Pro pár ukvapených slov

Tato povídka původně vznikla jako valentýnský počin, který jednou za čas na internetu uveřejním, když se mě zmocní podezřele romantická nálada. V únoru jsem ho bohužel nestihla dopsat, takže ho přináším nyní – v květnu, protože máj, to je lásky čas... Užijte si červenou knihovnu v podání accadské šlechty.
Technická poznámka: Příběh se odehrává necelé století po událostech z knihy Noční labuť.

 

Pršelo. Samozřejmě, že pršelo. Alinu to nepřekvapovalo. Ke všem pochmurným událostem v jejím životě zatím došlo za deště, takže nebyl důvod, proč by tomu mělo najednou být jinak. Když bratr dostal povolávací list k císařskému vojsku, pršelo. V den jeho odjezdu aspoň mrholilo, aby se neřeklo. Když před lunou a půl pochovala otce, také pršelo. Tudíž je zákonitě musela postihnout nepřízeň počasí i v den, kdy je přišli vystěhovat.

Hraběnka Trise de Barow stála spolu s dcerou v altánku, kde na ně déšť nemohl, a pozorovala, jak cizí muži nakládají jejich rodinný majetek na kryté vozy. Pak se musela opravit – už to nebyl jejich majetek.

Alina ji obdivovala. Matka stála s hlavou hrdě vztyčenou, v promočených šatech – jedněch z pěti, které jí milostivě ponechali – a pozorovala neodvratnou zkázu domu, v němž prožila celý svůj život. Dozajista jí z toho muselo pukat srdce, ale nikdy by nedopustila, aby to někdo z přihlížejících spatřil.

„Kdyby mi váš otec nedal tebe a Kala, tohle by si odpykal.“

„Mami,“ napomenula ji Alina, „o mrtvých jen dobře.“

„I o těch, co zanechají svoji vdovu a dvě děti zadlužené tak, že jim vezmou střechu nad hlavou?“ Z hraběnčiných slov zaznívala hořkost.

Alina se jí nedivila. Už před otcovou smrtí jim začaly chodit dopisy, v nichž je věřitelé upozorňovali na neuhrazené částky, které jim vyrazily dech. Trise postupně zjišťovala, kam až sahaly manželovy nezdařené investice a následné půjčky. Svěřila mu zděděné panství a se zlou se potázala. Čím více se nemoc hraběte de Barow zhoršovala, tím blíž supi kroužili a ani postupné rozprodávání cenností a majetku nestačilo. Hraběnka se spoléhala na svého syna – měl po otci zdědit titul a spolu s tím bohužel i jeho dluhy. Doufala však, že za dobu, kdy byl v armádě, se mu podařilo ušetřit aspoň tolik, aby upokojil některé z pánů, jimž hrabě dlužil. Koneckonců získal Kal nedávno důstojnickou hodnost…

Jenže od otcovy smrti se nezvedený synek neozval. Skutečnost, že jeho sestra a matka mohou skončit na ulici, ho zjevně nechávala chladným. Hraběnka se obávala nejhoršího – že se Kal vzdá titulu. Tím pádem by byl konec celému jejich rodu a ona i Alina by byly odsouzeny k doživotní bídě.

Ve světle těchto událostí by se Trise měla zlobit na dceru, která před necelým rokem odmítla nabídku k sňatku, byť ne nejlukrativnější. Ale kdo mohl v té době tušit, co přinesou další luny? Vyčítat tak Alině, že tehdy mohla svou rodinu zachránit od této potupy, by bylo nejen nespravedlivé, ale navíc i zbytečné.

Když dnes ráno přišel pár cizinců s glejtem, na němž bylo podpisem patřícím hraběti de Barow, společně s jeho pečetí, chráněnou patřičným kouzlem proti padělání, jasně stvrzeno, že v případě nemožnosti splácení svých dluhů propadne jeho sídlo, hraběnka nemohla říci, že by to nečekala. Co ale nečekala, byla skutečnost, že ti hulváti dají jí a její dceři jedno zvonění na to, aby si zabalily pár svých osobních věcí, a pak je beze slova vyhodí ven na déšť.

Alina viděla, jak matka propaluje muže záštiplnými pohledy. Cítila ale zároveň, že je to jen obrana proti panice, která se jí zmocňovala. Neměly kam jít, chyběly jim prostředky a u nohou jim ležely dvě truhlice, které vlastními silami jen těžko někam dopraví. Nemohly je tu ale nechat, protože pak by jim už nezbylo opravdu nic.

Hraběnka tak čekala v altánku a doufala, že se jich někomu zželí. Zatím to tak ale nevypadalo a Alina se v promočených šatech třásla zimou.

Skrze provazce deště se k nim blížila postava v dlouhém plášti. Na první pohled byl ten muž oblečen daleko lépe než ti, co nakládali majetek de Barowů na vozy. I tak ale bylo zřejmé, že se nejedná o žádného úředníka. Hrabě neměl ani tolik slušnosti, aby si půjčil od banky, a obrátil se na prachsprosté lichváře.

„Dámy, jen bych vám rád připomněl, že je nežádoucí, abyste se nadále zdržovaly na těchto pozemcích. Měly byste je co nejrychleji opustit.“

„Nemáme kam jít,“ odpověděla mu na to Trise chladně.

Muž se usmál. „Toho jsem si vědom.“ Pohledem střelil k Alině. „Nicméně věřím, že tady pro jemnostslečinku bych doma trochu místa našel.“ Zálibně si prohlédl její křivky, jejichž plnější tvary zdědila po matce. Stejně jako husté hnědé vlasy a oříškové oči.

„Co si to dovolujete, vy hrubiáne?“ obořila se na něj hraběnka.

Lichvář se ušklíbl. „Věřím, že když byste hodně chtěla, taky byste se ke mně vešla, paninko.“ Se škodolibým potěšením sledoval, jak lady Barow zesinala. Rád nemístně namyšlené dámy patřičně poučoval o jejich nynější bezvýznamnosti. Šlechta mívala ve zvyku se neustále povyšovat, ale přitom to byli lidé jako všichni ostatní. Jen na to většinu času zapomínali. A on tu byl od toho, aby jim tuto skutečnost vmetl do tváře. Barowovi nebyli jediní, kdo jeho přičiněním kdy skončil na ulici. Po pravdě se mu už stalo, že jedna slečinka, ne nepodobná komtese, která před ním stála nyní, už jeho nabídku přijala. Na čas, samo sebou…

„Pokud do jednoho zvonění neopustíte tyto pozemky, vyvodím z toho patřičné důsledky.“ Se spokojeným výrazem odešel a zanechal obě ženy v altánku.

To už na hraběnku bylo příliš. Ztěžka se posadila na truhlici, která představovala pozůstatky dřívějšího bohatství, a bez ohledu na možné svědky se rozvzlykala. Alina si k ní klekla a začala ji utěšovat, ačkoliv sama pociťovala beznaděj. Ani jedna si tak nevšimla jezdce, který vjel do dvora.

Když sesedl z koně, zamířil rovnou k lichváři, který ještě před okamžikem obě dámy obtěžoval, a vešel spolu s ním do útrob domu.

Netrvalo dlouho a lady de Barow našla svou na okamžik ztracenou důstojnost. Vstala, otřela si slzy a urovnala si mokré šaty, jak nejlépe to šlo.

„Má drahá,“ oslovila na oko klidně Alinu, „myslím, že jednu truhlu bychom společně mohly dopravit alespoň k cestě vedoucí do města. Tam se nás snad už někdo ujme.“

Alina o tom sice nebyla přesvědčená, ale nemínila matce oponovat. Sama neměla daleko k pláči. Při představě, že přijdou i o to málo, co jim dovolili si nechat, se jí stáhlo hrdlo. Byla ale dcerou své matky a nehodlala nic z toho dát najevo.

Než však stačily otevřít jedno ze zavazadel, všimly si, že se k nim blíží několikačlenná skupina. V čele šel muž v tmavé vojenské uniformě. Hraběnka bezděky stiskla dceři ruku a ta jí stisk opětovala.

„Dostaly jsme jedno zvonění na to, abychom opustily pozemky,“ začala se Alina bránit dřív, než kdokoliv stihl promluvit. Až pak si všimla, že voják před ní patří k bojovým mágům – císařské elitě, obávané po celém Accadu. A co víc, podle černého kabátce to byl nekromant. Proč by se někdo takový namáhal s tím, že by je odněkud vyhazoval?

Čaroděj kývl na svůj doprovod a ukázal na truhly. „Odneste to ihned dovnitř.“ Pak se otočil k oběma promočeným ženám a dvorně se uklonil. „Dámy, dovolte, abych se představil – sir Malier Trike, k vašim službám.“

Hraběnka si nově příchozího měřila nedůvěřivým pohledem. Když si toho všiml, usmál se. Byl to upřímný úsměv, který se dotkl i jeho modrých očí.

„Chápu vaši podezřívavost, má paní, ale byl bych rád, když byste mě vy i komtesa doprovodily zpět do domu. Věřím, že se tato politováníhodná situace dá ještě zachránit.“

Tak to jste jediný, pomyslela si Alina hořce.

Čaroděj nabídl lady de Barow rámě a ta ho s ostychem přijala. Bylo to divné procesí – vpředu čtveřice mužů táhnoucí jejich truhly, následovaná paní domu v doprovodu elitního císařského mága. A za tím vším na kost promočená komtesa. Všichni kráčeli důstojně a nikam nespěchali. Vypadali, jako by se procházeli po tanečním sále a ne po rozbahněném trávníku za stále houstnoucího deště. Za jiných okolností by to snad bylo k smíchu.

V domě nehořely žádné krby, takže tam panovalo chladno.

Námezdní dělníci, kteří ještě před okamžikem nosili majetek ven, ho nyní vykládali z vozů a zase ho vraceli do domu. Neobešlo se to bez remcání a celé řady sprostých nadávek.

„Co se to tady děje, sire Trikeu?“ zeptala se hraběnka a navzdory situaci jí v hlasu zaznívala autorita, které se neodporovalo. Čaroděj se tomu usmál.

„Všechno vám vysvětlím, madam, ale myslím, že byste se s dcerou měly nejdříve převléct – nikdo nechce, abyste se nachladily.“

Alina musela uznat, že v suchých šatech se cítila daleko lépe. Dokázala tak najednou snáze čelit dalším nepříjemnostem, které je dozajista čekají.

Když se vrátila zpět do jednoho ze salónků, kde dříve přijímali návštěvy, mladý nekromant stál u okna a čekal, zatímco hraběnka, usazená na pohovce, četla dopis. Ve tváři byla sinalá, ale to se dalo přičíst chladu a prožitým útrapám. Alina si nepřipouštěla, že by dopis obsahoval další špatné zprávy.

„Je od Kala?“ zeptala se s nadějí v hlase.

Matka zavrtěla hlavou. „Ne, není.“

Alina si sedla vedle ní a prohlédla si rozlomenou pečeť – znak jí nic neříkal. Chtěla nahlédnout matce přes rameno, ale ta v ten samý okamžik dopis složila.

„Náš dluh byl odkoupen,“ hlesla a unaveně zavřela oči.

„Co to znamená?“

„Někdo vyplatil věřitele tvého otce a nyní mu patří tohle sídlo včetně veškerých pozemků.“

Alina se na ni zkoumavě zahleděla. „Takže nemusíme odejít?“

„Obávám se, dítě, že za současných okolností stejně odejít musíme.“

„Ale…“

Hraběnka otevřela oči a zpříma se podívala na dceru. „Dočasně nám byla nabídnuta možnost bydlet v Calahu, což rády přijmeme.“ S těmi slovy děkovně kývla na čaroděje. Byl to snad mág, kdo skoupil jejich majetek? Koneckonců představil se jako sir, takže byl přinejmenším rytíř – symbol na pečeti mohl být klidně jeho. Ale proč by jim vše potřebné neřekl přímo a obtěžoval by se s dopisem?

„Mami, co ještě se v tom dopisu píše?“ zeptala se Alina podezřívavě. Ale Trise jen zavrtěla hlavou a Alina si všimla, že se jí v očích znovu třpytí slzy.

Cesta trvala jednu čtvrť. Alina absolvovala i delší cesty, přesto byla nervózní. Proto uvítala, když sir Malier oznámil, že se blíží ke svému cíli.

Nacházeli se ve vrchovině, která tvořila přírodní hranici mezi Calahem a Edrei. K večeru se před nimi otevřelo drobné údolíčko, jehož středem protékala bystřina – Alina odhadovala, že se jedná o jeden z pramenů řeky Bargy. V údolí stálo malé městečko a nad ním se na kopci tyčilo sídlo, k němuž měli podle všeho namířeno. Temná silueta se dvěma štíhlými věžičkami na pozadí rudnoucího nebe.

Když vjeli do dvora, už na ně čekala služebná, komorník a postarší žena, zřejmě hospodyně, která se představila jako Pilia. Srdečně hraběnku s dcerou přivítali. Dva pacholci pak odnesli jejich truhlice dovnitř.

Alina zůstala chvíli stát a prohlížela si své okolí. Dvůr byl dlážděný a vedly z něj dvě další cesty vyjma té, po níž přijeli – jedna ke stájím a jedna směrem k nedalekému parku. Nedokázala odhadnout, zda se za domem nachází nějaké užitkové budovy, ale nezdálo se to pravděpodobné. Místní zřejmě spoléhají na možnosti, které jim skýtá blízkost městečka.

„Když dovolíte, rád bych vám ukázal vaše pokoje,“ vyrušil ji Malier z úvah. Následovaly ho do útrob domu. V rychlosti je provedl po sídle a pak je zavedl ke dvěma sousedícím hostinským pokojům.

„Pokud byste cokoliv potřebovaly, služebnictvo je vám k dispozici.“

Hraběnka nekromantovi věnovala unavený, ale vděčný úsměv. „Mnohokrát děkujeme. Takovou péči si snad ani nezasloužíme.“

Čaroděj se na ni také usmál. „Dopřejte si koupel a v klidu se převlékněte. Doufám, že se pak uvidíme u večeře.“ Pokynul jim a nechal jim soukromí.

„Čím jsme si zasloužily takové zacházení?“ zeptala se Alina.

„Nemám nejmenší tušení.“

Pokoj Alinu mile překvapil. Byl sice poměrně malý, ale útulný. Nacházela se v něm velká postel, toaletní stolek, malý sekretář se stoličkou a šatní skříň. Z okna, jež za dne jistě vrhalo do místnosti spoustu světla, měla výhled do zahrady a na rozlehlý park, který podle všeho také patřil k domu. Nábytek byl ze světlého dřeva, což celému pokoji dodávalo pozitivní ráz.

Než se stačila pořádně rozkoukat, ozvalo se zaklepání na dveře a po jejím vyzvání dovnitř vstoupila služebná. Za ní následovali další dva sloužící, kteří přinesli do pokoje káď a pak do ní nanosili vodu. Během chvilky tak měla Alina připravenou koupel. Komorná odnesla její šaty na vyprání.

Když se pak u jejích dveří objevila matka, byla už Alina připravena na večeři, k níž je pozval sir Trike.

„Co to máš na sobě?“ zeptala se matky. „Tyhle šaty jsem na tobě ještě neviděla.“

„Měla jsem je přichystané v pokoji, předpokládala jsem tedy, že si je mám obléct,“ odvětila Trise prostě. „Neměly bychom našeho hostitele nechat čekat,“ napomenula dceru, když to vypadalo, že chce toto téma dále rozebírat.

Večeře byla výtečná, ale Alina se po dlouhém cestování cítila unavená. Uvítala, když se sám sir Trike brzy omluvil, a tím je propustil.

