Kapitola dvacátá třetí - Nezvratný důkaz

03.04.2015 22:45

K Tanisovi se okamžitě seběhli ranhojiči. Arana věděla, že by nejspíš potřeboval, aby ho vyléčil Iann – jeho magie byla na nepochopitelně vysoké úrovni, vzhledem k tomu, že byl míšenec. Ostatní léčitelé nedosahovali jeho kvalit ani vzdáleně, ale aspoň Tanisovi zachrání život.

Dovolila si ještě chvilku prodlévat nad jeho bezvládným tělem, zatímco ho jedna elfka svlékala z koženého brnění a tuniky. Všechno kolem bylo nasáklé jeho krví… Už zase. Kopí stále ještě nevytáhly. Nesmělo se to udělat bez rozmyslu – pokud by mu selhal některý z hlavních orgánů, byla by na to i jejich magie krátká.

Kde je ksakru Iann? ptala se rozčileně v duchu, přestože věděla, že nemá právo chtít po něm, aby na sebe vzal další z Tanisových zranění.

Rozhodně vstala a otřela si slzy hřbetem ruky. Lid by neměl vidět svou královnu v takovém stavu. Vykročila k narychlo zřízenému štábu, označenému červeným stanem.

„Má paní, jste zraněná…,“ přikročila k ní Aena.

„To nic není, běž se raději věnovat Rischfieldovi, nevyšel z toho bez újmy.“

Mladá elfka přikývla a odspěchala za druidem, který seděl nedaleko. Arana odkulhala ke stanu a prudce odtáhla jednu chlopeň vchodu. Zaskočila tím tamní osazenstvo.

„Vaše Veličenstvo, co se stalo?“ zeptal se zaraženě Phillip, když viděl, jak je zakrvácená.

„Stalo se to, kapitáne, že moji vlastní důstojníci se nestarali o to, kde jsem, a nechali mi zavřít průchozí portál takříkajíc před nosem.“

Měla vztek. Věděla, že se sama uvedla v nebezpečí, to mohla vyčítat jen sama sobě. Ale portál měl zůstat podle dohody otevřený až do té doby, dokud by jím nezačali procházet nepřátelé, a bylo by tedy zřejmé, že na druhé straně už nezbyl nikdo, kdo by se mohl zachránit. Nebýt toho, Tanis nemusel být tak vážně zraněný. Vlastně nemusel být vůbec zraněný!

Generálové na ni hleděli, sinalí ve tvářích. „Mysleli jsme…“

„Tak to jste mysleli špatně,“ přerušila ho Arana příkře. „Doufám, že jste alespoň poslechli další z mých rozkazů, a naplánovali jste podle předchozí domluvy protiútok.“

Generál Klei pomalu přikývl. „Dal jsem dohromady skupinu zhruba dvou tisíců mužů, kteří se za pomoci Prachu dostanou nepříteli do zad, tak jako prve on nám. Odřízneme armádu od zázemí a poté, co zasáhnou čarodějové a způsobí v jejich řadách zmatek, je dorazíme.“

Arana přikývla. „Bez prodlení se do toho dejte, generále Klei, spoléhám na vás.“

Postarší elf zasalutoval a opustil stan.

„Chci do hodiny znát naše ztráty, počty raněných a stav zásob. Jakmile dorazí večer generál Jilai, okamžitě si jeho muže rozdělíte a budete pronásledovat zbytky Ercova vojska, které se dají na útěk. Zajistěte tento břeh a všechno případně hlaste. A zavolejte Imiru.“

„Ano, Vaše Veličensto.“

Arana věděla, že kdyby si nyní sedla, únava by ji přemohla a ona už by se nezvedla. Proto vyšla před stan a sledovala hemžení v táboře, kde se všichni jali plnit její rozkazy.

„Veličenstvo, jsme připraveni,“ přistoupil k ní velitel čarodějů.

Královna kývla na znamení, že rozumí. „Vyčkejte na otevření portálu,“ rozkázala.

