Kapitola patnáctá - Pravda na pozadí lží

Ariana už druhý den nevyšla ze svých komnat. Tanis o ni měl strach. V posledních dnech se velice přepínala – bál se, aby to nepřehnala. Stačilo by i obyčejné nachlazení a strachoval by se o ni úplně stejně.

Zaklepal na dveře jejího pokoje. Nikdo se neozval. Stráže na chodbě mu věnovaly pohled, který ho okamžitě přesvědčil o tom, že bez ohledu na jeho postavení ho zadrží, pokud se pokusí proniknout do královniných komnat bez jejího svolení. Vrátil se proto k sobě do pokoje a využil tajnou chodbu, která spojovala jeho a Aranin pokoj. Vynadal si, že to neudělal rovnou.

Arana spala. Tanis si opatrně přisedl na kraj postele. Stejně ji vzbudil.

„Neměl bys mě takhle vidět,“ vyčetla mu na oko vážně.

Tanis si ji změřil pohledem. Byla bledá a vypadala unaveně. „Viděl jsem tě už v horším stavu,“ konstatoval. „Jak ti je?“

„Jsem jenom unavená, potřebuju se trochu prospat.“

Tanis jí sáhl na čelo. Sice bylo jemně orosené potem, ale teplotu neměla. „Tohle nevypadá jen na únavu. Nenachladila ses?“

„Možné to je. Nemáš nějaké zprávy?“

„Generálové se dohadují, jak je jejich zvykem, i když už takřka nemají nad čím. Všechny přípravy běží hladce… Přišla zpráva od Ianna – na jejich straně je také vše v pořádku. Řídí se tvými pokyny. Cvičí jednotky, udělali opatření, která jsi nařídila, a zdá se, že Risch něco objevil, ale jeho cesta se protáhla. Je pryč už skoro měsíc…“

„A co záležitost s krystaly?“

Tanis se zachmuřil. „Bohužel, ještě se jim to nepodařilo vyřešit. Zatím postupují dál a snaží se krystal oživit, ale podle posledního dopisu se jim to ještě nepodařilo.“

„To ho museli upustit?“ zaúpěla. „Jeden krystal dokáže překonat několik mil, o které se prodlouží vzdálenost výchozího portálu od polohy Phillipova vojska. A už teď mají s jejich umisťováním zpoždění…!“

„Netrap se tím. Máme dost času. Otec nevyjede dřív, než budou cesty bezpečné a suché. A s největší pravděpodobností nevyleze zpoza Folmar, která mu skýtá neuvěřitelnou výhodu. Když se náš průchod o týden nebo dva zdrží, nebude to mít žádné tragické následky. Důležitější je, aby ses dala do pořádku.“

Arana se na něj vděčně usmála. „A co ty, co jsi celý den dělal?“

„Úspěšně jsem se vyhýbal Kalienovi.“

„To bys neměl. Starý čaroděj stejně dosáhne svého. Bude lepší mít to rychle za sebou.“

„Já vím, už jsi mi to říkala, ale znervózňuje mě.“

„To nás všechny. Má ale mnoho znalostí, třeba ti chce něco opravdu důležitého…“

Tanis něco nesrozumitelně zamručel.

„Nekousne tě, neboj, to by si jinak musel vyřídit se mnou.“

„Dobře, zajdu za ním. Nemám ti ale nejdřív něco donést?“

„To není nutné. Poslala jsem Ili pro bylinkářku, aby mi donesla něco na žaludek – mám ho jak na vodě. Každou chvílí by tu měla být, takže mi pak bude k ruce.“

„Koukám, že se mě chceš za každou cenu zbavit, co?“

Arana se usmála. „Tak to není. A ty to víš. Slibuji, že se k tobě připojím během večeře.“

„Beru tě za slovo.“ Letmo ji políbil a rozloučil se.

Tanis se snažil odložit návštěvu elfského čaroděje, co to jen šlo. Ale byl si vědom toho, že Arana má pravdu – bude lepší mít to co nejdřív za sebou.

Pomocí Prachu se přenesl do města. Teprve tehdy si uvědomil, že v něm vlastně kromě jedné návštěvy, která sloužila spíše jako prohlídka, ještě nebyl. Odolával pokušení projít se kolem a všechno si pečlivě prohlédnout, jen aby se nemusel setkat s Kalienem. Elfův zkoumavý pohled mu naháněl husí kůži – jako by věděl něco, co Tanis ne. Na okamžik se zastavil u fontány. Přistihl se ale při tom, že si ji ve skutečnosti vůbec neprohlíží.

Povzdechl se, zeptal se na cestu za čarodějem a vypravil se za ním. Měl pocit, jako by šel na popravu – nevěděl, kde se to v něm bere.

Když došel před sídlo cechu, odhodlaně zabouchal na dveře klepadlem.