Vrátila se do pokoje, kde ji ubytovali, a od svíčky, kterou si přinesla, rozsvítila několik dalších svící v místnosti. Byla tu cizí, připadala si jako vetřelec, nezvaný host. Nyní na ni plně dolehla váha toho všeho. Přišla o otce, bratr byl bohové-vědí kde a nyní ztratila i střechu nad hlavou. Zůstala vydána na milost čaroději, o jehož pohnutkách nevěděla vůbec nic. Znervózňovalo ji to. Kdy ho šlechetnost přejde, kdy je odsud prostě vyhodí? Nemohla se přece spoléhat na to, že je tu nechá bydlet navždy.

Trápila se, ale věděla, že v danou chvíli s tím nic nezmůže. Potřebovala si trochu odpočinout. Pohlédla na postel, na níž zůstalo ležet několik kusů jejího oblečení, jak si vybírala, co si vezme u příležitosti večeře. Unaveně vzala šaty do náruče a přistoupila ke skříni, aby je uklidila. Když ji však otevřela, zůstala ohromeně hledět do jejích útrob.

Ve skříni už visel půltucet šatů.

Odložila svůj náklad zpět na postel a vytáhla jedny šaty na světlo – byly z mušelínu v barvě holubičí šedi. Látka byla na omak velice hebká a příjemně chladila. Neudržela se – musela si je vyzkoušet. Uhladila sukni a prohlédla se v zrcadle toaletního stolku. Nepadly jí úplně dokonale, přesto se v nich cítila dobře. Alina měla spoustu přítelkyň, které byly daleko štíhlejší, ale když viděla, jak látka obepíná její křivky, musela uznat, že mají něco do sebe…

Nepochybně byly určeny jí. Jenže mohla něco takového přijmout? Nebylo by to nevhodné? Ale nebylo na druhou stranu mnohem horší takovým darem pohrdnout?

Ráno proto u snídaně oslovila čaroděje.

„Chtěla bych vám poděkovat.“

„Za co, slečno?“ zeptal se nechápavě.

„Za to, že jste nám nabídl střechu nad hlavou. Bylo to od vás velice velkorysé. Stejně jako pokoje a šaty, které jste daroval mně a mé matce. Jsme vám obě velice zavázány.“

Malier viditelně zrozpačitěl.

„Těší mě, že si to myslíte, slečno, ale ačkoliv já sám bych se zachoval stejně, nejsem pánem tohoto domu.“

Teď bylo na Alině, aby se začervenala.

„Odpusťte, to jsem netušila. Domnívala jsem se, vzhled k okolnostem… Omlouvám se.“

Malier se usmál. „Není za co se omlouvat, slečno.“ Chápal, proč jí lady Barow ještě neřekla, v čím sídle se nacházejí, ale předpokládal, že o to horší toto zjištění pak pro komtesu bude. „Nicméně pán tohoto domu se dnes vrací ze svých cest a myslím, že ho můžeme očekávat k večeři.“

Aliny se zmocnilo nepříjemné tušení – proč jí stále nikdo neřekl, kdo je jejich dobrodincem?

Jejich hostitel se ale u večeře neukázal. Společně s matkou a sirem Malierem, který jim svědomitě dělal společnost, se odebrali do salónku. Hraběnka s čarodějem hráli karty a Alina občas zaslechla, jak se matka tlumeně zasmála nějakému žertu. Byla ráda, že po událostech uplynulých lun ji dokázalo něco rozptýlit. Možnost, že by šlo spíše o to, kdo ji dokázal rozptýlit, si raději nepřipouštěla, i když se jí světlovlasý čaroděj zamlouval.

Večer pokročil a nikdo již nepředpokládal, že se pán domu dostaví. Alina se proto uvelebila na pohovce s knihou, kterou během dne rozečetla.

Když na chodbě zaslechla kroky a následně se otevřely dveře do salónku, udiveně vzhlédla.

Okamžitě ho poznala. Sice si od jejich posledního setkání nechal narůst vousy, ale nebylo o tom pochyb. Ocitla se tváří tvář Reinerovi Dalari – muži, jehož nabídku k sňatku před několika lunami odmítla. Nemohla si pomoci, ale navzdory všemu byla její reakce stejná, jako když ho viděla poprvé…

 

***

Již jednu čtvrť před výročním plesem se do Fehu sjeli někteří diplomaté a hodnostáři ze sousedních zemí. Oslavy vzniku Fehu jako knížectví patřily k jedněm z nejvýznamnějších. Na vesnicích lidé popíjeli a tančili kolem velkých ohňů. Šlechta oslavovala v umírněnějším duchu – alespoň na první pohled. Prvotřídní šaty, lesk šperků, drahé víno a koňak, vybrané jídlo i vybraná společnost… Ve skutečnosti to ale bylo totéž – spousta alkoholu, tance, zábavy a mizejících zábran.

Alina s rodiči přijela několik dní před plesem, stejně jako většina vyšší šlechty. Nebyli ubytováni v paláci, ale jeden otcův přítel je s potěšením nechal bydlet u sebe v domě. Jak komtesa brzy zjistila, nebyli zdaleka jediní. Hrabě Welfar hostil celou řadu významných účastníků oslav. Mezi nimi též jistého mladého čaroděje.

Alininy přítelkyně na sebe nenechaly dlouho čekat, jakmile se dozvěděly o jejím příjezdu. Komtesa se s nimi přivítala v zahradě, která se brzy naplnila jejich vzrušeným štěbetáním. Když probraly veškeré dvorské novinky, přišla řeč na další oblíbené téma.

Jolia se k ní naklonila a zeptala se: „Tak co, už jsi ho viděla?“

„Koho?“

Lore se zahihňala. „Prý koho?!“

„Přece toho čaroděje – Reinera Dalari!“

Alina se zamyslela, to jméno jí něco říkalo, ale nedokázala si vybavit, odkud by ho mohla znát, natož si k němu přiřadit tvář.

„Ne, ještě ne.“ Co na něm může být tak úžasného? „Jak vypadá?“

„Věř mi, až ho uvidíš, tak ho poznáš,“ mrkla na ni Lore spiklenecky.

Alina na ta slova skoro zapomněla. Rychle se jí ale vybavila, když byla spolu s dalšími hosty hrabětem pozvána k večeři. Když přišla s matkou a otcem do jídelny, většina společnosti už byla přítomna.

Hrabě Welfar je zavedl k nepočetné skupince hostů, která živě diskutovala nad jedním z obrazů, které zdobily jídelnu.

„Dámy, dovolte, abych vám představil nadějného čaroděje z řad císařových bojových mágů – sira Reinera Dalari.“

Alina i Trise udělaly pukrle a čaroděj se jim uklonil.

Neuniklo jí, jak je oproti ostatním vysoký, ani to, jak perfektně mu padl sytě vínový kabátec uniformy se zlatými šňůrami na hrudi a ramenou. Dalari nebyl nijak statný, přesto působil takřka až impozantním dojmem, možná za to mohla magie slunce, kterou vládl.

Jeho hnědé oči byly bystré a inteligentní. Rysy obličeje měl překvapivě jemné, nutno podotknout, že velice příjemné na pohled, až na poněkud výrazný nos. Měl ledabyle rozcuchané hnědé vlasy a na tváři lehké strniště, což dohromady s jeho rty zvlněnými v pobaveném úsměvu dávalo tušit, že čaroděj bude pěkný hejsek.

Dalari byl pohledný a moc dobře si to uvědomoval. A ačkoliv to Alina věděla, stejně se při prvním pohledu na něj zmohla jen na tiché, obdivné och…

Byla stejně beznadějná jako její přítelkyně.

 

***

Jakmile vešel do místnosti, musel mu zrak samozřejmě s neomylnou přesností padnout přímo na Alinu de Barow. Jistě, věděl, že tu bude – koneckonců ji sem sám pozval –, ale držel se aspoň malé naděje, že se kontaktu s ní ještě na chvíli vyhne. Místo toho se jejich pohledy setkaly ihned poté, co otevřel dveře. Okamžitě se mu vybavil výroční ples, na němž se viděli naposledy, a spolu s ním pocit – stále podivně, nepatřičně bolavý –, který v něm Alina vyvolala, když ho nechala stát uprostřed přihlížejících šlechticů poté, co ho odmítla. Pokud si myslel, že to už překonal, tohle setkání ho vyvedlo z omylu.

Zatímco on si zachoval vážnou tvář, Alině znachověly líce. Jejich poslední rozhovor zřejmě utkvěl v paměti jim oběma.

S uspokojením si všiml, že na sobě komtesa má jedny z šatů, které pro ni nechal připravit. Pobaveně povytáhl obočí, když viděl, jak je Alina usazená na pohovce, s nohama složenýma pod sebou.

Dívka si uvědomila, kam směřuje jeho pohled, a zrudla ještě víc. Okamžitě vyskočila na nohy a vysekla pukrle, stejně jako její matka.

„Nenechte se rušit,“ vybídl je. „Přišel jsem vás jen pozdravit. Je mi líto, že jsem tu nebyl, když jste přijely, abych vás mohl přivítat osobně.“

„S tím si nelamte hlavu,“ odtušila Trise s úsměvem. „Děkujeme za vše, co jste pro nás v tuto těžkou chvíli udělal. Nesmírně si toho vážíme.“

„Prosím, to nestojí za řeč.“

Alina byla překvapená, jak upřímně to od něj znělo.

Reiner se s její matkou ještě chvíli věnovali nucené společenské konverzaci. Jejím směrem se ani jednou nepodíval. Když pak salónek opustil, ulevilo se jí. Pociťovala ale vztek na matku – určitě věděla, kdo byl jejich dobrodincem, tak proč jí to neřekla? Ale ani hraběnka své dceři nevěnovala jediný pohled.

 

***

Jak Alina brzy zjistila, nebylo jí přáno mít aspoň chvíli klidu pro sebe. Jolia s Lore ji navštívily chvíli po snídani a přemluvily ji, aby s nimi šla do města – chtěly si ještě pořídit nějaké doplňky na ples. Jediný klad představovala skutečnost, že je nedoprovázel zbytek jejich suity.

Dopoledne tak bylo náročné. Alina byla ráda, když se před nimi ve změti městských uliček vynořilo honosné sídlo hraběte Welfara. Jakmile za nimi zapadla zdobená brána, Alina měla pocit, jako by se hluk města trochu utišil, ačkoliv věděla, že to není možné.

Obě přítelkyně ji doprovázely skrze udržovanou zahradu k domu, když si všimly, že pod jedním z okrasných červených buků sedí na lavičce Reiner Dalari. Četl si a zjevně nechtěl být rušen. Přesto se Jolia s Lore začaly dohadovat, zda se ho nemají vydat pozdravit.

Alině neuniklo, jak samolibě se čaroděj začal usmívat, když se o něm dívky začaly bavit. Copak byly obě natolik hloupé, aby jim nedošlo, že jako mág má bystřejší smysly a tudíž je moc dobře slyší, nebo jim to bylo prostě jen jedno? Každopádně ona se podobných her nemínila účastnit.

Vyrazila dál k domu, když se do ní její společnice zavěsily a proti její vůli ji navedly na cestičku směřující k čaroději.

Jakmile před ním jejich trojice stanula, Reiner zavřel knihu a vzhlédl k nim.

„Co to čtete, pane?“

Mág ledabyle pokrčil rameny. „Nic, co byste shledaly zajímavým, obávám se.“

„To je stará accadština?“ zeptala se Lore uznale, když si všimla pokroucených písmen na hřbetě knihy. Čaroděj přikývl a vychutnával si její obdivný pohled.

Alina se podívala na název a neubránila se drobnému uchichtnutí. Reinerovi to neuniklo a tázavě pozvedl obočí. Komtesa na to však nijak nereagovala.

Zvednul se z lavičky a vyrazil spolu s nimi k sídlu.

„Byly jste nakupovat?“ zeptal se. Jolia i Lore se chytily na udičku a rozpovídaly se o plese a o tom, co zajímavého dnes viděly. Každá se čaroději zařadila po jednom boku, takže Alina zůstala v závěsu za nimi, nucena poslouchat jejich švitoření a mágovy sice zdvořilé, ale očividně naprosto lhostejné odpovědi. Otráveně protočila oči. Nehodlala si přiznat, že je tak popuzená z toho, že jí si Reiner Dalari ani nevšiml. Nemínila se ale kvůli tomu proměnit na Joliu s Lore a obletovat ho. Zase tolik o jeho přízeň nestála…

Jako by čaroděj věděl, že na něj zrovna myslí, zastavil se a otočil se k ní. „A co vy, slečno Alino, co jste si koupila na ples?“

„Nic, protože jsem nic nepotřebovala,“ odpověděla bez rozmýšlení.

„Copak se nerada parádíte? Nechcete se snad zalíbit mužům?“ zeptal se jízlivě.

„Nepředstavuje to středobod mého života, pokud vás to tak zajímá.“

„Myslíte, že jste kvůli tomu zajímavější? Nebo snad i o něco lepší? Nezdá se vám to vůči vašim přítelkyním trochu… povýšenecké?“

Jolia a Lore ztuhly. Takhle upřímný, ale zároveň nemístně drzý dotaz by od uhlazeně vystupujícího čaroděje nečekaly. Předpokládaly, že Alinu to urazí a uteče s pláčem pryč – ony by to tak udělaly –, nebo že na něj zůstane hledět, neschopna slova.

Komtesa se místo toho však čaroději podívala zpříma do očí a odvětila: „Zhruba tolik povýšenecké jako třeba četba knihy ve staré accadštině, jen abyste udělal dojem, protože víte, že půjdeme kolem. Nemluvě o nezdvořilosti neupozornit na to, že slyšíte cizí rozhovor.“

Její společnice se podívaly z jednoho na druhého a nechápaly, co se právě stalo. Alina udělala rychlé pukrle a měla se k odchodu. Pak se ale ještě zastavila.

„Jen tak mimochodem, Brukar psal v gartštině a tenhle konkrétní překlad, jehož četbu jste předstíral, je hodně mizerný,“ mrkla na něj a odešla.

„Omluvte ji, pane, je občas trochu drzá,“ vysvětlila se smíchem Lore.

„Těšíme se brzy na viděnou,“ rozloučila se s ním Jolia a obě se pak vydaly za Alinou, která se od nich vzdalovala.

Alina se neohlédla. Když by to udělala, mohla by si všimnout, jak ji Reiner Dalari vyprovázel pohledem, dokud nezmizela za ohybem cesty.

 

***

Toho rána měl Reiner špatnou náladu – posel nepřinesl zrovna povzbudivé zprávy o konfliktu, který se nedávno rozhořel v Gartu. Tamní koruna se potýkala s povstáním. Pokud bude situace nadále eskalovat, císař dozajista nechá svoje elitní oddíly, aby se o to postaraly, což znamenalo, že bude mít Reiner spolu s Malierem zase spoustu práce. Reinera překvapovalo, že i po sedmnácti letech se pořád někteří lidé bouřili proti současné vládě. Accad byl konečně po celých staletích jednotný, ale některým to zjevně nevyhovovalo.

Když narazil na Alinu v knihovně, náladu mu to nevylepšilo.

„Copak se vám šaty ode mě nelíbí, že už je nenosíte?“ zeptal se jí posměšně. Všiml si, že již několik dní si na sebe nevzala nic z toho, co jí nechal připravit.

Komtesa k němu vzhlédla od knihy, kterou četla. Rychle vstala a uklonila se, aby bylo formalitám učiněno zadost.

