Kdo se nebojí, nesmí do lesa

Krčmu plnil kouř ze špatně vedeného krbu, pach zvratků a nemytých těl. Než Anna došla k výčepu, dvakrát uklouzla po louži rozlitého piva…, alespoň doufala, že to je pivo. Hluk opilých hlasů mužů i žen ji pomalu přiváděl do mdlob. Nakonec ale překonala žaludeční nevolnost a i se svými zavazadly se dostala k výčepu. Tam se vyčerpaně svezla na jednu z pochroumaně vyhlížejících židlí. 

„Co si slečinka dá?“ zeptal se téměř okamžitě hostinský. Byl to tělnatý chlapík v letech, s knírkem a v ušmudlané zástěře – přesně takový typ muže, jakého si pod pojmem hostinský vybavíte.

Anna mu odpověděla, ale muž nereagoval. Z toho usoudila, že její odpověď v hluku přeslechl. Proto se naklonila přes desku výčepního stolu a objednávku zopakovala, ale docílila pouze toho, že si v něčem lepkavém namočila plášť.

„Taková pěkná a sama,“ zazubil se na ni postarší a zcela opilý muž po jejím boku. Pokusil se jí dotknout svou špinavou rukou, ale někdo ji včas odtáhl z jeho dosahu.

„Nevidíš, že je to nóbl dáma!“  Opilec se skácel na zem, kde zůstal nehybně ležet. Anna měla podezření, že usnul.

„Promiňte, madam, zase přebral,“ usmál se nazrzlý pihovatý mladík.

„Tak co si teda dáte?“ přikolébal se opět hostinský.

Anna si povzdechla. „Potřebuji se dostat do Bracku. Za jak dlouho bych se tam mohla dostat, kdybych vyrazila ještě dnes?“

Hostinský se šibalsky usmál. „Když si něco objednáte, tak vám poradím.“ Anna si ho přeměřila zlobným pohledem a objednala si víno. Bylo kyselé a zjevně ředěné, ale raději o tom pomlčela.

„Nejrychleji tam budete, když si najmete kočár a vydáte se přes řeku. Jelikož je tohle poslední město v okruhu několika desítek mil, máme tu dost stájí a kočích k přepřahání zvířat, stačí si vybrat. Budete tam tak za dva tři dny.“

Anna se zakuckala. „Ale já nemám tolik času!“

„Copak, vdavky?“ zeptal se zrzek s úsměvem.

„Do toho vám nic není,“ odsekla. „Koukala jsem na rozcestník. Do Bracku se dá dostat i přes ten les,“ ukázala směrem, kde podle ní les ležel.

„Přes Harocký les vás nikdo nevezme.“

„Proč ne? Dobře zaplatím!“

„I kdybyste platila zlatem, tam vám nebude nic platný. Milá slečno, v noci vás nikdo přes Harockej les nevodveze.“

„Bojíte se snad nějakých svých povídaček? Potřebuji se dostat do Bracku nejpozději zítra v poledne!“

„Buď jeďte kočárem přes řeku, nebo počkejte do zítřka.“

„Vy jste mne neposlouchal? Zítra už musím být v Bracku! Bojíte se snad vlkodlaků, nebo jiných příšer noci?“ zeptala se posměšně.

„Ne, bojím se horších věcí…“ Víc k tomu neřekl. Radši si šel po své práci.

Anna si pohoršeně odfrkla. S obtížemi, které skýtaly několik vrstev spodniček a sukní, se vyškrábala na židli, na níž ještě před okamžikem seděla. Snažila se získat si nějakou pozornost.

„Pánové. Prosím, pánové! Nenašel by se tu někdo, kdo by mě dnes odvezl do Bracku přes Harocký les?“ Všimli si jí pouze tři muži, kteří zřejmě nepatřili k místním.

„Kdybyste někoho takového sehnala, dejte nám vědět.“ Přestože tón hlasu jednoho z nich byl posměšný, Anna poznala, že to myslí vážně.

