Kapitola dvacátá šestá - Příliš snadné vítězství

Druhý den po pohřbu se soustavou vytvořených portálů vrátili zase do vojenského tábora nedaleko Pevnosti Folmar. Vojsko už bylo dávno na pochodu pod velením generálů Jilaie a Kleie. Arana se tak se svými přáteli přidala až k zadnímu voji.

V průběhu prvního dne nového pochodu se skrze řady pěšáků nakonec propracovali blíže k hlavnímu štábu, aby mohla Arana se svými důstojníky probrat následující postup. Znala ho zpaměti, stejně jako její přátelé, ale měla neodbytnou potřebu neustále něčím zaměstnávat svou mysl.

Důstojníci byli nervózní z Ianna – během přestávky, kdy se sešli na rychlou poradu, aby elfové královnu zpravili o tom, co se dělo v její krátké nepřítomnosti, pouze stál na okraji malého hloučku a upřeně všechny kolem sledoval. Jeho oči, sice podobné temným elfům, přesto jiné, byly znepokojivé a nikdo se mu do nich nedokázal dlouho dívat. Jako by mohl vidět rozdílné věci než všichni ostatní…

 

Druhého dne pochodu směrem k západní pevnůstce Folmar se Tanis držel v Iannově blízkosti. Několikrát se pokoušel zavést řeč na Jadwellův deník, ale jediným výsledkem bylo, že mu ho Iann beze slova vrátil. Nezmínil se o jeho obsahu a Tanise už to začínalo rozčilovat.

„Tím, že to nevyslovíš nahlas, to stejně nepřestane být pravda!“ obořil se na něj.

Aniž by se po něm Iann podíval, odpověděl. „My víme, jak to je, a to stačí. Nechci, aby se to doslechl někdo další a doneslo se to k Ercovi. Je to naše jediná výhoda proti němu, takže o tom už nemluv.“

Tanis na něj zůstal chvíli hledět v němém úžasu.

„Co?“ zeptal se Iann. Nejspíš to mělo být podrážděné odseknutí, ale jeho hlas postrádal jakoukoli výraznější intonaci, takže si tím Tanis nemohl být jistý.

„Zdá se, že už sis to celé naplánoval…“

Míšenec pokrčil rameny. „Je to logické. Je to Ercova slepá skvrna, jediná slabina. Zaměří se na tebe, bude tě chtít zabít v domnění, že se tím všechno vyřeší, což nám dá výhodu.“

Iann nikdy nechodil kolem horké kaše, ale lhostejnost, která z jeho hlasu zaznívala teď, byla mrazivá. Samozřejmě, že to mělo logiku, ale ta absence emocí…

„Nemluvě o tom, že bys stejně svého otce zabít nedokázal, to víme oba,“ přisadil si ještě.

Tanis o tom přemýšlel; často. Vymýšlel způsoby, jak by mohl otci přivodit smrt, ale skutečnost byla taková, že Iann opět odhalil pravdu. Tanis si nebyl jistý, zda by Erca dokázal zabít. Nenáviděl ho, ano.  Ale nevěděl, zda by to stačilo, zda by jeho současná nenávist k otci překonala dlouhé roky, kdy ho zbožňoval a bezmezně obdivoval. Říkal si, že o to je jeho zrada horší, když takhle využil synovy lásky… Přesto si nedokázal představit, že to on by mu zabodl meč nebo Rischův kouzelný nůž do hrudi. Možná to bylo zbabělé, ale ulevilo se mu, že nyní tato volba nespočívá už jen na něm.

„Zabiju ho pro nás pro oba,“ zašeptal Iann, čímž vytrhl Tanise z chmurného zamyšlení. Pak popohnal koně a nechal bratra jen konsternovaně hledět na jeho vzdalující se záda.

 

Tanis byl zamlklý, ani Aranina přítomnost mu nedokázala zvednout náladu. Po rozhovoru s Iannem se pohroužil do mlčení…

Překvapilo ho, když si vedle něj vlkodlak přisedl k ohni. Plameny vykreslovaly pod Iannovýma očima temné kruhy, které mu dodávaly démonické vzezření.