„Nejde o to, že by se mi nelíbily, ale není vhodné, abych je nosila.“

„Smím se zeptat proč?“

„Muž by měl kupovat šaty pouze své dceři, sestře, manželce nebo milence, nikoliv cizí ženě. Vyvolává to pak nepříjemné otázky.“

Ušklíbl se. „Pokud tím narážíte na mou žádost o vaši ruku, kterou jsem před časem učinil, nemusíte mít obavy – nehodlám podobnou chybu znovu opakovat.“

Alina mu úšklebek oplatila. „To doufám. Jen jsem tím chtěla říct, že by bylo společensky nepřijatelné, abych nosila šaty, které jsem od vás dostala darem, když nejsme nijak spřízněni.“

„Ale když jste si myslela, že jsou od Maliera, tak to přijatelné bylo?“

Komtese mírně znachověly tváře, když si uvědomila, že první večer, kdy se zde s Reinerem setkala, měla na sobě právě jedny z šatů, které od něj dostala.

„Jste pěkně pokrytecká,“ přisadil si.

Alina se snažila nepříjemný rozhovor ukončit. „Já i matka vám děkujeme za vaši péči, velice si jí ceníme. Nicméně podobné dary nejsou nutné.“

„Skutečně?“ zeptal se sarkasticky. „Kolik vám zůstalo šatů? Neviděl jsem na vás víc jak troje.“

„To není vaše starost,“ odsekla. „Když mě omluvíte.“ Spěšně Reinerovi pokynula a měla se k odchodu.

„Myslím, že dokud žijete pod mou střechou, tak to má starost je.“ Za jiných okolností by to znělo starostlivě, možná dokonce romanticky, jenže to by Reiner nesměl použít tak kousavý tón. „Troufám si tvrdit, že po všem, co jsem pro vás udělal, je nošení šatů, které jste dostala darem, to nejmenší, jak můžete projevit svou vděčnost.“

Alina se zastavila v půli kroku.

„Opravdu si myslíte, že se ke mně můžete chovat takhle?“ zeptala se pobouřeně. „Nepopírám, že jste mně i matce prokázal neskutečnou laskavost, ale to neznamená, že vám teď patříme. Možná jste koupil náš majetek, ale ne nás.“

Reiner se zasmál. „Jenže právě přesně to jsem udělal.“ Přistoupil k ní blíž. „Možná byste měla přehodnotit situaci, v níž se nacházíte. Zaplatil jsem vaše dluhy a nabídl vám místo k bydlení, když se váš bratr vzdal hraběcího titulu a z vás i vaší matky tak udělal žebračky. Nevšiml jsem si, že by se nějak hotovil k tomu se o vás postarat. Nebýt mě, skončila byste na ulici. Což se může snadno stát tak jako tak. Pro začátek bych tedy očekával, že se dnes dostavíte k večeři v šatech, které jste ode mě dostala.“

Alina na něj nevěřícně hleděla.

Kal se vzdal titulu. Její zbožňovaný starší bratr ji nechal bez podpory a ochrany napospas světu. Po tváři jí skanula slza. Alina si ji vzdorně otřela a pohlédla zpříma na svého hostitele.

„Tak je to tedy,“ hlesla. „K tomu, abyste nám pomohl, vás nevedla laskavost nebo přátelství s mým otcem, ale pouze touha se povyšovat.“ Nevesele se usmála. „Jste stejný hulvát, jakým jste byl i předtím. Nevím, proč jsem čekala něco jiného.“

Reiner byl sám zaskočen prudkostí vlastních slov a záští, kterou do nich vložil.

„Alino, odpusťte, nechtěl jsem…“ Ale komtesa ho nenechala domluvit.

„Doufám, že jste si to patřičně vychutnal. Až si ale budete příště chtít zase vylít zlost a špatnou náladu, vyberte si k tomu laskavě někoho jiného.“ S těmi slovy opustila knihovnu a nechala čaroděje o samotě.

Reiner si sedl do jednoho z křesel a povzdechl si.

To jsi pěkně zpackal…, vyčetl sám sobě. Proč musel ztropit takovou scénu, kvůli něčemu tak podružnému, jako jsou šaty? Měla Alina pravdu – chtěl se jen povyšovat, vytrestat ji za její předchozí chování? Nejspíš ano.

Pomohl lady Barow a její dceři proto, že hrabě mu před několika lety, během bojů v Radasu, zachránil život. Vlastně tím také splácel dluh. Obě dámy pozval dočasně k sobě, než se vyřeší problémy s jejich sídlem. Co si od toho sliboval? Že Alina uzná svou chybu, když si ho odmítla vzít, a třeba přehodnotí svou odpověď? Místo toho jí dal všechny důvody k tomu, aby se ujistila ve správnosti svého rozhodnutí…

Alina si dala záležet, aby během cesty do svého pokoje nikdo ze sloužících nepoznal, co se jí honí hlavou, a především, jak moc ji bolí u srdce. Ale jakmile za ní zapadly dveře, rozvzlykala se. Nezadržitelně. Jak to Kal mohl dopustit? Jak se mohl vzdát titulu?! Jistě, nemusel se tím pádem starat o dluhy, ale to mu opravdu bylo lhostejné, jak dopadne jeho sestra a matka? Nezáleželo mu snad ani trochu na jejich blahu? Jak to mohl dopustit…?!

Samozřejmě, že Alina nepřišla k večeři oblečená do žádných z šatů, které jí daroval. Nepřekvapilo ho to. Po pravdě by ho spíše zklamalo, když by mu vyhověla. Měl v plánu se jí po jídle v soukromí omluvit za své nevhodné chování, ale komtesa mu k tomu nedala příležitost, když se ještě během večeře s přítomnými rozloučila a odešla do svého pokoje se slovy, že je bohužel unavená. Reiner viděl její zarudlé oči a předpokládal, že Alina většinu odpoledne probrečela. Pochyboval, že by za to mohla jeho předchozí hrubost, takže usoudil, že na vině byla jeho slova o Kalovi. Netušil, že hraběnka dceři neřekla takovou závažnou skutečnost, kterou jí on sám vyjevil v dopise, doručeném Malierem. O to víc litoval svých neuvážených slov. Jistě, chtěl komtesu ranit, ale ne takhle…

Alina se mu vyhýbala. Bylo to naprosto očividné. Snídala dříve než ostatní, přes den se snažila vyskytovat v těch částech domu, které Reiner nevyhledával, a nikdy nezůstala s ostatními po večeři.

Proto ho překvapilo, když zaklepala na dveře jeho pracovny. Byl o to překvapenější, když si všiml, že má na sobě stejné šedé mušelínové šaty jako prvního včera, kdy ji viděl v  salónku. Musel uznat, že jí to v nich velmi slušelo.

„Předpokládám, že po mně budete něco chtít, když jste sem přišla takhle oblečená.“

Tentokrát ji svým nedostatkem taktu neuvedl do rozpaků.

„Máte pravdu, přišla jsem, abych vás o něco požádala.“

„A co by to mělo být?“

Viděl, kolik úsilí ji stálo, aby vyslovila své přání.

„Chtěla jsem váš požádat, zda byste nám nedovolil vrátit se domů.“

Unaveně si povzdechl. „Obávám se, že za současných podmínek to není možné.“

Podmínek? Jistě, tušila, že to nebude tak snadné.

„Dovolte to alespoň mé matce, pane. V tom domě prožila celý svůj život a teď se jí velice stýská. Prosím, nenuťte ji takovým způsobem platit za jedinou chybu, které se v životě dopustila, když dala svou lásku nesprávné osobě.“

„Za to platí neustále spousta z nás,“ zamručel. „Chápu vaši starost o matku, ale jak jsem řekl, za současných podmínek to bohužel není možné.“ Nemohl jí říct proč. Ještě ne. Stejně jako jí nemohl, nebo spíše nechtěl, říct, že když vydrží ještě lunu, bude se moci vrátit do rodného domu, aniž by ho o to musela žádat. Vidět ale namyšlenou Alinu de Barow, jak prosí, ho nějakým zvráceným způsobem těšilo.

„Matka zná usedlost i pozemky, mohla by dělat v domě alespoň správcovou. Já bych mohla také pracovat…“

To Reinera rozesmálo. „Vy a pracovat?“

Dotklo se jí to.

„Práce mi není cizí, jak si nejspíš myslíte. Vím, jaké byly otcovy dluhy, a jakou částku jste musel uhradit, pokud jste je skutečně všechny odkoupil. Chápu, že potřebujete, aby se vám vynaložené peníze nějak vrátily. Nebudu lhát, že vám je budu moci splatit všechny, ale mohu se pokusit splatit aspoň jejich část, když mi to dovolíte výměnou za to, aby se matka mohla vrátit domů.“

Reiner na ni beze slova hleděl. Tolik pokory by od ní nečekal. Alina si jeho mlčení ale vyložila po svém. Přistoupila blíž ke stolu, za nímž seděl, a v hlase jí zaznívala opravdová naléhavost.

„Prosím, udělám cokoliv…“

„Cokoliv?“

Alina se ostře nadechla – z jeho úst to jediné slovo znělo až zlověstně.

„Zašla byste dokonce tak daleko, že byste se stala mojí milenkou?“ zeptal se jí nenuceně.

Škádlil ji. Při pohledu na jeho potměšilý výraz o tom Alina byla přesvědčená. Nakolik to bylo nevhodné, ba přímo skandální, šlo stále jen o žert – slušný muž by přeci něco takového neřekl s vážným úmyslem! A přestože byl Reiner hrubián beze špetky taktu, bezpochyby stále dotčený jejím odmítnutím, což se odráželo v jeho chování k ní, stále ho považovala za slušného a možná i šlechetného. Proto mu odpověděla s drzostí sobě vlastní.

„Dal jste jasně najevo, že o mě nemáte zájem, takže myslím, že by to pro vás nepředstavovalo zrovna výhodnou dohodu.“

Reiner se na ni upřeně zahleděl. „Mýlíte se, slečno. Řekl jsem, že nemám v úmyslu se s vámi oženit. Nikdy jsem neřekl, že mě nezajímáte jako žena.“ Sjel ji hodnotícím pohledem, pod nímž jí mírně znachověly tváře. Uvědomovala si, jak ji šaty obepínají a jak dávají vyniknout jejím tvarům. Najednou už si tím, že si z ní čaroděj utahuje, nebyla tak jistá…

Jenže tuhle hru můžou hrát dva, pomyslela si.

„Dovolíte pak matce vrátit se domů?“ zeptala se vyrovnaně.

Reiner bezmyšlenkovitě přikývl.

„V tom případě jsme dohodnuti.“ Lehce mu pokynula a dovolila si krátký pocit vítězství, když viděla jeho nevěřícný výraz. Pak hrdě odkráčela z místnosti.

Jakmile za ní zapadly dveře a octila se na chodbě, musela se opřít o zeď a párkrát se zhluboka nadechnout. Srdce jí bilo jako splašené a tváře jí jen hořely. Bohové, s čím to právě souhlasila…?!

Reiner zůstal sedět jako opařený. Alina de Barow právě souhlasila s tím, že se stane jeho milenkou. Ta arogantní a sebestředná dívka, která si ho odmítla vzít za manžela, najednou souhlasila s tím, že mu bude zahřívat postel, když dovolí její matce vrátit se do rodného domu. Nechápal to. Přešel k jedné ze skříněk v rohu pracovny a vyndal odtamtud karafu s koňakem a skleničku. Nalil si štědrou porci, kterou na jeden hlt vypil.

Měl by za Alinou jít, omluvit se a vysvětlit jí, že to byl jen hloupý žert… Jenže místo toho si nalil další skleničku a ztěžka dosedl do křesla stojícího poblíž.

Když ho o půl zvonění později našel Malier, byl už mírně opilý.

„Vidím, že jsi začal beze mě,“ konstatoval jeho přítel při pohledu na poloprázdnu lahev. Bez ostychu si také nalil, postavil karafu na stolek a posadil se vedle Reinera. „Ale pít už za bílého dne, to ti není podobné.“ Sám usrkl zlatavé tekutiny a spokojeně vydechl.

Chvíli seděli mlčky, než Malier ticho znovu prolomil. „Přišel další dopis od Jeho císařského Veličenstva?“

Reiner přikývl. „Bojí se, aby se situace v Gartu nevymkla kontrole. Předpokládám, že nás brzy povolá. Chce se mnou probrat naše případné možnosti.“

„Kdy odjíždíš?“

„Zítra ráno.“ Reiner zakroužil obsahem skleničky. „Postarej se během mé nepřítomnosti o naše hosty.“

Jeho společník se na něj zazubil. „S radostí.“

„Je to vdova,“ varoval ho Reiner důrazně.

„Velice pohledná a přitažlivá vdova,“ souhlasil Malier.

„Manžela ztratila teprve nedávno.“

„Myslíš toho chlapa, kterému nemůže přijít na jméno, protože ji i děti utopil v dluzích?“

„Je starší než ty!“ zkusil Reiner poslední argument, který ho v danou chvíli napadl.

Malier se samolibě usmál. „Aspoň jí připomenu, jak správně žít.“

„Jsi ztracený případ, víš to?“

„To říkáš jen proto, že mi závidíš. Alina ti zjevně ještě k nohám nepadla.“

Reiner sebou trhnul, což samozřejmě nekromantovi neuniklo.

„Nevím, o čem to mluvíš.“

„Ale Rei,“ usmál se Malier blahosklonně, „znám tě dost dobře na to, abych věděl, že když chceš, dokážeš být zatraceně pomstychtivý bastard. Jistě otec naší drahé komtesy ti možná zachránil život, ale pochybuji, že jsi to celé podnikl opravdu jen z dobroty srdce. Přinejmenším jsi je nemusel zvát k sobě. Vsadím se, že někde v koutečku své nemálo namyšlené duše jsi doufal, že tím Alině uštědříš pěkný políček.“

Reiner mlčel, ale Malier z jeho zamračeného výrazu poznal, že má pravdu.

„Byla to první ženská, co tě odmítla. A co hůř, první ženská, o kterou jsi měl doopravdy zájem. Je pochopitelné, že tě to vzalo. A tak jsi doufal, že komtesa uvidí, co mohla mít, když by bývala souhlasila a stala se tvojí ženou.“

„I kdyby,“ připustil Reiner neochotně, „není to tvá starost.“

Čaroděj na něj chvíli hleděl. „Ty jsi doufal, že za tebou přijde, že tě odprosí, aby sis ji přeci jen vzal. Jenže ona ti pěkně vypálila rybník, co?“

„Jsem rád, že aspoň jeden z nás se dobře baví.“ Naklonil se ke stolu, na němž stála karafa, a dolil si. „Po pravdě, dnes za mnou přišla, aby mě o něco požádala.“

Malier tázavě povytáhl obočí. „Nepovídej.“

„Chtěla, abych jim dovolil vrátit se domů.“

„Vysvětlil jsi jí, že to ještě nejde kvůli pozastaveným právům na jejich dům, než se dořeší veškeré dluhy, kterými je zatížen, že ano?“ zeptal se čaroděj s obavami v hlase.

Reiner se záměrně vyhýbal jeho pohledu. „Řekl jsem toho docela dost, ale tohle jsem nezmínil.“ Jeho přítel vyčkával, a tak Reiner s povzdechem pokračoval: „S tou pomstychtivostí máš pravdu. Užívám si, když dokážu Alinu přivést do rozpaků, a i dneska jsem ji trochu provokoval…“

„Trochu?“

„Tak nějak jsem jí navrhl, že dovolím její matce vrátit se domů, když se Alina stane mojí milenkou.“

Malier se rozesmál, až z toho začal slzet. Reiner ho s naprosto vážným výrazem pozoroval, dokud se čaroděj zase neuklidnil.