„Pánové…,“ zkusila to ještě jednou.

O chvíli později stála i se svými zavazadly a třemi muži venku na začínajícím dešti.

„A už sem nelezte!“ přibouchl za nimi dveře hostinský.

„Zkusím to u některých z kočí ze stájí.“

„Jak je libo. My to už zkoušeli, ale třeba se svou hezkou tvářičkou a panskejma móresama zmůžete víc,“ uchechtl se jeden. Druhým dvěma do smíchu nebylo.

Anna prošla dvě stáje, ale nikdo je nebyl ochoten převést přes Harocký les.

„Balíci jedni zaostalí! Pitomci nevzdělaní. Chudáci věřící na dětské povídačky,“ vztekala se, zatímco přebíhala od jedné stříšky nad vchodovými dveřmi k druhé. Jak lamentovala, nevšimla si, že pod jednou stříškou už někdo přebývá a vrazila do muže v dlouhém cestovním plášti.

„Promiňte,“ omluvila se a chystala se přeběhnout k dalším dveřím.

„Slyšel jsem…, že prej sháníte někoho, kdo by vás vodvez přes Harockej les.“

Anna se otočila. „Ano, to jste slyšel správně.“

„Vono se to nedalo přeslechnout, ani kdybych chtěl,“ uchechtl se muž.

„A vy byste byl ochoten nás vzít?“

„Záleží na tom, jak zaplatíte.“

Anna si oddechla. „To nebude problém…“

„To je poslední!“ zavolal jeden z mužů z hostince – představil se jako Richard – dopředu na kočího, když upevnil poslední ze zavazadel. Alespoň částečně ze sebe sklepal vodu, nastoupil do kočáru ke svým společníkům a přibouchl dveře. To bylo znamení pro kočího, který pobídl čtyřspřeží vraníků, a ti pomalu vyrazili na cestu.

Jeli už přes hodinu, ale les ještě nebyl na dohled. Déšť neustával a dělal z cesty rozbahněné řečiště. Anna se pokoušela mluvit se svými společníky, ale nedostala z nich víc než jména – Richard, Timothy a Edmond. Pozorovala ubíhající krajinu a utěšovala se myšlenkou, že do Bracku dorazí včas.

Jak se zaobírala vlastními úvahami, ani si nevšimla, že déšť konečně pomalu ustává. Kočár najednou zastavil.

Anna vystoupila na rozblácenou cestu. „Co se děje, proč jsme zastavili?“ Muži ji následovali. Na zataženém obzoru se rýsoval temný pás – Harocký les.

„Koně si potřebujou vodpočinout a napojit se, než vjedeme do lesa,“ vysvětlil kočí. „Pak budou potřebovat všechnu svou sílu a vytrvalost, aby nás vodtamtud rychle dostali.“

„Vy už také začínáte s těmi pověrami?“ zeptal se Edmond.

„Myslím, že tyhle pověry okusíte na vlastní kůži dřív, než by vám bylo milý…“

Zahřmělo a znovu se spustil déšť.

„Jak příhodný,“ zamumlal kočí. „Tak panstvo, nastupovat!“

Čím víc se les přibližoval, tím víc začala Anna litovat svého rozhodnutí. Jak se šeřilo, stromy osvětlované blesky vypadaly jako pokroucené karikatury lidských postav, natahujících po nově příchozích své kostnaté pařáty.

Cesta se klikatila a les se za nimi během chvilky zavřel a přikryl je svým potemnělým příkrovem. Přestože ještě nebyla úplně tma, pod stromy už žádné světlo nezbývalo. Anna se snažila zaobírat příjemnými myšlenkami, ale za čvachtavých zvuků loukoťových kol na rozbahněné cestě, frkání koní a neustále bubnujícího deště to šlo jen těžko. Olověně šedá obloha jí na náladě nepřidala. Její společníci byli neustále zamlklí a netvářili se vůbec přátelsky, přestože jim sehnala odvoz.

