Lovci zatracených 3 - Cesta do pekel

14.02.2010 23:32

Po našem návratu nebylo pro Raye těžké uhodnout, jak jsme dopadli. Když viděl zřízeného Zacka bez Damienova doprovodu, povzdechl si.

„Damien je…?“

„Ne, jen se vrátil domů. Ovšem nevím, jestli je v tom pro něj rozdíl,“ utrousil Zack. „A když už jsme u toho, taky byste se měli vrátit. Bred vám už nic neudělá. Svůj úkol splnil a navíc z toho taky teď bude mít asi trochu vítr,“ uchechtl se a ledabyle mávnul rukou. Těsně za mnou a Rayem se objevila trhlina v realitě a než jsme stačili cokoli udělat, byli jsme u mě doma. Tomu teda říkám práce se Sférou na vysoké úrovni!

„Sakra!“ zaklel Ray a posadil se na gauč. „Nejradši bych se na to všechno vybodnul!“ Vypadalo to, že má na krajíčku. „Kdybych se včas rozhodnul a šel vám pomoct, mohlo to třeba dopadnout úplně jinak!“ vztekal se sám na sebe.

„Jo, to mohlo. Taky třeba mohlo být po tobě, a co by si pak Mell počala s malým capartem sama?“ Tohle sebeobviňování jsem nesnášela (mohla jsem si to dovolit jenom já!). Ray se na mě vděčně podíval. Bylo mu jasné, že se ho snažím jenom uchlácholit, ale zjevně to moc nezabralo a on se dál užíral.

„Myslím, že Zack je na tom ještě hůř. Asi to vzal jako osobní prohru. Nedivím se mu.“ Nad tím jsem se zamyslela. Ray měl asi pravdu, Zack z toho byl víc přešlej, než bych čekala. Pořád jsem se nemohla zbavit dojmu, že to dělal z nějakého zištného důvodu, ale i kdyby, tohle mu bylo ke cti.

„Půjdu domů, aby o mě Mell neměla starosti,“ oznámil Ray unaveně. „Myslím, že by nebylo na škodu, kdybys zašla za Zackem. Určitě by ho to potěšilo,“ mrknul na mě. Pak si otevřel okno, proměnil se a vyskočil ven. Nebydlel daleko odsud, takže to domů stihne rychle.

Docela jsem pochybovala o jeho slovech, že by byl Zack rád, kdybych za ním teď přišla. Asi mi bude vyčítat, že je to moje chyba… a vlastně by měl pravdu. Ale za pokus člověk nic nedá. V rychlosti jsem se osprchovala a hodila na sebe čisté neroztrhané oblečení a začala jsem zase provádět svoje pokusy s vlákny reality. Dostat se přímo k Zackovi domů asi nebude úplně jednoduché, ale musela jsem to zkusit.

 

Nakonec to bylo mnohem jednodušší, než jsem si myslela. Stačilo se jenom zaměřit na Zackův dům a hmatat po vláknech. Asi už jsem přišla na to, jak se cíleně cestuje do Sféry a zase zpátky. Každé vlákno reality má určitý náboj (nevím, jak jinak to popsat) a vlákno místa, kam se chci dostat, má zcela specifický náboj. Ty ostatní jsou proti němu jaksi vybledlá. Sice mi chvíli trvalo, než jsem na to přišla, ale povedlo se to.

Vlákno vedoucí do Zackova bytu se sice chvíli bránilo (mělo mi být hned jasné, že asi bude nějak chráněné), ale přece jenom jsem to zvládla. Teď už mi Sféra nepřišla tak odpudivá jako prve. Barvy teda pořád nic moc, ale zdálo se mi, že je tu podstatně méně mlhy… vlastně skoro žádná.

Byla jsem v Zackově obývacím pokoji a rozkoukávala se – nikde nikdo.

„Zacku?“ zavolala jsem nesměle.

„Co tady děláš?“ ozvalo se za mnou, až jsem nadskočila, jak jsem se lekla.

„Vyděsil si mě.“

„Promiň,“ zamručel, ale pořád na mě vyčítavě hleděl.

„Nechtěla jsem tě obtěžovat, ale myslela jsem, že bys možná stál o společnost…“ Byla jsem překvapená, že už zase vypadal jako člověk. Kam se poděla démoní podoba? Byla jsem ze Sféry vážně zmatená.

„Dík, to je milý, ale nemusela sis dělat starosti. Jsem už velkej kluk, zvládnul bych to,“ utrousil sarkasticky.

„To vidím,“ ukázala jsem na zranění na tváři, které mu způsobil Damienův obojek. „Kde máš lékárničku, ošetřím ti to.“

„V koupelně. To nemusíš…“ Ale já ho už neposlouchala a hledala jsem koupelnu. Najít ji nebyl zas takový problém, ale najít potřebné věci v lékárničce, to už byl pořádný oříšek. Po detailním prošmejdění kuchyně jsem nakonec našla vše, co jsem potřebovala.

„Tak, můj vážený paciente, sednout!“ zavelela jsem a postrčila Zacka k pohovce. Bez valného nadšení se posadil.

„Sakra, nemám žádnej alkohol na desinfekci,“ uvědomila jsem si.

„V ložnici mám lahev vodky,“ přiznal se.

„Tady si někdo před spaním rád přihne,“ usmála jsem se. „Dojdu tam.“

Jenže dveře byly zamčené. Že mě to taky nenapadlo hned. Chtěla jsem se vrátit k Zackovi, ale on už stál za mnou na schodech.

„Zapomněl jsem na to, že většinu místností zamykám.“ Lehkým pohybem ruky odstranil kouzlo, které dveře jistilo, a ty se pak samy otevřely.

