Kapitola třetí - Odhalení

03.03.2014 19:24

 

Všichni čekali, že se druhý den uvidí s Aranou, ale nebylo tomu tak. Arana jim pouze poslala vzkaz, že se s nimi shledá následující den, neboť má příliš mnoho práce s vyřizováním řady naléhavých záležitostí. Víc se nedozvěděli.

Celý den se o ně v případě potřeby staralo služebnictvo a provázelo je po západním křídle, které teď bylo jejich útočištěm. Opravdu se jednalo o část paláce, jak se záhy dozvěděli.

Nefe během prohlídky zaujala knihovna, a proto ji odpoledne navštívila. Procházela se dlouhými uličkami plnými regálů knih a svitků. Občas některou knihu prolistovala, ale zjistila, že je většina z nich psána elfsky, čemuž nerozuměla. Ale oceňovala bohaté a propracované ilustrace, které text doprovázely. Ztratila pojem o čase.

„Hledáte něco konkrétního?“

Nefe překvapeně vyjekla, nenapadlo ji, že v knihovně kromě ní ještě někdo bude. Kniha s žuchnutím dopadla na podlahu.

„Odpusťte, vyděsil jste mě,“ zašeptala na svou obhajobu a zvedla knihu ze země. Opatrně ji očistila a vrátila do regálu.

„To je v pořádku. Omlouvat bych se měl spíše já, pokud jsem vás polekal,“ usmál se na ni postarší elf. Jeho vlasy měly už nádech stříbra a jeho oči nebyly tolik znepokojivé, neboť se netřpytily tolik, jako ty Araniny.

Nefe se osmělila. „Nehledala jsem nic určitého, jen jsem si chtěla něco přečíst, abych si ukrátila dlouhou chvíli.“

Elf jí nabídl rámě. „V tom případě dovolte, abych vás zde provedl. Mohu vám doporučit několik svazků v obecné řeči, které by vás mohly zaujmout. Máme tu například řadu básnických sbírek…“

Nefe jeho nabídku přijala. „Dobrá, veďte mě.“

„Jmenuji je Iar,“ představil se její společník.

„Já jsem Nefe.“

„Velice půvabné jméno,“ usmál se.

 

Celé odpoledne pak Nefe strávila s Iarem v knihovně debatou o všemožných autorech a jejich dílech. Iar byl překvapen, kolik toho Nefe četla, i když pocházela z chudších poměrů.

„Otec měl poměrně rozlehlou sbírku knih. Ale časem, když se nám začalo vést špatně, je musel rozprodat…“

„To je velká škoda. Ale je dobře, že váš naučil lásce k četbě.“

Na Iarovo doporučení si Nefe do pokoje odnesla jednu sbírku básní.

 

Následujícího dne se Iann s Tanisem dohodli, že se procvičí v boji. Přizvali i Rische, aby ho naučili se bránit, když stále nemohl používat magii. Odloučení se od magie se na něm podepisovalo víc, než byl ochoten si přiznat. Stále byl bledý a zasmušilý. Tentam byla jeho upovídanost a nadšení do poznávání nových věcí. Jeho oči byly bez života. Neustále si nešťastně prohlížel nátepníky mistra Gulka a po večerech si tajně zkoušel jednoduchá kouzla. Bezúspěšně. Jeho duševní stav se negativně podepisoval i na jeho zdraví…

Iann s Tanisem doufali, že by mohli alespoň na chvíli rozptýlit. Nefe s Kate se k nim připojily, protože beztak neměly co na práci. Našli si vhodné místo na jednom z odlehlejších míst jednoho z řady parčíků v okolí západního křídla a začali.

„Nejdřív si musíš zvolit zbraň, která ti bude nejvíce vyhovovat,“ radil Rischovi Tanis. „Většina lidí chce hned meč, ale to je jedna ze složitějších zbraní k ovládnutí, klidně bych začal některou z úderných zbraní…“

Risch si nakonec ale zvolil meč. Tanis mu ukazoval základní postoj a kroky při šermu. Spolu s Iannem pak předvedli, jak dobré zvládnutí základů může posloužit v boji.

