Bylo pochmurné jitro. Údolím se valila mlha a mizela mezi pokroucenými kmeny smrků, jenž tak připomínaly pařáty nestvůr z nočních můr a strašidelných příběhů. Všudy přítomná ojíněná tráva byla příslibem nadcházející zimy. Ovšem hustý jemný déšť, který padal již několik hodin, poukazoval na to, že vláda ještě na chvíli patří podzimu. Na polích už nebylo nic než pár mizerných klasů obilí, dávno spálených ranními mrazy, a několik vran dolujících cosi ze zmrzlé země.
Lidé z vesnice se už probouzeli a začali se věnovat každodenním povinnostem, přestože bylo ještě před svítáním. V každém okně se postupně rozsvěcely svíce, vzácněji olejové lampy. Jediné chaty lovců vypadaly opuštěně a potemněle.
Lovci byli už několik dní v lesích a snažili se ještě na poslední chvíli zajistit nějaké zásoby masa pro vesnici. Ale zvěř se s nadcházející zimou stahovala stále více do hloubi lesa, a tak byl lov dlouhý a namáhavý. Rodiny lovců vždy našly útočiště v domech sousedů, neboť zůstávat v domě bez muže se neslušelo a navíc se některé ženy a děti samy doma bály.
Letošní zima přišla příliš brzy a vesnice Gllossolli nestačila nashromáždit dostatečné zásoby. I dnes pojede vůz z Gllossolli do Täku nejméně dvakrát pro mouku, brambory a spadaná jablka.
Ve vesničce začala narůstat panika. Rána byla čím dál mrazivější a večery větrné. Bledé slunce nezahřálo a zásoby byly tenké. Jedinou nadějí na přežití vesnice bylo pět lovců, kteří by dodávali maso po celou zimu. Uplynulo již několik dní a ani jeden se ještě nevrátil…
„Wille! Wille!“
„Myslím, že je to zbytečné Jacku.“
„Wille! Wille!“
„Slyšíš Jacku?! Měli bychom se vrátit, jestli je naživu, tak se už dávno vrátil. Ostatní už jsou jistě doma v teple. Jenom my, jak dva blázni se tu ještě potulujem a mrznem!“
„Richarde, pojďme se po něm ještě podívat. Měli sme se tu přece sejít!“
Jack s Richardem šli ještě míli nízkým sněhem a volali Williamovo jméno. Nikdo však neodpovídal. Začalo sněžit.
Když už to chtěli vzdát, všiml si Jack lidských stop. Jack byl mnohem zdatnější stopař než Richard, a tak je rychle, ale obezřetně vedl přibývajícím sněhem. V nízkém březovém mlází se jim stopy ztratily pod sněhovou přikrývkou, která rychle zahalila i poslední zbytky trávy do bílého závoje. Chtěli se vrátit, když v tom Richard rychle založil šíp do tětivy. Události se seběhly příliš rychle. Jack měl tětivu již sundanou, aby se zbytečně nenapínala a nestačil ji ani nasadit na luk. Prudký náraz čtyř těžkých tlap ho dokonale přišpendlil k zemi.
Nad hlavou mu prosvištěl Richardův šíp. Evidentně zvíře zasáhl, ale neublížil mu. Jackovi bylo jasné, že vlezli do teritoria vlčí smečky. Palčivě cítil v zádech vlčí drápy a nemohl se ani hnout. Richard rozčarován svým neúspěchem se na vlka vrhl pouze s tesákem v ruce. Povedlo se mu vlka zahnat, ale odnesl si z boje pokousanou paži.
„Jacku! Dělěj vypadnem odtud!“
„Plně souhlasím!“ Oba se sebrali a utíkali pryč. Sníh, který se teď hustě sypal z šedých mraků, stačil ale i za tak krátkou chvíli zahladit jejich stopy.
Po chvíli bloudění nízkými břízami zaslechli nedaleko od sebe dlouhé vytí a posléze lidský křik.
