Kapitola sedmá - Je to snad osud?

28.12.2016 21:43

„Pojď,“ vybídl Risch Kate k další chůzi.

Po několika krocích dorazili ke dveřím. Risch se zaposlouchal. Zevnitř slyšel bujarý zpěv.

Opatrně zaklepal. Zpěv umlkl a po chvíli se ozvalo: „Kdo je tam?“

„Dobrý den! Jsme poutníci a potřebovali bychom vaši pomoc.“

„Co potřebujete, poutníče?“ Hlas zněl pochybovačně.

„Má společnice je raněná a k jejímu ošetření bych potřeboval nějaké bylinky.“

„Já vím, o co vám jde!“ rozkřikl se mužík. „Jste zase nějací vtipálkové z vesnice!“

„Nejsme!“ odporoval mu Risch.

„Nevěřím vám!“

„Pane, tu dívku, co je se mnou, ve vesnici otrávili.“

„To jistě. Já vám otevřu a vy se mi budete posmívat, že jsem blázen. Takových tu bylo! A pak zase přijde onen rádoby léčitel a bude mě zase nalejvat tou odpornou břečkou, co má být lékem! Jděte pryč!“

„Ve vesnici nám řekli, že jste blázen, to je pravda, ale já tomu nevěřím. Vím, že rostliny mají léčivou moc!“ snažil se Risch se staříkem vyjednávat. Uvnitř bylo chvíli ticho. Risch si všiml, že Kate trochu zbledla a zapotácela se.

„Prostě vám nevěřím, poutníku,“ stál si na svém stařík. Risch vztekle bouchl pěstí do roubených dveří, až jejich panty žalostně zaúpěly.

„Sakra, chlape, spěchá to!“

Žádná odezva.

„Jsem Vyučený Jižního Řádu, tak mi proboha otevřete!“ vyhrkl Risch. Čím jiným by mohl toho staříka obměkčit?

„Dokažte to!“

„To byste nejdřív musel otevřít!“

Po chvilce mužíkova váhání se dveře pootevřely a on vykoukl ven.

„Nevidím znaky Jižního Řádu,“ prohlásil mužík a chystal se dveře znovu zavřít. Risch mu v tom ale zabránil a opatrně si přejel rukou po vlasech. Začal se v nich objevovat rudý pramen. Muž okamžitě otevřel dveře dokořán, stejně jako svoje ústa.

„Velice se omlouvám, pane. Pojďte dál,“ vykoktal ze sebe.

„Tak co byste potřeboval?“

„Jak už jsem řekl, má společnice byla otrávena ve zdejší hospodě…“ Risch pak mužíkovi vysvětlil, co se přihodilo.

„V tom případě myslím, pane, že bych vám mohl pomoci. Ale jednu bylinu, kterou na ten odvar potřebujete, bohužel nemám. Jde o rinu trojlistou,“ zachmuřil se stařík.

„A víte alespoň, kde roste?“ zeptal se Risch.

„Ano, vím. Ale obávám se, že v našich podmínkách ještě nebude ve květu. Mohu vám říci, že ji určitě bude mít léčitelka Nefe, nebo lékárnice Laila ze Včelné.“

„Ze Včelné?!“ vyděsil se Risch. „Pravda, za tou léčitelkou jsem měl původně namířeno, ale nepředstavoval jsem si naše setkání za takovýchto okolností. Kde by podle vás měla rina růst? I slabý výtažek může otravu zpomalit.“

„Víte, co se říká pane: Zadarmo vás ani gryf nesveze,“ ušklíbl se jejich hostitel.

„Já ale peníze nemám,“ podotkl Risch.