Byla to tmavá místnost. Na oknech byly těžké tmavé závěsy (jako by to v šeru Sféry bylo zapotřebí) a zdi byly obložený tmavým dřevem.

„Pěkně temný hnízdečko.“

„Hodné démona,“ přikývnul. „Tam na nočním stolku,“ ukázal směrem do rohu místnosti.

„Kdybych si vzala ty věci, mohla jsem ti to ošetřit rovnou tady.“

„To není problém,“ prohlásil a zmizel. Za pár vteřin byl zpátky i s pinzetou a vatovými tamponky, které jsem si předtím připravila.

„Ale není tu moc světla.“

„Tak to zase není problém pro mě,“ připomněla jsem mu. „Jen mě pořád Sféra něčím překvapuje.“

„A čím?“ zeptal se, zatímco si sedal na kraj postele. Sedla jsem si vedle něj a natočila ho poraněnou tváří směrem ke mně.

„Třeba tím, jak tady cestuješ tak rychle a že to jde i na tak krátké vzdálenosti, jako je z patra do patra.“ Nechápavě na mě pohlédl. Připadala jsem si celkem pitomě.

„Nebo to, že najednou vypadáš jako člověk, když si ještě před chvílí vypadal jako démon.“

„To, jak mě vnímáš je způsobené tím, jestli tě Sféra přijala nebo ne. Když jsi mě viděla jako démona, ještě si sem nepatřila.“

„A teď už jo?“

„Ano. Teď už patříš do Sféry. Nejseš člověk, ale ani démon. Nevím, co jseš. Myslím, že to neví nikdo. Asi se v tobě nějak promítly dřívější prohřešky tvých předků,“ usmál se. Mně to zase tak vtipné nepřišlo. „Při vstupu do Sféry se to v tobě probudilo. Do té doby si zdejší obyvatele viděla jen v jejich démoní podobě. Teď už tě Sféra přijala a můžeš se v ní volně pohybovat. A taky na věci tady můžeš pohlížet tak, jak je to pro tebe přijatelnější.“

„Jo, to zní dobře.“ Skončila jsem s otíráním zaschlé krve a právě jsem se chystala opatrně vyndat úlomky Damienova obojku, které se mu do tváře zabodly.

Nejsem v tomhle zrovna zběhlá, takže jsem asi nebyla moc šetrná, ale Zack nevydal ani hlásku. Nakonec jsem mu to ještě vyčistila vodkou. Myslím, že to asi nebylo potřeba, ale byl to prostě zvyk.

 

„Mrzí mě to,“ zašeptala jsem, když jsem skončila s čištěním rány. „Myslela jsem si, že vám pomůžu a neposlechla jsem tě. Kdybych to neudělala, mohli jste Breda dostat a…“

„Neobviňuj se. Jestli je to něčí vina, pak Bredova.“

„Ale…“

„Žádné ale.“ Chytil mě za bradu a donutil mě, podívat se mu do očí. „To Bred ho srazil do té trhliny, ne ty. Jasné? Kdybys tady zůstala, mohlo to dopadnout jinak, ale já o tom pochybuju. Nedostali bysme ho. Byl prostě moc silnej. A měl štěstí…,“ dodal.

„Co teď ale budeme dělat?“

„Ty nic. Ty zůstaneš doma. A já se podívám za starýma známýma dolů do pekla a zjistím, co by se dalo pro Damiena udělat. „

„Chci jít s tebou!“

„Ne!“ Tón jeho hlasu byl nesmlouvavý.

„Budeš muset Breda zabít?“

„Ano.“

„Proč? Řekni, co za to bude? Vykoupení?“

Usmál se. „Jo, kdysi jsem za to chtěl vykoupení. Ale teď za to bude něco cennějšího. Za zabití Breda a za to, že odtamtud dostanu Damiena…“

„Věděla jsem, že bys nic nedělal jen z dobroty srdce,“ řekla jsem, ale nemyslela jsem to vážně. Mělo to být spíš odlehčení, ale zjevně to nezabralo.

Zack se po mně podíval tak neskutečně ublíženým pohledem, až mě to zaskočilo. „Kdybys jen věděla, proč to dělám, nikdy by si tohle neřekla,“ zašeptal. „Nebo spíš, kdybys věděla, kvůli komu to dělám…“

Srdce se mi divoce rozbušilo.

„Riso,“ povzdechl si a pohladil mě po tváři.

Odkašlala jsem si. „Ale Breda nedokážeš zabít s tím obojkem… Jak se ho chceš zbavit?“

„Něco už vymyslím.“

„Já bych možná o něčem věděla…“ Zack se po mně podezřívavě podíval. „Vzpomněla jsem si, jak to dopadlo na tom hřbitově, když jsi mě políbil…“

„Na tohle ale polibek stačit nebude.“

„Já vím,“ zašeptala jsem a sedla si mu na klín. Překvapeně zamrkal.

„Riso…“

Nenechala jsem ho to doříct a jemně jsem mu položila prst na rty.  „Po tom všem co se stalo a co jsi mi tady teď naznačil…“ Radši už jsem nic neříkala a políbila ho.

***

Mám-li být upřímná, představovala jsem si sex s démonem trochu jinak.

Když jsem Zackovi řekla, že jsem spala s Damienem, lhala jsem, aby žárlil… Nevím proč, ale měla jsem nějak zažitou představu, že jsou démoni hodně vášniví. Tak tahle představa velice rychle vzala za své. Zack byl něžný, až příliš něžný. Asi bych za to měla být vděčná, ale po třech letech, kdy jsem na něj pořád tak trochu čekala a snila jsem o něm…, jsem prostě čekala něco jiného.

