Kapitola osmnáctá - Dávné umění

10.01.2015 15:07

Iann v noci nemohl spát. Neustále se převracel a upíral oči do temnoty stanu, lehce prosvětlené jen řeřavými uhlíky v jednom z košů.

„Na co myslíš?“ Nefe se k němu přitulila a pomalu mu přejížděla prsty po hrudi.

„Když Risch mluvil o svém pocitu z ruin Samerského hradu, vyvolalo to i ve mně zvláštní ozvěny. A ještě ke všemu ten Tanisův příběh…“

„Co tím chceš říct?“

„Nevím, jak přesně to vyjádřit,“ přiznal. „Ze Samerského hradu vždycky šel strach. A ne jen proto, že byl vypálený skoro do základů. Dýchalo z něj něco, co se nedá přesně popsat. Byl to chlad, který se člověku zakusoval až do morku kostí. Vždycky jsem věděl, že se tam muselo stát něco příšerného. A teď konečně vím co.“

„Nevěděla jsem, že jsi vyrůstal poblíž.“

„Hadumova vesnice se jmenovala přímo Samer, žil jsem víceméně v podhradí těch ruin…“

Nefe se napjala. Opřela se o loket a podívala se mu do tváře. V narudlém světle uhlíků viděla, jak se mu třpytí oči.

Iann jí pohled opětoval a pak zašeptal: „K Hadumovi mě přinesla jedna stará elfka tu noc, kdy byl Samerský hrad vypálen…“

„Bohové…“

Iann ji objal. „Nikomu to, prosím, neříkej. Ještě ne…“

Nefe rychle vstřebala šok z toho, co se právě dozvěděla. „Jistě, že nic neřeknu. Navíc to není jisté, může to být náhoda.“ Sama tomu ale nevěřila. Ihned si vzpomněla na všechny okamžiky, kdy se v duchu podivovala nad tím, jak si jsou s Tanisem podobní. Výška, povahy, návyky… Když nad tím přemýšlela, měli i podobný hlas. A měli úplně stejné oči!

„Dojdu za Rischem a zeptám se ho na Jadwelův deník. Mohlo by tam být něco o různých alchymistických praktikách, díky kterými bychom si mohli ověřit, zda je to pravda…“

„Děkuji,“ zašeptal jí do vlasů. Až v tu chvíli si Nefe uvědomila, jak se Iann třese, a objala ho ještě pevněji.

 

***

 

Risch byl zaneprázdněn přípravami na výrobu nože podle Jadwelova návodu. Bernmunaliho rukopis byl již dávno přeložený. Rafel udělal v postupu několik drobných úprav, čímž se výroba Dračího ohně stala ještě účinnější. Risch to obdivoval, ale nahlas to neřekl – ještě by to staříkovi stouplo do hlavy.

Starý alchymista si s Gulkem rozuměl opravdu dobře – společná práce jim šla od ruky. Risch se staral především o magické aspekty přípravy. Kvůli velkému žáru ale bude při samotném procesu nutná ještě přítomnost dalších čarodějů, aby zajistili nezbytnou magickou ochranu – o popáleniny nikdo nestál. Jemu samotnému to poskytlo jakousi formu cvičení. Síly se mu rychle navracely. Dokonce měl občas pocit, že překypuje energií víc než kdy dřív. Zkusmo si tak občas troufl na kousek, na který by jindy neměl odvahu. Během několika málo týdnů posunul své vlastní hranice za úroveň, o níž si myslel, že je pro něj ta nejvyšší. Jeho pokroky ho samotného udivovaly…

„Dorazila další várka!“ zakřičel Rafel. Risch mu vyšel v ústrety a společně přesunuli dvě bedny s potřebným vybavením do provizorně postavené kovárny. O ni se staral Gulk a během krátkého času sehnal vše potřebné k tomu, aby měli k výrobě vhodné prostory.

Když šel k vozu ještě pro nějaké poslední drobnosti, narazil na Nefe.

„Neboj, nezapomněl jsem na tebe!“ zavolal na ni, hned jak ji uviděl. „Jen mi dej ještě chvilku.“ Uklidil poslední nádoby, které elfové přivezli, a pak vzal deník.

„Opravdu to nebude vadit?“

„Ne, nebude. Všechno potřebné pro výrobu nože jsme si už opsali a zbytek nám v tuhle chvíli už k ničemu není.“

„Děkuji.“

„A k čemu ho vlastně potřebuješ? Pokud se tedy smím zeptat?“

„Připadám si tady trochu navíc, tak jsem se rozhodla prozkoumat ten Tanisův příběh. Říkala jsem si, že bych v tom deníku mohla třeba najít něco ohledně alchymistických zákroků s matérií, o kterých nám vyprávěl. Třeba tak na něco přijdu… Anebo taky ne,“ dodala s úsměvem.

„Myslím, že tam o něčem podobném byla zmínka někde ke konci. Za pokus rozhodně nic nedáš. Přeji tedy šťastní bádání.“

Nefe mu ještě jednou poděkovala a rozloučila se s ním. Risch se pak odešel věnovat zase své práci. Už tu bylo skoro všechno potřebné…

 

Deset dní poté, co Risch odevzdal Araně seznam všeho, co bude potřebovat, bylo vše konečně na svém místě. Maličká kovárna stála v dostatečné vzdálenosti od tábora, aby nikoho jejich práce neohrožovala. Bylo tu přistaveno i několik stolů s fiólami plnými pestrobarevných prášků a tekutin. Na tom Risch pracoval většinu svého volného času – některé byly pro něj, jiné pro Rafela. Stály od sebe pečlivě oddělené a označené, aby nedošlo k jejich záměně. Gulk měl přichystanou celou řadu forem na jednotlivé vrstvy nože, které bude třeba zhotovit. A nedaleko velkého kotle nad otevřeným ohništěm stála připravená bedna sopečného skla. Navrchu se skvělo několik diamantů – podle Jadwela byly tajnou přísadou.