Kočí seděl na kozlíku a nic si nedělal z vytrvalého deště. Široký kožený plášť ho chránil před nepřízní počasí, stejně jako klobouk s širokou krempou. Anna přemýšlela, co ho mohlo vést k tomu, že byl ochoten je přes tuto cestu odvézt. Nenabídla mu víc než ostatním. Přesto se jí vysmáli a vyhodili ji z krčmy. Tak proč se tenhle muž nezachoval stejně?

Z úvah ji vytrhl nepříjemný skřípavý zvuk. Koně zařehtali, kočár se zhoupl, zastavil se a zůstal nepřirozeně nakloněný na stranu.

„Co se stalo?“

Odpověď přišla vzápětí. Kočí otevřel dveře a úkosem pohlédl na cestující. „Zapadli jsme. Budu potřebovat vaši pomoc, pánové, abysme dostali kočár ven. A vy, madam,“ ukázal na Annu, „si budete muset také vystoupit.“ Neochotně všichni uposlechli jeho rozkazu. Vzali si své pláště a vystoupili do nehostinného počasí.

Anna si okamžitě urousala lem sukně a nové střevíce jí pokryla vrstva mazlavého bahna. Pánové nedopadli o moc lépe – jejich čerstvě nalakované boty vzaly za své.

Ve světle čtyř krytých luceren umístěných na každém rohu kočáru mohla Anna pozorovat marné lopotění se svých společníků. Kočí stál a pobízel koně, aby zabrali. Tři mladí gentlemani se snažili vůz tlačit zezadu. Dva se rameny zapírali o rohy a třetí se opíral, seč mohl, do zadní stěny kočáru. Na rozbahněné cestě se ale nemohli pořádně zapřít, nohy jim podkluzovaly a kočár se vždy vrátil zpět do vyjeté koleje. Koně byli zpocení a v chladném nočním vzduchu z jejich těl stoupala pára.

„Co to kolo něčím podložit?“ navrhla Anna, když již poněkolikáté zhlédla, jak kolo znovu zapadlo. Její společníci se po ní nevraživě podívali a na povel kočího znovu zatlačili. Anna si povzdechla nad jejich mužskou tvrdohlavostí a rozhlédla se. Ano, pár jehličnanů by se tu našlo. Aniž by si jí někdo všiml, sešla z cesty. Nešla ale dál, než jak jí dovolilo světlo z luceren. Nechtěla se pod příkrovem smrků ztratit ve tmě, takže si stále hlídala, zda má světlo za zády.

Brzy se jí podařilo najít několik vzrůstajících stromků, na jejichž větve dosáhla. Prokřehlými prsty se pokoušela natrhat co nejvíce chvojí. S plnou náručí se pak ze svého úspěšného lovu vrátila ke kočáru. Muži se unaveně opírali o stěny jejich vozu a radili se co dál. Když ji spatřili, jak k nim kráčí s náručí zelenajících se větví, zatvářili se zmateně.

„A teď to zkusíme znovu,“ zavelela. Ohlédla se po kočím, zda souhlasí, a přísahala by, že za jeho zády zahlédla v podrostu lesknoucí se pár očí. Zamrkala. Oči zmizely. Připsala to na vrub únavě.

První větvička nenávratně zmizela v nánosech bahna. Stejně tak druhá i třetí. S přibývajícím množstvím chvojí kolo stále méně podkluzovalo, až se kočár nakonec pomalu podařilo dostat téměř na cestu. Ke zklamání všech však sjel zpátky, a veškeré úsilí tak přišlo vniveč.