Záhy mu otevřel mladý elf. „Vítejte v cechu mágů! Co vás přivádí?“

„Potřeboval bych mluvit s mistrem Kalienem.“

„A máte sjednanou schůzku?“

Tanis zaváhal. „Mistr sám se mnou chtěl mluvit.“

„Oh, musíte být princ Tanis! V tom případě se omlouvám za zdržení, pojďte dál.“ Elf otevřel dveře dokořán a Tanis jimi prošel do spoře zařízené vstupní haly. Zaskočilo ho, že tenhle majordomus, nebo kdo to vlastně byl, znal jeho jméno…

Společně vyšli do druhého patra, které už bylo zařízeno honosněji. Mladík zastavil u jedněch dveří a zaklepal na ně.

„Pane, přišel za vámi princ Tanis.“

„Pusť ho dál!“

Elf Tanisovi pokynul a ustoupil stranou, aby mohl projít. Kalienova pracovna nevypadal tak, jak si ji představoval. Nikde žádné baňky a kouzelnické náčiní jako v místnosti, odkud před časem odvedli Rische. Jen police s knihami, psací stůl a křesla u krbu – z jednoho z nich elf právě vstával. Podal mu pravici a Tanis ji stiskl. Pak mu elf nabídl druhé křeslo.

„Jsem velice rád, že jste za mnou přišel, Vaše Výsosti.“

Tanis překvapeně zamrkal.

„Nemám vás tak oslovovat?“ zeptal se čaroděj.

„Už hodně dlouho mi tak nikdo neřekl, cítím se trochu… nepatřičně.“

„A jak si přejete, abych vás oslovoval?“

„Tanis bude stačit.“

Elf přikývl. „Dobrá, Tanisi, vím, že jste ze mě trochu nervózní, a tak to zkrátím. Když jsme se před časem viděli, zmocnil se mě zvláštní pocit, že na vás něco… není v pořádku.“

„Co tím chcete říct?“

„K tomu se hned dostanu. Můžete mi říct, kdo byla vaše matka?“

„Nějaká šlechtična ze severu, otec o ní nikdy nemluvil. Zemřela při porodu.“

„Neměl jste doma nějaký její portrét nebo něco, co by jí kdysi patřilo.“

Tanis zavrtěl hlavou.

„Takže nemůžete s jistotou říct, že byla člověk?“

„Co je to za otázku, samozřejmě, že byla člověk!“

Čaroděj se potutelně usmál. „Tím si právě nejsem tak jist…“

Tanis prudce vyskočil z křesla. „Co to má znamenat?!“

„Nemusíte se hned tvářit tak pohoršeně,“ odsekl mág kousavě. „Nebyl byste první ani poslední, kdo v sobě má elfskou krev.“

Tanis se konsternovaně posadil zpět do křesla. „Ale to není možné, můj otec…“

„Pohrdá námi, ano. Ale nikdo neví proč… Pokud dovolíte, rád bych si svou teorii ověřil. Potřeboval bych k tomu ale vaši spolupráci.“

Tanis přikývl na souhlas.

Čaroděj si nejprve prohlédl jeho oči, uši a zuby. Pak ho požádal, aby si svlékl tuniku, a detailně si prohlédl jeho záda a hruď. Tanis si připadal, jako by byl zboží, které někdo oceňuje, než se ho rozhodne prodat za nejvýhodnější cenu. Nakonec elf Tanisovi prohmatal obě ruce. Na dlouhou chvíli se zastavil u jizviček na jeho zápěstích. Obě přesně kopírovaly cestu žíly prosvítající modře pod kůží.

„Mám je už odmalička…“

„Nic jiného bych si ani nemyslel,“ podotkl elf vážně. „Potřeboval bych ještě trochu vaší krve a vlasů, abych mohl udělat několik experimentů. Ty by pak s konečnou platností potvrdily, nebo vyvrátily moje domněnky.“

Tanis se sice ušklíbl, ale nechal se říznout do dlaně. Elf mu zranění vzápětí vyléčil. Pak mu podal tenký nožík, s nímž si měl uříznout pramen vlasů.

V ten okamžik opět někdo zaklepal na dveře.

„Pane, je tu Siara.“

„Pusť ji dovnitř.“

Čaroděj sáhl pro něco do přihrádky ve stole. Mezitím vešla do pracovny elfská žena. Už od pohledu byla stará. Vzhledem k jejich dlouhověkosti měl Tanis pocit, že staří elfové jsou mýtus. Ale v ženině tváři byly patrné vrásky a vlasy měla zcela bílé. Kouzelník jí podal jakýsi váček a něco jí pošeptal.

Tanis si uřízl pramen svých světlých vlasů a opatrně ho i s nožem položil na stůl. V tu chvíli k němu elfka vzhlédla. Vytřeštila oči, několikrát zalapala po dechu a pak začala křičet. Hrůza v jejím hlase se nedala vylíčit.