Nedlouho na to k ní přišla Imira. Byla to jediná léčitelka, kromě Nefe, která věděla o jejím stavu. Arana se bála, zda bitva neublížila jejímu dítěti. Ale teď nemohla jít do svého stanu. Musela dohlédnout na to, že jejich plán, že obětování tolika jednotek, nepřijde nazmar. Pak se bude moci věnovat sama sobě…

 

Risch se nechal ošetřit od Aeny. Měl naštěstí jen několik lehkých zranění, spíše šrámů, které stačilo jen vyčistit. Nechápal, jak z bitvy zrovna on mohl vyjít tak snadno, zatímco Tanis málem zemřel. Pořád viděl před očima, jak do něj vniklo kopí. Kolikrát se mu ještě podaří přelstít osud? Jednou zachránil život Nefe, teď zvrátil průběh bitvy… Měl strach, že osud má své vlastní plány, a to, že mu je Risch hatí, se jim může vymstít. Za poslední měsíce hodně přehodnotil svoje vlastní mínění o nezvratnosti…

Aena se musela věnovat i jiným zraněným vojákům. Strašně rád stočil v jejím objetí někam do stanu, ale věděl, že mu to ještě dlouho nebude dopřáno.

Pohlédl na druhý břeh, kde Ercovi vojáci rabovali ve zbytcích jejich původního tábořiště poté, co se je pokusili neúspěšně ostřelovat. Arana tam musela, byť velice neochotně, nechat řadu zásob. Díky Prachu na tom byli hodně dobře – o zásoby zatím neměli nouzi –, ale to neznamenalo, že je mohou jen tak nechat nepříteli. Rozhlédl se a všiml si, že elfská královna stojí před rudým stanem v doprovodu velitele čarodějů.

Nedaleko za táborem se otevřel portál a začal jím procházet první oddíl vojáků.

Arana zahájila svůj protiútok.

Risch se zadíval do bývalého tábořiště. Elfové myslí na všechno – napadla je tedy i možnost toho, že by museli ustoupit a opustit své tábořiště ve spěchu. Nehodlali nechat nic náhodě.

Velitel čarodějů po Aranině boku dal povel svému malému oddílu. Elfové vztáhli ruce k nebi a pronesli slova, která se k Rischovi donesla v tlumeném šepotu.

Na druhém břehu začalo na několika místech slabě zářit nazelenalé světlo. Ercovi muži chvíli pozorovali, jak jeho záře sílí, než jim došlo, o co se jedná. Pak se dali zběsile na útěk.

Pozdě.

První skřínka s magickou směsí, zakopaná pod léčitelským stanem, explodovala. Následovala ji řada dalších – aktivovaných silou elfských čarodějů.

Hlína létala do vzduchu spolu se zbytky vybavení a lidskými těly. Celý tábor se brzy pokryl krátery a poházenými údy. I když Risch věděl, co se stane – sám pomáhal směs připravovat, pohled na jatka Ercových mužů ho ochromil.

Řada vojáků sledovala zkázu nedaleko od nich s nechápavými výrazy. Mnohým z nich teprve v tu chvíli došlo, proč Arana tak narychlo tábor opustila.

Kouzelné pasti přestaly vybuchovat. Přesto okolí stále halil zvláštní pach magie spolu s dýmem, který jen pozvolna rozháněl slabý vítr, aby tak odhalil hrůzu, kterou elfové mezi lidmi rozpoutali.

Zbytky Ercova vojska se snažily utéct zpět k jejich portálu, ale v cestě jim stály oddíly generála Kleie. Neuspořádaní, vyděšení vojáci nepředstavovali pro disciplinované elfy žádný problém. Brzy bude po všem…

 

Risch už se na to nedokázal dívat. Věděl ale, že tento tah byl nezbytný. Erco si myslel, že je přechytračí. Vláká je do pasti a zmasakruje. Místo toho utrpěl drtivou porážku, která se mu vryje nesmazatelně do paměti…

Teď už zůstane na zdmi pevnosti Folmar, ale Araniny jednotky, ve spojení s Phillipovými muži, ho stejně dostanou. Tato bitva ho stála příliš mnoho sil. A jak Risch doufal, stála ho i zásoby Prachu, případně dalších magické podpory. Ale sázet na to by bylo riskantní. Erco zariskoval, a nevyšlo mu to; neměli by si z něj brát příklad.

I tak dnes dosáhli nezanedbatelného vítězství.

 

Nefe se celý den proplétala mezi raněnými. Elfové mnoho ran dokázali vyléčit za pomoci magie, ale nezřídka bylo její umění ranhojičství ku pomoci.

Za Tanisem se dostala až pozdě večer.

