Lovci zatracených 2 - Nevydařená lest

01.11.2009 19:24

Bylo ticho. Přemýšlel, to bylo zcela zjevné.

„Tak co, platí?“ zeptal se nervózní návštěvník. Opět ticho.

„Platí,“ odsouhlasil nakonec neznámý hlas trochu zamyšleně. „Dostaň ho jakýmkoli způsobem, pak ti dám normální život.“

„A můžu ti věřit? Posledně to nedopadlo tak, jak si sliboval,“ zachmuřil se host.

Hlas se uchechtl. „Z nás dvou jsem rozhodně ten menší zrádce.“

„Ale i tak zrádce,“ podotkl. Hlas na okamžik opět utichl.

„Já ho chci! Bude to můj cenný přírůstek do sbírky. Je to unikát! Dostaň ho pro mě a budeš žít.“

„Platí,“ přisvědčil vztekle. Nic jiného mu nezbývalo, jiné dohody by nedosáhl, to mu bylo jasné. Ale cítil v tom nějaký úskok, jak jinak. Věděl, že Jemu věřit nemůže, ať si kdo chce, říká, co chce.

 

k

 

Další úmorný den v práci. Celou hodinu jsem těm zabedněncům vysvětlovala, že nemůžou démona oddělat pistolí, a ještě teď se nemůžu zbavit podezření, že to stejně nepochopili. A přitom je to tak jednoduché: démona můžete zabít jen zbraní, která je stejně stará jako on, nebo ještě lépe – starší než on. A jelikož většina démonů přišla na náš svět v období starověku a hlubokého středověku, je ideální zbraň meč nebo nůž. A najít takovéhle zbraně nebo jejich části není žádná sranda!

V dnešní době se už žádní noví démoni neobjevují. Už tu jednou kdysi byli a jen tak si zase zaskočili na dovolenou nebo na lov z pekelných nížin. A jeden ten „inteligent“ se mě zeptal, jestli, když se ten démon objevil v pravěku, ho má ukamenovat… V pravěku se objevovali jen hodní démoni, vysvětlovala jsem trpělivě a přemáhala jsem nutkání dát mu pěstí. Na učitelku holt nejsem stavěná! Jo, přesně tak – učím démonologii.

Vykřikovala jsem, že nechci skončit jako učitelka a co ze mě teď je? Ale to bylo před třemi lety.  Od té doby se toho hodně změnilo. Vzhledem k mým zkušenostem s démony, jsem studium zdárně ukončila asi po dvou letech. Hned při předávání diplomů se mě zeptali, jestli tam nechci zůstat učit. Proč bych si měla složitě shánět práci, když mi ji někdo strčí až pod nos? A hlavně jsem potřebovala nějaké krytí. Jak jinak bych vysvětlila svůj život v luxusu? Lov démonů je mimo zákon, takže s pravdou jsem ven nemohla. Démony loví jenom specialisti a k těm ani jeden z nás nepatří. Jenže máme mnohem větší zkušenosti, takže aspoň tak rychle neumíráme…

 

Od oněch událostí v kostele uplynuly tři roky. Od té doby jsme do party nikoho nového nevzali. Jsem tam jen já, Ray, Damien a Jonas. Možná nám to teď klape líp než dřív. Každý z nás má víc prostoru, takže máme i bohatší zkušenosti. Kluci mě aspoň trochu naučili, jak bojovat, a když se nemůžu spoléhat na jejich ochranu, donutilo mě to víc se snažit.

Hodně jsem prohloubila svoje magické dovednosti a našla v sobě ještě několik dalších – z toho bylo pořádné nadšení. Zvládám teď běžná, jednoduchá kouzla i za pochodu a umím ještě jednu užitečnou věc. Naučila jsem se svojí vůlí hýbat předměty.

 

Dneska jsem byla na skleničce s Rayem a jeho přítelkyní. Našel si konečně stálou partnerku, za což všichni děkujeme bohu (nebo komu). Poslední dobou to s ním bylo nahnuté. Pořád vyl na měsíc, že nenašel žádnou, která by to s ním vydržela. Až se jednoho dne vyloupla v lese. Nikdy jsem nepochopila ty zvláštnosti vlkodlačích vztahů, ale zdá se, že tihle dva spolu už zůstanou.  Jonas s Damienem si ho pořád dobírají, jestli to dělají častěji ve vlčí nebo v lidské podobě. Snažím se je krotit, ale samotnou by mě to zajímalo.

Všichni říkají, že jsem se změnila. Že už nejsem taková jako dřív. Prý jinak mluvím, jinak se chovám…, asi už jsem trochu dospěla. Všichni už si dokonce zvykli na moje kabáty a stříbro. Dokonce i šéf to už skousnul. Ale udála se ještě jedna změna – přestala jsem nosit kontaktní čočky. Slyšela jsem teda spoustu protestů, ale nakonec to lidi vzali. Občas sice ještě někdo nadskočí, když mě vidí, ale jinak je to v pořádku. Proč bych se měla pořád schovávat?!

 

A teď si to konečně šinu domů. Jsem utahaná jako pes, ta sklenička vážně bodla!

Vybrat poštu, odemknout, zamknout, pověsit klíče na háček…, běžná denní rutina. Sundala jsem si boty na podpatku a zakopla je někam pod botník (zítra je určitě budu hledat). Kabát jsem nechala válet na zemi, stejně tak kabelku. Pustila jsem si muziku a neomylně zamířila do lednice pro něco k pití. Ani jsem si nerozsvěcela, nepotřebovala jsem to.

Mám teď krásný byt. Malá kuchyň, koupelna a ohromný obývák. V zadní části je velká postel s nebesy a tmavým povlečením. Všude je starožitný nábytek z mahagonu. A každého snad musela upoutat moje obrovská knihovna, plná starých a vzácných knih, většinou o démonech a věcech, co s tím mají něco společného. Spousta prvních (někdy i jediných) výtisků a rukopisů – samo sebou chráněno kouzly. Podlaha byla z lakovaného dřeva a přímo uprostřed obýváku byl nakreslen veliký pentagram – ideální místo na rituály. A měla jsem boží výhled do parku z francouzského okna.

Okno! Bylo dokořán, záclona se pohupovala ve slabém vánku.  Když jsem odcházela do práce, bylo stoprocentně zavřené!

Zavětřila jsem. Nikde nic. Došla jsem k oknu a zavřela ho. Pak jsem si všimla, že se na posteli něco pohnulo. Hned mi došlo, kdo to je. Kdo jiný by se mohl vplížit do mého bytu, aniž by spustil ochranná kouzla? Koho jiného bych necítila?

Zack…

 

„Vypadni!“ zavrčela jsem rovnou místo pozdravu.

„To je hezký uvítání po takový době,“ odpověděl nevzrušeně.

„Tři roky nejsou zas tak dlouho.“

„Jak pro koho,“ usmál se.

„Varuju tě, vypadni!“ zopakovala jsem. Cítila jsem, jak se ve mně hromadí vztek. Kdykoli jsem si vzpomněla na Zacka, dostala jsem neodolatelnou chuť někoho pořádně zbít. Nevím proč. Zabil sice Jonathana a Richarda, ale to mě netrápilo, nebyli to moji přátelé. Naopak, Richard byl zmetek a dobře mu tak! Ne, to zase ne, to už trochu přeháním. Možná to bylo tím, že se pokusil zabít mě. Nebo je pravda mnohem snazší a jenom mě vytočilo, že mě tady nechal a teď si sem nakráčí, jako by se nic nedělo!

„Nebo co?“ zeptal se pobaveně. A dost, pohár přetekl! Udělala jsem dva kroky a vlepila mu pořádnou facku. Překvapeně zamrkal. Plesk, dostal další.

„Jasně, máš právo se na mě zlobit,“ dodal omluvně.

„Zlobit?“ vyjekla jsem překvapeně. „Já nemám právo se zlobit. Já mám právo chtít tě zabít!“ cedila jsem skrz zaťatý zuby.

„Po tom všem se neukážeš, neřekneš nic na vysvětlenou a najednou tu sedíš po třech letech na mojí posteli!“ pokračovala jsem dál a začala do něj zuřivě bušit svými drobnými pěstmi jako správná hysterka. Neřekl ani slovo. Jen tam stál a nechal se mlátit.

Po chvíli mě to přestalo bavit, vztek ze mě vyprchal a já se najednou cítila hrozně vyčerpaná. Sedla jsem si na kraj postele. Zack si sednul přede mě na zem a tiše vyčkával. Zřejmě očekával další bouřlivou reakci. Ha, tak to teda ani omylem!

„Promiň,“ zašeptal do ticha. Znělo to upřímně.

„I kdybys chtěl, tak by ses mi nedokázal dostatečně omluvit do konce mýho života. Takže jak to tak vypadá, budu ti muset odpustit,“ snažila jsem se o odlehčení. Zackovi se viditelně ulevilo.

„Vážně mě to mrzí. Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo. Tvých přátel je mi líto,“ zamumlal.

„To už zpátky nevrátíš. Mrtvé nelze probudit k životu.“

„No, o tom bysme se mohli hádat…“

„Zacku!“ obořila jsem se na něj. Omluvně se usmál.

„Nech už těch planejch řečí! Je mi úplně jasný, že něco chceš. Proč jinak bys sem chodil?“ uhodila jsem na něj rovnou. Už zase z mého hlasu zaznívala hořkost a podráždění.

„Já ale…“

„Nech toho a vyklop to. Nikdo za mnou nepřijde jen tak – všichni vždycky něco chtěj. A pochybuju, že s tebou to bude jiný. Kdyby ses chtěl ukázat jako starej známej, nevlezl bys mi do bytu oknem. Slušný lidi totiž většinou předem zavolaj nebo přinejmenším zvoněj.“    

„No, já jsem nepřišel proto, že bych něco chtěl, ale spíš proto, abych vám pomohl.“

„A s čím? Neříkej, že tě trápí výčitky svědomí?“ zeptala jsem se sarkasticky.

„To ne,“ připustil bez rozpaků, „nevím, jak ti to vysvětlit.“

„Co třeba hezky od začátku?“

„Fajn. Dobro a Zlo, ty dva pojmy ti snad něco říkají?“

„Samozřejmě.“

„Dobře. Není žádným tajemstvím, že jsou to všechno jenom planý řeči a jde jen o odvěkej boj o nadvládu nad tímhle světem. Obě strany sbírají lidský duše, to za prvý. A za druhý, mají svoje vlastní pěšáky. Démony, jejich lovce, vrahy, diktátory a tak. Většinou jsou síly vyrovnaný, ale občas se to zvrhne.“

„Jak se to pozná?“

„Lehce. Pokaždý, když mělo navrch Zlo, byla nějaká válka.“

„No a co dál?“

„Nikdy nemůže definitivně zvítězit ani jedna strana. Dobro a Zlo jsou jen relativní pojmy. To, co jednomu přijde jako konání dobra, může pro druhého znamenat tu nejhorší noční můru. Jenže i když to obě strany vědí, tak se furt snaží mít aspoň trochu navrch.“

„A kdo má navrch zrovna teď?“

„Teď má plus mínus navrch Dobro.

„Takže budou snahy o to, zvrátit tuhle rovnováhu?“

„Jo. Dobro bez Zla nemůže existovat, ale obráceně to platí taky.“

„Takže přijde víc démonů?“ snažila jsem se z něj vymámit, co nejvíc informací.

„No, jak se to vezme…“ vykrucoval se. „Tu rovnováhu půjde snadno narušit už s těma kartama, který jsou v tuto chvíli rozdaný.“

„Zacku, tak už se…“ zarazila jsem se v půli věty a zavětřila sem. Rychle se k nám blížila nějaká potvora. „Stopař,“ poznala jsem ho podle smradu. Je to démon, kterej smrdí jak navlhlý pes.

„Sakra, Zacku, do čeho ses to zase zaplet?!“ vyjela jsem na něj.

„Do něčeho, co už trvá příliš dlouho,“ odpověděl spíš sám k sobě.

„Měl bys jít, a to hned,“ ukázala jsem ke dveřím a ty se sami otevřely.

„To nemá smysl,“ posteskl si a ukázal na svůj bok. Krvácel. „Mrzí mě to, myslel jsem, že jsem ho vyřídil.“

„Ty seš fakt idiot!“ rozkřikla jsem se na něj. Teď budu muset toho Stopaře zabít tak jako tak. Jakmile si jednou zapamatuje můj pach, už mě dokáže vyčmuchat všude, a to bych vážně nerada!

