Lovci zatracených 1 - Lov začíná

01.11.2009 19:08

Upřímně, tenhle svět je divnej.

Na ulicích potkávám lidi v různých moderních hadrech a oproti tomu lidi v dlouhých pláštích jak ze středověku. Každej vyznává holt jinou dobu. Já nepatřím ani k jedněm, ale bohužel moji rodiče ano. Oba jsou vcelku mocní čarodějové a vyznávají dobu „zlatého věku magie“, někdy okolo roku 1 700. Takže preferují dlouhé pláště zdobené runami a různými symboly. Jediné štěstí spočívá v tom, že nepatří k nějakým extrémistům se „špičatejma kloboukama“.

Dost je rozhodilo, že jsem nezdědila ten jejich úžasný talent. Táta dokonce jednou prohodil něco v tom smyslu, že snad ani nejsem jeho. Vzhledem k tomu, že jsem spíš po něm než po mámě, je to pěkná blbost! Jako by neznali genetiku. No dobře, něco umím. Věštím z run, mám talent na rituální kouzla a po čuchu poznám lidi jako já – podivíny v tom lepším případě. Jenže rodičům to nestačí.

Vzhledově jsem typický šedý průměr. Malá s polodlouhými světle hnědými vlasy.  Jediná zajímavá věc na mě jsou oči – krásně zelené. Jenže ony ty kočičí zorničky většině lidem nedělají moc dobře. Takže díky ti ty člověče, který jsi kdysivá před lety vynalez zázrak zvaný kontaktní čočky! Díky nim sice neděsím lidi na potkání, ale taky schovávám jedinou věc, která je na mně zajímavá.

Rodiče dostali nabídku, učit na univerzitě poblíž Surmitu. Samozřejmě přijali. Jelikož je mi už dvacet, snažili se mě taky dotlačit do nějaké práce. O což já ovšem vůbec nestojím (jsem tak trochu do větru). Takže jsem zvolila cestu menšího zla a přihlásila se na univerzitu, kde budou rodiče učit (stejně se nemůžu zbavit pocitu, že jim o tohle celou dobu šlo).  Samozřejmě jsem si úplnou náhodou vybrala obor, kde se s nimi nepotkám, ale oni budou mít pocit, že mě mají pod dohledem. Navíc mám dojem, že v oboru Starodávných jazyků a obřadů bych snad mohla dostat i ten diplom. Bylo by to super, hlavně pro rodiče. Já sama nijak netoužím po tom, zahrabat se na zbytek života v kanceláři a řešit, kde zas démon napadnul člověka, nebo učit podobné nevděčníky, jako jsem já.

 

Takže po „příjemně“ stráveném měsíci, zaplněném stěhováním a věcmi, co k tomu patří, jako je malování, předělávání koupelny a podobně, jsem se konečně dostala k obhlídce města. Bylo docela velké, ale zas ne tak, aby se tu uživilo klasické emhádéčko. Ani se tu nepotulovalo moc turistů, protože sousední město Surmit, bylo vyhlášenou turistickou atrakcí kvůli svému proslulému opatství (kdysi tam snad zabili nějakého šlechtice, nebo co; no prostě další krvavá historka). Narazila jsem na pár krámů, kde jsem nakoupila několik dalších „nepotřebných“ věcí do svého pokoje.

Rodiče jsou tu docela oblíbení. Každý si řekne, je to kapacita, ale na mě se tu tvářej dost blbě. Jasně, že ve svých dvacetidírkových steelkách, dlouhém černým kabátě s přezkama (o tom, že chodím ověšená stříbrem jak vánoční stromeček ani nemluvě), asi nevypadám úplně normálně, ale vzhledem k dnešní různorodosti módy ty kyselé ksichty fakt nechápu…

 

Začínalo pršet.

„Takovou smůlu můžu mít jenom já,“ řekla jsem nahlas. Jednou si nevezmu kabát a zrovna začne lít jako z konve. Vítr, který se zvednul z minuty na minutu, mi začal cuchat vlasy. Domů jsem to měla ještě pořádný kus cesty a začínala jsem být podrážděná. Jediné, co mě trochu hřálo, byl fakt, že jsem si domů nesla naprosto dokonalý batoh – musím přece vypadat jako vzorná studentka. O rozdílu, co si pod tím pojmem představuju já a moji rodiče by bylo zbytečné se zmiňovat.

Zatáhlo se a ulice se podezřele rychle vyprázdnily. Lidi, přece nejste z cukru! Za další zatáčkou mě přes nos uhodil zvláštní pach – démon. Ta stopa nebyla nijak silná, ale byla tu. Stačila vteřina, abych zjistila, že tudy ještě nešel. Ale rozhodně to byla předzvěst, že se brzo objeví. Zastavila jsem se a prozkoumala ten závan pečlivěji. Těžko se to vysvětluje, ale když ucítím nějakou takovou potvoru, dokážu pak v mysli rozpoznat různé detaily stopy, kterou kolem sebe šíří. Takže to začne u nosu, ale pak už je to jen v hlavě. A teď mě lehký dotek síry varoval, že tohle bude braský démon.

Zaklela jsem. Rodiče tvrdili, že tady se moc nebezpečných démonů nepotuluje. Tohle ale vypadalo na pěknou mršku.

Přidala jsem do kroku. Nebylo by dobré narazit na něj teď, když jsou ulice vylidněné. Démoni jsou občas v pohodě, ale jeden nikdy neví. Zrovna ten den vstane blbou nohou, a když vás potká, rozhodne se vás jen tak roztrhat na kusy – no, všichni máme občas své dny. Takže je obecně známo: Můžeš se vyhnout démonovi? Udělej to!

Déšť na okamžik zesílil natolik, že jsem viděla sotva metr před sebe. Neušla jsem moc daleko, když o sobě dala znovu vědět démonova stopa. Ještě jsem zrychlila. Stopa se přibližovala ze směru, kterým jsem šla. To se mi vůbec nelíbilo. Bylo zřejmé, že se setkání nevyhnu. Jen jsem doufala, že to nebude žádná rohatá potvora, která nesnídala.

Nebylo se kam schovat a s rychlostí, jakou se stopa blížila, bych se ani nestačila vrátit někam do obydlenější části města. Nezbývalo mi než doufat, že zrovna půjde po druhé straně ulice.

Doufala jsem špatně. To jsem ucítila hned po další půlminutě chůze. Jenže bylo pozdě na to přejít na druhý chodník. Toho démona by to taky mohlo urazit, a to by bylo ještě horší než se s ním normálně minout na ulici.

Proti mně se objevila lidská silueta – muž. Síra z něj táhla na hony. Snažila jsem se tvářit neutrálně a stejnou rychlostí pokračovat dál.

Minul mě. Vydechla jsem úlevou. Ale z pachu, který se táhnul za ním, se mi zvednul žaludek. Byl to závan ryzího zla. Z toho pocitu člověku až zamrzá krev v žilách.

 Ustála jsem to, ale zamotala se mi hlava. Trochu jsem zavrávorala, v dešti mi sjela noha po obrubníku a já se najednou válela na kraji silnice. Démon se zastavil a podíval se na mě. Udělal krok nebo dva směrem ke mně, pak se zarazil, otočil se a zmizel.

„Seš v pohodě?“ zeptal se mě mužský hlas. Překvapeně jsem vzhlédla. Skláněl se nade mnou kluk v kožené bundě, ne o moc starší než já, s podivně tmavýma očima. Pomohl mi na nohy.

„Vypadala si, jako bys viděla ducha,“ podotkl.

„Něco horšího,“ zašeptala jsem, poděkovala mu a zmizela jsem do deště.

 Démoni jsou evidentně všude. Jsou jak krysy!

 

Protrpěla jsem pár úvodních ceremoniálů, ale na první přednášce už jsem konečně mohla vypadat zas normálně (alespoň na moje měřítka).

Po několika nudných dnech se ve škole konečně dostavila nzměna. Na přednášku dorazilo pár opozdilých nováčků. Ještě než se otevřely dveře, ucítila jsem stejný zápach jako nedávno za deště na ulici, ale tentokrát tam chyběla síra. To mě moc neuklidnilo, pořád z toho čpělo velké množství zla, a zase se mi udělalo špatně.

Poznala jsem ho okamžitě. Široká ramena, polodlouhé hnědé vlasy. Na sobě měl koženou bundu a černé kalhoty. Ale ty oči…, ty bych teď poznala všude!