„Co dítě?“ zeptala se Arany, která seděla vedle Tanisova lůžka.

„Podle všeho je v pořádku.“

Nefe viděla, že jí chce přítelkyně ještě něco říct, ale nenaléhala na ni. Místo toho se podívala na zranění, která Tanis utrpěl. Čarodějům se podařilo vyléčit veškerá vnitřní zranění, ale rána na povrchu zůstala. Byla zručně zašitá a ošetřená, ale byla tam.

„On o tom dítěti ví,“ zašeptala Arana, snad aby Tanise nevzbudila.

Nefe na ni tázavě pohlédla.

„Měla jsi pravdu,“ hlesla elfka, „měla jsem mu to říct, dokud jsem měla čas. V té bitvě… byli jsme na cestě k portálu, když došlo k prolomení poslední obranné linie. Podcenila jsem situaci. Ošklivě jsem ji podcenila… Jak jsem moha být tak pitomá?!“ spílala si.

Nefe viděla, že si Arana dává za vinu, co se stalo. „Díky tomu, že jsi tam poslal včas vojáky, mohl se zbytek bezpečně stáhnout.“

„Proč jsem ale neposlechla své generály… a jeho?“ kývla k Tanisovi. „Chtěla jsem být svědkem toho, co se bude dít, přestože jsem do toho nemohla už skoro nijak zasáhnout.“

„Inspirovala jsi svoje muže,“ namítla Nefe.

„Opravdu? Nebo se tím snažím jen omluvit svou tvrdohlavost? Nebyla by žádná ostuda, kdybych se stáhla… Tím, že jsem ohrozila tak lehkovážně sebe, jsem ohrozila vlastně i celé tohle tažení. Tohle by se přece dobrému vojevůdci stát nemělo!“

Nefe na ni nenaléhala. Nedokázala si představit tíhu zodpovědnosti, která spočívá na Araniných bedrech. Stejně tak si nedokázala přestavit, že by její vinou, byť domnělou, skončil zraněn někdo, koho milovala… Iann…

„Když se portál zavřel,“ pokračovala Arana polohlasně, „museli jsme bojovat. Myslela jsem, že tam umřeme. Ale Rischovi se povedlo najít někde zbytek Prachu a dostat nás odtamtud. Jenže Tanis mě viděl bojovat…, viděl, že jsem nekouzlila… a došlo mu to. Nechtěla jsem, aby se to dozvěděl takhle, chtěla jsem mu to říct po bitvě. Kdyby to věděl, když tam šel, mohlo by to ovlivnit jeho úsudek. Nechtěla jsem, aby se mu něco stalo.“ To už Arana naplno vzlykala.

Náhle se zajíkla, když ji Tanis jemně chytil za ruku. Pohlédla na něj a on se na ni slabě usmál. „Je dobře, žes mi to neřekla, jinak bych od tebe neodešel, a co by si beze mě všichni ti vojáci počali?“

Arana se svezla vedle jeho lůžka a přitiskla si jeho ruku k tváři.

„Je v pořádku?“ zeptal se Tanis a jeho pohled sklouzl k Aranině břichu. Elfka jen přikývla.

„Nebudu vás rušit,“ rozloučila se s nimi Nefe a opustila je. Bylo načase, aby se trochu prospala. Víc zatím pro raněné udělat nemohla.

Když došla ke svému stanu, narazila tam na Ianna. Rozběhla se k němu a objala ho.

„Jsem tak rád, že jsi v pořádku,“ zašeptal jí do vlasů. Přitiskla se k němu ještě pevněji.

„Slyšel jsem, že byl Tanis zraněn, jak je na tom?“

„Ošetřili ho elfové. Není to jako od tebe, ale je to dobré. Už je při vědomí. Myslím, že pokud se na to ještě ráno nějaký léčitel podívá, nebude po té ráně ani památky.“

„Mohl bych…,“ začal, ale Nefe viděla v jeho očích nejistotu, a tak ho umlčela.

„Není potřeba, abys na sebe bral další z jeho zranění. Elfové se o to postarají.“

Smutně se na ni podíval. Od toho večera, kdy se jí svěřil s tím, že nejspíš bude Tanisův bratr, se královu synovi vyhýbal. Kdykoliv na něj přišla řeč, zdál se duchem nepřítomný. Těžko říct, co se mu honilo hlavou.

