty nevíš?“ odpověděla mu otázkou a smutně se usmála. Mlčel. Sally si stoupla na špičky a políbila ho. V mysli mu vyvstala vzpomínka na noc, kdy ji držel v náruči, hrál si s pramínkem jejích vlasů a cítil se tak šťastně…

Odtáhla se od něj. Z nosu jí tekla krev a tak si ji otřela hřbetem ruky. To Nathaniela vrátilo zpátky do reality. Vztekle zaťal ruce v pěst.

„Co ti na to mám říct?“ zeptal se ztrápeně.

„V tom je ten půvab. Nemusíš totiž říkat vůbec nic!“ Z jejího hlasu zaznívala radost.

„Jak to myslíš?“

„Nebudu mít vzpomínky. Já mám pro co žít a bude záležet jen na tobě, jestli mě necháš v blažené nevědomosti nebo mi pomůžeš vzpomenout si.“

Nathaniel chtěl něco říct, ale Sally mu v tom zabránila dalším polibkem. Nebyl to žádný vášnivý polibek, byl na rozloučenou.

Když se odtáhla, zadíval se jí do očí. Pohladila ho po tváři a do mysli se mu nekompromisně nahrnula její vize.

 

Zpočátku měl pocit, že se jedná o jeho vzpomínku. Ležel se Sally v posteli. Držel ji v náruči a sledoval, jak spí. Pohrával si s pramenem jejích vlasů a naplňoval ho pocit absolutního štěstí. Ale něco bylo jinak. Všiml si toho až po chvíli. Ten pramen Sallyiných vlasů, který si namotával na prst, měl stříbrnou barvu…

 

Prudce otevřel oči. Právě ve chvíli, kdy se ozvalo skřípění brzd a on viděl, jak Sally srazilo rychle jedoucí auto…

 

Napsáno 2009