Rychle jsem se otočila zpátky, aby si nevšimnul, že na něj zírám. Opatrně jsem sáhla do váčku, který jsem nosila pořád připevněný u pásku, a vytáhla jsem z něj jednu runu. Ta odpověď mě nepřekvapila. Zalovila jsem v sáčku ještě jednou a vytáhla další runu. Netrpělivě jsem zavrčela, runy mi neřekly nic nového. Zkusila jsem to do třetice, když v tom jsem si všimla, že se na mě dívá. Poznal mě? Určitě mě poznal! Když jsem poznala já jeho, bylo by s podivem, kdyby nepoznal on mě. Nechápala jsem, jak to že mi to nedošlo hned ten den.

Z toho prvního muže, kterého jsem potkala, táhla jenom síra. Byl to démon, ale hodně nízko v hierarchii. To, co jsem považovala za jeho stopu, byla ve skutečnosti stopa druhého démona, který šel až za ním. Jelikož byly oba tak blízko sebe, nerozeznala jsem jejich stopy od sebe. Kvůli tomu jsem vpadla do náruče tomu horšímu, aniž bych cokoli tušila. Měla jsem obrovskou kliku, že mě nechal odejít! Teď bych se asi měla bát…

Rozhlédla jsem se kolem – na nikoho to nezapůsobilo. Ten démon se tam v klidu posadil a s nikým to ani nehnulo! Plná škola magicky nadaných maníků a nikdo si ho nevšimnul…

 

Po přednášce jsem se sbalila a vypadla z posluchárny. Bylo mi jasné, že teď už to nenechá jen tak. Vyrazila jsem domů, ale on šel za mnou. I přes všechny zkušenosti (a že jich nebylo málo, dokonce i s démony), jsem se cítila trochu divně. A pak najednou zmizel.

Takhle to pokračovalo několik dnů. Na přednáškách na mě vždycky zíral. Cítila jsem jeho pohled na svých zádech. Sem tam mě sledoval cestou domů a pak vždycky zmizel. Ani jednou se nepokusil se mnou promluvit. Přemýšlela jsem, jestli bych to neměla někomu říct, ale nakonec jsem se rozhodla, že to neudělám. Možná to byla chyba, ale zatím mi nic neudělal, tak proč bych ho měla hnedka nahlásit? A věřím, že bych si dovedla poradit… 

Až si jednoho dne v posluchárně sednul vedle mě. Zrovna jsem se bavila s Ecinou, která mě zvala na dnešní večer do baru, takže jsem ho okázale ignorovala. Z toho jeho pachu (snažil se ho marně překrýt pánským parfémem) se mi už naštěstí nedělalo špatně – zvyknout se dá opravdu na všechno.

„Neměla bys dneska večer chodit do Clavu,“ zašeptal najednou.

„To je moje věc!“ odsekla jsem. Zjevně tohle varování považoval za dostatečné a dál nic neříkal.

 

I přes varování mého oblíbeného démona jsem večer do baru Clav vyrazila. Ovšem neužívala jsem si to zdaleka tak, jak jsem si představovala. Ecina, která mě sem vytáhla, se opila tak, že jsem jí držela vlasy, když zvracela venku v postranní uličce u popelnic vedle baru. Odtáhla jsem ji dovnitř a zavolala taxíka.

Zatímco jsem Ecinu skládala do auta, vzpomněla si, že nemá telefon.

„Najdu ho a zítra ti ho donesu. Hlavně se z toho vyspi!“ Měla jsem vážně radost, že tu budu někde běhat a hledat její telefon, místo toho, abych se šla taky prospat.

Nikde jsem ho nenašla, tak mě napadlo, jestli jí náhodou nevypadnul z kapsy, když se kamarádila s popelnicí za rohem. Představa neosvětlené uličky mi nevadila do té doby, dokud jsem zase neucítila jeho stopu. Naskočila mi husí kůže. Popadla jsem Ecinin telefon, který se válel na zemi, a chtěla jsem odejít. Jenže to už stál v ústí uličky. Hlavou se mi mihla spousta představ o tom, co by se mohlo stát, takže skutečnost mě překvapila.

„Zmiz odtud,“ řekl klidně a uvolnil mi cestu.

Zamrkala jsem. „Co-cože?“ vykoktala jsem. Podíval se na mě tím pohledem, kterým jasně říkal: nebudu to opakovat. Bez váhání jsem vyrazila pryč.

Když jsem byla skoro u něj, zarazila jsem se. Vzduch naplnil pach síry.

„Ty sis přived kamaráda?“

Vypadal zaskočeně. „Co tím myslíš?“

„Mám na mysli toho druhýho démona, co tady číhá. Co po mě vlastně chceš?“

„Můžu ti odpřísáhnout, že jsem tady sám.“

„Tak to radši nepřísahej. Moc dobře vím, že je na střeše nad náma. Varuju tě – nepodceňuj mě!“ přešla jsem lehce do útoku.

„Nikdy nikoho nepodceňuju. Ale vážně nevím, o čem mluvíš.“

„Mluvím tu o démonovi, kterýho jsem tehdy v dešti potkala na ulici chvíli před tebou. Pěkně smrdí sírou, takže bych ho poznala všude! Teď je právě tady na střeše, tak se přestaň tvářit, že o ničem nevíš!“ Můj hlas začal nabírat výšku.

Nevybavoval se se mnou, popadnul mě za ruku a táhnul mě pryč z uličky. Pozdě.

Ze střechy na zem těsně před nás dopadnul stín. Na okamžik lidská silueta se začala okamžitě měnit. Začala mohutnět a růst do výšky. Démon najednou měřil něco kolem dvou a půl metru. Na těle mu zůstalo jen několik cárů látky, které ještě před chvíli byly jeho oblečením. Měl cihlově červenou kůži, na čele dva ne moc velké rohy a koukal na nás sírově žlutýma očima. Učiněný krasavec.

„Až ti řeknu, tak utíkej, jak nejrychleji můžeš…,“ zašeptal. Démon naproti nám vydal chrčivý zvuk.

„Teď!“ ozvalo se vedle mě. Než jsem stihla zareagovat, můj démon mě začal táhnout do zadní části uličky. Rychle jsem s ním srovnala krok. Přesto mě pořád nepouštěl. Pochopila jsem proč: ulička vedla mezi domy, navazovaly na ní další a další spojovačky mezi ulicemi. Co chvíli jsme měnili směr. Kdyby mě nedržel, dávno bych ho někde ztratila. Stále jsem démona cítila za námi. Pak stopa najednou zmizela.

Prudce jsem zastavila, ale setrvačností a vlivem démonovy síly jsem udělala ještě pár kroků.

„Co blbneš?!“ vyjel na mě.

„Je pryč,“ konstatovala jsem udýchaně.

„Nikdy nejsou úplně pryč, pokud nejsou smrtelně raněný.“

„Já vím, ale radši bysme měli počkat, až se jeho stopa zase objeví. Nebo bysme přinejmenším měli postupovat obezřetněji, jinak mu vletíme přímo do náruče.“

„Nechápu, proč si seš tak jistá, ale souhlasím s tebou.“

„Někdy ti to třeba vysvětlím.“

Pomalu jsme vyrazili dál uličkou, která, jak jsem doufala, už snad povede na hlavní silnici.

 

„Je zase na střeše,“ zašeptala jsem, když mě ovanul zápach síry. Přikývl.

„Zůstaň tady,“ poručil a ukázal na hromadu odpadků u zdi jednoho z rozbitých domů.

„To snad…“

„Schovej se tam někde a mlč!“

Nakvašeně jsem se přikrčila za staré kanape a hromadu kartonových krabic. Po zemi se válely různé střepy a zbytky čehosi, co jsem se radši ani nepokoušela identifikovat.

Něco se nade mnou mihlo. Nenápadně jsem to naznačila svému démonovi. Zas jen přikývnul. Teprve teď jsem si všimla, že má na sobě takový ten starý středověký plášť, přesně ten, co ho nosí vyznavači starého magického období.

Zrovna, když jsem přemýšlela, co pod ním asi může mít, seskočil druhý démon ze střechy. Ukázalo se, že pod pláštěm měl meč. Jak se zdá, narazila jsem na jednoho z extrémistů moderní doby – prima.

Počkal si, až démon páchnoucí sírou zaútočí. Lehce se útoku vyhnul a sekl démona přes ruku. Ten zařval bolestí a udělal další výpad.

Bylo to vyrovnané, pak ale v rychlé sérii útoků můj démon utrpěl ránu do hrudi a zavrávoral. Přemýšlela jsem, jestli bych mu nemohla nějak pomoct. Opatrně jsem se rozhlížela kolem. Ztratila jsem ale rovnováhu a musela se dlaní opřít o zem, abych neupadla. K mému velkému štěstí jsem si do dlaně bodla střep. S tichým syknutím jsem ho vyndala.

