Kapitola třetí - Cizinec

Nefe byla obyčejná dívka, žijící se svým otcem na kraji lesa u vesnice jménem Včelná. Se svým otcem žila Nefe v nevelkém srubu s doškovou střechou. Vlastnili malé políčko nedaleko domu, na kterém pěstovali obilniny. U domu měli malou zahrádku se zeleninou a ovocné stromy. Měli i kus pastviny, tak potřebné pro několik ovcí a dva tažné koně do lesa. Tohle jejich království hlídal pastevecký pes Ňufka, který pomáhal navečer shánět ovce.

Asi půl míle od domu, schovaná dobře za křovinatým podrostem, tekla líně široká po pás hluboká řeka, z níž čerpali vodu. Mohlo by se zdát, že se rodina měla skvěle, neměla problémy a netrpěla chudobou. Ale ne vše je takové, jak se na první pohled zdá.

Pokud na začátku bylo řečeno, že Nefe je obyčejná dívka, musím to uvést na pravou míru. Nefe se potýkala s jistými problémy… Ve vesnici by se nenašel jediný hoch, mladík či muž, který by ji nepožádal o ruku nebo o ní alespoň tajně nesnil. Jenže ona nikoho z nich nemilovala. Lidé ji měli za čarodějnici, která muže uhranula. Ale ona nikdy nic takového neudělala. Měla to zkrátka v krvi a také v krásném těle. I v ladnosti jejích pohybů, v nádherných plavých vlasech, v hebké alabastrové pleti, v jejím zpěvu i zvonivém smíchu. Její růžové tváře a plné rudé rty, na kterých vždy hrál úsměv – to byly příčiny toho, že po ní každý zatoužil při prvním pohledu. Muži by vraždili za její něžný dotyk, nebo jen za pohled nádherných modrých očí, lemovaných dlouhými řasami. Byla nádherná. Patřila mezi nejhezčí stvoření, jaká jsem kdy viděl…

Dívky ji nenáviděly pro její krásu, muži ji milovali i nenáviděli zároveň, kvůli jejímu chladu a věčnému odmítání. Lidé si pro to našli vysvětlení – upsala svou duši démonu a on ji dal neskonalou krásu a moc léčit. Ano, Nefe už ve svém útlém věku byla velice znalou bylinkářkou. Tato schopnost se osvědčila při mnohých epidemiích či zraněních. V tu chvíli ji lidé zbožňovali, ale když se uzdravili, začali ji opět proklínat.

Její znalost bylin se hodila především v tomto období sychravého počasí.

Nefenin otec byl dřevorubcem. Když ale před třemi dny jel do lesa, Kiri – jeho tažná klisna – se ale splašila. Kmen stromu tak padl špatným směrem a Nefenin otec skončil s rozdrcenou nohou.

Nefe ho našla až pozdě odpoledne, když už bylo pozdě. Stále si vyčítala, že otce nešla hledat, už když nepřišel k obědu. Rána zčernala a bylo jisté, že otec o nohu přijde. Nefe věděla, že ani její byliny nepomohou úplně. Mohla jen utlumit bolest a zpomalit proces otravy krve, ale čekala jen to nejhorší…

***

Nefenin otec ležel již téměř nehybně ve své posteli. Nefe se vrátila z pole a začala vařit oběd.

Jeho nádherná dcera se za chvíli udře! Ležel na něm pocit viny. Je teď mrzák a ona vše musí zastávat sama. Z plotny začala vonět zeleninová polévka.

„Poklade můj, můžu ti s něčím pomoc?“

„Nejvíc mi pomůžeš, když budeš dodržovat mé rady a nebudeš se na mě zlobit kvůli zpožděnému obědu.“ Nefe obdařila svého otce nádherným úsměvem a jemu nezbylo než se také usmát.

„Nefe, jak bych se na tebe mohl zlobit? Jen si po obědě odpočiň!“ naléhal.