Během chvilky se většina ostatních přísedících zvedla a šla si po svém.

Iann podal Tanisovi amulet.

„Co je to?“

„Jediný bratrský dar, který ode mě kdy uvidíš.“

Tanis překvapeně zamrkal, ale nakonec si šperk vzal. Jasně z něj cítil magii, ale víc nedokázal určit.

„K čemu slouží?“

„Zachrání ti život,“ odpověděl míšenec prostě. „Nos ho na kůži.“ Pak se zvedl a zase odešel do tmy.

Tanis amulet nastavil blíže k ohni, aby si ho lépe prohlédl. Neshledával na něm nic zvláštního. Jednoduchý oválný medailon, do něhož bylo neuměle vyryto několik znaků. Přesto z něj cítil sílu. Uvázal si kožený řemínek kolem krku tak, aby medailon spočíval na jeho holé hrudi. Kov na kůži příjemně hřál.

 

***

 

Risch jel pomalu na svém koni v řadě s dalšími vojáky. Tíseň, která na něj padla v hrobce u Nefenina těla, ho neopouštěla. Bylo to sice již před několika dny, ale od té doby s Iannem nepromluvil. Pokud by měl být sám k sobě upřímný, bál se vlkodlakovy přítomnosti. Ještě pořád se cítil jakýmsi způsobem pošpiněný po jeho nahlédnutí do svých vzpomínek. Tohle by se dít nemělo, není to normální… I když věděl, že je normálnost relativní pojem, stejně měl pocit, že by nikomu nemělo být dovolenou mít takovou moc.

Přestože se k němu nepřibližoval, sledoval vlkodlaka svým bedlivým pohledem. Iannovi se s každým dnem více rýsovaly kruhy pod očima, byl bledý a viditelně pohublý. Risch si všiml, že jen občas něco snědl a skoro vůbec nespal. Místo toho dokázal dlouhé hodiny sledovat plameny a setrvávat ve svém mlčení. Nebylo to přirozené… Takhle by věci neměly být. Děsilo ho pomyšlení na to, co to znamená… A tak se mladý učenec den za dnem více podobal objektu svého pozorování, aniž by si to uvědomoval.

Aena si toho ale všimla a dělalo jí to starosti.

„Nejsi nemocný?“ ptala se ho s obavou.

Risch zavrtěl hlavou. „Pochybuji, že se obavy dají považovat za nemoc.“ Nevěděl, jak to dál rozvést, tak chvíli zamyšleně mlčel. Elfka nenaléhala.

„Mám strach,“ přiznal nakonec šeptem. Aena mu věnovala zkoumavý pohled.

„Já…“ Nedokázal to vyslovit. Jen na to pomyslel, ucítil v krku žaludeční šťávy. Nevěděl, jestli je to jen jeho vlastní hrůza, nebo vliv magie, aby mu zabránila prozradit jedno ze svých největších tajemství…

Sevřel hlavu v dlaních a zhluboka se nadechl.

„Nevím, co mám dělat… Po pohřbu se mi vrátila jedna vize…“

Aena mu stiskla ruku, což trochu umírnilo jeho strach. „Přišel tam Iann, chtěl za pomoci magického nože přivést Nefe zpět k životu. Zabránil jsem mu v tom…“

„To bylo v tvé vizi?“

Risch přikývl. „Oba by zemřeli.“

Dívka se na okamžik zamyslela. „A nebylo by tak Iannovi líp?“

Risch neodpovídal, pak si Aena všimla, že mu tváři stékají slzy.

„Bylo by mu tak líp,“ hlesl Risch. „Jenže já ho nemohl nechat zemřít. Pochopil jsem…“ Nedokázal pokračovat.

„Osud,“ šeptla vedle něj.

Přikývl. „Udělal jsem něco strašného, Aeno.“

„Nic jsi neudělal,“ oponovala mu.

„Ty to nechápeš,“ vzlykl. „Nechal jsem žít bytost, kterou teď udržuje při životě už jen magie, loutku bez vůle, nástroj vyšší moci…“

Elfčina tvář strnula. „To je rouhání, neříkej to nikde nahlas!“ okřikla ho šeptem.

Učenec se zmohl jen na přikývnutí. 