„Dorazili jednotky generála Kleie. Jen co naberou zásoby a muže, jedou pronásledovat zbytky Ercova vojska, čím víc nepřátel pobijeme v otevřeném poli, tím méně nás jich bude čekat u Folmar.“

„V noci?“ zhrozila se Nefe.

Iann přikývl. „Tma pro nás nepředstavuje takový problém jako pro lidi. Navíc Ercovi muži budou unavení, na noc se utáboří, čehož bychom mohli využít.“

„Jedeš s nimi?“

Opět jen přikývl.

Z jeho slov cítila, že se mu takové přepadávání spících vůbec nelíbí, ale byly to rozkazy, musel se jimi řídit. Kromě toho to může v následujících dnech zachránit život některému z jeho přátel. A v takovém případě Iann nezaváhá, to věděla.

„Kdy se vrátíš?“

„Nevím, ale nemělo by to být dlouho. Nemůžeme moc do vnitrozemí bez podpory zbytku vojska.“

Nefe přikývla. Bylo to logické rozhodnutí – Arana nemohla riskovat příliš, ale zároveň potřebovala uštědřit Ercovi drtivý zásah. „Zkusím mezitím udělat ten pokus, který jsem objevila v deníku,“ navrhla.

Iann se zamračil, ale nakonec souhlasil. Měl obavy z toho, co by Nefe mohla zjistit. „Chci ale, abych to nejdřív to věděl já.“

„Samozřejmě.“

Chvíli jí jen hleděl do tváře, dokud se na něj Nefe neusmála.

„Budu muset jít,“ zašeptal neochotně.

„Vážně nemáš už ani chvilku?“

Iann něco zamručel, ale nechal se odvést do jejího stanu…

 

Nefe se probudila za úsvitu. Iann dávno odešel. Měl naspěch, aby stihl odjet s oddílem, ke kterému byl přidělen. Chápala to – byl to jeden z jejich nejschopnějších čarodějů. To ale neznamenalo, že by ho radši neměla u sebe. Čím víc času s ním trávila, tím víc pociťovala jeho nepřítomnost. Cítila se bez něj neúplná…

Vstala, rychle se nasnídala a šla se podívat a raněné. Díky magickým zásahům elfských čarodějů bylo její péče zapotřebí jen minimum. Přesto na něco kouzla nestačila – na horečky, otravy krve a amputované končetiny… Procházela mezi pacienty a dělala, co bylo zrovna potřeba – pomáhala je krmit, měnila obvazy, utěšovala, podávala opiáty… Den se pomalu přehoupl do druhé půle a přišla je vystřídat nová skupina léčitelek.

Nefe věděla, že nemá moc času, než se bude muset vrátit, a chtěla ho co nejlépe využít. Ve stanu si vzala brašnu, v níž měla Jadwelův deník, věci potřebné na provedení pokusu, který by měl odhalit, zda jsou Tanis a Iann jedné krve, a pramen Iannových vlasů, převázaný koženým řemínkem. Teď ještě potřebovala Tanisovy vlasy…

 

„Objevila jsem něco v Jadwelově deníku. Chci to vyzkoušet,“ spustila na Aranu.

Elfka překvapeně zamrkala. „Dobře. Chceš s tím pomoct?“

„Ne. Vlastně ano – potřebuji pramen Tanisových vlasů, abych si něco ověřila.“

Arana si ji zamyšleně prohlédla, jako by snad něco tušila. Nefe by se tomu nedivila. Nakonec ale její přítelkyně vešla zpět do stanu, kde byl ubytován Tanis, a za chvíli jí přinesla slámově žlutou kadeř.

„Jestli se z toho něco dozvíš, řekneš mi to, že ano?“ naléhala.

Nefe přikývla.

„Kde budeš ten pokus provádět?“

„Potřebuji ještě jednu bylinu, která roste asi tři míle od tábora – Phillip pochází z této oblasti a řekl mi, kde tu rostlinu takhle zjara najdu.“

Arana se zamračila. „Nechoď sama, nerada bych, aby se ti něco stalo. Požádej Rische, půjde s tebou rád a třeba by ti i pomohl,“ navrhla.

Nefe znovu přikývla. „Kromě toho mám s sebou Prach, kdyby něco.“ Věnovala Araně povzbudivý úsměv a odešla.

Elfka se za ní ještě chvíli dívala. Pak ji vyrušil posel a ona se musela znovu věnovat svým povinnostem.

