Kapitola osmá - Já ne

Iann se ráno probudil do zcela ztichlého a prázdného domu. Na stole měl snídani a lístek s dopisem od Nefe.   

 

Ianne,

přichystala jsem Ti snídani a nějaké věci, které by se Ti snad mohly hodit při tvém putování po světě. Myslím, že je na čase, abys odešel. Prosím, odejdi! A to co nejdříve! Je to v tvém vlastním zájmu.

Mohlo by Tě zajímat, že do Včelné včera přijel nějaký cizinec. Je to válečník na černém hřebci. Myslím, že se jmenuje Tanis.

Sbohem!
Nefe

 

Iann pohlédl na hromádku věcí na židli. Bylo tam nějaké oblečení, chléb, sýr, suchary, dvě jablka a měch s vodou. U toho byla připravena stará brašna.

Iann se v rychlosti nasnídal, zabalil si věci a odešel.

Cestou se na chvíli ještě zastavil u jezera. Zamyslel se, ohlédl se zpět směrem, kterým ležel Nefenin srub a pak zmizel v houští, následován Ňufkou.

 

 

Když Nefe dorazila v poledne domů, nenašla ani stopy po Ňufkovi nebo Iannovi. Na stole našla jen vzkaz na rubu svého dopisu.

 

Děkuji za vše, co jsi pro mě udělala.

Doufám, že mi odpustíš, že jsem

k tobě choval hrubě. 

Iann

Dům jí najednou přišel neútulný. Neslyšela Ňufkovo štěkání ani zvuky, které by naznačovaly, že v domě je kromě ní ještě jiný živý tvor. Chyběla jí i Iannova přítomnost. Za těch pár dní, co ho ošetřovala, si na něj zvykla. Ale ze všeho nejvíc jí tu chyběl otec. Při vzpomínce na něj se jí oči opět zalily slzami.

Nemohla do sebe dostat ani sousto, a tak se rozhodla, že půjde k Laile pro nové bylinky na sušení.

 

Cesta do města ale nebyla klidná. Potkala dřevorubce, který pracoval s jejím otcem. Když ji uviděl, plivl před ní a bez jediného slova zašel i se svým koněm do lesa.

Ve městě ji nikdo nepozdravil, ani na ni nepohlédl. Nefe vešla k Laile do krámku.

„Ahoj,“ pozdravila.

„Panebože, Nefe! Co tu děláš?!“ rozkřikla se na ni hned, jak ji uviděla mezi dveřmi.

„Co se děje? Vypadáš, jako bys viděla přízrak.“

„Taky že skoro jo. Co tu pohledáváš?“

„Jdu si pro nějaké věci, jako obvykle.“ Na tuto odpověď jí Laila začala spěšně balit nějaké sáčky.

„Ty nic nevíš, viď?“ zeptala se při tom.

„Co bych měla vědět?“

„Killen… Včera večer se v opilosti ze zoufalství… oběsil. Na stole ležel vzkaz, že jeho srdce tvé věčné odmítání už nevydrželo, a tak své nekonečné trápení raději ukončil. Mluvil tam taky o tom, že viděl tvého milence. Lidé zuří! Zrovna teď rokují o tom, co s tebou udělají, ale myslím, že to nebude nic dobrého!“ Nefe zůstala stát jako opařená. Věděla, že jí vesničané nikdy neměli rádi, mysleli si, že je čarodějnice, proklínali její nezvykle krásnou matku i ji. Ale jejího otce si vážili. A jejích dovedností také… Co se tak strašně pokazilo?

„Vypadá to, že do toho zatáhli lidé i toho Tanise. Měla bys okamžitě utéct!“

„Ale co ty?“

„O mě se neboj!“

Laila jí dala do ruky pár balíčků a vedla ji zadním vchodem ven z domu.

„Už se neuvidíme, že?“ vzlykla Nefe.