Přiskočila jsem k posteli a zpod polštáře vytáhla dýku. Chladná čepel se zaleskla ve světle lamp z parku. Blížil se, už byl skoro tady. Chtěla jsem něco říct Zackovi, ale ten mě už nevnímal.

 

Sklo se s řinčením rozbilo a do mého pokoje vpadnul čtyřnohý démon. Vypadal skoro jako pes, až na to, že na konci ocasu měl výrůstek. Tím Stopaři zkoumají pachy.

Pohybem ruky jsem před okno posunula skříň.

„Odsud se živej nedostaneš, ty zmetku,“ z mých úst to znělo jako příslib.

Stopař vyrazil do kuchyně, chtěl utéct dalším oknem. Pod nohy se mu připlet jeden stolek. Sotva se zvednul, vzala ho po psí makovici socha draka, která stála v rohu. Stopař se s kňučením svalil na zem. Jeho hlava náraz sochy asi nevydržela, protože sebou divně škubal. Přišla jsem k němu blíž a viděla, jak z něj teče nějaká černá tekutina, nejspíš krev. Milosrdně jsem mu vrazila nůž zezadu do krku. Byla to jistější rána než na srdce. Okamžitě se roztekl na nechutnou kaluž slizu.

„Fuj, kdo má ten hnus pořád uklízet?!“

„Páni. Koukám, že se toho dost změnilo.“

„Jo,“ zamumlala jsem přes rameno, když jsem sháněla kýbl a hadr.

„Musím přiznat, že se tě celkem bojím.“

„Dobře děláš,“ neodpustila jsem si.

 

„Zpátky k naší debatě. Podle toho, cos mi zatím řekl, jsem pochopila, že Zlo, promiň, ale je to fakt divný, takhle se o tom bavit…, se pokusí nějak narušit tu úžasnou odvěkou rovnováhu.“

„Mohla by sis laskavě odpustit ten sarkasmus?“

„Myslím, že ne. Tohle jsou věci, který jsou známý snad úplně všude. Četla jsem o tom asi milionkrát na všechny možný způsoby a ty mi to tady vykládáš jako největší tajemství vesmíru.“

„Ještě něco?“ zeptal se otráveně.

„Jo, co to znamená pro mě? Přijde válka, bude se objevovat víc démonů, začne vzrůstat kriminalita, přijde morová rána?“

„Věci jako morový rány používá Dobro, když tomu tak chceš říkat. A z válek taky většinou nakonec těží Dobro, i když se Zlo mezitím dost napakuje.“

„A proč by to Dobro dělalo?“ nechápala jsem.

„Paní chytrá najednou neví?“ rýpnul si. „Jseš snad už dost stará na to, abys věděla, že svět není ani černej ani bílej a že ve jménu dobra bylo napácháno stejný množství zločinů jako ve jménu zla.“

„Uznávám, moje chyba,“ kývla jsem na něj. Tohle byla vážně taky základní věc, která by mi asi po chvíli došla sama. Opatrně jsem mu omývala zakrvácený bok. Jako démon se Zack hojí podstatně rychleji, ale aspoň u toho nemusí být celý id krve – hlavně, když sedí na mojí posteli!

„Tak, jak to teda vidíš?“ zeptala jsem se znovu.

„Jak už jsem řekl, rovnováha půjde narušit už s tím, co známe.“

„To znamená, že Zlu jde o to, aby na svou stranu přetáhlo nějakou duši?“ nadhodila jsem zamyšleně. Zack souhlasně přikývl.

„Takže nejspíš někoho, kdo kope za nás…,“ přemýšlela jsem nahlas. Opět přikývnutí.

„Snad tím nemáš na mysli sebe?“ zhrozila jsem se. Zack se začal upřímně smát.

„Ne, na sebe jsem vážně nemyslel. Přijde ti snad, že hraju za Dobro?“

„Máš pravdu, ty vždycky hraješ jenom sám za sebe,“ odsekla jsem.

„Přesně tak.“

„A o koho teda jde?“

„V tom je ten problém – já ti to nemůžu říct.“

„Proč ne?“ vyjela jsem na něj.

„Prostě nemůžu. Nezáleží na tom, proč. Ber to jako fakt.“

„A komu to můžeš říct?“

„Damienovi.“

„A předpokládám, že po mně chceš, abych ti to s ním dojednala,“ povzdechla jsem si.

„Chytrá holka,“ mrknul na mě spiklenecky. Znechuceně jsem si odfrkla.

„To si jako myslíš, že za ním přijdu a řeknu mu: „Hele, Damiene, chce s tebou mluvit Zack. Víš, ten démon, co zabil Richarda a Jonathana a tebe vlastně nakonec málem taky. Říkal něco o narušení rovnováhy či co. Asi by sis s ním měl nad to sednout a nějak to pořešit…“ Takhle by sis to představoval?“

„Takhle úplně ne,“ odpověděl klidně. „Protože to by mě pak Damien asi zabil.“

„Správně. A to tě čeká stejně ve všech možnejch variantách, který se mi nabízej.“

„Ale nečeká. Mám něco, na co uslyší i Damien… Řekni mu, že se po něm shání Bred. Však on už bude vědět, co to znamená, a ještě rád si se mnou promluví, uvidíš.“ S těmito slovy se zvednul z mojí postele a přešel směrem ke dveřím.

„Byla bys tak laskavá?“ nenápadně pokynul směrem ke klice. Bezmyšlenkovitě jsem dveře otevřela jediným mávnutím ruky.

„Bred – vyřiď mu to co nejdřív. I když dneska se asi ještě můžeš vyspat – stačí to až zítra,“ usmál se povzbudivě. Radši jsem za ním rychle přibouchla dveře, abych se nemusela koukat na ten jeho blbej ksicht. Na ty jeho zelený oči… K čertu, už zase!

 

Nebyla jsem zrovna nadšená z představy, co musím Damienovi říct. A tím míň, že jsem zrovna stála před jeho dveřmi a sbírala odvahu na to, abych zaklepala. No dřív nebo později mu to říct stejně musím, takže radši ať to mám za sebou co nejdřív. Navíc, jak řekl Zack, měla bych mu jeho slova tlumočit brzy. Ale můžu Zackovi věřit?

Nesměle jsem zaklepala. Chvíle ticha a pak Damien konečně otevřel.

„Ahoj,“ pozdravil zaraženě.

„Já… něco potřebuju. Vlastně ne…, musím ti něco říct. Ehm, byl u mě…, byl u mě Zack. Včera v noci.“  

„Pojď dovnitř,“ vybídl mě a otevřel dveře dokořán. Následovala jsem ho do bytu.

„Jseš v pohodě?“ zeptal se starostlivě. Nechápavě jsem zamrkala.

„Nepokoušel se o něco?“

„Ne, nic se nedělo. Jen mě přišel požádat, abych ti něco vyřídila.“ Podezřívavě jsem si ho změřila. Jeho reakce byla naprosto klidná. Zcela jiná, než jsem čekala. Zaskočilo mě to.

„Co mi máš vyřídit?“

„Že tě hledá Bred.“ Podle toho, jak to říkal Zack, jsem čekala nějakou bouřlivou reakci. Ale ta se nedostavila. Čekala jsem, že si Damien kecne na zadek nebo bude v šoku. Jenže on jen pokýval smutně hlavou.

„Ty víš, o čem je řeč?“

„Jo vím a vzhledem k poslednímu vývoji událostí jsem něco podobnýho čekal.“

„Jakej vývoj událostí? Já nic nezaznamenala.“

„To se dá pochopit. Nejsou to věci, který by jsi měla zaznamenat,“ ušklíbl se.

„Dobře. Potřebuješ mě dneska na něco, nebo můžu jít domů?“

„Najdi mi Zacka a stav se s ním tady,“ odpověděl na mou otázku zcela nezúčastněně. Jasně, když někdo od nás chytne práci poslíčka, jsem to většinou já. Nikoho ani nenapadne nechat něco takovýho zařídit Raye, kterej má k dispozici čtyři rychlý tlapy. Ne, pošlou vždycky mě a já musím vždycky po svejch…

Kromě rozčarování, že je ze mě zase poslíček, jsem si z Damienova bytu odnesla ještě pěkně velkou dávku překvapení. Nějak jsem to nepochopila. On to čekal a tvářil se dost odevzdaně. Co je ten Bred zač, že ho to tak vzalo? Vzalo ho to tedy jiným způsobem, než bych čekala – dokázala jsem si živě představit předměty létající vzduchem, kletby snášející se na moji hlavu…, ale tenhle klid byl snad ještě horší. Když se Damien tvářil takhle, tak bylo jasné, že to asi nebude žádná sranda. Zkusím se na toho Breda mrknout a uvidím, jestli něco najdu – knih mám docela dost, tak třeba k něčemu budou…, anebo taky ne.

 

k

 

To, co se odehrálo v Damienově bytě po jejím odchodu se Risa nikdy nedozvěděla. Tohle byla ta reakce, kterou čekala. Damien byl vzteky bez sebe.  Zuřivě srazil většinu svých knih z police. Aby si nerozbil polovinu bytu, rozhodl se pro radikální krok. Přímo uprostřed obývacího pokoje vytvořil trhlinu v realitě a prošel do Sféry.

To by Risu dozajista zajímalo. Hodně o tom četla, ale ještě to na vlastní oči nikdy neviděla. Věděla, že náš svět má ještě jednu Sféru (Nebo Sféra má další svět?), odkud pocházejí všechny ty potvory, jako jsou upíři, dlaci, Nemrtví, démoni a jim podobní. Ti všichni jsou v závislosti na své síle a zkušenostech schopni dostat se do našeho světa. Risa si další Sféru představovala jako klasický malý domek. Běžná Sféra byla na úrovní našeho světa. Odtamtud pak vedly několikery zaprášené kamenné schody do sklepa (my bychom řekli nejspíš do Pekla) a pak tam také bylo krásně zdobené schodiště vedoucí na střechu (do Nebe). Z našeho světa se do Pekla ani do Nebe nedalo nijak dostat. Alespoň už díky tomu dokázala pochopit množství nevysvětlitelných událostí, jako jsou všemožné vraždy, atentáty a únosy.

Většina obyčejných lidí neměla o démonech nijak valné znalosti. Pro jejich „bezpečí“ tu byl úřad, který zaznamenával útoky démonů na lidi, a pak je likvidovala jejich speciální jednotka. Jenže tahle jednotka byla takříkajíc na baterky. Takže pro lidi byly dobré spíš zabijácké skupiny jako ta, ve které byla i Risa. Jejich hlavní náplní byla sice likvidace démonů na objednávku, ale občas tím prospěli i širší veřejnosti. Úřad stejně většinou nic nezmohl, protože útok démonů se skoro nikdy nepodařilo prokázat – všichni hned po útoku mizeli ve Sféře. Jen několik jich trvale žilo v našem světě. Lidé ale věděli o vědmách, médiích, věštkyních a čarodějích. Ti všichni byli původem lidé, přestože do jejich života, respektive do života jejich rodičů, musela někdy v minulosti zasáhnout nějaká bytost ze Sféry, poté se už tyto vlastnosti více či méně dědily. Ostatní za lidi nebyli považováni.

A právě do této Sféry bytí se Damien dostal mohutným máchnutím zčásti již proměněné ruky. Vzduch v pokoji zavířil a objevila se v něm trhlina, jako když protrhnete plátno na obraze. Tuto trhlinu poté rukou roztáhl a prošel do světa, prosvítajícího na druhé straně. Už na první pohled vypadal nehostinně. Trhlina se opět uzavřela.

Tady si mohl Damien beztrestně vybít svou zlost a bezmocný vztek. Cítil, že se k něčemu chystá. Už dlouho bylo něco ve vzduchu. Cítil, že se Dobro a Zlo opět chystá k nějakému boji. Už je to nanicovaté příměří přestalo bavit. A Damien věděl, že on v tomto boji sehraje důležitou úlohu. Věděl to už od počátku, když přeběhl. Narodil se jako démon, ale necítil se na zabíjení lidí a páchání zla. Tak udělal několik bezpečnostních opatření a odešel ze Sféry do našeho světa, kde žil už několik desetiletí.

Věděl, že tohle jednou musí přijít. Ale i když to věděl, nesmířil se s tím a rozhodně se nehodlal vzdát! Velice ho ale překvapilo, že za ním poslal Breda – otec se zřejmě snažil o rychlé ukončení tohoto sotva započatého boje…

 

k

 

Seděla jsem doma a prohrabávala se knihami. Nenarazila jsem na nic, co by mohlo mít nějakou spojitost se jménem Bred. Při pátraní v univerzitní knihovně jsem nenašla vůbec nic a ani moje vzácná a vcelku rozsáhlá sbírka knih mi moc neporadila.