 

Risch měl své domněnky podložené jen částečně, na základě toho, co sám dokázal vypozorovat. Nebylo to dostačující, přesto v hloubi duše věděl, že má pravdu. Ostatní kolem to neviděli, nebo to vidět nechtěli. Elfové si existenci takové bytosti už z principu vlastního přesvědčení nedokázali připustit. Nedivil se jim. Skutečnost, že by magie nebyla jen nástroj, ale měla by vlastní úmysly a prostředky k jejich dosažení, byla vpravdě děsivá.

 

***

Krajina, kterou procházeli, byla opuštěná. Pole neměl kdo obdělávat, dobytek kdo pást. Vesnice byly vylidněné, aby nemohly nepříteli poskytnout jakoukoli podporu. Většina obyvatel byla odsunuta za hradbu pevnosti Folmar. Tomu, kdo chtěl zůstat doma, zbyla jen spálená země, takže se i tací raději nakonec uchýlili do relativního bezpečí jižní části země bez ohledu na své vlastní přesvědčení. Když Erco chtěl, dokázal svou vůli vnutit všem – ať už po dobrém, nebo po zlém.

Cestou je nikdo nenapadal, s výjimkou několika záškodníků. Jimi způsobené škody naštěstí nebyly velké a vojáci si s nimi většinou dokázali hravě poradit.

Průzkumníci brzy Araně sdělili důvod toho, proč na ně nikdo neútočí.

„Magická bariéra prochází mezi jednotlivými pevnůstkami, nedá se mezi nimi projít.“

„Budeme je muset dobývat postupně…“

Arana přikývla. „Ano, Erco doufá, že na tom vyčerpáme své síly.“

„Mohlo by se to stát,“ připustil neochotně generál Jilai.

Královna pohlédla na mapu. „Pokud je tam opravdu magická bariéra, museli bychom dobýt tři hlásky, než bychom mohli uskutečnit náš původní plán a sevřít pevnosti v kleštích, aniž by hrozilo, že nás zaženou do řeky…“

„A to jen za předpokladu, že průzkumníci nahlásili vše – bariéry mohou být i za pevnůstkami, nemůžeme to nijak zjistit – možná kráčíme do pasti.“

Arana přikývla. „Je to možné, ale nyní už nemůžeme couvnout…“

 

Za dva dny došli na dohled první pevnosti. Směrem na východ mohli vojáci vidět siluety dalších, větších či menších hlásek, které dávaly jasně tušit, kolik krveprolití je čeká. Ale to věděli už od začátku…

Arana vyslala s průzkumníky i čaroděje, ale jejich hlášení ji nijak nepotěšilo.

„Bariéra vydrží. Domnívali jsme se, že by se mohla zhroutit po dobytí první pevnosti, ale zdroje magie jsou zakopány v zemi a je jich mnoho. Nějaká kouzla nás dozajista čekají i na druhé straně…“

„Kde k takové magii Erco přišel?“

S odpovědí přišel Tanis. „Ve svých kobkách držel mnoho vězňů, nejspíš některého z nich donutil, aby pro něj pracoval…“

„Nemůžeme získat ty zdroje energie?“ zeptal se Klei.

Čaroděj zavrtěl hlavou. „Bohužel, jsou těsně u budov, není šance, jak je získat, aniž bychom se nevystavili střelbě, která by se rovnala masakru.“

„Nemůžeme magii zničit našimi vlastními kouzly?“

„Pracujeme na tom, ale nemůžeme to zaručit.“

„S tím se nedá nic dělat. Pracujte, ale buďte zároveň připraveni na zítřejší útok.“

„Má paní?“

„S úsvitem zaútočíme.“

 

Rozkazy byly vydány. Generálové a jejich důstojníci se činili. Otevřeným portálem se k zadnímu voji dopravovaly válečné stroje, určené k dobývání. Byly samozřejmě posíleny magií, přesto nebylo jisté, zda jim k něčemu budou. Bariéra, kterou Erco použil, vypadala na nejlepší práci jezerních elfů.

„Pojď si lehnout, musíš si odpočinout.“

Arana se ohlédla po Tanisovi – nikdo se neodvažoval zpochybňovat její rozhodnutí sdílet stan spolu s královým synem.