„Po obědě se ti podívám na nohu a ani pak musím nanosit vodu.“

„Nefe, to počká…“ Otec o ni měl starost.

„Neboj se, tati. Jsem v pořádku a prozatím na práci stačím.“ Nefe otce obdařila dalším úsměvem a odešla zpět do kuchyně.

„Děvče moje zlatý!“ posteskl si Laoci. Moc dobře viděl Nefeninu krásnou a mladou, leč strhanou a ustaranou tvář. „Vždyť ty na to nestačíš,“ zašeptal tiše a v duchu ještě hořce dodal: A já už nikdy nebudu v pořádku, abych ti mohl pomoci! Radši rychle přestal přemýšlet nad nepříjemnou budoucností a začal se věnovat své každodenní činnosti – pozorování svého stáda ovcí z okna.

Polévka byla vynikající a sytá, takže Nefe za chvíli sklízela ze stolu a zpívala při tom krásnou píseň. Tuhle píseň měl Laoci nejradši, připomínala mu totiž jeho dávno zesnulou ženu.

Vždy, když zaslechl jen jediné slovo z této písně, pohlédl na obraz své ženy. Byla krásná a  Nefe jako by jí z oka vypadla. I když její matka byla ještě půvabnější. Všeho se pro Laociho vzdala. Všechno kvůli lásce k němu opustila – rodinu, přátele a domov. Byli svoji sedm let a měli krásnou dcerku, na níž byli oba pyšní. Ale osud jim nepřál. Miriam – Nefenina matka – onemocněla, a když bylo Nefe pět let, zemřela. Od té doby se Nefe zajímala o léčivé byliny. Neskonale rozšířila své znalosti a pomáhala lidem, přestože ji nenáviděli.

Laoci z toho byl zarmoucen a nevěděl, jak své dceři pomoci. Když Miriam umírala, slíbil jí, že se o Nefe postará a zcela jistě bude svědkem její svatby – to si přejí všichni rodiče. Jenže Laoci věděl, že ani jeden z těchto slibů již nedodrží. To jediné, společně s tím, že nechá Nefe v tomto krutém světě samotnou, ho tížilo při pomyšlení na smrt.

Ne, Laoci se jí nebál, ba naopak, uvítal by ji, jen kdyby se našel někdo, kdo by se dobře postaral o jeho dceru.

„Nad čímpak to přemýšlíš, tati?“ zeptala se Nefe.

„Jen nad tím, jak ti mám vysvětlit, že už se cítím lépe a že mě ta noha přestává bolet.“

„To mi vysvětlovat nemusíš. Při troše dobré vůle to uvidím sama,“ prohlásila Nefe a v duchu si vyčinila za své pokrytectví. Při pomyšlení, co za chvíli uvidí, se jí spíše zvedal žaludek.

„Tak, lehni si a dej tu nohu nahoru.“

„Jak myslíš.“ Laoci to udělal a Nefe donesla bylinkový obklad, který na zranění přikládala.

„Teď ještě vypij tohle.“ Podala mu roh s podivně hustou tekutinou.

„Tenhle odporně hořký nápoj opravdu nesnáším a navíc se musí pít z kravskýho rohu… Co to vlastně je?“

„To ti nemohu prozradit. A teď buď v klidu.“ Nefe s velkým přemáháním sebe sama začala sundavat obvaz. Přes nos ji praštil podivný mrtvolný zápach a žaludek se jí při pohledu na černou hnijící nohu nepříjemně houpal.

Začala pomalu vyměňovat obklady a snažila se nedívat na dolní část otcovi nohy. Prsty mu pomalu odpadaly a nárt se také již rozpadal na kusy mrtvé tkáně. Zápach, který z rány vycházel, byl k zalknutí. Nefe věděla, že jediná možnost, je otce o nohu připravit ranhojičským zákrokem, ale nikde v okolí desítek mil takhle zkušený léčitel nebyl a ona nechtěla ze svého otce udělat pokusného králíka. Sama by to nedokázala. Dokázala ale svými schopnostmi zatím zadržet na určitý čas otravu krve. 

