Kapitola šestá - Dřevěný most

Risch byl na cestách téměř dva měsíce. Občas si někde něco přivydělal a kupodivu se neměl vůbec špatně. Občas si dokonce dovolil chodit bez kápě, která by mu zakrývala tvář. Lidé se na něj nedívali skrz prsty a měli ho rádi kvůli jeho znalostem a ochotě.

Risch si občas vyčítal, že všechny kolem balamutí kouzlem, které zakrývá tvar jeho uší a rudý pramen ve vlasech, ale na druhou stranu mu nehrozilo žádné nebezpečí. Tedy téměř žádné. Kdyby narazil na královy specializované vojáky, kteří umějí rozpoznat magii, byl by s ním amen! Ale tím se příliš nezatěžoval, snažil se především zjistit různé informace o králi, jeho vojsku a záměrech.

Ať byl kdekoli, nikde ale nezaslechl nic o žádných vzbouřencích ani o jakémkoli povstání. Tento fakt ho značně znepokojoval, protože nevěděl, koho má vyhledat, aby mu nabídl své služby ve věci poražení Erca.

Takže se zatím jen bezcílně toulal a po několika týdnech se ocitl v nevelkých lesích patřících k vesničce s názvem Dřevěný most.

Podle toho, co Risch slýchal ve Skalním hradu, se mělo jednat o jakousi pevnůstku, která strážila vyhlášený Dřevěný most – jediné místo, kde se dalo přejít suchou nohou přes hlubokou Tanju. Ta pokračovala do lesa směrem k nejvýchodnější vesnici Vërmësu – Včelné.

Risch v těchto lesích strávil několik dní, než se dostal k Dřevěnému mostu.

 

Po prvním pohledu na vesnici okamžitě usoudil, že Mistrovo vyprávění nebylo příliš přesné. Dřevěný most rozhodně nevypadal na pevnůstku, ale spíše na velký prasečí chlívek.

Risch procházel rozčvachtaným blátem vesnice a čas od času přemáhal nevolnost při pohledu na hnijící hromady čehosi, u čeho si raději ani nechtěl domýšlet, co by to mohlo být.

Vesnice nebyla příliš rozlehlá, ale i přesto Rischovi chvíli trvalo, než objevil místní hostinec, jehož jméno z oprýskané dřevěné tabule nade dveřmi ani nešlo přečíst. Chvíli otálel vejít, při pohledu na chlapíka stojícího přede dveřmi, který se netvářil zrovna přátelsky. Kupodivu ale nechal Rische v klidu vejít. Schválně, jestli mě nechá i vyjít? Pomyslel si Risch, když za sebou zavřel dveře.    

Pohled do místnosti nebyl zrovna z nejlákavějších. Podlaha nebyla vidět pod nánosy bůhví kolikaleté špíny. Všechny okenice byly zavřené a jediným zdrojem světla bylo nevelké ohniště blízko nemytého pultu. Celá hospoda působila ponuře a vzduch v ní byl naprosto nedýchatelný. Zápach špíny, nedostatek čerstvého vzduchu, oheň a výpary z drobné kuchyňky schované za jakýmsi závěsem v rohu místnosti tvořily vražednou kombinaci pro každého, kdo zrovna neměl pořádnou rýmu, nebo na ten zápach nebyl po léta zvyklý. A Risch bohužel nepatřil ani k jedné z těchto skupin.

Rozhlédl se po hospodě po nějakém volném místě, ale spatřil pouze bandu přiopilých vesničanů.

Tam, kde náhodou bylo volno, bylo evidentní, že volné židle už se dlouho neudrží na svých červotoči prožraných vratkých nohách. Sednout si na takovou židli si Risch opravdu netroufal.

Když už stál u dveří hodnou chvíli a všichni přítomní si ho zvědavě, někteří i značně pohrdlivě, prohlíželi, všiml si konečně normálně vypadajícího volného místa. Byla to jediná židle u malého stolku v rohu místnosti u stěny naproti dveřím.

Risch k místu zamířil a zvědavé pohledy ho přestaly zkoumat a vrátily se ke svým původním činnostem, jako byla hra v kostky, nebo popíjení zteplalého (kdo ví, jestli ne i zvětralého) piva.

