Kapitola třináctá - První střípky

Risch se rozhodl využít Prach od Arany až dva dny cesty od tábora. Potřeboval se s jeho pomocí dostat za hranice pevnosti Folmar – do dostatečné vzdálenosti, aby měl klid od hlídek. Jeho i jeho přátele jedna dávka Prachu přenesla o stovku mil a pro stejnou vzdálenost jen pro osamělého cestovatele ho nebylo potřeba tolik. Ale stejně nechtěl riskovat, že by se ocitl mezi nepřátelskými vojáky. V takovém případě se každá ušetřená míle hodí.

Měl v úmyslu otevřít portál k Samerskému hradu, odtamtud pak k tábořišti nedaleko města Umatea, kde jednou nocovali, a odsud až na okraj Mosteckého lesa. Tajně doufal, že až tak daleko se královy hlídky nedostaly. Měl by pak podle svých výpočtů ještě pět dnů na to dopravit se do Dřevěného mostu a vyhledat tamního alchymistu. Zpáteční cesta bude o poznání delší, protože pokud vše půjde dobře, budou na stejnou dávku Prachu dva, takže se jeho dosah zkrátí. Nemluvě o tom, že Risch neměl v paměti nevyčerpatelnou zásobu míst, které si pamatoval natolik dobře, aby tam mohl nasměrovat portál. Koneckonců jeho cesta k Ardénským horám byla jeho jedinou svobodnou cestou po Vërmësu. V duchu si umanul, že tento nedostatek musí napravit.

Třetího dne ráno se tedy odhodlal využít Prach. Měl z toho trochu obavy – netušil, co s ním udělá skutečnost, že použije magii, byť ne sám o sobě. Energetické toky v těle nebyly ještě zcela zahojeny, takže se neodvažoval kouzlit.

Vzduch zajiskřil duhovými odlesky a pak se ustálil na temném indigu. Risch se zhluboka nadechl a vkročil do portálu. Na druhém konci se ho zmocnila lehká závrať. Potlačil ji a rychle místo obhlédl. Kolem nebyly žádné známky cizí přítomnosti, všude jen panensky čistá sněhová pokrývka. Sedl si na kámen a zhluboka oddechoval. Kůň ho chvíli pozoroval a pak se začal věnovat okusování nízkých větviček.

Ruiny byly samy o sobě dostatečně děsivé, ale pod sněhovým příkrovem se z nich stal obraz z nočních můr. Risch se rozhlížel – odevšad na něj padal temný stín, přestože slunce stálo už poměrně vysoko nad obzorem. Bylo tu něco, co mu ježilo chloupky na zátylku. Jako by tu jeho sny dostaly přesné obrysy. Pobořené zdi skrývaly tajemství, které ale nedokázal rozluštit. Věděl, že je to důležité, ale nerozuměl tomu, co se mu zdejší trosky snaží říct.

Když závrať přešla, raději otevřel nový portál, aby unikl tísni, která na něj z tohoto místa padala.

Tábořiště nedaleko města sice působil přátelštěji, ale Risch měl stále na paměti, že se nachází na nepřátelském území. Opět ho dostihla nevolnost a musel si na chvíli sednout, aby pořádně popadl dech. Doufal, že se to nijak neprojeví na jeho kouzelnických schopnostech, ale musel otevřít i třetí portál. Na tom, aby se k alchymistovi dostal včas, mohlo záviset mnohé.

Poslední portál vyústil na kraji lesa. Risch z něj vyklopýtal. Jakmile se ocitl na pevné zemi, okamžitě se mu zvedl žaludek.

„Ještě, že jsem moc nesnídal,“ pronesl směrem ke koni, který na něj hleděl s důstojným nezájmem. Bylo mu slabo, ale i přesto se vyšplhal na koňský hřbet. Právě teď by potřeboval postel a něco teplého do žaludku. Musí ale vydržet co nejdéle, každá míle se počítá.

Večer se ubytoval v hostinci u cesty.

„Vypadaj, jako by venku strávili pěknejch pár dní,“ okomentoval hospodský jeho vzhled, když mu donesl svařené víno a hrachovou kaši.

„To sedí.“

„A co v tomhle nečase stojí za takovou cestu?“

„Hledám přítele. Bydlí nedaleko.“

„Tak to hodně štěstí.“

Risch na něj nechápavě pohlédl.