Démon zavětřil a podíval se mým směrem. Tak takhle jsem si tu pomoc zrovna nepředstavovala. Démon nechal soupeře být a vyrazil ke mně. Nenapadlo mě nic lepšího, než začít utíkat. Jenže jsem nevěděla kudy. Takže jsem běžela, bůh ví kam, a démon neomylně pádil za mnou.

 

Těžko říct, jestli jsem pocítila úlevu, když jsem před sebou zase uviděla kanape, za kterým jsem se prvně schovávala.

Proběhla jsem kolem odpadků, démon už jen pár kroků za mnou. Když i on míjel kanape, ozval se řev. Otočila jsem se a všimla si, že démon má v zádech vražený meč. Prudce se otočil a tím ho vytrhnul původnímu majiteli z ruky.

Se zuřivým řevem si meč ze zad vytáhnul. Zahodil ho mým směrem a vypadalo to, že na mě úplně zapomněl. Teď se věnoval druhému útočníkovi.

Braský démon se rozmáchnul a mohutnou prackou zasáhnul mého démona. Rána ho odmrštila na zeď a normálnímu člověku by určitě víc než jen vyrazila dech. Démon byl hned u něj, chytil ho pod krkem a hodil ho dál do uličky. Byli teď kus za hromadou odpadků, která mi sloužila jako chvilkový úkryt.

Neváhala jsem. Kdyby se dostali ještě dál do uličky, byl by můj démon asi úplně v háji. Sebrala jsem meč válející se mi u nohou.

Pomalu jsem se plížila směrem k zápasící dvojici. Přestože se démon skláněl nad svojí obětí (a byl jí plně zaujat), byl pořád moc vysoký na to, abych ho mečem bodla někam, kde by to mělo efekt. Za pokus nic nedáš, pomyslela jsem si.

Opatrně jsem došla ke kanapi a vylezla na něj. Zavrzalo, ale démon si toho ani nevšimnul. Pořádně jsem se odrazila a při dopadu na démonova záda jsem mu zabodla co největší silou meč do krku.

Ozvalo se zachroptění následované vychrchláním několika krvavých slin. Démon se ještě zachvěl ve smrtelné křeči, než se zhroutil na svého soupeře a zdechnul.

„Dík, to přišlo v pravou chvíli,“ zachroptěl můj démon. Pomohla jsem mu vyhrabat se zpod té smrduté mršiny.

„Není zač,“ odpověděla jsem a svezla se vyčerpaně na zem, zády opřená o navlhlou zeď. Na tváři se mi mihnul úsměv.

„Přijde ti na tom něco vtipnýho?“ zeptal se, zatímco si utíral z obličeje krev.

„Jen mám radost, že jsme to zvládli. Byl to docela dobrej adrenalin, ne?“

„Jo, to určitě!“ zavrčel a přisedl si ke mně. „Kdybys tady nebyla, mohlo to dopadnout jinak.“

„Víš, co si myslím? Pořád jsi mě šmíroval. Chtěl si zjistit, co jsem zač. A podle mýho chování nebylo těžký odhadnout moje reakce. Takže ti muselo být jasný, že po tom tvým varování sem určitě přijdu, tak si teď nehraj na uraženého hrdinu.“

Začal se upřímně smát. „Fakt dobrý! Máš úplnou pravdu. Jedinej háček je v tom, že jsem zatím nezjistil, co seš zač. Budeš mi to muset prozradit sama.“

Překvapeně jsem zamrkala. A v tu chvíli mi došlo, že při boji nebo při útěku, to je fuk, mi někde vypadla kontaktní čočka.

„Sakra!“ zaklela jsem a snažila se nějak si kočičí oko zakrýt pramenem vlasů.

„To je v pohodě, já jsem zvyklej. Mimochodem, jmenuju se Damien,“ představil se a podal mi ruku. Stiskla jsem mu jí.

„Risa.“

Damien se pomalu zvednul. „Myslím, že toho démona jsme dneska zvládli dobře. Kdybys měla zájem, měl bych pro tebe dobře placenou práci.“

„Poslouchám…“

 

Z Damiena se vyklubal lovec démonů a všelijaké další havěti, za jejíž odrovnání si někdo zaplatí. Je něco jako nájemný vrah, tedy ono je jich víc, prý taková menší skupinka. Zrovna nabírají nové členy (radši jsem se neptala proč) a když mě Damien potkal v tom dešti, něco mu na mně nesedělo. Šmíroval mě, aby zjistil, jaké mám schopnosti, popřípadě mě načapal, když je budu používat. Jenže se mu nic z toho nepoštěstilo, tak mě, přesně jak jsem uhodla, nalákal do spleti temných uliček za barem Clav. Trochu mi pošramotil ego, když z něj vypadlo, že vůbec nebyl v koncích, jak jsem si myslela, ale jen ze sebe dělal oběť, aby se ukázalo, co ve mně je. Můj argument, že se ze mě taky nic vyklubat nemuselo, přešel lehkovážným mávnutím ruky.

Pořád se ze mě snažil vypáčit, co jsem vlastně zač.

„Já to nevím. Jsem člověk, jenže místo psychickýho nadání na magii jsem podědila spíš fyzický podivnosti. Ty kočičí oči mají přesně tu vlastnost, jakou bys čekal u svýho mazlíčka: vidím i ve tmě. A jenom podle čichu dokážu poznat, kde je kolik lidí, co jsou zač, nebo je jen sledovat po jejich stopě. Obzvlášť silně vyvinutej nos mám na nelidi. Potom, co zaregistruju jejich stopu, už se neřídím nosem, ale takovou ujetou analýzou, která mi probíhá v hlavě. Rozeznám různý složky tý stopy. Nedokážu to vysvětlit líp,“ shrnula jsem to, jak nejrychleji jsem dokázala.

„A co jsem podle tebe já?“ zeptal se samolibě.

„Ty jseš taková záhada,“ přiznala jsem. „Bez urážky, když jsem poprvý ucítila tvojí stopu, udělalo se mi zle. Chvíli jsem žila v domnění, že to je stopa toho braskýho démona. Tvoje stopa po sobě zanechává nádech rozkladu a je doslova nasáklá zlem. Ale takovým zlem, který ani nedokážu popsat slovy. Vyvolalo to ve mně tak velkou vlnu děsu, že si to ani nedokážeš představit.“

„Ale dokážu,“ přerušil mě, a i přes to, co jsem mu právě řekla, se usmíval.

„Není pochyb o tom, že jseš démon a hodně mocnej, ale nedokážu to určit přesně. Vrtá mi to hlavou. V tý tvý stopě je něco divnýho. Jako by ses snažil něco skrýt… Skoro jako bys měl kolem sebe nějakou ochrannou auru.“

„Taky že mám. Ale že je ochranná, to bych zrovna netvrdil. Aspoň ne pro mě,“ řekl a ukázal na stříbrný obojek, který měl na krku. Zdál se mi obyčejný, než jsem si všimla jemných run, vytepaných po jeho obvodu. Nikde nebyla ani stopa po zapínání.

„Je na tobě něco fakt divnýho. Totiž, i když se chováš jako klaďas, mám pocit, že tvoje podstata je zlá… Jestli víš, co tím myslím.“

„Vím.“

„A tohle,“ ukázala jsem na obojek, „byla dobrovolná akce?“

„Jo. Ne každej si může vybírat, jako co se narodí,“ ušklíbnul se.

„Ale aspoň se tě už nebojím,“ dodala jsem. Opatrně se usmál.

 

Mířili jsme k jeho bytu, kde se měl konat jakýsi pohovor uchazečů o místo v jejich lovecké bandě. Volná jsou dvě místa a ostatní tři členové taky někoho přivedou. Pochybovala jsem, že bych měla v takové konkurenci aspoň nějakou šanci.

„Chovej se jako doma,“ řekl, když mě pustil do bytu.

Byt byl docela prostý. Starší nábytek, nic moc. Ale byla tu obrovská knihovna plná starých knih o démonologii, exorcismu a čarodějnictví.

Sedla jsem si do jednoho křesla a Damien mi přines z kuchyně plechovku piva. Neprotestovala jsem a vzala si ji. Natáhla jsem si nohy a odpočívala. Damien na mě zíral. On na mě pořád zíral. Troufám si tvrdit, že se pořád snažil odhadnout, co jsem zač.

Vzduch naplnila směsice nových pachů.

„Jde ti návštěva,“ prohodila jsem do ticha.