Nefe svou práci dokončila, ale musela co rychle na čerstvý vzduch, jinak by to nevydržela.

„Otevřu okno, aby se sem dostalo trochu tepla a čerstvého vzduchu zvenčí, souhlasíš?“

„Jistě, bude tu pak mnohem líp.“ Laoci viděl na tváři své dcery velkou starost, ale nedal na sobě nic znát a raději ze sebe dál dělal přihlouplého starce, aby ji ještě více netrápil.

Nefe vyběhla ven, co nejrychleji mohla. Když jí čerstvý vzduch ovanul zpocenou tvář a zbavila se zápachu hnijícího masa, ulevilo se jí. Šla pod jabloň, kde si sedla a opřela se zády o kmen. Po chvíli k ní přiběhl Ňufka a kňouraje jí položil hlavu do klína.

„Neboj, to bude v pořádku,“ šeptala a hladila psa po hřbetě. V očích se jí zaleskly slzy.

***

Druhý den neměla Nefe nic moc na práci. O ovce se s nadšením staral Ňufka, pole bylo obdělané, a tak se šla podívat, co by bylo třeba udělat na zeleninové zahrádce. Strávila tam celé dopoledne a několikrát za ní přiběhl Ňufka s vrtícím ocasem, aby mu dala vodu.

„Jsi ve svém živlu, viď chlupáči! Hlídat ovce, to je tvoje! Tak utíkej, ať se některá neztratí!“ S těmito slovy se po okolí konečně po dlouhé době roznesl Nefenin smích. Ňufka běžel s vyplazeným jazykem zpět na pastvinu.

Když Laoci uslyšel smích své dcery, spadla z něj část jakéhosi zoufalství. Třeba to nebude tak zlé. Utěšoval sám sebe. Nefenin smích však ztichl, jako když utne. Laoci viděl ten důvod náhlého ticha. Prašnou cestou si to do mírného kopce k domu vykračoval Killen Johnson, syn místního majitele hojně navštěvované hospody.

„Krásný den, co myslíš, Nefe?“ volal už z dálky. Killen byl Laociho dcerou přímo posedlý. Chodil za ní téměř dva roky. Někdy byl chladný jako led a vyhrožoval, jindy se choval jako prvně zamilované děcko. Tak i tak, jeho činy byly zoufalé.

„Byl krásný, Killene, než ses ukázal!“ Nefe měla po náladě a dávala to patřičně najevo.

„No tak, Nefe, nebuď taková, já se jen přišel zeptat, jestli…“

„Killene, mou odpověď na veškeré své otázky znáš, tak proč ztrácíš zbytečně čas? Vždy je to jednoznačné ne!“ Nefe se bez dalších řečí odebrala do domu.

„Ale, Nefe!“ vzkřikl za ní Killen.

„Když dovolíš, Killene, mám jiné starosti, než se tu s tebou dohadovat.“

„Co může být důležitějšího než já?!“ Killenova otázka byla příliš smělá, ale to si uvědomil, až když uviděl Nefenin pohled plný hněvu.

„Co? Představ si, že vše je pro mě důležitější než ty! A na prvním místě je můj otec! Táhni odsud, ty sobče! Vypadni a už se nikdy nevracej, rozumíš?!“ Nefe se tak rozčilila, že ze země vzala kámen a mrštila jím po Killenovi. Netrefila se – kámen Killena bezpečně přelétl.

„Tak za to mi jednou zaplatíš! Já se stejně dočkám!“ S výhružkami na rtech se dal Killen na útěk před Ňufkou, který za ním s vrčením vyběhl, když zaslechl rozčilený hlas své paní.

 Večer si Nefe konečně vyšetřila trochu času a šla se vykoupat do jezírka ukrytého hlouběji v lese. Narozdíl od svého otce to dělala často.