Nastal čas. Rafel s Gulkem na sebe kývli a začali rozdělávat oheň. Když byl dostatečně rozdmýchaný, vyklopili do kotle várku skla a drahých kamenů. V tu chvíli přišla řada na čaroděje. Pustili se do zaklínání. Těch několik přihlížejících v ten okamžik raději ustoupilo ještě o několik kroků dozadu. Po dlouhé diskuzi se nakonec Risch s elfy dohodl, že udělají jakousi bariéru přímo kolem ohniště, aby udrželi žár uvnitř. Bude to snazší než zaštiťovat každého jednotlivce. Námaha při kontrole teploty, aby nedošlo například i k popálení plic, by byla neúměrná. Jediný, komu byla podobná ochrana poskytnuta, byl Rafel – musí s ohněm pracovat.

Když elfové dokončili bariéru, kývli na alchymistu, který se dal do práce. S rozmyslem bral drobné lahvičky a jejich pečlivě odměřený obsah přihazoval do ohně. Čas od času se podíval, co se dělá směs v kotli. Plameny měnily postupně barvu podle toho, co v nich zrovna přistálo. Čas od času Rafel nahlédl do poznámek, aby se ujistil o dalším postupu. Chvílemi jen postával a čekal, než nadejde vhodný okamžik pro další krok.

Paleta barev přihlížející uchvátila. Řadu z nich ještě nikdy neviděli. V jednu chvíli se zdálo, že je plamen dokonce vícebarevný – duhový. Alchymistovi i přes práci kouzelníků stékaly po obličeji potůčky potu. I sami čarodějové se potili, i když u nich to způsobovala spíše samotná námaha.

„Už to bude!“ zakřičel Rafel. Do popředí vstoupilo několik dalších mágů a přidali se k práci svých druhů. Když byla bariéra zpevněná, Rafel přihodil do plamenů hrst žlutého prášku.

K nebi vystřelil sloup purpurových plamenů. Přihlížející zalapali po dechu – žár se donesl až k nim. Oheň po chvíli začal klesat a spolu s tím se měnila i jeho barva. Přes odstíny rudé a žluté se pomalu dostávala k bílé a po poslední přísadě se ustálila na modré.

„Teď musíme čekat…“

Ale ani čekání většinu přihlížejících neodradilo.

 

Konečně Rafel nahlédl do kotle a přikývl. Teď přišla řada na Rischův díl práce. Rafel s Gulkem opatrně nalili část rozžhavené, bublající směsi do jedné z připravených forem.

Risch nad formou začal spřádat magické vzory. Pod neviditelnými doteky jeho prstů se směs čistila, nečistoty vyplouvaly na povrch, kde je Gulk odstraňoval, aby nesnižovaly kvalitu nože. Spolu s tím se měnila i barva – stávala se více čirou.

Když s tímhle Risch skončil, začal pracovat na další magické části. Tahal za vlákna energie a splétal z nich symboly, které otiskoval do prvního polotovaru. S každým symbolem sáhl po jedné lahvičce a trochu jejího obsahu do směsi přisypal. Obrazce, které vytvořil, se tak barvily podle jeho přání.

Když byl hotov, formu si vzal Gulk a přemístil ji do mělkého žlabu s další alchymistickou substancí. Musel si počínat nanejvýš opatrně – forma se musela pomalu chladit, ale zároveň se tekutina nesměla dotknout samotného diamantového skla.

Risch se zhluboka nadechl „Můžeme jít na další.“

 

Vyrobili celkem sedm tenkých vrstev pro nůž, který měl být schopen rozpoltit duši. Každá z nich na sobě měla jiné magické vzory. Když byly dostatečně studené, Gulk rozbil jejich formy a opatrně je naskládal na sebe. Barvy obsažené ve skle vytvářely společně nádherný, pestrý obraz.

Gulk vzal malou stříbrnou jehlici a přiložil ji do míst, kde bude střenka. Krátce se pomodlil ke svým bohům a pak do jehlice jemně udeřil malým kladívkem. Ozvalo se nepříjemné zaskřípění, jak očarované stříbro projelo sklem. Nůž ale vydržel. Čaroděj-kovář si zhluboka oddechl.

Dračí plamen už skomíral, ale Rafel ho znovu rozdmýchal. Gulk do plamenů na chvíli položil základ nože. Jednotlivé vrstvy se začaly pomalu opět tavit a nakonec spolu částečně prolnuly – to byla chvíle, kdy bylo sklo třeba opět vytáhnout.

Výroba zabrala několik hodin. Nad kraj se dávno snesla tma a na nebi svítily hvězdy, když Gulk vzal nůž a ponořil ho do lázně, kterou připravil Risch. Zasyčelo to a do okolí se vznesla pára.

Když nůž opět vyndal, chladně se leskl a odrážel světlo hvězd. Položil ho na jeden ze stolů. Přihlížející přišli blíž.

„To je nádhera,“ vydechla Nefe. Ostatní s ní souhlasili.

Nůž se skvěl všemi možným barvami a jeho jednotlivé vrstvy, které nebyly na první pohled patrné, lámaly světlo.

„Tohle, vážení, je dílo čiré magie…“