„Počkej, nemyslel jsi to vážně, že ne?“

„Samozřejmě, že ne! Nikdy bych takhle nevyužil situace!“ ohradil se Reiner.

„A tohle jsi jí taky řekl? Hned poté, co ses jí omluvil, za svou nevymáchanou hubu?“ Když by s ním takhle mluvil kdokoliv jiný, Reiner by ho už nejspíš praštil, ale Malierovi toho strpěl překvapivě mnoho. Až ho to samotného leckdy udivovalo.

„Bohužel ne, protože než jsem tak stihl učinit… ona s tím návrhem souhlasila.“

Nekromant se zakuckal a málem přítele poprskal koňakem.

„Počkat, mluvíme tady o té samé osobě?“

Reiner přikývl.

„O Alině de Barow, ženě, která tě zesměšnila před polovinou fešského dvora, když veřejně odmítla tvou nabídku k sňatku?“

Další přikývnutí.

„Té Alině, která tě označila za monstrum a prohlásila, že tvé společenské postavení je oproti jejímu tak nízko, že nejsi pomalu hoden ani toho, abys jí zavázal střevíc?“

Reiner si ho podrážděně měřil. „Ty toho nenecháš, co?“

„Bohužel. Jsi snadná kořist, která se strašně snadno popichuje, promiň.“

Chvíli oba seděli mlčky a popíjeli.

„Takže ona s tím souhlasila, a ty jsi ji z toho omylu nevyvedl… Rei, můžu ti k tomu něco říct?“

„Hmm.“

„Jsi idiot.“

 
Alina byla překvapená, když se ráno u snídaně ukázal pouze Malier. Vzala si na sebe tmavě modré šaty, opět dle Reinerova výběru, a všechna její snaha nyní přišla vniveč.

„Reiner se vám, dámy, oběma hluboce omlouvá, ale bohužel musel neprodleně k císařskému dvoru – pracovní záležitosti.“

Alina chvíli poslouchala, jak se její matka s mladým čarodějem baví o náročnosti údělu kouzelnické elity pod velením císaře, který byl, stejně jako Malier, nekromantem. Brzy se jí ale myšlenky rozutekly jinam.

Doufala, že bude moci hned dnes stanout Reinerovi tváří tvář, aby viděla jeho výraz. Ačkoliv netušila, zda by v něm spatřila tolik vytoužené rozpaky nad tím, jaký nestydatý návrh jí včera dal, chtěla aspoň vědět, na čem je. Pořád si totiž nepřipouštěla, že by to z mágovy strany bylo něco víc než provokace. Zdá se ale, že na rozhřešení své situace ještě bude muset chvíli počkat.

Využila volného času k tomu, aby více prozkoumala dům, k čemuž se v Reinerově přítomnosti doposud příliš neodvažovala. Usedlost sice nebyla tak rozlehlá jako jejich sídlo, ale rozhodně působila přepychovějším dojmem, než si Alina původně myslela. Ano, chyběla tu galerie, knihovna v jedné z věžiček ani jídelna nebyly z největších a zdejší sál by mohl hostit jen relativně skromný banket, přesto veškeré vybavení bylo na první pohled prvotřídní a rozhodně mu nechyběl vkus. Kromě společenské místnosti, kde trávila své večery s matkou a mladým nekromantem, tu byla ještě Malierova ložnice a dva hostinské pokoje, které obývala ona s matkou. Do kuchyně nahlédla jen zběžně a pokoje pro služebnictvo vynechala – nechtěla nikomu nepatřičně narušovat soukromí. Z toho důvodu také znovu nezavítala do druhé vížky, kde měl Reiner svou pracovnu a v patře nad ní ložnici. Všimla si, že služebnictva čaroděj moc nemá a z těch několika členů domácnosti většina žila v přilehlém městečku.

Velice ji ale nadchl blízký park a především venkovní skleníky. Zjistila, že se o ně stará madam Pilia. Nevěděla, jak k postarší dámě přistupovat – nechovala se sice jako paní domu, ale ostatní služebnictvo ji zjevně velmi respektovalo. I Malier k ní byl neobvykle zdvořilý, což v ní vyvolávalo otázky.

Trvalo jí proto tři dny, než se osmělila a zeptala se madam Pilii, zda nepotřebuje s něčím pomoct. Nepotřebovala, ale stejně nechala Alinu, aby se o rostliny starala spolu s ní.

Komtesa takové rozptýlení uvítala a předpokládala, že její matka s Malierem zase uvítají, když jim nebude dělat nechtěnou společnost.

Přesazovaly spolu okrasné květiny, které Pilia pěstovala ve skleníku. Alina na sobě měla šedé, mušelínové šaty – nosila nyní zásadně jen to, co dostala od Reinera, aby si nemohl na nic stěžovat, až se vrátí – a se škodolibým potěšením sledovala, jak se na nich množí špinavé skvrny, zatímco pracovala.

Jako by jí Pilia četla myšlenky, pokárala ji: „Má drahá, měla byste si na práci na zahradě, brát méně honosné šaty, jinak si je zničíte.“

„Věřím, že mi pak Reiner milerád koupí nové,“ zamručela Alina.

„To opravdu jistě rád udělá,“ řekla měkce Pilia.

Alina se začervenala. „Nechtěla jsem být neuctivá, jen…“

„Urazilo vás, že vám ty šaty dal.“

„Ano,“ odvětila Alina rázně. „Muž by neměl dávat cizí ženě darem šaty, vyvolává to otázky ohledně jeho záměrů. Měli ho v tomto směru lépe vychovat.“

Pilia se zasmála. „Dělala jsem vše, co bylo v mých silách, ale Rei má svou hlavu.“

Alina na ni zůstala ohromeně hledět. „Vy… Moc se omlouvám, netušila jsem…“

„Nejsem jeho matka,“ přerušila ji klidně, „jsem jeho bývalá chůva. Lady Anne bohužel zemřela na horečku omladnic poté, co přivedla na svět Reiovu sestru. Předpokládám ale, že o té vám nic neřekl.“

„Ne,“ připustila. „O osobních záležitostech jsme spolu příliš nemluvili.“

Pilia se znovu zasmála. „Ale to, co jste si řekli, zřejmě stálo za to.“

To komtesu trochu dopálilo.

„Všichni pořád narážejí na to, jak nevhodně jsem sira Reinera odmítla, ale nikoho už nezajímá, jak nevhodně mě on v první řadě vůbec o ruku požádal.“

„Věřím, že si Rei vaše slova zasloužil.“ Tím Alinu zaskočila. „Vím, jaký dokáže být – je prostořeký a často mluví dřív, než se nad vším pořádně zamyslí. Přesto si nemyslím, že to z něj dělá špatného člověka. A vy, má drahá, si s ním v tomto směru nemáte co vyčítat. Co na srdci to na jazyku – jste stejní. Ale myslím, že Reiner něco takového potřebuje.“

„Pokud něco takového potřebuje, tak ať to hledá jinde.“

Příští den si Alina na práci ve skleníku vzala jedny ze svých starších, obnošenějších šatů.

 

***

Dalšího dne ráno se Alina šla projít do rozlehlé zahrady hraběte Welfara. Chápala, že její otec potřeboval vyřídit celou řadu obchodních záležitostí, k čemuž mu výroční ples skýtal výtečnou příležitost, a kvůli tomu přijeli dřív. Nijak to ale neumírňovalo její nechuť k hlavnímu městu i k této společenské události. Plesy a večírky jí nevadily, pokud byly dostatečně komorní. V takovémhle množství lidí se ale necítila dobře. A ano, připadala si lepší než ostatní, když nepodléhala vlivu líbivého pozlátka, které podobné akce doprovázelo. Jen ať to klidně Reiner Dalari považuje za povýšenecké!

Jako by ho její myšlenky přivolaly, jakmile zašla do jedné z odlehlejších částí zahrady, dál mezi vzrostlé stromy, uviděla, že čaroděj také vstal časně. Stál na travnatém prostranství nedaleko jedné z cest a zrovna uklízel do pochvy meč, s nímž do té doby patrně cvičil. Alina se pokusila rychle obrátit a jít zpět, ale Reiner už si jí všiml.

„Pokud jste mě chtěla sledovat při tréninku, slečno Alino, stačilo říct.“

„Kdyby mě napadlo, že bych tady na vás mohla takhle časně narazit, vzala bych s sebou Joliu a Lore, ty by to určitě ocenily.“

Pospíchala pryč, ale Reinerovi nedělalo sebemenší problém ji dohnat. Vzápětí se jí tak zařadil po bok, meč si nesl přes rameno. Ohlédla se po něm a všimla si, jak mu potem zvlhly vlasy. Z nějakého důvodu jí to připadalo přitažlivé. Jaké by to bylo asi bylo zabořit mu do těch vlasů nyní ruku…?

„Býváte často takhle jízlivá?“ zeptal se, čímž přerušil její nevhodné úvahy.

„Býváte často hrubý a máte nepřístojné poznámky?“ odsekla pohotově.

Usmál se. „To mi jako odpověď bohatě stačí.“

Ani druhý den nebyla komtesa ušetřena setkání s čarodějem. Ačkoliv se šla projít do jiné části zahrady, aby na něj náhodou opět nenarazila při jeho ranním tréninku, neunikla mu. Potkala ho nedaleko jedné z fontán. Kráčel proti ní s knihou v ruce.

„Jaká to náhoda,“ přivítal ji.

 „Vskutku.“ Z nějakého důvodu se už ani nepozastavovala nad tím, že se k ní připojil.

Chvíli kráčeli mlčky. Pak Alina kývla směrem ke knize, kterou si čaroděj nesl.

„Jelikož tu dnes není nikdo, koho byste mohl oslňovat svou znalostí staroaccadštiny, začínám vás podezřívat, že tu knihu snad opravdu čtete bez jakýchkoliv postranních úmyslů.“

„Anebo jsem si ji přinesl právě proto, abych ve vás vyvolal tento dojem,“ nadhodil.

„To by bylo podlé.“

„Možná jsem podlý.“

Procházeli se bok po boku zahradou a celou dobu si vyměňovali drobné jízlivosti. Alina ale postupně zjišťovala, že se pod tím navzdory všemu skrývá opravdový zájem. Z Reinerovy strany nešlo jen o prázdné zdvořilostní konverzování, kterého byla svědkem, když hovořil s Joliou a Lore. Nebo si to možná jen namlouvala…

I pátého dne ráno po svém příjezdu do sídla hraběte Welfara potkala čaroděje v zahradě. To už ani jeden z nich nepředstíral, že jde o náhodu.

„Přišel jste si pro další dávku mé jízlivosti?“

„Je možné, že vaši drzost shledávám osvěžující,“ připustil.

„Škoda, že totéž nemohu říci o vás a vašem nedostatku taktu.“ Ale jejím slovům chybělo ostří a Reiner to poznal.

 

***

Reiner se vrátil za tři čtvrtě luny. Na první pohled bylo zřejmé, že má starosti.

„Povolá nás císař?“ zeptal se ho Malier narovinu.

„Pravděpodobně ano. Zatím má sice Leavar situaci pod kontrolou, ale podle císaře to nebude mít dlouhého trvání. Pokud k něčemu dojde, budeme muset eskortovat královskou rodinu do bezpečí.“

„Takže to abychom raději byli připraveni, protože nevíme, kdy se to může všechno zvrtnout.“

„Přesně tak.“

„A co ta druhá záležitost?“ vyzvídal nekromant, když se Reiner neměl k tomu, aby začal sám od sebe.

„Císař udělí výjimku – ponechá hraběnce a komtese jejich tituly, ale z Kala hrabě znovu nebude, titulu se vzdal a nebude mu navrácen.“

„Ještě že jsi císařův oblíbenec.“

„Ano, to je opravdu štěstí,“ povzdechl si Reiner unaveně. „Omluv mě dnes u večeře,“ požádal přítele. „Nechci se hádat a nemám sílu na to, abych čelil Alině.“

„Neměj obavy, postarám se o to.“

Jenže Alina se u večeře neukázala. Ani ona se necítila na to, aby se viděla s pánem domu, a tak se uchýlila do parku přiléhajícího k Reinerovým pozemkům. Posedávala s knihou na trávníku, a když začal padat soumrak, rozhodla se, že se projde, aby se jí večer lépe usínalo.

Ke smůle jich obou se Reiner rozhodl pro totéž. Když za ohybem cesty narazil na Alinu, zůstali na sebe chvíli zaskočeně hledět.

Komtesa se vzpamatovala jako první a uklonila se. Toporně jí úklonu opětoval.

„Neměla byste se večer toulat po pozemcích sama.“

Alina se pokusila o přátelský úsměv. „Děkuji za vaši péči. Budu na to příště myslet.“

„Máte v úmyslu se ještě procházet?“

„Ne, už jsem se chtěla vrátit zpět.“

„Doprovodím vás,“ navrhl dřív, než se stihl zarazit. Sice měl obavy z toho, jak s ním bude nyní Alina jednat, ale nemohl ji nechat jít samotnou skoro potmě přes polovinu parku.

„To nebude nutné, pane,“ pokusila se ho přesvědčit.

„Trvám na tom.“

Komtesa přikývla a společně se vydali jednou z cest zpět k sídlu. Oběma byla celá situace poněkud nepříjemná, tak mlčeli. Až po chvíli se Alina osmělila, aby nepůsobila nezdvořile.

„Jak dopadla návštěva dvora?“

„Měli bychom být s Malierem připraveni na to, že nás císař každým dnem může povolat do zbraně.“

„Zaslechla jsem sira Maliera, jak mluvil o tom, že je práce bojového mága nebezpečná. Je opravdu o tolik nebezpečnější než úloha běžných vojáků?“ Ptala se s ohledem na svého bratra, ale až pak si uvědomila, že by si to Reiner mohl celé přebrat jinak.

„Bezpochyby,“ odpověděl jí škrobeně.

Alina se rozhodla, že se ho raději nebude dál na nic vyptávat, aby ho nepopudila.

„Malier říkal, že jste pomáhala Pilii ve sklenících,“ prolomil Reiner po chvíli ticho. „Prý jste se zajímala o léčivé bylinky.“

„Ano. Při nedávných nepokojích jsem pomáhala v lazaretu, tak jsem si říkala, že bych si mohla doplnit nějaké znalosti.“

Reiner se po ní nevěřícně ohlédl.

„Proč vás to tak udivuje?“ zeptala se dotčeně.

„Promiňte, nechtěl jsem vás nijak urazit, jen mě to zkrátka překvapilo.“

Jistě, ušklíbla se Alina v duchu, jak by někdo tak arogantní jako já mohl dělat něco prospěšného…

„Ovšem nemělo by mě to překvapovat, když byl váš otec, mimo jiné, tak vynikajícím ranhojičem. Díky jeho péči jsem přežil bez větší úhony zranění během jedné rebelie,“ pokusil se napravit situaci, ačkoliv bylo zřejmé, že škoda již byla napáchána.

„To jsem nevěděla,“ odvětila Alina tiše.

Zbytek cesty mlčeli. Přede dveřmi sídla se komtesa s Reinerem rozloučila a vklouzla do domu. Ze všeho nejvíc to připomínalo útěk. O jejich podivné dohodě nepadlo ani slovo.

Večer Reinerova návratu rozhodně nebyl ve znamení klidu a pohody. Sotva se vrátil z vycházky, vtrhla do jeho pokoje Pilia.

„Jaké máš, pro všechny bohy, úmysly s tím nebohým dítětem?“ zeptala se, sotva za ní zapadly dveře.