Druhý den šla Nefe hned po ránu do Včelné na nákupy. Nakoupila potraviny a samozřejmě neopomněla zajít do krámku s věcmi pro léčitele a ranhojiče za svou přítelkyní Lailou. Laila byla kromě Nefenina otce jediný člověk, který ji bral takovou, jaká je. Laila v ní neviděla žádnou čarodějnici, i když její léčitelské schopnosti ji někdy velice udivovaly.

Když Nefe koupila léčivé masti a spoustu plátna na obvazy, sedla si s Lailou k čaji a svěřila se jí se svými starostmi.

„Jak je otci, co jeho noha?“

„Raději se mě na to ani neptej.“

„To je to tak zlé?“ Na Lailině tváři se zračily obavy. Všichni měli Laociho rádi, i když jeho dceru nesnášeli. Navíc pro Lailu to nebyl jen místní dřevorubec, byl to její dobrý přítel. Často sedávala s Laocim a Nefe u nich v domě a všichni si dlouho do noci povídali.

„Zlé? To je bohužel slabé slovo.“ Laile se při té odpovědi na tváři usadil bolestný výraz. „Čím dál tím víc se otrava rozšiřuje. Otec brzy přijde o prsty. Všechno snažení je marné. Jen mu dávám sirup na tišení bolesti. Tak se mu alespoň uleví. Doufám. Myslím, že ani moc nevnímá, co se s ním vlastně děje.“

„A co Laoci, myslíš, že něco tuší?“

„U nás doma je atmosféra, že by se dala krájet. Oba víme, že táta umírá, ale ani jeden to před tím druhým nepřiznáme a radši si hrajeme na naivní děti, které věří, že všechno dobře dopadne. Oba obelháváme toho druhého i sami sebe. Tváříme se, že jsme silní. Někdy je to až směšné, ale stejně se mi při pomyšlení na to svírá hrdlo i žaludek a do očí se mi vkrádají slzy.“ Nefe měla na krajíčku.

„Kdykoli budeš potřebovat moji pomoc, stačí říct,“ zašeptala Laila

„Já vím a děkuju ti za všechno!“ Pak se obě přítelkyně objaly a Nefe se odebrala k domovu za svým otcem.

Den už od rána sliboval vydatný déšť, ale zatím nespadla ani kapka. Nefe toho využila k práci na malém políčku.

Domů se vrátila až odpoledne a hned začala nosit vodu. Laoci ji pozoroval z okna. Jsi tak podobná své matce… Pohlédl k nebi. „Již brzy se setkáme, má milovaná.“ S tímto pochmurným příslibem se od okna odvrátil.

Nefe s prací okolo pozemků skončila až v podvečer. Upekla otci obilné placky a dala mu každodenní dávku sirupu na tišení bolesti.

„Nefe, já už jsem toho utrejchu plný.“

„Jen ho vypij,“ naléhala.

„Dobře, ale jen když mi slíbíš, že si pak konečně odpočineš!“ Laoci byl smlouvavý člověk a nic nedal úplně lacino.

„Nic jiného jsem ani neměla v úmyslu. Práce už je hotova,“ usmála se zářivě.

„Dobrá,“ souhlasil Laoci a s nechutí vypil dávku sirupu.

„Přijde mi dnes ještě odpornější než obvykle,“ ušklíbl se.

„Já moc dobře vím, jak chutná. A teď, když mě omluvíš, půjdu se vykoupat.“ Byla už na odchodu, když ji otec zastavil rázným hlasem.

„Nefe, nechoď dnes nikam. Dnešek je velice podivný. Je strašné ticho, dusno a na tuhle dobu je tma. To nevěstí nic dobrého. Nikam nechoď, prosím.“

„Tatínku, věř, že se obávám zcela jiných věcí, než je ticho před bouří.“ A nedbajíc otcových slov, vyšla ze dveří.

„Ty jedna paličatá!“ vzdychl Laoci rezignovaně.

