Lovci zatracených 4 - Za své zrady

14.02.2010 23:46

Tentokrát jsem bez odmlouvání poslechla a počkala u Zacka doma. Za jeden den jsem si toho užila až dost a to poslední, co jsem potřebovala, bylo slyšet Damienův křik, až mu budou vypalovat runy skrz obojek do kůže. Tohle výsostné právo přenechám Zackovi.

Místo toho jsem si radši vlezla do sprchy. Snažila jsem se ze sebe vydrbat krev. Nešlo to zrovna nejlíp, hlavně z vlasů jsem to svinstvo nemohla dostat. Byla jsem spokojená až ve chvíli, kdy jsem měla kůži už tak zarudlou, že to začínalo bolet. Ale i pak jsem zůstala ve sprše ještě hodnou chvíli a nechala jen tak stékat horkou vodu přes svoje znavené tělo.

Byla jsem tak utahaná, že jsem se zachumlala do peřiny a okamžitě usnula.

 

Probudil mě zvuk otevíraných dveří.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“

„To je dobrý. Jak je na tom Damien?“

„Teď je mimo a neví o světě. Nechal jsem ho v klášteře, mniši se o něj dobře postarají.“ Natáhla jsem k němu ruku a naznačila mu tak, aby si šel lehnout ke mně. Přitulila jsem se k němu.

„Jsem ráda, že už je to za námi.“

„To já taky,“ zašeptal. Chvíli na to jsme oba usnuli.

 

Dva dny poté jsem navštívila Damiena. Nevypadal zrovna čile, ale rozhodně působil dojmem, že je rád, že nemusí večery trávit se svým povedeným otcem.

Zack mu řekl o všem, co se stalo od té doby, kdy zmizel s Bredem v trhlině. Některé detaily vynechal, za což jsem mu byla vděčná (Damien si to stejně dal dohromady sám).

 

k

 

Plynuly dny, týdny a vše se pomalu vracelo do starých kolejí. Až na pár rozdílů jako třeba to, že jsem teď žila se Zackem. Co se týče naší práce, nebylo zrovna moc zakázek, takže se i Damien musel porozhlédnout po nějaké rozumné, dlouhodobé práci. Ale nebyl by to Damien, kdyby nevymyslel zase něco extra – začal částečně spolupracovat s jedním týmem od profíků na vyšetřování útoků démonů.

Čas od času jsme zašli na návštěvu k Rayovi a Mell, kteří se pilně připravovali na příchod mrněte. Pokládala jsem si otázku, jak moc asi bude to mimčo chlupatý, vzhledem k tomu, kdo jsou jeho rodiče…

Zkrátka se všechno zdálo v pořádku. Vlastně to bylo tak moc v pořádku, až to bylo podezřelé… Začínala jsem z toho být nervózní. A nebyla jsem sama – nejvíc se to projevovalo na Zackovi.

 

Seděli jsme vedle sebe na gauči a jen tak odpočívali.

„Něco ti dělá starosti. Neřekneš mi co?“

„Nic mě netrápí,“ odpověděl a bezmyšlenkovitě mě hladil po zádech.

„Nelži mi, nemá to cenu, poznám to.“

„Nechci tě tím zatěžovat.“

„Zatěžuje mě to tak jako tak. Ale když nevím, o co jde, je to ještě horší.“

„Netrap se tím, ono se to nějak vyřeší…“

Jenže se to nevyřešilo. Ba naopak, od tohohle dne šlo všechno z kopce. Alespoň mně to tak připadalo.   

 

Byla jsem podrážděná a kvůli všemu jsem hned vyletěla. Dvakrát jsem seřvala studenty kvůli úplné prkotině… Potřebovala jsem nějak vybít všechnu tu energii, která se ve mně nahromadila za tu dobu, co jsme dostali poslední zakázku na lov démonů. A tak jsem začala intenzivně trénovat svoje magické schopnosti. To mě vyčerpávalo dost – už jsem pak nepotřebovala svoji agresi vybíjet jinde a jinak. Ale tohle mi taky dlouho nevydrželo.

Už dvakrát jsem si myslela, že jsou moje schopnosti na vrcholu, že výš už dosáhnout nemůžu…, a dvakrát jsem se mýlila.

Asi po měsíci usilovného tréninku jsem zvládala většinu kouzel jako moji rodiče a stálo mě to naprosté minimum energie. Měla jsem z toho ohromnou radost, ale na druhou stranu jsem se musela ptát, jak je možné, že to jde najednou tak rychle…? Ale co, darovanému koni na zuby nehleď…

Chtěla jsem to říct Zackovi a Damienovi. Určitě by je to potěšilo. Ale nějaký doposud schovaný, ješitný hlásek mi radil, ať si to nechám radši na nějakou akci. Musela jsem mu dát za pravdu. Dokázala jsem si živě představit, jak budou valit oči, až uvidí, co teď dokážu. Při té představě jsem se musela usmát. Ale opět ve mně začal narůstat vztek a neklid…

 

„Už mi vážně chybí nějaká akce,“ postěžovala jsem si jednou Zackovi.

„Odkdy se zrovna ty ženeš na démony?“

„Co tím chceš říct? Že jsem zbabělá?“

„Ne,“ snažil se mě uchlácholit, „jen mi nepřijdeš jako milovnice zabíjení.“

„Proč jinak bych si vydělávala jako lovkyně démonů?“ odsekla jsem.

„Promiň, ale teď pracuješ čistě jako učitelka.“

„To mi radši ani nepřipomínej.“

„Proč ne? Jsi v tom dobrá. Minimálně dva tví studenti půjdou ke specializovaným policejním týmům…“

„No právě,“ povzdechla jsem si. „Potřebuju se nějak zbavit přebytečný energie, co mám…“ Usmála jsem se a přitulila se k němu blíž. Začala jsem ho líbat na krk, ale Zack mě odstrčil.

„Dneska na to nemám chuť.“

„Ty na to nikdy nemáš chuť!“ namítal jsem podrážděně. Myslela jsem, že ´dneska na to nemám chuť´ říkají ženy. Ještě mohl říct: ´bolí mě hlava´…

„A divíš se, když si ze mě děláš akorát atrakci na vybití energie?“

„To není pravda!“

„Posloucháš se vůbec? Víš, co jsi říkala před chvílí?“

„Tak víš co? Nechceš? Nechtěj, ono neubude,“ odsekla jsem uraženě a přímo z postele jsem otevřela trhlinu v realitě a zmizela.

