Kapitola první - Průsmyk tesáků

Tanis brzy pochopil Aranino naléhání, aby byli v horách dříve, než začne sněžit.

Sněhu nejprve napadla pouze slabá vrstva, která téměř okamžitě roztála. První večer v horách přečkali v jeskyni. Když ale ráno vyhlédli ven, naskytl se jim pohled na nekonečnou bílou pláň. Sníh byl čerstvý, a tak se do něj při chůzi bořili. Koně jim už k ničemu nebyli, tak je táhli za uzdy za sebou přibývajícím sněhem.

K večeru zuřila vánice na novo. Sníh se nepřestal sypat celou noc.

„A jsme v hajzlu,“ klel Tanis, když se večer připravoval k spánku. Před sněhem a chladem je částečně chránilo kouzlo seslané Aranou, ale i tak vypadala zasněžená krajina bezútěšně.

Iann byl nesvůj. „Jak daleko je to ještě k Průsmyku tesáků?“

„Beze sněhu necelé dva dny.“

„A co teď, když máme sněhu po kolena?“

„Pokud nepřijde další vánice, měli bysme na sněhu strávit už jen dvě noci.“

Iann něco zamručel – odpověď ho příliš neuspokojila.

Ráno se zdálo, že jim přeje štěstí. Zpoza mraků vykoukl zlatý sluneční kotouč a vřele se usmíval na krajinu kolem. Ta se díky tomu neskutečně leskla, až přecházel zrak. Koním stříbřité odlesky sněhu vadily a jejich krok byl nejistý. Jejich majitelé na tom nebyli o moc lépe. Arana se pokoušela o kouzlo, jímž by koním přizpůsobila zrak, ale nedařilo se jí to. Kvůli nebezpečí, které ono kouzlo koním přinášelo, svých pokusů raději zanechala.

 „Teď nás čeká pár úzkých skalních říms. Držte se za sebou a choďte opatrně,“ upozorňovala je Arana.

Dvě římsy přešli v poklidu, přestože je znervózňoval zvuk praskajícího ledu pod nohama. Koně neklidně stříhali ušima, ale i oni římsy přešli v pořádku.

Risch pohlédl přes okraj strže. „Jak jsme vysoko?“

„Pád dolů by byl hodně dlouhý,“ odpověděla Arana neurčitě.

Prodírali se sněhem do kopce a překonávali jeden vrcholek skal za druhým. Slunce pomalu začalo působit na sníh a ten odtával. V horách byl čerstvě napadaný sníh hodně nevyzpytatelný…

Arana zkoušela pevnost další skalní římsy. V tu chvíli se ze skalního výběžku nad ní utrhl kus ledové pokrývky. Její kůň se splašil a snažil se dostat zpátky na pevnou zem. Arana se jen tak-tak vyhnula tomu, aby ji padající led a sníh nesrazil do propasti, ale musela přitom pustit otěže. Kate šla nejblíž za Aranou a její kůň začal také jančit. Na rozdíl od Arany ho ale udržela. Aranin kůň se stále za každou cenu snažil dostat pryč z římsy, vrazil do Kate a ta na sněhu upadla. Otěže jí vypadly z rukou.

Zaslechli další pohyby sněhu. Koně začali ržát a zmocnila se jich panická hrůza. Katenin kůň udělal naslepo pár kroků vzad a dostal se tak nebezpečně blízko okraje římsy. Krok, druhý… Nebohé zvíře vteřinu nebo dvě zuřivě hrabalo kopyty ve snaze udržet se na zemi, ale po marném pokusu se zřítilo do propasti. Jeho řičení umlčel až dopad na kameny pokryté sněhem. Druhé zvíře jančilo a hrozilo, že Kate podupe. Pud sebezáchovy jí velel, aby se co nejdříve vydrápala zpátky na nohy. Podařilo se jí dostat mimo římsu. Aranino zvíře mělo zběsile vypoulené oči, ale podařilo se jí koně nakonec uklidnit.