 

Nefe došla asi míli za tábor, vyhlédla si tu vykotlaný strom, který se jí bude dobře pamatovat, až se bude vracet. V mysli si představila místo, které jí popisoval Phillip. Jednalo se o mýtinu, takže se nebála, že by se dostala jinam, než kam potřebuje. A když, nebude to moc daleko. Pak vhodila do vzduchu hrst Prachu a prošla vytvořeným portálem.

Na druhé straně ji přivítala prosluněná mýtina. Na okamžik se jen nechala omývat sluneční září – tohle jí během zimních měsíců zoufale chybělo…

Pak se rozhlédla. Kam až oko dohlédlo, pokrývaly palouk koberce květiny s tuhými listy a drobnými bílými kvítky. Vzduch zhoustl jejich těžkou vůní.

Na okamžik zalitovala, že s sebou opravdu nevzala Rische. S ním by jí šla práce nejspíš mnohem rychleji od ruky.

Vyndala z brašny lahev se žlutou alchymistickou substancí, kterou si připravila v uplynulých dnech. Poslední co potřebovala, byl dostatek šťávy z listů, které rostly všude kolem ní. Vzala si misku a našla příhodný kámen, z něhož pečlivě očistila mech.

Jeden po druhém začala z listů na kameni za pomoci nože loupat jejich tuhou, kožovitou vrstvu. Zbytek pak vhodila do misky, kde listy rozmělnila. Přes pruh látky pak nechala šťávu stékat do další lahve.

Takhle pokračovala, dokud neměla dost zelené, zapáchající šťávy, která by vystačila do dvou misek. Pak do každé přilila i žlutou tekutinu z první lahve. Obsah pečlivě promíchala a pak se raději podívala do deníku.

Když se ujistila o tom, co se bude dít, ponořila do každé misky jeden pramen vlasů.

Pak nezbývalo nic jiného, než čekat.

 

Zatímco alchymie pracovala, Nefe uklidila zbytky náčiní do brašny a udělala několik zápisků do Jadwelova deníku – vložila si tam několik volných listů papíru, na něž si psala poznámky a postřehy, které by jí mohly pomoci.

Konečně byla hotová a odhodlala se podívat do misek.

Na mysli jí vytanul úryvek z alchymistova zápisku o magii: Za pomoci magie lze spáchat nejrůznější hrůzy. Sama její podstat ale není zlá, proto skrze ni nelze spáchat nejhorší myslitelný hřích na světě – otcovraždu či bratrovraždu. Tomu se sama magie vzepře a obrátí se proti svému původci.

Už když tohle četla, věděla, že Iann se ve svém odhadu nemýlil. Vzhledem k tomu, co jí vyprávěl o Samerském hradu, se ani mýlit nemohl. Přesto potřeboval důkaz.

A tady byl. Dvě misky se stejnou látkou. V každé jiný pramen vlasů… a obsah obou misek byl nyní zbarven purpurově.

Jiný důkaz už Iann dostat nemůže…

Rychle si zapsala všechno, co měla, aby byl výsledek pokusu průkazný. Tak se zabrala do své práce, že když se za ní ozvalo zapraskání větviček, málem ho přeslechla.

Prudce se otočila a na okamžik na sebe v němém úleku hleděla s trojicí královských vojáků.

Na několik úderů srdce nikdo z nich nedýchal, než se jednomu z mužů rozšířily oči poznáním.

Než stihl vydat jakýkoli rozkaz, Nefe zaklapla deník a vyrazila přes mýtinu pryč. Potřebovala alespoň malý náskok, aby stihla otevřít portál.

Utíkala a v hlavě se snažila představit si okraj tábora; co nejdetailněji, aby se dostala rychle do bezpečí. Pak se zastavila a vhodila do vzduchu Prach.

Proskočila portálem.

Chvíli jí trvalo, než se zorientovala – Prachu nebylo dost, aby ji dostal až do tábora. Nacházela na cestě, odkud se včera vrátil generál Jilai. Okamžitě se rozběhla směrem, kterým vedl bezpočet stop od vojáků.

Rychle se ohlédla. Portál se vlnil, ale ještě nezmizel.

Zavři se!

Zavři se! prosila v duchu.

Portál se skutečně zavřel, ale příliš pozdě…

Nefe se dala do křiku.