„My sice nemáme čas, abychom tě všechno učili tak, aby ti to přešlo nejprve do krve, než se dostaneš do skutečného boje, ale i tak to bude lepší než nic,“ povzbuzoval ho Tanis, když viděl, jak se Risch se základními kroky pachtí. Moc mu to nešlo, ale s tím stejně nikdo napoprvé nepočítal.

Rische ale trénink velice rychle vyčerpal. V poslední době ho všechno rychle unavovalo. A tak Tanis s Iannem cvičili už jen spolu. Jako vždy si sundali tuniky, aby se jim bojovalo snáze. Občas sice došlo k menšímu zranění, ale nebylo to nic, s čím by si neporadila magie. Tanis naštěstí nebojoval se svým postříbřeným mečem, takže se i Iannova zranění velice rychle hojila. Iann už si zvykl, že když léčil Tanisova zranění, otevřely se jeho vlastní rány, ale rozhodně to neznamenalo, že by ho proto šetřil.

Souboj byl zrovna vyrovnaný, stačilo uštědřit soupeři poslední ránu…, když se k nim připojila Arana. Její příchod Tanise rozptýlil a Iann ho škrábl do ramene.

„Vítěz,“ zakřenil se na něj škodolibě.

„Zdravím vás,“ usmála se na ně Arana. Všichni na ni překvapeně hleděli.

„Od kdy nosíš šaty?“ zeptal se Tanis posměšně. Snažil se tím neúčinně zakrýt, jak ho Aranina přítomnost vyvedla z míry. Koneckonců prohrál kvůli tomu souboj s Iannem.

„Patří to k tomu, co dělám,“ odpověděla klidně. Měla na sobě tmavě modré splývavé šaty. Sukně byla z několika vrstev látky a obepínala Araniny křivky. Vršek šatů zdobila jemná stříbřitá látka. Z té samé látky byla i šerpa, kterou měla Arana na boku sepnutou stříbrnou sponou. Cípy šerpy pak spadaly až ke spodnímu lemu šatů. I přesto, že šaty byly těsné, působily podivně rozevlátým dojmem, jak si s jednotlivými vrstvami sukně pohrával vánek. Arana měla rozpuštěné a dokonale vykartáčované vlasy, což u ní nebylo zvykem. Většinou nosila zapletený cop. Nikdo do té doby vlastně pořádně nevěděl, jak jsou její vlasy dlouhé a nyní je skutečnost, že jí sahaly až do půli stehen, velice překvapila. Nejvíce to zaujalo Tanise. Kromě jemného řetízku s přívěskem ve tvaru srpku měsíce, neměla Arana žádné šperky.

„Přišla jsem vám oznámit, že na zítra je svoláno shromáždění Rady. Bude tu většina hodnostářů elfské říše. Hlavním tématem k prodiskutování bude to, zda máme, nebo nemáme vstoupit do války proti Ercovi a zda požádáme o pomoc i spojenecké národy. Bylo by nanejvýš vhodné, abyste se tohoto shromáždění zúčastnili.“

„To je samozřejmé. Tak nějak jsem myslel, že jme tu přeci právě kvůli tomu,“ odpověděl Tanis a otíral si zpocený obličej tunikou.

„Omlouvám se, že jsem vás tu nechala samotné, ale měla na práci spoustu důležitých věcí, které nesnesly odklad, že jsem se s vámi nemohla sejít dříve. Mrzí mě to.“

„Alespoň jsme měli dost času na odpočinek,“ usmála se na ni Nefe.

Arana pak změnila téma rozhovoru. „Koukám, že jsem vás vyrušila zrovna při tréninku.“

„Stejně jsme už končili.“

„Škoda,“ povzdychla si s hranou lítostí, „nějaké rozptýlení by se mi teď hodilo.“

„Na mě nekoukej, jdu se umýt a nejspíš se trochu prospat,“ odbyl ji Iann.

„Chvíli bych se nejspíš na nohou ještě udržel,“ prohlásil Tanis pobaveně.

Arana mu odpověděla samolibým úsměvem. „Dej mi svůj meč,“ nařídila jednomu z vojáků, který jí dělal doprovod.

„Lady, jste si jistá, že je to bezpečné?“ I přesto jí ale meč podal; jílcem napřed.

Arana ho potěžkala, párkrát si ho zkusmo přehodila z jedné ruky do druhé. „Můžeme,“ usmála se na Tanise.

