Kapitola první - Život

Risch se probíral starými spisy, které se vršily na dubovém stole a jež mu ještě zbývalo přečíst, aby mohl dokončit svou práci. Pracoval na posledních detailech kronikářských zápisků o Temné válce.

„Rischfielde!“

„Mistře!“ Risch si stoupl tak prudce, až převrhl židli, a hluboce se uklonil Mistrovi svého řádu.

„Jsi již hotov?“

„Odpusťte, ale ještě ne. Chtěl bych svou práci obohatit ještě o několik obrázků, aby…“ Mistr ho gestem ruky zadržel v dalším přívalu slov a výmluv.

„Jak je vidět, úspěšně pokračuješ. Ale měl by sis pospíšit.“

„Ano, Mistře.“

„Pak je vše v pořádku. Pro dnešek si jdi lehnout.“

„Jistě, Mistře.“

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc i vám, Mistře,“ odpověděl Risch zdvořile a počkal, až Mistr odejde. Teprve pak zvedl židli a začal rovnat svitky a knihy zpět do polic. Poté sfoukl svíce a s jednou v ruce se odebral do svého pokoje.

Pokoj neměl vybaven příliš bohatě. V rohu měl lůžko vystlané hebkými kožešinami, které zahřály i ve studených kamenných zdech rozlehlého Skalního hradu. Vedle postele stál malý stolek se svícnem a nahrubo opracovaný šatník. Místnosti vévodil dubový stůl se dvěmi židlemi, na němž voněla večeře. Vedle talíře leželo několik knih, kterých se tu všude kolem povalovaly hromady. Pod oknem stál stolek a na něm miska s vodou.

Risch nejdříve něco pojedl, poté se umyl ve studené vodě a rozestlal přikrývky. Chvíli přemýšlel, zda se nemá vrátit do knihovny a přečíst si posledních pár svitků. Nakonec sfoukl svíci a zachumlal se do teplých kožešin. Tato noc však pro Rische nebyla příliš klidnou, stejně jako mnoho posledních nocí. Měl stále dokola tutéž noční můru.

Viděl ženu při porodu. Byla velice pohledná, ale pohledem třpytivě modrých očí mu naháněla strach. Něco křičela, ale Risch ji neslyšel. Jen viděl, jak si od ní neznámý muž bere právě narozené dítě.

V další noční můře viděl bitevní pole poseté mrtvými vojáky. Přes toto pole zkázy a utrpení kráčel se zdviženou hlavou muž z předchozího snu. A jakoby to nestačilo, jeho vědomí mu přichystalo nemilou vzpomínku.

Stál na kraji lesa a díval se, jak jeho vesnici plení vojsko s emblémem Temného vládce. Musel sledovat, jak zapalují domy a stodoly, kradou, co se dá, a zabíjejí všechny bez rozdílu – muže, ženy, starce i malé děti. Vběhl do vesnice a volal matku a otce. Všude panoval zmatek. Lidé utíkali, ale než udělali pár kroků, padli mrtví k zemi – vojáků bylo příliš mnoho. Risch se rozbrečel a utíkal ke svému domu, který už pohltily plameny, volajíce stále matku a otce. Náhle ucítil prudkou bolest na temeni a sesunul se k zemi. Následovala tma.

Ucítil něčí ruce, jak s ním třesou, a někdo volá: „Vzbuď se!“

Pomalu otevřel oči a spatřil nad sebou ustaranou tvář svého Mistra.

„Jsi v pořádku Rischfielde?“ Risch si sáhl na temeno a nahmatal malou jizvu.

„Ano, Mistře.“

„Zase noční můra?“

„Ano, Mistře. Nic to není, opravdu.“

„Poslední dobou tě pronásledují nějak často. To se mi nelíbí.“

„Mně také ne,“ zamumlal Risch rozespale.

„Udělej si bylinkový čaj a přestaň se na chvíli zabývat Temnou válkou. Připomíná ti to rodiče, a to není moc dobré.“

„Ale Mistře, zkoušky jsou už za pár dní!“

„Zanech na chvíli své práce, však ji stihneš dokončit.“

„Už mi opravdu moc nezbývá…“

„Jak myslíš,“ povzdechl si Mistr. Věděl, že Risch je velice paličatý, když chce.