„Já vím. Otázkou je, jestli ty víš, kdo to je?“ odpověděl. Zavětřila jsem. Dva z nich byli taky démoni, jeden upír a dlak. Pak tam byl Nemrtvý a nějaký míšenec, nejspíš člověk a vlkodlak. Žádná ženská.

Řekla jsem to Damienovi. Zatvářil se uznale.

„Aspoň vím, koho si přivedli ostatní,“ usmál se.

Chvíli na to, se ozvalo zaťukání. Damien šel otevřít a dovnitř se nahrnulo šest lidí. Tři se tvářili dost překvapeně, takže nebylo těžké poznat, že do původní skupiny patří, upír, dlak a Nemrtvý.

„Žertuješ?“ vyjel na Damiena okamžitě dlak. Damien ho umlčel pohybem ruky a pokynul ostatním, aby se posadili, kam je libo.

„Takže se pochlubte, co máte!“ zavelel Damien nevzrušeně. Každý z nově příchozích se představil a popsal, nebo ukázal svoje schopnosti. Bylo mi jasné, že nemám šanci. Oba démoni byli silní a vynikali v boji. Ten míšenec měl nějaký schopnosti jako já, až na to, že když se dostal k lidskému masu, řádil jak černá ruka. A pak jsem přišla na řadu já.

„Ehm, no já jsem Risa. Vidím dobře ve tmě, věštím z run, praktikuju rituální magii a dokážu podle pachový stopy, kterou kolem sebe každej šíří, poznat, co je kdo zač, odkud přichází…“ Pak jsem zmlkla a zase si sedla zpátky. Byla jsem v rozpacích.

„To je všechno?“ začal se smát jeden z démonů. Ostatní se ale tvářili vážně.

„Na slovíčko Damiene,“ zašeptal dlak. Odtáhnul Damiena do kuchyně, upír je následoval. Naštěstí jsem se nezmínila o tom, že víc jak dobře slyším…, prostě kočka.

 

„Tohle jsme si nedomluvili!“ obořil se na něj dlak. „Je to člověčice!“

„Jo, je to ženská! Tohle nepůjde,“ přidal se upír.

„Potřebujeme někoho, kdo nás upozorní, až se něco bude blížit a ještě by nás mohla chránit kouzly.“

„Sejmou jí, jen co vyrazíme na první akci!“ zaprotestoval dlak.

„Probodla krk braskýmu démonovi, myslím, že se o sebe dokáže postarat,“ oponoval mu Damien.

„Nelíbí se mi to. Percy takhle zařval, když se pokoušel zachránit raněnou Sarah. Zdechli tam oba, protože na sebe přitáhla akorát další démony. A prohnat si kulku hlavou není zrovna hrdinství. Percy pak nechal Dannyho na holičkách kvůli ženský a nakonec je to všechny stálo krk! Já do party další holku nechci!“ Tím dal dlak najevo, že tuhle debatu končí.

Bylo jasné, jak to skončí. Začala jsem se balit. Všichni na mě blbě čuměli. V pohodě byl akorát vlkodlačí míšenec.

Oblékala jsem si kabát, když mě Damien zarazil.

„Kampak? Odcházíš tak brzo?“

„Ještě něco mám.“

„Tak to koukej odvolat, protože člen party nikdy neodchází, pokud se na tom všichni nedohodnou!“ zavrčel na mě dlak. Vyvalila jsem oči, stejně jako ostatní v místnosti.

„Slyšelas dobře, jseš v partě. Tak si zase koukej sednout na zadek a poslouchat.“

Naprosto vyvedená z míry jsem se vrátila na svoje místo.

Oba zbylí démoni byli slušně vyhozeni pryč. Místo jsem dostala já a dlačí míšenec jménem Ray.

 

„Myslím, že oba víte, o co tu jde,“ začal upír. „Jmenuju se Jonathan, náš kamarád Richard je medvědodlak, Jonas je Nemrtvý – fakt machr. A kápo týhle bandy je Damien. Takže vítejte.“

Dostali jsme kázání, že jestli to nebudeme brát vážně, můžeme klidně vypadnout. Na řadu přišlo pár rad ohledně démonů a pár poznatků z jejich dřívějších lovů.

„Zapomeňte na zákon o zachování hmoty. Ve styku s peklem to neplatí. Jasně, jsou tady nějaký omezení, jako že se třeba mrňavej imp nemůže vzhledově proměnit do velikosti dospělýho chlapa. Ale není problém, aby se třeba tady Damien proměnil v třímetrovou obludu. Některý démoni se dokážou změnit i víc.“

Takové přednášky nám zabraly skoro měsíc. Počítám do toho i menší výcvik. Většinou si ze mě dělali srandu, protože ty jejich různé chvaty a bojové triky mi moc nešly. Ale jak řekl Damien, nevadí to, protože já většinou nebudu moc vystrkovat nos. Spíš budu ostatním krýt záda. Musela jsem si pořídit dlouhý černý plášť jako všichni ostatní. Rodiče byli nadšení – mysleli si, že jsem se konečně dala na „správnou“ cestu. Kdyby se dozvěděli, na co to doopravdy mám, trefilo by je! Nepopiratelná výhoda takových plášťů je, že jsou praktické – můžete pod ně schovat spoustu věcí, jako třeba athame nebo příruční tašku s věcmi na rituály.

A pak to přišlo: první kšeft. Konečně pořádná akce. Všichni říkali, že je to nějaká až trapně lehká věc, takže se akorát pořádně zaučíme v terénu.

 

„Tohle jsou komunikační krystaly. Naše vědomí díky nim bude propojený. Budeme navzájem vědět, co se s ostatníma děje. Jde skrz ně posílat myšlenky, takže si na to dávejte bacha.“ Jonathan nám rozdal přívěsky s perfektně vybroušeným krystalem křišťálu.

„Nosit na kůži,“ dodal Damien.

„Aby bylo jasný,“ vložil se do toho Richard, „jedem jako tým, ale zároveň každej sám na sebe. To neznamená, že si bude kdokoli hrát na přiblblý hrdiny! Ale když se někomu něco stane, nebude s tím otravovat ostatní, oni se to stejně dozvědí. Přednější je dodělat tu bestii, kvůli který jsme přišli. Raněný musej počkat, bez ohledu na to, kdo to je! Když se bezhlavě vrhnete na pomoc svýmu kámošovi, ohrozíte tím všechny! Nikdy nesmíte svýho parťáka nechat o samotě, jasný?“ A s pohledem upřeným na mě dodal: „Takže, až z tebe bude s každou kapkou krve unikat život, tak ne, že na nás budeš přes krystal řvát, ať ti pomůžeme, protože chceš žít.“

To mě vážně dorazilo. Všichni byli v pohodě, ale Richard mě vyloženě nesnášel. Po rozhovoru, který jsem vyslechla, se mu nedivím. Jediné, co by mě zajímalo, je to, jestli miloval Sarah, nebo jestli byli Danny či Percy jeho blízký přátelé. Nebo obojí…

 

„Takže jde o dva impy – brnkačka. Jonas, Risa a já půjdeme po tom, co se zdržuje ve starý továrně. Ray, Jonathan a Richard najdou toho druhýho. Sraz maximálně o půlnoci u mě doma, když někdo nedorazí včas, půjde se na pátračku.“

Rozdělili jsme se a vyrazili.

Netrvalo to dlouho a na obzoru se začal rýsovat starý tovární komín. Přelézt zamčenou bránu do rozpadlého objektu továrny nebyl problém.

Když se moje noha dotkla drobného štěrku, zašátrala jsem radši po prvním ochranném kouzle, který jsem našla. Na pásku mi viselo připevněných několik drobných hliněných destiček s runami. V každé bylo připravené nějaké kouzlo, které jsem zvládla (takže jedině ty, připravené doma v klidu při rituálu, pro mě holt neexistuje žádná improvizace).

Obezřetně jsme se blížili k hlavnímu vstupu do továrny, který zůstal pootevřený. Ucítila jsem stopu. Kromě pekelného smradu, který mi díky Damienovi už nevadil, se tam objevil i náznak jakési škodolibosti. Byla jsem na toho démonka zvědavá; ještě nikdy jsem impa neviděla.

Překvapilo mě, když jsem na volném prostranství mezi starými, zrezlými kontejnery uviděla malé dítě, jak se cpe odpadky. (Damien mi později vysvětlil, že se impové povětšinou živí lidským masem.) Bylo to nechutné!