 A jakoby to nestačilo, najednou se odtáhl, slezl z postele… a zmizel. Zůstala jsem jen tak ležet na posteli.

Tohle…, no to snad… To bylo tedy hodně ponižující… a deprimující. Zabořila jsem tvář do polštáře, abych nezačala zuřivě křičet. Tohle se může stát jenom mně! A jenom se Zackem!

Vztekle jsem slezla z postele a začala se oblékat. Mezi tím jsem akorát podrážděně vrčela značné množství kleteb a urážek. Zack zřejmě nikdy neslyšel o hněvu neuspokojené ženy – jeho chyba.

Zrovna jsem sbírala ze země poslední kuse oblečení, když mě Zack zezadu objal.

„Nech mě,“ zpražila jsem ho a vysmekla se mu.

„No tak,“ snažil se mě uchlácholit a znovu mě objal. Měl teď jiný hlas, hlubší a… svůdnější. Dost – jsem přece naštvaná!

„Nech toho. Bylo to od tebe teda pěkně…“ Ale zbytek mých výčitek zanikl ve slastném povzdechnutí, když mě Zack začal líbat na krku a jednou rukou mi zabloudil do výstřihu.

„Co kdybychom to dotáhli do konce?“

„Ne, Zacku…“ Můj odpor se definitivně rozpadl. Asi to bylo tím, že jsem ani nechtěla být naštvaná.

Otočila jsem se a začala ho taky líbat. Neuniklo mi, že zase nějak zmohutněl. Ale proč zmizel, mi došlo až ve chvíli, kdy jsem ho políbila na krk – neměl démonský obojek. Veškeré spojitosti by mi asi došly, kdybych se jimi chtěla zabývat, ale já na to zrovna neměla pomyšlení.

Chtěla jsem vášeň, tak teď jsem ji dostala…

Opět jsem si musela poupravit názor na démony: jsou vášniví a taky neúnavní. Nevím, jak na tom byl Zack, ale když jsem mu usínala v náruči, měla jsem na tváři spokojený úsměv.

 

Když jsem se probudila, byla ještě tma. Pak mi došlo, že jsem ve Sféře a že tady je tma vlastně pořád…, jsem u Zacka. Otočila jsem se na druhý bok a zjistila, že jsem strávila noc s pořádným… démonem. Každá jiná by si oddychla, že to přežila a okamžitě by vzala do zaječích. Ale já ne. Já se k němu naopak přitulila a na tváři se mi zase objevil spokojený úsměv. Zack jen tiše zamručel a objal mě.

Leželi jsme tak do té doby, než mi začalo kručet v břiše.

„Asi bys měla něco pojíst,“ usmál se.

„Ne, já to vydržím,“ zaprotestovala jsem a zavrtala se hlouběji do peřin.

„To teda ne!“

Vytáhnul mě nekompromisně z postele. Díky tomu jsem si všimla, že jsem si ze včerejší noci odnesla pár modřin.

„Podívej, cos mi udělal. Jseš teda pěkný zvíře.“

„Děláš, jako by se ti to nelíbilo,“ usmál se a objal mě.

Oblékla jsem se a na snídani si radši zašla k sobě do bytu, protože se potvrdila má obava, že Zack doma nic k jídlu nemá. Odpoledne jsem se zase vrátila do Sféry. A hned jsem věděla, že naše idylka skončila dřív, než vůbec začala.

  „Co to děláš?“ zeptala jsem se ho podezřívavě, když jsem si všimla připravených věcí na stole.

„Chystám se sestoupit do pekla, a tak hledám věci, který by se mohly hodit.“

„Ty tam chceš jít už teď?“

„Čím dřív, tím líp.“

„Ale…“

Nenechal mě domluvit a chytil mě za ruku. „Neboj, nic se mi nestane. Vyřídím to jednou pro vždy.“

„A musíš zrovna teď,“ zamručela jsem a objala ho.

„Tohle je nátlak,“ usmál se a dlouze mě políbil. Pak se ale odtáhnul a vrátil se k přípravě.

„Půjdu s tebou.“

„O tom už jsme se bavili – nepůjdeš.“

„Jestli mě nevezmeš s sebou, tak se za tebou jednoduše vydám na vlastní pěst,“ prohlásila jsem.

Zack si rezignovaně povzdechl. „Proč mi tohle děláš? Nemůžeš tady prostě zůstat a v klidu počkat, až se s Damienem vrátíme?“

„Mám o tebe strach a nebudu stát stranou, s tím nepočítej.“

Zack mě objal a políbil do vlasů. Byl to souhlas. Sice jsem ho vydírala, ale byla jsem ráda, že mě vezme s sebou. Tady bych se strachy zbláznila.

„Stejně tam nic nezmůžeš, ale co s tebou mám dělat?“

„Mám si dojít pro nějaký věci?“

„Ne, nebude toho potřeba moc,“ ukázal na změť látek na stole. Ukázalo se, že pod nimi leží schovaný velký obouruční meč. V hrušce jílce byl drobný kámen, jehož barvu jsem nedokázala určit. První záštita byla menší a vroubkovaná. Uprostřed čepele byl kanálek na odtékání krve. Zack meč bez problému vzal do jedné ruky. Udiveně jsem pozvedla obočí.

„Brandon byl rytíř víry a tohle byl jeho meč,“ vysvětlil Zack a zkusmo jím máchl ve vzduchu. „Pobil jím spoustu nepřátel a teď s ním sám pojde,“ dodal a v hlase mu zněla nenávist. „Vyrazíme,“ pobídnul mě.