„Nebojte, budu jinak dbát vašich rad,“ pokusil se ho Risch uklidnit. Mistr se nepatrně pousmál a v tichosti opustil Rischův pokoj.

Risch se snažil ještě usnout, ale nemohl. Vstal, oblékl se a vyšel ven. Bylo chvíli po svítání a tráva byla mokrá od rosy. Všude se valily drobné chomáčky mlhy. Chvíli se procházel po lese a pozoroval Skalní hrad. Šlo o zvláštní místo – ohromná skála plná chodeb, sálů, místností a místnůstek, ale udělali jste pár kroků ven po schodech a ocitli jste se a mýtině upravené jako zahrada, i když všude kolem byl hustý neprostupný les. Rischovi přišlo, že je zde na některé věci použito příliš mnoho magie, a vypadají až příliš nepřirozeně.

Dnes se nad tím nepozastavoval, spíše čas využíval k přemýšlení o svém snu. O vypálení vesnice se mu zdálo již mnohokrát, obzvlášť za poslední měsíc. Není divu, že to Mistra znepokojovalo. Rische však znepokojovalo i něco jiného. Kdo byla ta žena ze snu? Co se s ní stalo? Na druhou otázku si dokázal odpovědět sám. Nevěděl co, ale něco mu říkalo, že je už dávno mrtvá. Ale proč se mu o ní zdálo? A kdy se to všechno stalo? Mělo to být nějaké znamení? Nedávalo to smysl!

Rozhodl se, že si pročistí hlavu v jezeře.

Skočil do studené vody, která ho objala jako chladivý závoj. Plaval v jezeře tak dlouho, až mu začaly zuby drkotat zimou. Vylezl ven a čekal, až trochu oschne, při tom si třel prokřehlé údy. Podíval se na svůj odraz na vodní hladině a povzdechl si.

Byl vcelku pohledným mladým mužem, i když on sám si to nemyslel. Nepatřil mezi žádné trpaslíky, ale nebyl ani příliš vysoký. Postavu měl štíhlou a ani obličej nebyl k zahození. Na muže měl pěkná ústa, skořicové oči, přiměřený nos, neodstávající uši a středně dlouhé oříškově hnědé vlasy, v nichž se na pravé straně vyjímal rudý pramen. Ten prozrazoval, že Risch se zatím pouhým učedníkem a ne Mistrem Jižního Řádu.

Risch se díval na odraz vzpurného mladíka, který nedávno oslavil své čtyřiadvacáté narozeniny a který se rozhodně nehodlal smířit s tím, že se celý život bude skrývat a žít ve strachu o svůj život. Vždyť byl obyčejný člověk! No, tím si nemohl být tak jistý. Ty prokleté uši! Všichni si mysleli, že patří ke zrůdám, a to jen proto, že měl o něco špičatější uši, než se slušelo. Ani zdaleka nevypadaly jako elfské! To, že si to myslel on sám, ho ale nijak neuchránilo před názory okolí. A proto skončil tady – ve Skalním hradu.

Abyste chápali, podle Temného vládce Erca si žádná bytost kromě lidí nezasloužila žít na tomto světě. Nejprve nechal na pokoji čisté rasy a vraždil jen míšence, jako jsou půlelfové. Ale postupem času začal vybíjet i je. Několik ras a národů zcela vyhladil. Nyní už to zašlo tak daleko, že terorizuje i vlastní národ, jen aby měl to potěšení někoho trýznit. Kdykoli nějaký voják, kterých se po Vërmësu potuloval nespočet, potkal někoho, kdo nebyl lidské krve, zabil ho. A bylo mu jedno, že právě zabil otce od rodiny. On stoupne v očích svého vládce a dostane pár stříbrňáků navíc, protože zabil další nestvůru. Za takové byl považován i někdo, kdo měl jen o něco špičatější uši, než bylo běžné. A mezi takové lidi patřil i Risch.

„Ksakru, já se nechci skrývat!“ zaklel a udeřil dlaní o hladinu. Ta se zavlnila a jeho odraz se rozmazal. Oblékl se a vrátil se zpět do svého pokoje. Roztáhl těžké závěsy a usadil se ke stolu ke své rozepsané práci. Ale jakoby ztratil schopnost číst i psát. Vůbec se nedokázal soustředit, a tak toho raději nechal.