„Nechtěla jsem tě vzbudit.“ Přitulila se k němu a doufala, že jeho náruč jí pomůže usnout. Zanedlouho slyšela Tanisovo pravidelné oddechování. Obdivovala, že dokáže před bitvou spát, ale nejspíš šlo jen o zvyk. Vytěsnila z hlavy úvahy o tom, v jakých bitvách mohl její milenec a otec jejího své zkušenosti získat.

Stejně jen hleděla do tmy. Vymanila se z Tanisova sevření, oblékla si teplý plášť a vyšla do tábora. Procházela se mezi spícími jednotkami i muži na stráži. Obhlédla postup převozu dobývacích strojů. Nakonec ale opět skončila před svým stanem…

 

První ranní paprsky ji zastihly na koňském hřbetě na malém kopci. Pod jejími zraky se šikovala armáda. Rovné řady jízdy, kopiníků, lukostřelců i elitních oddílů v záloze. Každá jednotka měla podporu několika čarodějů, ale až nadcházející bitva ukáže, zda jich je dostatek.

Generálové se ujali svých křídel a každým okamžikem měl zaznít rozkaz k útoku. Na hradbách pevnosti byl patrný hektický pohyb, jak i tam vrcholily přípravy na nadcházející bitvu.

Náhle se však z řad elfů oddělil jeden jezdec.

Tryskem zamířil k hlásce. Nikdo ho nezastavil.

Arana v něm po chvíli poznala Ianna. Tanis s Rischem, kteří jí stáli po boku, ho poznali také.

„Co to má znamenat?“

Ale ani jeden z nich jí nedokázal dát odpověď.

„To se snad chce zabít?“ vyděsila se.

Risch viditelně zbledl. „Nechce se zabít…,“ hlesl.

Přesně na hranici dostřelu Iann sesedl z koně a dál pokračoval po svých. Jeho směrem vylétlo pár váhavých šípů, ale ani jeden nedospěl ke svému cíli. Iann jen ledabyle máchl rukou a šípy odlétly stranou. Čím víc se přibližoval, tím více šípů k němu přilétalo. Žádný z nich ho však nezasáhl, což na straně obránců vyvolávalo paniku.

Arana ani nikdo z jejích mužů nedokázali zareagovat. Jen oněměle přihlíželi.

 

Když Iann došel do vzdálenosti, kterou považoval za patřičnou, rozpřáhl ruce. V prudkém poryvu se kolem něj prohnal vítr, který během chvilky zadusil všechny ohně na nepřátelské straně. Spolu s ním se do vzduchu vznesl chlad a zápach hniloby. Obránci už dávno sklonili luky, když viděli, že na osamoceného muže nemají žádný efekt.

Vzduchem zapraskala magie. Syrová. Hladová. Smrtící. Nebylo před ní úniku.

Země se zachvěla a rozevřela svůj chřtán.

Ozvěna toho strašného zvuku se nesla nad krajem.

Trhlina se rychle blížila k hlásce. Strach obránců byl hmatatelný. Ale Iann na to nedbal. Natáhl směrem k pevnosti ruku s otevřenou dlaní. Praskot zesílil. Průrvě zbývalo několik posledních metrů.

Iann pozvedl i druhou ruku. Kvůli pohublosti jeho paže připomínaly spíše ruce umrlců. Chvěl se námahou.

Když trhlina dosáhla brány, všechno na okamžik znehybnělo. Pak se brána a dvě věžičky po jejích stranách rozlétly v úlomcích kamene, dřeva a kovu.

Iann máchl pravačkou a jedna z obvodových zdí hlásky se zhroutila.

Vzduch se naplnil výkřiky a zvukem padajících kamenů. Suť zvedla oblaka prachu, přes který nebylo vidět, co se děje. Iann do neprostupné clony sebejistě vkročil.

Risch si ten samý okamžik vybral k tomu, aby vyzvracel snídani přes bok svého koně.