„Nemám připravený žádný kouzla!“

„Máš aspoň nějaký u sebe?“

„Jo, nosím je všude s sebou. Ale jsou jen na moji ochranu.“

„To bude bohatě stačit.“

Dál jsme to už nerozebírali. Zack pokynul směrem ke dveřím. Otevřela jsem a venku na mě dýchla nepříjemně vlezavá, našedlá atmosféra okolí. Ohlédla jsem se, abych zjistila, jak Zackův dům vlastně vypadá. Nebyla jsem překvapená, když jsem viděla napůl rozbořenej rodinnej domek. Tady všechno vypadá tak nějak pochroumaně…

 

Zack neomylně zamířil do změti uliček mezi podobně rozpadajícími se domy, jako byl ten jeho. Mně celé okolí během chvilky splynulo a v životě bych se nedokázala sama vrátit. Musela jsem ale připustit, že čím dál jsme byli od Zackova domu, tím méně tu bylo mlhy a barvy začaly být o něco jasnější. Ovšem polorozbořené stavby přetrvávaly.

Čas od času jsem si všimla nějaké podezřele vypadající postavy, jak se ukrývá ve stínech, ale na démona, který byl v tuto chvíli mým průvodcem, si žádná z nich netroufla. Zack se tvářil, že je nevidí, a rychlým tempem šel dál. Měla jsem co dělat, abych mu stačila. Několikrát jsem za ním musela popoběhnout.

Když těchhle existencí začalo valem přibývat, přestala jsem si Sféru prohlížet a radši jsem se držela co nejblíž u Zacka.

 

V jednu chvíli jsme procházeli kolem nějakého chrámu. Ta stavba se mi zdála povědomá. Zastavila jsem se, abych si ji lépe prohlédla. Nad schody se něco mihlo. Udělala jsem pár kroků zpátky. Ta věc se začala plazit směrem ke mně. Nevím přesně, co to bylo za druh nelidské bytosti. Zčásti to byl had a zčásti žena. Plazila se a zároveň se přitahovala rukama. Ptala jsem se sama sebe, jestli by pouhé plazení nebylo rychlejší.

K bližší prohlídce jsem (naštěstí) nedostala příležitost, protože když se vedle mě objevil Zack, hadí postava se odplazila pryč se zlobným syčením.

„Dávej si pozor a nezůstávej pozadu,“ upozornil mě.

„Měla jsem pocit, že tu budovu znám. Určitě jsem ji už viděla!“

„To je možné. Je to chrám démona Herpetia. V antice to byl známý bůh podsvětí.“

„No jistě! Proto ty hadí ženy – Herptily – jeho strážkyně. Ale co dělá jeho chrám tady?“

„Někdy, když je démon opravdu silný, dokáže na čas přenést odraz něčeho ze Sféry do lidského světa. Pokud je uznávaný a jeho moc přetrvává, zůstává ten odraz dokonalý – ve vašem světě je reálný. Ale když démon začne slábnout, odraz se rozplyne a ta věc prostě zmizí. A stejné to bylo s Herpetiovým chrámem.“

„A já myslela, že zaniknul při zemětřesení,“ ušklíbla jsem se. Dějiny se vážně hrozně překrucují. Ale koho by napadlo, že bůh podsvětí je ve skutečnosti démon a jeho chrám je vlastně jen iluze pro nás nebohé smrtelníky?

 

Ztratila jsem dokonale pojem o čase. Šli jsme hodinu, dvě, tři? Nevím, ale začínala jsem být unavená. Zack si to rázoval pořád dál a ani na chvíli se nezastavil. Na mě to bylo už nějak moc.

Chtěla jsem ho požádat, jestli bysme nemohli na chvíli zastavit, abych si odpočinula, když jsem si všimla, že okolí opět halí slabý mlžný opar. Ovšem tohle byla úplně jiná mlha, než ta u Zackova domu. Byla podivně načervenalá. Teprve když jsem se pořádně rozhlédla (z důvodu ochrany vlastního zdraví jsem si okolí radši neprohlížela a šla pořád dál jak kůň s klapkama na očích), všimla jsem si, že šeď a následné slabé náznaky barev, začínají ustupovat všemožným odstínům červené.

Zjevně jsme už byli skoro na místě – všichni pekelní démoni mají barvu v odstínech červené. Zavětřila jsem – jo, začínala tu pořádně smrdět síra. Už není nejmenších pochyb…

Nevím, asi bych měla být ráda, že z toho Damiena dostaneme (Nic jiného jsem si nepřipouštěla!), ale začal se mě zmocňovat nepříjemný pocit, který se dostavoval pokaždé, když jsem si něco takhle vydupala – a sice že oni asi ostatní věděli, proč mi to rozmlouvali.

Okřikla jsem se. Přesně takhle jsem uvažovala přede dvěma dny v Clavu, a jak to dopadlo?! Bred není nic jinýho, než přerostlej, sírou smrdící démon, kterýho odpravíme…!

 

Mlha začínala houstnout. Před námi se pomalu začala rýsovat nějaká budova. Byla snad v ještě horším stavu než ty ostatní. Všimla jsem si oprýskaného vývěsního štítu – Hostinec U Rohatého býka.

„Hospoda?“ zeptala jsem se pobaveně. „Čekala jsem, že vstup do pekel bude stylovější.“

Zack se mému pokusu o odlehčení situace usmál.