„Ty chceš bojovat v tomhle,“ ukázal nevěřícně na její šaty.

Arana pokrčila rameny.

„Doufám, že si neublížíš…,“ zamručel Tanis.

„To už nech na mně.“ Připravila se do bojové pozice.

 

Zaútočila takřka okamžitě, ještě než se Tanis stihl pořádně připravit. Záhy měl Araninu čepel na krku. Napodruhé už ho Arana neporazila tak snadno, přesto si v pomyslné soutěži připsala další bod. V další sérii rychlých výpadů se zadařilo Tanisovi a Arana mohla jen sledovat kadeř vlasů, která se snášela k zemi. Vojáci z jejího doprovodu bledli s každým dalším úderem, který se rozlehl zahradou.

„Jen klid, to je v pořádku,“ utěšovala je, ale nezdálo se, že by to na vojáky mělo účinek. Risch si všiml, jak se jim na čelech perlil studený pot.

Chvíli byl souboj vyrovnaný. Bylo fascinující sledovat Aranu, která se dokázala v šatech pohybovat velice ladně, a to navzdory tomu, že měla rozpuštěné vlasy. Naopak při jedné otočce se jí podařilo švihnout jimi Tanise přes tvář. I ta krátká chvilička stačila na to, aby se Aranině podařilo ho rozptýlit a zasadit mu smrtící ránu.

Tanis vztekle. Byl rozčílený čím dál tím víc, díky čemuž si Arana připisovala jeden zásah za druhým. Nakonec se rozhodl, že nebude bojovat čestně. Při první příležitosti Araně podrazil nohy. Arana spadla do prachu. Tanis po ní seknul, ale Arana se odkulila stranou. V okamžiku byla zase na nohou. Odhodila meč a vrhla se na Tanise holýma rukama. Tanis nenabyl ještě plně rovnováhu po nezdařeném útoku, takže ho Arana srazila na zem. Vítězoslavně si mu klekla na hruď a hřbetem ruky naznačila ostří meče, které mu přiložila ke krku.

„Propadl jsi hrdlem,“ zašeptala.

Tanis sebral zbytky sil a shodil ji ze sebe. Překulil se na ni, koleny jí stlačil nohy k sobě a chytil ji za ruce. Z Araniny tváře vymizel úsměv. Stále prudce oddechovala, ale červeň na jejích tvářích se nyní nedala přičítat jen boji. Tanis jí sevřel obě zápěstí v jedné ruce a přejel jí rukou po krku tak, jako ona před chvílí jemu.

„Kéž bych propadl jen hrdlem,“ zašeptal jí těsně u ucha a pak ji pustil.

Strážný k ní okamžitě přiskočil a pomáhal jí na nohy. Vypadal, jako by se na Tanise nejradši vrhnul a pozoroval ho zpod přimhouřených víček třpytivých očí.

Arana se spěšně rozloučila a zamířila pryč.

„To bylo velice poučné,“ usmíval se Risch.

Tanis podrážděně zavrčel. „I prohra patří k boji.“

 

***

 

Nefe seděla ve svém pokoji a listovala si knihami, které jí doporučil Iar. Většina z nich ji nezaujala, i když byly v obecném jazyce, což tady byla malá vzácnost. Ale jedna z básnických sbírek přeci jen upoutala její pozornost. Především jedna z básní. Její verše ji zaujaly hned na první pohled.

 

Přijď se soumrakem

Jako růže, jež je hrobem lásky

Jsi mou touhou

Jako růže na hrobu lásky

 

Proklínám den, kdy jsem tě poprvé spatřil

Jen růže je zrozená k rozkvětu

Nedívej se na mě tak

Jako růže mající strach ze svých chmur

Tvé trny políbily mou krev

Tvá krása léčí, ale též zabíjí

A kdo by to měl vědět lépe nežli já?

Předstírala jsi, že mě miluješ

 

Přijď ke mně jako soumrak

Jako růže na hrobu lásky

Toužím po tobě

Růže, jež jsi hrobem mé lásky

 

Skutečnost se zdá daleko

Když jsi milován

Staneš se otrokem vlastního srdce

Miloval jsem a zemřel jsem, když růže odkvetla

Sledovali nás tiše

Ty svobodné, ty divoké

A kdo by to měl vědět lépe nežli já?

