Mlýn

-- Povídka je napsána na motivy pověsti o Dolském mlýnu

Sluneční paprsky se zaleskly na hladině potoka, hrnoucího vodu do náhonu mlýna, jehož kolo se pomalu otáčelo. Zaleskly se také na slze kanoucí mlynářce po líci, když vyprovázela svého jediného syna do světa na zkušenou.

„A někdy, budeš-li mít čas, pošli psaní, ať o tobě také něco zvíme!“ prosila ho matka úpěnlivě. Otec ho jen objal, ale neřekl nic. Věděl, že syn je zručný a pracovitý a ve světě se neztratí. Měl jedinou obavu – aby se mladík držel řemesla, kterému přivykl doma.

Mladší sestra k němu přiskočila, vtiskla mu na tvář polibek a do ruky mu vložila ručně vyšívaný kapesníček s jeho jménem.

„Neplač,“ setřel jí slzu, „brzy se setkáme. Věřím, že se mezitím vdáš a pořídíš si nějaké caparty. Na mě si ani nevzpomeneš,“ pokoušel se ji rozveselit.

„Jen si nemysli,“ fňukla, „vzpomenu. Budu na tebe myslit tak často, až ti z toho bude hlava třeštit a v uších ti začne pískat.“

Mladík se na ni usmál, pozdravil své rodiče a vykročil na cestu. Když došel k ohybu, kde se cesta stáčela mezi borovice a mizela z dohledu, naposledy se ohlédl a zamával svému domovu na rozloučenou. Poté jeho stín pohltily stromy.

„Měli bychom se dát do práce,“ prohlásil mlynář po chvíli. Nikdo mu neodporoval.

Mlýn stál na pěkném místě. V údolí mezi pískovcovými skalami, z nichž shlížely dolů borovice a břízy. Byl tu klid rušený jen zurčením potoka, díky němuž se mlýnské kolo pravidelně otáčelo, a zpěvem rozličného ptactva obývajícího okolní stromy a skalní převisy.

Práce v mlýně patřila k náročnějším, ale dala se zvládnout. Neboť to byl jediný mlýn široko daleko, sjížděli se sem sedláci z okolních vesnic, aby zde nechali pomlít své obilí. Mlynářově rodině se nevedlo špatně. Za semletí obilí si žádali část zrna, takže netrpěli nouzí. Světnice byla vždy uklizena a do okolí se z ní linula vůně pečených buchet nebo koláčů.

Když ale Jan odjel, musely jeho práci zastat mladší sestra a matka. Mlýn dál plnil svou úlohu a sedláci se sjíždět nepřestali. Jen ne vždy dostali od mlynářky krajíc čerstvého chleba nebo koláč na cestu, jak tomu dříve bývalo zvykem.

Čas od času Jan poslal domů list s několika řádky, jak po něm matka žádala při odchodu. Obě děti chodily do obecné školy, aby mohly pak snáze zastávat svou práci a nikdo je nemohl ošidit. Tyto listy byly vždy vítanou novinou, ale po čase začaly chodit zřídka, až přestaly chodit úplně, a mlynář s mlynářkou neměli tak o svém synovi žádnou zprávu.

Dva roky po Janově odchodu se usmálo štěstí i na jeho sestru – Elišku –, která se provdala za syna majitele rozlehlého statku. To se ví, že se její rodiče nenechali zahanbit a vystrojili pořádnou veselku. Mlynářovic dcera musela mít přeci velké věno a svatbu jak se sluší a patří!

Když se i ona rozloučila se svými rodiči a zůstala žít na statku svého muže, mlynář s mlynářkou osaměli úplně. I když je Eliška chodila navštěvovat, jak nejčastěji mohla, sami dva na veškerou práci nestačili. Sedláci si po čase raději zajeli do vzdálenější vesnice, kde nemuseli čekat tak dlouho, než se jim obilí semele. Ten tam byla vyhlášená mlynářčina pohostinnost. A když se Elišce narodilo druhé dítě, přestala chodit za svými rodiči zcela.