Celé dopoledne se toulal po okolí a sbíral různé léčivé bylinky na čaje a lektvary. V poledne si zašel na oběd, kde se sešli všichni obyvatelé hradu. Byly to osoby z různých důvodů vyvržené z běžné společnosti. Žilo tu asi pět tuctů mužů a několik žen. Několik z obyvatel bylo, stejně jako Risch učedníky, ale nikdo nebyl jeho věku. Risch si tu připadal často osamělý.

Po chutném jídle šel opět do pokoje, kde si lehnul s úmyslem trochu si odpočinout. Nakonec ale usnul tak tvrdě, že ho nevzbudilo ani Mistrovo klepání na dveře.

Probral se až k večeru. Okamžitě se zhrozil, protože dnes vůbec nepokročil se svou prací. Rychle odspěchal do knihovny, kde strávil spoustu času pročítáním svitků a děláním poznámek. Poté se vrátil do pokoje, kde své poznámky v podobě dlouhých a upravených vět zapsal do připravené knihy. Když byl s přepisováním hotov, obohatil ještě některé stránky drobnými obrázky. Svou práci dokončil až pozdě po půlnoci. Přesto se rozhodl donést ji do knihovny a dát ji na Mistrův stůl. Mistr bude mít jistě radost, až zjistí, že jsem svou práci dokončil jako první, říkal si cestou po ztemnělých chodbách hradu. Jak se blížil ke knihovně, všiml si, že se tam svítí.

„Proboha! Snad jsem nezapomněl sfouknout nějakou svíčku!“ rozběhl se ke dveřím, ale jeho strach byl zbytečný. Uviděl pouze svého Mistra, jak píše něco do knihy; vypadal u toho ustaraně.

Když dopsal posledních pár řádků, zabalil knihu do červené látky a uložil ji do skříňky z mahagonového dřeva s kovanými ozdobami. Rische to trochu vyvedlo z míry. Pak skříňku zamkl a donesl ji k prosklené knihovně, do které měli přístup pouze Mistři a Starší. Byly v ní staré a velice cenné rukopisy. Tam Mistr knihu uložil do malého výklenku za zbylými knihami. I tuto knihovnu zamkl a klíče vhodil do jednoho z ozdobných pohárů na polici. Risch rychle zaběhl za roh, protože věděl, že byl právě svědkem něčeho tajného, a počkal tam, dokud neuslyšel, jak Mistr zavírá dveře. Teprve pak mu vyšel vstříc.

„Ach, Mistře,“ řekl s pokorou a uklonil se.

„Co tu děláš, Rischfielde?“ zeptal se Mistr rozladěně.

„Odpusťte, Mistře. Nemohl jsem spát, a tak jsem dokončil svou práci na učednické zkoušky. Chtěl jsem vám ji nechat na stole v knihovně. Myslel jsem, že to pro vás bude překvapení, ale jak se zdá, můj plán se nezdařil.“ Risch se to celé snažil zamluvit, protože mu nynější situace byla značně nepříjemná.

„Dobrá, dobrá Rischfielde. Nesmíš mě tak rychle zahrnovat tolika věcmi, obzvlášť ne takhle pozdě večer,“ usmál se Mistr vlídně.

„Odpusťte, Mistře.“

„V pořádku. Nech mi tu tvou knihu na stole, zítra si ji přečtu. Neboj, budu se tvářit, jako bych neměl ani zdání, že tam bude. Souhlasíš?“ Mistr na něj spiklenecky mrknul a odešel.

Risch byl rád, že ho Mistr nepřistihl, když ho před chvílí pozoroval. Když se ale blížil k Mistrovu stolu a tím i k prosklené knihovně, začala ho přemáhat zvědavost. Co asi v té knize může být, že ji Mistr tak pečlivě schovává? Nakonec však zvědavost přemohl. Položil svou práci – knihu o Temné válce – opatrně na stůl a odešel.

Cestou do pokoje, a pak i v něm, se zamýšlel nad událostmi posledního měsíce. Zdálo se mu stále o rodičích a o tom krutém muži. Všichni se o něj až přehnaně starali a navíc byli všichni samé tajemství. Nejvíce tajemství měl Mistr. Risch šel spát až pozdě k ránu s pocitem, že se všechno jistě brzy vysvětlí.