Růže nejsou stvořeny pro lásku! *

 

Četla si ji několikrát znovu a znovu a nakonec si ji přepsala na kus papíru.

„Dobrý večer,“ pozdravil ji s úsměvem Iar, když za ním večer přišla do knihovny. Přišla jste si pro další knihu?“

„To už jste všechny ty knihy přečetla?“

„Ne,“ usmála se. „Většina z nich na mě byla příliš ponurá… Potřebovala bych spíše trochu rozveselit.“

„Možná bychom tu mohli najít nějakou povedenou komedii.“

S Iarnem jí čas utíkal velice rychle a příjemně. Navzdory všemu se konečně cítila zase šťastná… Alespoň na chvíli.

 

Iann podřimoval v křesle a hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky. Vyrušilo ho zaklepání na dveře.

„Dále,“ zamručel. Dovnitř nakoukl Tanis.

„Neruším?“

„Ne,“ odpověděl Iann nepříliš přesvědčivě.

Tanis se zachmuřil. „Stala se mi taková drobná nehoda. Obvykle bych to neřešil, ale poslední dobou jsem nějak zhýčkaný…,“ zakřenil se.

„Ukaž,“ vybídl ho Iann. Tanis mu ukázal dlaň pravé ruky. Dlaň měl ošklivě pořezanou. Četné drobné ranky hojně krvácely a krev už prosákla kusem látky, který si Tanis kolem rány omotal. Uvízlo tam i několik malých střípků.

„Někdo nám tady rozdrtil v dlani pohár od vína…“

„Tak trochu,“ přisvědčil Tanis. Iann obrátil oči v sloup, vytáhl mu z dlaně střepy a během několika okamžiků byla dlaň zahojená. Zůstalo mu jen několik malých růžových jizviček, které časem zmizí.

Iann si hřbetem ruky setřel krev ze šrámu, který se mu otevřel na tváři.

„Děkuju.“

„To je v pořádku.“

Tanis jen nepřítomně hleděl na svou ruku.

„Snad to nebylo kvůli tomu souboji…?“ dobíral si ho Iann a ukázal na druhé křeslo. Nalil oběma víno.

„To se těžko vysvětluje,“ zamumlal neochotně Tanis.

Iann pokrčil rameny a usrkl ze svého poháru. Tanis se svého ani nedotkl.

„Chápu, jaké to pro tebe je, když tě porazí ženská,“ řek mu po chvíli ticha.

Tanis mu odsekl: „V tom to není.“

„Promiň, myslel jsem…“

„Jasně, že moje pýcha je moje slabina a Arana tím svým vítězstvím urazila moji ješitnost…“

Iann přikývl.

„Nejde ale o její vítězství, ale… Prostě jsem jí po tom souboji něco řekl…, něco jsem naznačil a ona pak… no, nereagovala tak, jak jsem čekal.“

Iann se rozesmál.

„Co je na tom k smíchu?!“

Iann se nemohl přestat smát. Kdyby pohledy mohly zabíjet, Iann už by nebyl mezi živými.

Tanis se sebral k odchodu.

„Počkej!“ zarazil ho Iann.

„Smím se zeptat, co tě tak pobavilo?“ vyštěkl Tanis.

„To, s jakými hloupostmi si děláš starosti.“

Tanis se vztekle zamračil. „Tak promiň, pokud ti můj problém připadá směšný!“ Jeho zuřivost se nedala přehlédnout.

„Není směšný, jen bezdůvodný,“ uvedl to Iann na pravou míru. Tanis se stále tvářil nepřátelsky. „Děláš si starosti s tím, že je k tobě Arana chladná, ale tak to není. Ty jsi neslyšel, jak zběsile jí tlouklo srdce, když jsi jí šeptal do ucha… Já ano. Toužíš po ní a ona po tobě zrovna tak.“

„Pak mi řekni, proč si mě nikdy nepustí k tělu?“

„Protože si ty nepustíš k srdci ji.“

Tanis se nadechl k protestu, ale Iann ho pohybem ruky umlčel.

Ve dveřích se Tanis otočil. „Pověz mi, Ianne, jak rychle bije tvoje srdce, když máš Nefe neustále nadosah?“ ukázal na druhé dveře.