„Mohu si přisednut?“ zeptal se Risch zdvořile osůbky, která osamoceně seděla u stolku. Osoba nehlasně přikývla a Risch si sedl naproti ní. Zkoumal tu osobu a snažil se přijít na to, zda se jedná o ženu či o muže. Člověk to nebyl vysoký a ani příliš široký v ramenou. Tvář měl špinavou a v přítmí tohoto podniku nebylo ani možno zjistit barvu očí. Vlasy měl ten člověk stažené a z části přes ně měl přehozenou kápi. Pohlaví tohoto tvora naproti Rischovi nešlo určit ani podle rukou, protože byly ukryty pod záhyby cestovního pláště. Nezbývalo nic jiného než čekat, až dotyčný promluví.

K Rischovi se přitočil sádelnatý hospodský s běžnou otázkou: „Dáte si něco?“

„Víno.“ Rozhodl se, že nic jiného radši nebude riskovat v zájmu svého vlastního zdraví.

„A ty, dáš si to ještě jednou?“ zeptal se hospodský nezdvořile Rischova společníka. Odpověď byla opět jen souhlasné přikývnutí.

„A máš čím zaplatit?“ Pohled, který ona osoba na hostinského vrhla, byl velice výmluvný.

 

Po chvíli se hospodský vrátil s vínem pro Rische a nápojem pro toho druhého.

Rischův tichý společník hodil na stůl dvě mince a odhalil při tom své dlouhé štíhlé prsty. Na jednom z nich se skvěl umně tepaný zlatý prsten s jakýmsi drahokamem. Risch si všiml, jak po něm hospodský lačně kouká. Aby na něj lépe viděl, sundal si Risch kápi. To odpoutalo pozornost hospodského od prstenu. Rychle si Rische prohlédl, položil oba poháry na stůl a beze slova odešel.

Risch na sobě ucítil pohled toho neznámého sedícího naproti. Opětoval mu jeho dlouhý zkoumavý pohled a snažil se vyčíst z jeho tváře, částečně ukryté pod kápí, o co mu jde. Ale nepoznal to. Neznámý pohlédl z Rische na ostatní vesničany, věnující se své zábavě a pozvedl nechápavě obočí. Risch nevěděl, na co tak civí, a měl sto chutí se zeptat, ale zrovna v tu chvíli se jeho společník zatvářil znuděně, promíchal obsah svého nápoje a zhluboka se napil.

V tu chvíli Rische praštil přes nos nový zápach. Jeho společník pil zcela určitě víno ještě s nějakým jiným druhem alkoholu, ale něco tu nehrálo.

 Bezděčně si přejel prsty po svém rudém pramenu vlasů a zhluboka se nadechl, než ke svému společníkovi promluvil.

„Být tebou, už to nepiju,“ oznámil suše. Drobná postava na něj zpoza stolu jen nechápavě pohlédla a přiložila pohár ke rtům. Risch její pohyb rukou zastavil a uchopil ji za zápěstí dříve, než se stačila znovu napít. Překvapilo ho, jak silný odpor mu jeho spolustolovník kladl. Nakonec však při o otrávený pohár vyhrál a vytrhl ho neznámému z ruky. Při tom se obsah poháru rozlil po stole.

„Zbláznil ses?“ obořil se na Rische dívčí hlas.

„Řekl jsem přece, ať to nepiješ,“ odvětil klidně, ale překvapilo ho, že je to dívka.

„A to si myslíš, že poslechnu kdejakýho cizince, kterej si přisedne k mýmu stolu?“

„Kolik jsi těch pohárů vypila?“

„Neslyšels?! Nehodlám se s tebou bavit!“ Dívka si objednala další pohár. Hospodský jí ho přinesl, ale při pohledu na Rische se nějak ošíval. Risch se rozhodl, že to nebude řešit a nechá dívku, ať se klidně otráví, když si nedá říct.

Neznámá dívka si dala ještě dva doušky ze svého poháru a po chvíli bylo i v šeru hospody vidět, jak začala náhle blednout. Risch si toho nevšímal, dopil svůj pohár vína a měl se k odchodu.

Když se zvedal, uslyšel, jak k němu dívka promluvila.

„Hej, druide, cos to prvně říkal?“

Risch se na ni podíval a ani se nesnažil skrýt své překvapení.