Beze slova jsme vešli do hostince. Nikde nikdo. Nábytek vypadal neudržovaně. Neodvážila bych se tady ničeho dotknout ze strachu, aby se to nerozsypalo na prach. Nechápu, proč si démoni vždycky zakládají na týhle image, jsme tak zlí, všechno ničíme, nikde nenecháme kámen na kameni.

Prošli jsme místností, která kdysi zřejmě byla hlavním sálem, dozadu do kuchyně. Byly tam schody vedoucí dolů. Nevypadaly zrovna bezpečně. A moc povzbudivě nepůsobila ani rudá záře vycházející odtamtud. Byla to přesně taková záře, která se objevila v Clavu, když Bred vytvořil trhlinu, do níž pak strhnul i Damiena. No nedá se svítit, musíme tam…

 

Schody byly překvapivě dost široké, takže jsem po chvíli přestala mít strach, že se z nich skutálím. Vyústily v chodbě, která vedla na obě strany od schodiště. Zack neomylně zamířil doleva.

Zpočátku šel hodně ostražitě, ale když jsme sešli už další dvě schodiště a prošli dvě podobné chodby, přestal se neustále ohlížet a šel mnohem sebevědoměji. V pochvě připevněné na zádech měl Bredův meč. Jistě, bylo to asi praktičtější, ale nedokázala jsem si představit, jak bude tasit…

Přestala jsem počítat, kolikrát jsme odbočili, kolik chodeb jsme prošli a kolik jsme překonali schodišť a mostů vedoucích přes podivné pukliny v zemi. Velice brzy mi došlo, že je to určitý druh labyrintu. Jen málokomu by se tudy podařilo dostat až do pekel, ale Zackovi se to podařilo. A ne jednou.

Myslela jsem, že nám cestu budou znepříjemňovat démoni a jiná havěť, ale zatím se nic neukázalo. Zack to zpočátku zjevně také očekával, ale asi ho to nepřekvapilo tak jako mě. Vsadila bych se, o co chcete, že kdybych mu viděla do tváře, měl by na ní spokojený úsměv.

 

Zničehonic se před námi z mlhy vynořila obrovská kovaná brána. Jelikož jsem z ní viděla jen několik ozdob a spodní panty, vzhlédla jsem, abych zjistila, jak je vysoká. Vzhledem k tomu, že jsem dohlédla sotva k druhým pantům – zbytek se ztrácel v mlze, která se tady držela u stropu –, byla asi dostatečně velká.

„To už jsme na místě?“ podivila jsem se. „Vždyť jsme cestou nepotkali ani živáčka.“

„Buď ráda.“

„Já jsem ráda, to mi věř, jen jsem tím chtěla říct, že je to podezřelý…, přinejmenším.“

„Proč obětovat svoje lidi, když to může jít i po dobrém?“

„Myslíš, že to půjde po dobrém?“

Zack se usmál. „Ne, ale rozhodně tu bude pokus o vyjednávání.“

„To se tě tak bojí, že se s tebou chtějí vždycky dohodnout?“

Mrknul na mě. „Jsem dost nevyzpytatelnej.“

Na tom něco je…

 

Brána se začala otvírat. Navzdory její velikosti se otevřela zcela neslyšně, takže jsem najednou překvapeně zírala do přijímacího sálu, jinak se to označit nedalo.

„Zachariáši, rád tě opět vidím,“ ozval se hlas odněkud z místnosti.

„Nesdílím tvé nadšení.“

Konečně jsem se pořádně rozhlédla a zjistila, kdo to promluvil.

V jednom rohu místnosti seděl na nádherně vyřezávaném křesle, stylizovaném do podoby dvou hadů…, kdo vlastně? Slovo Ďábel se tady vyloženě nehodí, protože s rohatejma potvorama, které se potulují kolem, neměla tahle postava nic společného. Byl to vysoký hubený chlap, vzhledem kolem třiceti. Na sobě měl dokonale padnoucí oblek. Ruce spíš připomínaly pařáty, ale nehty (drápy) byly pečlivě upravené. Dlouhé blond vlasy měl stažené černou stuhou, jako by vypadl z jiné éry. Jeho kůže měla nádech do červena, ale nemohla jsem si být jistá, vzhledem k všudypřítomné červené mlze. Nápadné ale byly oči. Neměl bělmo. Jeho oči byly černé a uprostřed měly jen nepatrnou bílou zorničku.

„Koukám, že jsi přivedl návštěvu. Rád tě poznávám, Riso. Hodně jsem toho o tobě slyšel.“ Vstal a nabídl mi ruku. Nepřijala jsem ji. Netvářil se nijak dotčeně. „Jistě jsi přišel pro mého syna. Ale je ti doufám jasné, že ti nedovolím odvést ho s sebou, když jsem se s ním konečně zase po tak dlouhé době setkal. Miluji rodinné sešlosti!“

„Ušetři nám oběma čas a nech si svou falešnou vřelost. Řekni rovnou, co máš za lubem, když jsi nás nechal dojít až sem.“

Úsměv z tváře vládci pekel okamžitě zmizel. „Dokážeš vždycky všechno zkazit! Chceš všechno hned. Vůbec ses nepoučil,“ zakroutil smutně hlavou. „Chci ti nabídnout dohodu.“ Odnikud se před námi objevila dvě křesla. Zack ho přijal. Po chvilce zaváhání jsem následovala jeho příkladu.

„Mám obavu, že mi nemáš co nabídnout.“

„Nedělej unáhlené závěry,“ napomenul ho pekelník. „Zapomínáš, že já vím o všem, co bratr podnikne, tedy téměř o všem. Takže ho můžu lehce přeplatit.“

„Bratr?“ vykulila jsem oči.