Iann se smutně usmál. „Rozhodně víc, než by mělo.“

Tanis se na něj shovívavě usmál a odešel.

„A bije čím dál tím rychleji,“ zašeptal Iann do nastalého ticha.

 

***

 

Druhého dne ráno do západního křídla spolu s Aranou přišli dva tucty elfských sloužících.

„Vysvětlí vám, jak se chovat na zasedání rady a pomůžou vám se vším, co budete potřebovat.“

„Ty nepůjdeš s námi?“ zeptala se Kate překvapeně.

Arana zavrtěla hlavou. „Ne, sejdeme se až tam.“ Po této stručné odpovědi odešla v doprovodu stráží zase pryč.

 

Následovala krátké uvedení do toho, jak to funguje na zasedání rady, kterého se jim dostalo od velice mladě vyhlížející elfky Aeny. Pravidla odívání, debatování a další detaily etikety, kterou je nutné dodržovat v přítomnosti královské rodiny, která bude shromáždění předsedat. Všichni přísedící byli také nuceni poslouchat elfa s hodností amiri – ohlašoval příchozí, žadatele či výsledek usnesení rady.

„Rada se svolává každý úplněk, ale vzhledem k naléhavosti současné situace bylo její svolání uspíšeno, jak jen to bylo možné. Musím ale podotknout, že ne všichni členové rady z toho byly nadšení. Rada se bude konat s první vyšlou hvězdou, buďte proto včas připraveni.“

Zbytek sloužících měl každému pomoci s výběrem vhodného oblečení z kousků, které pro ně připravila Arana.

Nefe si nakonec vybrala jednoduché, splývavé šaty s bílé látky. Jednalo se spíše jen o řízu. Šaty držely pouze na jednom rameni, kde je zdobila zlatá spona ve tvaru lilie. V pase je doplňoval silný pásek ze zlatavých plíšků, které byly taktéž vytvarovány do podoby květů. Služebné jí zapletly vlasy do volného copu, který doplnily několika bílými kvítky. Na krk si pověsila tenký řetízek s přívěskem lilie, jenž tak ladil se sponou na šatech. Uprostřed přívěsku se třpytil malý bílý kamínek a Nefe měla silné podezření, že se jedná o diamant. K šatům patřily bílé šněrovací sandály.

S přáteli se měla sejít v hale s lavičkami a fontánou, kde se poprvé setkali s Aenou. Na jedné z laviček seděl Iann. Na sobě měl tmavou tuniku a kalhoty. Na nohou měl vysoké elfské boty. Vlasy mu na temeni stáhli černým koženým řemínkem, přesto mu do obličeje padaly dva neposlušné prameny; jako obvykle. Ramena mu halil těžký černý plášť s temně modoru podšívkou, sepnutý stříbrnou sponou. Měla tvar lilie, čemuž se Nefe musela usmát. Bezděčně si začala hrát se svým přívěskem.

„Sluší ti to,“ řekl Iann, když ji spatřil.

„Děkuji,“ zašeptala a zčervenala. Během chvilky dorazili i ostatní. Kate měla na sobě identické šaty jako Nefe, jen byly v tmavě zelené barvě, která jí šla k očím.

Tanis s Rischem byli oblečeni podobně jako Iann, jen v jiných barvách. Podle toho Nefe usoudila, že se jedná o tradiční oděvy, které jen Arana vybrala tak, aby jim ladily. Po chvíli si všimla, že i spony měli jiné.

Z chodby se vynořil bohatě oděný mladík. „Pokud jste připraveni, můžeme vyrazit.“ Aniž by čekal na odpověď, vytvořil v hale portál a pokynul všem, aby vstoupili.

Ocitli se v dlouhé chodbě. Nacházel se tu jen jediný vchod – ohromné dvoukřídlé dveře zdobené květinovými reliéfy. Mezi nimi se proplétala bájná zvířata a nezřídka se jednalo o draky. Kování dveří se lesklo, jako by ho právě někdo vyleštil. Jelikož kromě dveří do sálu byla chodba slepá, bylo zřejmé, že se sem dá dostat jen za pomoci Prachu.