„A co sis myslel? Že jsem úplně slepá? Tyhle vesničany si klidně balamuť nějakým primitivním kouzlem, ale uvědom si, že to nefunguje na všechny.“

Risch si s obdivným výrazem zase sedl zpátky na židli.

„To se ti ještě nikdy nestalo, že by to někdo zjistil?“

„Ne, nestalo. Ale nemluvila si o něčem jiném?“

Dívka se ošila. „Co jsi to říkal o tom poháru?“

„Shrnu to. Ať to nepiješ a pak jsem ti položil základní otázku, kolik jsi toho měla.“

„Když nepočítám ten vylitej, tak tenhle byl třetí. Proč?“

Risch obrátil oči v sloup. „Možná nejsi slepá, ale natvrdlá určitě.“ Uchopil její ruku a prohlédl si její prsten.

„Ryzí zlato a pravý nebroušený diamant. Kvůli tomu by v díře, jako je tahle neváhali zabít nějakou naivku, která navíc vypadá jako zlodějka.“ Risch si všiml, jak dívka zrudla a prudce vytrhla svou ruku z jeho.

„Sem‘ zvyklá, že se mě snaží zbavit. A tohle je dar,“ řekla a ukázala na prsten.

„Mně je celkem jedno, kde jsi k tomu přišla. Nezajímá mě to, ale tebe by možná mělo zajímat, co ti dali do toho pití.“

„Ty si druid, ne já. Já se nevyznám v jedech.“

„Nejsem druid,“ odpověděl Risch.

„Není to jedno? Tak jak mi teda můžeš pomoct.“

„Neříkala jsi ještě před pár okamžiky, že nebudeš poslouchat nějakýho cizince? A navíc, co bych z toho měl, kdybych ti pomohl?“

„Nevím, řekni si, co chceš! A kašli na to, co sem‘ říkala před chvílí! Co mi tam dali?“

„Záleží na tom, co všechno bys mi byla ochotná dát za to, že ti pomůžu.“ Bylo to zvláštní, ale Rische bavilo si ji dobírat. Už podle zápachu věděl, co jí do pití dali, a věděl, že to není zas tak prudký jed. Pokud ho nebylo mnoho. Risch silně pochyboval, že by někdo z místních měl možnost sehnat takové množství jedu, které by bylo smrtelné. Když se ta dívka nebude pár dní příliš namáhat, rozchodí to maximálně s menšími nevolnostmi. Ale měl zvláštní škodolibé potěšení z náznaku paniky v jejím hlase.

„Dám ti všechno, o co si řekneš, udělám pro tebe cokoli! Hlavně mi, prosím pomoz, druide!“

„Dobře. Nejprve mi řekni své jméno.“

„Jmenuju se Katharine.“

„Dobře. Tak mě poslouchej Kate. Ten jed, co ti dali, není příliš silný. Musím ale zjistit, kolik ti ho tam dali. Počítám ale, že takovýhle venkovský balíci by neměli možnost dostat se k příliš velkému množství tohohle jedu. Jestli ti ho tam dali málo, bude stačit, aby si tak tři, čtyři dny odpočívala a nepila alkohol. Jediné co by ti mělo dělat potíže, bude nevolnost.“ Chvíli bylo ticho a pak Kate uraženě odpověděla.

„Ty si ze mě děláš legraci, viď? Nejdřív mě tu vyděsíš, že můžu umřít a pak řekneš, že to není vážný.“

„Neřekl jsem, že to není vážné, jen ještě nevím, jak moc je to vážné. Tohle by byla ta nejlepší varianta. Musím zjistit množství toho jedu. Zbylo ti tam něco?“ zeptal se s pohledem upřeným na Katenin pohár.

„Něco tam ještě je,“ odpověděla a podala mu ho.

Risch dopil zbytek vína s jedem, při čemž na něj Kate vyděšeně pohlédla. Po jediném doušku se Risch zakuckal. Po chvíli kašlání ze sebe dostal: „Ty seš fakt pitomá!“ – upustil od své slušné mluvy. „Ale naivní jsem tu já. To ti nedošlo, že to chutná úplně jinak než víno s pálenkou? Když jsme u toho, jak vůbec můžeš takovej hnus pít?“

„Je to běžný pití! Nemusel bys mě pořád urážet! Taky by sis mohl odpustit ty rádoby vtipný kousky. Už ti na to neskočím!“ Opravdu naštvaně se zvedla a měla se k odchodu. Risch ji ale okamžitě stáhl zpět do židle.