Jednou jsem narazila na jméno Brandon, ale to s tím asi nijak nesouviselo. Nečetla jsem si bližší popis, ale jednalo se o padlého anděla, který byl společně s dalšíma kamarádíčkama poslán zpátky na zem za to, že v Ráji dělali bordel. Takže si tady hezky na zemi dožil svůj život a teď je už dávno po něm (zase). Navíc z anděla, kterého za trest šoupnou zpátky na zem, není démon, ale obyčejný člověk. Takže zase nic. Mělo mi být hned jasné, že ten démon asi nebude vystupovat pod svým pravým jménem. Anebo je to mladý démon a ještě o něm nejsou záznamy… Ale to je taky blbost, jak učím svoje žáky – v dnešní době se už žádní noví démoni neobjevují. Jen výjimečně.

Z mých úvah mě vytrhlo zazvonění. Rozladěně jsem šla otevřít a dovnitř vpadnul Zack.

„Jak si říkala minule: starý známý aspoň zvoněj,“ prohlásil místo pozdravu.

„Taky tě ráda vidím.“

„Jak to šlo s Damienem?“

„Nedělej, že to nevíš. Určitě jsi někde špicloval,“ neodpustila jsem si úsměv. Zack si teatrálně povzdechl.

„Slyšel jsem, co ti Damien řekl, a tak jsem čekal, že se se mnou nějak pokusíš spojit a ty nic,“ vyčítal mi. „Ty si tu mezitím čteš!“ Přešel k otevřené knize a podíval se, o čem že si to vlastně čtu. Přelétl pár řádků očima a pak knihu zaklapnul.

„Hej, já to ještě nedočetla!“ obořila jsem se na něj.

„Promiň, nedošlo mi, že si to chceš založit,“ omluvil se. Ale já mu to nějak nevěřila. Už jsem si na něj dávala pozor, takže jsem tušila, že v jeho případě šlo o nějaké gesto. Vadil mu snad padlý anděl Brandon? Anebo mi tím chtěl jenom dát najevo, že už bychom měli jít? Zatím jsem se v tom nijak nešťourala, vzala jsem si kabát a vyrazili jsme.

 

Bylo divné, stát dneska už podruhé před Damienovými dveřmi. Zazvonila jsem. Nic, nikdo nám nepřišel otevřít. Zkusila jsem to ještě jednou. Zase žádná odezva. Zack si povzdechl a zabral za kliku. Ta v okamžiku povolila.

„Zacku! Ty ses sem vloupal!“ rozhořčila jsem se.

„To je v pořádku,“ ozval se najednou Damien, který se tu objevil snad odnikud. Respektive se za ním právě zavírala trhlina v realitě, kterou prošel. Zalapala jsem po dechu. Damien se ještě úplně nevrátil do své lidské podoby.

„Čekal jsem vás trochu dřív,“ podotknul. Zack nic neříkal a jen po mně hodil pohled typu: Já ti to říkal!

Posadila jsem se do křesla a čekala, až si to ti dva vyříkají. Pro mě nebyl problém slyšet je i odtud. A Damien to věděl. Takže mu buď nevadilo, že si jejich rozhovor vyslechnu, nebo to naopak po mně chtěl – jinak by mě přece poslal domů…

 

„Risa mi vyřídila, co mi vzkazuješ.“

„Co s tím hodláš dělat?“ zeptal se Zack zcela nevzrušeně.

„Já s tím můžu udělat jediný – můžu se Bredovi postavit.“

„To zní dost bláznivě. Víš stejně jako já, co je Bred zač.“

„To vím, ale ty to víš jistě líp, že Zachariáši?“ zašeptal Damien. Mně to ale stejně neuniklo. A neunikl mi ani Zackův výraz – vypadal jako by dostal pořádnou ránu.

„Jen si nemysli, já vím, co si zač. Ale trvalo mi celkem dlouho, než mi to došlo. Všechno jsem si pospojoval, ale až dneska ráno, když za mnou Risa přišla s tím tvým vzkazem, jsem se o tom skutečně ujistil.“

„Chytrý,“ podotknul Zack, ale v hlase mu zaznívala hořkost.

„Vím o tobě teda leccos, ale pořád nechápu, co máš z toho, že jsi mi to řekl. Dřív nebo později bych na to sám stejně přišel, ale to už by bylo pozdě. Co za to chceš?“ zeptal se podezřívavě.

„Nic. Od tebe nechci nic. Naopak ti nabízím ještě svojí pomoc. Sám ho nezvládneš. Vlastně ty ho vůbec nedokážeš zabít. To můžu jenom já, a ty to víš.“

 Damien chvíli mlčel. „Co z toho budeš mít? Vykoupení?“

„Do toho ti nic není,“ odsekl Zack a pohlédl mým směrem. Damien se zachmuřil.

„Tak co, platí?“ zeptal se Zack. Damien mlčel. Rozmýšlel se. Věděl, že Zackovi nemůže tak úplně věřit. Mohl se spolehnout, že mu pomůže zneškodnit Breda. Jak sám řekl, bez něj to ani nepůjde – a v tomhle jsem mu věřila. Ale myslím, že věděl, že Zack z toho bude chtít nějak těžit. On prostě hrál sám za sebe. Vždy a za každých okolností. Bez výjimky. Byl to sobec, ale takoví už démoni bývají.  On z toho vždycky bude něco mít. Otázkou je, o co mu jde tentokrát…

 

k

 

Zack se nějak extra nepáral se svým odchodem. Odešel typickým démoním způsobem – do Sféry. Damien mi ani nic nevysvětloval. Z rozhovoru jsem pochopila všechno, co jsem potřebovala. Takže ten, o čí duši se bude hrát, je Damien. Ale proč zrovna on? Co ho činí tak výjimečným? Radši jsem se ho na to neptala (nevypadal dneska dobře naladěn) a po krátkém rozloučení jsem odešla. Okamžitě jsem si to namířila domů a ještě než za mnou zapadly dveře, vzala jsem si z knihovny svazek, který jsem pročítala těsně před Zackovým příchodem. Ten svazek, který mi zavřel před nosem. Hledala jsem a hledala, až jsem konečně zase narazila na jméno Brandon. Podívala jsem se na odkaz na další literaturu a ani mě moc nepřekvapilo, že mě to odkázalo na Nebeské démony – knihu o padlých andělech, démonech za anděly převlečené a podobných úkazech.

Jak jsem pochytila, Brandon byl anděl seslaný za něco zpátky na zem. To mi bylo celkem ukradené, ale měla jsem pocit, že Zachariáš v tom hrál nějakou roli, že už jsem o něm slyšela. A tak jsem díky své zvědavosti nakonec rozlouskla oříšek záhad okolo Zacka…, tedy okolo Zachariáše. Aspoň, pokud věříte legendám…

 

Před šestnácti sty lety byla víra základním kamenem většiny kultur. Lidé byli velice zbožní a jejich víra chvílemi hraničila až s fanatizmem. To se pro mnohé lidi stávalo nebezpečným. Často si byli tak jisti svou pravdou o vlastní bezúhonnosti, že se vydávali všanc smrti. K některým ale smrt přišla i bez vyzvání. Tak jako tomu bylo u mladíka jménem Zachariáš.

Zachariáš zemřel při jedné z mnoha morových ran, které se v té době šířily. Patřil k bezpočtu bezejmenných obětí, vršících se na narychlo tvořených mohylách. Došel svého snu a dostal se do nebe. Avšak brzy zjistil, že lidé, které znával za svého života, a nebyli tak čestní jako on, se objevují po jeho boku. Zdálo se mu to nespravedlivé, ale neřekl nic. Když shlížel dolů na zem, viděl lidi zlé, hamižné, bažící po moci, kteří nikdy neudělali pro ostatní nic dobrého, a přesto se z nich stávali andělé, jako z něj. Ano, byl strážným andělem. Ale začal litovat svého dřívějšího života. Litoval, že zemřel dříve, než si stihl pořádně užít radostí života, které tak často vídal. Občas o tom hovořil s jinými anděly. Někteří se nad tím pohoršovali, ale jiní sdíleli jeho názor, že to bylo nespravedlivé.

Zachariáš nad těmito anděly pomalu získával moc. Líbilo se mu to a začal toužit po ještě větší moci. Jednoho dne zjistil, že morové rány nebyly důsledkem Zla, jak předpokládal, ale že je na lidi seslal On – ztělesněné Dobro, jak si myslel. Seslal na lidi mor, aby se začali opět navracet k víře – přišlo mu, že lidé scházejí z Jeho cesty. Zachariáše to rozzuřilo. Jeho běsnění neznalo konce. Připojili se k němu i jeho věrní andělé. Společně požadovali satisfakci. Požadovali, aby jim byl navrácen jejich život, který nedobrovolně obětovali pro jiné, aby oni mohli prožít celý svůj život a nakonec být ještě spaseni a dostat se do Ráje. Samotné Dobro jim dalo za pravdu. Vědělo, že se mu jeho duše opět vrátí, když už se jich jednou zmocnil.

A tak odebral Zachariášovi a dalším osmi andělům křídla a poslal je zpět na zem, kde se mohli prožít svůj lidský život. Ale tenhle život jim nestačil. Chtěli něco víc, chtěli tento svět ovládat. Nelíbilo se jim, že jim neustále někdo rozkazoval, že se stále museli řídit nějakými pravidly. Tak se rozhodli jít pro pomoc k opačným silám, než kterým sloužili doposud. To nečekalo ani Dobro a než stačilo zasáhnout, jeho bývalí andělé sestoupili do pekelného chřtánu ve Sféře, kde Dobro již nemělo žádný vliv.

Andělé vyhledali démona, který byl ze všech nejmocnější a vládl této části Sféry a ptali se ho, jak získat moc, aniž by cena byla příliš vysoká. Démon chvíli přemýšlel a pak jim prozradil, že jim může do duše dát malý kousek sebe sama a podělit se s nimi tak o svou sílu, která byla vskutku velkolepá. A když se moci chtiví andělé ptali, co za to, démon se jen usmál. Ne, cena nebude vysoká. Jen ten malý kousek duše, který jim poskvrní svou temnotou, už se nikdy nedočká ne nebe vzetí, ale oni se nemusí strachovat, je to jen malý, téměř bezvýznamný kousek duše, který k ničemu ani nepotřebují!

A andělé souhlasili. Démon každému z nich potřel rty kapkou vlastní krve a nechal je krev pozřít. Nic se nedělo, ale on sliboval, že brzy pocítí příval sil. A opravdu po několika dnech cítili, jak v nich kypí nová a zatím netušená síla. Začalo se jim dařit, plnily se jim jejich sny o nadvládě. Ale ten malý kousek duše, o kterém démon mluvil, nebyl tak úplně bezvýznamný…

Netrvalo to dlouho a všichni andělé pociťovali takové množství sil, které ani nestačili upotřebit. A tak si tuto moc začali vybíjet jinde. Učili se procházet do jiných světů skrze Sféru, kde objevili vhodné oběti ke své nově nastolené krutovládě.

A zde se poprvé projevilo jejich prokletí. Lidé je vnímali jako démony. Žádný z andělů si to zpočátku neuvědomoval, ale ten kousíček temnoty zasazený do jejich duší se začal rozšiřovat. A nakonec je začal postupně ovládat. Už nebyli bývalými anděly, obyčejnými smrtelníky, ani plnohodnotnými démony. Byli pouze démonem posedlí.

Démon dobře věděl, co dělá. Podařilo se mu bez vlastního přičinění posednout devět bývalých strážných andělů. Mohl navíc využívat jejich andělských i démonských vlastností najednou. Stvořil povedené křížence.  Bylo pro něj nepředstavitelným štěstím, získat takové množství čistých duší naráz. Vychýlila se tím rovnováha mezi silami. V lidském světě vypukla válka. A démoni stáli v prvních liniích.

Tehdy se v Zachariášovi něco zlomilo. Necítil takovou touhu po zabíjení, jako jeho bývalí druhové. Naučil se démona v sobě ovládat natolik, aby mohl vyhledat pomoc. Ale pomoci nebylo. Už navěky z něj musel být kříženec, představující minulou dobrotu zaslepenou touhou po moci. Snažil se alespoň přijít na způsob, jak démona v sobě plně ovládnout. To ale také nebylo možné. Až mu několik učených mnichů poradilo způsob, jak bestii alespoň částečně zkrotit.