***

Nefe došla k jezeru zrovna ve chvíli, kdy slunce začalo s krvavým nádechem zapadat za obzor. Nemám příliš času. Uvědomila si a v rychlosti se svlékla a skočila do sluncem prohřáté vody. Voda měla příjemnou teplotu a Nefenino znavené tělo ji s radostí přijalo.

Nefe milovala ten pocit, když proplouvala vodou a ta proudila přes její kůži. Také se ráda plavala pod hladinou. Vždy jí při tom dlouhé vlasy zavířily kolem těla a změnily se ve změť slunečních paprsků. V tu chvíli Nefe připomínala spíše bájnou mořskou vílu nežli člověka.

Plavala napříč jezerem a krásnou píseň jí k tomu hrál šum lesa a zpěv ptáků. O osvětlení se postaralo zapadající slunce.

Konečně si po dlouhé době připadala volná. Najednou jí nic netížilo, nic jí nedělalo starosti. Jakoby voda vše smyla a odnesla někam daleko. Ještě chvíli bezstarostně plavala, pak nadšeně zavýskla a zajela pod hladinu.

Teprve, když se vynořila, uvědomila si, že slunce už nevydává takové světlo a že les je děsivě tichý. Ve vodním tichu doplavala až k přítoku jezírka – malému potůčku.

Náhle se ve vodě v posledních slunečních paprscích něco zalesklo a kleslo to na měkké dno. Nefe vyplavala na hladinu, nadechla se a znovu se potopila. Tentokrát při vynořování svírala v ruce prsten. Obyčejný zlatý kroužek, tvořený jakýmisi pletenci.

Nefe si ho zkoumavě prohlížela; líbil se jí. Najednou uslyšela, jak se v křoví dál proti proudu potůčku něco hýbe. Podle zvuku šlo o pohyb pomalý a namáhavý; doprovázený nepříjemně sípavým dechem. Ať za tím křovím bylo cokoli, bylo to těžce raněné a pravděpodobně to umíralo.

Nefe zaslechla slabé zakňučení a teprve v tu chvíli si uvědomila, že listí přestalo šustit, ptáci přestali zpívat a slunce pro dnešek ukončilo svou pouť po obloze.

Vyndala ponořenou dlaň z vody a zděsila se toho, co spatřila. Na světlé kůži spatřila temný pramínek. Kolem ní se pomalu začala rozlévat do jezírka temná skvrna – krev.

„Panebože!“ vykřikla zděšeně a i s prstenem v sevřené dlani začala rychle plavat ke břehu, na němž nechala své věci. Slyšela, jak stvoření za křovím zbystřilo a pomalu se blížilo po proudu potůčku.

Neváhala ani okamžik a začala se v rychlosti oblékat. Nedokázala se přinutit, aby se ohlédla, co ji z křoví pozoruje. Cítila pohled toho stvoření na holých zádech. Zamrazilo ji. Už nemohla dále otálet.

Většinu věcí nechala na místě a začala utíkat pryč odtud. Pohled z křoví ji následoval. Přepadla ji nezkrotná zvědavost – chtěla vědět, čeho se tak bojí, a prudce se otočila. Nic neviděla, jen černočernou tmu. Bylo to zvláštní, ale cítila zklamání. To ji ale brzy přešlo, když se ze tmy vynořil pár zvířecích očí. Byly to tak zvláštní oči, že Nefe nedokázala s jistotou říci, čemu patří.

Místo, aby utíkala, stála na místě a náhle se vůbec nebála. Se zrychleným dechem a jistým pocitem vzrušení se dívala do modrošedých očí s nezvykle úzkou zorničkou. Ty oči byly nádherné, ale unavené a zastřené bolestí. Dívala se tomu stvoření do očí až do té doby, dokud se nadobro nezavřely a tělo toho tvora nespadlo do vody.