„A kdo říkal, že chci peníze? Jste-li ve skutečnosti opravdu ten, kdo tvrdíte – Vyučený Jižního Řádu, tak mi můžete pomoci zcela jinak.“

„A jak?“

„Měl byste ovládat několik typů starých jazyků a run, nemýlím-li se?“

„To je pravda.“

„V tom případě pro mě bude mnohem užitečnější, kdybyste mi něco přeložil, než kdybyste mi dal peníze.“

„Tak mi to už konečně ukažte, spěcháme!“ Risch věděl, že jed už začíná působit, a byl z toho nervózní. Kate sice znal jen několik hodin, ale to neznamenalo, že ji nechá zemřít. Obzvlášť ne teď, když našel spřízněnou duši, která toho navíc ví tolik o jejich společném nepříteli.

Stařík na okamžik odběhl do zadní místnosti a vrátil se se svitkem, kusem papíru, brkem a inkoustem.

„Tady,“ řekl a ukázal na posledních pár řádků textu, psaném ve starověkých elfských runách. Risch přelétl několik prvních řádků očima a pak konstatoval: „Jde o kopii Bernmunaliho Dračího rukopisu.“

„Ano,“ odsouhlasil mu to stařík, který stál po jeho boku.

„Ještě se nikomu nepodařilo tu směs vyrobit, uvědomujete si to? A pochybuji, že vy budete první!“

„Když mi to přeložíte, třeba vám pak něco ukážu,“ usmál se na něj mužík vřele.

„Správně bych vám to ani neměl říkat. Kdyby se vám to povedlo, byl byste nebezpečný.“

„Pokud to ovšem nechci použít pro dobrou věc,“ mrkl na něj stařík spiklenecky a dodal: „Navíc, když mi to nepřeložíte, tak vaše společnice zemře. Oba víme, že bez riny nemá odvar vůbec význam. Lehce jed zpomalí, ale ona mu nakonec stejně podlehne.“

„Kruci, chlape! Máte v rukou můj život! To necháte umřít člověka kvůli pár runám?“ rozkřikla se Kate, které už došla trpělivost.

„Dámo, vy vůbec nevíte, co je v sázce! Proti tomu je váš život zcela bezcenný! A podle toho, co mi sdělil Vyučený, snad ještě chvilku nezemřete!“ Z onoho ustrašeného staříka se nyní stal rozhodný muž, který se už nenechal zastrašit.

„Tak přeložíte to, nebo ne?“ zeptal se už zase klidně, Rische.

„Tu směs nalijte do nádoby se slanou vodou, nechte ji chvilku působit a pak ji zahřejte modrým plamenem, do něhož přidáte špetku červené síry. Ta látka posléze dostane zvláštní polotekutou konzistenci a zezlátne. Nakonec celou směs stačí přidat k obyčejnému ohni, jenž pak získá požadovanou teplotu. Pak ve výhni s takovým ohněm roztavíte cokoli.“ Risch to vše rychle zapsal a podal potěšenému staříkovi.

„Je to tak jednoduché!“ zaradoval se mužík.

„Ano, to zcela jistě je, ale neslíbil jste mi něco?“

„Ano, ano,“ vzpamatoval se stařík ze své euforie.

„Když se o kus vrátíte, všimnete si po pravé straně v březovém mlází úzké pěšiny. Vypadá jako ušlapaná od zvěře. Půjdete po ní rovně asi míli. Poté vyjdete na prašnou cestu. Po ní se dáte doprava. Někde kolem té cesty rina roste jako plevel. Když půjdete pořád dál po té cestě, dostanete se do Včelné. Kdybyste si náhodou nevěděli rady, tak je tam někde ukazatel, jen netuším, v jakém bude stavu.“

„Děkujeme za radu,“ poděkoval Risch a i s Kate se měli k odchodu.

„Počkejte ještě!“ zarazil je mužík.

„Kus za tím ukazatelem je další cestička od srnčí. Je na levé straně a zavede vás na malý palouček, kde byste mohli v klidu uvařit protijed.“

„To je užitečná rada. Ještě jednou děkujeme. Sbohem!“ pozdravil Risch a společně s Kate a snítkami bylin, které jim muž během rozhovoru nanosil, opustili roubenku.