„Williame!“ zavolal Richard a ihned se rozběhl po hlase. Po pár okamžicích doběhl na nevelkou mýtinu a zjevil se mu odporný pohled. Dva vlci se skláněli nad Williamovým tělem. Jeden mu z boku vykousl kus masa. William byl ještě naživu a při vědomí…opět zakřičel. Vlci byli tak zabráni do nadcházející hostiny, že si ani jednoho z lovců nevšimli. Richard rychle a potichu založil šíp. Poté byl jen slyšet jeho svistot vzduchem a následné vlčí zavití. Překvapený vlk padl mrtev k zemi. Druhý vlk výhružně vycenil velké tesáky a z hrdla se mu ozval nepříjemný chrčivý zvuk. Richard se na vlka podíval, připomínal mu onoho vlka, co prve napadl Jacka a pak i jeho samotného. Vystřelil další šíp. Na těch několik metrů přece nemohl netrefit! A přesto, místo aby se šíp zanořil do vlčího těla, jen mu neškodně uvízl v srsti. Vlk se k nim neohroženě přibližoval za stálého vrčení a z mordy mu čas od času odkápla krev- Willova krev. Richard i Jack ustupovali zpět do březového mlází a sem tam vypustili nějaký šíp. Nakonec to vzdali, protože žádný šíp statnému vlkovi viditelně neublížil.
Náhle vlk skočil. Richard náraz vůbec nečekal. Těžce dopadl na zem. Vlk po něm ťal tlapou, ale Richardovi se podařilo z části uhnout. Vlk mu rozdrásal kožich i košili a ještě mu zanechal stopy drápů na hrudi. Bolest Richarda na okamžik tak ochromila, že se nebránil. Vlk se v tu chvíli sbíral k dalšímu útoku. Richard už před sebou viděl jen temnou věčnost někde v neznámých končinách, kde uprostřed březového mlází budou tlít jeho, bandou vlků do běla ohlodané, kosti. Cítil smrdutý vlčí dech ve tváři a těžkou vlčí tlapu na sevřeném hrdle. V tu chvíli se jen ptal sám sebe, kde je Jack a proč mu nepomůže, tak jako on předtím pomohl jemu? Vlk se pohnul, přichystán k útoku, ale náhle bolestivě zaskučel a odběhl. Richard o takovém štěstí slýchal jen ve vymyšlených příbězích, které si mezi sebou vyprávěli starci v hostinci a děti před domy.
Richard po hodné chvíli, kdy děkoval svému pánu Cedrikovi, že nad ním držel ochrannou ruku, vstal a rozhlédl se. Okamžitě věděl, proč mu Jack nepomohl- omdlel.
„Pche! A pak, že já sem slaboch a nic nevydržím!“ rychle Jacka vzbudil a poprosil ho, aby mu pomohl ošetřit jeho zranění.
„Co budeme dělat?!“ Vyjekl Jack a celý se klepal.
„Půjdem se podívat na Williama, ještě před chvíli přece křičel.“
„Myslíš, že je to dobrej nápad?“ Strachoval se Jack.
„Je!“ odsekl Richard a v duchu si pomyslel o Jackovi něco nelichotivého.
Vrátili se na mýtinku mezi břízami a opatrně se přibližovali k nehybnému tělu svému druha Williama.
Jackovi stačil jediný pohled a okamžitě začal zvracet. Richard se přiblížil ještě víc a zjistil příčinu Jackovi nevolnosti. Williama by asi nikdo nepoznal. Jeho šaty byly rozervány v cáry a na hrudníku měl nesčetné stopy drápů. Stejně tak měl rány i ve tváři, kde mu chybělo jedno oko a maso na levé tváři, jež tak odkrývalo spodní čelist. Ze zlomené ruky čněla ven zakrvácená kost. Pod jeho čerstvě prolitou krví roztál sníh a teď se tam tvořily nechutné škraloupy.
Odvrátil pohled, poplácal vyděšeného Jacka po zádech a odtáhl ho pryč z toho příšerného místa.
Netušili, že vlk se ke své oběti jen chvíli po jejich odchodu vrátil a při pohledu na umírajícího Williama výhružně zavrčel směrem, kterým Jack s Richardem odešli. Pak opět zaběhl zpět do březového mlází.
Jack s Richardem se vraceli k vesnici a horečnatě přemýšleli, jak vysvětlí, že nic neulovili a hlavně, jak sdělí Willově ženě, že její muž je mrtev. William nalezl asi před třemi měsíci v lese dívku, zavedl ji do vesnice a po měsíci se s ní oženil. A teď… ležela jeho mrtvola v lese na sněhu.
Cesta do vesnice jim trvala ještě den. V noci střídavě drželi hlídku, ale ani jeden se kvůli zimě a strachu příliš nevyspal.