„Poslyš, udělal jsem chybu. Podcenil jsem místní…“

„Co tím chceš říct?“ zeptala se vylekaně.

„Chci tím říct, že toho jedu bylo dost. Zvláště, pokud jsi vypila tři poháry.“

„Dost? To znamená…?“

„Dost znamená tolik, že jestli tu nejsi na koni, mohlo by být po tobě, než bys došla do Včelné.“

Kate zbledla ještě víc než před tím. „Nemám koně,“ hlesla tiše.

„Vyznáš se v téhle vesnici?“

„Trochu jo.“

„A je tady poblíž nějaký léčitel?“

„Nejsem si jistá!“

„Tak se koukej rozhodnout, Kate! Potřebuji nějaké přísady, které zrovna nemám, abych mohl namíchat protijed. A spěchá to!“

„Jo…, prej někde u lesa na druhý straně vesnice žije stařík, co sbírá různý kořínky a vykřikuje, že mají léčivou moc.“

„Tak bysme ho měli co nejrychleji najít. Třeba nám bude schopen pomoci.“

„Dobře,“ pípla Kate.

„Běž ven, pokus se být v klidu a já zaplatím hospodskému.“

Risch se vydal zaplatit za svoje víno a Kate šla ke dveřím. Cestu jí ale zastoupil chlapík, který předtím hlídal vchod zvenku.

„Já myslím, že nikam nepůjdeš, slečinko.“

„A já myslím, že půjdu,“ odsekla a odstrčila muže stranou. Než však stačila otevřít, popadl ji někdo za ruku a prudce jí smýkl zpět do hospody.

Kate to nečekala, škobrtla o hrbolek na podlaze a upadla. Hospodou se rozlehl smích chlapů sedících okolo. Několik jich už stálo na nohou a byli připraveni se na Kate vrhnout.

Tento ruch upoutal Rischovu pozornost. Viděl Kate vstávat z podlahy a usoudil, že je zle. Problém byl v tom, že jí v tuto chvíli nemohl nijak pomoct. Neměl u sebe žádnou zbraň a použít nyní nějaké kouzlo by bylo velice nerozumné.

„Nech mě projít,“ zavrčela Kate.

„Budeš to mít jednodušší. Ten jed by ti mohl jinak dát docela zabrat, kočičko,“ ušklíbl se onen hlídač.

„Když mě necháš projít, slibuju, že ti neublížím,“ řekla smířlivě.

„Myslím, že já tak jako tak ublížím tobě,“ odpověděl tvrdě hlídač a vytáhl dlouhý lesklý nůž. Risch tiše zaklel.

„Tak ty si chceš hrát?“ zeptala se Kate jízlivě. „Jak myslíš, ty vesnickej blázne!“ Prudce ze sebe strhla těžký cestovní plášť. V ten okamžik jí na záda dopadl silný cop rudých vlasů a ukázalo se, že tahle slečinka se opravdu umí sama o sebe postarat.

 

Hlídač po ní skočil s nožem v napřažené ruce. Kate mu vyšla naproti se svým nožem, který vytáhla tak rychle, že nikdo ani nestačil postřehnout, kde ho vlastně měla ukrytý.

Během pár okamžiků padl hlídač mrtev k zemi s dírou v břiše.

V tu samou chvíli se na ni vrhli další dva muži. Jeden ji ze zadu chytil za ruce a druhý se jí snažil zepředu zasadit ránu rozbitou lahví. Kate mu však láhev vykopla z ruky, a když neměl zbraň, uštědřila mu pořádný kopanec do břicha. Podařilo se jí vysmeknout i druhému útočníkovi a též ho bodnout. Než se stihla otočit, byli tu další.

Po jednom hodila dýku, která si s krutou přesností našla svůj cíl, a zabila tak i třetího muže. Stále tu ale byli ještě dva další a další se sbíral se země, stále se držíce za břicho. Kate ho poslala znovu k zemi dobře mířenou ranou pěstí. Ozvalo se chřupnutí  a muž se za nedůstojného kvílení zhroutil na podlahu s přeraženým nosem.