Jakmile mě zmerčil, přestal se cpát a s výrazem radosti malého dítěte ke mně začal ťapkat. Chvilkama si tlesknul do dlaní a uculil se na mě. A pak se zarazil. Snažil se ke mně dostat ještě blíž, ale nešlo to. To byl důkaz, že moje kouzlo je spolehlivé.

Jeho výraz se změnil. Radost ustoupila nepochopení a následně vzteku. Začal se měnit. Do výšky moc nevyrost, ale místo nohou měl najednou dvě kopýtka. Na hlavě mu pučelo něco, co by se možná jednou mohlo nazývat rohy, ale teď to působilo spíš směšně.

Začal vztekle bušit do mojí magické bariéry. Posunula jsem její hranici, aby vydržela déle. To ho trošku navnadilo a ještě se přiblížil. Cenil na mě řadu ostrých zubů. Pak zjistil, že dál to zase nejde. Zasyčel a začal zuřivě máchat krátkýma ručičkama.

To, o co se snažil, evidentně nevycházelo podle jeho představ. Mám podezření, že ho dost rozladilo, když se mu kolem obou ručiček stáhly dvě provazové smyčky. Syčel a házel sebou, ale Damien s Jonasem ho drželi pevně.

„Je na čase, abys zabila svýho prvního impa,“ nadhodil Jonas.

„Vezmi si můj meč,“ vyzval mě Damien. Poslechla jsem a vytáhla z pochvy u jeho pasu meč. Nevěděla jsem, kam mám bodnout, aby imp trpěl co nejmíň.

„Bodni ho normálně do břicha,“ poradil mi Damien, když viděl moje rozpaky.

Napřáhla jsem se, připravena ke smrtelné ráně. Oba dva ustoupili o něco dozadu, ale provaz drželi stále napnutý, aby se imp moc nemrskal.

Bodla jsem… a nahodila mě sprška impových fosforeskujících tělních tekutin. Damien i Jonas se smáli, až z toho brečeli.

„Tohle mě vždycky dostane,“ zalykal se Damien.

„Fakt vtipný,“ zavrčela jsem a utřela si cípem pláště ten hnus z obličeje. Z impova těla toho moc nezůstalo, jen taková slizoidní kaluž. Podívala jsem se na sebe – byla jsem celá zeleno-žlutá od impových vnitřností. Zamračila jsem se na ty dva – pořád se smáli.

„Máme hotovo, takže bysme možná mohli jít, ať zbytečně nevyvoláme poplach,“ navrhla jsem a se vztyčenou hlavou jsem zamířila zpátky k Damienovu bytu.

Druhá skupina dorazila chvíli před námi. Jen co jsem se podívala na Raye, začali jsme se oba smát.

„Taky tvůj první imp?“ zeptal se.

Přikývla jsem.

„Rayovi to šlo skvěle!“ pochvaloval si Richard. Snažila jsem se nedat najevo svoje rozhořčení, že se mě Damien ani Jonas nezastali.

Chvíli jsme debatovali, pak se rozdělil výdělek a všichni jsme se rozešli domů.

 

Dostali jsme ještě několik zakázek, ale nebylo to pořád nic moc, takže jsme se většinou flákali po barech. Nakonec jsme se ale dočkali a Damien přišel s tím, že si nás najal jeden pracháč, abychom pro něj sejmuli vyššího démona.

„Tak tady jsou nějaký podklady,“ hodil před nás Damien desky. Nakoukla jsem Rayovi přes rameno. Zrovna koukali na fotku toho démona. I v lidské podobě vypadal trochu děsivě. Zdál se vyšší než Damien (a to je co říct), ramena dost široká na to, abych se do nich já vešla na šířku dvakrát, ostře řezané rysy obličeje a zlý pohled. V deskách o něm byla spousta informací – kam chodí, s kým se stýká…, ale nic o tom, jaký typ démona to vlastně je. Určení vyšší démon je všeříkající nic.

„No, teď bys nám mohla být užitečná,“ prohodil Richard.

 

Takže teď sedím u baru navlečená v krátkých černých šatech a popíjím koktejl. Vedle mě sedí Damien a nenápadně pozoruje okolí. Jednoduše řečeno: skončila jsem jako návnada (aspoň už vím, proč Richard nakonec přistoupil na to, aby mě vzali). Jediné štěstí, že hrála aspoň dobrá muzika.

„Nudím se, pojď si zatancovat,“ navrhla jsem Damienovi.

„Zbláznila ses?“ obořil se na mě.

„Fajn, půjdu sama.“ odsekla jsem.

Našla jsem si dobré místo na parketu a začala se vlnit do rytmu hudby. Po chvíli se ke mně přidala partička kluků. Hudba se rozjela a my taky.

Skvěle jsem si to užívala, až do okamžiku, kdy mě jeden z kluků zaklonil a v tu chvíli se moje oči střetly se zářivě zelenýma očima démona, kterého jsme hledali. Takže Damien byl buď úplně mimo, nebo chtěl, abych na to přišla sama.

 Počkala jsem, až skončí písnička, pak jsem se klukům omluvila a odešla jsem na záchod. Tam jsem na sebe chvíli koukala do zrcadla a mluvila s Damienem.

„Je tady.

„Já vím.“

„Co uděláme?“

„Nic. Budeme ho pár dní sledovat a vytipujeme si, jak se chová a kam chodí – jestli sedí ty údaje v papírech, co jsme dostali. Podle toho se dohodneme, co budeme dělat dál.“

„Dobře,“ souhlasila jsem.

 Nakonec jsem odešla. V chodbičce nebylo ani živáčka, tak jsem zamířila k východu. A pak jsem do něj málem vrazila ve dveřích.

„Pardon,“ vymáčkla jsem ze sebe.

„V pohodě,“ usmál se a obešel mě.

 

Ještě chvíli jsme s Damienem poseděli v baru a pak jsme odešli. Teď to bylo na mně – Damien totiž chtěl, abych se s tím démonem trochu sblížila a vymámila z něj nějaké informace, které by nám mohly pomoct. Trochu jsem se toho bála. Přece jen ten démon byl dost přitažlivě vyhlížející mužskej…

 

Dva dny na to jsem šla do baru sama. Seděla jsem zase u barového pultu a přemýšlela, jak to všechno provedu a jaké to pro mě představuje riziko. Damien z toho nebyl nadšený, ale troufám si říct, že Richard oproti tomu z toho radost měl.

V tomhle baru byla spousta potvor, které kolem sebe šířily nelidské stopy, ale žádná nebyla podobná tomu, co jsem hledala. Vlastně ani nevím, co jsem hledala, protože minule jsem jeho přítomnost nevycítila. Poznala jsem ho, až když jsem ho uviděla. Bylo to zneklidňující. Neukázal se, tak jsem se chystala k odchodu.

Narazila jsem na něj ve dveřích. Minula jsem ho a chtěla jsem pokračovat dál, ale zastavil mě.

„Doufám, že na sebe příště narazíme jinde než ve dveřích,“ usmál se. Ten úsměv mi skoro podlomil kolena. Stačilo si ale připomenout, že je to naše další oběť a vrátila se mi ztracená rovnováha.

„Snad budu mít to štěstí,“ vyloudila jsem na tváři ten nejkouzelnější úsměv, co jsem dokázala a pokračovala jsem v cestě.

 

Naše práce nebyla časově nijak omezená, takže jsme si dávali na čas. Všechno musí být dokonale naplánované. Damien byl ještě několikrát obhlédnout bar, ale neměl štěstí. Dala jsem tomu týden a pak jsem bar znovu navštívila.

 

Seděla jsem a v klidu popíjela bílé víno. Z repráků se zrovna linuly tóny mojí oblíbené písničky a já si klepala nohou do rytmu. Někdo si vedle mě sednul.

„Tak koukám, že mám dneska konečně štěstí,“ oslovil mě.

„Ahoj!“ pozdravila jsem ho a dál se věnovala svojí skleničce.

„Čekáš na někoho?“

„Ne.“

„A já si říkal, že tady třeba čekáš na mě,“ posteskl si. Neubránila jsem se úsměvu. „To je lepší,“ usmál se taky. „Povíš mi, proč tady teda sedíš sama. A pravdu.“

Během chvilky jsme se zapovídali a já úplně zapomněla, že se ho mám nenápadně vyptávat na věci, které by nám pomohly ho odstranit.

Čas rychle plynul. Musela jsem Zackovi slíbit, že zase přijdu, než mě pustil. Neměla jsem nic, co by nám bylo k užitku, takže jsem neměla sebemenší výčitky z toho, že se s ním znova sejdu. Navíc to byla moje práce. Docela jsem se těšila…

 

Tentokrát už tam čekal. Seděl u stolku, a když jsem vešla, zamával na mě. Podařilo se mi získat o něm konečně nějaké osobnější informace. Ale pak se to zvrtlo.