„Nejspíš ne,“ usmála se Laila smutně. „Ale teď běž, ať jsi co nejdřív pryč! Určitě za tebou někoho pošlou! A pamatuj si jedno: ať se stane cokoli, ať se ti kdokoli pokusí něco namluvit, nikdy se nevracej! Rozumíš?“

Nefe na ni nechápavě pohlédla.

„Rozumíš?! Nikdy!“ zdůraznila Laila svoje varování.

„Rozumím,“ kývla Nefe.

„Sbohem,“ rozloučily se tiše. Pak se ještě objaly a Laila za Nefe opatrně zavřela. Někdo vešel do krámku. Laila se přinutila k úsměvu a šla se podívat, kdo to přišel.

„Dobrý den, co to bude?“

***

Nefe utíkala, sotva dechu popadala. Ve srubu sbalila ty nejnutnější věci a běžela směrem k jezeru. Měla s sebou jídlo, bylinky, obvazy, vodu, křesadlo a lehkou přikrývku. V tu chvíli zalitovala, že Iannovi dala všechno pánské oblečení.

U brodu přes Tanju jí blesklo hlavou, že možná v otcově truhle zbyly ještě nějaké kalhoty. Jistě, jedny tam jsou! Schovala tedy kožený vak s věcmi do křoví a rozběhla se zpět ke srubu.

 

Když tam doběhla, jediné co viděla, byla Tanisova záda, když seděl na hřbetě svého koně a kochal se plameny, které šlehaly z jejího domu.

Neudržela se a vykřikla. Tanis se obrátil, a jakmile ji spatřil, popohnal koně. Nefe se dala na útěk.

Utíkala houštinou a do obličeje ji šlehaly větvičky. Po chvíli se jí zdálo, že už za sebou neslyší dusot kopyt, a tak zamířila zpátky k brodu.

Když se skláněla ke svým věcem, někdo ji chytil za vlasy a prudce jí zvrátil hlavu dozadu. Sice neviděla, kdo ji drží, přesto jí to bylo okamžitě jasné. Pokusila se ze sevření vymanit, ale její vlasy byly příliš dlouhé a Tanisův stisk příliš silný. Výsledkem bylo jen bolestné syknutí.

„Co ode mě chceš?“

„No, to je správná otázka,“ souhlasil Tanis a otočil Nefe tváří k sobě. „Co ti vlastně chci? Zamysli se. Proč myslíš, že po tobě každý muž prahne a tvé hojivé lektvary jsou tak účinné? Myslíš, že by ta tvá přítelkyně dokázala vyrobit tak dobrou hojivou mast? Killen se z tebe dokonce zbláznil a oběsil se. Myslíš, že by něco takového dokázal obyčejný člověk?!“

Nefe chvíli přemýšlela, o čem to Tanis vlastně mluví.

„Nejsi člověk! Jsi zrůda! Cítím to z tebe na dálku!“ zasyčel jí do ucha.

„Co ode mě chceš!“ zeptala se znovu. Byla k smrti vyděšená.

„Zabíjím takové, jako jsi ty. Je, jejich rodiny a přátele. Všechny nelidi, víš? Je to smutné poslání, vidět tolik nechutných hříček přírody! A ta tvoje kamarádka… Potká ji stejný osud jako tebe. Ve vesnici se staví pěkná šibenice.“

„Ne!“ Nefe se Tanisovi vytrhla a začala utíkat směrem ke Včelné. Tanis ji po pár krocích ale opět chytil a zašeptal jí do ucha: „Ale než tě zabiju, ještě mi s něčím pomůžeš.“

„S ničím ti pomáhat nebudu!“

„Věřím, že dobrovolně ne, ale stejně mi nakonec pomůžeš. Počkáš tu se mnou na Ianna.“

„Proč by měl přijít?“

„Už je takový, nemůže si pomoct… Ale trochu tomu pomůžu…“ zašeptal. Nefe ucítila na paži chlad a vzápětí se jí do těla zakouslo ostří. Tanis jí řízl do paže. Byl to jen povrchový šrám, přesto nepříjemně pálil. Nefe se roztřásla.