 

„Na co čekáte, hlupáci?“ zakřičel Jilai na svou jednotku. Vojáci se dali okamžitě po celé frontě do pohybu. Když dorazili k hlásce, rozpoutala se řež. Obránci byli dezorientovaní, vyděšení Iannovým výstupem a jejich odpor byl chabý. Elfské jednotky prošly jejich narychlo postavenými řadami jako nůž máslem.

Okolní vzduch se zachvěl. Magická bariéra padla. S podporou čarodějů byl výsledek bitvy už jistý. Dobytí západní hlásky jim zabralo sotva dvě hodin.

Byl to prachsprostý masakr.

Arana procházela sutinami, překračovala spadané zbraně a obcházela polámaná těla. Nedokázala pochopit, jak síla jednoho jediného muže dokázala způsobit takovou zkázu. Důstojníci a vojáci, kteří viděli, co se stalo, byli možná stejně otřesení jako obránci pevnůstky, když viděli, co se na ně blíží.

Ona sama nedokázala pořádně vstřebat, čeho byla svědkem. Jak mohla být Iannova kouzla tak mocná, aby to způsobila? Jak mohl sám prolomit magickou bariéru, nad níž si lámali hlavu její nejlepší čarodějové? Něco se s ním dělo, to viděla. Ale tahle změna se jí vůbec nelíbila…

Risch všechno pozoroval z povzdálí. Nedokázal sám sebe přinutit, aby vešel do trosek hlásky. Pach nečisté magie dráždil jeho smysly. Zvracel ještě dvakrát. A pochyboval, že by to toho dne bylo naposledy.

Ianna nikde neviděl a byl tomu rád. Nemohl by se mu podívat do očí. Lhostejnost, kterou by tam spatřil, by nevydržel. Byl za tenhle masakr zodpovědný. Byl zodpovědný za to, co se stalo Iannovi… Jistě, je to válka, oběti jsou nebytné a ztráty na jejich straně byly minimální. Přesto tohle nebylo… správně. Tahle by se války vyhrávat neměly. Ale to byla daň za vítězství. Teď musí svrhnout Erca, výčitky si může nechat na později.

S nově nabytým odhodláním se vydal vstříc ruinám. Uprostřed cesty ho ale zastihlo zachvění. Země se otřásla v základech. Už zase.

S jistotou toho, co uvidí, se ohlédl po nedaleké pevnosti. Halil ji oblak prachu stejně jako před nedávnem její sestru.

Vojáci kolem něj strnuli v nevěřícném úžasu.

„To chce ten blázen snad dobýt celou Folmar za jediný den?“ zeptal se jeden z nich poděšeně.

Risch si kladl stejnou otázku.

Vojsko se rychle začalo přeskupovat, aby se mohlo postavit nové výzvě. Iannovo očividné pohrdání rozkazy a smluveným způsobem útoku mohlo nyní způsobit pořádné problémy. Neměl podporu elfských oddílů, které by jeho zkázu dokonaly.

Když vyhodil do povětří bránu pevnosti, vypařil se. Obránci proto měli dostatek času připravit se na útok. První vlna spojeneckých jednotek se tak rozbila o štítovou hradbu, kterou nepřátelé narychlo připravili v rozbitém ústí obvodové zdi. Lukostřelci je zasypávali střelami, kterým elfové, stejně jako jejich lidští přátelé, podléhali. Kromě toho se tu poprvé ukázalo, k čemu přesně slouží magická bariéra. Vojáci, kteří se jí dotkli, jako by byli zasažení bleskem – na místě zemřeli s mnohačetnými popáleninami na těle.

Ercova kouzla dávala jeho mužům značnou výhodu, ale i tak je elfové začali metr po metru pomalu zatlačovat zpět do hlásky. Nebylo v silách obránců udržet pozice proti takové převaze. Pokud spoléhali na posily, nedočkali se jich.

Když pod náporem zaklínadel povolila i zdejší bariéra, bylo vítězství vzbouřenců jisté.

 

„Má paní, co budeme s tím míšencem dělat?“ zeptal se Phillip, když se jejich vojsko utábořilo na noc.

Arana sotva rozdala povely k rozmístění hlídek a hned se na ni její důstojníci sesypali. „O tom bychom měli rozhodnout, až ho vůbec najdeme. Pořád jste ho nenašli?“ obrátila se na Kate.