Byl pro mě docela šok, když jsem se najednou ocitla na místě zalitém poledním sluncem. Musela jsem zavřít oči a pomalu je nechat přivyknout na tolik světla. Rozhlédla jsem se a velice rychle jsem poznala, že se někde stala chyba. Tohle místo jsem nepoznávala, v životě jsem tady nebyla. A proč bych taky proboha lezla doprostřed pouště?! Jak jsem byla rozrušená, tak jsem se asi spletla. Rozrušená? Spíš hysterická. Uznávám, občas jsem k tomu měla trochu sklony, ale tohle bylo moc i na mě samotnou. Měla bych se Zackovi omluvit, má pravdu, něco se mnou není v pořádku…

Otevřela jsem další trhlinu. Ale místo, abych se ocitla u Zacka, skončila jsem u sebe doma. Co se to děje? Zvládám bez problémů kouzla, která ostatní cvičí roky, a najednou nejsem schopná otevřít blbou trhlinu správným směrem?! Správným směrem…? Vždyť tohle byl správný směr. Kam jinam bych asi od toho idiota mohla chtít odejít, než k sobě domů…

Najednou se mi zamotala hlava a udělalo se mi špatně od žaludku. Sedla jsem si a zhluboka dýchala v domnění, že to bude stačit. Nestačilo a já jen tak tak stihla doběhnout do koupelny.

Když jsem konečně přestala zvracet a vypláchla si ústa, došourala jsem se zpátky do obýváku. Hlava mě bolela jak střep… Co se to děje? I přes bolest hlavy jsem se snažila přemýšlet. Snažila jsem se najít nějaké logické vysvětlení toho, co se se mnou děje. Fyzická nevolnost, výkyvy nálad, zvýšená agresivita, značný nárůst moci… Tohle jsou jasné příznaky pro…, sakra, měla jsem to na jazyku…! Jsou to jedny z prvních příznaků, když… A pak jsem ztratila vědomí.     

 

Další dva dny jsem se nehnula z postele, jedině když jsem šla do koupelny zvracet. Pak jsem se konečně zmátořila natolik, abych si došla k doktorovi. Ten mi ale nic neřekl.

Jak jsem nad tím přemýšlela, napadla mě jen jedna vysvětlitelná možnost – jsem těhotná. Ale po několika velice reálných úvahách (spíš vypočítání faktů) jsem dospěla k jednoznačnému verdiktu – není to možné. Navíc, můžou mít démoni s lidma děti?

Démoni… s lidma… Já jsem slepá a úplně pitomá. Tohle Zacka trápí! Za zabití Breda a získání Damiena na stranu dobra měl přece dostat normální život, měl z něj být člověk. Ale on je pořád démon… To znamená, že ho zase podrazili. Není divu, že má náladu pod psa!

Okamžitě jsem otevřela trhlinu do Zackova domu.

 

Zack zůstal v klidu sedět a na můj vpád nic neřekl.

„Promiň,“ začala jsem rovnou. „Přehnala jsem to. Moc mě to mrzí. Myslela jsem akorát na sebe, nebrala na tebe ohledy. Nevím, co to do mě vjelo. Pomalu se nepoznávám.“

„Já tě taky nepoznávám,“ odvětil klidně.

Hrklo ve mně.  „Promiň. Prosím, já…“

„Přece kvůli jedný hádce nezahodím všechno, o co jsem se tři roky snažil,“ usmál se a objal mě. Spadnul mi kámen ze srdce. Hlavně už to nesmím pokazit…

 

O měsíc později jsme dostali zase zakázku na démona. Ta práce nevypadala nijak těžce, ale rozhodně to byla vítaná změna…

 

 

k

 

Byl to tentokrát pán démonů, kdo se rozhodl navštívit svého bratra. „Nedodržel jsi dohodu! Porušil jsi přísahu!“

Jeho bělooké dvojče se proti tomu ohradilo. „Ty se mě opovažuješ nařknout ze zrady? Z nedodržení dohody? Ty, když je to tvá vina?“

„Má vina? Jak by to mohla být má vina?!“

„Protože dokážeš vždycky všechno zkazit! Chceš všechno hned. Vůbec ses nepoučil.“

„Nepoužívej proti mně má vlastní slova!“ osopil se na bratra Ďábel.

„A proč ne, když jsou na místě? Udělal jsi unáhlený závěr. Já bych svou dohodu dodržel, ale ty ses potřeboval pojistit a tím jsi všechno zhatil!“

„Přece jsi nečekal, bratře, že ti budu důvěřovat,“ konstatoval pekelník.

„Ne, s tím jsem nepočítal, ale to opatření, které jsi učinil, mi znemožnilo zbavit tě Zachariáše.“ Jeho bratr jen nechápavě zakroutil hlavou. Bělooký si povzdechl. „Protože kvůli tomu nedošlo k naplnění dohody, kterou jsem s ním měl, ty pitomče!“ zakřičel na něj.

Ďábel se při tom oklepal – nenáviděl, když na něj někdo zvyšoval hlas, tím spíš ne jeho bratr.

„Kdyby se ti dalo věřit, nestalo by se to!“ oplatil mu stejnou mincí. „Takže, co teď uděláme?“ zeptal se pán démonů klidně.

„O něčem bych věděl.“

„Poslouchám…“

 

k

 

„Vypadá to, že jich tam je víc,“ upozornil nás Damien, když se vrátil ze své obvyklé obhlídky.

Zack se pochmurně usmál. „To se dalo čekat, Krosetští démoni nikdy nejsou sami.“

„Je tam s ním tlupa Impů.“

„I tak. Jsou to sice jenom Impové, ale my se s nima budeme muset vypořádat a zaplaceno dostaneme jenom za toho Kroseta.“

„Děláš, jako bys ty potřeboval peníze,“ rýpla jsem si. „Přestaňte se dohadovat a pojďte, ať to máme z krku,“ pobídla jsem je. Neodmlouvali, a tak jsme vylezli ze svého dočasného úkrytu a rozhodným krokem se vydali k bandě démonů, která se právě nacházela v budově starého statku…

„Ty vyřiď těch několik Impů a já se Zackem se postaráme o toho jejich samozvanýho šéfa.“ Tón Damienova hlasu nepřipouštěl námitky.