„Měl bych ti říct jednu krutou skutečnost. Nešel jsem po tobě. Celou tu dobu jsem šel jenom po Iannovi. Ale tím, že šel do Včelné a zrovna k tobě, zpečetil osud mnoha lidí.“

„Nebýt jeho, nevěděl jsem o tom, že je tenhle kraj plný zrůd a nemusel bych sem poslat vojáky. Nebýt jeho pošetilosti, nemusel bych ti teď ublížit, Killen by se neoběsil a celá vesnice by tě nenáviděla jen stejnou měrou jako doposud. A Lailu by nemuseli oběsit. A víš, co je na tom nejsmutnější? Iann znal tvého otce, takže věděl, že má dceru nelidského původu. Moc dobře věděl, že by tím mohl ohrozit jeho i tvůj život. A je dobře, že to má Laoci už za sebou. Byl na seznamu zrádců a nestihl by ho pěkný osud – jednou pomohl Iannovi. Ale ty nevíš, co sis nasadila do domu, viď? On není člověk!“

„Já vím. Viděla jsem jeho oči!“

„Víš, že není člověk, to je hezké. Ale víš přesně, co je zač?“ začal Tanis dorážet se škodolibým potěšením v hlase.

„Tanisi, to by stačilo!“ ozvalo se z druhého břehu Tanji. „Už víc říkat nemusíš. Je to mezi námi dvěma, tak jí do toho netahej.“

„Ianne, vždy tak čestný a oddaný!“ usmál se Tanis jízlivě a pomalu přešel k brodu. Nefe tlačil před sebou jako štít.

Když došli k Tanje, Tanis ji pustil a postrčil  ji do vody. Nefe si přišlápla lem sukně, takže upadla a celá se zmáčela.

„Tak to, Ianne, vyřídíme jednou pro vždy, co ty na to?“

„Taky bych to chtěl mít z krku.“ A s těmito slovy pomalu a opatrně přešel k Tanisovi na druhý břeh.

„Nemáš žádné zbraně,“ podotkl Tanis. „Tak to bude o to jednodušší.“

„Ty víš, že mám dost nebezpečných zbraní,“ odsekl Iann.

„Ale vsadím se s tebou, o co chceš, že je nepoužiješ.“ Ještě než dořekl větu, vrhl se na Ianna. Ten však uskočil stranou a rána pěstí ho neškodně minula. Tanis vytáhl nůž a zaútočil znovu – opět bezúspěšně. Na potřetí se výpad povedl a Tanis nepatrně zranil Ianna na paži. Ani jeden si toho pořádně nevšiml.

Iann srazil Tanise na zem a chvíli se váleli v kamení přetahujíce se o Tanisův nůž. Vypadalo to, že Iann už slábne a Tanis ho na chvíli přemohl. Oba těžce oddechovali a Tanis znovu napřahoval ruku s nožem k výpadu.

„Už nemůžeš?“ zeptal se posměšně

„Ne!“ vykřikla Nefe a brodila se vodou k nim.

„Nech toho, Nefe, on mě stejně nezabije,“ řekl Iann sebejistě. Nefe se zastavila.

„Nebuď si tak jist.“ zavrčel Tanis.

„Už dlouho mě pronásleduješ, takže pochybuju, že mě jen tak zabiješ. Chceš si to vychutnat…“

„Výjimečně máš pravdu. Nejdřív ale zkusím, jestli jsi i takhle nezranitelný.“ A s úšklebkem Tanis zabodl nůž do Iannovy paže. Iann zatnul zuby a nevydal ani hlásku.

Tanis vztekle zabodl nůž hlouběji a pootočil s ním v ráně. To už Iann nevydržel a vykřikl. Tanis nůž vytáhl a postěžoval si: „S tebou není žádná zábava.“ A sekl Ianna přes tvář.

„Myslíš?“ zeptal se Iann jízlivě a shodil ho ze sebe. Než se Tanis stačil vzpamatovat, ponořil mu Iann hlavu pod vodu. Tanis jen tak chvíli máchal rukama kolem sebe, ale pak uštědřil Iannovi pořádnou ránu loktem do žeber.