Ještě chvíli tam stála, než se vzpamatovala, ale pak se opět dala na rychlou cestu k domovu. Vítr sílil a zvedal v hrozivých vírech listí a spadané větvičky stromů.

Konečně spatřila svůj dům. S předzvěstí něčeho hrozivého se k němu rozběhla.

Něco ji švihlo přes tvář, ale ona na to nedbala a utíkala dál. Panovalo nezvyklé ticho, jako by i vítr utišil své dovádění pro tuto chvíli. Nefe běžela dál a za chvíli se k ní připojil i Ňufka, který jí vyběhl naproti ze své boudy.

Nefe v rychlosti zkontrolovala ovce v ohradě, koně ve stáji a vběhla do světnice. V kuchyni uviděla pár kusů rozbitého nádobí a dohořívající svíci. O kus dál ležel na zemi její otec a vypadal jako mrtvý.

V Nefe by se v tu chvíli krve nedořezal. Naštěstí se rychle vzpamatovala a přiskočila k otci. Zjistila, že jen omdlel, a tak se ho snažila co nejrychleji probrat. Nakonec se jí Laociho i přes jeho zesláblost a dezorientovanost, zapříčiněnou vysokou horečkou, podařilo dostat do postele. Z nahrubo opracované dřevěné truhly vyndala dva velké bílé kusy plátna a namočila je v ledové vodě. Takto vybavená se vrátila zpět k otci a zabalila ho do pláten.

Mezitím, co se mu takto snažila srazit horečku, uvařila páchnoucí lektvar na zpomalení otravy, která, jak Nefe usoudila, již dospěla do závěrečné fáze. Laoci nechutný nápoj vypil a už mu to ani nevadilo – zvykl si na jeho chuť. Zhruba po půl hodině usnul.

 Nefe ho pravidelně zabalovala do mokrých pláten a před půlnocí se jí podařilo horečku trvale snížit. Mezitím venku zuřila bouře.

 Poklidila rozbité nádobí. Nakonec, když bylo vše hotové a Nefe byla příliš vyčerpaná, usnula na židli s hlavou opřenou o stůl.

Nevěděla, jak dlouho spala, ale probudila ji hrozná rána, to když vichřice, zuřící venku rozrazila okno.

Rychle vyskočila ze židle a s námahou okno zavřela. Otec stále spal a sílící bouře venku ho nijak netrápila. Nefe chvíli přemýšlela, jestli odvar neudělala příliš silný, ale pak se zaměřila na hluk vycházející zvenčí. Ovce divoce bečely a nebyly k utišení. Ňufka který na ně chvíli štěkal, po chvíli ztichl a se skučením začal škrábat na dveře. Nefe z toho byla zmatená. Rychle se snažila najít další svíci a zapálit ji.

Když se jí to podařilo, vpustila mokrého a k smrti vyděšeného psa dovnitř, kde se ukryl pod postel.

„Ňufko, co blázníš? Vždyť je to jen bouřka.“  Nefe si nebyla jistá, jestli utěšovala sebe nebo psa. Ňufka neměl bouřky rád – Nefe to věděla, ale ještě nikdy takhle nevyváděl. „Ňufko, co je tam venku?“ Odpovědí jí bylo zakňučení. Nefe sebrala veškerou sílu a odvahu, která jí dnes ještě zbyla, a vyšla ven do toho nečasu.

Ovce bečely a neutěšilo je ani to, když u nich Nefe stála. V očích měly nevyslovitelnou hrůzu a běhaly sem tam po ohradě, šlapajíc jedna po druhé. Nefe nevěděla, co se děje a co má dělat, a tak šla ještě zkontrolovat koně.

I ti byli neklidní. Zděšeně pofrkávali a cukali sebou. Když se k nim Nefe přiblížila, málem chytla kopanec do žeber. Stačila jen taktak uhnout, ale podjela jí noha a ona si při pádu vyrazila dech.