***

Risch i Kate uposlechli staříkovu radu a po své pravici hledali srnčí stezku. Za nedlouho opravdu uviděli březové mlází a našli v něm úzkou pěšinu. Bylo těžké ji sledovat – místy se zcela ztrácela, ale nakonec skutečné došli k prašné cestě, kterou muž popisoval.

„Kam máme jít teď?“ zeptala se Kate.

„Doprava,“ zněla stručná odpověď.

„Seš si jistej? Neříkal náhodou doleva?“

„Ne. Říkal, ať jdeme doprava a nehádej se se mnou věčně! Zkus mi jednou prostě věřit.“

„Dobře, tak doprava,“ poddala se Kate.

 

Šli zhruba dvě míle po prašné cestě, když si Risch všiml drobných rostlinek při okraji cesty.

„To je ona!“ zaradoval se. Jeho nadšení ale rychle opadlo, když přišel blíž a zjistil, že rostliny ještě nekvetou. Povzdechl si.

„Co se děje, druide?“

„Ty rostliny nemají ještě květy ani plody, které potřebuji.“

„Co budeme dělat?“

„Budeš to muset vydržet do Včelné.“

„A myslíš, že to vydržím?“ zeptala se ustaraně.

Risch si již před chvíli všiml, že je bílá jako stěna, zpomalila krok a často vrávorala. „Po pravdě? Nejsem si jist. Mám podezření, že bys to vydržet nemusela. Ale už jsem se dnes jednou mýlil. Tak jako tak bychom si měli pospíšit. Najdeme ten palouk a já tam uvařím protijed z toho, co zatím máme.“

„To ale nestačí, viď?“ 

„Ne, nestačí. Ale zmírní to účinky jedu natolik, že snad budeš schopna dojít do Včelné.“

Kate beze slova vyrazila dál a Risch se k ní přidal se zachmuřeným výrazem.

***

Z dálky uviděli ukazatel. Podle toho, co Risch viděl na mapách, věděl, že do Včelné se dostanou, jen když půjdou na jihovýchod. To znamenalo jít stále rovně po prašné cestě. Ukazatelem se příliš nezabýval a zkoumal les po své levici. Asi po stu metrech našel pěšinu, dobře ukrytou v houští.

„Kate, pojď, našel jsem tu cestu.“ Když mu nikdo neodpověděl, rozhlédl se. Teprve teď si všiml, že Kate nejde těsně za ním, jako ještě před okamžikem.

Uviděl ji, jak se motá na cestě. Pořádně se rozhlédl po svém okolí, jako by se z něj snažil vyčíst, co se děje. Všiml si, že ukazatel je na jedné straně rozštípnutý. Náhle si vzpomněl, kde Kate viděl. Pohlédl na své zápěstí a rozběhl se k ní.

Pozdě – Kate se pár kroků před ním zhroutila na zem.

„Kate!“ Risch se ji snažil probrat k vědomí, ale marně. Opatrně ji vzal do náruče a odnesl ji k cestičce v houštinách.

 

Několikrát si musel na své cestě odpočinout, protože náklad, který nesl, se po chvíli trochu pronesl. Ale moc dobře věděl, že nesmí otálet, a tak Kate opět vzal do náruče a tentokrát ji donesl až na palouk.

Tam v rychlosti za pomoci kouzel rozdělal oheň a po chvilce úsilí se mu podařilo zavěsit nad něj kotlík, který s sebou všude nosil.

Nalil do něj poslední zbytky vody a mezitím, než voda začala vřít, připravil pro Kate provizorní lůžko.

V první řadě jí svlékl těžký cestovní plášť a spolu s nějakým oblečením, které u ní našel, ho naskládal pod ní. Pak ji přikryl svým pláštěm a přiložil jí na čelo studený obklad. Když se odvar z bylin uvařil, s námahou jí nalil pár kapek do úst a pak nezbývalo, než čekat.