Oba se namáhavě zvedli a hleděli na sebe.

„Chtěl jsem to vyřešit férově,“ posteskl si na oko Tanis. „Víš, Ianne, to že nesnáším magii, neznamená, že si ji taky čas od času nevezmu na pomoc,“ řekl Tanis zadumaně a odněkud vytáhl malou lahvičku, v níž byl stříbřitě se lesknoucí obsah.

Iann udělal krok vzad.

„Copak Ianne, snad nemáš strach?“

„Nemám. A už mě nebaví před tebou pořád utíkat. Tak už to skonči. Víš, ona smrt nemusí být vždycky tak strašná, někdy může být i vysvobozením.“ Iann spoléhal na Tanisovu povahu válečníka, který nemá rád, když mu někdo něco usnadňuje. Doufal, že se na něj Tanis opět vrhne a budou dál bojovat až do vyčerpání sil jednoho z nich.

Ale Tanis ho tentokrát překvapil. Lahvička se zaleskla ve slunečních paprscích.

Iann s hrůzou sledoval, jak k němu letí, a nebyl schopen udělat jakýkoli pohyb.

Pak se ale stalo něco podivného. Několik stop od Ianna se lahvička ve vzduchu roztříštila a neviditelná síla odhodila Tanise stranou. Odhodilo ho to velice příhodně, neboť se udeřil hlavou o kámen a zůstal nehybně ležet.

„Idiote!“ ulevil si Iann. „Když s magií neumíš zacházet, tak ji nepoužívej!“ dodal výsměšně a pak pohlédl na nebe. Pomalu se zatahovalo a vypadalo to na déšť.

„Měli bychom už jít,“ poznamenal k Nefe. Ta se nyní brodila říčkou zpět na břeh blíže ke Včelné.

„Kam jdeš? Musíme na druhou stranu!“

„Chci za Lailou, musím jí pomoct!“

„Nemůžeš! Tanis měl pravdu!“

„Tomu nevěřím.“

„Nefe, poslouchej mě! Laile už nepomůžeš!“

„Ne, to není pravda!“ křičela Nefe.

„Nefe…“ Iann se jí pokusil obejmout, ale bránila se tomu.

„To není možné,“ vzlykala. Pokoušela se jít dál, ale přes slzy neviděla, takže po několika krocích upadla a zůstala sedět v mělké vodě.

„Nefe, prosím pojď, než přijde někdo další.“

„NE!“ Nefenin bolestný výkřik se nesl vzduchem a hned po něm nebe pročísl blesk a spustil se liják.

Nefe i přesto dál seděla nehnutě ve vodě a otřásala se vzlyky. Iann nevěděl co dělat. Jediné co ho napadlo, byl pokus znovu ji obejmout, a tak to udělal.

Tentokrát se tomu už nebránila. Sedl si k ní, opřel si její hlavu o rameno a opatrně ji hladil po vlasech.

„To bude dobré, neboj,“ konejšil ji u toho. Po chvíli Nefeniny vzlyky utichly a Iannovi došlo, že usnula. Pomalu ji postavil na nohy, ale Nefe mu sklouzla zpět do náruče – jeho odhad byl mylný – vyčerpáním omdlela.

„Sakra,“ zaklel potichu. „Kam s ní v tomhle lijáku?“

Vzal ji opatrně do náruče a vyhledal nějaké sušší místo.

 

Najít suché místo byl nadlidský úkol.  Nakonec se to ale Iannovi podařilo. Našel vhodné místo pod mohutným bukem s rozložitou korunou, přes kterou jen sem tam propadla dešťová kapka.

Iann Nefe opatrně položil na zem a došel jí pro věci, ukryté u Tanji.

Když se vrátil, Nefe byla vzhůru a třásla se zimou.

„Je mi zima,“ zadrkotala.