„No jistě, maličká. Co jiného by dokázalo rozpoutat boj takových rozměrů jako je boj mezi Dobrem a Zlem, než bratrská rivalita?!“ usmál se shovívavě, jak by mluvil k malému dítěti. Na tom něco bylo. Rivalita? Spíš nenávist…

Založil si ruce na prsou a pokračoval v rozhovoru se Zackem. „Takže, kde jsme to skončili?“

„U toho, že nabídneš víc.“

„Aha, jistě. Vím, o co ti jde a musím říct svůj názor – je to politováníhodné plýtvání mocí, kterou máš. Díky své silné vůli jsi jeden z mých nejlepších výtvorů.“

„Nejsem tvůj výtvor!“ procedil Zack skrz zuby.

„Oh, promiň. Až tak daleko má fantazie nesahá, to máš pravdu. Stvořil ses sám, což je možná ještě lepší.“ Nebyla v tom žádná ironie. „Ale i tak je to mrhání!“

„Mluv k věci!“

„Vím o všech tvých pokusech dojít odpuštění a věř, že byly marné. Vím také o všech dohodách, které jsi uzavřel, nebo jsi měl v plánu je uzavřít, s mým bratrem. Tudíž je nasnadě, že vím i o té poslední. Nabízím ti toto: daruji ti život, po kterém toužíš. Budeš člověkem, tak jak si přeješ, řekněme… do její smrti. Pak se vrátíš do mých služeb.“

„Nepřijímám. Do její smrti taky může být několik pouhých okamžiků. Znám to tvoje slovíčkaření. Už jsem se hodněkrát spálil a nebudu riskovat.“

Pán pekel se usmál tak, že bylo hned jasné, že Zack trefil hřebík na hlavičku. Měla bych si konečně přiznat, že jsem se právě stala předmětem obchodu…, klíčovým předmětem.

Bylo ticho. Ti dva si dlouhou dobu hleděli do očí. Měla jsem podezření, že spolu stejně vedou rozhovor, jen nechtějí, abych ho slyšela.

„Už tak máš příliš mnoho dohod se silami, na které nestačíš, teď už nemůžeš nic ztratit.“

Zase ticho. Tentokrát bylo podstatně delší.

„Dobře, dohodnuto. Dám ti život a ty mi necháš syna. Nechám tě bojovat s Bredem a pokud vyhraješ, už se nebudeš míchat do mých záležitostí. Ale jak zařídíš, aby tě po Bredově smrti bratr ihned nepovolal k sobě?“

„To už není tvoje starost.“

„Tak tedy dohodnuto.“

„Dohodnuto.“ Podali si ruce a já cítila, jak kolem zavířila magie. Nevěděla jsem sice, o co přesně se jedná, ale očividně to bylo nějaké zpečetění jejich úmluvy.

 

Ďábel začal s přivoláváním. Zack se naklonil ke mně.

„Máš ještě komunikační krystal?“

Přikývla jsem. „Mám se s jeho pomocí pokusit najít Damiena?“

„Chytrá holka. Až to skončím s Bredem, pošli mi obraz místa, kde je. Přenesu nás tam a dostanu nás ven. Hned ho vezmeme k mnichům a necháme mu udělat stejnej obojek, jako jsem měl já. Pak už se sem nebude moc vrátit jinak, než ze svobodný vůle.“

„Ale já neumím ty mentální obrazy…“

Pohled, který na mě Zack upřel, jasně říkal, že už to umím. Nepřela jsem se. Opatrně jsem vyslala první sondu…

 

„Volal jsi mne, můj pane?“ ozval se nově příchozí. Ďábel místo odpovědi ukázal na Zacka.

Bred zjevně nevěřil vlastním očím. „Ty?“

„Zdravím, příteli,“ pozdravil Zack ironicky.

„Pane, proč jsi…“ Ale nedořekl. Z výrazu jeho tváře bylo znát, že mu došlo, proč byl povolán. Uvědomil si, že byl právě vyměněn za silnější figuru ve hře. Opět mezi Bredem a Ďáblem proběhla nějaká výměna informací a pak se oběma naráz objevil na tváři škodolibý výraz, který se mi vůbec nelíbil – nevěstil nic dobrého. Zack si toho evidentně nevšiml, připravoval si Bredův meč.

Neušlo mi, že si jsou velice podobní, vlastně byli téměř stejní. Nemohla jsem uvěřit tomu, že oba kdysi bývali andělé.

 

Zack vzal meč a silným úderem ho zarazil mezi dva kameny zhruba uprostřed místnosti. On i Bred od něj stáli stejně daleko.

„Slibuju, že to bude rychlý.“

„To ano,“ souhlasil Bred a rozběhnul se k meči. Zack byl rychlejší. Byl u meče o pár vteřin dřív a odstrčil od něj Breda, který po něm už natahoval jeden ze svých pařátů. Než ale sám stihnul meč vytáhnout, Bred ho strhnul na zem.

Já ale měla jiné starosti. Musela jsem najít Damiena. Na volání přes krystal nereagoval, což mě nijak nepřekvapilo. Snažila jsem se upnout veškerou svou moc na to, abych ho našla čistě za pomoci své mysli. Démoni se mezi sebou takhle dokázali dorozumět, tak proč bych to neměla zvládnout já?!

Propátrávala jsem svou myslí celý podzemní labyrint pekel. Narážela jsem na spoustu zvrácených myslí démonů a jiných potvor, které to tady dole považovali za domov. Překvapilo mě, že jsem si jich nevšimla, když jsme šli sem, protože teď pro mě jejich přítomnost byla naprosto zřetelná. Pořád se mám co učit…

Neodvažovala jsem se žádnou z těch myslí oslovit, aby to náhodou hned nešla někomu říct. Začínala mě bolet hlava, ale pořád jsem hledala dál, hlouběji v labyrintu.