Někdo ji zezadu praštil ulomenou nohou od židle s takovou razancí, že Kate padla na kolena. Tentýž muž ji povalil na zem a udeřil ji do obličeje. Risch to s hrůzou pozoroval a snažil se přijít na nějaké vhodné kouzlo.

Kate se s vesničanem válela po zemi snažíc se vymanit z jeho sevření. V mihotavém světle se zaleskl nůž a za pár vteřin byla jeho čepel zkrvavená. Všichni sledovali boj a snažili se odhadnout, kdo je raněn.

Když to pro Kate vypadalo hodně bledě, tak sebou vesničan párkrát škubl v křeči a znehybněl. Padl na vlastní nůž.

Kate jeho tělo s námahou odvalila stranou, jen aby se podívala do tváře dalšímu protivníkovi. Uhnula jeho výpadu, zvedla se a ranou do zad ho srazila na zem. Tam útočník inkasoval dva pořádné kopance do žeber a už se evidentně neměl k tomu, aby se znovu zvedal.

Nikdo už na ni neútočil – bylo po všem. Kate si došla pro svou dýku a otřela si ji do oděvu padlého muže. Přehodila si přes ruku svůj cestovní plášť a rázně vyšla ze dveří, zanechávajíc za sebou čtyři mrtvé muže a dva raněné. Risch nevycházel z údivu a celý zkoprnělý za ní vyšel ven do prosluněného odpoledne.

***

„Zkus si rychle vybavit něco o tom bláznivém staříkovi. Budeš ho brzo potřebovat,“ zabručel Risch cestou k potemnělému lesu.

„Nebyla to má vina! Přece se nenechám zabít!“

„Řekl jsem snad něco?“ Risch byl obvykle trpělivý, ale dnes mu trpělivost nějak docházela.

„Ne, ale vyznělo to tak!“

„Tak teď už víš, že jsem se to tak nemyslel. Ale přestaňme se hádat a pospěšme si. Jestli to nestihneme tak do tří hodin, budu tě moci rovnou zakopat na nějaké mýtině s křížem, na němž bude nápis: Zde leží Katharine, zabita svou nevěřícností!“

„Na tyhle řeči vážně nejsem zvědavá!“

„Ale to bys měla. Obzvlášť po tom výkonu, co jsi předvedla v té hospodě!“

„O co ti jde?“ vyjela na něj Kate už značně podrážděně.

„O co? Zvýšila jsi tím pravděpodobnost své smrti!“

„Jed, nebo ten chlap. Není to jedno?“

„To vskutku ano!“

„Řekni, co ti tak vadí, druide?“

„Mně? Mně nic nevadí. To ty máš nějaký problém – nemyslíš?“

„To tě tolik sžírá představa, že jsem odhalila tvoje tajemství? Nebo fakt, že nějaká holka přemohla během pár minut víc chlapů, než ty za celej život? Vadí ti snad pohled na mrtvolu?“ Hádka nabírala na intenzitě a Risch se snažil udržet si chladnou hlavu.

„Ne, nic z toho mi nevadí tak, jak si myslíš,“ odsekl.

„Že ne?“ vysmívala se mu Kate.

„Ne. Ale tobě by mělo vadit, že bez mé pomoci třeba umřeš,“ nadhodil.

„A mám snad na výběr?“

„Ano. Co takhle nezemřít?!“

„O to se snažím, ty chytrej!“ 

„Jenže to tak nevypadá! Nejdřív mi nevěříš, že ten pohár je otrávený a pak se popereš!“

„A co jsem podle tebe měla dělat? Taky jsi mi mohl pomoct. A nemůžu podle pár vět poznat, kdo mi lže a kdo ne!“

„To bys ale měla! Tvoje povolání tě k tomu předurčuje. Nebo právě proto, že seš v tom tak mizerná, jsi teď na útěku, zlodějko?“

Reakci, která přišla, Risch nečekal. Ale přesto, i když ho Kate shodila na zem a přiložila mu nůž ke krku, zachoval si duchapřítomnost.

„Tak za prvý – jak se opovažuješ mě osočovat, že jsem zlodějka?! A za druhý – nejsem mizerná! Kdybych byla, tak asi nemám tohle, nemyslíš?“ zařvala na Rische, mávajíc mu před nosem oním zlatým prstenem. Risch se netvářil tak ohromeně, jak čekala. A to proto, že vůbec neměl ponětí, co je na prstenu tak výjimečného. Ovšem Kate už mu přišla značně troufalá, a tak se rozhodl stávající situaci pozměnit.