Jenže nikdo mu vysvětlení nepodal. A tak míjel den za dnem, stále ve stejně šedi jako dny předešlé. Nakonec listí na stromech pomalu zezlátlo a zčervenalo. Po pár týdnech zůstaly stromy holé a zemi každé ráno pokrývala jinovatka. Blížila se zima a s ní i učednické zkoušky. Risch měl napilno. Nejenže se musel učit, ale navíc začal pracovat na další knize – „Historie Jižního řádu“, kterou chtěl dokončit ještě před Radou Starších.

***

Rada Starších se konala každý půlrok a scházeli se na ní všichni Mistři a starší hodnostáři Jižního řádu. Vždy debatovali o svých záležitostech, ale poté přišla řeč na studium tohoto umění. Byly předloženy veškeré práce učedníků a výsledky jejich zkoušek. Na závěr dne pak vyhlásili jméno nejlepšího učedníka. Šlo o jediné rozptýlení, které tu učedníci měli.

Risch si moc dobře pamatoval na letní Radu. Nebyl sice vyhlášen nejlepším učedníkem, ale jeho práce sklidila spoustu ocenění. Jako odměnu dostal hodnost knihovníka, což byla v řádu opravdu pocta. Získal tím přístup i k velice cenným knihám. I když mu s touto hodností přibyly i nějaké povinnosti, Risch nikdy nezapomněl na hrdý výraz v Mistrově tváři, když předčítal jeho slova.

„Temná válka. Období, kdy jednu krutovládu vystřídala další, ještě temnější a hrozivější. Zahalil nás oblak smrti a strachu. V těchto dobách, kdy si nikdo nemůže být jist svým životem, bychom měli držet pospolu, spojit síly a bojovat proti útlaku temného tyrana a jeho zkaženého syna!

Vše začalo nástupem elfského krále na trůn naší země a tím celého známého světa. Lidé byli pohoršeni. Nedokázali přenést přes srdce, že by vládce nebyl z lidského rodu. Nechápali, proč ostatní bytosti nezůstanou ve svých zemích a nenechají vládu nad světem lidem. Každý národ měl svou zemi a krále, ale o trůn Vërmësu, který byl postaven v královském městě – Histel –, se ještě nikdy neucházel nikdo z jiné rasy než lidské. Přesto teď byl někdo takový zvolen. Tato pro lidi nepřirozená změna mohla vést jen k jedinému. Král byl násilím svržen chvíli po nastolení své vlády a na jeho místo nastoupil člověk. Svět si místo vlídného, na dlani ležícího elfského srdce ve své pýše a předsudku vybral srdce lidské – chladné a bez soucitu.

Tento král chtěl dobývat. Ovládat nové světy. Byl to válečník, ne diplomatický panovník. Přestože byl vládcem celého Vërmësu, chtěl víc. Zotročoval jednu rasu za druhou, nevyjímaje té lidské. Každou vzpouru krvavě potrestal, ale jednou se někdo přišel mstít… Král byl jednoho dne nalezen mrtev a nad jeho mrtvolou seděl na trůně cizí muž. Jmenoval se Erco a provolal se králem Vërmësu. Zabil každého, kdo se mu pokusil vzepřít.

Snahy napravit křivdy na lidu Vërmësu vedly nakonec k Ercovu soukromého boji proti nelidským rasám a jejich postupnému vybíjení. Nespočet vražd a bitev vedl až k úplnému vyhlazení několika ras. Erco – Temný vládce –, utržil mnoho ran, některé i smrtelné, ale vždy přežil. Všechny zrůdy, jak nazval nelidské bytosti, protože nám dává za vinu to, co se kdysi stalo, se radši schovávají a bojí se každého nadcházejícího dne. Všem začne běhat mráz po zádech jen při vyslovení těch dvou jmen: Temný vládce Erco a jeho syn Tanis. Oba zabíjejí pro potěšení, bez špetky cti a soucitu. Toto bezohledné a kruté zabíjení se nazývá Temná válka. Je to soukromý boj mezi dvěma muži a zrůdami. Tohle je nelítostný a krutý svět, ale já, a se mnou i mnoho dalších, jsme se do něj bohužel narodili!“

Rische z jeho snění o Mistrově chvále probrala prudká rána do okna. Byla to větev unášená vichřicí, zuřící právě venku. Risch si uvědomil, že je pozdě, nechal knihu knihou a šel spát. Bůhví, jestli v tomhle nečase dokáže vůbec usnout a alespoň se trochu vyspat.