Za pomoci magie, vlastní tomuto řádu, vykovali mniši stříbrný obojek. Nebyl čistě stříbrný – jednalo se o magickou slitinu, do níž přidával řád kov, o kterém nejsou v dnešní době stále bližší záznamy. Tento obojek se ještě rozžhavený přikládá na krk oběti, kde se vlivem magie spojí a nelze ho za žádných okolností sundat. Démonům tento akt fyzicky příliš nevadil, rychle se jim hojí rány. Ale pro démoní podstatu to bylo velice trýznivé. Není tedy divu, že démon, ukrytý v Zachariášově nitru se proti tomuto činu vzbouřil a v důsledku toho Zachariáš většinu mnišského řádu zmasakroval. Hluboce svého činu litoval a učinil ještě jeden pokus o ovládnutí démona, kterého v sobě nosil.

Zbytek mnichů nakonec souhlasil. Celý proces však musel být dobrovolný, jinak by kouzlo neúčinkovalo. Zachariáš se tedy nechal z vlastní vůle přikovat ke stěně klášterního sklepení a nechal mnichy znovu vyrobit obojek pro démony. Tentokrát se to podařilo. Nelze si ani domýšlet, jaká muka to musela být pro Zachariáše, když v sobě zabíjel část sebe sama. Ale takový je úděl moci chtivých sobeckých bytostí, které se snaží své chyby napravit – musí přinést oběť.

Aby byly účinky silnější, do obojku se ještě vyrývají runy, které mají majitele chránit před pokušením. Některé podněty mohou vyvolat v démonické části nositele silnou touhu, a pokud by tato touha byla příliš velká, nemusel by magický obojek nápor démonické síly vydržet a praskl by. Proto, pokud si byl nositel vědom nějaké slabosti, která by mohla být něčeho takového příčinou, bylo vhodné, aby si do obojku nechal vyrýt runu, značící jeho slabost či touhu. Pokud by se dostal do situace, kdy byl vystaven této touze, runy by začaly magicky působit, což se navenek projevilo jako jejich světélkování. Runy působí svému nositeli bolest jak fyzickou, tak duševní, která má odpoutat jeho myšlenky od jeho slabosti, které v tu chvíli podléhá. Samozřejmě je možné sílu magie run potlačit a v tom případě se na obojku objeví praskliny. Ty zapříčiňují, že se část démonické podstaty nositele začne opět projevovat. Pokud by ale moc run byla překonána, obojek by praskl úplně a nositele by opět plně ovládl démon.

Zachariáš si nechal na obojek vyrýt několik run, představujících jeho největší slabiny, kterým by dozajista podlehl. Věděl, že tak ztratil většinu své ohromné moci, ale podle mnichů tomu byl spíš rád. Stále se snažil přijít na způsob, jak se ještě lépe pojistit. Nakonec na něco přišel. Nechal si za pomoci světlé magie vyrýt runy skrz obojek až na holou kůži na krku. Tak si mohl být jist, že i kdyby někdy podlehl svým touhám a obojek by se zničil, démon by ho i přesto nemohl již nikdy plně ovládnout.

Některé prameny uvádějí, že se poté vydal za Dobrem, aby mu odpustilo. Ale zda se tak stalo, nebo ne, již nikde uvedeno není. Jedno je ale jisté, pokud není v tuto chvíli Zachariáš na nebesích mezi anděly, modlete se, abyste ho nepotkali. Patří totiž mezi jedny z nejmocnějších démonů, i přese všechno co vykonal, aby tomu tak nebylo. A navíc patří mezi „Nebeské démony“, čímž se stává ještě nebezpečnějším…

 

Z arkorštiny přeložil, do srozumitelného moderního jazyka převedl a poznámkami opatřil:

   Isador Marisew

 

Tak to bychom měli. Zack je Zachariáš, bývalý anděl posedlý démonem. Překvapilo mě, že mě něco podobného nenapadlo už dřív. Mělo mi přece dojít, že Zacka necítím proto, že se jako démon nenarodil. Taková základní vědomost a já to na víc jak tři roky zcela přehlížela a pídila se po úplných hloupostech. Teď zpětně to bylo všechno tak očividné. Jak já jsem pitomá! Většina věcí mi zapadla do sebe, ale několik mezer se v tom přece jenom ještě našlo.

A Brandon bude nejspíš jedním z andělů, co se Zackem odešli zpátky na zem. Takže to zaklapnutí knížky bylo zcela úmyslné. Myslel si, že bych se přes něj mohla dostat k jeho pohnuté minulosti? A troufám si tvrdit, že Bred není nikdo jiný než Brandon. Proto je Zack jediný, kdo ho dokáže zneškodnit, protože jsou stejní. Vzhledem ke jménům bych odhadovala, že Zack je o pár století služebně starší, takže by mohl být čistě teoreticky i silnější. I když teď by se o tom dalo pochybovat. A pak mi došla další věc – aby se s ním mohl Zack utkat, bude se muset nějak zbavit svého obojku. Otázkou zůstávalo, jak to provést. Ale asi mnohem důležitější bylo, co to se Zackem udělá…

 

Potřebovala jsem si v klidu popřemýšlet nad vším, co jsem se právě dozvěděla. Doma jsem se nemohla soustředit, tak jsem vyrazila na klidnější místo – na hřbitov. Byl tam klid a navíc tam (ani omylem) nenarazím na démony. Přece jenom hřbitov je moc i na ně.

Seděla jsem na lavičce a pozorovala zlatavé listí poletující kolem. Všechno mi konečně začalo dávat smysl. Dokonce jsem měla i několik hypotéz, co se vlastně teď děje. Ale jedna věc se mi přece jenom nelíbila – byla jsem si čím dál tím jistější, že v tom porušení rovnováhy má prsty Zack.

 

Jako kdyby mi četl myšlenky, objevil se Zack na cestičce vysypané pískem. Když si mě všimnul, přisednul si. Zřejmě mají někteří démoni silnější žaludky, než jsem předpokládala.

Ani jsme se nepozdravili. Nějak jsme to nepovažovali za důležité. Seděli jsme tam a oba jsme věděli, že ten druhý ví.

„Jaký to je?“ nevydržela jsem to.

„Co?“

„Žít tak dlouho.“

„Nic moc,“ odpověděl stroze a zase bylo ticho.

„Abys Breda zabil, budeš se muset zbavit toho obojku?“

„Jo, ale zatím ho nechci zabít, stačí ho, řekněme, jen zastrašit.“

„Ale budeš ho muset zabít, ne?“ vyzvídala jsem dál.

„Jo, ale nemám tušení, jak to udělám.“

„Něco jsem o tom četla, ale to všechno asi už víš.“ Zack přikývl. „Vychýlil jsi tu rovnováhu ty?“

Zack se neubránil úsměvu. „Občas mě pěkně štveš. Víš to?“

„Ale proč jsi to udělal? Teď je Damien zbytečně v nebezpečí!“

„V tom byl vždycky, přece jenom je to zběhlej démon. A dezertéry nemaj rádi nikde. A co se porušení rovnováhy týče… Jo, porušil jsem ji já, ale vážně jsem nevěděl, jakej to bude mít dopad! A i kdybych to věděl, nemohl bych s tím nic udělat.“

„To je tvoje typická odpověď,“ utrousila jsem jedovatě.

„Vážně bych s tím nemohl nic dělat!“ nedal se, ale já mu stejně nevěřila. Podle mě moc dobře věděl, co dělá, a bylo mu to prostě jedno. Sobce asi už nepředěláte.

„To porušení rovnováhy má co dělat s Bredem, že jo?“ Zack neodpověděl. A mně to najednou došlo.

„Bylo vás devět ne?“ začala jsem. „Ale teď jseš tu jenom ty a Bred.“ Zack se zachmuřil, věděl, že jsem si to už dala dohromady. „Tys je zabil, že jo? Zabil jsi sedm silnejch démonů a tím jsi narušil tu rovnováhu. Můžeš za to ty!“ Vyskočila jsem prudce na nohy.

„Jo, ale já nevěděl, že se cílem stane Damien! Neměl jsem tušení, co je to za démona. Ty obojky, co oba nosíme, docela ztěžujou rozpoznávání démonů, to už sis snad přečetla. Celou dobu jsem ho považoval taky za nebeskýho démona. Nevěděl jsem, že je to Jeho syn!“ zarazil se. Asi řekl něco, co říct neměl.

„Čí syn?“

„Je to jeden ze synů démona, se kterým jsem kdysi uzavřel dohodu, kvůli který ze mě je teďka to, co jsem.“

„Takže v přeneseným slova smyslu je to Ďáblův syn,“ hlesla jsem. „A sakra,“ sedla jsem si zase zpátky na lavičku. „No jo, rovnováha. Ona se udržuje sama od sebe, pokud se jí nějak nenapomůže. A když vzniklo devět novejch démonů…“

„Znamenalo to, že se musí objevit nějakej silnej voják v řadách Dobra. Jenže jsme se všichni přepočítali. Mysleli jsme, že se třeba objeví nějakej novej archanděl,“ podívala jsem se na něj dost skepticky. Myslela jsem, že počet archandělů je stálý, ale on tomu asi musí rozumět víc než já. „Ale stalo se něco jinýho. Přeběhnul jeden démon, silnej démon. Nevěnoval jsem tomu tehdy nějak velkou pozornost, měl jsem svejch starostí dost. A když jsem se před třema rokama setkal s Damienem, ani ve snu by mě nenapadlo, že to je právě tenhle zběh.“

„A Damien je pro Dobro asi dostatečná satisfakce,“ konstatovala jsem. Zack souhlasil. „Ale teď, když si sedm těch démonů zabil a sám jsi vlastně na straně Dobra, tak je jasný, že se to druhý straně nelíbí…“

„Jo, a tak se snažej zase přetáhnout Damiena zpátky. Klasická výměna – oko za oko, démon za démona. Jenže Damien o to zřejmě moc nestojí, takže ho musej dotáhnout zpátky násilím, proto poslal Breda. Myslím, že jeho otec počítal s tím, že se tu ukážu.“

„A proč?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Prostě předpokládám, že myslel na všechno,“ odpověděl mi zase trochu vyhýbavě.

Zvedla jsem se a měla se k odchodu.

„Kam jdeš?“ ptal se nechápavě.

„Ty mi evidentně nechceš říct všechno, tak se půjdu zeptat Damiena. On už mi teď snad na moje otázky odpoví.“

„Co máš furt s tím Damienem?“ přidal se ke mně.

„Je to přítel a navíc je v nebezpečí kvůli tobě!“

„Řekl jsem přece, že jsem to nevěděl!“

„Jo, ale podle mě jsi ty ostatní démony nemusel zabíjet. Buď si je zabil, protože se ti chtělo, nebo proto, že z toho něco máš, a ani jedno z toho se mi nelíbí, obzvlášť když to má kvůli tobě teď odskákat Damien.“

„Lituju toho, co se děje, ale já je prostě musel zabít.“

„Jasně, abys z toho něco měl, jak jinak? Jseš strašnej sobec! Damien by tohle nikdy neudělal!“

„Jdi už k čertu s Damienem! Vůbec nevíš, jaký mám k tomu všemu důvody, o co mi jde a akorát mi furt cpeš toho svýho přesvatýho Damiena! Jseš do něj snad zamilovaná? Nebo si s ním spala?“

„Do toho ti nic není!“ odsekla jsem.

„Tak co, spala si s ním nebo ne?“ dotíral na mě škodolibým hlasem.

„Jo spala a tobě to může být úplně ukradený!“ vpálila jsem mu do tváře. Škubl sebou a poťouchlý výraz mu z tváře zmizel.

„Já…“ začal, ale nenechala jsem ho domluvit.  „Ty co? Nic. Zmizel si, tak se podle toho taky chovej a nech mě…, nech nás, už na pokoji.“

„Ve skutečnosti nechceš, abych odešel,“ zašeptal.

„Nefandi si tolik,“ zchladila jsem ho.

„Jsem démon, poznám to. Líbil jsem se ti, možná si do mě byla i zamilovaná…“ A je to venku.

„Takže jsi to věděl?! Věděl jsi to a stejně si odešel a víc jak tři roky ses neukázal! A teď mi to tady vykládáš, jako by se nechumelilo!“ Tak tohle jsem rozdejchávala jen stěží. Věděl, že jsem do něj byla zamilovaná a vybodnul se na mě. Chápala bych to, kdybych mu něco udělala, kdybych ho nějakpodrazila, ale já mu nic neudělala! Zpočátku to tak mohlo vypadat a i přes velice nepříznivou situaci musel pochopit, že jsem mu nakonec pomohla. A ke všemu to celou dobu vypadalo, že bych se mu taky mohla líbit a jestli jo…, tak jsem ho právě začala nenávidět.