„Co prosím?“

„Jaké máš úmysly s Alinou de Barow?“

„Proč bych s ní měl mít jakékoliv úmysly?“

Pilia se na něj přísně podívala. „Reinere Dalari, nehraj si tady se mnou!“

„Alina byla žalovat?“ zeptal se posměšně.

„Neřekla mi ani slovo, ale z jejích reakcí je zřejmé, že jsi zase udělal něco nepřístojného, jak máš ve zvyku. Musela bych být slepá, abych to nepoznala. Tak to vyklop!“

A Reiner poslechl. Nijak ho netěšilo, jak na něj Pilia zůstala šokovaně hledět.

„Okamžitě za ní půjdeš, omluvíš se jí a všechno jí vysvětlíš. Takhle si s ní zahrávat…“

Reiner si založil ruce na hrudi jako trucující dítě – koneckonců si tak ve chvílích, kdy ho Pilia plísnila, připadal.

„To neudělám.“

„Reinere…“

„Alina ví, že to nebylo myšleno vážně,“ bránil se. „Chová se, jako bych nic z toho neřekl, takže to můžeme nechat být.“

„To si jen myslíš,“ hlesla Pilia. Věc se měla tak, že Alina za ní včera přišla s prosbou, zda nezná nějaké byliny proti početí. Pilii to v první chvíli šokovalo, ale záhy si spočítala, kvůli komu by něco podobného mohla mladá komtesa chtít. Znala Reinera dost dobře na to, aby ji napadlo, že dívku k tomu mohlo vést něco z toho, co řekl. Ale že si z ní tropí až natolik kruté žerty, by ji nikdy nenapadlo.

Povzdechla si. „K tomuhle jsem tě nevychovala.“

Nechala Reinera zaraženě stát uprostřed místnosti a odešla. Zatímco si to rázovala chodbou, přemýšlela, co mohlo jejího chráněnce vést k tak nezodpovědnému chování. Mohla za to jen jeho uražená ješitnost, nebo v tom bylo víc? V žádném případě mu to ale nedávalo právo, aby se ke komtese takhle choval. Čím dřív tuto hloupou situaci vyjasní, tím lépe. Každý den, kdy bude udržovat Alinu v téhle lži, to bude jen horší a horší…

A pak ji něco napadlo.

Přišla ke dveřím do Alinina pokoje a zaklepala.

Když od ní odcházela, Alina se spokojeně usmívala. Měla o čem přemýšlet – dosáhla svého. Jak si předsevzala, už když jí čaroděj učinil ten nestoudný návrh: Tuhle hru můžou hrát dva…

Anebo tři, jak Pilia moc dobře věděla. Když mluvila s Alinou, pochopila, že Reiner měl pravdu. Komtesa si byla plně vědoma toho, že Reinerův návrh byl jen provokací. Jenže taky pochopila, že dívka nemá v úmyslu pokusit se situaci jakkoliv vyjasnit. Udělala si o Alině svůj obrázek a hádala, že komtesa se pokusí Reinerovi jeho drzost oplatit. Při troše dobré vůle se do toho oba nakonec zamotají tak, že z toho nebudou moct ven – vytrestá je to oba. A pokud to bude přání bohů, tak z toho ani nebudou chtít ven.

Pilia se usmála při té představě. Reiner dokáže ustát Alininu prostořekost, s níž bude ona sama krotit jeho prchlivou náturu a neuvážená slova. Hodí se k sobě, pomyslela si.

Následujícího dne Alina zaklepala na dveře Reinerovy pracovny a po vyzvání vstoupila.

Když ji čaroděj uviděl v modrých šatech a s vyčesanými vlasy, pomyslel si, že snad přišla, aby znovu vyjednávala o jejich dohodě. Záhy se ale ukázalo, že její návštěva je mnohem nevinnějšího rázu.

„Chtěla jsem se zeptat, zda bych si nemohla půjčit jednoho z vašich koní a vyjet si.“

Zamrkal, aby zahnal představy, které v něm její přítomnost vyvolala, a přikývl.

„To nebude problém. Stačí říct štolbovi ve stáji a on vám koně připraví.“

„Děkuji.“

Komtesa se už měla k odchodu, když Reiner znovu promluvil: „Možná bych měl pro jistotu jet s vámi. Neznáte to tu a nebylo by tudíž bezpečné, když byste jela sama – mohla byste se snadno ztratit.“

Alina se k němu otočila. „Děkuji za nabídku, ale nechci vás zdržovat od práce.“

„Také bych si měl občas trochu odpočinout.“

„Dobrá, v tom případě se uvidíme za půl zvonění u stájí?“

Než se Alina dostavila, Reiner nechal připravit dva koně. Pro ni vybral mladou, klidnou klisničku – nevěděl, jak zdatným je Alina jezdcem.

Když ji ale o chvíli později uviděl, pochopil, že se zase jednou přepočítal. Komtesa se k němu blížila v jezdeckém úboru, který zahrnoval hnědý kabátec a… kalhoty. Byl to dar od jejího otce, a když by matka zjistila, že se rozhodla zachránit tento kus svého šatníku namísto nějaké nákladné róby, ztropila by dozajista scénu. Alina si v ruce nesla klobouček se šedou stuhou, který celý oděv doplňoval.

Reiner se usmál a kývl na chlapce ve stáji. Ten okamžitě přiběhl a koně, kterého připravili pro Alinu, zase odvedl.

„Děje se něco?“ zeptala se komtesa nechápavě, když si všimla, že jedno zvíře odvedli.

„Kdepak, jen jsem trochu neodhadl situaci,“ kývl směrem k ní.

„Nechal jste mi připravit dámské sedlo,“ dovtípila se. „Omlouvám se, neuvědomila jsem si, že bych vám měla říci, že jsem uvyklá tradičnímu způsobu jízdy.“

„Není důvod k omluvě. Za chvíli koně znovu osedlají a vyrazíme.“

Alina se zjevně snažila být milá a nevyvolávat hádky. Neodmlouvala mu, podřizovala se, když navrhl, kam by mohli jet, a celkově se zdálo, že ho nechce nijak popouzet. Zdvořile odpovídala na všechny jeho dotazy a sama mu položila pár otázek. Přesto Reiner cítil, že to není ono. Jako by nebyla sama sebou. I on se choval nepřirozeně a věděl to. Viselo mezi nimi určité napětí, které se oba svorně rozhodli ignorovat, přestože tušili, o co se jedná: o Reinerův hloupý návrh.

Čaroděj byl sice přesvědčen, že komtesa ví, co tím sledoval – šlo pouze o snahu uvést ji do rozpaků –, a z toho důvodu také na jeho návrh přistoupila, aby mu dokázala, že si z jeho drzosti nic nedělá. Jenže byla v jeho přítomnosti zjevně nervózní, což ho nutilo k otázce, zda se jeho domněnka zakládá na pravdě.

Alina se v Reinerově přítomnosti cítila nejistá, nevěděla, jak má za daných okolností jednat. Skutečnost, že i sám čaroděj se k ní nyní choval jinak, jí na klidu nepřidávala. Proč ji musel doprovázet? Co si od toho sliboval?

Ačkoliv byli oba zcela přesvědčeni o uvědomělosti toho druhého, nejistota přetrvávala. Na mysl se neustále vkrádala ona zásadní otázka: co když to ten druhý přeci jen bere vážně? Společný výlet se tak záhy změnil v rozpačité mlčení.

Ani následující dny to nebylo o mnoho lepší. Reiner z nepochopitelných důvodů trval na tom, že bude dělat Alině společnost. Když se rozhodla navštívit městečko Baraia, opět šel s ní – na základě výmluvy, že je tu nová a nebylo by vhodné, aby se pohybovala sama bez doprovodu.

Zatímco procházeli ulicemi dlážděnými kočičími hlavami, Alina se bedlivě rozhlížela. Navštívila Baraiu zatím jen jednou a velice krátce, když se za Reinerovy nepřítomnosti chtěla seznámit co nejvíce se svým okolím. Představovalo to pro ni příjemnou změnu. Čaroděj dnes nicméně opět trval na tom, že ji doprovodí a ona ho nedokázala přesvědčit o zbytečnosti takového počínání.

Zavedl ji na náměstí, kde se konaly pravidelné trhy. Ani zdaleka nebylo tržiště tak rozlehlé jako v hlavním městě, ale nabídka zboží byla přiměřeně pestrá. Alina si nadšeně prohlížela vystavené látky a šperky, ale i lákavě vyhlížející sladkosti a ovoce. Reinera všichni uctivě zdravili nebo mu vždy přinejmenším pokynuli. K ní se stáčely zvědavé pohledy, když šla v čarodějově doprovodu, ale nic si z toho nedělala. Jen ať si lidé šeptají – nebylo by to poprvé ani naposledy.

„Můžu se na něco zeptat?“ osmělila se, když zastavili u jednoho stánku, kde Reiner koupil hrst pražených ořechů v kukuřičném listu a nabídl jí.

„Do toho.“

„Proč jste v posledních dnech tak… laskavý?“

„Třeba chci, abyste na mě změnila názor.“

„Ale co když na vás nechci změnit názor?“

„V tom případě se obávám, že s tím nic nenadělám.“

„Vzdáváte se tak snadno? To vám není podobné. Neměl byste se snažit udělat větší dojem?“

„Rád bych, ale zdá se, že na vás dojem jen tak něco neudělá.“

Natáhla se a drze si bez vyzvání vzala několik ořechů. „To máte pravdu, ale ty ořechy by mohly představovat dobrý začátek.“

„To by bylo podezřele snadné.“

Alina se na oko zamyslela. „Možná byste mohl příště zkusit recitovat nějakou báseň ve staré accadštině, to by mohlo také pomoci.“

Reiner se rozesmál.

„Netušila jsem, že je staroaccadština až tak vtipná.“

Čaroděj se na ni s úsměvem podíval a ona si všimla, že po celých dnech se ten úsměv konečně dotkl i jeho očí. Připadala si pošetile, když si uvědomila, jakou z toho má radost.

„Není. Jen jsem se bál, aby vás snad neopustila veškerá drzost.“

„Chyběla vám má jízlivost?“ zeptala se nevěřícně.

„Už to tak vypadá.“

„Proč jste to neřekl hned? Pro vás si ráda vždy najdu nějakou tu uštěpačnou poznámku.“

„To mě těší,“ odpověděl stále s pobaveným úsměvem. Uvědomil si, že to myslí vážně. Její prostořekost mu chyběla, takhle to byla zase ta Alina, v níž našel zalíbení.

Když si komtesa všimla, jak se čaroděj náhle uvolnil, také z ní opadla nervozita, kterou pociťovala, aniž by si to plně uvědomovala. Najednou jako by napětí, které mezi nimi bylo po celou dobu od jejího příjezdu, povolilo. Zeď, která je doposud rozdělovala, se zhroutila. Častovali se jízlivostmi a drobnými urážkami, jež ani jeden nemyslel vážně – stejná hra jako tehdy. Na okamžik se zdálo, že se poslední rok neudál a oni se opět procházeli společně zahradami hraběte Welfara. Alina věděla, že je to jen klam, přesto měla najednou pocit, že můžou začít znovu. Můžou dát dohromady to, co rozbili…

„Mám sestru,“ začal najednou Reiner. „Je mladší než já, před několika lety se provdala.“

Alina mu neřekla, že už to ví. Reiner se jí svěřil s něčím osobním, něco jí o sobě konečně prozradil a ona tu chvíli nechtěla pokazit.

Čaroděj pokračoval. „Enia žije s manželem nedaleko Bijmaru.“

„Jezdíte ji často navštěvovat?“

„Když mi to povinnosti dovolí.“

Alina věděla, že by měla nejspíš něco říct. Ráda by Reinerovu sestru poznala, Pilia o ní mluvila vždy velice hezky. Bála se ale, aby mág její přání nepovažoval za příliš drzé.

„Enia za dvě čtvrtě pořádá banket…“ Reiner se na chvíli odmlčel – byl na rozpacích. „Velice by mě potěšilo, když byste mě tam doprovodila.“

Alina na něj zůstala překvapeně hledět. Srdce jí divoce tlouklo. Reiner si její mlčení vyložil po svém.

„Samozřejmě, pokud jít nechcete, pochopím to…“

„Ne! Půjdu ráda! Velice ráda. Jen jste mě tím návrhem zaskočil.“ Ve skutečnosti ji tím nemálo potěšil. Byla pošetilá… V co, po tom co mu provedla, doufala?

Opustili město a vydali se na krátkou cestu zpět k Reinerovu sídlu.

„Měl bych pro vás ještě jednu nabídku,“ prohodil mág po chvíli. „Tedy za předpokladu, že se neurazíte nebo na mě nezačnete ječet.“

„To nemohu s čistým svědomím slíbit.“

Reiner zaváhal. „Pokud byste chtěla, mohl bych vám nechat na ten banket ušít nové šaty.“

Alina se tvářila, že jeho návrh zvažuje. „To by bylo milé,“ odpověděla pak s úsměvem. Reinerovi se ulevilo. „Ale jen pod jednou podmínkou,“ dodala vzápětí a čaroděj se znovu napjal. „Slibte mi, že nebudete chtít, aby byly žluté nebo zelené!“

„Po pravdě jsem uvažoval spíš nad modrou.“ Protože v ní vypadáte nádherně. Ale to už nahlas neřekl.

 

***

Nakonec Alina neodolala a ještě se narychlo vydala do města. Přinesla si odtamtud několik stuh, nový pár rukaviček a sponu do vlasů.

Když si prohlížela svůj odraz v zrcadle, připadala si hloupě. Opravdu to udělala kvůli Reinerovi Dalari? Odkdy na jeho názoru záleželo? Měla na sobě sytě modré, saténové šaty, které odhalovaly ramena. Živůtek a krátké rukávky zdobila krajka ve stejném odstínu, stejně jako lem nepříliš nadýchané sukně. Vlasy si nechala částečně vyčesat a zaplést do nich hedvábnou stuhu namísto čelenky. Ze strany pak ještě účes dozdobila sponou. Bohaté zvlněné kadeře jí tak padaly na ramena. Matka jí zapůjčila sadou jednoduchých šperků z bílého zlata a safírů, které perfektně ladily s její róbou, jíž nakonec doplnila o pár decentně vyšívaných rukaviček sahajících až nad lokty. Na první pohled bylo patrné, že lady Alina de Barow není žádná chudinka, ale na druhou stranou nepůsobila ani příliš okázalým dojmem, takže nebude vzbuzovat pozornost. I když… trochu pozornosti by přeci jen ráda vzbudila, připustila si. I z toho důvodu souhlasila, aby jí komorná za pomoci líčení lehce zvýraznila oči a rty.

S výsledkem byla spokojená, přesto se jí cestou zmocnila podivná nervozita. Co to s ní jen, u všech bohů, je?

Stejně jako v předchozích čtyřech letech, kdy tu byla hostem, ji vzhled fešského paláce ohromil. Stavba měla tři poschodí a byla postavená z masivních pískovcových kvádrů. Nechybělo ani několik věžiček, každá jinak vysoká, které dodávaly paláci majestátní vzezření. Při této příležitosti byla otevřena i část zahrad, čehož Alina hodlala využít, aby se pokochala pečlivě udržovanými keři a záhony, kterými bylo panovnické sídlo proslulé. Možná by mohla nahlédnout i do bludiště – doposud k tomu ještě nesebrala odvahu.

Zatímco stál jejich kočár v řadě dalších a oni čekali, až budou moci vystoupit před schody vedoucími k bráně paláce, kochala se Alina výzdobou. Všude viděla připravené louče, které zaženou tmu, až padne noc. Z oken visely standarty v barvách Fehu a na žerdích vlály vlajky s typickým symbolem vinné révy.

