Kapitola dvanáctá - Nový začátek

Nefe a Iannovi vyjela v ústrety jednotka vojáků. Nevedl je sám Phillip, ale jeden z jeho důstojníků, který se účastnil jejich předešlé porady. Proto oba příchozí poznal. V jejich doprovodu dojeli až do tábora. Tam je přivítal Phillip.

„Vítejte, nečekali jsme vás tak brzy zpět.“

„Brzy?“ podivil se Iann. „A my se báli, že máme zpoždění…“

„Zima už na nás sice uhodila, ale stále ještě nepřišly nejhorší mrazy. Ty očekáváme až za několik dní. Takže jste vlastně přišli v pravý čas. Rád bych vás tu provedl, abyste se mohli podívat na změny, které jsme tu udělali.“

Nefe a Iann ho následovali. Počet lidí se navýšil a podle všeho ještě spousta spojenců zůstává ve svých domovech, takže nakonec opravdu vzbouřenci dosáhnou nejspíše počtu, který jim Phillip přislíbil. Stanové městečko se rozrostlo přímo v metropoli. Padlo mu sice za oběť mnoho vzrostlých stromů, které musely uvolnit místo, ale zdálo se, že tu vše běží podle zaběhnutého řádu. Kapitán se opravdu snažil, aby tento tábor mohl fungovat jako základna. Dal vybudovat i zastřešenou jídelnu a srub, který sloužil jako místo pro nemocné.

„Zařídil jsem se podle vašich rad. Ti, kdo měli ještě domov, se tam vrátili. Zůstali tu jen ti, kteří nemají kam jít, protože přišli zpoza hranice pevnosti Folmar. Vesnice na sever od Folmar jsme opevnili, zařídili tréninková místa…“

„Dobrá práce,“ pochválil ho Iann. „Nějaké zprávy o tom, jak si počíná Erco?“

Phillip se zasmušil. „Podél celé hranice Folmar se teď táhne spálená země. Erco nechal vypálit všechny vesnice a pole, která by nám mohla v budoucnosti pomoci. Veškeré své síly stáhl za pevnost. Víceméně celý sever opustil.“

„Byl by blázen, když by to neudělal. Je snazší bránit, než dobývat. Neutká se s námi v otevřeném poli… Zbytek probereme, až dorazí vojáci od Arany. Jsou mezi nimi i důstojníci a rádi si vše poslechnou, abychom se mohli dohodnout na strategii. I když myslím, že už teď je jasné, že se vydáme na pochod hned s prvními známkami oblevy.“

Kapitán je provedl po zbytku ležení. Nakonec jim přidělil stany blízko jeho centrálnímu. Teď už nezbývalo nic jiného, než čekat, až dorazí elfští vojáci.

Bylo před půlnocí, většina mužů již spala, když se do tábora doneslo rytmické dunění kopyt. Nedlouho poté se hlídky setkali s lehkou jízdou. S užaslými pohledy sledovali, jak kolem nich projíždějí elfové v lehké zbroji, na štíhlých koních. Následovaly je vozy a za nimi ještě řady pěšáků.

V táboře nastal rozruch. Iann a Phillip byli hned na nohou. Kapitán štěkal rozkazy, aby se elfům uvolnilo místo. Jezdci byli odvedeni na prostranství, které bylo připraveno pro jejich stany. Stály tam i nahrubo otesané ohrady pro zvířata.

Jeden z důstojníků sesedl z koně a přistoupil k Phillipovi. Iann ho poznal.

„Kapitáne, tohle je elfský generál Ragi z klanu od Písčitých dun.“ Elf si dal ruku na srdce a pokýval hlavou. „Generále, tohle je kapitán Phillip, velitel vzbouřenců.“

„Je mi ctí, že jste se rozhodli k nám přidat.“

„Pokud dovolíte, kapitáne, rád bych se postaral o své muže. Zajistil jim zázemí a odpočinek. Pokud byste proti tomu nic nenamítal, rád bych zítra v odpoledních hodinách probral naše záležitosti.“

„Zajisté, nenechte se rušit. Kdybyste cokoli potřebovali, stačí mě zavolat. Budu ve velitelském stanu.“

Generál mu opět pokynul a pak se vrátil ke svým mužům.