„Já jsem musel…“

„Musíš jenom umřít, což je v tvým případě dost sporný, protože ty už vlastně mrtvej jseš.“ To už na mě bylo moc. Zrychlila jsem krok, abych byla co nejdřív u Damiena a dozvěděla se zbytek téhle skládačky. Zack mě chytil za zápěstí a otočil mě čelem k sobě.

„Musíš mi věřit, že já to tak nechtěl.“

„Nemusím.“

„Musíš! Bylo to pro tvoje dobro!“

„Tohle na mě nezkoušej, na ty tvoje ulhaný kecy nejsem zvědavá.“

„Riso…“

„Pusť mě!“ Pokusila jsem se mu vytrhnout, i když jsem věděla, že to je zbytečná snaha. „Pusť mě, nebo…,“ pokusila jsem se zopakovat svou výhružku, ale tentokrát jsem já byla utnuta vpůli věty – Zack mě políbil. To bylo podstatně příjemnější přerušení mého proslovu, než kterého se mi běžně dostává.

Pokusila jsem se ho od sebe odstrčit, ale jen tak, aby se neřeklo. Jemu stejně muselo být jasné, že právě prožívám okamžik, o kterém jsem snila celé tři dlouhé roky, i když bych to veřejně nikdy nepřiznala. Těch pár okamžiků, kdy mě opravdu vřele objímal a kdy jsme se líbali, bylo naprosto dokonalých. Byla jsem do něj beze sporu zamilovaná a teď jsem byla na chvíli opravdu šťastná.

Zack mě objal pevněji a naše polibky začaly nabírat na intenzitě. A v tu chvíli mě začalo rušit podivné světlo, které se kolem šířilo. Byla jsem zvědavá, ale na druhou stranu jsem nechtěla přestat Zacka líbat. Okolnosti tenhle můj vnitřní spor vyřešily za mě.

Po pár vteřinách ticho přerušil uši trhající zvuk, jako když přejedete nehty po tabuli. Při tom zvuku jsem se od Zacka odtáhla a mimovolně jsem se zachvěla. Nijak neprotestoval. Podezřele se usmíval – něco na něm bylo jinak. Zkoumala jsem, co se asi tak mohlo stát a co bylo příčinou toho zvuku a pak jsem si toho všimla – na jeho obojku byla znatelná prasklina, která se táhla kolem jedné z čerstvěji vypadajících run.

„Děkuju, docela jsi mi teď pomohla,“ řekl s úsměvem.

Tak já mu pomohla?! To bylo všechno? Jenom přátelská výpomoc? Neudržela jsem se a vrazila mu facku.

„Parchante!“ procedila jsem skrz zuby a utekla pryč.

„Riso!“ zavolal za mnou, ale já se ani neohlédla.

Vážně jsem utekla jako nějaká středoškolačka, ze které si někdo hloupě vystřelí. Navíc jsem měla slzy na krajíčku. Nechápala jsem se. Tohle se mi ještě nikdy nestalo, vážně ne – ani na škole. Teď jsem opravdu musela vypadat jako přecitlivělá pubertální slepice –, to jsem tomu zase dala. Nadávala jsem si celou cestu až domů.

 

k

 

„Riso!“ zavolal jsem na ni, ale nereagovala. Zase jsem to pořádně zvoral. Jenže kdo se v ní má taky vyznat? Říká, že mám jít pryč a přitom cejtím, jak si nic nepřeje tak zoufale jako to, abych jí políbil. A když to udělám, tak mě praští a uteče! Co to s ní je?

Pořád jsem cítil její rty na svých, ale proč se pak odtáhla? Pak mi to došlo. Praskl mi obojek a Risa má hodně citlivý uši. Určitě to slyšela, a proto se odtáhla, protože se toho zvuku nejspíš lekla. Viděla, co se stalo a když jsem pak řekl… Sakra, já jsem idiot! To, co jsem řekl, vypadalo společně s tím, co se stalo, jako kdybych ji jen využil. Působilo to dojmem, že jsem ji líbal jen proto, že jsem prospěchář (stejně si o mně nikdy nic jinýho ani nemyslela) a ne proto, že jsem po ní toužil… V tom případě už jsem chápal facku i zběsilej útěk.

„Do hajzlu!“ zaklel jsem a vztekle nakopnul nejbližší kámen. Po krátkým letu vzduchem kámen uštípnul roh jednoho ze starých náhrobních kamenů podél cestičky. Bylo mi to jedno. Zase jsem vypadal jako prospěchářskej zmetek, kterej myslí jenom sám na sebe. A přitom jsem to všechno dělal jenom kvůli ní…, protože jsem jí miloval!

Teď se tím ale nesmím zabývat. Budu mít dost času všechno vyřešit později. Teď musím jít vyřídit svojí práci, musím za Damienem. A znám jen jeden způsob, jak si s ním promluvit dřív než Risa.

 

k

 

Poté, co jsem vyčerpala svůj dlouhý seznam vulgarit směřujících jak na moji hlavu tak na Zackovu, začala jsem zase trochu normálně uvažovat. A když jsem nad tím cestou k Damienovi přemýšlela, došla jsem k závěru, že jsem ještě hloupější, než jsem si myslela.

Ten obojek může prasknout jen ve chvíli, když se jeho nositeli podaří nějakým způsobem potlačit magii run. A to se může stát pouze ve chvíli, kdy je vystaven nějaké své slabosti či touze a nedokáže jí ani přes bolest, kterou mu působí runy odolat. A když Zackův obojek prasknul, zrovna jsme se líbali. Takže, čistě teoreticky, to znamenalo, že Zackovou slabostí jsem já. Pak jsem si vzpomněla na den, kdy na mě počkal před školou a pak jsme se cestou domů pohádali. Ten den jsem si všimla jedné nové runy a modřiny, rýsující se mu pod obojkem. No jasně – ta runa ho měla chránit přede mnou a tu modřinu tam měl proto, že si runy nechával vyrývat skrz obojek až na kůži. A ten večer, když přišel a byl v mojí blízkosti, tak ta runa slabě zářila.

Když jsem si to všechno uvědomila, byla jsem v pokušení vrátit se tam a omluvit se mu, i když jsem silně pochybovala, že tam ještě bude. Líbila jsem se mu, záleželo mu na mně…, něco ve mně se zatetelilo blahem – už zase…

Ale moji čistě sobeckou radost kazil pocit, který se mě držel už od začátku rozhovoru se Zackem. Pořád mi něco vrtalo hlavou, ale nemohla jsem přijít na to, co to je.

Jak jsem se blížila k Damienovu bytu, začala mi podvědomě svítit červená kontrolka. A jakoby se mi díky ní rozsvítilo. Proč by Zlo předpokládalo, že u boje Damiena a Breda bude přítomen Zack? Leda proto, aby zabil Breda, ale k tomu si mohl vybrat jakoukoli jinou příležitost. Jedině…, že by Zlo nepředpokládalo, že tam Zack bude, ale že by to vědělo. A v tom případě by Zlo mělo nejspíš zájem na tom, aby tam Zack byl, jinak by tomu přece velice snadno mohlo zabránit. Anebo ještě hůř, Zlo zařídilo, aby tam byl a Zack s tím souhlasil…

 Přehrála jsem si celý rozhovor se Zackem a snažila se vybavit si výraz v jeho tváři. Ať jsem to brala, z jakého úhlu jsem chtěla, vycházel mi jen jeden výsledek.

„Zacku, ty parchante!“ rozběhla jsem se k Damienovu bytu. Jasně, on nikdy nedělá nic, aniž by z toho neprofitoval. Nesnášela jsem ho za to. Jestli se mu podaří dostat Damiena zpátky do pekla, tak by mu mohlo odpadnout zabití Breda a rovnováha by se zase vrátila do normálu. A tohle by byl určitě snazší způsob, než zabíjet Breda. Ale že by se Zack bál? To mi k němu nějak nesedělo. Takže v tom muselo být něco jiného, jenže jsem nevěděla co.

Vyběhla jsem do patra, ve kterém měl Damien byt. Zvonila jsem, ale nikdo neotvíral. Začínala jsem trochu panikařit. Pak mě napadlo něco, co mě mělo napadnout už dávno – použila jsem komunikační krystal. Na první pokus to nevyšlo, nedostala jsem žádnou odpověď. Ale napodruhé se už Damien ozval. Trochu se mi ulevilo, že s ním byl i Ray. Popíjeli společně v Clavu, tak jsem vyrazila za nimi.

 

k

 

Ke Clavu jsem dorazila v rekordním čase. Nebylo těžké tam ty dva najít. Vesele se bavili u našeho oblíbeného stolu. Damien byl zjevně v podroušeném stavu, takže bylo načase, aby zase vystřízlivěl, nebo mu Zack může každou chvíli vrazit kudlu do zad.

„Slavíte něco?“ zeptala jsem se jen tak, aby řeč nestála a přitáhla jsem si k nim židli. Oba přikývli.

„Mell čeká dítě!“ oznámil mi radostně Ray. Tak to mi vyrazilo dech. Koktavě jsem mu poblahopřála k takové události a objednala jsem mu panáka.

„To samozřejmě znamená, že u nás končí. Nemůže teď riskovat, když bude otec od rodiny,“ řekl úplně klidně Damien. S tím jsem nemohla než souhlasit.

„Přemejšlel jsem, že bysme mohli přibrat Zacka…“

„Zbláznil ses?“ vyjela jsem na něj okamžitě. Nechápavě se na mě podíval. Aniž bych se zajímala o to, jestli je do toho všeho Ray zasvěcen, sdělila jsem Damienovi svoje obavy ohledně Zacka. Ani se nad tím moc nezamyslel, když mi odpověděl.

„Zack je tu určitě kvůli Bredovi.“

„Já si tím ale nejsem jistá,“ oponovala jsem mu.

„Věř mi, je tu kvůli Bredovi. Otec ví, že jedinej, kdo by mě dokázal aspoň trochu ohrozit, je právě Bred. Určitě s ním pošle ještě několik dalších démonů, protože bude počítat se Zackem, jak ti řekl. Chce mě a zároveň nechce ztratit ani Breda. Zack je na naší straně,“ zakončil to rozhodně.

„Jak si tím můžeš bejt tak jistej!“

„Poslyš,“ ztlumil hlas a naklonil se ke mně. Rozhlédla jsem se kolem a asi jsem našla příčinu jeho opatrnosti. Kousek od nás seděl chlápek, zhruba třicátník, který se na nás pořád koukal. V tu chvíli přede mě číšník postavil skleničku koktejlu.

„To je pána u stolu tři,“ dodal, když jsem namítla, že jsem si nic neobjednala. Znovu jsem se ohlédla po tom muži. Teď na mě spiklenecky mrknul a pozvednul svojí skleničku k přípitku. Víc jsem mu nevěnovala pozornost.

Když Damien zjistil, proč na nás ten chlap pořád tak koukal, uklidnil se a přestal se tvářit tak tajnůstkářsky.

„Nevím, co všechno sis o Zackovi přečetla. Myslím, že ti došlo, že jsem tě ten rozhovor nechal vyslechnout schválně…“

„Pochopila jsem to,“ utrousila jsem nedočkavě.

„Dobře a dostala ses k tý části, kdy šel odprosit Dobro, aby mu dalo ještě šanci?“

„Psalo se tam něco o tom, že to není potvrzená informace.“

„Je to potvrzená informace,“ utnul moje pochyby Damien. „Zack tam opravdu šel a dostal druhou šanci, ale jen pod jednou podmínkou – musí ze světa sprovodit všechny anděly, který přesvědčil o nespravedlivém jednání Dobra a kteří ho následovali zpátky na zem a následně do pekel. On souhlasil, nechal si udělat ten obojek, kterej mě, jen tak mimochodem, inspiroval, a začal je kosit dřív, než stihli nabrat pořádnou sílu. U prvních, který zabil, se jejich duše ještě dostaly zpátky na nebesa, pokud litovali svého činu. Ty ostatní už pak skončili dole u tatíka.“

„Ale co má tohle všechno společnýho s tím, co se tu děje?“ zeptala jsem se dost přitrouble.

Damien si povzdechl. „Bred je poslední, kdo Zackovi zbývá. Až ho porazí, může opět vstoupit na nebesa. Já jsem v tuto chvíli pouze druhotná figurka v týhle hře. Hlavní je, aby se serval  Zack s Bredem a konečně se tak rozhodlo, jak to s nima bude. Když vyhraje Zack, nemusím se zase tolik bát, protože ve Sféře je jen několik démonů, který by mě dokázali porazit a mezi ně počítám v tuto chvíli i Breda a Zacka. Těm ostatním bych se snad s trochou štěstí ubránil. A pokud vyhraje Bred, tak to mám zpečetěný.“

„Proč tak chmurný představy?“ ptal se Ray nechápavě.