„Nebyla to špatná myšlenka, jen potřebujeme více chvojí,“ zachraptěl Richard. Anna přikývla a odebrala se opět k nízkým smrčkům. Richard ji rychle dohonil. „Počkejte, raději půjdu s vámi.“

Zatímco Richard trhal měkké poddajné větve mladých stromků a skládal je Anně do náruče, žena se rozhlížela. Za zády měla teplé světlo luceren a slyšela hlasy dalších tří mužů. Neměla se přece čeho bát. Je to jen les, stejný jako mnoho dalších. Nebude se bát nějakých starých povídaček! Přesto ji neproniknutelná tma před ní děsila. A zhoršilo se to ještě ve chvíli, kdy v ní opět spatřila pár žlutých očí. Tentokrát už nebylo pochyb, že se nejednalo jen o vidinu z únavy. Ty oči tam byly a upřeně ji pozorovaly.

Naklonila se k Richardovi: „Pane, tam v té tmě něco je.“ Nenápadně pokynula hlavou. Její společník se otočil, ale nedal na sobě nijak znát, že oči také viděl.

„Madam, vraťte se, prosím, ke kočáru,“ zašeptal. Když ho Anna poslechla a odklopýtala do kruhu světla z luceren, pomalu ji následoval.

Udělal krok a za sebou uslyšel praskání větviček. Udělal další a jeho pronásledovatel udělal totéž. Richard se prudce otočil a ze záhybů pláště vytáhl pistoli. Natáhl kohoutek a zamířil…

Anna doběhla ke kočáru, rychle naskládala chvojí pod kolo a zapřela se do zadní stěny místo Richarda. Nohy jí podkluzovaly, ale nevzdala se.

Ozval se kovový zvuk – kladívko narazilo na ocílku – následoval výstřel. V tu samou chvíli kočár s mlasknutím unikl ze svého vězení. Kočí se vyhoupl na kozlík a pokynul ostatním, ať si pospíší.

„Pane Richarde, pojďte!“ zakřičela Anna. Když se ohlédla, spatřila mužskou postavu klečící na zemi. „Pane Richarde!“ zavolala ještě jednou. V odpověď muž padl tváří do bahna. Nad ním se k zemi snesly dva páry žlutých očí.

Timothy ji vtáhl do kočáru. Právě včas, neboť vzduchem prosvištěl kámen velikosti mužské pěsti a s řinčením rozbil skleněnou tabulku v malém okně kočárových dvířek. Znovu se rozjeli a Anna za sebou ani nestačila zavřít. Někdo to musel udělat za ni. Do tmy je následoval podivný zvuk – ani vlčí skulení, ani lidský výkřik, ani skřek dravého ptáka…

Anna se chvěla po celém těle. Z části to bylo zimou a z části hrůzou. Edmond ji přikryl svým kabátcem, který pod těžkým pláštěm zůstal suchý i přes jeho pobyt venku na dešti.

„Byla to chyba. Obrovská chyba.“ Hrozilo, že se každou chvíli rozbrečí. Edmond s Timothym se ji pokoušeli utěšit, ale příliš se jim to nedařilo. Sami moc dobře věděli, že to byla chyba…

„Proč jste se vlastně potřebovala dostat do Bracku tak rychle?“ pokoušel se Edmond změnit téma. Mohla jim říct, že tam jede za novou prací a nabídka je časově omezena? Může jim říct, že kvůli takové malichernosti přišel o život jejich přítel? Ne. Místo odpovědi tak jen zavrtěla hlavou. Žádný z mužů na ni nenaléhal.

Z úvah je vytrhl prudký náraz. Anna poděšeně vykřikla. Něco zezadu narazilo do stěny kočáru. Vzápětí přišel další náraz, tentokrát z boku. Oba muži instinktivně zaštítili Annu vlastními těly – rozhodnuti za každou cenu bránit dámu ve svém středu.