Pozornost Kroseta upoutali tím, že prostě suverénně otevřeli rozvrzaná vrata a vešli tam. Démon a pět jeho posluhovačů v podobě Impíků se v první chvíli tvářili poněkud zaskočeně. Kroset se vzpamatoval jako první. Vztekle zařval a rozběhl se na Damiena se Zackem. Oba tasili a počkali, až k nim démon doběhne – nechtěli se zbytečně unavovat.

Já si to obešla druhou stranou a vpadla jsem do zad Impům. Tedy měla jsem to v plánu, ale ještě než jsem se k nim stihla přiblížit natolik, abych mohla zaútočit, všichni se ke mně jako na povel obrátili. Viděli mě, ale nezaútočili. Zůstali tam stát a zírali na mě. Dva nervózně přešlapovali a zjevně nevěděli, co si myslet. Jeden se zmateně ohlédl po Krosetovi a pak po svých kumpánech. Pokrčil svýma nanicovatýma ručičkama a naznačil ostatním, ať jdou radši pryč.

„Tak to teda ne! Nikam nepůjdete, vy malí raraši!“ křikla jsem za nima a rozhodla se konečně využít svoji moc. Ale asi jsem to přehnala. Chtěla jsem po jednom z Impů hodit výbojem čiré energie. Zabilo by ho to. Ale tohle se spíš podobalo výbuchu menší bomby. Impy to odhodilo na všechny světové strany. Dva z nich doslova…

Narušilo to boj, mezi zbylými třemi démony. Kroset se podíval na několik zkrvavených kousků Impů, válejících se po celé místnosti, a na své tři zbývající sluhy. Jednomu z nich chyběla ruka a jen se svíjel na zemi. Přišla jsem k němu a s jistým pocitem zadostiučinění jsem ho dorazila. Kroset se za mnou chtěl vydat, ale Zack mu v tom zabránil, sám taky ještě vyveden z míry.

Věděla jsem, že Zack s Damienem se o toho démona postarají. Já se zase postarám o ty poslední dva hajzlíky. Zjevně se pokoušeli zapracovat na tom, aby se dostali do Sféry. Jenže bez jejich ochránce jim to nemohlo vyjít. Navíc pro mě nebyl sebemenší problém jejich snahy utnout. Jeden z nich na mě zlobně zasyčel a druhý se snažil utéct. Stačil jen jeden pohyb rukou a syčící Imp se skácel se k zemi.

Uslyšela jsem chroptění, to když Zack s Damienem zabili Kroseta.

„Tak se neboj, pojď ven. Na mě stejně ten tvůj zoufalý pokus o iluzi nezapůsobil. Takže můžeš klidně vylézt a můžeme to vyřídit. Bude to rychlé, slibuji,“ mluvila jsem k poslednímu Impovi jako k dítěti. Jenže to nebyl Imp…

Zpoza přikrytého stroje vyšel další Kroset.

„Podcenil jsem tě. Myslel jsem, že nemáš dost sil,“ promluvil hrdelním hlasem.

„Nikdy nepodceňuj své nepřátele, nikdy.“ S těmi slovy jsem zaútočila. Kroset nepočítal s tím, jak budu mrštná… Sekla jsem ho šikmo přes hruď. Zlobně zakřičel a ohnal se po mně jedním ze svých pařátů. Bez problémů jsem uhnula.

To se opakovalo ještě dvakrát se stejným výsledkem. Musela jsem se smát. Tomu démonovi vůbec nedocházelo, že si s ním jenom hraju. Kdybych chtěla, mohla jsem ho dávno zabít. A vlastně, proč ne?

Stačilo se na něj jen podívat a Kroset okamžitě klesl na kolena.

„Nebojuješ čestně,“ zachroptěl a držel se za krk.

„To já nikdy,“ ušklíbla jsem se a počkala, až se Kroset zhroutí. Když dopadl na zem, povolila jsem sevření. Démon se zhluboka nadechl. Ale jen proto, abych mu vzápětí krkem prohnala chladnou čepel meče. S uspokojením jsem sledovala, jak se jeho tělo zachvělo a pak ztuhlo.

Vytáhla jsem meč a z rány okamžitě vytryskla krev. O krok jsem ustoupila, abych nedostala přímý zásah, přesto na můj plášť dopadlo několik kapek temné démoní krve. Ledabyle jsem je sklepala, otřela meč a schovala ho do pochvy pod plášť.

Když jsem se otočila, stáli za mnou s pusou dokořán oba moji démoničtí přátelé.

„Copak?“ zeptala jsem se nevinně. Nezmohli se ani na slovo. „Nepůjdeme to oslavit?“ navrhla jsem s úsměvem.

 

k

 

Seděli jsme v jednom z místních barů. Do Clavu jsme už bohužel nemohli, když jsme z něj udělali před půl rokem kůlničku na dříví. Pili jsme. Přinejmenším já jsem pila. Ti dva byli nějak zamlklí. Vůbec s nima dneska nebyla zábava. Koukali na mě tak divně. Ani jeden z nich se nezmínil o tom, jak skvěle jsem sama zvládla Krosetského démona. Ale co taky čekat od chlapa, když se ukáže, že jste lepší než on?

Pokoušela jsem se je přesvědčit, ať si jsou zatancovat, ale odmítli. Tak jsem šla sama. Naštěstí tam byl jeden poměrně pohledný muž, který si na rozdíl od Zacka dal říct…

 

k

 

Zack se čím dál tím víc mračil. Když dneska viděl Risu, jak sama bez problémů zvládla Krosetského démona, zanechalo to v něm nepříjemný pocit. Pocit něčeho známého…, hořce známého, ale nedokázal to blíže definovat. Dalo by se říci, že ho to vyděsilo. Vypadalo to, jako by Risa měla radost z toho, že mohla démona zabít. To jí vůbec nebylo podobné. Změnila se, přiznal sám sobě, když viděl, jakým tempem popíjí jeden drink za druhým. Nebyli tu ještě ani hodinu a Risa už byla poměrně opilá. Zapíjet smrt, i když démona, to byla novinka. Novinka, která se Zackovi nelíbila. Ani Damien nevypadal zrovna nadšeně.

„Pojďte si zatancovat,“ škemrala Risa. Ale ani jeden z nich neměl na tancování náladu. Risa se zvedla od stolu a šla na parket sama. Netrvalo to dlouho a začala se točit kolem jednoho z mnoha mladých mužů posedávajících u baru.  

Zack si povzdychl.

„Buď v klidu,“ pokusil se ho uklidnit Damien, „má jen radost ze svých nových schopností, není v tom nic jiného…“ Zarazil se v půli věty, když viděl, že se Risa s neznámým mužem na parketu líbá. Zack si toho také všiml.