Rusovláska zavrtěla hlavou. „Nemůžeme ho nikde najít. Nezanechal po sobě žádné stopy.“

„Vzhledem k tomu, co dnes předvedl, mě to poněkud znervózňuje…“

„Byl jako utržený ze řetězu. Měl by být potrestán za neuposlechnutí rozkazů,“ navrhl Jilai.

„To je v tuto chvíli předčasné, generále. Zatím nám Iann zajistil vítězství s minimálními ztrátami.“

„Ano, ale jeho jednání je značně… neobvyklé.“

Královna se ani neodvažovala domýšlet, co by mohlo stát za současným přílivem Iannových sil.

„V tuto chvíli nemůžeme stejně udělat nic víc. Zavelte svým mužům k odpočinku a rozestavte dodatečné hlídky. Kate, pošli svoje průzkumníky, chci být připravená na případný protiútok.“

Phillip se ušklíbl. „Nemyslím, že by se teď na něco zmohli. Nedivil bych se, kdyby se muži z pevnůstky během noci ztratili. Myslím, že budou raději riskovat Ercův hněv než jistou smrt z rukou šíleného čaroděje – v tomhle nám Iann prokázal službu. Jinak ale souhlasím s generálem Jilaiem – měli bychom ho hlídat…“

Araně se vůbec nelíbilo, jak Phillip označil Ianna. Musela ovšem uznat, že má do jisté míry pravdu.

„Pánové,“ promluvila unaveně, „všichni za sebou máme náročný den. Určitě by nám prospěl odpočinek. Věřím, že nepřítel se během noci o nic nepokusí. Jelikož jsme mu plně ukázali naši sílu, bude si případný útok určitě promýšlet. Tímto na ráno svolávám válečnou poradu. Pro tuto chvíli velím: rozchod.“

 Všichni, až na Tanise, postupně opustili její velitelský stan. Arana se cítila unavená. Ačkoliv se sama bojů neúčastnila, měla pocit, jak by byla v první řadě. Proto vděčně přijala Tanisovu náruč. Té noci usnula takřka okamžitě, co se její hlava dotkal polštáře.

Ráno bylo kalné a chladné. Nad táborem se vznášela mlha, stoupající z nedaleké malé říčky. Noc byla klidná, nedošlo k žádnému útoku.

Arana s Tanisem vyšla před stan, aby se před ranní poradou ještě protáhla, když k ní doběhl jeden z poslů.

„Má paní, můj pane,“ oslovil je udýchaně, „tohle musíte vidět.“

Spěšně je zavedl na kraj tábora, odkud byl výhled na pevnost, kterou dnes chtěli dobýt.

Na věži jasně plápolala bílá vlajka…

Pevnost byla vypálená do základů. I na tuto vzdálenost bylo zřetelné, jak oheň olizoval kamenné stěny.

„Jak je možné, že si toho v noci nikdo nevšiml?“

„Nejspíš kvůli té bariéře,“ navrhl posel. „Všimli jsme si toho teprve, když se ji čarodějům podařilo prolomit…“

„Okamžitě tam vyšlete vojáky a průzkumníky. Chci tam Kate!“ zavelela.

 

Společně se svými generály, Phillipem a jeho důstojníky, Rischem a Tanisem vyčkávala Arana na Katenin návrat. Nájemná vražedkyně se zanedlouho vrátila, celá popelavá.

„Bílé vlajky jsou i na dalších místech, aby byly dobře viditelné,“ oznámila.

„A vojáci?“

Kate zavrtěla hlavou. „Většina jich nejspíš stihla uprchnout, ale ten zbytek byl… zmasakrován…“

Arana na ni nevěřícně hleděla. „To přece nemůžeš…“

„Byly tam přítomny stopy magie… Musel to být Iann.“

Na okamžik nastalo ticho.

„On povraždil vzdávající se vojáky?“ Tanis tomu nedokázal uvěřit. Ale poslední týdny ve společnosti jeho bratra ho utvrzovaly v tom, že to je možné.

„To odporuje jakýmkoliv etickým zásadám!“

„Válka je krutá…,“ zkusil to Phillip.