Ozvalo se bolestné zaržání a v ten samý okamžik kočár prudce zatočil doleva a povážlivě se naklonil. S hlasitým zaskřípěním zase dosedl na cestu. Ozvaly se dva výstřely. Poté bylo slyšet, jak kočí s hlasitým nadáváním seskočil do rozčvachtaného řečiště, v něž se proměnila cesta. Všichni vyhlédli ven. Déšť pomalu ustával a tma kolem se tak náhle zdála o něco světlejší. Těžko říct, zda to bylo výhodou. Všem se tak naskytl pohled na jednoho z koní, zkrouceného v nepřirozeného poloze a hrabajícího kopyty. Zvíře bolestivě ryčelo. Druhý kůň z páru tu nebyl. Popruhy postroje ležely zpřetrhány na zemi a z místa vedla blátem široká brázda mizící v temnotě neproniknutelného lesa.

Kočí pokynul Timothymu, aby mu šel pomoc vypřáhnout raněného koně z postroje a upravit spřežení jen pro ty dva, kteří zbyli. Mladík naprázdno polkl a vystoupil z vozu.

„Vy zůstaňte tady,“ poradil Anně Edmond a sám také vystoupil.

Anna zaslechla, jak na něj kočí polohlasně zavolal: „Doplňte petrolej do luceren.“ Edmond vyndal z bedny pod kozlíkem láhev s petrolejem a chystal se doplnit první lucernu. Označení lucerna zde asi nebylo zcela na místě, neboť se jednalo o nevelké petrolejové lampy usazené v prosklených konstrukcích na rozích kočáru. Na horních okrajích pak byly ve skle dva malé otvory, aby do lucerny proudil vzduch a přiživoval plamen petrolejky nebo svíčky, kterou tam také bylo možno postavit, a zároveň ji nesfoukl vítr nebo neuhasil déšť.

Zbylí dva koně byli připraveni na cestu a Edmond se právě chystal doplnit poslední petrolejku. Zraněný kůň stále ryčel, ale jeho dva přeživší druhy to nijak nevyvádělo z až nepřirozeného klidu.

„Probůh, ukončete už trápení toho zvířete!“ zanaříkala Anna.

„Lituji, madam, ale živé zvíře přiláká bestie snáze než chladnoucí mrtvola a my pak budeme mít víc času dostat se přes několik posledních mil.“

„To je barbarské!“ zaprotestovala.

„Jestli chcete, můžeme ho zabít a nechat tu jako návnadu vás,“ zchladil ji kočí nekompromisně.

Anna popotáhla. „Vraťme se.“

„Slečinko, to jste si měla rozmyslet dřív. Zpátky už to nejde, bestie nikoho zpátky nepustí. Ženou své oběti až do úmoru. Ale neříkejte, že vás nevarovali.“

Anna chtěla ještě něco říct, ale než stačila otevřít ústa, přerušil ji výkřik a zvuk tříštěného skla. Jedna ze zadních luceren se rozbila a petrolej se vylil na již beztak mokrou cestu.

„Edmonde!“ vykřikl Timothy a rozběhl se příteli na pomoc. Druhý muž se vybelhal zpoza kočáru. Měl potrhanou nohu. Zadýchaně se opřel o otevřená dvířka. Timothy k němu přiskočil a prohlížel jeho zranění. Ke světlu luceren se ony bestie nepřibližovaly, ale bylo možné zahlédnout jejich lesknoucí se oči ve tmě.

Anna přiklekla k Edmondovi a okamžitě začala trhat sukni svých šatů, aby zaškrtila jeho zranění. Podařilo se jí to jen částečně.

„Pozor!“ zakřičel kočí. Něco těžkého dopadlo na střechu kočáru a rozbilo další lucernu. V mdlém světle se na střeše mihla postava, nezvyklou silou popadla Edmonda za ramena a vytáhla ho na střechu. Timothy se ho pokoušel zachytit. Když jeho přítel vykřikl a ozvala se rána, jak jeho tělo dopadlo na druhé straně vozu do bláta, rozběhl se mladík za ním. Neviděl už však nic víc, než dvě rýhy v rozbahněné cestě vedoucí do černočerného lesa.