Pamatovala si, že v přízemí je velký sál určený pro tančící páry a hudebníky. V prvním a druhém poschodí se nacházely salónky pro hosty, v nichž se mohli občerstvit a dopřát si porci konverzace. Na vše shlížely křišťálové lustry s magickými krystaly, které v pozdější části večera zahalí místnosti do lehce tajemného modravého světla.

Po příchodu se její rodiče vydali utužovat své známosti a ona šla hledat Joliu s Lore. Tak trochu záviděla svému bratrovi, že mu povinnosti nedovolily se zábavy zúčastnit. Obě její přítelkyně zrovna tančily, takže se rozhodla pro návštěvu zahrady už nyní.

Zatímco se prodírala zástupem hostů k východu, z druhé strany sálu ji pozoroval Reiner. S potěšením seznal, že modrá barva komtese nesmírně sluší. Šaty, které na sobě měla, představovaly ideální kombinaci okázalosti a dobrého vkusu. Musel navíc připustit, že velice příjemným způsobem zvýrazňovaly její křivky. Na okamžik zauvažoval nad tím, zda je její kůže opravdu tak hebká, jak se jeví na první pohled, a odhadoval, jak budou chutnat její rty…

Alina se po prohlídce zahrad, která ji vůbec neuspokojila, posadila na lavičku nedaleko jedné z fontán. Cítila se rozmrzelá. Věděla, že tady nemůže sedět věčně, ale nechtěla se vrátit do sálu. Bála se tam vrátit. Prohlédla si své šaty, rukavičky a šperky, které si vyprosila na matce. Najednou si netroufala čelit čaroději, kvůli němuž ze sebe udělala tuhle hloupou naivku, kterých jsou všude kolem zástupy. Co ji k tomu vedlo? Měla na sebe vztek. V tomto rozpoložení ji našly Jolia s Lore.

„Tak tady se nám schováváš,“ zašvitořila Lore, která na sobě měla kanárkově žluté šaty. „Když budeš takhle nespolečenská, tak jen těžko někoho ulovíš.“

„Nechci nikoho lovit,“ zamručela Alina. „Ale jak to, že vy dvě netančíte? Čekala bych, že přinutíte Reinera Dalari, aby vám věnoval minimálně polovinu tanců první části večera.“

Jolia si přehnaně povzdychla. „Má drahá, takové zklamání! Reiner doposud ani jednou netančil! Zdá se, že to snad ani neumí… Hrůza!“ přidušeně se zachichotala.

Navzdory její náladě ji obě přítelkyně donutily, aby se s nimi vrátila do sálu. Procházely společně zavěšené jedna do druhé jednotlivými salónky a pozorovaly smetánku, která se sešla z celého knížectví i okolních zemí. Alina v davu jen jednou zahlédla Reinera. Stál ve skupince jiných čarodějů spolu s hrabětem Welfarem a o něčem živě diskutoval. Měl na sobě svou uniformu bojového mága, vínový kabátec kontrastoval s černými kalhotami.

Jako by vycítil její pohled, otočil se, ale to už Alina mířila v těsném závěsu za smějící se Joliou do jednoho ze salónků.

„Copak, pane Dalari, vyhlédl jste si tu společnost pro dnešní večer?“ zeptal se ho jeden z čarodějů.

„Myslím, že náš přítel našel zalíbení v mladé komtese de Barow,“ zašeptal spiklenecky hrabě.

Reiner pokrčil nenuceně rameny. „Nepopírám, že ji shledávám přitažlivou.“

„Pozor na ni, slyšel jsem, že má pěkně nabroušený jazyk,“ zasmál se čaroděj po jeho pravici. „Bohové nás chraňte před drzými ženami!“

„Měl jsem už tu čest pocítit její prostořekost na vlastní kůži,“ usmál se Reiner.

„Ano, všiml jsem si – ranní procházky v mých zahradách… Dejte si pozor, chlapče, abyste se nedostal do řečí,“ varoval ho Welfar.

Reiner tázavě pozvedl obočí. „Nechápu, kam tím míříte, pane.“

Hrabě mu položil ruku na rameno v přehnaně přátelském gestu. „V takové situaci by se mohlo velice snadno stát, že by si dotyčná dáma mohla vaše úmysly vyložit zcela jinak.“

Reiner se znovu usmál. „O tom pochybuji, pane hrabě. Ale děkuji za vaši starost. Když mě omluvíte, pánové,“ pokynul přítomným a vmísil se do davu.

Na Alinu se brzy přenesla dobrá nálada jejích přítelkyň. Jolia flirtovala s každým mužem, na kterého narazila, a Lore si neodpustila škodolibé poznámky na její adresu. Možná, že vypila příliš šumivého vína, ale najednou se přistihla, jak se spolu s nimi směje.

Večer se přehoupl do své druhé části. Většina osazenstva už byla mírně podnapilá a hudebníci se chystali opět začít hrát k tanci. Alina, zavěšená do Lore, vcházela zrovna celá rozesmátá do hlavního tanečního sálu, když jí cestu zastoupila vysoká postava.

Překvapeně vzhlédla k čaroději, do něhož málem vrazila. Smích za jejími zády náhle ustal.

„Věnovala byste mi příští tanec, slečno?“ zeptal se jí Reiner.

„Zajisté,“ odpověděla, lehce zaskočená.

Mág jí nabídl rámě, a když ho Alina přijala, pokynul jejím společnicím a zamířil s ní do středu sálu.

„Kdopak to nakonec přeci jen umí tančit?“ zašeptala Lore.

Jolia se k ní naklonila, náhle zcela vážná. „Viděla jsi, jak se na ni díval?“

Lore přikývla. „Zdá se, že dnešní večer bude mít ještě zajímavý průběh.“

Alina nechápala, proč jí tak buší srdce, když ji Reiner vedl mezi ostatní páry, které se připravovaly k tanci. Vzduchem se rozeznělo několik osamělých tónů, které přítomné upozornily, že hudba začne každou chvíli hrát.

Reiner zaujal taneční pozici. Alina mu vložila ruku do připravené dlaně a druhou mu položila na paži. Čaroděj si ji přitáhl těsněji k sobě. Neuniklo jí, že to bylo o dost blíž, než tanec vyžadoval… a rozhodně blíž, než bylo společensky přijatelné. Nic ale neřekla a vychutnávala si dotek jeho ruky na svých bedrech. Uvědomila si, že je to vlastně poprvé, kdy se jí Reiner dotýkal – bylo jí to příjemné.

Hudba začala hrát a Alina s Reinerem udělali několik váhavých kroků. Alina si ale brzy zvykla na jeho vedení a snadno se mu přizpůsobila. Čaroděj byl výtečným tanečníkem, sebejistým. Škoda jen, že v tu chvíli nebyl také alespoň z poloviny tak dobrým společníkem. Během tance nepromluvil ani slovo. Přesto, když píseň ztichla, nepustil ji a počkal, dokud hudebníci nezačali opět hrát.

V průběhu druhého tance se maličko rozhovořil o dnešním večeru. Alina mu zdvořile odpovídala, ale měla z toho jen pramalé potěšení. Cítila se trochu zklamaná. Oblékla se jen pro něj a on jí zatím ani ze slušnosti nezalichotil, jak jí to sluší. Nemohla tušit, že něco takového Reinera ani nenapadlo, neboť předpokládal, že samotný fakt, že za celý večer vyzval k tanci pouze ji, je dostatečně výmluvný, co se týče jeho názoru na její půvab, vůči němuž rozhodně nebyl lhostejný.

Vdechoval její parfém a vychutnával si okamžiky, kdy se během tance jejich těla dotýkala. Za normálních okolností by se něco takového nemělo stát, ale on zkrátka neodolal, aby si ji nepřitáhl blíž do náruče, když k tomu měl konečně příležitost.

Snažil se udržovat hovor, ale nemohl si nevšimnout, že mu schází ona břitkost a svěžest, na niž si zvykl v uplynulých dnech. Když ale mlčeli, dávalo mu to více prostoru na to, aby mohl myslet na svou ruku na Alininých zádech, na její ňadra zvedající se v lehce zrychleném dechu… Když k němu v jeden okamžik vzhlédla, s lehce pootevřenými rty, jak se ho chtěla na něco zeptat, málem se neudržel a políbil ji. Bohové, neměl dnes raději vůbec pít!

Nakonec ji zavedl do jednoho ze salónků a donesl jim oběma sklenku šumivého vína. Věděl, že to nemůže už déle odkládat.

„Dnes jsem mluvil s vaším otcem,“ začal trochu nejistě.

Alina se na něj překvapeně podívala. Srdce jí málem vyskočilo z hrudi, ale donutila se ke klidu.

„Nějaké obchodní záležitosti?“ zeptala se s hranou vyrovnaností.

„I tak by se to dalo říct,“ přisvědčil po chvíli ticha.

Zadržela povzdech. Zklamalo ji to, stejně jako celé jeho vystupování během večera. Nechtěla si připouštět, proč tomu tak je. Nesměla si to připustit.

Reiner pokračoval. „Pověděl mi o… choulostivé situaci, v níž se vaše rodina momentálně nachází.“

Alina zamyšleně svraštila obočí, jak se snažila přijít na to, o čem to čaroděj mluví. Zdálo se jí to, nebo je Reiner opravdu nervózní? Pak jako by z něj všechna nejistota náhle spadla a místo rozpačitého mladíka tu opět stál arogantní čaroděj, na kterého byla zvyklá.

„Váš otec mi nabídl vaši ruku,“ řekl bez jakýchkoliv příkras, „shodli jsme se na tom, že by to mohlo vyřešit vaše rodinné problémy.“

Alina nebyla schopna slova.

„Jelikož jsem usoudil, že jste dostatečně inteligentní, abych se s vámi nenudil, a zároveň i natolik přitažlivá, abyste mě dokázala uspokojit, tak jsem s jeho nabídkou souhlasil.“

A bylo to. Reiner Dalari během několika krátkých okamžiků dokázal zhmotnit její sny, které v ní vzklíčily teprve nedávno, snad až dnešního večera, a vzápětí je rozmetat na prach. Alině se třásly rty a měla co dělat, aby se nerozbrečela. Tohle hodně zabolelo. Myslela si… Na tom nezáleželo, teď už ne. Nemluvě o tom, že se k ní ještě takhle sprostě nikdy nikdo nezachoval.

Uvědomila si, že Reiner čeká na její reakci. Zhluboka se nadechla, aby se jí nechvěl hlas.

„Je sice hezké, že vy jste se rozhodl onu nabídku přijmout, ale zapomínáte, že já v tom mám také jisté slovo. A to zní: ne.“

Reiner se blahosklonně usmál. „Měla byste zvážit, zda se vám podobné nabídky ještě někdy dostane, protože…“ Ať chtěl říct, cokoliv, přerušila ho sprška vína, které mu Alina vychrstla do tváře. Nevěřícně se na ni zahleděl. Lidé kolem ztichli a napjatě je sledovali.

„Jak jste si mohl myslet, že bych si vás kdy vzala?!“ rozkřikla se na něj.

„Nedělejte scénu, Alino,“ upozornil ji tiše. Ale už na tom stejně nezáleželo, jeho zmáčená uniforma a obličej upoutaly dostatek pozornosti.

„Podívejte se na sebe,“ odfrkla si pohrdlivě, „vždyť jste monstrum, co pro císaře upaluje lidi!“

Při těch slovech sebou Reiner trhl. Mezi přihlížejícími to zašumělo.

Jenže Alina ještě neskončila. „Nemluvě o tom, že jste pouhý rytíř – to jste si vážně namlouval, že bych si vzala někoho s tak nízkým postavením? Mohl byste být rád, když bych vám dovolila mi aspoň zavázat střevíc!“

A pak se bez okolků obrátila a odešla ze sálu, zanechávajíc zostuzeného Reinera mezi bezpočtem přihlížejících, patřičně šokovaných šlechticů.

Čaroděj si z obličeje otřel zbytek vína a rozhlédl se kolem. V jeho pohledu doutnala zloba, takže se všichni rychle vrátili ke své původní činnosti a tvářili se, jako by nic neviděli. Reiner ale věděl, že o tomhle se bude mluvit ještě dlouho.

Vzal si od jednoho ze sloužících lahev koňaku a odebral se do potemnělé zahrady. Usadil se na lavičku vedle fontány, na tu samou, na níž téhož večera seděla Alina, a zhluboka se napil. Nechal ze sebe udělat pitomce. Ne, opravil se, udělal jsi ho ze sebe sám! Zatímco se v doprovodu vzdáleného halasu poměrně rychle opíjel, přemítal, kde udělal chybu. A hlavně, proč v něm Alinino odmítnutí zanechalo pocit, jako by ho do hrudi nakopl kůň…

 

***

Alina seděla v salónku na lenošce a četla jeden z románů, který si půjčila v Reinerově knihovně. Nacházela se zhruba v polovině, když do místnosti vstoupil čaroděj.

„Tady jste,“ řekl místo pozdravu. „Hledal jsem vás.“

Komtesa pozvedla obočí. „Proč?“

Reiner se zatvářil vážně, ale Alina si všimla, jak mu potměšile svítí oči.

„Rozhodl jsem se dát na vaši radu ohledně zlepšení své reputace.“ Prsty poklepal na knihu, kterou si nesl. „Vzal jsem si na pomoc léty prověřený svazek staroaccadské poezie.“

„Ne!“ vyhrkla Alina s hraným zděšením. „Vy mě chcete mučit, přiznejte se!“

„Naopak, hodlám vám dopřát patřičné kulturní vyžití, kterého se vám zde jistě mnoho nedostává.“ Reinerovi cukaly koutky a Alina sama měla co dělat, aby se nerozesmála.

„S vaším dovolením,“ zadeklamoval a teatrálně otevřel knihu na náhodné básni. Pak si odkašlal a začal s přednesem.

První dvě tři strofy se Alině podařilo udržet si vážnou tvář. Reiner se na četbu velice soustředil – mezi obočím se mu udělala drobná vráska. Jeho výkon však byl naprosto příšerný. Dařilo se mu ale navzdory všemu zachovávat neutrální výraz. Ovšem jen do té doby, než se Alina naplno rozesmála.

„To stačí! Prosím…“ Nemohla se přestat smát. „Máte otřesný přízvuk!“ Pak se zvedla z lenošky, dvěma rychlými kroky se ocitla u překvapeného čaroděje a vytrhla mu úzký svazek z ruky.

„Umíte vy vůbec staroaccadsky?“ zeptala se rozverně, zatímco se vydala se svým úlovkem k výklenku u okna, který byl uzpůsoben k sezení, aby měl člověk u čtení dostatek světla. Tam si ho pečlivě prohlédla.

„Vždyť je to psané mowacky!“

Reiner k ní přišel a nahlédl jí přes rameno.

„Vypadá to tak,“ přisvědčil.

Alina se k němu otočila „Vy jste to překládal přímo při četbě.“

Šibalsky se usmál. „Že to na vás přeci jen udělalo dojem, aspoň trochu? Uznejte to.“

„Nerada,“ připustila, „ale uznávám.“ Podala mu knihu zpět, a když si ji Reiner bral, jejich prsty se setkaly. Jenže čaroděj neucukl. Místo toho sevřel její ruku ve své, zatímco druhou si vzal knihu a položil ji do výklenku. Veškerá dobrá nálada zmizela.

Alina tušila, co přijde. Věděla, že dřív nebo později se jí Reiner zeptá a ona mu bude muset po pravdě odpovědět, bez ohledu na to, kam to dospěje.