Okamžik jen zírala do stropu, pak prudce vstala a pokoušela se nadechnout. Vyběhla ze stáje, snažíc se stále popadnout dech. Ovce už byly tak zděšené, že prorazily ohradu a prchaly pryč.

Něco se blížilo tmou. Nefe nevěděla, co to je, ale věděla, že je to blízko. Byla celá promočená a myslela, že se každým okamžikem udusí.

Náhle uslyšela tupý, náraz – jako by něco těžkého narazilo na stěnu jejich srubu. Dívala se směrem, odkud se rána ozvala a vlastní strach jí zastavoval srdce.

Nadechla se; konečně! Hluboký životadárný nádech, právě včas na to, aby Nefe začala křičet. Ta tupá rána se ozvala znovu, ale tentokrát Nefe viděla její příčinu.

***

Mladý muž vypadal hrozně. Byl celý od krve a na pár místech bylo vidět nechutně rozšklebené sečné rány. Nefe se po tom všem, co dnes zažila, neovládla a začal křičet. Muž jen padl na dveře a vydechl: „Prosím…“ Poté se svezl na zem a na dveřích po něm zůstala tmavá šmouha.

Nefe neměla ani ponětí, jak toho muže dostala dovnitř, ale byl tam. Vlastně ani nevěděla, proč mu pomohla, vždyť ho neznala! Mohl to být vrah na útěku před královskými vojáky nebo žoldáky, nebo utíkal před lovci odměn. Mohl to být zloděj, který zradil své kumpány, a ti ho takhle zřídili. Ale co kdyby se rozhodli dílo dokončit? Ve všech těch případech by Nefe i jejího otce zabili, kdyby tu cizince našli.

Snažila se zapudit ty šílené představy a připravovala provizorní lůžko ze slámy a kožešin. Přece ho prostě nemohla nechat umřít před svými dveřmi, aniž by se nepokusila ho zachránit. Možná to byl jen nějaký poutník, kterého na cestách přepadli. Po pravdě řečeno, na to vypadal nejspíš, protože u sebe neměl vůbec nic. Neměl ani šaty.

Zvláštní bylo, že Ňufka na cizince vždy štěkal, ale když spatřil tohoto černovlasého muže, zakňučel a odpelášil ven. Nefe se nad tím nezdržovala a začala pracovat.

Už zase vyndávala z dřevěné truhly bílé plátno, ale tentokrát ho trhala na kusy a připravovala na stůl. Po pár okamžicích byla na stole připravena spousta mastí a obvazů, jehla a nit a na kamnech začínala vřít voda.

Začala s ošetřováním nejvážnější rány, což byla dlouhá a hluboká sečná rána táhnoucí se přes celý pravý bok. Nefe ji šetrně omyla. Šlo to těžko, z rány se stále řinula krev, ale nakonec se jí podařilo ránu vyčistit, zašít, namazat hojivou mastí a ovázat plátnem.

Umění léčitelství je náročné a Nefe byla již vyčerpaná. Přesto přešla k další ráně. Byla to rozšklebená rána na levém stehně.

Pak ještě bodná rána pod pravým ramenem a rozseknuté obočí. K tomu všemu se musí připočíst i drobné ranky, odřeniny a četné pohmožděniny.

Když ho Nefe ošetřovala, nevycházela z údivu. Pro většinu lidí by byla smrtelná již rána na boku, ale on přesto žil. Žil a přitom by dle vážnosti svých zranění měl být dávno mrtvý.

Nefe věděla, že by takhle přemýšlet neměla, ale přišlo jí to divné. Každý člověk by podlehl vážnosti zranění. A když ne zranění, tak ztrátě krve. Vysvětlení byla jen dvě a Nefe nevěděla, která z možností by ji měla znepokojovat víc. Buď jak buď, teď měla dva pacienty: otce, který tvrdě spal, a pohledného cizince, který byl v bezvědomí.

Byli rozdílní, ale přece měli něco společného.

Oba měli jen nepatrnou šanci, že budou žít.