Konečně vesnice vykoukla zpoza kopce a Richard s Jackem se k ní rozeběhli s nadějí, že aspoň Thomas s Johnem dorazili v pořádku.
„Kde je Thomas s Johnem?!“ vyhrkl ze sebe udýchaně Jack na prvního člověka, kterého potkal. Byla to zrovna místní bylinkářka.
„John se vrátil už včera, ale je zraněný- napadli ho vlci.“ vysvětlila.
„A co Thomas?“
„Ten tu ještě není.“ oznámila suše. Richard s Jackem se na sebe vyděšeně podívali. Už se rozhodli- dají svolat radu a všechny varují. Nejdřív se ale přivítali se svými rodinami a dali si ošetřit svá zranění. Večer se všichni sešli v místním kostelíku a rokovali.
„Přichází zima a my nemáme pořádné zásoby! Lov byl neúspěšný, měli bychom lovce poslat do lesa znovu, jen co se uzdraví!“ navrhoval farář.
„Vy jste se snad zbláznil! Všichni jsme zranění a William už nežije! To nás tam chcete poslat všechny na smrt?“ rozkřikl se Richard.
„Nemusíte přece zemřít! Poproste Boha o milost a on vám ji dá, Richarde!“ protestoval farář. „A navíc, kdybyste zemřel, bylo by to v zájmu ostatních a pro dobrou věc. Prokázal byste službu bližnímu. Obětoval byste se a došel byste pak Boží milosti, i když jste bezvěrec.“
„Já vám na službu bližnímu kašlu! Mě tam znova nikdo nedostane!“ zakončil Richard.
„Je to pravda pane.“ vložil se do toho Jack.
„Zvěř se stáhla letos nezvykle hluboko a je tu také možnost, že ji vlci vybyli. Jsou všude! Navrhoval bych posílit noční hlídky, protože pokud ani vlci nenaleznou v lese potravu, stáhnou se sem a začnou vybíjet naše zvířata!“
„Ano!“
„Ano! Nedopusťte to!“ rozkřikli se přítomní lidé.
„Tak pošleme naše lovce a odvážné chlapce do lesa, aby vlky pobili. Vydělané kůže pak můžeme zpeněžit v Täku.“ nesouhlasil farář.
„Jste opravdu blázen, pane faráři.“ Pronesla tiše Williamova žena, která až doteď seděla tiše v koutě s nepřítomným výrazem.
„Můj muž je mrtev a vy tam chcete poslat další?! Zbytečně je obětujete a kdo nás pak před vlky ochrání tady?“
„Milost Boží paní Mario.“ odvětil farář.
„Richard to řekl správně, na tu vám kašleme! Nepřeji žádné jiné ženě, aby ztratila svého manžela, a tak vás žádám, neposílejte do lesa už nikoho! Zbyli by tu pak jen ženy, starci a děti a ti vlci by nás pak nakonec všechny zmasakrovali.“ dokončila zkroušeně.
„Ale vaše slovo tu nemá žádnou váhu.“ řekl farář škodolibě.
„Ale moje ano!“ ozval se opět Richard. „A já říkám, že do lesa nikdo nepůjde!“ a s těmito slovy opustil kostelík, následován zbytkem vesničanů.
Doma pak zapálil svíci a prosil Pána a Paní, aby ochraňovali jeho rodinu. On a ještě několik vesničanů věřili stále ve staré Bohy, ostatní se pomalu obraceli na víru, která sem přišla před několika lety z Täku. Tamní lidé si mysleli, že místní vesničané jsou nevzdělaní burani, a tak jim sem poslali „kulturu“ v podobě nové víry.
Druhý den vše probíhalo, jako by se nic nestalo. Richard zaklepal na Mariiny dveře.
„Dále, je otevřeno.“
„Dobrý den Mario.“ řekl mezi dveřmi.
„Dobrý den Richarde. Stalo se snad něco?“
„Ne, jen jsem ti přišel říct, že mě mrzí, co se stalo a nabídnout ti pomoc, kdybys cokoli potřebovala.“
„Děkuji ti, je to od tebe milé, ale já to nějak zvládnu sama.“
„Co to máš s rukou?“ zeptal se Richard, když si všiml, že Maria má obvázanou dlaň.