„Není divu, seš celá promočená. Běž pro nějaké dřevo, já zatím rozdělám oheň z toho, co tu je a pak ti přijdu na pomoc.“

„Dobře,“ souhlasila Nefe a na nejistých nohou se zvedla k odchodu.

 

Nefe se vrátila asi po deseti minutách s náručí větví.

„Perfektní! Spousta jich je březových.“

„Ano, snažila jsem se,“ usmála se Nefe.

„Prostě miluju listnatý lesy,“ zaradoval se Iann. „A víš proč?“

„Ne, to nevím,“ zavrtěla Nefe hlavou.

„Vždy se najde nějaká ta bříza nebo souška na rozdělání ohně. A vždycky se objeví nějakej buk samotář, pod kterým neprší.“ Jako na zavolanou jeden z velkých listů už nápor vody neudržel a na Ianna dopadla sprška ledové vody.

„Fuj!“ oklepal se. Nefe se neudržela a zasmála se. Její zvonivý smích se rozléhal po okolí. Iann rychle zapátral v paměti a uvědomil si, že je to poprvé, co slyšel Nefe takhle se smát.

„Tak dojdi ještě pro něco, já udělám druhý pokus o rozdělání ohně. A nesměj se mi.“ Dodal nakonec s úsměvem.

 

Tentokrát se Iannovi podařilo rozdělat oheň dřív, než se Nefe vrátila. Začal něco vařit.

„Tady něco je,“ prohlásila Nefe a sesypala na zem hromadu větví. „Pro další běž ale sám.“

„Samozřejmě. Ale nejdřív vypij tohle,“ řekl podávaje jí dřevěnou misku.

„Co to je?“

„Lektvar na spaní, který jsem ti už jednou dával.“

„Po pravdě jsem teď tak unavená, že bych snad ani žádný nápoj na spaní nepotřebovala.“

„Tenhle ti mimo jiné dodá sílu, a tu teď potřebuješ,“ namítl Iann. „Počkej ale až to vystydne a něco ještě pojez – není dobré pít to na lačný žaludek.“ S těmito slovy odešel do nacházející tmy.

 

Když se vrátil a přiložil na oheň, Nefe už dávno spala a prázdná miska ležela vedle ní. Ani se nepřevlékla.

Přece ji nemůžu nechat v těch mokrých šatech, dostane akorát zápal plic…

Opatrně rozepnul Nefe mokré šaty a sundal je z ní. Lektvar už účinkoval, takže se Nefe neprobudila.

Když spatřil její takřka nahé tělo, začaly se mu hlavou honit samé zajímavé myšlenky. Opatrně přejel rukou po jejím boku. Při pocitu, jaký to v něm vyvolalo, se zachvěl. Uklidni se, uklidni se! Říkal si v duchu – jeho reakce ho znepokojovala. Nefe byla opravdu krásná a on byl dlouho sám. Příliš dlouho…

Chvíli jen pozoroval tančící stíny plamenů na jejím těle a přemýšlel o jejích plavých vlasech rozprostřených na zemi a rudých rtech, které by v tuto chvíli tak rád políbil. Sklonil tvář k její šíji a vdechl vůni jejích vlasů. Reakce jeho těla byla okamžitá. Jemně přejel rty po jejím krku – její kůže byla tak hebká!

Nefe se neklidně zavrtěla. Mohl bych…, mohl… Mysl mu zaplnily vzpomínky na to, co se stalo naposled, kdy se k nějaké dívce přiblížil.

Zabalil Nefe do deky. Celou noc nespal a držel hlídku. Při tom mu oči neustále bloudily k Nefe.

„Víla, víla, víla!“ Tím, že si to stále opakoval, se uklidňoval celou noc.

***

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala se Nefe hned jak otevřela oči.

„Jen jednu noc, tentokrát jsem lektvar udělal slabší.“

„Děkuju,“ odpověděla. Pak si uvědomila, že pod dekou leží skoro nahá. Přitiskla si deku blíže k tělu a podívala se na Ianna vytřeštěnýma očima.