Užuž by se rozběhl mezi stromy, když ho kočí chytil za rameno. „Tomu už nepomůžeš, nastup si. Zbývají už jen poslední dvě míle…“ Otočil se k Anně a pokynul jí, aby si také nastoupila. Světlo z luceren na okamžik ozářilo jeho tvář pod velkým širákem a Anně se zdálo, jako by lesklé oči, které viděla v temnotě lesa, náhle spatřila i v jeho tváři. Zachvěla se a nastoupila po schůdcích do kočáru.

„Byl to člověk,“ hlesl Timothy, když se koně rozjeli.

„Jak by člověk něco takového dokázal?“ zeptala se Anna nejistě.

„Nevím,“ povzdychl si mladík, „ale přísahám, byl to člověk!“ Ta představa ji roztřásla. Jestli lidé dělají takovéhle věci jiným lidem, co jsou potom zač? Skutečně potomci nějakých démonů, jak se praví?

Anna se snažila zhluboka dýchat a myslet na to, že jim zbývají už jen dvě míle, než dorazí do Bracku… Jak dlouho může cesta dvěma koním trvat? Neměla zdání.

Za zády se jim neustále ozýval onen podivný zvuk, který je vyprovázel už prve. Běhal z toho mráz po zádech. Podivné lidské bestie jim byly opět v patách. Nejspíše se už nasytily koňského masa a zachtělo se jim lepší krmě.

Už to nemohlo být daleko…, když jejich kočár, stejně jako předtím, prudce zatočil doleva. Muž na kozlíku nadával, ale tentokrát se mu nepodařilo vůz ukočírovat. Za poděšených výkřiků obou cestujících a nárazů padajících zavazadel se kočár převrátil na bok a zůstal ležet. Zvenku se ozývaly podivné zvuky a poděšené ržání koní. Anna ani Timothy se nehýbali, dokud zvuky zcela neodezněly. Poté potlučený mladík s jistými obtížemi vylezl z převráceného kočáru, a když zjistil, že je venku bezpečno, pomohl z něj i Anně.

Kočí se skláněl nad bednou se svými věcmi a něco v ní hledal. Zůstala jim už jen jedna lucerna, kterou se vozka právě pokoušel opět rozžhnout. Ať se Anna dívala sebelépe, nedokázala najít jejich koně.

Jakoby jí kočí četl myšlenky. „Strhly i poslední koně, musíme po svejch.“ Nikdo neprojevil nadšení. Anně se zdálo, že v dálce vidí světlejší bod oproti neproniknutelné tmě panující kolem, který by mohl představovat noční oblohu mimo les.

„Umíš střílet?“ zeptal se kočí Timothyho, a aniž by čekal na odpověď, vrazil mu do ruky dvě pistole. „Jsou nabitý, v každý je jedna kule, tak šetři.“ Sám si vzal dvouhlavňovou pušku. Anna něco takového viděla poprvé v životě. „Vy, slečno, budete mít lucernu a půjdete uprostřed, abysme voba dobře viděli.“ Anna přikývla a sebrala špinavou lucernu ze země. „Jestli to půjde dobře, budeme za chvíli venku.“ Přestože mu před očima zemřeli dva lidé a nechal sežrat čtyři koně, tvářil se kočí vyrovnaně. V Anně to vyvolávalo nepříjemné pocity a otázky.

Kráčeli nejrychleji, jak to na rozbahněné cestě šlo. Anna spíš cítila, než viděla, kolem sebe spoustu stínů, které jen čekaly na to, kdy dostanou příležitost přiblížit se ke své oběti.

Nakonec to jedna z bestií nevydržela a skočila po Timothym. Ten rozklepanou rukou stihl natáhnout kohoutek a vystřelit, ale minul. Stín se vrátil zpět do temnoty noci, zřejmě zastrašen ohlušující ránou, jež ze zbraně vyšla.