Elfům šla práce od ruky. Do rána zde vyrostlo další stanové městečko. Vlála zde spousta zástav, teplo sálalo z bezpočtu ohňů a košů na uhlí. Elfské ležení z jedné strany kryla vozová hradba se zásobami, na jejichž přerozdělení pečlivě dohlíželi.

Vzbouřenci na elfy hleděli s bázní a možná trochu s nedůvěrou. Nikdo se jim nemohl divit. Pro řadu z nich to byla stvoření z bájí, o jejichž vyhlazení se měl postarat Erco. A teď jich tu najednou stály celé stovky a další měly ještě přijít…

Risch nebyl přizván na poradu. Byl tomu jedině rád. Byla by to pro něj ztráta času. Nerozuměl většině z toho, co se probíralo. Strategie i válečnické umění mu nic neříkaly. Bude se řídit tím, s čím přijdou povolanější. Místo toho čas věnoval tomu, aby se seznámil s prostředím tábora. Také se postaral o Aenu. Dostala přidělený stan spolu s dalšími ženami, většinou léčitelkami. Domluvila se s Nefe, že se naučí ranhojičství, aby byla také užitečná.

Místo postávání na poradě se tedy Risch chystal na úkol, který mu dala Arana. Už se cítil mnohem lépe. Pravda, v malíčku a prsteníčku pravé ruky ještě pořád neměl cit, což ho trochu znervózňovalo, ale nehodlal se tím nechat odradit. Čím více informací získá před tím, než dorazí Arana, tím lépe. Pokud se dozví něco užitečného, mohli by na tom postavit i strategii boje proti Ercovi. Proti němu nebude stačit vojenská síla, budou muset přijít s něčím jiným…

„Sotva jsi přijel a už se zase chystáš na odchod?“

Risch pohlédl ke vstupu do svého stanu. Stála tam Aena. „Ano, čím dřív se do toho pustím, tím lépe…“

„Bereš ten úkol od lady Arany velice vážně.“

„Podle všeho by alchymisté měli být bráni vážně…“

Aena popošla blíž ke stolu, na který si připravoval poznámky a mapy. „Opravdu věříš, že se ti podaří vypátrat něco zásadního?“

Risch přikývl. „Na jednoho alchymistu z Araniných poznámek jsem už narazil. Právě teď se chystám za ním. Byl to sice podivín, ale nikdy by mě nenapadlo, že bude mít něco společného s Ercem…“

„A pokud je skutečně jedním z těch, kdo mu pomohli k nesmrtelnosti, nebude nebezpečné se s ním setkat?“

„Nemyslím si. Jak jsem řekl, už jsem se s ním setkal. S něčím jsem mu pomohl a on na oplátku pomohl mně a Kate – otrávili ji a on byl jediný, kdo věděl o protijedu. Navíc pro něj mám informaci o jeho společníkovi, která by ho mohla potěšit.“

„Ale i tak na sebe dávej pozor,“ špitla.

„Copak nedávám?“

Aena mu věnovala ironický úsměv. „A když jsme u toho, jak to vypadá s rukama?“

„Je to lepší, než jsem se vůbec odvažoval doufat.“

„To jsem ráda.“ Chvíli sledovala Rische při balení. „Kdy odjíždíš?“

„Zítra, nejpozději pozítří, podle toho, jestli mě bude někdo potřebovat.“

„Doufám, že tentokrát přijdeš osobně a nenecháš všem jenom dopis jako minule,“ prohlásila s úsměvem.

Risch se nakonec rozhodl odjet až za dva dny. Necítil se ještě úplně ve své kůži. Dalo mu to alespoň více času na přípravu trasy. Od Arany měl sice docela slušnou zásobu Prachu, ale nehodlal ho vyplýtvat hned při prvním pokusu. Rozvrhl si tak cestu podle toho, kudy cestovali s přáteli k Ardénským horám. Určil si místa, která bude lepší překonat s pomocí kouzel. Nakonec to podle všeho vypadalo, že by měl se všemi dostupnými prostředky dorazit do Dřevěného mostu zhruba za osm dní. Když si vybavil dlouhé týdny jejich předchozího putování, přišlo mu to teď trochu směšné.

Tentokrát se opravdu se všemi rozloučil osobně. Zpětně musel uznat, že jeho dopis byl v mnoha ohledech zbabělý… Když teď opouštěl tábor, bylo jeho svědomí čisté.