Oddychla si. Kate byla trochu vyvedená z míry, tak se na cestu přes římsu vydal Risch, když v tom se z vršků skal začal sunout další sníh. Arana pohlédla vzhůru. Strčila do Rische, a dostala ho tak z dosahu malé sněhové laviny. Sama uskočila stranou, ale lavina ji stejně zasáhla.

První nápor sněhu srazil do propasti jejího koně. Zbytek sněhu převalující se přes okraj převisu dolů ji začal strhávat s sebou. Risch se ji marně pokusil zachytit. Arana kolem sebe hrabala v zoufalé snaze udržet se na římse.

V poslední chvíli jí někdo sevřel zápěstí. Její tělo se ještě o kousek posunulo směrem k propasti, ale pak se, na rozdíl od zbytku sněhu, zastavilo. Vzhlédla a spatřila Tanisovu tvář. Když jí došlo, že ji drží, úlevně vydechla.

Tanis ji pomalu začal přitahovat na bezpečnější část římsy, aby se mohla postavit. Teprve teď si všimla, že má druhou ruku pevně omotanou Argovými otěžemi. Argo stál dostatečně daleko od kraje, kopyta zabořená ve sněhu a také tahal.

Náhle se ozvalo nepříjemné křupnutí bezprostředně následované dalším. Kraj římsy tvořený ledem, který v těchto výškách byl takřka po celý rok, začal povolovat. Arana se vyděšeně podívala na Tanise. V ten jediný okamžik, kdy oba věděli, že se kraj utrhne a Aranin život závisí jen na síle Tanisových paží, byl jaksi magický.

A pak náhle skončil… římsa se utrhla.

Tanis měl co dělat, aby Aranu udržel. Prudké škubnutí znásobené její vahou ho připravilo o rovnováhu a i on teď ležel těsně nad okrajem propasti. Argo je naštěstí udržel oba…

Aranina ruka se začala vysmekávat.

„Tanisi,“ zašeptala bezmocně.

„Věř mi!“ Opatrně se s Argovou pomocí začal zvedat. Klečel na jednom koleni a z posledních sil vytáhl Aranu na šířku dlaně, možná dvou, výš… a pak ji pustil. Kdokoli s pomalejšími reakcemi by ji tím zabil, ale Tanis ji okamžitě opět pevně chytil za zápěstí. Společně s Argem ji pak začali vytahovat na římsu. Arana se pokoušela pomoci si nohama, ale na zledovatělých kamenech to bylo takřka nemožné.

Tanis pořádně zabral a Arana se konečně přehoupla na pevnou zem. Tanis padl na záda a Arana se svalila vedle něj. Oba prudce oddechovali.

„Děkuji,“ zašeptala Arana vděčně.

„Není zač,“ odpověděl a sklepal jí sníh s vlasů. Všimla si, že má ruku do krve odřenou od otěží. Argo vedle nich podrážděně zafrkal.

„Tobě samozřejmě také děkuji,“ řekla s úsměvem. Kůň v odpověď pohodil hřívou.

Celé drama se odehrálo během několika minut, ale nikdo během toho ani nepomyslel na kouzlo…

Arana se chtěla zvednout, ale když se opřela o pravou ruku, sykla bolestí a opět upadla. Tanis jí pomohl na nohy a převedl ji na druhou stranu římsy. Ostatní se k nim po chvíli připojili.

Nefe k Araně okamžitě přiklekla a prohlédla jí ruku. „Vytažené zápěstí, to se dalo čekat. Teď to zabolí.“ Ozvalo se lupnutí, jak se kloub vrátil tam, kam měl. „Ještě to musíme zpevnit. Nesmíš s tím moc hýbat.“ K tomu Nefe použila kouzlo, které ji naučil Risch. Byl to jen okamžik. Také se postarala o Tanisovo zranění.

„Měli bychom koně nechat někde v jeskyni. Teď by nás jen zdržovali. Pak pro ně někoho pošlu,“ navrhla Arana.

Tanis souhlasil. „Nic jiného nám nezbývá.“ Představa, že Arga někde nechá, se mu nelíbila, ale nebylo zbytí.