„Nic, jen jsem se včera popálila o hrnec, když jsem vařila. Není to nic vážného.“
„Dobrá, nashle tedy!“
„Ano, sbohem.“
Richard se příštích několik dní nehnul z postele, neboť ho schvátila vysoká horečka. Ani bylinkářka si nevěděla rady. Richard byl už zcela zdráv, ale náhle se zničehonic jeho stav zhoršil. Jack na tom byl jen o něco lépe. Do ran od vlků se jim dostala infekce a rány se vůbec nehojily. Ba naopak, jako by se ještě více rozšklebovaly a prohlubovaly.
Dva dny po Richardově a Jackově návratu se vrátil i Thomas. Jeho lov byl úspěšnější. Přinesl několik kusů srnčího. Všichni vesničané ho uvítali s velkou radostí a úlevou.
Richard Thomasovi vypověděl, co se jim přihodilo v lese a ptal se ho na vlky. Ale Thomas tvrdil, že za celou dobu, co strávil v lese, žádného neviděl.
Jednoho sychravého večera, kdy vesnici sužovala opět nepříjemná vánice, se z úpatí okolních kopců ozvalo vlčí vytí, ze kterého všem běhal mráz po zádech. Všechny dveře se v tu chvíli zavřely na petlici a nikdo nevycházel. Bylo slyšet, jak vlci procházejí vesnicí a čas od času zavrčeli u něčích dveří. Nejvíce se ale shlukovali u dveří Richardova domu, jakoby odtamtud cítili oslabeného jedince, vhodného k útoku. Richardova žena celou noc nezamhouřila oči. Chvíli před půlnocí jejího manžela opět schvátila horečka a v bolestech křičel Williamovo jméno.
Jeho žena u něj probděla několik hodin. Když jeho horečka opadla, šla si lehnout, neboť si myslela, že mu již nic nehrozí.
Ráno vyšla ven, zkontrolovat dobytek po včerejším vlčím nájezdu. Sotva ale otevřela dveře, zděšeně vykřikla. Richard ležel na prahu a vypadlo to, že je v bezvědomí. Dveře byly poškrábané od vlčích drápů. S pomocí několika vesničanů ho dostala opět do postele. Nikdo neodkázal přijít na to, proč vyšel v tak hrozném počasí a za velkého nebezpečí ven.
Po vlčí návštěvě zmizelo vesničanům pár ovcí, po kterých našli jen chomáče zkrvavené vlny. Několik dveří jevilo známky vlčího dobývání a na památku tu po nich zůstaly hluboké škrábance. Mezi takto označené domy patřil mimo Richardův i Jackův a Johnův.
Richard se rychle zotavil a zdálo se, že se vše vrátí do starých kolejí, ale Richardova žena si všimla, že vše není úplně v pořádku. Její muž byl poslední dobou nezvykle zamlklý a nervózní. Kdykoli se z hor ozvalo vlčí skulení, podivně sebou škubl a zachvěl se. Jeho žena to pokládala za následek ohavných zážitků v lese. Ale jednu věc nedokázala pochopit, ať se snažila sebevíc. Všimla si, že Richard přestal nosit její přívěsek. Kdysi mu darovala malý talisman, aby ho ochraňoval na lovech v lesích – měl podobu malého stříbrného listu a byl poměrně cenný. Od té noci, kdy do vesnice zavítali vlci, ho nenosil.
Čas plynul a zima pomalu ustupovala. Přesto vesnici každý měsíc napadala smečka vlků a odnášela si zvířata. Jednoho dne, za soumraku, zmizely dvě místní děti. O několik dní později našli dvě malá tělíčka ohlodaná od vlků.
Té noci nikdo z vesničanů nespal - všichni truchlili. Richard seděl u sošky malého rohatého boha se zapálenou svíčkou. Otevřel drobnou dřevěnou krabičku, kde byl zabalen malý stříbrný talisman. Pohlédl na něj a s povzdechem krabičku zase zavřel. Poté pohlédl na svou hruď. V místech, kde mu donedávna spočíval stříbrný lístek, měl ošklivou jizvu po popálenině. Při bližším pohledu bylo patrné, že jizva má tvar lístku, který dostal od své ženy, aby ho ochraňoval.
Vztekle shodil ze stolku sošku i svíčku a smetl tím i ostatní předměty, které tam ležely.
„Proč zrovna já?!“ zakřičel zoufale. Vzbudil tím svou ženu, která k němu opatrně přistoupila a položila mu ruku na rameno.
„Co se děje?“ zeptala se konejšivým hlasem. „Zase se ti zdálo o Williamovi, drahý?“
„Ne, tentokrát se mi nezdálo o Williamovi.“ Odpověděl potichu.