„Šetři!“ zakřičel na něj kočí. Ostatní stíny, povzbuzeny svým druhem, se začaly také přibližovat. Jejich lesknoucí se oči byly stále blíž. Anna se raději neohlížela. Proto jen zaslechla Timothyho výkřik, když po něm skočila další bestie. Vystřelil a jeho tvář potřísnila krev. Byla rudá, takže to museli být lidé a ne démoni! napadlo Annu.

Další krev, která skropila Timothyho tělo, ovšem už byla jeho. Nevěřícně hleděl na kličky střev, které z něj vypadávaly jako piliny ze špatně vycpaného zvířátka.

„Běžte!“ zakřičel na ni kočí a postrčil ji dopředu. Ihned poslechla. Utíkala. Nohy jí podkluzovaly, ale světlejší pruh oblohy, k němuž se neustále přibližovala, jí dodával naději, že stihne doběhnout včas…

O něco zakopla a upadla. Bolestivě se udeřila do kolene. Lucerna jí vypadla z rukou a přistála v bahně. Plamínek skomíral, k Annině štěstí však nezhasl úplně. Rychle se vyškrábala na nohy a opět pozvedla lucernu. Právě včas, aby viděla, jak se k ní napřahuje nějaký pařát… Větev? Lidská ruka s nožem? Instinktivně uskočila dozadu, přesto ji to něco zasáhlo a ona pocítila bolest v pravém boku. Roztřesenou rukou se onoho místa dotkla. Látka šatů byla mokrá. Podívala se na svou ruku a zachtělo se jí zvracet – byla od krve, její krve. Před ní, těsně mimo dosah záře skomírající lucerny, se blyštěly a vyčkávaly dvě oči.

Ozval se výstřel. Oči zmizely. Anna se zhroutila na zem.

Když se probudila, byla stále tam. Nad ní se skláněl kočí a obvazoval jí ránu na boku. „Hodně to krvácí, ale je to jen škrábnutí,“ řekl bez dlouhých průtahů. „Musíme se rychle dostat do Bracku. Je to už jen pár metrů k okraji lesa.“ Anna nebyla schopná vstát. Kočí jí pomohl a chvíli ji podpíral. Bylo jí nevolno, cítila se zesláblá a točila se jí hlava. „Dělejte, slečno, musíte jít, za chvíli tu budou.“ Na potvrzení jeho slov se odevšad začaly ozývat skřeky stínů noci. To v Anně vyburcovalo poslední zbytky sil a zrychlila krok. „Půjdu za vámi, mám ještě jednu ránu.“ Anna přikývla. Za sebou slyšela stále zrychlující se kroky jejich pronásledovatelů, které ji nutily takřka do běhu i přes její slabost.

Skřeky ji pronásledovaly, ale ona se nemínila vzdát. Obávala se, že každou chvíli omdlí, ale to si nemohla dovolit… Už jen kousek, už jen pár metrů… Ohlédla se. Kočího nikde neviděla, ale ránu vyjít také nezaslechla. Že by ho stíny dostaly? Stála na okraji lesa, před sebou viděla městečko Brack, její nový domov, a za zády měla tlupu přízraků. Blyštivé oči si ji ve tmě prohlížely, jedny z nich byly menší a ve výšce těch jejích. Zrychlil se jí tep. Jeden po druhém se žlutavé páry oči otočily a zmizely ve tmě, z níž vzešly.

Lidé ji přijali vlídně a pečovali o ni. Když jim vyprávěla svůj příběh, podivovali se nad ním. V celém širém kraji prý neexistuje nikdo, kdo by byl ochoten ji v noci převézt přes Harocký les a o žádném cizákovi, který by jim bral práci, také nic nevěděli. Nakonec ji jen chlácholivě poplácali po rameni. „Jste naživu, děvenko, a to jediné je důležité.“

Ano, jsem naživu, pomyslela si a dotkla se hluboké řezné rány na boku, která se nezacelila ani nekrvácela, alespoň tedy doufám…

Dopsáno 2011