„Takže já jsem riskoval svůj život, obětoval spoustu věcí a proč? Pro tohle?!“ ukázal prstem k líbající se dvojici.

„Zacku…,“ zkusil to Damien.

Zack vztekle praštil rukou do stolu. „Na tohle prostě nemám.“

Číšník jim přinesl dva velké panáky. Alkohol příjemně voněl po ovoci.

„Tak na co?“ zeptal se Damien ve snaze změnit téma.

Zack se naposledy ohlédl po Rise. „Na zrady!“ zvedl skleničku ke rtům a jedním hltem ji vyprázdnil. Pak pokynul Damienovi a zmizel po démoním způsobu…

Moc lidí si nevšimlo, že jim právě před očima zmizel člověk, přesto si Damien řekl, že by bylo lepší vyklidit pole. Rozhlédl se po místnosti, ale Risu nikde neviděl. Napadlo ho, že snad odešla s tím mužem, ale pak si ho všiml, jak opět sedí se svými přáteli na baru.

Po chvíli Risu konečně spatřil. Motala se směrem k dívčím toaletám. Na chvíli se zastavila a rozhlédla se kolem. Byla očividně zcela dezorientovaná. Vypadala zmateně, možná i vyděšeně. Pak se téměř rozeběhla na záchodky. Damien si povzdechl a vyrazil za ní.

Dal jí chvíli čas, a když usoudil, že tam je už dostatečně dlouho, vešel dovnitř. Risa se krčila nad umyvadlem a zrovna si vyplachovala ústa.

„Tak pojď, ty opilče,“ pobídl ji. Risa k němu obrátila pohled. Zdálo se mu, že má nějaké tmavé oči, ale přikládal to nedostatku světla, které tu panovalo. Kočkám se také ve tmě hodně rozšíří zorničky…

„Nejsem…, já nejsem…, to nejsem…,“ snažila se Risa něco říct, ale místo toho se akorát zhroutila Damienovi do náruče.

„Tady toho dneska někdo moc vypil.“

Risa ho silně uchopila za paže a podívala se na něj zcela střízlivým pohledem. „Poslouchej mě, Damiene, já nejsem opilá. Tohle…“ Chytla se za hlavu.

„To vidím,“ zamručel sarkasticky a pokusil se ji podepřít, protože už zase ztrácela rovnováhu.

„Já ne…, Zack…, musím… se Zackem. On to…,“ zamumlala a pak upadla do opileckého bezvědomí. Damien si ji přehodil přes rameno, zcela si vědom toho, že riskuje znehodnocení svého oděvu. Pak se rozhlédl, a když si byl jist, že je nikdo neuvidí, otevřel trhlinu v realitě a prošel skrz ni do Risina bytu.

 

Když se Risa ráno probudila, bolela ji neskutečným způsobem hlava. Vzala si nějaké prášky, ale bolest neustávala. Nedokázala si vybavit, jak se dostala do postele, a když nad tím tak přemýšlela i ostatní události předešlého dne si vybavovala jen mlhavě. Věděla jen, že byli na lovu a ona poprvé zkusila na ostro své nové schopnosti. Vzpomínala si na ten pocit, když démona zabila… Vybavovala si několik koktejlů v baru a pak… a pak toho strašnýho chlapa, se kterým se líbala. Proboha, proč jsem se s ním líbala?! Vždyť já miluju Zacka! Tak tohle už asi nevyžehlím, problesklo jí hlavou. Chtěla se za ním okamžitě vydat, ale bolest hlavy začala nanovo, takže se jen zhroutila na pohovku a po chvíli opět usnula.

Probudil ji hlad. Takové kručení v žaludku by probudilo snad i mrtvolu. Bolest hlavy konečně ustoupila, a tak se Risa odhodlala jít si udělat něco k snědku. Zřejmě ale byla ještě hodně malátná, neboť se řízla do prstu.

„Kruci,“ zaklela a strčila si prst do pusy, aby si nezakrvácela oblečení. V koupelně se pak volnou rukou snažila v lékárničce nahmatat náplast. Místo toho se ale ze shora z lékárničky snesl dolů list papíru. Risa ho rozložila, aby zjistila, co na něm je. Bylo to její písmo, ale nevybavovala si, kdy to psala. Navíc to byla jen změť nějakých poznámek, psaných zjevně ve spěchu.

Krev. Moc. Agrese. Bolest. Prokletí. Krev. Démon. Nedávalo jí to smysl. Krev, prokletí… Krev! V tu chvíli jí došlo, že si pořád ještě cumlá prst, přestože už dávno nemohl krvácet. Opět ji začínala bolet hlava. Podívala se na prst, ale po říznutí nebylo ani památky. Podívala se ještě jednou a pořádně, ale stejně nic neobjevila.

Bolest hlavy udeřila opět v plné síle. Bolest… Ještě jednou se podívala na papír a přelétla očima poznámky. Krev, moc, agrese, bolest, prokletí, krev, démon…

„Ne!“ vyděsila se, když jí poznámky konečně začaly dávat smysl. „To nemůže být pravda!“ Ale když se nad tím zamyslela, vrátila se v událostech zpět…, dávalo to smysl. V hlavě jí hučelo jako v úle, přesto stále uvažovala nad chvílí, kdy k tomu mohlo dojít… A pak ji našla. Tehdy dole, když byli pro Damiena.

Damien, ten by mi možná pomohl. Bylo jí jasné, že s tímhle si sama neporadí. Musí to někomu říct, a to hned. Jestli opět podlehne té bolesti, jako už tolikrát v poslední době, zase si nedokáže nic vybavit. Musí to někomu říct, ne jen napsat pár hloupých poznámek.

Přemohla nutkání jít si lehnout a pokusila se spojit přes komunikační krystal s Damienem. Na poprvé se jí to nepovedlo. Snažila se víc soustředit. „No tak,“ mumlala.

„Riso?“ ozval se váhavě Damienův hlas.

„Damiene, musím ti něco říct. Už vím, co se to se mnou děje…“

„To já vím taky, máš pořádnou opici, tak se z toho zkus vyspat.“ Jeho hlas zněl podrážděně.