„Tak co se stalo?“
„Nic. Nic se nestalo, jen jsem nemohl spát. Pojďme si lehnout“ Opatrně vstal a šel spát.
Brzy ráno se ozvalo zaklepání.
„Jacku! Pojď dál.“ Vyzvala ho vlídně Richardova žena.
„Děkuju. Radši zůstanu venku. Musím ale nutně mluvit s Richardem, je tu?“
„Ano, hned ho za tebou pošlu.“ Usmála se na něj. Po chvíli z dveří vyšel Richard.
„Co se děje?“
„Tady nebudem mluvit. Pojď pryč. Je to důležité!“ zaprosil Jack.
„Dobrá.“ Souhlasil Richard a následoval Jacka na kraj lesa.
Jack byl nervózní a klepal se po celém těle. Richard se posadil na pařez, ale Jack si nedokázal sednout. Stále přeházel sem a tam a mnul si ruce.
„Já… já už nemůžu, Richarde!“ Zvolal náhle.
„Jacku, uklidni se.“
„Ne! Já to už nezvládnu! Když to byl jenom William, tak sem to unes, ale ty děti!“ zakvílel zoufale. „Maria by to měla vědět!“
„Zbláznil ses?“ zakřičel na něj Richard „To za ní máme jít a říct: ´Mario, viděli sme, jak tvýho muže roztrhali vlci, ale on přesto žije. Nechceš ho navštívit v lese? ´ Máš vůbec představu, co to s ní asi udělá?“
„Já to ale nemůžu už dál tajit a předstírat, že se nic neděje?!“
„Je to všechno jen noční můra Jacku. Je to jen zlý sen a určitě brzo skončí.“ Uklidňoval ho Richard, ale zcela zbytečně. Jack vypadal jako smyslů zbavený.
„To není noční můra a ty to víš!“ vyčítal mu Jack jeho lži. „Ještě teď mám pocit, že mám na rukou pořád jejich krev a nemůžu se jí zbavit. Je to příšerný… příšerný!“ Jack se zhroutil na zem. Richard k němu přišel a zvedl ho.
„Sme zrůdy Richarde!“ Zaúpěl.
„Ne, nejsme. Nemůžem za to, co se nám stalo! Byli sme jen ve špatný době na špatným místě. To se může stát každýmu. Ale nejsme zlý. Nemůžem za to, jasný?“ uklidňoval ho Richard. Jack souhlasně přikývl. Richard tam s ním ještě chvíli zůstal, a když to vypadalo, že se Jack už sebral, doprovodil ho domů.
Druhý den se Jack oběsil.
Vesnici stíhala jedna pohroma za druhou. Smrt několika lovců všemi otřásla a oslabila zásoby masa. Pravidelná ztráta dobytka si také vybírala svou daň, ale teprve smrt dvou dětí rozhodla - v Gllossolli už není bezpečno!
„Sbalte, co můžete a odejděte do Täku!“ rozkřikovalo se po celé vesnici. Lidé opouštěli své domovy s naloženými vozy a hnali před sebou to, co zbylo z jejich domácích zvířat.
„Honem Richarde, pomoz mi balit.“ Vybídla ho jeho žena. Richard jí ochotě pomohl. Když ale přišly na řadu jeho věci, zarazil se.
„Co se děje?“ zeptala se ho úzkostlivě.
„Já nemůžu odejít.“ Hlesl.
„Proč? To nemůžeš myslet vážně!“ vyděsila se.
„Myslím to vážně, já tu musím zůstat.“
„Ale proč? Co tě tu drží?“ bědovala.
„Povinnost. Někdo tu musí hlídat domovy, kdybyste se vrátili.“
„Ne, ať tě to ani nenapadne, Richarde! Nikdo se sem už nevrátí! Půjdeš se mnou. Nemůžeš mě tam nechat samotnou!“ Zavzlykala. Richard ji něžně políbil.
„Jdi do bezpečí, ale já tu zůstanu. Budu za tebou chodit do Täku, ale neopustím to tady.“ Po těchto slovech vyšel z domu, aby se ubránil dojemnému loučení.
Pomalu procházel vesnicí a sledoval, jak lidé balí a odjíždějí. V několika domech došlo jen k rozloučení, neboť někdo zůstával. Byl tu Richard, John a ještě několik dalších mužů, kteří tak zpečetili své osudy.