Strhl Kateninu ruku stranu a převalil se na ni.

„Jedna věc: něco ode mě snad chceš, ne? Tak bych ocenil, abys byla upřímná. A jestli je něco, co opravdu nesnáším, tak to, když ze mě někdo dělá blbce!“

Kate se pokusila poranit ho nožem, aby její slova nebral na lehkou váhu. Risch jí ruku zkroutil tak, až vyjekla bolestí a nůž pustila. Přitom jí rovnou stáhl z ruky prsten a schoval si ho do kapsy.

„Není moudré, ho teď nosit.“ Kate se naposledy pokusila vyprostit z jeho sevření, ale marně. Risch byl mnohem silnější, než by se dalo na první pohled čekat, a ona byla navíc oslabená předešlým bojem a jedem.

„A taky bych byl rád, kdybys mě nepodceňovala jenom proto, že jsem, jak ty říkáš, druid,“ dodal, jakoby jí četl myšlenky.

Po chvilce ticha se zeptal: „Rozumíme si?“

Kate na něj odevzdaně pohlédla a pomalu přikývla. Neznala toho druida ani dvě hodiny a už v ní vzbuzoval zvláštní respekt a jisté spříznění. Risch ji pustil a pomohl jí na nohy.

„Teď pravdu.“

 S Kateniním vyprávěním se opět vydali na cestu.

***

„Svým způsobem máš pravdu, druide. Jsem zlodějka, ale nekradu! Abys chápal, byla jsem významnou členkou jedné z nejváženějších královských špiónských sítí. Jasně, čas od času jsme museli udělat i špinavější práci, která nám zrovna moc nevoněla, ale s tím se u týhle práce musí počítat. Z místa člověka, co dělá jen podřadnou práci, jsem se během několika málo let vypracovala na místo jednoho z nejdůležitějších a nejuznávanějších lidí vůbec. Výhodný bylo, že se nikdo nestaral o mou minulost. Všem bylo úplně ukradený, odkaď jsem přišla a proč. A tak jsem jednou dostala listinu s královskou pečetí.

Měla jsem se podle ní neprodleně dostavit do královskýho města. Tak jsem vyrazila. Večer jsem se tajně sešla se samotným králem Ercem. Měla jsem odstranit nějakýho ňoumu. Bylo to víc než snadný, a tak jsem dostala ještě pár dalších úkolů. Po jejich splnění jsem dostala od krále dar. Byl to ten prsten, co jsi mi vzal,“ dodala na vysvětlenou. „Byl to dar, ale zároveň i jakýsi řetěz, kterým si mě král připoutal.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Risch nechápavě.

„Víš, jaká je nevýhoda zlodějskýho řemesla?“

„Kromě toho, že za drobnou neopatrnost tě čeká smyčka z konopnýho provazu?“

„Když nesplníš, nebo ještě hůř, odmítneš splnit zadaný úkol, znamená to kudlu v zádech. Někde se stačí hloupě prokecnout a seš předem mrtvej. Když máš dostatek informací, nechá tě klidně i tvůj šéf zatknout a pověsit, protože seš už příliš nebezpečná osoba.“

„Tak proč to děláš?“

„Neměla jsem moc na výběr. A taky jsem si nepřipouštěla, že by se něco podobnýho mohlo stát i mně. Tím, že mi král daroval prsten, mi zaručil, že mě nikdo nemůže zatknout – vždycky bych utekla katovi. A pokud by mě zabil někdo bez králova příkazu, trest by byl strašlivý. Ale na druhou stranu si tím zaručil mé mlčení. Je to znak, že už jednou provždy patřím do králových služeb a může si se mnou dělat, co chce. A jen on mě z této úmluvy může vyvázat! Jediné neuposlechnutí či vzepření se jeho příkazu by znamenalo vyšší výplatu pro hrobníka.“

„Tyhle zákony jsou docela kruté.“

„Někdy ano.“

„To je celé? Ještě jsme se nedostali k tomu, proč jsi na útěku.“

„Jak víš, že jsem na útěku?“ ohradila se. Odpovědí jí byl pouze Rischův dlouhý pohled.