„Protože Zack a Bred jsou dva andělé posedlí démonem, a to přímo mým otcem – nejsilnějším démonem ve Sféře, zastávajícím úlohu jakéhosi vašeho Ďábla. A oni dva jsou tudíž jeho částečným vtělením a to bohatě stačí k tomu, aby hned po něm byli nejsilnější démoni, jaký existujou,“ vysvětloval mu Damien trpělivě. Ray to pochopil a otřásl se. Myslím, že si vybavil, jak to vypadalo před třema rokama v tom kostele a zrovna děkoval nějaký vyšší síle, že to přežil, když teď věděl, proti čemu tam vlastně tehdy stál.

„Stejně si myslím, že bys to neměl podceňovat…,“ začala jsem znova, ale Damien to utnul hned v zárodku.

„Už jsem se Zackem mluvil, buď v klidu, nic nehrozí.“

Nic nehrozí? Málem jsem vzteky vyletěla. Kopla jsem do sebe na ex celý koktejl od toho divného chlapa. Bohužel, ani to se mnou nehlo. Buď jsem už vážně děsně přecitlivělá, nebo vidím v Zackovi opravdu jen to špatné. Anebo…, mám pravdu.

Potřebovala jsem trochu zchladit svůj vztek. Nasupeně jsem odkráčela směrem k dívčím toaletám. Chlápek, co mi koupil pití, se zvednul taky. Snad se vyhnu té situaci, která se mi už několikrát naskytla: chlápek si všimne holky mého vzhledu (vysoký boty, široký kožený pásek a občas to ještě vylepším síťovanýma punčochama) ve společnosti dvou až tří pohledných mladíků, a tak nějak si splete mojí profesi. Pak, když už vážně potřebuju na záchod, jde za mnou, počká si na mě na chodbě a jelikož si myslí, že to ode mě byl taktický tah, nabízí mi peníze za sex. Horko těžko pak vysvětluju, že vážně nejsem šlapka, že se takhle neoblékám kvůli tomu, abych balila chlapy a snáz vydělávala, ale proto, že se mi to prostě a jednoduše líbí. Většinou se ti chlapi začnou překotně omlouvat a celý zrudlí zmizí pryč (jeden pak málem zapomněl zaplatit u baru, jak pádil ven), ale jednou se po mně ten chlápek vážně začal sápat. Přeražený nos to lehce spravil. Od té doby ho už nikdo v Clavu neviděl…

 

Opláchla jsem si obličej studenou vodou a jen jsem musela konstatovat, že mám kliku, když nepatřím k těm lidem, co jim vzteky naskáčou rudý fleky na obličeji. Po pár minutách, kdy jsem byla v pokušení někde něco rozbít, jsem se konečně uklidnila. Nechápala jsem sama sebe. Strašně jsem vyšilovala a ani nevím kvůli čemu. Panebože, stávala se ze mě hysterka! Jen to ne, prosím!

Snažila jsem se potlačit ten rudě svítící majáček ve své hlavě, který mi tam blikal už od rozhovoru se Zackem. Násilně jsem to jeho otravování potlačila, i když se ve mně všechno proti tomu bouřilo. Pak jsem na tváři vykouzlila přijatelný úsměv a vyšla ven.

Ten chlápek tam naštěstí nebyl – oddychla jsem si. Udělala jsem asi dva kroky, když mě někdo chytil zezadu za krk a prudce mi udeřil hlavou o zeď. Jediné, co zabránilo tomu, aby se mi hlava rozskočila jako ořechová skořápka, bylo několik kouzel na hliněných destičkách, které jsem pro jistotu nosila všude s sebou. Vidění se mi rozostřilo, přesto jsem poznala toho chlapa s koktejlem. Červená kontrolka v mojí hlavě upozorňující na nebezpečí zase jednou nelhala, jen jsem j nepochopila – nebeského démona totiž necítím. Moje poslední myšlenka byla: A kruci! Pak jsem se v bezvědomí svezla na zem.

 

 

k

 

Ray s Damienem se tiše pochechtávali, když viděli muže jdoucího za Risou na záchodky.

„Další chudák,“ prohodil Ray rádoby smutně.

„Třeba bude slušnej, a když ne, nebyl by první ani poslední, komu by Risa jednu ubalila,“ usmál se – oba s tím měli své zkušenosti.

Vrzly dveře a dovnitř vstoupil nový host. Damiena nijak nepřekvapilo, že to byl Zack. Když je uviděl, okamžitě si k nim přisedl. Bylo jen otázkou času, kdy se objeví. Damien s ním před chvílí mluvil. Takhle vysocí démoni jako oni nepotřebují ke komunikaci mezi sebou žádné pomůcky, pokud jsou dostatečně blízko. Proto Damien věděl, že se k nim blíží navýsost rozzuřená Risa. A proto také neodpovídal na její první zavolání – mluvil se Zackem.

Když ji viděl takhle rozběsněnou, hned mu došlo, že se zase musela se Zackem pohádat. Vždycky se před ní vyhýbali konverzaci na toto téma – pokaždé ji to dost rozrušilo. Chudák, byla do něj zamilovaná až po uši. A co hůř, všichni kolem to věděli, jen ona sama si to nepřiznávala a zbytečně si tím komplikovala život. Když se Zack teď znovu objevil, měl o ní Damien opět starost. A jak se ukázalo, právem. Během dvou dnů ji Zack dokázal rozhodit tak, jako se to nepovedlo nikomu za posledních pár let.

Ale nemohl jí říct pravdu. Nemohl jí říct, že byl celou tu dobu se Zackem v kontaktu – zabila by ho! Bylo to pro její dobro. Ona by tomu ale stejně nerozuměla. Zack byl démon a ona obyčejný smrtelník. I když jí miloval, nemohl jí dát to, po čem toužila. Zatím… Proto využili tohoto vychýlení rovnováhy a sehráli malé divadýlko. Všechno dopadne dobře, pokud ani jedna strana neodhalí jejich malou zradu…

 

Zack seděl na židli naproti a bedlivě sledoval okolí. Těkal očima sem tam a byl čím dál tím nervóznější. Přišlo mu divné, že tu Risa ještě nebyla, myslel, že tu už dávno bude popíjet. Pak si ale všiml prázdné skleničky. Oči mu rázem zčernaly a jeho rysy nabyly na divokosti.

„Co je?“ vytřeštil Ray oči nad tou změnu.

„Kde je Risa?“ zeptal se Zack.

„Šla jen na záchod.“

„A jak je tam dlouho?“

Damien se podíval na hodinky. „Skoro deset minut.“

Zack okamžitě vstal od stolu, div ho nepřevrhl a vydal se směrem k toaletám. Ray ho okamžitě následoval. Damien vytáhl z kapsy bankovku, položil ji na stůl a nakonec zamířil stejným směrem.

 

Zack měl strach. Měl hrozný strach. Už od rána věděl, že se něco chystá, a tak se snažil Risu nějak vyšachovat, ale ona mu jako obvykle zcela zhatila plány. Pak přišel sem a ucítil tu Bredovu přítomnost. A nikdo se mu neobtěžoval říct, že Risa je už deset minut pryč ve společnosti nějakého cizího muže.

První, co ho upoutalo, když otevřel dveře do chodby, byla rudá šmouha na stěně. Na okamžik hrůzou zadržel dech. Při bližším pohledu bylo patrné, že se jedná o krev. A Zack nepochyboval o tom, čí krev to bude; Bredova jistě ne.

Všichni tři vtrhli na dívčí záchodky. Naštěstí tam nikdo nebyl, jinak by se strhl určitě šílený jekot. V rohu leželo Risino bezvládné tělo. Zack k ní okamžitě přiskočil.

„Žije,“ vydechl úlevou. Damien jí prohledal kapsy. Narazil na sadu hliněných destiček s kouzly, která Risa nosila u sebe.

„Bude v pohodě,“ prohlásil sebevědomě a ukázal jim její kouzelnickou výbavu. „Má tam pořádnou zásobu ochranných kouzel a ještě několik léčivých. Počítám, že by se každou chvíli mohla probrat, to zranění není nijak vážný.“

Jako na zavolanou se Rise začala chvět víčka. Otupěle mžourala kolem sebe, byla pořád dost mimo. Vzápětí ale hned zase omdlela. Rána byla silná a nebýt jejích kouzel, stírali by teď její mozek ze stěny místo toho, aby jí jen otírali krev ze šrámu na čele.

 

Pak se stalo několik věcí naráz. Zack zavětřil a prudce se vztyčil od Risina těla. Risa začala opět přicházet k vědomí a Ray bolestivě zakňučel. Než se někdo z nich vzpamatoval a stihl zareagovat, Zack je všechny předešel.

Aniž by to postřehli, ocitli se na šedavém, ponurém místě. Risa, která konečně nabila plně vědomí, vykřikla, když uviděla démona v celé kráse, jak se nad ní sklání.

„Promiň,“ omluvil se Damien a pomohl jí na nohy.

„To já se omlouvám, nepoznala jsem tě,“ začervenala se. „Kde to jsme?“ ptala se.

„Ve Sféře, kde jinde.“

 

k

 

Konečně jsem přišla k vědomí, ale jen na okamžik, hned jsem zase omdlela.

Když jsem podruhé nabyla vědomí, první co jsem uviděla, byla červená hlava rohatého démona, který se nade mnou skláněl s podivným výrazem v nelidské tváři. Neubránila jsem se výkřiku.

„Promiň,“ omluvil se Damien a pomohl mi na nohy. Trochu se mi zamotala hlava, přece jenom jsem dostala pořádnou šlupku.

„To já se omlouvám,“ zastyděla jsem se. „Kde to jsme?“

„Ve Sféře, kde jinde,“ odpověděl mi celkem pobaveně.

„Přesně řečeno, jsme u mě doma. Tady nás nikdo nenajde,“ ozval se Zack, který zrovna vytahoval Rayovi ze zad nůž. Podle sykotu, který tento akt doprovázel, jsem usoudila, že byl stříbrný. Nepochopila jsem, co se tady děje, ale vzhledem k mému předchozímu stavu bezvědomí, není divu.

„Našli jsme tvoje tělo na záchodě a překvapil nás tam Bred. Chudák Ray to dostal, ale bude v pohodě,“ dodal Zack, když viděl můj vyděšený výraz. Netvářila jsem se tak jen kvůli Rayovu zranění, ale i kvůli tomu, co jsem viděla kolem sebe.

O Sféře se říkala spousta věcí. A minimálně dvě z nich byly pravdivé: je tady podivně šedavo a ve vzduchu se sráží vlhkost do podoby všudypřítomné mlhy. Byli jsme uvnitř domu a vypadalo to tam jako by tu bydlela banda kuřáků, která dost dlouho nevětrala, ale byla to jen mlha. A další pravdivou věcí bylo, že Sféra odhalí pravou podstatu každého, kdo se v ní nachází.

Takže jsem teď stála tváří v tvář dvěma démonům a jednomu vlkodlačímu míšenci. Věděla jsem, že ani jeden z nich není zrovna krasavec, ale přesto mě jejich opravdový vzhled trochu zaskočil. Ty jejich částečné proměny proti tomuhle nebyly nic!

Damien měl kůži v odstínech červené – cihlově červenou počínaje a krvavě rudou konče. Blanitá křídla byla divně potrhaná. Obličej nevykazoval téměř žádné lidské rysy a chyběl mu nos – zbyl z něj jen pozůstatek několika kůstek jako na lidské lebce. Oči černé s nepatrnou červenou zorničkou. Docela mě děsily ty dva kly trčící mu ze spodní čelisti. Když dýchal, srážely se okolo chomáčky páry. Na hlavě měl dva točité rohy, připomínající beraní. Naštěstí ani on, ani Zack nedosáhli své normální výšky.

Zack byl naproti tomu celý černý s tou svojí všudypřítomnou vířící černou mlhovinou. Jeho křídla byla v perfektním stavu a každé bylo zakončené dlouhým trnem. Pleť mu na nějakých místech zesinala a na jiných naopak ztmavla. Celkový dojem byl dost umrlčí. Oči měl čistě černé (tak, jak to u posedlých bývá). Rysy ve tváři se stále, na rozdíl od Damiena, daly rozeznat. Nechyběly mu ani rohy – dva lehce zahnuté, tenké rohy, lesklé a poloprůhledné, jako by byly z obsidiánu. Damien měl normální ruce, ale Zack měl vysloveně pařáty – nepřirozeně dlouhé prsty s ještě delšími nehty, pravděpodobně velice ostrými. Ti dva byli děsiví, ale Ray vypadal spíš směšně.