Stavení chátralo, do mlýna už téměř nikdo nejezdil a mlynář s mlynářkou začínali strádat. Požádali sice o pomoc svého zetě, Eliščina manžela, ale ani jeho pomoc nebyla co platná. Po dlouhých letech se tak kolo na potoce zastavilo. Srdce mlynáře i jeho ženy začalo chátrat stejně jako kdysi vyhlášený mlýn – už se o ně nikdo nestaral. Po čase tak zatrpkla a horoucí láska a péče z nich vymizela. Zbyla jen zloba nad nevděčnými dětmi, které je zanechaly samotné mezi pískovcovými skalami…

Jednoho deštivého podzimního večera někdo zaklepal na dveře mlýna. Mlynářka šla otevřít a dovnitř vpadl muž promočený na kost.

„Dobrej večír přeju,“ pozdravil uctivě. Muž byl poměrně mladý s tmavým plnovousem. Na sobě měl dobře padnoucí oblečení. Mlynářce se dokonce zdálo, že je nad poměry lidí pracujících ve vesnici. Možná to byl obchodník z nějakého vzdálenějšího města.

„Mohl bych u vás nalézt nocleh na dnešní noc?“ zeptal se. „Dobře zaplatím,“ zacinkal váčkem u pasu, když se mlynářka neměla k odpovědi. Nakonec přikývla a zavedla muže do světnice, kde seděl mlynář a večeřel.

„Dobrej večír, hospodáři,“ pozdravil cizinec i majitele stavení. Mlynářka před něj postavila misku s kaší a krajíc chleba.

Pocestný se do jídla s chutí pustil. „Slyšel jsem o pohostinnosti tohoto mlýna ve vesnici a napadlo mě, zeptat se vás na nocleh. Cestuji zdaleka a potřebuji si odpočinout.“

„Jestli si potřebujou vodpočinout, tak ať si zajdou zase zpátky do vesnice,“ zamručel mlynář.

„Říkal, že zaplatí,“ připomněla cizinci mlynářka jeho vlastní slova. Muž přikývl a postavil na stůl váček s penězi.

„Jsem obchodník, peníze pro mě nepředstavují problém.“

„Dobrá,“ souhlasil neochotně mlynář. „Vyspíte se nahoře v pokoji našeho syna.“

„Máte syna?“ zeptal se muž se zvědavostí v hlase.

„Ano, ale již dlouhý čas o něm ničehož nevíme,“ zasmušila se hospodářka.

„Však se vám jistě brzy vrátí,“ usmál se na ni cizinec přátelsky. Po večeři se ve světnici dlouho nezdržel a nechal se odvést do pokoje.

Když se mlynářka vrátila domů, zastala svého muže velmi zamyšleného. Neodvažovala se ho zeptat, nač myslí.

„Ten muž…, zdá se, že je bohatý a nemá se s kým o své bohatství podělit.“

„Co tím chceš říci?“

„Nemá rodinu a k čemu mu pak takové bohatství je? Co kdybychom mu od něj trochu odpomohli?“

Mlynářka se zhrozila: „Muži, to přeci nemůžeš myslit vážně?“

„Chceš snad, abych mlýn musel prodat? Aby nám nezbyla ani ta střecha nad hlavou?“ Na to hospodářka neměla již co říci.

Byla hluboká noc. Jen měsíc a několik pomrkávajících hvězd bylo svědkem toho, jak mlynář hloubil ve stínu pískovcové skály mělký hrob. I borovice a břízy umlkly a odvrátily svou tvář, když bylo do rozbahněné půdy vloženo tělo cizince s podříznutým hrdlem. Kvůli několika zlatým se mlynář s ženou dopustili smrtelného hříchu – zabili. Měsíc se raději schoval za nejbližší mrak, aby nemusel hledět na to, jak na tělo dopadá hlína. Břízy a mladičké jasany se zastyděly, když jejich listí pokrylo čerstvý rov, aby tak zakrylo místo odpočinku bohatého obchodníka…

Brzy nad ránem přišla Eliška navštívit své rodiče. Tváře jí hořely nedočkavostí.

„Kde je Jan?“ ptala se hned ve dveřích. Hospodář s ženou na sebe nechápavě pohlédli. „Včera se u mne zastavil, aby mne pozdravil, když se vrátil do rodného kraje. Stal se obchodníkem a tuze ve světě zbohatl,“ vypravovala jim Eliška radostně. „Říkal, že se u vás zastaví a překvapí vás. Prý jestli ho po takové době vůbec poznáte. Tak kde je? Neříkejte, že ještě spí!“ rozesmála se.

Mlynářka se v mdlobách svezla na zem. Hospodářův pohled zabloudil do stínu blízko stojícího pískovce, kde včera ve spěchu vykopal hrob…

 Dopsáno 2011