„Ty mi nerozumíš. To…“ Ale v tu chvíli Damien přerušil spojení. „Do hajzlu! Ty pitomej tvrdohlavej démone!“ Pokusila se s ním ještě jednou spojit, ale Damien spojení blokoval nebo mluvil v tu chvíli s někým jiným. To se ale zrovna nehodilo. Pokusila se k němu dostat přes Sféru, ale její soustředění bylo vlivem bolesti naprosto roztříštěné. Zack.

Zack neměl komunikační krystal, takže se s ním musela spojit pouze silou své vlastní vůle. Nevěděla, jestli to v tuto chvíli dokáže, ale musela to zkusit.

Narazila na stejnou bariéru, jakou měl Damien. To znamená, že ti dva mluví spolu. Její mysl doslova křičela na Zacka, ať poslouchá, ale jediné, čeho se dočkala, byla odezva nedávné Zackovi myšlenky: S tebou si nemám co říct.

Zhroutila se na podlahu. „Proč mě nikdo neposlouchá!“ vykřikla do ticha a pak se rozbrečela. Kromě těchhle dvou, jí nikdo nemohl pomoct. Ona sama to nezvládne a její přátelé se k ní otočili zády. Možná, že jen na pár minut, ale ty minuty můžou být zásadní… Cítila, jak v ní opět začíná vřít vztek. Snažila se ho potlačit, ale nedařilo se jí to. V hlavě se jí opět ozval ten protivný egoistický hlásek. Vykašli se na ně. U nás najdeš lepší přátele… Přátele… Ray!

Risa okamžitě začala přes krystal volat Raye. Doufala jen, že ho bude mít u sebe. Stejně ji překvapilo, že to nikdo nepoznal, když měla celou dobu krystal na krku. Tohle ale můžou vyřešit jindy…

Ray odpověděl skoro okamžitě.

„Co se děje?“ ptal se nechápavě.

Rise se na okamžik ulevilo. „Prosím, potřebuju tvojí pomoc. Hned.“

„Co se děje?“ opakoval Ray svojí otázku. Rise to došlo – vždyť on s nimi teď nebyl, neví, co všechno se stalo… A stane…

„Vysvětlím ti to, ale prosím tě, přijď co nejdřív,“ škemrala. Ray v jejím hlase zaslechl paniku a možná, že i brečela. Na to nebyl u Risy zvyklý. Nelíbilo se mu to. A proč zavolala jeho a ne Damiena nebo Zacka? Čím dřív k ní dorazí, tím dřív se to dozví…

 

Risa seděla na pohovce, mnula si spánky, aby tak alespoň částečně ulevila bolesti, která se pomalu ale jistě stávala naprosto nesnesitelnou, a kývala se sem tam, aby se uklidnila.

Ray bydlí jen kousek odtud. Za chvíli je tady, pomůže ti! Vydrž! Když to nevydržel ani Zack, tak ty taky ne.

„Mlč!“ zakřičela na ten protivný hlas ve své hlavě. Ray přijde, bude tu každou chvíli. A pak mi pomůže. Já takhle nechci skončit. Ne, prosím, jen to ne!

A pak bolest hlavy zmizela…

 

k

 

„Zacku, věř mi, vím, co říkám.“

„Promiň, Damiene, ale po tom, co jsem včera viděl, je těžké tomu uvěřit.“

„Já vím, ale znám Risu už dlouho a tohle nebyla Risa.“ Damien se snažil přesvědčit Zacka, že udělal unáhlené rozhodnutí, když se chtěl vydat za Dobrem a požádat ho, aby ho za prokázané služby vzal opět na nebesa. „Tak mě přece poslouchej, Zacku. Zkus se na to podívat i jinak – něco se děje!“

„Jo, to máš pravdu, něco se děje, ale já do toho Rise mluvit nebudu.“

„Prosím tě, nechovej se jako uraženej milenec a popřemýšlej nad tím.“

„Dobře.“ Tím Zack ukončil debatu. Rozhodně neměl v plánu nad tím přemýšlet. Už se rozhodl a jeho rozhodnutí se nezmění jen pro to, že o to škemral Damien… Možná, ale jen možná by si opravdu měl nechat trochu času na rozmyšlenou, ale v tu chvíli se to nezdálo důležité. Bolest s Risiny zrady byla příliš čerstvá.

 

Zack stál na místě, které bylo velice podobné trůnnímu sálu jeho bývalého pána. Je vidět, že jako bratři mají podobný vkus, pomyslel si znechuceně.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ zeptal se nově příchozí.

„Ano. Podvedl jsi mě,“ nařkl ho Zack.

„Ty se mě opovažuješ obvinit ze zrady?“

„Ano, a ne z první.“

„Uznávám, že jsem nehrál vždy čestně, ale tentokrát je tvé obvinění liché.“

Zack ho odbyl. „Na tom už nezáleží.“

Bělooký pozvedl tázavě obočí. „Že ne? A proč jsi tedy zde?“

„To, co bylo předmětem naší dohody, jsem splnil. Nedal jsi mi sice život, jak jsem chtěl, ale musím ti za to teď poděkovat.“

„Co tedy žádáš?“

„Chci, aby ze mě byl znovu anděl. Breda jsem zabil a získal jsem pro tebe Damiena. Nemám tu již co pohledávat.“

„Věř mi, mile rád bych tě vzal na nebesa, ale nemohu – Bred nezemřel,“ oznámil Světlý na oko lítostivě.

Zack vztekle zavrčel. „Lžeš! Setnul jsem mu hlavu a jeho tělo se před mýma očima proměnilo v prach. Nejsi nic jiného než zrádce a lhář!“ křičel na něj.

Bělooký smutně pokýval hlavou. „Tentokrát, Zacku, někdo převezl nás oba.“

Zack překvapeně zamrkal. „To není možné. Jak by mohl uniknout?“

„Zamysli se nad tím, jak ti radil tvůj přítel Damien, a možná to pochopíš. Tak jako tak, už je pozdě…“ Než stačil Zack odpovědět, byl zpátky ve svém bytě.

„O čem to sakra mluvil?!“ Nedávalo mu to smysl… Zamysli se nad tím, jak ti radil tvůj přítel Damien… Co vlastně Damien říkal? Znám Risu už dlouho a tohle nebyla Risa. Tohle nebyla Risa!

Jak dokážeme být slepí, když jde o ty, jež milujeme…

„Zacku!“

„Damiene, kde je Risa?“ zeptal se s nepříjemnou předtuchou.