Když našli jeskyni, která vyhovovala jejich představám, zavedli do ní koně a nechali jim tam zbytky žrádla, které pro ně měli. Tanis se rozloučil s Argem a utěšoval ho, že se za pár dní zase shledají… Možná spíš utěšoval sebe. Pak vchod magicky zapečetili, aby koně mezitím neutekli a aby se k nim nic nedostalo. V horách se potuluje dost masožravců, kteří by koňským masem rozhodně nepohrdli.

Zbytek cesty šli mlčky.

Odpoledne se na chvíli zastavili, aby si odpočinuli a posilnili se. Iann všem kladl na srdce, aby jedli pravidelně, i když nebudou mít hlad, aby si udrželi dostatek sil.

Arana sledovala houstnoucí černé mraky. „Blíží se vánice. Měli bychom jít, aby nás nedostihla před poslední římsou.“

„Další římsa?“ zavyl Tanis zoufale. „Ale znova tě z propasti tahat nebudu,“ dodal s úsměvem směrem k Araně.

Stoupání teď bylo příkřejší. Zanedlouho se před nimi objevila ona zmiňovaná římsa. Naštěstí se jim ji podařilo přejít bez obtíží.

Arana ukázala do dálky. „Vidíte ty dva špičaté výčnělky na severu? To je vstup do Průsmyku tesáků.“

„Je to daleko,“ povzdechl si Risch.

Začal se zvedat vítr a zanedlouho se přihnala sněhová bouře. Snažili se zápasit s nemilosrdným živlem. Kdyby jim sníh znemožnil vstup do průsmyku, zůstali by uvěznění v horách, což by byla jistá smrt. A tak si, zachumlaní v kožešinových pláštích, s kápěmi staženými hluboko do tváří, razili cestu vánicí a přibývajícím sněhem.

Když Nefe klesla do sněhu a už nebyla schopna vstát, zastavili se.

„Všichni potřebujem pořádnej oddech,“ překřikoval Tanis skučící vítr a pomáhal Nefe na nohy.

Našli závětrné místo a usadili se tam. Kouzlo, které Arana seslala, aby je chránilo před mrazem a ledovými poryvy větru, bylo stále slabší a slabší. Jako by se každým dnem stráveným v horách její moc pomalu vytrácela. Dával se do nich chlad, tak si přisedli k sobě, aby jim bylo větší teplo. Snažili se alespoň si zahřát prokřehlé prsty, aby se mohli najíst.

„Proč je to kouzlo tak slabé?“ zeptal se Tanis s drkotajícími zuby.

„Opatření.“

„Můžeš ho udělat silnější?“

„Bohužel nemůžu. Tady v horách je magie blokována. Je to pro naše bezpečí. Nikdo z nás nemá zájem na tom, aby nás vyčmuchali. Ardénské hory jsou prolezlé různými pastmi a blokují magii. Kdokoli slabší než já, by tu nedokázal vyčarovat ani tuhle ochrannou bublinu.“

To Rische zaujalo. „Jaké pasti tu jsou?“

„Tak různě. Některé jsou magické, jiné obyčejné – oka, železa…“

„Prošli jsme už kolem nějaké?“

Arana se upřímně zasmála. „Samozřejmě. Prošli jsme kolem bezpočtu pastí. Snad si nemyslíš, že by okraje níže položených skalních říms tvořené ledem a sněhem, utvořily za dva dny?“

„To je od vás milé, že dáváte všem najevo svou náklonnost,“ utrousil Tanis sarkasticky.

Arana se proti tomu ohradila. „Musíme. Závisí na tom přežití… nejen naší rasy.“

Risch se na ni překvapeně podíval. „Kolik vás tam je?“

„Jestli vše dobře dopadne, tak se to brzy dozvíš sám.“

Ráno se probudili unavenější, než když večer usínali. Protáhli si zmrzlé údy, nasnídali se a vyrazili dál. Nesněžilo, ale kolem se stále proháněl ledový vítr. Sněhu měli nad kolena a jejich postup se tak ještě zpomalil.

„Myslím, že přehodnotím svůj názor na zimu,“ brblal Tanis. Na kožešinové pláště se jim nabaloval sníh a postupně se do nich vpíjel. Pláště těžkly a pohyb byl ještě horší.