Nevyspal se. Opět ho v noci pronásledovaly hrozné sny. Probudil se celý zpocený a vyděšený. Tentokrát u něj neseděl Mistr, takže asi nekřičel ze spaní jako minule. V poslední době se mu zdály samé sny o rodičích a o ženě se třpytivýma očima a bledou pletí. Svému Mistrovi to raději neříkal, už tak na jeho tváři za posledních několik týdnů přibylo dost vrásek. Protože už nemohl spát, rozhodl se, že si zajde něco zopakovat do knihovny.

***

Byla polovina prosince, ale sníh se přesto ještě neukázal. Do učednických zkoušek zbývaly dva týdny a všichni se pilně připravovali. Kdyby v této zkoušce Risch uspěl, přestal by být učedníkem, stal by se Vyučeným řádu a mohl by Skalní hrad opustit. A i když to všem znělo jako bláznovství, velice si přál z tohoto místa odejít. Chtěl se alespoň pokusit změnit svůj osud vystrašeného králíčka.

Risch strávil celý den jako ty předešlé – v knihách nebo venku v lese u jezera. Po několika dnech konečně napadl sníh. Sněžilo celý den a večer už byla venku pěkná vrstva čerstvého prašanu. Risch pozoroval sněhové vločky snášející se z nebe na zem.

„Všechno teď vypadá tak čistě a nevinně, když napadl sníh,“ řekl si sám pro sebe. Zároveň si ale uvědomil, že tahle čistota a nevinnost zmizí okamžitě, jakmile bude prolita nevinná krev, což může být velice brzo. Vojáci už naštěstí neměli v poslední době moc obětí, ale často se obraceli proti svým. Otázkou zůstává, proč už není jejich obětí tolik? Buď se většina zrůd dobře ukryla, nebo, což byla horší varianta, už jich byla většina pobita.

Risch skromně povečeřel a vydal se do knihovny za účelem ještě se něčemu přiučit. Překvapilo ho, že je knihovna úplně prázdná, obzvláště teď, když do zkoušek zbývají sotva čtyři dny. Rozhodl se nad tím nepřemýšlet a využít čas ke studiu.

Těsně před půlnocí musel už učení nechat. Když se snažil vrátit vysoko na polici knihu o léčivých rostlinách, celá knihovnička se povážlivě zakymácela a svrchu spadl na zem stříbrný pohár. Jak se kutálel po zemi, vypadl z něj svazek klíčů. Najednou se Risch rozpomněl. Knihovna, výklenek a kniha v kované skříňce! Jak vůbec mohl na něco takového zapomenout?!

Okamžitě se ujistil, že je v knihovně opravdu sám, a poté zamkl dveře. Tentokrát ho zvědavost přemohla a on s klíči v rukou došel k prosklené knihovně u Mistrova stolu. Chvíli mu trvalo, než našel správný klíč, ale podařilo se a on posléze začal vyndávat knihy, za nimiž byl tajný úkryt.

Když před ním ležela krásná skříňka z mahagonového dřeva zdobená drobnými tepanými ozdobami ve tvaru hadů a draků, roztřásly se mu ruce. Ani sám nevěděl proč, vždyť ve skříňce nemusí být nic důležitého.  I když tomu sám nevěřil.

Risch našel správný klíč a konečně skříňku otevřel. Nemohl se dočkat, až rozbalí červenou látku a zjistí Mistrovo tajemství. Možná, kdyby tak netoužil vše změnit, kdyby nedychtil po poznání a kdyby nechtěl rozluštit všechny hádanky, které mu svět připraví…, možná by nenalezl knihu vázanou v kůži s nápisem „Rischfield“ a neutvrdil by se ve svém rozhodnutí, které se mu může stát osudným.

Risch knihu otevřel a prolistoval několik prvních prázdných stránek. Pak kniha začala nabírat zajímavý směr. Risch zjistil, že svazek opravdu dělá čest svému jménu, protože je plná informací o něm a o jeho životě. Na spoustě stránek našel připsané rozličné poznámky, které mu nedávaly smysl, ale Mistrovi zřejmě ano.