„Minule jsem si všimnul, že ráda tancuješ…“

„Jo, mám tanec ráda.“

„Nezatancujeme si?“ zeptal se.  

Ukázalo se, že je to dobrý tanečník. Jen jsem si připadala trochu hloupě, vzhledem k tomu, že jsem mu sahala sotva po prsa. Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do očí, tak podobných těm mým. Měl docela krátké tmavé vlasy, a když se podíval na mě, spadla mu ofina do očí. Nebyla jsem si jistá, jestli můžu věřit svým kolenům. Musela jsem se sama sobě zasmát.

„Co je?“ zeptal se nechápavě.

„Proč musí být všichni kluci tak vysoký?“

Bylo to příjemně strávený odpoledne. Doma jsem si pak musela připomínat, co je zač a proč jsem se s ním vlastně seznámila. Pomohla až studená sprcha. Rozhodla jsem se, že se s ním už nesejdu, i přesto, že jsem mu kývla na další schůzku. Podle Damiena už těch informací bylo dost.

 

Myslela jsem si, jak nejsem chytrá. Jenže po dvou týdnech mě přešel humor. Zack na mě čekal před univerzitou. Nemohla jsem se tvářit, že jsem si ho nevšimla.

„Víš, že jsem na tebe čekal, Riso?“ začal vyčítavě.

„Já vím. Moc se omlouvám, ale něco mi do toho přišlo.“

„Jasně. Za koho mě máš, abych ti to věřil?“ zeptal se výsměšným tónem.

„Věř si, čemu chceš,“ odsekla jsem a zamířila domů. Jenže Zack šel se mnou. Nejdřív se snažil zapříst rozhovor, ale když zjistil, že se mnou nebude řeč, vzdal to.

Začalo pršet. Přidala jsem do kroku a doufala, že toho Zack nechá. Nenechal.

Už jsem byla na dohled od domu, když se Zack zastavil a prudce mě k sobě obrátil čelem.

„O co ti jde?“ zeptal se nepřátelsky.

„Teď už o nic.“

„A to mám chápat jak?“

„Jednoduše. Před čtrnácti dny mi o něco šlo, ale už jsem ztratila zájem,“ odpověděla jsem ledově. V očích se mu zablýsklo. Přitáhnul si mě blíž a srdce mi začalo bušit jak o život. Už dřív jsem postřehla, že měl stejný obojek jako Damien, i když Damien o tom nebyl schopen říct nic bližšího – nevěděl, kdo by to mohl být, protože takových démonů je prý docela dost. Ale teď jsem si všimla, že měl na obojku jednu čerstvě vyrytou runu.

„Tak se měj,“ rozloučil se a zmizel v dešti.

 

„Nejsem si jistá, že bysme ho měli zabíjet,“ nadhodila jsem na poradě u Damiena doma.

„Ty ses zcvokla?“ vyjel na mě Richard.

„Ne, ale myslela jsem, že zabíjíme jen ty démony a jiný potvory, který někomu nějak ublížili a on se zdá neškodnej.“

„To se ti zdá, protože si s ním strávila tolik času,“ odseknul mi.

„To není pravda,“ oponovala jsem mu. „Má na krku stejnej stříbrnej obojek jako Damien!“ nažila jsem se podat nějaký rozumný argument. To všechny na chvíli umlčelo.

„Myslím, že nikdy nikoho nezabil. Vím, že je to démon, ale to je Damien taky. Troufám si tvrdit, že vím, proč oba nosí ty obojky. Podle mě to nějak poutá to zlo, co je v nich. A když udělal takovýhle opatření, tak přece nemůže být zlej.“

„Jenže nám může být ukradený, jestli je hodnej, nebo zlej. My jsme dostali zaplaceno, abysme ho oddělali, a to taky uděláme,“ utřel mě Richard.

„Možná bysme se nad tím měli zamyslet,“ zastal se mě Jonas. Ray souhlasně přikývnul. Teď všechno záviselo jenom na Damienovi.

„Už jsme dostali zálohu. A tenhle člověk nepatří k těm, který by to nechali jen tak být, kdybychom tu práci neodvedli. To radši on, než já,“ rozhodl Damien.

„Takže se rozhodni, na čí straně jseš…,“ upozornil mě Jonathan.

„To je snad jasný, ne?“ odpověděla jsem kysele.

 

Ten večer se mi neusínalo moc dobře. Musela jsem pořád myslet na to, jak by to šlo udělat nějak jinak. Byl tak milý… Richard měl pravdu, že všechny přivedu do průšvihu. První kšeft a už to bylo tady – líbil se mi! Sakra, děsně se mi líbil! Příště už prostě nebudu dělat žádnou pitomou návnadu!

Pořád jsem před sebou viděla Zackovu tvář…, a pak mi najednou došlo, že už nespím. Chtěla jsem vykřiknout, ale Zack mi zacpal pusu dlaní. Sáhla jsem si na krk, ale sotva jsem se komunikačního krystalu dotkla, chytil mi ruku a pak mi strhnul krystal z krku. Jeho oči už nebyly krásně zelené, ale černé a plné hněvu.

„Nebudeš křičet?“ zeptal se šeptem. Zavrtěla jsem hlavou, že ne. 

Pustil mě, ale byl pořád v pohotovosti.

„Co chceš?“ zeptala jsem se ho přiškrceným hlasem.

„Od tebe nechci nic. Přišel jsem tě varovat.“

„Před čím, prosím tě?“ neodpustila jsem si sarkastický tón.

„Před sebou,“ oznámil suše. „Vím, o co jde tobě a té bandě, ke které patříš, ale nebudu se snažit se v ničích očích ospravedlňovat, s tím nepočítej.“

„Já vím…“

„Ne, nevíš!“ okřikl mě. „Nevíš nic! Ani ty, ani ta tvoje banda idiotů, který si hrajou na velký vrahy démonů. Jejich pověst je předešla a já nikoho nepodceňuju, ale věř, že nikdo z vás nemá ani tušení, s čím si zahráváte!“ zašeptal. Naběhla mi husí kůže, ale ne strachy.

„Měl bys vědět…,“ začala jsem, ale přerušil mě.

„Já to vím, a proto jsem tě taky přišel varovat. Můžu ti odpřísáhnout, že přijdu tam, kam mě vylákáte, přijdu a všechny vás zabiju. Tobě dávám možnost volby. Záleží to jen na tobě.“

„Nemůžu…,“ hlesla jsem. „Jsou to moji přátelé.“

„Asi jsem byl blázen,“ podotknul a ve tváři se mu mihlo něco jako zklamání.

„Nemůžu…,“ zopakovala jsem téměř neslyšně. Zack se ke mně naklonil. Všimla jsem si, že jedna z run na obojku začala slabě zářit. V jejím světle bylo vidět, že má Zack pod obojkem zarudlou kůži a rýsující se modřinu. Hlavou mi proběhla myšlenka, kdy se mu to asi stalo, protože odpoledne ji ještě rozhodně neměl.

Odhrnul mi pramen vlasů z obličeje a runa se ještě víc rozzářila. Oči měl už zase zelené.

„Pak tě zabiju stejně jako ostatní,“ zašeptal s lítostí v hlase a zadíval se mi do očí.

„Blíží se Ray,“ upozornila jsem ho, když jsem zaregistrovala jeho stopu. „Asi zachytil ten slabej kontakt na mým krystalu,“ dodala jsem omluvně.

Zack vstal z mojí postele a než jsem se nadála, byl pryč. Měla jsem o čem přemýšlet.

Damien svolal válečnou poradu, ve starém kostele za městem. Ještě jsem tam nebyla, i když jsem nad tím už párkrát přemýšlela – staré kostely mě lákaly.

 

Zvenku kostel vypadal spíš jako zřícenina. Uvnitř bylo ale překvapivě dost místa. Zůstalo tam pár starých lavic. Oltář byl už zbořený, okna vymlácená. Jediné okno, které zůstalo vcelku, bylo kulaté vitrážové okno těsně pod stropem. Byl na něm vyobrazen anděl. V koutě stály dvě staré, napůl rozpadlé zpovědnice.  Na obou stranách stálo několik sloupů, které tvořily jakési podloubí. Na koncích byly schody vedoucí na ochoz. Nad oltářem se povalovaly zbytky starých varhan. Píšťaly se válely všude a tři trčely přes zábradlí směrem do kostela. Všude ležely vrstvy prachu. Skrz okna sem proudilo měsíční světlo.