 

Risch ji ještě v noci hlídal a zabavoval se u toho plněním několika malých lahviček přebytečným odvarem. Také přemýšlel nad tím, jestli je mu dáno, aby mu první člověk s užitečnými informacemi zemřel pod rukama. Nakonec ale taky usnul.

 

Vprostřed noci ho vzbudil šramot. Kate se převalila na druhý bok – to bylo znamení, že už jen spí a snad je mimo vážné nebezpečí. Risch se k ní přiblížil a opatrně ji vzbudil.

„Jak se cítíš?“

„Hrozně unaveně. Taky mě bolí hlava.“

„Dobře, nechám tě ještě spát.“

„Počkej, druide! Proč mi vůbec pomáháš?“

„Můžeš mi být prospěšná,“ odpověděl Risch stroze.

Kate se zatvářila nedůvěřivě. „Opravdu?“  

„Kdybych ti řekl vše, co si myslím, vypadal bych jako hlupák.“

„Opravdu? Tak povídej,“ vybídla ho.

„Přijde mi to skoro jako osud. Jako by mi někdo předem určil, že ti mám zachránit život. Nejsem si jist proč to tak je, ale vím, že se to takhle mělo stát.“

„Nebudu si myslet, že jsi hlupák. Mám stejný pocit,“ odpověděla tiše. Risch se na ni zamyšleně podíval a pak jen řekl: „Měla by ses prospat.“ A odešel si lehnout.

Za pár okamžiků se od Kate ještě ozvalo: „Předtím jsi mi neodpověděl na otázku, druide.“

„Jakou?“

„Jak se jmenuješ?“

Risch chvíli mlčel, než odpověděl.

„Risch? Hmm,“ zavrněla Kate a usnula.

***

Kate si nebyla zcela jistá, co se dělo v několika následujících hodinách. Vybavovala si jen nepříjemnou pachuť v ústech. První okamžik, který si pořádně pamatovala, se udál až ve Včelné.

 

Kate si jasně vzpomínala, jak seděla na židli a sledovala živý rozhovor mezi druidem a ženou prodávající v krámku s bylinkami. Předmětem rozhovoru byla ona bylina, kterou Risch potřeboval k dokončení konečného protijedu. Poté se ale rozhovor zvrhl ve vášnivou debatu o všemožných rostlinách s léčivými účinky. Po pravdě, Kate tak úplně nechápala, co na nich Risch vidí, a proč rostliny tak obdivuje.

 Když se řeč opět stočila k rině a k léčitelce Nefe, kterou, jak přiznal, chtěl Risch navštívit a která byla jediným léčitelem ve zdejším kraji majícím sušenou rinu i v tomto ročním období, ozval se z venku křik.

„Hoří!“ Tento výkřik se nesl Včelnou a probral k životu všechny její obyvatele. Každý se okamžitě vyhrnul ze svého domu a pak poslal výkřik dál. Všichni rychle vybíhali z domů, připraveni být k ruce komukoli, kdo to bude potřebovat. Ani Laila nezahálela a nehledíc na své zákazníky, vyběhla ven. Ti dva cizinci ji kupodivu následovali.

Laila se rozhlížela po vesnici, ale důvod nyní ustávající, paniky stále nenacházela.

Pak to spatřila: hořel Nefenin srub!

„Co se děje?“ vyhrkl Risch, když na kopci spatřil plameny.

„Myslím, že už asi Nefe nenavštívíte.“

„Proč?“

„Protože ten dům, co hoří na kopci…, je její,“ vydechla Laila nešťastně. „Prosím, pomozte mi,“ dodala zoufale, když viděla, že nikdo jiný se k pomoci nemá.

„Proč jí nikdo nepomůže?!“ zhrozila se Kate.

„Nenávidí ji! Klidně ji nechají zemřít!“

„Vy lidi!“ zavrčel Risch. Laila si jeho poznámky zřejmě nevšimla.