… Dnes jsme ve vesnici nedaleko Slunečního města nalezli chlapce, který přežil další z mnoha nájezdů Temného vládce a jeho vojáků. Vzali jsme ho do Skalního hradu, kde jsme vyléčili jeho zranění, na něž málem zemřel. Nevíme, jestli těžké zranění na hlavě nebude mít neblahé důsledky na jeho paměť nebo komunikaci, ale snažíme se ze všech sil. Možná by nám mohl říct něco důležitého – je jediný z Tornu, kdo přežil.

 … Dnešní den si naši léčitelé budou pamatovat jako velice významný. Dnes se po dvou týdnech probral onen chlapec, kterého jsme přivedli z ruin Tornu. Je to o to lepší zpráva, že když jsme ho přivedli, byl našimi léčiteli prohlášen předem za mrtvého.

… Chlapec si nic nepamatuje a jeho řeč je velice nesrozumitelná.

… Chlapec už plynule a srozumitelně mluví. Všichni jsme tomu pokroku rádi, ale zároveň nás rmoutí, že si stále nemůže vzpomenout ani na své jméno.

… Dnes jsou to čtyři měsíce a ten chlapec si stále na nic nevzpomněl. Dali jsme mu jméno Rischfield a začali jsme ho seznamovat se světem. Léčitelé odhadli jeho věk na sedm let, a tak ho starší začali učit číst, psát, počítat a odhalovat mu základy historie.

… Rischfield se ukázal jako zdatný žák. Za rok, který strávil v naší výchově, se naučil všechny základní předměty a mnohem víc. Začal se učit i několik jazyků a druhů písem. Dokonale zmapoval zdejší okolí. Nevíme si s ním rady, stále vyžaduje nové poznatky a informace. Stále si nevzpomíná.

… Dnes si vzpomněl! V noci se mu zřejmě zdála nějaká noční můra, protože křičel ze spaní. Přispěchal jsem k němu a po chvíli se mi ho podařilo probudit. Byl dokonale zmatený. S brekem opakoval stále jednu věc: „Vypálili naši vesnici, vypálili. Všechny zabili!“ Ptal jsem se ho, na co všechno si vzpomíná, ale zatím toho moc není. Stalo se to přesně rok poté, co jsme ho přivedli do Skalního hradu.

… Risch několik dní s nikým nemluvil a nejedl. Když jsem za ním přišel, vysvětlil jsem mu všechno, co chtěl vědět – jak to bylo s jeho vesnicí, proč se to stalo, kdo je za to zodpovědný, proč jsou tu lidé, kteří nemají kam jít a jakému umění je zde vyučujeme. Na to vše řekl jen jedno: „Já si na ně nepamatuji, Mistře! Nepamatuji si své jméno, rodinu ani přátele! Je to jako bych celou tu dobu vůbec nežil. Pamatuji si jejich tváře, ale ne jejich zvyky, hlasy, nic…“ Bylo strašné, dívat se na jeho zoufalství a být bezmocný. Rischfield zaháněl svůj žal studováním a brzy se z něj stal velice chytrý mladý muž.

… Stále si nejsme jisti, jaké národnosti Risch je. Mně samotnému připadá jako člověk, ale ostatní si myslí, že tomu tak není. Pravda, má v sobě něco z elfské elegance, moudrosti a rozvážnosti, ale je v něm více toho lidského. Těžko říct, jestli je míšenec.

… Když Risch konečně plně pochopil vše, co se děje s naším světem, prohlásil, že svůj osud jednou změní. Smál jsem se jeho dětské naivitě, ale on se od té doby této vize drží.

… Dnes Risch oslavil své osmnácté narozeniny. Jako den jeho narozenin jsme určili den, kdy se poprvé probral z bezvědomí po příchodu na Skalní hrad. Vždyť to také bylo, jako by se znovu narodil. Přesto je to zvláštní, jako bysme mu nadiktovali nový život…

Risch nemohl uvěřit tomu, co se zde dočetl. Mistr si dal takovou práci a zapsal téměř každý den jeho života! Četl dál a dál a všechno se zdálo stále méně pochopitelné. Najednou vůbec nechápal, jak o něm Mistr uvažuje a s čím si ho dává do souvislostí. Nemohl přijít na to, jaký má tato kniha účel a dožíralo ho to. Nacházel v ní stále více zkazek, na které si pomalu vzpomínal. Našel záznamy svých studijních výsledků, neposlušností i nemocí, kterými prošel. Bylo tam úplně všechno!