„Démon!“

Čaroděj na Tanise nechápavě pohlédl a pak starou elfku opatrně posadil do křesla. Ta si polohlasně stále dokola něco opakovala a třásla se. Tanis na nic nečekal, rozloučil se a okamžitě z cechu mágů odešel.

Z událostí toho dne byl zcela zmatený. Nejenže nedokázal strávit skutečnost, že by mohl být míšencem, ale ještě mu nějaká stoletá babka udělá bezdůvodně hysterickou scénu a nazve ho démonem.

Ve svém pokoji se dlouho prohlížel v zrcadle. Zkoumal své uši – krásně kulaté. Vlasy měl slámově žluté, stejně jako jeho otec. Rysy tváře měl také stejné jako jeho otec – celkově mu byl překvapivě podobný…, možná až nepřirozeně podobný. Kromě očí. Ty byly mnohem více podobné… Iannovi. Musel si to přiznat. Jeho duhovky měly stejnou barvu chladné oceli jako ty Iannovy. A Iann byl míšenec temného elfa a člověka. Přece ale nemůže sebe soudit podle jednoho jediného příkladu, který měl zrovna kolem sebe. Čarodějova slova z něj dělala paranoidního hlupáka.

Arana se k němu opravdu připojila při večeři, jak slíbila, ale byl to Tanis, jehož myšlenky se ubíraly jiným směrem. Neměl ponětí, jak chutnalo jídlo, ani o čem Arana mluvila, pokud vůbec mluvila. Mohla klidně mlčet, vyšlo by to na stejno.

Další dva dny se Tanis věnoval svým povinnostem. Druhého dne večer ale před svým pokojem našel stát čaroděje.

„Potřebuji, abyste šel se mnou.“

„Nezlobte se, ale nemám zapotřebí nechat si udělat další scénu od jiné bláznivé ženštiny.“

„Máte pravdu, Siara je bláznivá. Vzhledem k tomu, co se jí kdysi přihodilo, se jí ale nikdo nemůže divit. Chodí si ke mně pro léky, jestli mi rozumíte…“ Tanis moc dobře rozuměl – elf jí tajně dával nějaké drogy, aby se cítila lépe. „Já tu dnes ale nejsem kvůli ní. Nebo alespoň ne jen kvůli ní. Je pravda, že Siara je nyní u mě v cechu – má jednu ze svých světlých chvilek a požádala mě, zda by si s vámi nemohla promluvit. Rád bych vám ale také sdělil výsledek svého bádání…“

„Nemůžete mi to říct tady?“

Kouzelník mu věnoval pohled, který jasně říkal, že mu poví všechno jen hezky na své půdě. Nedlouho nato tak Tanis opět stál na prahu cechovního domu.

Čaroděj ho zavedl do pracovny. V jednom z křesel seděla Siara. Tanis se bál, že zase začne vyvádět, ale elfka místo toho jen sklopila oči.

„To mi hodláte prozradit to velké tajemství před ní?“

Čaroděj přikývl. I když se to Tanisovi nelíbilo, nemohl s tím nic udělat.

Elf ukázal na misku na svém stole, v níž ležel pramínek tmavých vlasů. „Uhodnete, co to je?“

„Vlasy?“

„Ale čí?“

„Podle barvy bych hádal, že nějakého temného elfa.“

Kalien ho rychle vyvedl z omylu: „Jsou vaše.“

„To není možné!“

„Bylo mi jasné, že mi neuvěříte, a tak vám to dokážu.“ Elf vzal další tři malé misky. Do jedné z nich dal část vlasů, které si Tanis přede dvěma dny uřízl. Do druhé dal pramen svých vlasů. Pak přešel k Siaře a ta mu dovolila, aby si vzal i jednu její šedivou kadeř.

Vzal lahvičku se zvláštní zelenou tekutinou a nalil ji do první misky. Zasyčelo to a Tanisovy vlasy začaly pomalu ztrácet svou barvu. Během mrknutí oka se z nich staly vlasy černé jako uhel.

„Mohl jste to nějak obarvit!“ nařkl čaroděje. Ten bez zaváhání polil i svou kadeř. Nic se nestalo. Nakonec došlo i na elfčiny šediny. Opět žádná reakce.

„Na hlavu mi to ale lít nebudete,“ upozornil kouzelníka. „Věřím vám.“ Chvíli si vlasy prohlížel – ty jeho měly teď skoro stejnou barvu jako Kalienovy. „Co to ale znamená?“

Elf ho vyzval, aby se posadil do druhého křesla, vedle elfí stařeny.