„Nemohl jsem tě nechat spát v těch mokrých šatech,“ bránil se.

„Nestalo se nic, že ne?“ vyděsila se.

„Jen jsem z tebe sundal mokré šaty, přísahám,“ ušklíbl se při vzpomínce na své včerejší úvahy.

***

S Nefe putovali asi pět dní, než konečně vyšli z lesa, který obklopoval Včelnou a U Dřevěného mostu. Mezitím museli překročit Tanju na několika místech její delty.

„Nefe, byla jsi někdy jinde než ve Včelné?“

„Ne, nikdy jsem nepřekročila hranice Mosteckého lesa.“

„V tom případě ti dám jednu radu – drž se u mě a s nikým nemluv.“

Nefe proti tomu nic nenamítala. Za těch pár dní, co byli společně na cestách se Nefe naučila na nic se Ianna neptat. Jednak nebyl zrovna sdílný a navíc věděl, co dělá.

Další den začali potkávat vozy tažené koňmi na prašné cestě.

„Být tebou, tak si dnešní večer dávám pozor na záda.“

„Proč?“ zeptala se Nefe nechápavě.

„Půjdeme ke Zlatnému tou nejkratší cestou – přes Lapkovskou alej. A věř mi, že ten název mluví za vše.“

 

To Nefe zjistila velice brzy. Ze začátku šla Lapkovská alej projít bez větších obtíží, ale zhruba uprostřed cesty, kdy jste dopředu ani dozadu neviděli nic než husté stromy, by Nefe odpřísáhla, že ve křoví zahlédla postavu. Strach, který se jí náhle zmocnil, byl zcela oprávněný.

Po pár minutách vyskočila z křoví osmičlenná banda lapků ozbrojená loveckými tesáky.

„Heleďme se co to tu máme?“ nadhodil jeden.

„Čerstvý maso,“ zaskřehotal se smíchem další.

„No jo, slečinka je moc pěkná, to se musí nechat.“

„Sáhněte na ni a zlámu vám ruce i nohy. Běžte, odkud jste přišli, nebo zle skončíte,“ řekl Iann s ledovým klidem.

„Pán by chtěl vyhrožovat? No to snad ne!“

„To není výhružka, ale fakt. Nezačínej si s někým, koho nemůžeš zvládnout.“

„Teď toho mám právě tak akorát dost,“ vykřikl zloděj a vrhl se na Ianna.

Iann jen udělal zvláštní pohyb rukou a muž odletěl daleko do houští.

„Teď!“ ozval se sborově křik lapků běžících na Ianna. Iann si s nimi však hladce poradil.

„Ahoj, krásko,“ zašvitořil jeden z lapků, pravděpodobně šéf bandy. „Nehceš si trochu užít?“

„S tebou tedy ne!“ odsekla Nefe. V tu chvíli jí nenapadlo nic jiného, než kopnout muže do rozkroku. Lapka se okamžitě zkroutil, v očích bolestivý výraz. Nefe sebrala rozum do hrsti a utekla. Lapka se ale rychle vzpamatoval a hnal se za ní.

Nefe v rychlosti seběhla z cesty do lesa. Po několika krocích ji potkalo štěstí – u těla nějaké jejich předchozí oběti našla luk. Popadla zbraň i toulec s šípy a vyběhla opět na cestu. Při pohledu na bitku kolem se musela zamyslet nad tím, proč je Iann nevyřídí jako toho prvního. Její úvahy přerušil šelest listů oznamující návštěvu.

„Tak co, kočičko, nezměnila si eště názor?“

„Ne.“ Na důkaz svých slov založila šíp do tětivy a namířila na zloděje.

„Hele, děvče polož to, nebo si eště ublížíš,“ uchechtl se.

„Mluv sám za sebe, staříku,“ odvětila a napnula tětivu.