… Opět se mu zdálo o rodičích a vypálení jeho vesnice. Byli jsme se tam podívat, ale jediné, co jsme našli je zbořeniště zarostlé trávou.

… Rischfield dnes přešel do našeho učení Jižního Řádu. Již ovládá několik jazyků a druhů písma – v tomto ohledu je velice nadaný. Se svou částečnou ztrátou paměti se vyrovnal velmi brzy, stejně jako se všemi problémy. Začal se hodně zajímat o Temnou válku, Temného vládce Erca a jeho syna Tanise.

… Dnes se mu opět zdálo a Tornu, ale i o Temném vládci. Začínám si dělat starosti.

Takže ten muž ze snu byl Erco? podivil se Risch. Nejspíš za mlada. usmál se sarkasticky. Jak četl, zjišťoval, že Mistr ví i věci, které mu nikdy neřekl. Když listoval knihou, znovu prožíval sedmnáct let svého života. Některé vzpomínky byly úsměvné, jiné ne.

… Myslím, že Risch má jasnozřivé schopnosti. Vidí minulost lidí, které ani nezná a možná bude časem vidět i něco do budoucnosti…

Tohle Risch poznával – byl to sen o ženě se třpytivýma očima.

… Risch opět píše knihu – Historie Řádu. Doufám, že ji brzy dopíše, protože jeho minulá kniha o Temné válce byla vskutku fantastická. Ocenění za její vypracování je rozhodně zasloužené. Blíží se zkoušky a já doufám, že s nimi Risch nebude mít žádné problémy a bude po jejich vykonání i nadále studovat.

Nad tím se Risch pousmál. Mistrovi se jeho kniha opravdu líbila. Ale zároveň zesmutněl. Musel svého Mistra zklamat. Nechtěl pokračovat ve studiu řádu. Ne, že by nechtěl být Mistrem, ale musel jít za svým snem… za svým posláním!

… Já i Rada Starších jsme velice znepokojeni. Rischfieldovi se opět zdálo o Temném vládci. Ono se mu o něm vlastně zdá poslední dobou velice často, ale neříká mi to. Vím, že mi nechce přidělávat starosti, ale stejně to poznám z výrazu jeho tváře. Ještě více než jeho sny mě však znepokojuje to, že se chystá po učednických zkouškách odejít.

To byl poslední zápis. Mimo Mistr připsal i několik samostatných hesel a poznámek.

… Rada sdílí mou teorii o tom, že by to mohl být on.

… Podle posledních informací to vypadá na dva potomky.

… Jasnozřivost; sny; vraždy…???

Pro Rische to bylo čím dál tím méně srozumitelné. Věděl, že něco je zaručeně o něm, ale co ten zbytek?

Strávil v knihovně celou noc a ani si nevšiml, že už je dávno po svítání. Když si to uvědomil, rychle knihu zabalil do látky a opatrně ji uložil do skříňky. Když vtom, jakoby s Rischovým uvědoměním si toho, že dělá něco nesprávného, někdo vzal za kliku. Risch začal panikařit. Rychle skříňku vrátil a začal ji zakrývat knihami. Poté, co na druhý pokus klika nepovolila, ozvalo se zabouchání a vzápětí druhé. Risch pospíchal. Rychlostí blesku naskládal zbytek knih před výklenek a zamkl knihovnu.

„Otevřete ty dveře!“ hlas zpoza dveří patřil Mistrovi. Risch vrátil klíče do poháru. Rychle dal na stůl několik knih a svitků.

„No tak! Dochází mi trpělivost. Otevřete ty dveře! Okamžitě!“ Risch se tak lekl, že omylem vylil kalamář s inkoustem. Tiše zaklel a rychle dal svitky a knihy z dosahu rozlévající se inkoustové skvrny, při tom si v ní omylem namočil rukáv. Rozcuchal si vlasy, nahodil ospalý výraz a šel otevřít.