Arana zavrtěla hlavou. „Takový zločin nemůžeme svést na krutost války. Nebyli bychom pak o nic lepší než tyran, proti kterému bojujeme.“

„Iann bude muset stanout před soudem,“ přikývl Jilai. „Za takový zločin by měl viset…“

„To nedovolím!“ vložil se do debaty Tanis.

Než tomu stihl kdokoliv zabránit, strhla se hádka. Jedni se zastávali Ianna, druzí ho zatracovali. Na Rischův vkus až příliš často zaznívalo slovo „smrt“.

Hlasy se překřikovaly a vytvářely nepříjemnou kakofonii. Mladý učenec už to nevydržel.

„Iann už je mrtvý!“ řekl hlasitěji, než zamýšlel.

Všechny hlavy se k němu otočily.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se ho Tanis podmračeně.

Risch se zhluboka nadechl. Teď už to musel říct, prostě musel…

„Iann už je mrtvý, jen jeho mozku to ještě nedošlo…“ Nakonec se Risch odhodlal vyslovit to nahlas. „Stal se z něj revernát.“

Hodnou chvíli bylo ticho.

„To je odporné rouhání!“ vybuchl generál Jilai.

„Něco takového přece nemůžeš myslet vážně…“

Risch počkal, až se jeho společníci zase utiší. Už takhle se o něj pokoušela nevolnost, nehodlal ještě překřikovat rozčilené hlasy.

„Mohl by mi někdo, laskavě, vysvětlit, o co se jedná?“ zeptal se podrážděně Phillip, který očividně nevěděl, o čem je řeč.

Risch se na chvíli zamyslel. „Kdysi existoval jeden kult, jehož uctívači věřili, že magie není jen nástrojem, ale vyšší mocí.“

„Odporní rouhači a neznabohové,“ utrousil jedovatě Jilai.

„Věřili, že Magie je svébytná entita s vlastním vědomím,“ nenechal se jím Risch vyvést z míry. „Podle jejich učení má Magie na tomto světě určité záměry, které jí čarodějové pomáhají naplňovat.“

Phillip ho poslouchal, i když nebylo jisté, zda jeho výkladu plně rozumí.

„Magie si čas od času vybrala jedince, kterému vnutila svoji vůli. Naplnila jeho bytí. Takový čaroděj pak oplýval neuvěřitelnou mocí, která mu dovolovala dělat zázraky nad rámec běžných kouzel. Poté co ale takový člověk nebo elf naplnil vůli samotné Magie, zemřel. Takové množství síly ho vnitřně strávilo…“

„Kdyby to byla pravda, bylo by to od Magie pěkně kruté.“

Risch zavrtěl hlavou. „Většinou si vybírala ty, co umírali – snáze pak mohla ovládnout tělo, když nemusela přemáhat strach ze smrti… Magie je přivedla zpět na tento svět. Proto revernát – ten, co se vrátil z druhé strany.“

„Ale Iann přece neumíral,“ oponoval mu Tanis. Pomyšlení na to, že jeho nově nalezeného bratra by měla zaživa pohltit jeho vlastní magie, ho vůbec netěšila.

„Já myslím…, že by ho zabil žal nad ztrátou Nefe. Ona byla v jeho životě jediný bod, který ho držel pohromadě. Bez ní by se rozpadl na kusy. Podle toho, co jsem vypozoroval, ho teď drží už jen Magie. A až z něj vyprchá…“ Nebylo nutné, aby myšlenku dokončil, všichni pochopili, co tím chtěl říct.

„S tím se nesmířím,“ prohlásil tvrdošíjně Tanis a opustil stan. On jako jediný tušil, proč by si Ianna mohla Magie vybrat, aby pro ni něco vykonal. Měl zabít jejich otce…

 

***

Iann jim hodně usnadnil postup k hlavní pevnosti Folmar. Další pevnůstky, které by museli složitě dobývat, než by mohli hlavní hlásku sevřít v kleštích a obléhat ji, totiž byly po příchodu elfského vojska opuštěné.