„Každá živá bytost je tvořená jedinečnou matérií. Ta udává, kým jsme – zda jsme člověk nebo elf, zda máme hnědé nebo modré oči, zda máme plavé nebo černé vlasy… A vaše matérie… byla kdysi pozměněna.“

„Jak… jak je to možné?“

„Pravděpodobně za použití alchymie – ta dokáže přetvořit i živou hmotu. Vaše krev jasně poukazuje na zásahy…“

„Takže jsem míšenec, i když na to nevypadám?“

Čaroděj souhlasně přikývl. „Původní barva vašich vlasů je takřka černá. Váš původ by dozajista prozrazovaly vaše uši. Jedině očí se změna nedotkla – bylo tam nejspíš velké riziko, že byste oslepl. Těžko říct, jaké další části těla podlehly alchymistickým zákrokům…“

„Ale kdybych byl míšenec, musel bych přece ovládat magii! Já ale neumím kouzlit!“ Chytal se toho jako posledního stébla naděje.

Elf k němu přikročil, vyhrnul mu rukávy tuniky a ukázal na jizvy na zápěstích. „Víte, co udělal čaroděj-kovář vašemu příteli?“

Tanis přikývl.

„Vám to udělali také. Někdo zcela vědomě přeťal vaše energetické toky, takže nejste schopen se napojit na magii, a nikdy už toho schopen nebudete. Muselo k tomu dojít jen chvilku po narození, než si tělo na přítomnost této energie zvykne. Kdyby k tomu došlo později, šok ze ztráty magie by vás zabil…“

Tanis nevěřícně zíral na svoje ruce. To přece nemohla být pravda… Musí se mu to jen zdát!

„To není vše, že?“ zeptal se a zastyděl se za to, jak se mu třásl hlas.

Kouzelník zavrtěl hlavou. „Nepřemýšlel jste během těch dvou dnů, proč z vás Siara měla takovou hrůzu?“

„Protože je blázen?“

Čaroděj i elfka mu věnovali tvrdý pohled.

„Jste velice podobný svému otci… a Siara vás proto poznala.“

„Jak mohla ale znát…“

Jeho slova přerušil vzlyk. „Kdybych to věděla, nikdy… nikdy bych neodešla…, nenechala bych tě tam…“

Tanis se podíval na elfku. Slzy, které se jí řinuly po tváři, ho vyděsily.

„Siara byla porodní bába, která po dlouhé roky sloužila rodu Samers.“

„Ne, to ne! Co se mi to tady pokoušíte namluvit?!“ Teď už to nebyla nevíra, ale vztek, co Tanisem zmítalo. Celé samo o sobě to bylo přitažené za vlasy, ale tohle už příliš.

„Musíte si to vyslechnout!“ obořil se na něj elf, čímž ho donutil zase si sednout zpátky do křesla. „Siaro, drahá, pověz nám, co se tehdy přihodilo…“

Elfka popotáhla a zavrtěla hlavou. „Nemůžu.“

„Zvládla jsi to říct mně, musíš to říct i jemu… Jen se na něj podívej.“

Elfka otočila uslzenou tvář k Tanisovi. „Tak strašně mě to mrzí,“ zašeptala.

„Siara byla u porodu lady Samers. Legenda o ní je do značné míry pravdivá, ale zatajila některé důležité části…“

„Vzala jsem chlapečka,“ vložila se do toho elfka šeptem. Tanis se k ní musel naklonit, aby jí slyšel. „Vzala jsem ho, omyla a zabalila… Lady Samers se na něj chtěla podívat…“ Na okamžik se odmlčela a pohled upírala do prázdna. „Vzala jsem chlapečka a odnesla ho. Pryč. Zaklepala jsem na dveře… A on si ho vzal. Neptal se, prostě si ho vzal a ještě mi poděkoval…“ Pak se rozbrečela.

Tanis jí opatrně položil ruku na rameno. Stařena se na něj podívala. „Nepoznala jsem to! Jak jsem to mohla nepoznat?!“ zanaříkala.

„Co jste nepoznala Siaro?“

„Vrátila jsem se pro svou paní… Nemohla jsem ji tam nechat. Ale už tam byl… Démon.“

Erco, otec, došlo Tanisovi a v tu chvíli se mu srdce zastavilo, protože věděl, co chce elfka říct.

„Měl v náruči dítě… miminko… dalšího chlapečka… Jak jsem to mohla nepoznat?!“

Stařena se začala kolébat sem a tam. Čaroděj k ní přiklekl a začal ji utěšovat.

„Lady Samers byla už v tu chvíli mrtvá, opravdu zemřela při porodu, vykrvácela…,“ dodal ještě Kalien.

Tanis nebyl schopen slova. Musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby tu větu dokázal vyslovit nahlas, ale povedlo se mu to až na několikátý pokus. „Já mám někde bratra.“

„Přesnější řečeno, dvojče.“