Jeho tvář se dala krásně rozpoznat, ale od nosu mu vyrůstalo několik hmatových vousků. Měl hodně huňaté obočí a na uších měl roztomilé štětinky. Oči zbarvené do jantarova a nehty dlouhé a neupravené. Ale nejvtipnější bylo, že mu z páteře dolů pokračoval extrémně huňatý ocas.

„Moc se nesměj, taky nevypadáš zrovna nejlíp,“ odsekl Ray podrážděně. Našla jsem v Zackově bytě zrcadlo a podívala se do něj – neměla jsem hmatové vousky a moje oči se svislou zorničkou už nikoho nepřekvapovaly. Ale ty moje uši! Měla jsem na férovku kulaté odstávající kočičí uši. Neubránila jsem se úsměvu ani v tuhle chvíli. Napadlo mě, jak jsou na tom asi moje nehty.

Byly tenké a vypadaly dost ostře. Zkusila jsem to…, a škrábla jsem se do krve. Měla jsem pocit, jako když mi něco tlačí na klouby na prstech, tak jsem je cvičně ohnula. A ejhle – ony se mi ty moje drápky vysunuly o kousek dál.

Překvapeně jsem vykulila oči. Nepostřehla jsem to, vůbec jsem to necítila. Zkoušela jsem to znovu a znovu, pořád dokola a pořád mě to uchvacovalo – měla jsem zatahovací drápky!

 

Když jsem se vrátila zpátky do místnosti, kde byli ostatní, zrovna se Zack s Damienem na něčem domlouvali. Po mém příchodu zmlkli.

„Tak co se tu děje?“ zeptala jsem se, protože mi hned bylo jasné, že něco chystají.

„Jdeme zpátky,“ odpověděl Zack nevzrušeně.

„Proč?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Za to může ta rána do hlavy,“ uchechtl se Ray.

„Musíme si to s Bredem vyřídit co nejdřív. Viděl i tebe a Raye, takže mu stačí počkat, až se objevíte a pak vás buďto zabije, nebo se z vás bude snažit dostat informace o tom, jak se dostane sem.“

„To my ale nevíme,“ namítla jsem.

Zack se usmál. „Ale on neví, že vy to nevíte a jeho přesvědčovací metody nejsou zrovna šetrný.“

„Tak zůstaneme tady.“

„Já a Damien tu zůstat můžeme, ale vy dva ne. Ve vašem světě by se po vás začali brzo shánět. Proto to musíme s Bredem skoncovat co nejdřív. On ví, že vy se musíte vrátit a času má dost. A až se ukážete, pokusí se skrze vás dostat na nás, a to mu nesmíme dovolit.“

„A co když to skončí špatně?“

„Tak vy dva nakonec přijdete na to, jak se odsud dostat. Aspoň už se nebudete muset bát, že po vás půjde. Ať to dopadne jakkoli, tak ty i Ray z toho vyjdete se zdravou kůží.“ Zack byl z této dedukce evidentně nadšený. Nevypadalo to, že by se nějak bál toho, že je Bred oba zabije.

„Jdu s váma,“ rozhodla jsem se.

„Ani náhodou. Ty a Ray zůstanete tady!“ Zack už se chystal otevřít trhlinu v realitě a vrátit se do Clavu.

„Opovaž se mě tady nechat!“ pokusila jsem se o výhružku.

„Jestli se pokusíš jít za náma, tak ti přivodím podstatně delší bezvědomí, než Bred. To se spolehni,“ odpověděl mi, aniž by se ke mně otočil. Po této odpovědi jsem zmlkla a uraženě jsem se posadila na pohovku vedle Raye, který čekal, až se mu zahojí zranění na zádech.

Zack nepostřehnutelným pohybem ruky otevřel trhlinu v realitě, skrz kterou bylo vidět do podezřele vyprázdněného Clavu. Oba trhlinou prošli a ta se za nimi okamžitě zavřela. Zůstala jsem sama s Rayem v Zackově příbytku. Ve Sféře – domově všeho možného, jen ne lidských bytostí.   

 

k

 

Nejdřív jsem prošmejdila Zackovo obydlí. Zjistila jsem, že to byl dost velký dům. Taková menší vilka. Na démoní poměry si asi Zack žil dost na vysoké noze. Veškeré vybavení bylo starožitné a nutno podotknout, že dost zašlé. Na stěnách visela spousta obrazů, ale většina z nich byla přikrytá bílou látkou, která léty značně zežloutla. Zjistila jsem, že přikryté obrazy znázorňují různé náboženské výjevy.  Dobro a Zlo. Když jsem stoupala do vyšších pater, narazila jsem na obrovskou knihovnu. Moje knihovnička (jinak se tomu při pohledu na tohle nedalo říkat) byla sice plná vzácných knih, rukopisů a svitků (nejen o démonologii), ale nebylo to nic ve srovnání s tímhle. Tady bych vydržela hodiny! Ale to by se teď nehodilo. Další místnosti byly zamčené, tak jsem se rozmrzele vrátila k Rayovi.

Ray se tvářil klidně, já si hrála se svými drápky, které jsem se celkem rychle naučila ovládat, a hlavou se mi honila spousta nepodstatných věcí. Po chvíli jsem začala nervózně přecházet sem a tam.

„Nech toho, znervózňuješ mě!“

„Já prostě nemůžu klidně sedět a čekat jak to dopadne, jako někdo!“ obořila jsem se na něj.

„Když se ti tu nelíbí, tak jdi pryč,“ odsekl mi Ray. Vzápětí si uvědomil, že řekl pěknou blbost a zblednul – vnuknul mi tím nápad. Já nejsem tak úplně člověk, takže bych taky mohla mít tu vlastnost, umět se dostat ze Sféry sama. Ray by to taky uměl, kdyby se mu chtělo. Ale on nechce. Chápala jsem ho, být v jeho rodinné situaci, taky bych do toho nešla.

Po chvilce přemýšlení jak na to (přece jenom jsem o tom něco četla a aspoň něco málo už jsem i viděla), jsem začala dělat první pokusy. Moje máchání rukama ve vzduchu a všemožné zaříkávání mělo jediný výsledek: notně to rozesmálo Raye.

Začala jsem být podrážděná a při pohledu na hodinky (byli pryč zhruba čtyřicet pět minut) ještě víc nervózní než předtím. Utěšovala jsem se tím, že ve Sféře třeba plyne čas jinak než v našem světě. Začala jsem bezmyšlenkovitě vytahovat a zatahovat svoje drápky a uvažovala jsem při tom o Sféře. Jak je asi strukturovaná, co všechno v ní je, dá se odtud dostat i do jiných světů než do našeho a proč je vstup do Nebe zrovna ze světa, kde přebývají démoni? A najednou jsem jedním ze svých drápků na něco narazila. Podívala jsem se, co to bylo, ale nic jsem neviděla. Zkusila jsem drápky znovu protnout vzduch přede mnou. A zase jsem to ucítila – slabý odpor, jako když narazíte na nějaké vlákno.

Opět jsem projela rukou prostor před sebou, a když jsem narazila na to vlákno, chytila jsem ho. Malinko jsem za vlákno zatáhla a objevila se drobná trhlinka. Strčila bych do ní možná tak prst, víc ne. Podívala jsem se tou trhlinou, kam vlastně vede a uviděla jsem poházené židle, rozbité stolky a ožehnutý bar. Nebylo pochyb: byl to Clave, ale nikde nikdo. Nevěděla jsem, jak průchody ve Sféře fungují, takže jsem děkovala za tu šťastnou náhodu, díky které jsem otevřela trhlinu zrovna do Clavu a ne někam jinam.

Najednou se ale trhlina začala zavírat. Ubránila jsem se výkřiku panického zděšení a strčila jsem do zbytku trhliny ruku. Tím jsem se přiučila hned dvěma dalším věcem. Zaprvé: hrany trhliny v realitě jsou hmatatelné, jde s nimi pracovat.  Zadruhé: hrany (nevím, jestli jen v okamžiku zavírání, nebo pořád) jsou pěkně ostré!

Sice se mi povedlo trhlinu opět roztáhnout, ale odnesla jsem si z toho pořezanou ruku. Zachvěla jsem se při pomyšlení, že kdyby se mi ji nepodařilo nechat otevřenou, mohla jsem taky o ruku přijít. Je to celkem logické – nemůžete přece být na dvou místech zároveň.

Začala jsem trhlinu zvětšovat. Ani jsem se nemusela moc snažit. Realita asi pochopila, o co mi jde, takže se začala trhlina zvětšovat sama. Ray, který už mému snažení nevěnoval pozornost, teď vyskočil na nohy.

„Riso, nedělej to!“ zakřičel na mě. Pozdě – už jsem byla jednou nohou v Clavu. Když jsem viděla, jak se ke mně blíží, pospíšila jsem si s přesunem. Poslední, co jsem viděla ze Zackova domu byl Rayův nerozhodný pohled. Nestihnul se rozhodnout včas a trhlina v realitě se zavřela.

 

k

 

V Clavu nezůstal takříkajíc kámen na kameni. Veškeré vybavení bylo rozbité a jeho zbytky se válely všude možně. Bar byl na škvarek a z lahví a skleniček zbyly jen ztvrdlé louže nedávno roztaveného skla. Muselo tady být asi pořádný teplo… Jen jsem se divila, že nevypukl požár.

Procházela jsem se zbytky mého oblíbeného baru a rozhlížela se. Sem tam se objevily rýhy po drápech nebo krvavé šmouhy. Ale nikdo tady nebyl. Kam se poděli?

Z mých úvah mě vytrhnul zuřivý řev, který se najednou odněkud ozval. Můj pud sebezáchovy velel: Schovej se! Jediné, co mě napadlo, bylo přikrčit se za zbytky ohořelého baru. Utíkala jsem k němu co nejrychleji.

 Sotva jsem zapadla za bar, odnikud sem dopadnul neznámý démon (soudila bych, že to byl Bred) a na něj dopadnul Zack. Podlaha to samozřejmě nevydržela. Ozvalo se nechutné loupnutí, takže to asi nevydrželo ještě něco jiného. Bred vypadal skoro stejně jako Zack, jen měl svou černou kůži protkanou rudými nitkami; a byl taky větší. Přece jenom, neměl na rozdíl od Zacka žádná omezení v podobě obojku s magickými runami.

Zack využil svojí převahy a udeřil Breda do tváře. Další křupnutí, nejspíš zlomená čelist. Zkusil na něj to samé, co kdysi na Damiena a přišpendlil ho k zemi tím, že mu obě ramena probodnul trny na svýchch křídlech.  Chvíli to vypadalo, že to na Breda taky zabere a udrží ho to na zemi, ale nakonec se z toho dostal. Překulil se na bok a dostal tak Zacka pod sebe. Jeden trn to nevydržel a vytrhnul se z křídla za doprovodu Zackova bolestného výkřiku. Začala se kolem nich tvořit krvavá kaluž. Zack se zmítal, ale měl smůlu, Bred byl prostě větší, takže měl navrch.

Najednou se za Bredem objevil Damien – jedno křídlo mu bezvládně viselo a z rány na boku mu crčela krev, o nespočtu jiných šrámů ani nemluvě – a chytil Breda za křídla. Snažil se ho tak odtrhnout od Zacka, který by to asi už dlouho nevydržel. Bred Zacka pustil a ohnal se jedním ze svých pařátů po Damienovi. Chvíli na to oba zmizeli a Zack je po pár vteřinách následoval.

 

Vylezla jsem ze svého úkrytu. Byla jsem z toho dost otřesená. Co jsem si, sakra, myslela? Že jim pomůžu? Pěkná naivita. Lovila jsem démony, to jo, ale ještě nikdy ne takovouhle obludu! Nedokázala jsem odhadnout, kolik měřil na výšku. Když byl Zack proměněný a neměl přitom porušený obojek, sahala jsem mu zhruba pod prsa. A teď měl prasklý obojek, takže byl ještě větší, a přitom pořád sahal Bredovi sotva po ramena! Panebože! Zase jsem jednou udělala pořádnou kravinu, když jsem vylezla ze Sféry.  Teď mi bylo jasné, že tady nic nezmůžu. Průchod do Sféry a zase zpátky pro ně nepředstavoval žádný problém, ani jsem nepostřehla, jak otvírali trhliny v realitě. A já husa si myslela, že tady něco zmůžu. Stačilo mi je sledovat pár chvil a byla jsem tak zcepenělá strachy, že jsem se nezmohla ani na sebemenší pohyb. Chtěla jsem zpátky do Zackova domu. Jenže sama se tam asi nedostanu…, takže zmizím někam jinam.