Damien na chvíli zaváhal, ale pak odpověděl. „O to právě jde, zmizela…“

 

k

 

Ray zazvonil na Risu, ale nikdo nepřišel otevřít. Zkusil to ještě jednou, ale stále nic. Rozhodl se tedy, dostat do jejího bytu jinak. Obešel to stranou od parku a prolezl francouzským oknem. Bylo sice chráněné kouzly, ale někteří vyvolení měli povolen vstup a kouzla jim neublížila.

Byt byl prázdný. Celý ho prohledal, ale Risa nikde nebyla. Proč by mu volala, ať za ní přijde, když pak nebyla doma? Zdálo se mu to divné… Radši se spojil s Damienem za pomoci komunikačního krystalu. Vysvětlil mu, co se stalo a Damien byl v okamžiku u něj.

„Je to divný,“ zamumlal.

„Já vím. Volala a byla vyděšená. Okamžitě jsem se vydal za ní, ale když jsem přišel, už tu nebyla. Dělám si o ni starosti.“

Damien chvilku procházel bytem a pak našel na zemi kus papíru. Byl na něm v rychlosti naškrábaný nějaký vzkaz. Pomalu si ho přečetl. „Tak tohle mění situaci,“ řekl. Podal papír Rayovi a ten ho jen rychle přelétl očima.

„Co budeme dělat?“

„Zavoláme Zacka, on by o tom mohl něco vědět. Nic jinýho nám nezbývá.“

Ray neprotestoval a nechal Damiena, aby se se Zackem spojil. Netrvalo to dlouho.

 „Damiene, kde je Risa?“

Damien na chvíli zaváhal, ale pak odpověděl. „O to právě jde, zmizela.“

 

Zack se objevil hned vedle Raye. „To nemyslíš vážně?“

„Obávám se, že je to tak,“ podal mu papír se vzkazem. Zack ho ani nepotřeboval číst.

„Vím, co se stalo.“

„Tak proč ses ptal, kde je?“ nechápal Damien.

„Nevěřil jsem tomu, až doteď.“

„Spíš jsi tomu nechtěl věřit,“ podotknul Ray.

Zack smutně přikývl. „Ano, to je pravděpodobnější. Dal jsem na tvou radu, Damiene, a popřemýšlel jsem nad tím. Šel jsem za Dobrem a on mi řekl, jak to je.“

„Takže, Risa je posedlá?“ položil Ray otázku, která všechny pálila na jazyku.

Damien si povzdechl. „Vypadá to tak.“

„Ale kde ji teď máme hledat?“

„Já bych o jednom místě věděl…“

 

k

 

Stáli uprostřed pouště.

„To teda není zrovna příjemný místo pro výlet,“ zamručel Ray.

„Tohle taky ještě není cíl naší cesty. Ale dál se přenést nemůžeme. Musíme kus po svých.“ Damien s Rayem se po sobě podívali, ale neprotestovali.

Šli po vrcholku jedné z navátých dun. Zack je vedl nekonečnou záplavou písku. Slunce pálilo a nevypadalo to, že by někde poblíž byla nějaká oáza.

Před nimi se objevila další duna. Zack je vedl kolem.

Když spatřili, co se pod navátým pískem nachází, pochopili.

 

Šest mohutných, ornamenty zdobených sloupů podpíralo ohromný kamenný kvádr, který strážil vstup do kdysi nádherného, dnes už však zchátralého a z valné většiny zasypaného chrámu.

Zack jim pokynul, ať vejdou. Uvnitř byl příjemný chlad. Na podlaze byl navátý písek, ale hlouběji v chrámu už se dala rozeznat zdobená podlaha.

„Jak je možné, že tady přetrval tak dlouho a nikdo o něm nevěděl?“

„Je to chyba Sféry. Dřív tu ten chrám stál, ale pak zmizel. Pověsti o něm se šířily celým krajem a mnoho odvážlivců se ho pokoušelo najít. Všichni selhali. Démon, kterému patřil, ztratil svou moc, ale po několika staletích, když byl chrám dávno zapomenut, se znovu objevil. Nikdo to nechápal, protože démon, kterému patřil, byl dávno mrtev. Brendon byl jedním z rytířů, kteří ten chrám objevili. Rozhodli se ten objev utajit. Tito rytíři se stali zakladateli tajného řádu, který se snažil snížit vliv dosavadní vládnoucí kasty kněží. Na jejich snahy se ovšem přišlo, byli označeni za kacíře a upáleni. Na místo jejich schůzí se však nikdy nepřišlo. Tenhle chrám dodnes nikdo neobjevil. Předpokládám, že se Brendon vrátil zpátky na místo, které pro něj bylo tak významné…“

„Ale, co když tady nebude?“

„Pak budeme muset najít jiné místo, kde ho hledat…“ Zack se ale tvářil tak, že o Brendonově přítomnosti zde vůbec nepochybuje. Šel sebevědomě dál chrámem a něco hledal.

Konečně to našel. Sklonil se nad jedním kamenem v podlaze. Byl na něm vyobrazen meč. Zack na kámen zatlačil. Ozvalo se cvaknutí. Damien i Ray se rozhlédli kolem v očekávání nějaké pasti. Za jedním z rozbořených oltářů se objevila skulina.

„Pomozte mi,“ vybídl je Zack a společně odtlačili masivní kámen natolik, že se do ukryté místnosti mohli všichni tři protáhnout.  

 

„Čekala jsem vás,“ přivítal je Risin hlas. Seděla zády opřená o jednu ze zaprášených mramorových desek, které se válely po celé místnosti, a prohlížela si nějakou zlatou sošku. „Tak, když došlo už opět k našemu takřka rodinnému shledání, co s tím uděláme?“

„Půjdeš s námi.“

„Přece nečekáte, že se jen tak nechám odvléct a nechat si jako pejsek nasadit ten váš obojek.“

„Je nás víc, nemáš šanci. Tentokrát už se tě nadobro zbavím.“

Místností se rozezněl smích. „Myslíš, že jsem se nepojistil?“ zeptala se Risa podivně nakřáplým hlasem. „Nejsem takový hlupák, za jakého mě máš, Zachariáši.“

Zack se podíval na Damiena a na Raye. Pochopili a začali se přibližovat k Rise. Ta se pomalu zvedla a ani jednomu z nich neušlo, že byla vyšší než obvykle.

„Jste hlupáci! Měli jste to celou dobu na očích, ale nevěnovali jste tomu pozornost. Kdybyste byli jen o trochu pozornější a vnímavější, mohli jste tomu zabránit…“ Její hlas čím dál tím víc připomínal démoní chraplavý šepot.