„Alino,“ začal a ona v jeho hlase postřehla nejistotu, „myslela jste vážně ta slova, která jste mi tehdy na slavnosti řekla? Opravdu mě považujete za… monstrum?“

Srdce jí bušilo tak moc, až si byla jistá, že to Reiner musí slyšet. Sklopila oči, aby se mu nemusela dívat do tváře, ale čaroděj jí dvěma prsty jemně podepřel bradu a donutil ji podívat se mu do očí.

„Tak myslela?“ zeptal se znovu s jistou naléhavostí.

Alina zavrtěla hlavou. „Ne, nemyslela,“ hlesla. „Nic z toho. Mrzí mě, co jsem vám toho dne řekla.“

„Když jste to nemínila vážně, tak proč jste mě odmítla?“ zeptal se a z hlasu mu zaznívalo podráždění.

Alina chápala, že na ni má vztek. Ale nebyl jediný, kdo zůstal výsledkem tehdejšího večera roztrpčen. V první řadě to byla ona, kdo by měl právo cítit se ublíženě. Vyprostila svou ruku z jeho a o dva kroky od něj ustoupila.

„A co jste čekal? Domníváte se, že některá žena by byla nadšená z takové žádosti o ruku, která ve skutečnosti ani žádostí nebyla? Vy jste se na nic neptal, vy jste mi prostě jen oznámil, že si mě vezmete, protože vám to můj otec nabídl a vy jste mě shledal dostačující. Choval jste se, jako bych byla nějaký kus dobytka na trhu, jehož kvality určují výslednou cenu!“ hlas se jí chvěl rozrušením.

Reiner na ni nevěřícně hleděl. „Vy jste mě odmítla jen kvůli uražené ješitnosti?“

„Netvařte se, jako byste byl o něco lepší!“ obořila se na něj. „Nevmetl jste mi snad při první příležitosti do obličeje, že mě můj bratr opustil a jsem vydána na milost vaší libovůli?“

„Odpusťte, nechtěl jsem…“

„A co teprve ten váš nestoudný návrh?!“

„Ten návrh…“

„Chcete tvrdit, že v tom nehrála roli vaše uražená ješitnost? Chtěl jste mě ponížit, tak proč to nepřiznáte! Měl jste tolik příležitostí a žádnou jste nevyužil, ani jste se mě nedotkl.“ Jízlivě se zasmála. „Nejspíš o mě ani nestojíte a celé to…“

Jenže to už Reiner překonal vzdálenost, která je dělila, a bez okolků ji políbil. Jednu ruku jí zabořil do vlasů a druhou ji k sobě přitáhl blíž. V první chvíli Alina nebyla schopná žádné reakce, ale pak pootevřela rty, což Reiner vzal jako pozvání. Jakmile mu Alina polibek vrátila, pevně ji k sobě přitiskl. Byla v tom jistá agrese a majetnickost, s níž se jeho jazyk zas a znovu dobýval do jejích úst. Reiner ji nepřestával líbat a ona mu položila ruce kolem krku. Dotkla se jeho vlasů, nepoddajných, ale příjemně hebkých. Tělem se jí začínala šířit příjemná vlna vzrušení.

A pak se od ní náhle Reiner odtáhl. Dýchal trochu zrychleně.

Samolibě se usmál. „Jak se můžete sama přesvědčit, stojím o vás, a to velmi. Pokud jste měla pocit, že se vás málo dotýkám, stačilo říct…“

Alina mu nemínila dovolit mluvit, ne teď, když chtěla, aby ji líbal, aby jeho ruce bloudily po jejím těle… Vytáhla se na špičky a přitiskla znovu svá ústa na jeho. Zaskočila ho tím. Ale jen na okamžik.

Aniž by si to uvědomila, Reiner ji dotlačil k výklenku u okna, kde si předtím na jeden z tamních polštářů odložil knihu, z níž předčítal. Bez rozpaků ji vzal kolem pasu a vysadil ji nahoru. Její překvapené zajíknutí se vzápětí změnilo ve slastný povzdech, když Reiner přesunul svá ústa na její krk a putoval jimi pak níž. Tiskla se k němu, ačkoliv jí v tom trochu bránila látka nadýchané sukně. Překážela jí, chtěla mu být blíž… Když pak Reiner zatáhl za krátkou tkanici jejích šatů, čímž je maličko uvolnil, nebránila mu. Naopak mu nedočkavými prsty začala rozepínat knoflíčky kabátce.

Rána, která se vzápětí ozvala, je oba překvapila a poplašeně se od sebe odtáhli. Vedle nich ležela na podlaze kniha staroaccadské poezie, kterou Alina musela omylem srazit na zem. Kouzlo okamžiku rázem vyprchalo.

Uvědomila si, v jak nepřístojné situaci se ocitla, a okamžitě ucítila, jak jí rudnou tváře. I Reiner se zdál poněkud vyvedený z míry.

Alina si začala neobratně zavazovat tkanici na šatech a čaroděj mezitím zvedl knihu ze země.

„Já… asi bych měla… Omluvte mě,“ zakoktala a spěšně opustila salónek.

Reiner sledoval, jak od něj utíká, a toužil ji zastavit, ještě protáhnout tu chvíli, kdy ji svíral v náruči. Prohrábl si rukou vlasy. Bohové, chutnala ještě líp, než si představoval.

Trise s Malierem se procházeli parkem. Využili hezkého počasí, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Mladého nekromantka překvapovalo, že hraběnku nenudí jeho řeči. Jelikož se v poslední době zabýval hodně politickou situací v Accadu, která byla neklidná a mohla způsobit, že každým dnem dostane od císaře povolávací rozkaz, dokázal mluvit skoro výhradně jen o tom. Ale Trise de Barow ho trpělivě poslouchala a sama naopak čas od času přišla s podnětnou poznámkou. Asi by ho to nemělo překvapovat vzhledem k tomu, jak vysokou pozici u dvora její manžel zastával.

„Domníváte se tedy, že za nepokoji v Gartu stojí Radas? Že štve lid proti Leavarovi?“

„Ano,“ přisvědčil. „Leavar je dlouhé roky císařovým spojencem. Mowak má ještě v paměti Ivahovo řádění a současný regent je oddaný říši. Ale boje s Radasem jsou takřka na denním pořádku. Litara rozlítil zákaz nevolnictví. Od té doby dělá problémy.“

Hraběnka se zamyslela. „Co si tak pamatuji, Radas vyprovokoval celou řadu nepokojů. Ať už za ně mohl Tamer nebo později jeho syn. Vždyť je to nějakých sedmnáct let, co jsme stáli znovu na pokraji války.“

Během diskuze se dostali zpět k domu. Procházeli kolem řady oken směřujících do zahrady, aby se dostali k jednomu z bočních vchodů.

„… souhlasím, zdá se to pravděpodobné,“ odpovídala Trise na jeden z Malierových dotazů, když se náhle zastavila v půli kroku. „Oh,“ vydechla překvapeně.

Čaroděj sledoval její pohled. Skrz jedno z oken bylo vidět do salónku. Tedy za běžných okolností. Nyní jím viděli Reinera a Alinu v poměrně těsném objetí.

„Bylo na čase,“ okomentovala to hraběnka a bez okolků se vydala dál. Nekromanta překvapilo, že to Trise nijak nepohoršilo – a pokud ano, nedala to na sobě nijak znát.

„Ano, ale předpokládám, že tento stav bude trvat, jen dokud se zase vzájemně něčím neurazí…,“ dodal.

Trise na něj úkosem pohlédla a pak se tlumeně zasmála. „To máte nejspíš pravdu.“

U večeře panovala napjatá atmosféra. Reiner s Alinou se až nápadně vyhýbali vzájemné konverzaci. Sotva se na sebe podívali. Ihned po jídle se mág omluvil a odešel do své pracovny. Jeho přítel ho brzy následoval. Ne, že by Alina pochybovala o tom, že má spoustu práce, ačkoliv do záležitostí mocných mužů neviděla, ale stejně to na ni působilo jako útěk. Ona sama ale nemohla Reinerovi nic vyčítat – odpoledne to byla ona, kdo zbaběle prchl.

Po jídle tak osaměla s matkou, která na ni vrhala spiklenecké pohledy.

„Jak to vypadá mezi tebou a mladým panem Dalari?“

„Proč se ptáš?“ vyzvídala Alina podezřívavě.

Hraběnka se usmála. „Nemohla jsem si nevšimnout, jak se na tebe celý večer díval. Zdálo se mi, jako by už zapomněl, co se událo na výroční slavnosti. A tak jsem si říkala, jestli se mezi vámi něco nestalo. Že jste si třeba celé to nedorozumění vyjasnili…“

Komtesa si povzdechla. „I kdyby něco z toho byla pravda, pochybuji, že mě požádá znovu o ruku, pokud ti jde o tohle.“

„Ne nutně,“ podotkla Trise. „Považ, nemusela by ses mít špatně ani jako jeho milenka. Nemusí si tě přeci hned brát.“

Alina na ni zůstala otřeseně hledět.

„Nedívej se na mě takhle,“ pokárala ji matka. „Já už jsem si svoje prožila a můžu dožít někde u vzdálených přátel na vesnici, ale ty jsi ještě příliš mladá, než aby ses připravila o takovouhle šanci. Milenky vlivných mužů mívají často slušné postavení.“

„Mami!“

„Když by se ti podařilo s ním přijít do požehnaného stavu, měla by ses jako v bavlnce,“ pokračovala Trise, jako by neslyšela Alinin pohoršený tón. „Reiner Dalari nevypadá jako ten typ muže, který by zavrhl ženu, jež by mu dala dítě. A když by to byl chlapec, tak by si tě nakonec možná i vzal.“

„To přece nemůžeš myslet vážně?“ zeptala se Alina nevěřícně.

„No co,“ mávla nad tím její matka rukou. „Nebyla bys první ani poslední žena, která si takhle přilepšila. Musíš být chytrá. Očividně o tebe má pořád zájem, tak bys toho měla využít.“

Alina se zvedla. „Promiň, ale tohle nebudu poslouchat.“ Opustila salónek, aniž by se otočila. Ale ve svém pokoji o jejích slovech přemýšlela. Především o těch, v nichž jí matka tvrdila, že o ni Reiner stále stojí. Mohla by to být pravda? Jistě, dnes byl jeho zájem doslova hmatatelný, ale jak dlouho by to mohlo obstát? Než čaroděj dostane, co chce? A spokojila by se ona sama jen s občasnými projevy jeho náklonnosti? Věděla, že ne.

Donutilo ji to ale zamyslet se i nad něčím jiným. Když ji Reiner požádal o ruku, řekl, že ví o jejich choulostivé rodinné situaci. Takhle zpětně není pochyb, že tím měl na mysli otcovy dluhy. Proč by souhlasil s natolik nevýhodným sňatkem – stál by ho peníze a nic pořádného by tím nezískal, protože Alina nemohla zdědit titul –, když by mu byla lhostejná?

Dotkla se rtů, jak si vzpomněla na Reinerovy polibky. Mohla se v něm celou dobu mýlit? Když by se před rokem na chvíli pořádně zamyslela, místo toho, aby se okamžitě urazila, dokázala by v jeho slovech najít i něco dalšího, nějaký náznak případných citů? Nevěděla. Ale s hořkým úsměvem si připustila, že když by ji tehdy Reiner přede všemi políbil stejně jako dnes, už by nejspíš byli dávno manželé. Nepotřebovala jeho slova, která ji akorát ranila, potřebovala důkaz toho, že všechny ty rozhovory, procházky a úsměvy si jen nevysnila. Kdyby jí takový důkaz poskytl, mohlo být všechno jinak.

Tolik ztraceného času pro pár ukvapených vět…

Nesnažila se Reinerovi vyhýbat. Tentokrát ne. Přesto se s ním setkala až odpoledne. Seděla na terase s výhledem do zahrady a vyšívala, když se čaroděj ukázal.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila ho.

„Dobré,“ pokývl jí. Chvilku u ní nerozhodně postával.

„Nechcete se posadit?“ nabídla mu.

„Ne, děkuji. Naopak jsem se chtěl zeptat, jestli byste mi nevěnovala chvilku a neprošla se se mnou?“

Alina odložila vyšívání a uhladila si sukni. „Ráda.“

Reiner jen kývl a vydal se do zahrady mezi kvetoucí keře. Vypadal nervózní. Alina se mu nedivila. Sama byla na rozpacích. Nikdo jí nikdy neřekl, jak se chovat k muži, jemuž se tak bezostyšně nabídla. Dozvuky jejich včerejšího setkání jí stále vháněly do tváří červeň.

Když byli dostatečně daleko od domu, Reiner se konečně zastavil a promluvil.

„Chtěl bych se vám omluvit za včerejšek. Mé chování vůči vám bylo neodpustitelné.“

Alina se maličko usmála. „Nemyslím si, že to byla jen vaše chyba.“

„Neměl jsem dopustit, aby věci zašly tak daleko.“

„Litujete toho, co se včera stalo?“ zeptala se a snažila se, aby na ní nebylo znát, jak moc ji ta představa ranila.

Reiner děsivě dlouhý okamžik mlčel. Pak zavrtěl hlavou a přistoupil k ní o něco blíž.

„Ne, nelituji. Jen nechci, abyste z toho získala mylný dojem.“

Komtesa na něj tázavě pohlédla.

„Ten návrh…,“ začal Reiner. Pak si odkašlal a pokračoval. „Měla jste pravdu v tom, proč jsem vám ho dal. Z mé strany šlo o hloupý a nevhodný žert. Omlouvám se za to. Nechci, abyste si myslela, že včerejšek s tím měl cokoliv společného.“

„Uklidní vás trochu, že jsem si nikdy nemyslela, že jste onen návrh mínil vážně?“

„Proč jste ho tedy přijala?“

„Abych vás potrápila,“ připustila tiše.

Čaroděj se zasmál. „To je vám podobné.“ V jeho slovech ale nebyla žádná zlost, jen jakási nepatrná stopa úlevy. „Ale myslel jsem vážně, že o vás mám zájem.“

Komtesa se začervenala.

„Myslím, že včerejšek pro vás mohl být jasným důkazem, že vás považuji za velice… přitažlivou,“ znovu si odkašlal. Byl rozpačitý. Takového ho Alina ještě nezažila, ale líbilo se jí to.

Reiner se zhluboka nadechl, než pokračoval. „Už od prvního dne, kdy jsme se seznámili, jsem vás shledával velice půvabnou. A toho večera, v těch modrých šatech, vám to obzvlášť slušelo.“

„Vzala jsem si je jen kvůli vám,“ šeptla.

Reiner k ní přišel ještě o krok blíž. „O to víc mě mrzí, že jste si má slova tak špatně vyložila. Dnes už chápu proč, ale věřte mi, neměl jsem v úmyslu vás nijak urazit. A nikdy jsem neporovnával vaše kvality, jak jste sama řekla. Ve skutečnosti jsem to myslel jako kompliment – opravdu si velice cením toho, jak jste vzdělaná a zábavná.“

„V tom případě vám musím říct, že to byl nejhorší kompliment, jaký jsem kdy slyšela. V lichotkách zjevně nejste nijak zběhlý.“

„Vskutku. Je mi to líto.“

„Ale v omluvách se výrazně zlepšujete,“ řekla s úsměvem.

„To rád slyším. Se slovy to totiž příliš neumím.“

„Všimla jsem si. V tom případě pro vás mám jistý návrh.“

„Ano?“

Tentokrát to byla Alina, kdo udělal krok směrem k čaroději, čímž překonala zbytek vzdálenosti, která je dělila.

„Když vám to tak nejde se slovy, měl byste příště méně mluvit a více jednat,“ zašeptala a vzhlédla k němu.