„Richarde, prosím, pomozte mi.“ Zavolala na něj bylinkářka.
„Co se děje?“
„Jde o Mariu, nechce odejít. Pomozte mi ji přesvědčit, ať odejde s námi.“
Richard se na bylinkářčinu prosbu vydal k domku na okraji vesnice. Maria seděla u stolu a ani k němu nevzhlédla, když bez zaklepání vešel.
„Vím, proč jsi tu. Jen ztrácíš čas, já se odtud nehnu!“ přivítala ho nevrle.
„Já tě nechci přemlouvat, jen se chci ujistit, že víš, co děláš.“
„Ano vím, co dělám. Už toho mám všeho dost. Já to už nevydržím mezi těmi lidmi, co mě stále akorát litují a přitom nevědí, o co jde!“ Maria se rozbrečela. Richard k ní přiklekl.
„To bude v pořádku. Pomůžu ti.“ Chlácholil ji. Opatrně ji vzal za ruku, když v tom si všiml jejího zranění. Zranění na dlani, o kterém mu tvrdila, že si ho způsobila při vaření.
„Co je to?“
„Je to jen drobné poranění, od hrnce, už si se mě jednou ptal.“ Odpověděla klidně a pokusila se mu ruku vytrhnout. Richard ji ale nepustil a pořádně si její zranění prohlédl. Byla to jizva po popálenině ve tvaru malého lístečku. Richard zalapal po dechu a bezděky si sáhl na krk, kde mu kdysi visel řetízek s přívěskem.
„To ty!“ zašeptal a o krok ucouvl.
„Richarde…“ začala.
„Ne… to snad není možné! Celou tu dobu si to byla ty! Já… Jak si jen mohla?!“ Rozkřikl se na ni.
„Myslíš, že jsem to tak chtěla?!“
„Proč si sem chodila, když si věděla, co si zač! Proč?“
„Myslela jsem, že to třeba bude jiné.“
„Ale nebylo! Seš spokojená?“
„Ne, nejsem! Já sem to tak opravdu nechtěla! Richarde, prosím věř mi!“
„Jak bych mohl? Máš na svědomí tolik nevinných lidí! Mezi nimi i mě a svýho vlastního muže! Nejdřív ses mě v tom lese pokusila zabít a pak si ze mě udělala tuhle zrůdu! Stejnou jako seš ty!“
„Ale ty nejsi zrůda! Ani jeden z nás za to nemůže! Já jsem taková už od narození, proč bych měla pykat za něco, co jsem nezavinila? Buď rád, že jsi aspoň někdy byl člověkem!“
„Řekni mi něco, jak s tím dokážeš žít?“
„Nedokážu!“ zakřičela na něj a rozplakala se ještě víc. „Nedokážu.“
„Tím, že si mezi nás přišla, si zpečetila osudy nás všech! Jack měl pravdu.“ Poté Richard odešel a už se do jejího domu nikdy nevrátil.
Lidé, kteří odešli do Täku si mysleli, že tím jejich noční můra skončí, ale bylo to právě naopak. Jejich noční můra tím nabyla ještě hrozivějších rozměrů. Vlci se stále více roztahovali a kamkoli lidé prchli, vlci se táhli za nimi.
Mizel dobytek a nakonec i lidé. A tak to šlo měsíc po měsíci, vesnice za vesnicí. Několikrát se pár hrstek odvážných mužů odhodlalo a uspořádali na vlky trestnou výpravu. Ale buď žádné vlky nenašli, nebo se nikdo z nich už nevrátil. Zato vlků jako by přibývalo.
Lidé postupně své domovy opouštěli, v panice utíkali a zanechávali tak vše vlkům.
Po čase se na toto území nikdo neodvážil a začalo se o něm tvrdit, že je prokleté. Že v tamních lesích pobíhají strašlivá stvoření z pekel – napůl lidé a napůl vlci. Démoni, kteří nejdou zabít běžnými zbraněmi. A tak, jako kdysi staří Římané psali na neprobádaná místa na mapách větu: Hic sunt leones – zde žijí lvi, začali i místní lidé psát do map v místech, kde kdysi ležel Täk a vesnice Gllossolli větu: Hic sunt lupinus – zde žijí vlci.
Dopsáno 2006 (jedná se o první delší útvar, který jsem kdy dopsala, a se kterým jsem se účastnila své první (vážně míněné) literární soutěže - Vidoucí).