„Dělejte, odvedeme ji odtud,“ zavelel nesmlouvavě Zack. Damien s Rayem popadli Risu každý za jedu paži. Nebránila se.

„Je pozdě. Její krev bude na vašich rukou.“

Zack se zarazil. Otočil se a přišel k Rise. Pomalu jí zvedl bradu, aby jí pořádně viděl do očí. Původní barva se vytrácela a nahrazovala ji čistě černá. Na její tváři se objevil odporný úšklebek. Pak se její tělo zachvělo v křeči a Risa se s výkřikem zhroutila na zem.

„Co se děje?“ vyděsil se Ray.

„Už je pozdě na její záchranu,“ zašeptal Damien, „proměna už začala.“

 

Risa se zmítala v bolestech na zemi. Její tělo se prohýbalo za děsivých výkřiků, rukama házela kolem sebe a odírala si je o kolem ležící předměty. Ray s Damienem k ní přiklekli a chytili ji za ruce, aby si ještě více neubližovala. Měli problémy udržet ji, ale podařilo se jim to. Zack tam jen stál a na nic se nezmohl.

„Tak sakra, dělej něco!“ zakřičel na něj Damien.

„Nemůžu nic dělat,“ zašeptal Zack, zjevně otřesen tou skutečností.

„Co to povídáš? Přece se musí dát něco udělat!“

Byly jen dvě možnosti…

 

„Žádám tě o pomoc, Světlý. Prosím, abys ušetřil život té dívky.“

Žádná odezva.

„Já tě volám! Slyšíš?“ Stále nic. Jedna z možností tedy selhala… „Zase jsi mě opustil, když jsem tě nejvíc potřeboval!“ vyčetl mu Zack, i když to bylo zbytečné.

Klekl si na zem k stále se zmítající Rise. Koleny jí stlačil nohy k sobě, aby sebou tolik neházela.

„Říkal jsem ti, že za své zrady budeš trpět!“ procedila skrz zuby Bradovým hlasem. Zack věděl, co musí udělat, nic jiného už udělat nešlo, ale nemohl k tomu sebrat odvahu. Damien s Rayem se na něj soucitně dívali.

„Mám to udělat já?“ zeptal se Damien. Zack se na něj vděčně podíval, ale zavrtěl hlavou. Risino tělo náhle zvláčnělo a přestalo se hýbat. Všechny to vyděsilo.

„Zacku, prosím, já takhle nechci skončit,“ ozvala se Risa slabým hlasem. Zack na ni pohlédl. Měla normální oči. Na okamžik se ještě mohl zadívat do jejích zelených kočičích duhovek. Ray i Damien ji pustili, ale byli pořád ve střehu.

Risa sáhla pro něco, co leželo nedaleko ní, a podala to Zackovi. Byla to její plamená dýka.

„Prosím,“ zašeptala ještě jednou.

Zackovi po tváři stekla jediná slza.

Její oči začaly pomalu černat – stával se z ní démon. To nemohl dovolit…

„Odpusť,“ pronesl neslyšně, a když se Risino tělo prohnulo v dalším návalu křeče, vrazil jí dýku pod žebry do srdce.

Risa vydechla a pak se její tělo zhroutilo. Oči získaly zpět svou původní zelenou barvu, ale ztrácel se z nich život. Ještě se chvíli chvěla.

Zackem projela vlna bolesti. Myslel, že je to jen tím, že zabil ženu, kterou miloval. Ale bolest se začala měnit. Damien s Rayem byli otřeseni a nedokázali z Risina těla odvrátit pohled. Zack zalapal po dechu. Uvědomil si, co je to za bolest, i když ji cítil už tak dávno. A Risa ji cítila ještě před chvíli také…

Zack se opět zachvěl pod náporem bolesti. Pak vykřikl a chytil se za hlavu. Zbylí dva přeživší pozorovali, jak se jeho tělo zmenšuje a ztrácí se z něj démoní rysy.

Stal se z něj člověk. To znamenalo jediné – Bred opravdu zemřel…, a Risa s ním. To byl trest, který si na Zacka bohové vymysleli. Svázán svými sliby a láskou k Rise nemohl jednat jinak…

Ray vytáhl dýku z jejího těla a z rány okamžitě začala vytékat krev.

Zack se na to bezmocně díval. „Zachraň ji, prosím…“

 

Čas se zastavil.

„Udělám to pod jednou podmínkou,“ ozval se vedle něj sametový hlas. „Staneš se opět mým andělem.“

„Cože?“ nechápal Zack.

Bělooký si povzdechl. „Vrátím jí život, když se z tebe stane opět jeden z mých skvostných andělů,“ zopakoval svou nabídku.

Zack nezaváhal ani na okamžik. „Přijímám!“

Vzduch kolem se zatetelil. Zack pocítil opět vlnu bolesti. Té bolesti, která s sebou nese proměnu… Tentokrát to ale bylo jiné. Jeho tělo se již tolik nebránilo. Přijalo podobu nebeského anděla mnohem snáze, než by čekal. Znamenalo to jediné – ta podoba mu byla souzena. Byl mrtvý. Zemřel už před staletími, a to je fakt, který nic nezmění. Ani jeho touha po životě, po lásce… Během pár okamžiků už rozvířil všudypřítomný prach svými bělostnými křídly. Nemohlo to skončit jinak, teď už to věděl.

 

„No konečně!“ vykřikl nadšeně pán pekel, který se zhmotnil hned vedle svého bratra.

„Co ty tady děláš?“ obořil se na něj Zack.

„To radši nechtěj vědět,“ mrkl na něj spiklenecky. Zack se podíval z jednoho bratra na druhého a pak na Risino tělo.

„Ty parchante!“ zakřičel na bělookého. „Už zase jsi mě zradil. Nemůžeš alespoň jednou dodržet dané slovo?!“

„Přece sis vážně nemyslel, že ti to všechno tak snadno projde?“ odpověděl mu dotazovaný otázkou.

„Jak se můžeš nazývat Dobrem, ty, v jehož jménu je pácháno tolik bezpráví?!“

„Dobrá otázka, bratře,“ přisadil si černooký posměšně.

„Zachariáši, stále zapomínáš, že jde pouze o hru. A ty jsi velice silná figura.“

„Tohle je pro vás hra?“ ukázal směrem k Rise a přátelům.

Dvojčata svorně přikývla.