„Copak cestou nepotkali žádnou vojenskou hlídku?“

„Ne.“

„Odkud sem jedou, že ještě nenarazili na vojáky? V posledních dnech se to jimi začíná kolem jenom hemžit.“

„V tom případě se mi jistě brzy připletou do cesty.“

„Dával bych si na ně pozor. Obcházejí tu, asi někoho hledají. A pochybuju, že když musí zimu trávit uprostřed téhle končiny, mají z toho velkou radost…“

„Děkuji za upozornění.“

Hostinský pokýval hlavou a odešel. Risch na okamžik přemýšlel o tom, zda spánek není v takovou chvíli zbytečný luxusem, ale nakonec usoudil, že příliš unavený nikomu nepomůže.

Další dva dny se prodíral sněhovými závějemi. Na hlavních cestách sice byly koleje vyjeté od saní, ale nemohl se na ně spoléhat vždy. Naštěstí se mu smysly zlepšovaly a dokázal včas vycítit, že se někdo blíží. Ve dvou případech to byli jen obyčejní pocestní, ale jednou narazil na pětičlennou hlídku. Navedl koně mezi stromy. Sníh tam sice nebyl tak hluboký, ale i tak se jím šlo hůře než vyjetou cestou. Chvíli nato vojáci projeli kolem na hřbetech vlastních zvířat. Risch děkoval bohům, že si nevšimli stop vedoucích do lesa; a pokud si jich všimli, tak je nepovažovali za tolik důležité, aby je prozkoumali.

Když si byl jistý, že jsou dostatečně daleko, vyšel zase s koněm na cestu a opatrně se vydali zase kupředu. Jak se zdálo, vojáci měli namířeno na stejné místo jako on: k Dřevěnému mostu.

Rozhodl se, že musí získat náskok. Proto se druhý ani třetí den nezastavil na noc v hostinci a jen podřimoval v sedle. Začínalo přituhovat. Risch se snažil zastavovat co nejméně. Cesta byla naštěstí dobře vyježděná – mezi malými vesničkami ve zdejším okolí panoval zjevně čilý ruch.

Čtvrtého dne začalo sněžit. To cestování zkomplikovalo ještě víc. Kolem poledne naštěstí Risch zahlédl naštípnutý ukazatel, který mu napověděl, že už se nachází blízko svého cíle. Pobídl koně k rychlejší chůzi, a ten se mu za to odvděčil znechuceným odfrknutím.

Cesta vedoucí k domu alchymisty byla zasněžená. Čerstvé stopy by stejně zakryly padající vločky. Ale nikdo se neobtěžoval odhrnout ani starý sníh stranou. Rische to znervózňovalo, stejně jako to, že i když padl soumrak, okna v domě zůstávala temná.

Sesedl z koně, vzal ho za opratě a začal si prošlapávat cestu k domu.

Zblízka vypadalo stavení ještě opuštěněji. Sníh zavál i celou verandu. Nikde žádné stopy. I přesto Risch zabušil na dveře. Zaposlouchal se. Slyšel ale jen kvílející vítr.

Znovu na dveře zabouchal. „Pane, prosím, otevřete!“

Když se jeho snaha nesetkala s úspěchem, vzal za venkovní západku a nadzvedl ji. Bylo odemčeno, a tak opatrně vešel dovnitř. V domě byla sice tma, ale panovalo tam příjemné teplo. Pak si Risch všiml, že v krbu dohořívají uhlíky.

Zaslechl šramot. Než se ale stihl otočit, někdo ho udeřil do hlavy a on se zhroutil na zem.

Probral se k vědomí do veselého praskání ohně.

„To je teda nápad, takhle se sem plížit,“ zavrčel podrážděně alchymista, když si všiml, že je vzhůru.

„Taky jste mě nemusel hned vzít po hlavě.“

„Buď rád, že jsem tě vůbec poznal, ty holobrádku, a rovnou jsem tě nedorazil.“

„Na tom něco je…“

Risch se posadil a přijal nabízenou misku s polévkou. Když dojedl, ohmatal si zátylek.