„No…“ zarazil se, „luk je to silnej a natáhla jsi ho dost a ani se ti ruka nechvěje. Asi sem‘ se splet no. Ale tím líp, můj návrh pořád platí.“

Nefe neměla ani pomyšlení se s ním dál hádat. Koutkem oka totiž zahlédla, jak se jeden z lapků plíží zezadu k Iannovi, který o něm zřejmě neměl ani tušení. Okamžitě se na něj obrátila a ještě více napnula tětivu.

Zvuk svištícího šípu se nesl vzduchem jen do té doby, než se zabodl lapkovi do zad. Ten pustil nůž a jen se neškodně svezl po Iannových zádech.

Iann se otočil a když za sebou uviděl mrtvolu a vyděšenou Nefe s lukem, zatvářil se uznale.

„Tak to mi zaplatíte!“ vykřikl šéf bandy a zmizel v lese.

„To bychom měli. Pojďme se někam utábořit.“

***

Začala už padat tma, když Iann v suchu a v bezpečí rozdělal oheň a začal opékat párek ušáků. Pozoroval při tom Nefe, která se tvářila jako hromádka neštěstí. Snažila se sice většinou tvářit statečně, ale Iann poznal, že ji něco trápí. Nemusel si ani moc domýšlet, co by to tak asi mohlo být. Sám si ten pocit, když zabil prvního člověka, moc dobře nevybavoval, časem se vůči tomu obrnil notnou dávkou apatie, ale přesto dokázal pochopit, jak se teď Nefe cítí a snažil se jí vyhovět a povídal si s ní i o naprostých hloupostech.

„Překvapilo mě, jak dobře zacházíš s lukem,“ nadhodil, když už se ticho protahovalo.

„Naučil mě to otec. Byl dobrý lukostřelec.“

„Ano, to byl,“ souhlasil Iann.

„Ianne, dovolíš mi pár otázek?“ zeptala se nesměle Nefe. Iann na chvíli zaváhal.

„Jo, ale neslibuju, že na všechny budu moct odpovědět.“

„O čem jste mluvili s mým otcem?“

„Já a tvůj otec jsme se znali už dřív. Chtěl po mně, abych se o tebe postaral, protože věděl, co přijde.“

„Jak to mohl vědět?“ podivila se Nefe.

„Někdo na to holt má čuch.“

„A odkud jste se znali?“

„Tak to je na dlouho.“

„Tady máme spoustu času,“ odvětila suše.

Iann si povzdychl. „Jak sis určitě už všimla, nejsem člověk. Jsem míšenec mezi člověkem a elfem – jsem půlelf. A ke všemu jsem v několika směrech dost zvláštní. Takový jako jsem já Temný vládce Erco a jeho syn Tanis zabíjejí. Najímají si i mnoho lidí, aby jim pomáhali. Tvůj otec na tom byl jednoho času dost zle, a tak se dal k žoldákům. Potkal mě, ale byl jsem tenkrát sotva patnáctiletý chlapec, takže mě nechal žít, dokonce se o mě nějaký čas i staral. Když už to bylo moc riskantní, raději z žoldácké armády vystoupil. Doslova mi řekl: ‚Její život za tvůj‘.“

„Nechtěl jsi jeho přání vyhovět, viď?“

Iann se ošil. „Zpočátku ne, to máš pravdu.“

„Ale proč? Bylo by pro tebe tak obtížné být pár dní v mé společnosti?“

„Ne, o to nejde. Všechno to bylo z jiných důvodů, který tu nechci rozebírat. Nakonec přece jen vyhrála má čest.“

„Zajímalo by mě, co se stalo s Ňufkou,“ odbočila Nefe od tématu.