Konečně jsem narazila na mysl, která se nezdála tak zkažená jako všechny ostatní, ale nemohla jsem se k ní dostat blíž. Snažil jsem se k ní přiblížit co nejvíc, ale vždycky jsem narazila na odpor.

Už jsem to pomalu vzdávala, když se mi v hlavě ozval Damienův hlas.

„Riso?“

„Damiene!“

„Proboha, co tady děláš?! Koukej hned zmizet!“

„Vydrž, jdeme pro tebe. Za chvíli jsme…“ Tok mých myšlenek přerušil výkřik. Lekla jsem se, že je to Zack. Vůbec jsem nedávala pozor, co se děje, byla jsem plně soustředěná na hledání Damiena.

K mojí úlevě to nebyl Zack, kdo vykřikl. Boj se přesunul těsně vedle vyřezávaného křesla našeho hostitele. Přišla jsem blíž, abych viděla, co se děje.

 

Zack bodl Breda takovou silou, že teď vězel meč v jeho těle až po první ozubenou záštitu. Být probodnut skrz naskrz, to by nemusel přežít ani démon jako Bred. Ten se teď s prosbou o pomoc podíval na svého pána… Marně, Ďábel nehnul ani brvou a celé to nezúčastněně pozoroval. Vypadalo to, jako by o něčem přemýšlel.

Bred klesl na kolena. Zack ale pořád držel meč za jílec, takže nedovolil, aby se Bred zhroutil úplně na zem. Pohlédli si do očí.

„To tys nás do toho zatáhnul!“ vyčetl mu Bred. „A teď se snažíš odčinit něco, co už nelze vzít zpět. Blázne!“ Jeho hlas měl znít pevně, ale místo toho pomalu slábnul. Umíral, konečně.

Nevěděla jsem proč ho Zack nedorazí. To se opravdu vyžívá v pomalé smrti svých nepřátel? Přišla jsem ještě o kus blíž a zůstala stát s pusou dokořán.

Bred se začal měnit. Pomalu mizely rohy, černá kůže světlala a oči získávaly původní barvu. Z pařátů se opět staly lidské ruce a tvář nabyla rysů poměrně sympatického čtyřicátníka. Křídla se změnila na bělostné andělské perutě.

Teď už jsem věděla, na co Zack čekal. Stála jsem vedle něj a pozorovala, jak se z démona Breda stával anděl Brandon. Ale i tahle křídla se pomalu vytrácela.

„Nikdy nezískáš to, po čem toužíš. Bylo ti to odepřeno už před staletími, jen ses s tím nedokázal smířit. Teď trp za své zrady, trp za nás za všechny!“ škodolibě se usmál a z úst mu vytekl pramínek krve.

Zack vytáhnul meč z měnícího se andělského těla. Ještě předtím, než se Brandonovo tělo zhroutilo na zem, mu setnul hlavu. Nejbližší okolí – mě, Zacka i pekelníka sedícího stále na svém křesle, postříkala světlá krev tryskající z rány. Pak bezhlavé tělo dopadlo na zem a krev nám začala stékat k nohám.

Rukávem jsem si vytřela krev z očí. Zack mě chytil za ruku. Ihned jsem pochopila, že jsme na odchodu a poslala jsem mu obraz místa, poblíž něhož jsem našla Damienovu mysl.

„Tak, to bychom měli,“ promluvil Ďábel a podíval se na mrtvolu svého bývalého služebníka. Ta se okamžitě rozpadla a nezbylo po ní ani památky. Podlaha krev lačně vpila do sebe a během několika vteřin nebylo poznat, že tady před chvílí zemřel jeden z nejmocnějších démonů, jací chodili po téhle zemi. „Tím je to skončeno.“

„To bych neřekl,“ zašeptal Zack. Pevněji stiskl mou ruku a během mrknutí oka jsme byli v nějakém tunelu pekelného labyrintu.

Zack vyslal svoji sondu.

„Tudy!“ ukázal do jedné z postraních chodeb a bez dalších okolků mě vtáhnul dovnitř.

 

Bloudili jsme, o tom nebylo pochyb. Pořád jsme chodili kolem dokola jednoho podivného skalního výstupku.

„Musí tady někde být!“ vztekal se Zack. Začínala jsem být nervózní, protože se odevšad ozývaly divné zvuky – chichotání, skřeky a nechutné pleskání. Zřejmě nás někdo začal hledat.

„Jseš si jistá, že to bylo tady?“ zeptal se mě.

„Jo, jsem. Ale měla jsem zpočátku problém jeho mysl vycítit, něco tomu bránilo.“ Zack si povzdechl. Zřejmě nad tím, že jsem mu tohle neřekla hned. Položil ruku na stěnu chodby a opatrně jí přejížděl sem a tam. Bezvýsledně. Zkusil to ještě na několika místech.

Konečně se zastavil. „Tohle musí být ono, jinak se zblázním!“ Ještě jednou místo zkontroloval. „Ukaž mi ty tvoje zásoby kouzel,“ vybídnul mě. Sáhla jsem do váčku, který jsem měla pořád připevněný na pásku, a vytáhla svazek hliněných destiček. Zack si je chvíli prohlížel, pak si tři z nich vzal a sevřel je v dlani, zbytek mi vrátil. Zhluboka se nadechl a udeřil pěstí do místa, které předtím dvakrát zkontroloval.