Že to nebude asi tak úplně normální sraz, jsem pochopila hned po příchodu, když jsem uviděla, jak se Jonathan sklání nad Damienovým zápěstím a pije jeho krev.

„Démoní krev má fakt grády,“ pochvaloval si. „Vždycky si trochu dám, než jdeme na to.“

„Zbláznili jste se?“ vyjela jsem na ně. „Vy ho chcete dneska sejmout?“

„A cos čekala?“ zeptal se ironicky Richard.

„Tohle rozhodně ne,“ zavrčela jsem. „Proč jste mi něco neřekli? Mohla jsem připravit pár ochranných kouzel!“ vztekala jsem se.

„Mysleli jsme, že se ti to nelíbí a že do toho s náma nepůjdeš.“

„Tak to souhlasí, ale určitě bych vám nějak pomohla.“

„To by nám to bylo platný,“ zabručel Jonathan.

„Takže si nad tím jen tak chceš umýt ruce?“ zeptal se Damien.

„Takhle bych to nenazvala. Jen se nechci podílet na něčem, s čím hrubě nesouhlasím,“ odpověděla jsem klidně.

„Jenže, už se na tom podílíš,“ odpálkoval mě Richard, „zase jseš jenom návnada.“

„Použili jsme ty tvoje runový destičky jako tenkrát na toho míšence v Surmitu.“

„Vy debilové!“ rozkřikla jsem se na ně. „Jste fakt pitomý, nebo co? Takže jste z toho tady udělali past?“

„Jo,“ přikývnul Damien.

„Snažil jsem se jim to rozmluvit,“ vložil se do toho Jonas.

„Jste fakt banda pitomců!“ Hlas mi přeskočil o oktávu výš, jak jsem na ně řvala. „U toho vážně nemusím být. Mějte se!“ Chystala jsem se k odchodu, jenže kus přede dveřmi jsem narazila do magické bariéry. Došlo mi to.

„Vy jste změnili vzor…,“ zasténala jsem.

Richard se zazubil. „Jo. Všechno se může dostat sem, ale nic se nedostane ven.“

„A to ti přijde jako geniální, že se tváříš tak samolibě?“ štěkala jsem. „Vůbec vás nenapadlo, že ho nemusíte zvládnout a že to bude past spíš pro vás?!“

„Prosím tě, zvládli jsme už horší,“ smetl Jonathan můj argument ze stolu. Když jsem si vybavila tu zlobu, která včera ze Zacka čišela, silně jsem o jeho slovech zapochybovala.

„Kde je nějaká destička?“

„Snad si nemyslíš, že ti to řeknu.“

„Nebuď blbej, Richarde a řekni mi, kde je nějaká destička!“

A pak kostelem prolítnul závan ledového vzduchu. S ním přišla i vlna vzteku a nenávisti, po včerejšku tak charakteristická pro Zacka.

„Kde jsou?“ zavřískla jsem a nesnažila jsem se ani zakrýt svoji paniku.

„Myslím, že se blíží,“ prohodil Richard samolibě. Než jsem se nadála, byli všichni pryč – schovaný někde ve stínech. Zůstala jsem tam dole úplně sama.

 

Vchodové dveře se za hlasitého zavrzání otevřely. Dovnitř vešel Zack.

„Doufal jsem, že tě tu neuvidím,“ řekl smutně místo pozdravu. Jeho oči byly černé a mně bylo jasné, že nebude mít žádné slitování…, ani se mnou.

Všimla jsem si stínu, který se mihnul na ochozu. Doufala jsem, že to nechají být, ale věděla jsem, že to je bláhová víra.

Zack obhlížel okolí a odhadoval situaci. Vypadal překvapivě klidně. Když viděl jenom mě, asi se rozhodnul nechat mě milostivě být. Otočil se a zdálo se, že se má k odchodu. Jenže těsně přede dveřmi narazil, jako já, na magickou bariéru. Chvíli ji dotykem zkoumal, a když mu konečně došlo, o co jde, obrátil se se zlobným zavrčením ke mně.

Směrem k Zackovi vystřelil provaz. Prudce se otočil a provaz bez sebemenších problémů chytil. V tu ránu ale letěl další z druhé strany. Trhnul provazem, který držel v ruce tak silně, že Ray, držící druhý konec provazu, ztratil rovnováhu a přepadnul přes ochoz.

Vzduchem zasvištěl nůž. Zackovy oči zaplály zuřivostí. Na jeho obojku se rozzářilo pár run a ze zad mu bleskovou rychlostí vyrostla dvě velká blanitá křídla, každé zakončené ostrým trnem, připomínajícím dráp.

Křídlem nůž odrazil a ten neškodně zazvonil o kamennou podlahu. Pak křídla složil na zádech a vyrazil k Rayovi, kterej se sbíral ze země.

„Ne!“ zakřičela jsem, ale nevěnoval mi sebemenší pozornost.

„Můžeme to vyřešit jen ve dvou,“ navrhnul Damien a seskočil dolů z ochozu.

Začali kolem sebe kroužit jako dva supi. První výpad udělal Damien. Odněkud vytáhnul meč a seknul po Zackovi. Ten neměl problém se útoku vyhnout. Damien dělal jeden výpad za druhým a Zack se jim úspěšně vyhýbal. Pak se situace změnila a Zack přešel do útoku. Ohnal se po Damienovi jedním z křídel a málem ho zasáhl. Damien uhnul, ale Zackovi to poskytlo čas, aby se dostal blíž. Než se Damien vzpamatoval, inkasoval ránu pěstí a odporoučel se na všechny čtyři. Když se zvedal na nohy, sebral ze země kus rozbité sochy a z otočky jím praštil Zacka do spánku. To ho na chvíli vyvedlo z rovnováhy, čehož Damien patřičně využil k dalšímu, tentokrát úspěšnějšímu, útoku a seknul Zacka přes hruď.

Zacka to rozzuřilo a nehledě na Damienův meč, přešel suverénně do pěstního útoku.

Utržil několik sečných ran, ale nakonec se mu stejně povedlo dostat se k Damienovi tak blízko, aby ho zas praštil. A ne jednou. Druhou ranou srazil Damiena na zem a kopnutím ho převrátil na záda. Trnem na křídle mu probodnul rameno, čímž ho udržel na zemi a začal ho pěstí mlátit do obličeje. To už ale začaly zářit i runy na Damienově obojku a ze zad mu začala pučet křídla. Byla podobná těm Zackovejm, ale byla spíš do červena.

Damien chytil Zacka pod krkem, vytrhnul trn jeho křídla ze svého ramene a shodil ho ze sebe. Začali se bít na pěsti. Meč se válel nedaleko, ale nikdo si ho nevšímal. Řezali se jak psi. Ozvalo se hnusné křupnutí, to když Zack zlomil Damienovi jedno křídlo. Oba během boje trochu zmohutněli a jejich oblečení začalo povolovat ve švech.

Bylo těžké určit, kdo má na vrh, ale vzhledem k tomu, že nikdo nešel Damienovi pomoct, to vypadalo, že všichni věří v jeho vítězství. Já byla skeptičtější.

 A ukázalo se, že právem. Když už to vypadalo, že Damien začíná vyhrávat, hodil ho Zack ohromnou silou proti jednomu ze sloupů podpírajících ochoz. Zapraskalo to, jak tím narušili stabilitu sloupu a tím i celého ochozu. Zřejmě zapraskaly a Damienovi kosti, protože po pádu na zem zůstal nehybně ležet. Křídla pomalu zmizela a místo nich zůstalo jen rozervané tričko.

Něco se kolem mě prohnalo obrovskou rychlostí. Až po chvíli mi došlo, že to byl Jonathan.   

 Během pár vteřin, ještě než Damien dopadnul na zem, omotal Zackovi ruce postříbřeným řetězem. Jeden konec třímal Jonas a druhý Jonathan, který pro tento účel měl speciální rukavice. Zacka to očividně zaskočilo. Hned jsem pochopila, jaký to má význam.

Zackovi zmizela křídla a vrátil se (nedobrovolně) do své původní velikosti. Na jeho výrazu bylo znát, že mu stříbrný řetěz není zrovna příjemný. Jonas s Jonathanem se k němu začali přibližovat, řetěz pořád napjatý. Ray se k němu opatrně blížil zezadu.