Reiner vztáhl ruku k její tváři. Bříškem palce jí lehce přejel po rtech, pak se k ní sklonil a políbil ji. Byl něžný, opatrný, jako by se bál, že mu Alina uteče stejně jako včera, když si nedá pozor.

 „Měla jste na mysli, abych jednal více takhle?“ zeptal se.

„Ano, přesně takhle,“ zašeptala Alina a znovu mu nabídla své rty.

Několik následujících dnů Alině splývalo. Reiner byl velice pozorný. Doprovázel ji na vyjížďkách, plánoval cestu na ples jeho sestry a dělal jí společnost, když se Trise vytratila s Malierem.

Vzhledem k hraběnčině zaneprázdněnosti nedělalo čaroději větší problémy ukrást si s Alinou občas pár chvil o samotě. Nezřídka se stávalo, že to byla naopak komtesa, kdo se postaral, aby mohli být sami. Nevěděl, zda by ho to mělo znepokojovat, nebo těšit. Na jeho dotyky a polibky odpovídala s dychtivostí, jakou by u ní nečekal, což jen podněcovalo jeho touhu. Ačkoliv se snažil, aby se situace nikdy nedostala do bodu, do jakého dospěla před pár dny v salónku, věděl, že jeho snahy nebudou mít dlouhého trvání. Už totiž mohl s jistotou říct, že Alině propadl. Zcela a bezvýhradně.

Bylo to několik dnů, během nichž se cítil po dlouhé době opravdu spokojený.

Než přijel posel.

Ráno bylo pošmourné a venku to vypadalo na déšť. Hraběnka zrovna u snídaně v jídelně vyprávěla něco dceři, když do místnosti vešla služebná, následovaná jezdcem v zaprášeném císařském stejnokroji.

Posel beze slova sáhl do kožené brašny a vytáhl odtamtud dopis s černou pečetí. Reiner s Malierem si vyměnili znepokojené pohledy.

„Dejte tomu muži najíst a napít a postarejte se o jeho koně,“ přikázal Reiner.

Posel se uklonil „Děkuji, pane.“ Pak následoval služebnou směrem ke kuchyni.

„Omluvte mě,“ pronesl čaroděj nepřítomně k oběma dámám a i s dopisem se odebral pryč. Nekromant ho o chvíli později následoval. Alina nemusela být vědma, aby uhodla, co může císař svému bojovému mágovi psát.

Uchýlila se do knihovny. Okrouhlá místnost v jedné z věžiček představovala její nejmilejší útočiště v celém domě. Mezi stěnami obloženými knihami a dřevem se cítila příjemně. Jenže dnes ji nedokázala ukonejšit ani známá vůně dřeva a papíru.

Věděla přece už od samého začátku, že Reiner je voják a že ho císař může kdykoliv povolat do služby. Tak proč jí náhle z té představy bylo úzko? Schoulila se na lenošce s výhledem na dvorek, kde pacholci sedlali dva koně, a nevnímala zvuky shonu, které k ní doléhaly z přízemí.

Takhle ji našel Reiner.

Alina ho slyšela přicházet, ale nevzhlédla k němu.

„Zdá se, že návštěvu mé sestry budeme muset odložit.“

„Ano, už to tak vypadá,“ odpověděla nezúčastněně a stále pozorovala dění na dvorku. Bála se, že když by na čaroděje pohlédla, nevydržela by to a začala ho prosit, aby tu s ní zůstal. Co by si pak o ní pomyslel?

Jenže Reiner jí nedal na vybranou, když se posadil vedle ní na lenošku a chytil ji za ruku. Alina se otočila a jakmile ho uviděla v uniformě, hrdlo se jí stáhlo.

Čaroděj jí chvíli přejížděl bezmyšlenkovitě palcem po dlani, než promluvil.

„Nechal jsem vám na stole u sebe v pracovně nějaké dokumenty. Chtěl bych, abyste se na ně podívala, zatímco budu pryč.“

Alina jen přikývla.

„Nevím, kdy se vrátím,“ řekl tiše. „Konflikt v Brightu se vyhrotil, královská rodina byla napadena a prchla směrem ke Calašským horám. Pokusíme se je dostat za hranice, pod přímou ochranu císaře.“

Alina znovu přikývla, nevěřila svému hlasu natolik, aby byla schopná mu odpovědět.

 „Pokud budete chtít, můžete se vrátit domů.“ Netušil, co čekal za reakci, ale komtesa zůstala i po této zprávě podivně apatická. Smutně se usmál, pustil její ruku a zvedl se z lenošky.

Udělal sotva pár kroků ke dveřím, když se za ním ozvalo: „Rei, nejezdi!“

Zastavil se. Alina ho takhle důvěrně ještě nikdy neoslovila.

Otočil se přesně ve chvíli, kdy k němu komtesa došla a objala ho. S tváří zabořenou do jeho hrudi znovu zašeptala: „Prosím, nejezdi.“

Políbil ji do vlasů. „Nic bych si nepřál víc, než tu teď moci zůstat s tebou…,“ zašeptal.

Alina pochopila, že tohle je sbohem. Nedokáže ho přesvědčit, aby se vzdal své povinnosti a zůstal tu s ní. Navíc ani neměla právo po něm něco takového žádat a věděla to.

Reiner ji ještě chvíli objímal, než ji od sebe jemně odtáhl. Nechtělo se mu s ní loučit, ale netušil, že to pro něj bude až tak těžké. Pokud byl doteď pánem alespoň některé části svého srdce, tak při pohledu do Alininých očí zalitých slzami, nad ním ztratil i ten poslední zbytek vlády. Byl beznadějně ztracený.

„Počkáš tu na mě, než se vrátím?“ zeptal se.

„Samozřejmě.“

Ještě jednou ji pevně objal a pak byl pryč.

Alina se přesunula zpět k oknu. Viděla, jak Reiner s Malierem nasedají na koně a odjíždějí. Nalehko, ve spěchu – od okamžiku, kdy dostali císařův vzkaz, neuplynulo ani zvonění. Nedělala si iluze, že by šlo o něco tak prostého, jak se jí Reiner snažil namluvit, ale byla mu za tu lež vděčná, i když to její strach o něj neumenšilo – spíše naopak.

Na kraji parku Reiner zastavil koně a ohlédl se. Nemohl ji v okně knihovny vidět, přesto zvedl ruku v pozdravu a Alina mu odpověděla stejným gestem. Pak se jí výhled zamlžil. Nebrečela, to ne, jen začalo pršet…

Od Reinerova odjezdu neměla Alina chvilku stání. Snažila se zaměstnávat různými činnostmi, ale u ničeho dlouho nevydržela. Byla roztěkaná a nervózní. Věděla, že Reiner už se ocitl v bezpočtu podobných situací a vždy si poradil. Navíc nebyl sám – měl s sebou dalších pět bojových mágů, včetně sira Maliera. Služebnictvo i madam Pilia se nezdáli zaskočeni jeho náhlým odjezdem. Zjevně na to byli zvyklí. Pánova nepřítomnost nijak nenarušila jejich každodenní činnosti. Ale ona se nedokázala chovat, jako by se nic nedělo. Nevěděla, zda za to mohl déšť, který se v den, kdy přišel císařův rozkaz, spustil, nebo něco jiného, ale kolem žaludku pociťovala ledový chlad.

Trvalo jí celou čtvrť, než se odhodlala jít do Reinerovy pracovny. Na stole ležela úhledně složená hromádka dokumentů, o nichž s ní mluvil. Váhala, netušíc, co v nich může najít. Nakonec se ale posadila na židli a vzala do rukou první listinu.

Zabralo jí půl zvonění, než se vším probrala, a další půl zvonění, než dokázala vstřebat, co se právě dozvěděla. Zaplavila ji neuvěřitelná vděčnost. A ještě něco jiného… Až se Reiner vrátí, znovu se mu omluví za všechno, co mu řekla. Za to, jak moc mu křivdila. Odprosí ho a všechno mu vynahradí… Všechno.

Po chvilce váhání se vydala po schodech do jeho ložnice. S jistým pocitem provinilosti otevřela dveře a nahlédla dovnitř. Čekala něco v trochu okázalejším duchu, ale místnost byla celkem malá a skromně zařízená. Nejvíce prostoru zabírala postel se složitě vyřezávanými sloupky. Alina opatrně přejela prsty po hebkých přikrývkách. Na okamžik se zasnila, jaké by to bylo, když by se dotýkaly její kůže. Jaké by to bylo, když by v nich ležela spolu s Reinerem…

Než si to stihla rozmyslet, skopla si z nohou střevíce a natáhla se do postele. Zabořila tvář do jednoho z polštářů a vdechovala Reinerovu vůni. Proč jen tehdy musela být tak ukvapená a prostořeká…?

Trise de Barrow pročítala dokumenty, které jí dcera přinesla, snad už podesáté. Stále se tomu zdráhala uvěřit.

„Rozumím tomu správně, že sídlo je stále v držení našeho rodu a zůstal nám i titul?“

Alina přikývla. „Vypadá to tak.“

„Ale proč by to, pro všechny bohy, Reiner Dalari dělal?“ Na to si hraběnka dokázala odpovědět vzápětí sama, když pohlédla na svou dceru.

„Pokud je tomu tedy opravdu tak, ráda bych se vrátila co nejdříve domů. Pojedeš se mnou, Alino?“

Komtesa bez zaváhání zavrtěla hlavou. „Ne, chci tu na něj počkat.“

Hraběnka se vědoucně usmála.

Trise odjela za tři dny a Alina definitivně osaměla. Nic ji netěšilo a čas se neuvěřitelně vlekl. Modlila se za Reinerův brzký návrat.

 

***

Čím víc se blížil k domovu, tím víc myslel na Alinu. Těch posledních několik mil, které ho od ní dělily, štval navzdory noci i vyčerpání koně do úmoru. Nechtěl od ní být odloučený už ani na chvíli. Nepřipouštěl si, že by mohla odjet – myšlenka na to, že by se mohl vrátit a najít prázdné sídlo, ho děsila. Klapot kopyt jeho koně na dlážděném nádvoří vzbudil štolbu. Reiner mu předal uřícené zvíře a zamířil rovnou do domu. Věděl, že by se měl najíst, vykoupat a odpočinout si, ale nedokázal si pomoct – jeho kroky mířily k Alininu pokoji. Přede dveřmi na chvíli zaváhal, ale pak potichu vklouznul do tmy, která za nimi panovala.

Alinu probudil pocit, že v místnosti někdo je. Posadila se na posteli, když se kousek od ní ozval Reinerův hlas: „Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“ Vzápětí pokoj tlumeně osvětlilo několik svící, které čaroděj rozsvítil ledabylým pohybem ruky.

Alina na něj rozespale zamrkala, v první chvíli přesvědčená, že jde jen o sen – od jeho odjezdu uplynula luna a půl a ona o něm od té doby neslyšela. O jeho skutečné přítomnosti ji přesvědčilo až to, jak se pod jeho vahou prohnula postel, když si přisedl těsně k ní.

„Omlouvám se, prostě jsem tě musel vidět,“ zašeptal a pohladil ji po tváři. Alina se nenamáhala s mluvením, naklonila se k němu a nabídla mu své rty. Vědomí toho, že za ní přišel hned, jak se vrátil domů, se jí zamlouvalo. Nezáleželo na tom, že byl zaprášený, zpocený a Alina z něj cítila koně, na jehož hřbetě strávil v poslední době tolik času. Byl tady, živý a zdravý, to jediné pro ni bylo důležité.

Alina mu pomohla z kabátce uniformy a pak Reinera bez okolků stáhla k sobě do postele. Chtěla cítit váhu jeho těla na svém a Reiner jí milerád vyhověl. Kabátec tak brzy následoval i zbytek oblečení včetně jejího nočního úboru, který čaroděj shledal nadbytečným. Tolikrát si představoval, jak se bude kochat jejím tělem, jehož křivky Alina tak provokativně ukazovala v oněch modrých šatech, které na ní tak rád vídal. Ale jeho plány vzaly za své, jakmile okusil teplo její náruče…

Reiner spal a Alina ho pozorovala v měkkém světle svící, které zjemňovalo rysy jeho tváře s nyní neupravenými vousy a vyhladilo drobné vrásky na čele. Vypadal uvolněně a spokojeně. Alina věděla, že pokud s ním zůstane, podobné situace se budou opakovat často. Reiner bude neustále odjíždět, ona se o něj bude strachovat a až se vrátí domů, stráví noc snahou vynahradit si všechen ten promarněný čas. S až zoufalou potřebou blízkosti toho druhého a ujištění se, že je v pořádku, že se jim to jen nezdá. Tak jako dnes. Spěšné doteky, přerývaný dech a neukojitelný hlad – všechno si vzít, ale taky všechno dát. Věděla ale i to, že by byla ochotna podstupovat všechno znovu a znovu, jen když by se vedle něj pak mohla ráno probouzet.

Na chvíli zavřela spokojeně oči při té představě, a když se znovu podívala na Reinera, zjistila, že její pohled opětuje. Opřel se o loket a naklonil se k ní.

„Vezmeš si mě?“

„Opravdu se mě na něco takového ptáš právě teď a tady?“

Reiner přikývl a sledoval, jak se jí po tváři rozlévá spokojený úsměv.

„Stejně jsi už moje,“ dodal samolibě.

„Jsi hrozný, víš to?“ vyčetla mu na oko. „Možná bych ti měla dát košem ještě jednou, abys to napříště udělal pořádně,“ provokovala ho potměšile.

„Tak pořádně, říkáš?“ zamručel a stáhl ji pod sebe. „Jak je libo.“ Začal ji líbat na krk. „Co mám udělat, aby sis mě vzala?“ zeptal se šeptem, zatímco si jeho rty hledaly cestu k jejím prsům a rukou jí vklouzl mezi stehna. „Neříkej, že jsi jako všechny ženy, a jde ti jen o prsten, kterým by ses mohla chlubit.“

Alina se tlumeně zasmála. „Kdepak, o prsten mi nejde.“ Vzhlédl k ní a ona si přitáhla jeho tvář blíž. Špičkou jazyka mu lehce přejela přes rty. „Chci, abys přede mnou poklekl a pak mě pokorně požádal, jestli bych ti neprokázala tu čest a nevzala si tě…“

„Poklekl? Požádal? Mám lepší nápad.“

Alina se zajíkla, když na ni nalehl.

„To bych mohla považovat za nepřiměřený nátlak,“ namítla škádlivě a obtočila mu nohy kolem boků.

„Zdá se, že je to jediný způsob, jak mohu dosáhnout svého,“ zašeptal těsně skloněný nad jejími rty.

„Ano, už to tak vypadá…“

Ráno se Alina probudila sama. Místo vedle ní ale nebylo ještě úplně studené, což znamenalo, že Reiner odešel teprve před chvílí. Nechala si nanosit vodu na koupel a poté se oblékla do modrých šatů – věděla už, že Reinerovi se v modré líbí nejvíc.

Na čaroděje narazila v jídelně. Přecházel sem tam před vyhaslým krbem. Byl čistě oblečený a upravený. Když ji uslyšel vejít, usmál se na ni, což Alině vehnalo do tváří červeň. Vzpomínka na včerejší noc byla ještě příliš čerstvá.

A pak se stalo něco, čemu by ještě před několika lunami komtesa Alina de Barow nikdy neuvěřila: Reiner Dalari před ní poklekl a s jemně zdobeným, stříbrným prstenem na dlani ji požádal, zda by mu neprokázala tu čest a neprovdala se za něj.

Tentokrát nezaváhala ani na okamžik.