„Dobrá, dobrá. Už pokračuju,“ odsekla podrážděně. „Všechno šlo hladce. Neměla jsem se špatně. Čas od času jsem dostala nějakej jednodušší úkol. Stoupala jsem výš a výš a nakonec jsem patřila mezi tři nejmocnější lidi ve špiónských kruzích. Král si mě celkem vydržoval – měla jsem vlastní pokoj v královském paláci a služebnictvo mi bylo k dispozici. Měla jsem i nespočet dalších výhod. Tohle všechno, co jsem ti teď vyprávěla, bylo období asi pěti let. Pak se to zvrtlo. Nejdřív jsem mohla vyzvídat i od samotnýho krále a občas jsem si dovolila odmítnout nějakej ten úkol, a to bez následků.“

„Ale?“

„Ale jednou jsem krále odmítla. Ne jako šéfa, ale jako muže. To dost pošramotilo jeho ješitnost. Měl vztek, vážně zuřil. Takhle rozčilenýho jsem ho neviděla snad ani po prohrané bitvě! Chtěl mě zabít, viděla jsem mu to na očích. Jenže… nemohl. Byla jsem moc vysoce postavená a oblíbená osoba mezi zloději, a kdyby mě zabil, mohlo by hrozit vzbouření podsvětí. Sice by ho nikdo nezabil, to je nemožné, ale Erco by si bez našich služeb nedokázal své vládnutí představit.“

„Takže na to musel vynalézavěji,“ zapřemýšlel Risch.

„Jo,“ přitakala Kate. „Nevím vlastně jak, ale zjistil si, kde mám rodinu. Dal mi úkol – zabít pár lidí z nějaký malý vesnice severně od Histel. Nejdřív mi to nedošlo, ale když mi přesně vysvětlili, kde to místo leží, bylo mi to jasný. S rodinou jsem nevycházela moc dobře, taky proto jsem utekla a dala se na zlodějinu. Kdybys měl na výběr mezi kurtizánou a zlodějkou, tak bys myslím taky moc neváhal,“ podívala se na něj vyčítavě.

„Asi neváhal,“ připustil Risch.

„No, i když seš s rodinou rozhádanej, většinou nemáš žaludek na to, abys je zabil. Vrátila jsem se a snažila se předstírat, že jsem úkol splnila. Musela jsem to hrát asi dost přesvědčivě, protože mi věřil. Aspoň ze začátku.

Pak si mě jednoho dne nechal zavolat a ukázal mi něco nepěknýho – důkaz o tom, že jsem lhala. Samozřejmě si neodpustil ukázat mi i hlavu mojí malý sestřičky, v tý době zhruba devítiletý, jen aby viděl můj výraz. Viděla jsem dost zrůdností, a za některý jsem mohla i já sama, ale v tuhle chvíli jsem se prostě neudržela a… začala jsem zvracet.“ Při této vzpomínce se z nepochopitelného důvodu usmála. „No vážně jsem mu nahodila trůnní sál! Na otázku, kdo je zabil, přišla odpověď, která mě ani nepřekvapila: ,Můj syn‘.“

Tady ji Risch přerušil. „Víš, jak vypadá?“

„Ne. Je to zvláštní. Za celé ty roky v králových službách jsem ho ani jednou neviděla. Většinou byl pryč, zabíjel pro svého otce. A když se vrátil na pár dní domů, než ho Erco zase někam poslal, byla jsem pryč já…

Myslím, že zbytek příběhu si už snad domyslíš, druide. Za neuposlechnutí příkazu následoval, pardon, měl následovat trest smrti. Mně se ale na poslední chvíli podařilo utýct. Teď je na mě vypsaná odměna; asi měsíc jsem na útěku. Teď už jsi spokojen?“

„Ano. Ale mám ještě jednu otázku – kolik ti je let?“

„Je mi zhruba dvaadvacet, druide. A tobě?“

„Na tom nezáleží. Takže svoje řemeslo provozuješ už od šestnácti?“

„Jo. Řekni, proč ti to vůbec vyprávím?“

„Třeba proto, že chceš, abych ti zachránil život?“ podal Risch požadované vysvětlení.

„Hmm. Tak mi řekni aspoň své jméno, druide!“ naléhala Kate, ale Risch ji umlčel gestem ruky.

Byli u cíle. Před nimi se v lesním porostu otevřela nevelká mýtina s roubeným domkem uprostřed.