Pak Zack všechny překvapil. Z úst se mu vydral nelidský výkřik. Runy na obojku doslova zaplály. Vyrostla mu zase křídla, tentokrát ještě větší, a začal nabírat na výšce. Byla jsem mu zhruba po prsa, ale teď bych mu sahala sotva po pás. Na hlavě se mu objevily dva lesklé rohy, zahnuté dozadu, ale pořád se na něm daly najít stopy lidskosti. Jeho kůže byla černá, stejně jako křídla, a kolem něj neustále vířila podivná černá mlha. Nepochybovala jsem, že tohle rozhodně nebylo všechno. Kdyby se tomu obojku něco stalo…!

Jonasovi i Jonathanovi vyklouznuly řetězy z rukou. Zack řetězy sevřel a začal se jimi rozmachovat v hrozivých kruzích. Nejdřív se netrefil, ale když máchnul řetězy proti sobě, Jonas dostal plný zásah do hrudi a odlítnul až ke zničenému oltáři. Jonathan byl rychlejší, a tak Zackovi zabralo víc času, než ho zasáhnul, ale povedlo se mu to. Pak se zaměřil na Richarda, kterej se snažil dostat k Damienovu meči.

Zakroužil jedním řetězem nad hlavou a ohnal se jím proti Richardovi, ten včas uhnul. Na podruhé neměl takové štěstí. Řetěz ho zasáhl a způsobil mu ošklivou popáleninu – jako dlak byl Richard na stříbro citlivý. Zack při dalším útoku už líp mířil a řetěz se s přesností omotal Richardovi kolem předloktí.

Vzduch naplnil zápach spáleného masa a Richardův bolestný řev. Sledovala jsem, jak se mu řetěz propaluje hloub do masa a hrozilo, že se propálí dost hluboko na to, aby mu oddělil ruku. Zack se otočil a začal za sebou táhnout Richarda na řetězu směrem k oltáři, jako nějakého mazlíka na vodítku. Richard se snažil vyprostit si ruku, ale dosáhnul jenom toho, že si popálil i tu druhou.

S Rayem jsme se po sobě podívali a bylo nám hned jasný, co dělat. Vyběhla jsem ze svého úkrytu za jedním ze sloupů směrem k Richardovi. Ray udělal totéž a cestou sebral Damienův meč. Zabodnul ho do oka řetězu takovou silou, že rozbil i kamennou dlaždici pod ním. Vyprostila jsem Richarda z řetězu.

Podepřela jsem ho z jedné strany, Ray z druhé a táhli jsme ho pod sloupy. Zacka zatím zaměstnával Jonas s Jonathanem, kteří se zas dali dohromady. Byli jsme skoro tam, když Ray zavyl bolestí. Vyděšeně jsem se na něj podívala a všimla si, že mu z hrudi trčí trn Zackova křídla. Překvapeně se na mě podíval a pak se svezl po sloupu na zem, zanechávaje za sebou krvavou šmouhu.

Něco zasvištělo vzduchem. Instinktivně jsem se skrčila a řetěz mě jen tak tak minul. Richard to štěstí neměl a odletěl mezi staré lavice. Už se nezvednul. Zack se k mojí velké úlevě šel vypořádat nejdřív s ním.

Přiklekla jsem si k Rayovi.

„Vydrž!“ šeptala jsem. Nemohla jsem ho tady nechat umřít! Utrhla jsem kus své košile a ne zrovna šetrně jsem mu ji nacpala do rány. Ray moc nereagoval.

„Dík, budu v pohodě,“ zamumlal. Vrazila jsem Rayovi do ruky svoje ochranné kouzlo.

„Kde jsou?“ zeptala jsem se.

„U píšťal…“ Ale zbytek jeho odpovědi jsem neslyšela, protože mě prudký náraz odhodil až ke schodišti.

Když jsem se vzpamatovala, začala jsem se drápat nahoru do schodů. Někdo mě ale chytil za nohu a strhnul mě dolů. Bolestivě jsem narazila na hranu schodů. Otočila jsem se, jen proto, abych viděla Zackův vzteklý výraz. Už jsem se viděla v truhle, když mu tělem projela lesklá čepel. Pustil mě a obrátil se k dalšímu útočníkovi.

Neváhala jsem a vydala jsem se hledat do ruin varhanních píšťal ukrytou destičku, propojenou s kouzlem téhle pasti.

 

Zacka bodnul Jonas. Teď spolu zápasili mezi lavicemi. Jonas se jen bránil, neútočil. Ale zasáhnul do toho Jonathan. Omotal Zackovi kolem krku zbytek postříbřeného řetězu, který použil prve, a prudce trhnul. Zacka to dostalo na kolena. Svíral řetěz rukama, ale Jonathan ho pevně utahoval.

Všimla jsem si, že runy na Zackově obojku začaly pulzovat, bylo jich čím dál víc.

„Ne!“ vykřikla jsem, když mi došlo, co to znamená. Jonathan se po mně ohlédnul, a to dalo příležitost Zackovi. Než stačil Jonathan zareagovat, držel ho Zack pod krkem. Kostel naplnila oblaka zvířeného prachu, když se Zack i s Jonathanem zvednul do vzduchu.

Konečně jsem něco zahlédla a sáhla po tom. Byla to ona! Málem jsem spustila vítězný pokřik, když vtom něco prudce narazilo do přečnívajících píšťal. Náraz mě vyvedl z rovnováhy a já upadla. Když jsem se zvedla, naskytl se mi pohled na Jonathanovo pomalu se rozpadající tělo, nabodnuté na jedné z píšťal.  

Vydala jsem přidušený výkřik a Zack obrátil svou pozornost ke mně. Začala jsem utíkat ke schodům a mezitím jsem se snažila v ruce rozmáčknout hliněnou destičku. Kdyby aspoň jedna destička pojící kouzlo byla zničená, kouzlo by přestalo účinkovat a my (nebo Zack) bychom odtud mohli pryč.

 Zack těžce dopadnul na ochoz, kus přede mě. Vyjekla jsem a ucouvla. Udělal dva kroky směrem ke mně…, a pak se zlomil sloup narušený nárazem předešlého souboje.

Podlaha se začala hroutit. Snažila jsem se něčeho zachytit, ale marně. Sklouzla jsem dolů společně se zbytkem podlahy, Zack dopadnul vedle mě.

Pořádně jsem se praštila do hlavy a hodnou chvíli jsem nebyla schopná se vůbec hýbat. Nakonec jsem se překulila na vrstvě čerstvé suti a pokusila se vstát. Ostrá bolest v ruce mě upozornila, že je to blbost.

Někdo mě obrátil čelem k sobě. Byla jsem pořád napůl omráčená, ale i přesto jsem poznala Zacka. Zdálo se, že když se necítil ohrožen, vztek z něj vyprchal a zase vypadal normálně. Ale křídla měl pořád. Mžourala jsem na něj a všimla si, že má zas zelený oči. Skoro něžně mi setřel pramínek krve, vytékající mi z rozbitých rtů. Bylo po všem – věděla jsem to. Pohled mi sklouznul k ruce s hliněnou destičkou. Aspoň k něčemu byl pád dobrý – destička se zlomila v půli.

Pokusila jsem se pohnout rukou, v níž jsem destičku svírala, ale bodavá bolest mi to nedovolila. Zack to gesto zřejmě pochopil a podíval se na moji otevřenou dlaň. V jeho očích se mihlo pochopení.

„Běž…,“ zašeptala jsem a pak se moje mysl ponořila do bezvědomí.

 

Probral mě Jonasův hlas. „No tak holka, prober se…,“ šeptal naléhavě.

Pomalu jsem otevřela oči.

„No sláva!“ zvolal.

„Kde…, kde je Zack?“

„Pryč,“ odpověděl a naznačil pohledem k vitrážovému oknu – bylo rozbité.

„Ray, Damien…?“ zeptala jsem se hlasem ne silnějším než šepot.

„Jsem tady,“ objevil se Ray v mém zorném poli. Usmála jsem se.

„Damien je pořád v bezvědomí, je dost potlučenej, ale jako démon se z toho brzo dostane,“ pokračoval Jonas, ale pak se odmlčel.

„Co ostatní?“ zeptala jsem se skoro zbytečně. Jonas se zhluboka nadechl.

„Richard a Jonathan jsou mrtvý,“ dál už to nerozváděl, nebylo třeba.

„Pomoz mi s ní do nemocnice!“ zavelel Jonas, vzal mě do náruče a vynesl mě ven z kostela.

 

Uběhl měsíc, ruka se mi skoro zahojila, ale po Zackovi ani stopy. Začala jsem se intenzivně věnovat démonologii (dokonce jsem se přehlásila na jiný obor). Předsevzala jsem si totiž jednu věc: zjistím, co je Zack vlastně zač…, a jak to s ním tehdy bylo.