„Určitě tam dorazíme před setměním?“

„Když na chvíli nesklapneš, tak ne…“ obořila se na něj Arana vztekle. Tanis si pořád na něco ztěžoval.

Kvůli vysoké vrstvě sněhu šli pomalu a museli našlapovat velice obezřetně, protože by mohli spadnout do propasti. Arana je několikrát donutila se vrátit, protože se před nimi nacházela některá z magických pastí.

„Co by stalo, kdybychom do některé z těch pastí spadli?“ chtěl vědět Risch.

„Záleží na tom, která past by to byla. Některé spustí jen magické obrazy tvorů, kteří tě mají vyděsit. Jiné vypustí opravdová zvířata, další svrhnou třeba lavinu.“

„O těch magických obrazech už jsem slyšel, ale ještě nikdy jsem žádný neviděl.“

„Chtěl bys takový obraz vidět?“

Risch se nemusel rozmýšlet. „Ano, chtěl.“

Arana napjala smysly a prozkoumávala okolí. „Mám to, počkejte tady.“ S těmito slovy odešla a zmizela v ústí nedaleké jeskyně. Chvíli bylo ticho a pak skalami otřásl mohutný řev. Z jeskyně vyběhla Arana a mířila k nim. Za ní se z jeskyně vyřítil obrovský medvěd. Byl mnohem větší než medvědi, které Risch zatím viděl. Jeho srst byla skvostně bílá, jen tlapy měly tmavší odstín, spíš šedý. Oči zvířete byly červené, což působilo děsivým dojmem.

Arana se zastavila kus před svými přáteli a otočila se čelem k medvědovi. Zvíře se také zastavilo. Chvíli si ji měřilo nepřátelským pohledem rudých očí a pak zařvalo. Řev se rozléhal skalami a uvolnil několik drobných sesuvů sněhu. Arana k tomu byla lhostejná. Medvěd to zkusil ještě jednou a při řevu všem ukázal své bílé, hrůzu nahánějící tesáky.

„Je to působivé,“ uznal Risch.

Arana se usmála. „Jsem ráda, že se ti tohle malé představení líbilo.“ Máchla rukou a bílý medvěd se stal minulostí.

„Měli bychom radši pokračovat,“ připomněla a sama se vydala vstříc dalšímu sněhu.

Netrvalo dlouho a otevřelo se před nimi rovné prostranství. Jen několik stop před nimi se do výšky tyčilo několik rozeklaných skal.

„Konečně!“ vykřikl Tanis. „To skučení větru mi už vážně lezlo ne nervy.“

Arana po něm střelila zlobným pohledem.

Stanuli pod Průsmykem tesáků.

Nahoru vedla strmá zasněžená cesta. Na okolní krajinu už dávno padl soumrak.

„Pod tím sněhem jsou schody,“ upozornila je Arana. „Půjdu první a vy se držte v mých stopách.“ Arana začala jistě stoupat po zavátých schodech vzhůru. Ještě aby ne, znala to tu víc jak dobře, stejně jako většinu nastražených pastí, které sama pomáhala vytvářet. Zbytek družiny ji následoval.

Všichni se drželi v jejích šlépějích, ale Kate se na namrzlém schodě smekla noha a skutálela se dolů.

„Jsem v pořádku,“ zavolala na přátele, když se sebrala ze země. Oklepala ze sebe sníh a vydala se opět nahoru.

Arana už na ně dávno čekala na vrcholu. Postupně se za ní vyškrábali všichni, i Kate.

Čekali další závěje sněhu, a proto je překvapilo, že na zemi ležel jen lehký poprašek. Rychle jim došlo, proč se tomu říká Průsmyk tesáků. Cestu před nimi lemovaly skály připomínající tesáky či žebra dávno mrtvého zvířete.

„Působí to depresivně,“ zašeptala Nefe. Arana souhlasně přikývla.

Když se nabažili tohoto bezútěšného pohledu, vyrazili průsmykem dál.

Brzy ho nechali za sebou a po několika dalších zákrutech se jim před očima objevil konec cesty. Za soutěskou byl vidět jen bílý obzor… a nic víc…