„Budeš tam mít jenom bouli, buď v klidu. Koně jsem uvázal dozadu. Mám tam přístřešek, kde na něj nebude sněžit…“

„Děkuji.“ Risch se rozhlédl po místnosti. Sice tu hořelo dřevo v krbu, ale jinak vypadala podivně prázdně. V rohu leželo několik zavazadel. „Někam se chystáte?“

Alchymista mu věnoval podezřívavý pohled. „To bych řekl. A co ty tady vůbec pohledáváš? Myslel jsem, že hledáš elfy…“ V jeho hlase zazněl sarkasmus.

„Našel jsem je,“ odpověděl mu Risch neutrálně.

Stařík se začal smát. Jakmile si ale všiml, že se zjevně nejednalo o žert, nechal toho.

„To přece nemyslíš vážně… Sice jsi Vyučený Jižního řádu, ale to neznamená, že ti uvěřím všechno, co se mi pokusíš namluvit.“

„Pokud mi nevěříte, je to vaše věc. Ale od okamžiku, kdy jsme se viděli, se toho událo mnoho. A troufám si tvrdit, že ledacos z toho by vás mohlo zajímat.“

„Venku zuří pěkná vánice, takže mi stejně nezbude nic jiného, než si to poslechnout, co? A potkal jsi kromě elfů ještě někoho zajímavého?“

Risch se rozhodl, že se jeho nedůvěrou nenechá zviklat. Z tlumoku vytáhl okovy, které měl donedávna na rukou. „Potkal jsem řadu zajímavých lidí…“ Podal dva, nyní již nepotřebné, kusy železa alchymistovi. Ten si je vzal a chvíli je otáčel mezi prsty. Pak narazil na značku, kterou na nich mistr Gulk zanechal.

„Kde jsi k nim přišel?“

Místo odpovědi si Risch vytáhl rukáv a ukázal mu lesklou jizvu kolem zápěstí.

„Tohle ti udělal Gulk?“

„Nedobrovolně, ale přece…“

„Pověz mi o tom.“

„Sice to zní neuvěřitelně, ale nemáš důvod mi lhát.“ Po několikáté si prohlédl Rischovy ruce. „Ty okovy jsi opravdu měl. Ale proč ses za mnou s tím vším vydal?“

„Vím, že patříte mezi alchymisty, kteří měli něco společného s pokusy, které mohou za to, že je Erco nesmrtelný.“

„Není nesmrtelný v pravém slova smyslu…“

„A právě proto jsem za vámi přijel.“

„Chceš, abych se přidal k tomu vašemu boji za dobrou věc?“

„Ne nutně.“ Sice to Rische zaskočilo, nenapadlo ho, že by alchymista mohl nesouhlasit s tím, že se k nim přidá, ale rozhodl se netlačit na pilu. „Stačí, když nám poskytnete informace, které by nám pomohli v našem boji.“

„Ano, ale co bych z toho měl?“

Risch si povzdechl. „Proč mě to nepřekvapuje? Nezištnost vám zjevně není vlastní, že?“

Alchymista jen pokrčil rameny. „Nějak si člověk musí zajistit přežití.“

„Pak tedy přistupme na vaši hru. Výměnou za patřičné informace vám mohu nabídnout útočiště. Kolem jsou hlídky, potkal jsem je. Erco o vás ví, jste pro něj hrozbou. A podle toho, že máte očividně sbaleno na cestu, to víte také. Můžu vás dostat do bezpečí.“

„A jak to chceš udělat? Venku zuří vánice. A až se přežene, tak tu budou vojáci.“

„Mám své způsoby,“ pronesl Risch tajemně. „Dostanu vás do bezpečí a vy si budete moci nadále bádat, nad čím jen budete chtít. Myslím, že Gulk se k vám rád připojí. Pokud se budete chtít přidat k boji za naši věc, budete vítán. Pokud ne, nikdo vás nebude nutit, máte moje slovo. Chceme jen ty informace.“

Stařík se zamyslel. Pak si promnul oči. „Nebyl jsem tím, kdo Ercovi pomáhal k jeho současnému stavu bytí, ale něco málo o tom vím, a to vám můžu s klidným svědomím říct. Když mě necháte bádat.“ Alchymista mu nabídl ruku. „Říkej mi Rafel.“

Risch ji přijal. „Já jsem Rischfield. Tak tedy ujednáno, Rafele?“

„Ujednáno.“