„Už na počátku, když jsem viděl tvou vůli a ego, jsem věděl, že budeš úžasnou figurkou na mé straně šachovnice…“

„…, ale byl jsi nevyzpytatelný a tím jsi udělal tu hru zajímavější na celá staletí,“ doplnil pekelník.

„Ano to je pravda. Nedokázal jsem správně odhadnout, kolik dokážeš strhnout na svou stranu andělů. Ale tahle chyba mi přinesla Damiena…“

„… a hra se opět stala zábavnější…“

„… a ty tvé přechody z jedné strany na druhou byly zkrátka skvostné!“

„Ano, s bratrem jsme se dlouho tak dobře nepobavili…“

„…, těch intrik, zrad a vzájemně porušovaných dohod – rozkošné!“ rozplýval se Světlý.

„Ale pak jsi už příliš zasahoval do našich věcí. Začal jsi svou nevyzpytatelností narušovat naše ostatní záměry…“

„…, začal jsi nás zkrátka dost obtěžovat…“

„…, a tak jsme museli přijít na to, jak se tě zbavit. Napadlo mě, že bychom tě mohli ulovit na lásku…“

„…, tak jsme se ti snažili nějakou namluvit, až jsme ti nakonec předhodili tuhle,“ ukázal na Risu. „A ty ses konečně chytil.“

„Měli jsme vše pečlivě připravené, ale stalo se několik věcí, které naprosto předčily naše očekávání.“

„Jako třeba to, že ona byla členkou lovecké skupiny, která se tě pokusila zabít – to byla úžasná ironie!“

„Dohodli jsme se s bratrem na tom, že každý z nás něco obětuje, třeba Damiena…“

„…, ale tvá schopnost všechny podvést a ze všeho profitovat se opět ukázala i nad naše síly. Několikrát po sobě jsi nám vyklouzl, jako když jsi třeba vznesl žádost o normální život, a já nakonec musel obětovat své dočasné držení nadvlády proto, aby tě můj nebeský bratr mohl povolat k sobě…“

„Ano a věř, že by se to stalo už dávno, kdyby tady můj bratr nezařídil, aby Risa pozřela kapku Brendonovy krve.“ Podíval se vyčítavě na Ďábla.

„Ale takhle je to nakonec výhodnější pro nás oba – ona zemřela jako démon…“

Zack nevěřil vlastním uším. „Takže to celou dobu byl lov na mě?“

„Ano. Ostatní byli jen pěšáci – obětovatelné figurky v epickém duelu. Věděl jsem, že jako démon to dlouho nevydržíš, takže jsem mohl počítat s tím, že se síly zase přelijí. Ale už jsem měl na své straně ďáblova syna a ty si ještě zredukoval počty nebeských démonů. Stále jsem měl navrch a dokázal jsem se přizpůsobit tvému způsobu myšlení. A když za mnou pak bratr přišel, nebylo nic snazšího, než vymyslet léčku, do které bys spadl. Počítal jsem i s tím, že nedodržíš své dohody – třeba když jsi zabil Breda. Věděl jsem, že ho porazíš, a přesto porušíš dohodu a vysvobodíš ještě Damiena. Posouval jsem tě po šachovnici a ty jsi hrál přesně, jak jsem si přál, aniž bys o tom měl tušení. Několikrát si sice mému vlivu odolal, ale nakonec jsem tě přece jen vmanipuloval tam, kam jsem chtěl. Zabil jsi všechny nebeské démony, dal do mé moci Damiena, Risu vytrhl ze spárů mého bratra a právě jsi mi dal to nejcennější – sebe. Jsem sám na sebe hrdý!“

Ďábel sebou trhl. „Vytrhl Risu z mých spárů? Ona je moje, tak přece zněla dohoda – zůstane v mých rukách jako určitá satisfakce!“

„Naše dohoda se právě ruší. Jsi naivní. Opravdu sis myslel, že ti nechám takový trumf?“

Ďábel vztekle zakřičel a zmizel. Jeho řev se chrámem rozléhal ještě dlouhou dobu.

„Vrátíš jí život?“ zeptal se Zack s nadějí v hlase.

„Ano.“

„Proč tak najednou?“

„Možná se mi jen zželelo člověka, kterému osud odepřel to, po čem v životě nejvíc toužil. Člověka, který příliš chyboval a jemuž se štěstí vysmálo do tváře. Možná jsem zatoužil zachovat se čestně a dát tomu člověku naději na setkání ve věčnosti… Nebo jsem možná jen nechtěl nechat bratrovi výhodu,“ pokusil se Světlý o odlehčení. Zackovi ale bylo z výrazu jeho tváře jasné, kde je tentokrát pravda…

„Bude v pořádku, slibuji. Měli bychom jít.“

Zack se naposledy ohlédl po Rise. Teď, když věděl, že se jednou zase setkají, odcházelo se mu o něco snáz…

 

Zhluboka jsem se nadechla. Moje tělo se prohnulo v nepříjemné křeči. Znovu jsem se nadechla. Cítila jsem bolest na hrudi a vzduch mě pálil v plicích. Začala jsem kašlat. Snažila jsem se nadechnout klidněji, ale stále jsem nemohla zastavit příval kašle.

„Riso!“ vykřikl Damien s Rayem a oba mě objali. Bolest na hrudi pomalu ustupovala, a když jsem se tam podívala, viděla jsem akorát látku nasáklou krví – po ráně nebylo ani památky…

Tak takové to je, vrátit se z říše mrtvých. Z chladného objetí smrti.

Roztřásla jsem se.

„To snad není možný!“ zalykal se Ray. Viděla jsem, jak mu po tvářích stékají slzy.

Pro mě by ale ty slzy prolévat neměl…, pro mě ne. Nemusela jsem se rozhlížet, abych věděla, že Zack tady není.

Slyšela jsem všechno, co se odehrálo mezi ním a dvojčaty. Nevím, co se dělo v tu chvíli s Rayem a Damienem, ale s určitostí vím, že oni to neslyšeli…, že nevědí, k čemu tam došlo. Nevědí, že jsme všichni byli jen součástí léčky. Uvěří mi? Má vůbec smysl, jim to vyprávět? Asi ne…

 

Jen tak jsme tam seděli a já věděla, že tohle je konec. Konec lovů na démony, konec našeho účastnění se na hře Dobra a Zla

Nikdo nedokáže říct, jak dlouho jejich manipulacím dokážeme odolat…, jestli vůbec kdy, ale já to budu mít snazší, protože vím, že teď mám někde anděla strážného