Otevřel zrovna ve chvíli, kdy se ozvalo další zabušení.

„Rischfielde! Co tu proboha děláš?! Proč bylo zamčeno?“

„Odpusťte mi prosím, Mistře,“ řekl Risch s hranou rozespalostí. „Včera večer jsem tu usnul při učení. Přišel jsem už pozdě a nikdo tu nebyl, tak jsem zamkl, aby mě nikdo nerušil.“

„Evidentně ses toho moc nenaučil,“ poznamenal Mistr sarkasticky při pohledu na knihy a svitky na jedné straně stolu a na inkoust odkapávající z druhé strany a z Rischova rukávu. Jeho pohled zabloudil i k několika netknutým svícím. Risch se bál, že Mistr jeho lži neuvěří. Nakonec přece jen uvěřil a odešel pouze se slovy o úklidu a s káravým pohledem.

Risch po sobě rychle všechno uklidil a pořádně si oddechl, i když jeho svědomí čisté nebylo. Vůbec nebylo čisté…

***

Zbylé tři dny do zkoušek se vůbec neučil a přemýšlel o všem, co si přečetl a prožil. Ať si lámal hlavu sebevíc, nemohl v tom najít souvislosti. Vůbec nevycházel ze svého pokoje a nic nejedl. Mistr za ním přišel s otázkou, jestli je vše v pořádku.

„Ano, Mistře. Proč by nemělo? Je to jen nervozita ze zkoušek.“

„Jistě, to chápu,“ odpověděl Mistr klidně, ale neodcházel v dobrém rozpoložení. Ví, že jsem mu lhal, uvědomil si Risch a pozdě po půlnoci zašel do knihovny, podívat se, jestli do Mistrovy knihy nepřibyl nějaký zápis. Přibyl.

… Poslední dobou mi Risch lže a já nevím proč. To ráno v knihovně, dny bez jídla a bez lidí, jako když si tenkrát vzpomněl na to, co potkalo jeho rodinu. Já vím, o co jde, ale proč mi ani po tolika letech nevěří natolik, aby se mi svěřil?

Rische zamrzelo, že svého Mistra zklamal, ale přece mu nemohl říct, že ho tajně pozoroval a četl jeho knihu! To by bylo bláznovství!

Druhý den se mu nevstávalo ke zkouškám lehce. Měl sice všechno řádně připravené, ale narůstaly v něm pochybnosti. Nechtělo se mu říkat Mistrovi o svém plánovaném odchodu, ale vzhledem k tomu, že už to stejně věděl, to bylo docela jedno.

Zkoušky se skládaly z několika částí. Risch musel ukázat své teoretické znalosti z okruhů bylinkářství, historie, starodávných jazyků a praktické dovednosti v léčitelství a kouzlech.

Myslel, že dva dny do vyhlášení zkoušek snad nevydrží. Jeho náplní dne bylo dopisování knihy „Historie Řádu“, ale přesto to bylo málo, aby přestal myslet na to, jak vyřešit svůj problém s Mistrem. Nevěděl, jak mu to všechno vysvětlit. Mistr většinu toho už stejně věděl, ale Risch to chtěl vysvětlit po svém. Nejspíš chtěl sám sebe ospravedlnit. Buď jak buď, čas stejně ubíhal neskutečně pomalu, jako by si řekl, že si odpočine a na pár hodin se zastaví. Ovšem i v tomto případě, jako v mnohém jiném, platí pravidlo: Kdo si počká, ten se dočká.

„Učednické zkoušky byly tento rok velice úspěšné a všichni učedníci je zvládli bez problému. Byli bychom rádi, kdybyste nám do Rady Starších sdělili, co budete nadále dělat. Zda budete studovat dál a stanete se Mistry, nebo pokud budete chtít, můžete odejít. To je ovšem velice riskantní a byli bychom neradi, kdyby se tak někdo rozhodl. Jste nyní Vyučenými, další rozhodnutí je jen a jen na vás.“

Rischovi se nesmírně ulevilo, ale zároveň se mu i přitížilo. Rada Starších byla už za dva týdny a on musel nejdříve své rozhodnutí sdělit Mistrovi. Po pravdě… bál se dne, který k jeho smůle přišel příliš brzy…