„Nejdřív šel se mnou, ale pak se zaběhl za králíkem. Neboj, on se zase najde.“

„Ještě něco, několikrát si naznačil, že nejsem člověk, tak jak to se mnou tedy je?“

„Jak to jen říct… Jsi napůl lvíla, myslím. Svou krásu jsi zdědila po matce. Proto všechny muže poblouzníš jediným mrknutím. To víly dělávají. Svedou muže a pak je většinou utancují, svrhnou ze skály, nebo nechají utopit v močálech.“

„To je strašně kruté! Proč to dělají?“

„Jako vždy – odvěký boj, u kterého se ani neví, kdo s ním začal. Jednou jeden muž zradil krásnou ženu a opustil ji i jejich dceru. Když ho po letech objevily, společně ho za tu zradu zabily. Vytvořily kolem sebe skupinu odvrhnutých a zhrzených žen s jistým kouzlem. Jen muže zneužívaly a vraždily pro potěšení. Ne všechny dívky těchto rodů jsou zlé. Ty a tvá matka jste toho důkazem. Tyto ženy se mstí a ani neví za co. Dnes už ale moc těchto víl nežije.“

„Jak si ale poznal, kdo jsem?“

„Každá zrůda pozná jinou zrůdu, když je jí nablízku. Kdyby ses začala trochu učit, za chvíli bys je taky rozpoznala.“

„Mohl bys mě učit, Ianne?“

„Možná bych trochu mohl,“ zapřemýšlel.

„I magii?“ zeptala se Nefe dychtivě.

„Magii?“

„Ano, magii. Používal jsi ji přece v boji s těmi bandity, ne?“

„Jak jsi to poznala?“ podivil se.

„Víš Ianne, nejsem zas tak hloupá, jak možná vypadám. A proč si ji nepoužil i v boji proti Tanisovi u Tanji?“

„No, jakožto zrůda máš předpoklady k tomu, že budeš magii ovládat, takže bych to snad mohl zkusit. A proč jsem magii nepoužil na Tanise? To je prosté – on je proti některým druhům magie odolný. A zrovna proti té mé.“

„A jaké kouzlo, že to mají ty víly?“

„Jsou krásné a velice přitažlivé. Bez větších problémů dokážou svést jakéhokoli muže, to je celé. Jejich krása dokáže muže poblouznit natolik, že udělají cokoli. Třeba se i zabijou, když je požádají. Málokterý muž by odolal vlivu víly, kdyby se snažila dosáhnout svého.“

„A na tebe tohle kouzlo nepůsobí, Ianne?“

„Ne, na mě ne. Na zrůdy to většinou nefunguje. To jen lidé jsou tak slabí,“ zalhal Iann.

„Aha,“ okomentovala to Nefe a přistihla se, že ji to mrzí.

„A teď mi dovol ty jednu otázku.“

„Beze všeho,“ neprotestovala Nefe.

„Jakto že jsi po tom všem tak v klidu?“

„Za poslední dny se toho dost stalo. Zemřel mi otec, popravili mou jedinou opravdovou přítelkyni. Zničili mi dům a vyhnali z rodné vesnice. Několikrát se mě pokusili zabít a já sama jsem před několika hodinami zabila člověka. Takže po tom všem mě už nemůže rozhodit něco typu, že nejsem člověk, nebo že se můj otec propůjčil do služeb nelidské zrůdě. Dokonce ani, to že se mi zatoulal pes.“ Nefe potlačila slzy deroucí se jí do očí. Iann zmlknul a raději se zakousl do pečeného králíka.

„Nevíš v jaké fázi je dnes měsíc, Ianne?“ zeptala se náhle.

„V úplňku,“ odpověděl bez valného zájmu. „Proč?“

„Jen tak, ráda se dívám na hvězdy.“

 

Když dojedli, Nefe se zabalila do přikrývek a chystala se k spánku, zatímco Iann hlídal.

„Ianne?“ ozvala se po chvíli polohlasně.

„Ano?“

„Musím ti něco říct. Já… vím, o čem to mluvil Tanis u Tanji.“

„Cože?“ podivil se Iann. Nevěděl, co přesně má Nefe na mysli.

Nefe chvíli šátrala v brašně a pak mu vtiskla do dlaně drobný předmět.

Iann rozevřel ruku a uviděl na ní svůj zlatý prsten. S láskou dlaň opět sevřel a naklonil se k Nefe.

„Pamatuj, já ti neublížím, já ne…“