Elf je vedl ke dveřím, před nimiž stála čestná stráž. Když přišli až k nim, otevřela se před nimi prostorná místnost, plná až překvapivě pohodlně vyhlížejících lavic. Místnost měla kruhový tvar a svažovala se směrem k malému, vyvýšenému podiu dole, v pomyslném čele místnosti. Podium bylo obehnáno nízkým zábradlím, kdy každý sloupek byl vytesán do podoby malého dráčka. Na něm stála dvě bohatě vyřezávaná a zdobená křesla, za nimiž se nacházel těžký závěs, sahající od stropu až k podlaze a hlídaný několika muži. Byl zde zajištěn dobrý výhled pro každého návštěvníka.

Risch vzhlédl a všiml si, že v patře se nachází několik lóží. Ani jedna nebyla zatím obsazena, takže nejspíše byly určeny pro významné návštěvy.

Místnost byla již téměř zaplněná. Jeden z bohatě oděných elfů, jako byl jejich současný průvodce, právě usazoval skupinku hostů na jejich místa. Následovali tohoto příkladu a nechali se usadit. Všichni seděli v jedné řadě a Nefe s potěšením zjistila, že sedí vedle Ianna.

Když dorazilo pár opozdilců, vstupní dveře se nehlučně zavřely. Vzápětí se sálem rozlehl jemný tón flétny; zněl slavnostně.

„Kde je Arana? Měla se tu s námi přeci sejít,“ šeptal Tanis podrážděně. „Vždyť to nestihne!“

„Ale stihne,“ protestoval Iann. Tanis se nedůvěřivě podíval na dveře zavřené na závoru.

Flétny dozněly a všichni přítomní sklonili hlavy. Tanisovi nezbylo nic jiného, než následovat jejich příkladu.

Když hlavy opět zvedli, stál na podiu elf. Jeho kůže byla temně fialová. Měl odhalenou hruď, na níž bylo vidět tetování draka. Vlasy měl černé a spletené do dlouhého copu. V ruce třímal dlouhou černou hůl s bílými rytinami. Krátce se rozhlédl po shromáždění a pak holí dvakrát hlasitě udeřil do podlahy. Okovaný konec hole vydal pronikavý zvuk.

„Povstaňte a přivítejte náležitě svou královnu, nejvyšší velekněžku a císařovnu této země: lady Kristen!“

Elf měl znělý hlas a nikoho ani na okamžik nenapadlo, že by neuposlechli jeho příkazu. Všichni povstali a položili si pravou ruku na srdce. Risch a jeho přátelé toto gesto s mírným zpožděním zopakovali. Elf na podiu klečel na jednom koleni, když kolem něj prošla vysoká štíhlá žena.

„Lore um mamui di bela! Lore um mamui di bela!“ ozývalo se sborově místností. Královna jemně pokynula hlavou na znamení, že se mohou posadit. Elf u jejích nohou povstal.
Žena před nimi na královnu příliš nevypadala. Byla vysoká a štíhlá, kromě širokého náramku na paži a jemné čelenky ve vlasech byla prosta jakýchkoli ozdob. I šaty samy o sobě byly jednoduché, s dlouhými rukávy. Měly indigový odstín a v pase je zdobil široký stříbrný pásek. Královnina pleť byla světle fialová, její třpytivé oči vypadaly velice zvídavě. Vlasy měly temně modrý nádech a splývaly jí na záda. Její hlas zněl jako zhmotněné pohlazení.

„Vážení, jsem ráda, že jsme se zde sešli v plném počtu. Dnes máme k projednání jen jedinou věc. To jí ale neubírá na závažnosti, ba naopak. Mnozí z vás se jen z dálky doslechli, jaké záležitosti se to týká. Velice nerada vám to musím říct, ale tyto zvěsti jsou pravdivé.“

Sálem to zašumělo.

„Více vám o tom ale poví osoba, která má o dané situaci více informací.“

Kristen se posadila na jedno z ozdobných křesel. Pokynula elfovi na podiu. Jako na povel se znovu ozvaly flétny. Elf dvakrát udeřil holí o zem.

„Povstaňte a přivítejte náležitě svou královnu a svrchovaného generála elfských vojsk, maršála, lady Aranu!“

 

 

*Text básně je inspirován volným překladem písně „Like a Rose on the Grave of Love“ od skupiny Xandria. Překlad i lehké přetvoření do této podoby mám na svědomí já.