„Prosím, pomůžete mi?“

Risch už neotálel a rozběhl se k hořícímu srubu. „Jistě.“

 

Když tam i s Kate doběhl, dům byl celý v plamenech a hrozilo, že se každou chvíli zřítí.

„Počkej tady!“ nakázal Kate a sám šel vstříc plamenům. Za pár okamžiků se vrátil s popálenou rukou a ušpiněný od kouře.

„Nikdo tam není,“ uklidnil je.

„Jak…?“ užasla Kate.

„Kouzlo. Hodně složité a vyčerpávající.“

V tu chvíli dorazila Laila se dvěma muži, kteří se uvolili jít jí pomoct.

„Nikdo tam není. Je pozdě na záchranu domu,“ sdělil Risch nově příchozím. V tu chvíli spadly trámy domu za doprovodu tisíců jisker.

Laila tam stála se slzou stékající jí po tváři a sledovala tu pohromu.

„V domě nikdo nebyl. Poohlédneme se po okolí.“

Laila na to nic neřekla, jen přikývla. Risch se rozhlédl po zemi a spatřil tam stopy koňských kopyt.

„Tady,“ ukázal na stopy. S Kate se vydali po stopách směrem k lesu.

Ušli pár set kroků, když stopy začaly být zmatené a posléze se obrátily.

„A je to v háji!“ zaklel Risch.

„Ne, není,“ oponovala mu Kate a sklonila se ke stopám. „Podívej, tyhle stopy jsou hlubší – ten kůň musel nést jezdce i s pořádnou výzbrojí. Ty druhé jsou mělčí a jsou dál od sebe. Ten kůň se podle těch stop…“ ukázala na kruhovou změť otisků, „splašil, shodil jezdce a vzal to nejkratší cestou zpátky,“ dokončila Kate svou teorii.

„Máš pravdu,“ souhlasil Risch po chvilce zkoumání.

„Vydáme se ještě kus do lesa po směru původních stop.“

Po pár metrech narazili na mělkou, ale širokou říčku. A tam uviděli tělo.

Risch se k němu rozběhl.

Byl to muž a byl v bezvědomí. Všechny jeho šrámy byly staré. Pak si Risch všiml zranění na hlavě. Nejspíš spadl na kámen, na němž byla ještě nezaschlá krev.

„Dojdi pro někoho do vesnice!“ zakřičel Risch. Kate to beze slova splnila a za chvíli se vrátila s několika muži a koněm. Ten válečník, jak ho označovali vesničané, byl těžký a chvíli trvalo, než ho dostali na koně.

 Podařilo se jim dostat ho do vesnice, kde se o něj postarala Laila. Při jeho ošetřování také našla zbytky sušené riny a dala ji Rischovi zdarma, jako dík za jeho pomoc.

Risch připravil pro Kate protijed.

 

„Jak se cítíš?“

„Už líp. Děkuju. Za jak dlouho to zabere úplně?“

„Za chvíli. Pojď se posilnit do hostince,“ vybídl ji Risch.

Cestou k hostinci si povšimli několika mužů, kteří nevesele připravovali jakousi dřevěnou stavbu na místním náměstíčku. Připomínalo to šibenici. Většina vesničanů byla ve smutečním.

 

Když seděli v hostinci a pili víno, nedalo jim to a zeptali se jedné ženy, co se tu stalo.

„Víte, včera se oběsil syn našeho hospodského. To všechno kvůli té čarodějnici! Tak jsme se shodli, že bychom jí měli ukázat, co to obnáší, motat hlavy našim chlapům. Poslali jsme na ní toho cizince s černým koněm, ale nechytil jí. Až jí dostanem, bude s ní konec. Ta šibenice venku totiž čeká na ni! A když ne na ni, tak na její přítelkyni Lailu, co prodává ty kytky!“ Babka, která jim tuto tragédii vylíčila, si odplivla a odbelhala se zase pryč.

„Přestává se mi tu líbit!“

„Mně taky,“ souhlasil Risch znechuceně.