Měla jsem pocit, že slyším, jak destičky zapraskaly. Uvolnila se z nich magická energie, která společně se Zackovou ránou vytvořila ve stěně chodby trhlinu. Zack do stejného místa udeřil ještě dvakrát. Konečně se trhlina vydrolila a z druhé strany se ozval Damienův hlas.

„Co vám trvalo tak dlouho?“

„Co kdybys mi radši pomohl, místo toho žvanění?“ odsekl mu Zack a znovu se pustil do stěny. Z druhé strany se ozývaly podobné zvuky. Teď, když už byla stěna narušená, nebyl pro ně problém ji během chvíle úplně rozbít. Damien se protáhl k nám přes vrstvu suti.

„Díky,“ zahučel.

„Na to bude dost času potom. Teď se odsud musíme co nejrychleji dostat. Potřebuju, abys mi trochu pomohl.“ Zack v rychlosti vysvětlil, co má v plánu. Damien souhlasil a dali se společně do práce.

Abychom se odsud dostali, musela se vytvořit silná trhlina v realitě. A ani jeden z nich by to sám nezvládnul. Musela být pořádně dostatečně velká, aby nás dostala až ven ze Sféry, a taky musela vydržet dost dlouho na to, abychom prošli v pořádku skrz.

 

V chodbě se objevil první démon – Stopař. Stihla jsem ho zabít, ale hned za ním se objevil další. Táhle zavyl, čímž přivolal další démony. Za chvíli nás tady obklíčí!

„Nechtěli byste s sebou hodit? Začíná tu být docela těsno!“

Zabila jsem další dva Stopaře a jednoho Impa, ale pak se v chodbě objevil Braský démon. Na toho už sama stačit nebudu.

„Pánové, dělejte!“ Pokusila jsem se aspoň o nějaký magický útok. Naštěstí to vyšlo a démon zaskučel, když se mu na těle objevily spálené puchýře. Odradilo ho to jen do té doby, než mu přišla posila. Rozběhli se směrem k nám…

Zrovna jsem si představovala, jak tady čas vybělí moje ohlodané kosti, když mě Zack popadnul za ruku a vtáhnul mě do vytvořené trhliny.

Dopadli jsme do parku. Všude kolem byla tma a klid. Tak aspoň v tomhle jsme měli štěstí. Trhlina se začala pomalu uzavírat. Oddychla jsem si. Ale ne na dlouho.

Trhlinou sem ještě stihnul vpadnout jeden Braský démon. Druhý se o to pokoušel taky, ale nebyl dostatečně rychlý a trhlina se zavřela. Do parku tak dopadla jen jeho hlava a kus trupu s jednou rukou. Nezdálo se, že by druhému démonovi nějak vadilo, že přišel o parťáka.

Damien se Zackem se na něj vrhli. Netrvalo jim to dlouho a povalili ho na zem. Zčásti proměněný Zack mu s nechutným křupnutím zlomil vaz.

„Měla by ses vrátit ke mně, budeš tam v bezpečí.“

„A kam jdeš?“ zeptala jsem se unaveně.

„Musíme tady s Damienem vyřídit ještě jednu věc.“

„Zacku…“

„Neboj. Vezmu ho k mnichům, kteří pro mě vyrobili obojek na spoutání démona, který ve mně je. Už jsem to s nimi dohodnul.“

„Ty si ho taky necháš zase dát?“

„Měl bych, ale nevím, jestli se to vyplatí…“

Pochopila jsem, jak to myslel, a musela jsem se usmát.

„Tak snad se dokážeš ovládat,“ zašeptala jsem. Usmál se a pak i s Damienem zmizel. Rozhlédla jsem se, jestli někdo nejde kolem, a pak jsem taky prošla do Sféry.

 

k

 

Pán démonů seděl na svém křesle a čistil si jeden ze svých pečlivě upravovaných nehtů. Kus od něj se zhmotnila postava.

„Konečně ve své pravé podobě, bratře.“

„Před tebou nepotřebuji žádnou iluzi,“ usmál se nově příchozí a odhalil tak řadu špičatých zubů. Vypadal úplně stejně jako muž sedící na křesle jen s jediným rozdílem – jeho oči byly bílé s červenou zorničkou.

„Odvedl jsi svou práci skvěle,“ pochválil ho bělooký.

„Zajisté, jak jinak. Teď ještě, abys ty odvedl dobře svou práci.“

„Neměj obavy.“

„Právě, že mám obavy!“ zařval démon vztekle. „Ten bastard narušuje mé plány již příliš dlouho, tak mě ho zbav!“

„Kdyby jen věděl, jak moc ho nenávidíš, okamžitě by přijal tvou nabídku. Došlo by mu, že by ses naopak postaral o to, aby žila co nejdéle jen proto, aby ses ho na co nejdelší dobu zbavil…“

„Ale on tentokrát uvěřil tobě – takzvanému Dobru.“

„Není to první špatné rozhodnutí, které ve svém životě udělal, to mi věř. Ale ta hra je nyní mnohem zajímavější.“

„Já jsem dodržel svou část dohody – dostal jsi mého syna, navždy. Teď ty dodrž tu svou.“

„Brzy se dočkáš, můj černooký bratře…, brzy. Dodržet svou část dohody pro mě bude potěšením, neboť nad tebou získám navrch,“ usmál se spokojeně.

„Tak jdi a užij si své vítězství!“ Mávnutím ruky svého bratra poslal pryč. Pak prstem setřel kapku Bredovy krve, která ulpěla na opěradle jeho křesla, a slízl ji rozeklaným jazykem. „Nebude to na dlouho…"