Vydala jsem se k východu, ale můj plán zhatil návrat tří démonů.

 

Byla jsem asi vpůli cesty ke dveřím, když kolem mě vzduchem proletěl Damien. Přistál asi metr přede mnou a ještě kus jel mezi změtí zničených věcí po zemi. Jeho pohyb zastavila až zeď a Damien zůstal nehybně ležet. Sotva dva metry ode mě se objevil Bred a zamířil k Damienovu tělu. Asi vteřinu nebo dvě po něm se objevil i Zack, v ruce měl zbraň se zubatým ostřím. Vypadalo to, že ji po Bredovi hodí, ale pak si všimnul mě – teď jsem stála od Breda ani ne metr. Bred si mě buď nevšiml, nebo mě prostě jen ignoroval. Ať tak či tak, mě zcela ochromil strach a nebyla jsem schopná ničeho.

Zack zbraň nehodil. Nevím proč, asi se bál, aby neublížil i mně. Místo toho se pomalu začal plížit k Bredovi, který se skláněl nad Damienem a zjišťoval, jestli to nepřehnal. Kdyby Damiena zabil, nebyl by asi jeho táta zrovna nadšením bez sebe.

Když už Zackovi zbývalo jen pár kroků, aby byl u Breda, tak si mě démon konečně všimnul. Jediný krátký okamžik mu stačil, aby zjistil, co jsem zač. A pak se vrhnul mým směrem. Tím pádem Zack, který v tu chvíli udělal to samé, netrefil svůj. Já jsem stihla jen taktak uskočit. Okamžitě jsem se zvedla na nohy a začala jsem utíkat k východu. Další blbost, kterou jsem udělala.

U zdi se začal Damien zvedat zpátky na nohy. Viděl, jak utíkám i to jak, se Zack snaží zastavit Breda v mém pronásledování. Mojí jedinou výhodou bylo, že Bred se musel pohybovat přikrčeně, aby se do Clavu vešel a neshodil si ho přitom celý na hlavu, takže byl trochu nemotornější.

Damien mě strhnul k sobě právě v okamžiku, kdy po mně Bred vztahoval jeden ze svých černých pařátů. Bred to nedobrzdil a proletěl ven dveřmi. Damien se Zackem na sebe mrkli – chtěli zmizet ve Sféře.

Než jsem se stačila rozkoukat, byla jsem zase v té nepříjemný mlze.

„Proč jsi mě neposlechla!“ zařval na mě Zack.

„Já…“

„Krucinál, co sis myslela, že děláš, ty huso hloupá!“ vyčítal mi dál. Dost to zabolelo.

„Já jen chtěla…“

„Tak příště mysli, než něco uděláš!“ dokončil svou litanii a otočil se čelem k Damienovi. Chtěli se zase vrátit do Clavu. „A tentokrát tady vážně zůstaň!“

Už jsem neodmlouvala. Byla jsem ráda, že tady můžu zůstat. Teda, byla bych ráda, kdybych tady mohla zůstat. Jenže mi to nevyšlo…

 

Damien vykulil oči na něco za mnou. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Pak jsem se otočila a za sebou jsem uviděla něco, co připomínalo tetelení vzduchu nad silnicemi při velkém horku. Neměla jsem ani ponětí, co to znamená (později jsem si to pamatovala až moc dobře). Jediný Zack si zachoval dost duchapřítomnosti a odstrčil mě stranou.

V tu samou chvíli se z onoho tetelení vzduchu vynořil Bred a bodnul Zacka zbraní, kterou chtěl původně použít on a kterou zřejmě nechal ležet v Clavu. Tenhle útok byl mířený na mě, to mi bylo jasné. Mně by ta zbraň připravila o hlavu…, Zackovi se zanořila hluboko do břicha. Bred se zbraní v ráně otočil. Zack tiše zasténal, zachvěl se a poté se zhroutil na zem. Na Bredově tváři se objevil zlomyslný úšklebek.

„Ne!“ vykřikla jsem zoufale a vrhla se k němu. Damien mě chytil za ruku… a ocitli jsme se zase v Clavu.

„Ne!“ křičela jsem pořád dokola jako smyslů zbavená.

„Nech toho a pojď!“ vyzval mě Damien klidně, jako by se nechumelilo! Jako by právě Bred nezabil Zacka! Damien mě nemilosrdně táhnul pryč.

Nevím, co mě to popadlo, ale jakmile jsem se ocitla venku z Clavu, začala jsem utíkat pryč, ani jsem nevěděla kam. Jakoby zdálky jsem slyšela Damienovo volání, ale bylo mi to jedno. Běžela jsem a běžela, dokud mi stačil dech. Pak jsem se zastavila a sesunula jsem se na zem. Prudce jsem oddechovala a říkala si: Je to moje vina! Je to moje vina!

Konečně jsem se rozhlédla kolem. Byla to ulička, kde jsem před necelými čtyřmi roky zabila braského démona. Tenkrát jsem se nebála. Nebála jsem se! Vzala jsem si Damienův meč a zabila jsem toho démona, který ho ohrožoval. Tak co tak najednou?! Proč ta nevyslovitelná hrůza? Vstala jsem a zhluboka se nadechla. Najednou jsem měla hlavu dokonale chladnou.

„Je to jenom další stupidní démon!“ řekla jsem si nahlas a vyrazila zpátky.

 

Ušla jsem sotva pár metrů, když se přede mnou (už zase) objevil Bred. Nevím, co očekával, jestli hysterický záchvat, nebo zběsilý útěk, ale nedočkal se toho. Zůstala jsem stát. Ale tentokrát to nebylo kvůli tomu, že by mě ochromil strach. Ne, tentokrát jsem se nebála!

Bred výhružně zavrčel. Nehnula jsem ani brvou. Asi ho trochu vyvedlo z míry, ale ne nadlouho. Zřejmě by se mnou udělal rychlý proces, kdyby ho neupoutalo něco za mnou. Aby se vešel do téhle uličky, musel si trochu ubrat na mohutnosti – teď byl zhruba tak vysoký jako prvně Zack (vzpomněla jsem si na Richardovo kázání o zákonu o zachování hmoty). Nevybíravě do mě strčil a šel dál ke svému cíli. Stál tam Damien. Choval se dost odevzdaně. Možná měl úplně stejný výčitky jako já a říkal si, že je to všechno jeho vina. Tak to teda ne!

Celou svojí bytostí jsem se soustředila na Sféru, na to jaké to tam bylo, jak jsem cítila její strukturu, vlákna reality… A pak se konečně zlomil nějaký blok, který mi celá léta bránil v plném rozvoji mých schopností.

Vytáhla jsem svoje kočičí drápky a chytla se s nimi prvního vlákna reality, na které jsem narazila. Během mrknutí oka, se trhlina rozšířila, já skrz ni prošla a ona se zase zavřela. Jsem ve Sféře, tak a co teď.  Chci k Damienovi, prolétlo mi hlavou. Tak jsem se zase vrátila stejným způsobem, jakým jsem se sem dostala.

Objevila jsem se vedle Damiena, chytla ho za ruku a Bredovi před obličejem jsem i s ním zmizela ve Sféře. Bylo mi jasný, že se každá stopa dá sledovat i ve Sféře. Tak jsem otvírala náhodně trhliny v realitě a procházela jimi i se zmateným Damienem.

Nevím, kolikrát jsem to udělala, ale Damiena to nakonec přestalo bavit a vytrhnul se mi. Jenže zrovna ve chvíli, kdy jsem procházela další trhlinou. Na dalším místě (k mému vlastnímu překvapení to bylo opět v Clavu) jsem se tak ocitla sama. Netrvalo to ale dlouho.

Damien se mi sice ztratil, ale místo toho mě objevil někdo jiný.

„Už mě ta hra na schovávanou přestává bavit,“ zavrčel na mě Bred.

„Uznávám, taky jsem z toho trochu utahaná,“ odpověděla jsem mu klidně.

„Tak to skončíme.“

„Beru,“ souhlasila jsem a počkala, až ke mně přijde. Přemýšlela jsem, jak mě asi zabije – zlomí mi vaz, něčím mě bodne, nebo mě uškrtí…? Moje chmurné představy ale něco přerušilo – podezřelý chrčivý zvuk. Začala jsem zase vnímat svoje okolí.

Bredovi někdo skočil na záda a pokusil se ho podříznout. I když se mu z rány na krku valila krev, nebylo to tak vážné, aby ho to hned zabilo. Ještě se mu podařilo setřást ze sebe útočníka a odpotácet se o kus dál.

K mému obrovskému překvapení ten útočník nebyl nikdo jiný než Zack. Teď už vážně musím platit za největšího idiota na světě! Nechápu jak to, že mi hned nedošlo, že jedno bodnutí do břicha přece nemohlo Zacka zabít. Bred ale vypadal taky dost překvapeně, takže i on asi s jeho smrtí počítal. A Zack k tomu zřejmě neměl zas tak daleko – rána pořád krvácela, ale byla viditelně menší. Její hojení mu ale muselo ubrat dost sil, protože se zčásti proměnil zpátky a teď skoro připomínal člověka.

Bred chrčel a držel se jednou rukou za pořezaný krk. Druhou začal podivně gestikulovat a přitom mumlal nějaká slova v divné hrdelní řeči. Zack se začal zvedat ze země. Přišla jsem mu na pomoc a on se o mě vděčně opřel. Viděla jsem mu na očích, že by ho chtěl zastavit, dokončit to, co se mu před chvílí téměř podařilo, ale neměl na to dostatek sil. A já nevěděla, jak na to.

Celý bar se najednou otřásl a uprostřed hlavní místnosti se objevila mohutná puklina, z níž se vyvalila pára.

„Otevřel realitu až do pekel,“ vydechl Zack napůl zděšeně a napůl obdivně. Bred se co možná nejrychleji rozběhl k puklině, z níž teď vycházela podivná narudlá záře.

A právě tenhle okamžik si vybral Damien ke svému objevení se.

„Pozor!“ vykřikla jsem zároveň se Zackem, ale bylo pozdě. Bred v tu chvíli dospěl k okraji trhliny a srazil Damiena dolů.

Zack sebral dostatek sil a doběhl k trhlině. Damien se jednou ruku držel jejího okraje.

„Vydrž!“ zavolal Zack a podal Damienovi ruku. Pomalu ho začal vytahovat nahoru. To se ale nelíbilo někomu dole a začal Damiena stahovat zpátky. Bylo to divné – nikoho jsem neviděla. Damien zaryl svoje drápy do Zackova předloktí takovou silou, že z ran začala vytékat krev. Zack se přesto snažil dál. Ale byl to předem prohraný boj. Runy na Damienově obojku začaly zářit a jedna po druhé byly přemoženy. Za děsivého skřípotu Damienův obojek prasknul a jeho úlomky se rozlétly všude možně. Jeden z nich zasáhl Zacka do obličeje a způsobil mu ošklivé zranění.

Krev stékající mu po zápěstí z hlubokých škrábanců, které po sobě zanechaly Damienovy drápy, vysílení a neustálý tah zdola způsobovali, že Zackovo sevření začalo povolovat.

Trhlina se pomalu začala uzavírat. Damien věděl, že ho Zack nestihne vytáhnout a Zack to věděl taky. Damien se na něj povzbudivě usmál. Z jeho tváře bylo znát, že mu nic nezazlívá a že ví, že to, co se právě stalo, je ta nejhloupější náhoda, která se všem přítomným kdy přihodila.

„Vrátit se domů třeba nebude tak špatný,“ prohlásil Damien rozverně a… pak se pustil.

 

Ani já ani Zack jsme nic neřekli. Jen jsme pozorovali Damienův pád do horoucích pekel a nemohli jsme vůbec nic dělat.

„Tahle lest nám trochu nevyšla,“ zašeptal Zack zkroušeně. Nevím, co se mu zrovna honilo hlavou, ale měl tvář staženou bolestí. A řekla bych, že jeho značná zranění za to tentokrát nemohla.

„Půjdeme pro Raye,“ prohlásil a pomalu vstal od uzavírající se rudé pukliny v podlaze.

„Dobře,“ chytla jsem ho za ruku a oba jsme zmizeli ve Sféře.