Arana se nad tím podivovala, nemohla uvěřit tomu štěstí. Tyto kamenné věže nebo hrádky nebyly vypleněné, jen prázdné. Posádka se z nich stáhla za pevnější a trvanlivější hradbu. Iann musel být někde před nimi a kromě toho, že děsil obyvatele Vërmësu natolik, že se stáhli nebo dezertovali, rušil i magické bariéry.

Jilai neustále upozorňoval, že by se mohlo jednat o past. Podle něj takhle nevypadá válka. Ať je to, co je to, nejvíce se to podobá útěku. Starý elfský veterán nedokázal přijmout fakt, že by mohlo celé obávané vojsko, proti kterému táhli, utéct před jediným čarodějem, ačkoliv se z něj podle všeho stal velice nebezpečný černokněžník. Královna jeho obavy sdílela. Na druhou stranu ale věděla, že lidé se proti Ercově vládě také bouřili. Pak nebylo tak těžké uvěřit tomu, že raději utekli, klidně i někam do lesů, než aby položili život za vládce, kterého nenáviděli.

Zvědové nehlásili nic podezřelého, a tak mohlo spojenecké vojsko bez obtíží pokračovat v pochodu. Každým dnem se více přibližovali k samotné Folmar. Tam je čekala odpověď na otázku, co se to děje…

 

Když odpoledne dorazili na místo, které by jim mohlo sloužit jako tábořiště, na dohled od Folmar, čekal na ně Iann. Ležérně posedával na plochém kameni a pohrával si s jakýmsi krystalem, který byl viditelně umazaný od hlíny. Risch se domníval, že to nejspíš byl jeden ze základních pilířů Ercovy magické bariéry.

Vlkodlak vypadal příšerně. Z jeho mohutné postavy, kterou měli všichni v živé paměti, toho mnoho nezůstalo. Vlasy měl neupravené a jasně prokvetlé šedinami, ke kterým přišel jen během několika málo dní. Jeho tvář byla strhaná a zbavená jakýchkoliv emocí. Pohled na ni by vzbuzoval lítost, nebýt Iannových očí – temně modrých, zářivých, prosycených mocí.

„Že vám to trvalo,“ uvítal je. Vzhledem k bezvýraznosti jeho hlasu těžko říct, zda v tom měl být sarkasmus, nebo šlo jen o prosté konstatování.

Většina vojáků ho obcházela širokým obloukem. Iann jim nevěnoval pozornost. Jakmile kolem projel na koni jeden z čarodějů, hodil mu krystal. Mladý elf měl co dělat, aby ho chytil a nevypadl při tom ze sedla.

Iann s naprostou neomylností poznal místo, kde nakonec rozbili velitelský stan – nedaleko kamene, kde na ně čekal. Porady se nezúčastnil.

Arana se generály a důstojníky dlouho do noci probírala strategii nejlepšího útoku na Folmar. Odcházela, stejně jako ostatní, spát se zarudlýma očima v naději, že ukořistí alespoň chvilku spánku.

 

Útok se nechystal hned na následující ráno. Jilai i ostatní generálové se domnívali, že by bylo moudré nejdříve Folmar v rámci jejich možnosti obléhat a útok pořádně promyslet.

Ve chvíli, kdy zrovna plánovali další postup, pocítili zapraskání magické energie. Zvědavě vyšli před stan. Bariéra kolem Folmar padla. Z brány vyjela skupinka jezdců. Ten, co jel v čele, vezl vysoko zdviženou bílou zástavu.

„Přiveďte mi koně!“ zavelela Arana.

Spolu se svými přáteli a osobní stráží se vydala jezdcům v ústrety. Setkali se mimo tábor, na půli cesty mezi ležením a pevností.

„Zdravím královnu elfů jménem lidu Vërmësu!“ pronesl první z jezdců formálně. „Jsem sir Hafgal a rád bych s vámi v zájmu svého lidu vyjednával, budete-li tomu nakloněna, Vaše Veličenstvo.“

Arana se pozastavila nad tím, že obyvatele Vërmësu označil za svůj lid, ale neprotestovala.

„Zdravím vás, sire Hafgale. Ráda si váš návrh poslechnu.“

Šlechtic jí pokynul a podal zástavu muži za sebou, nejspíše svému panošovi.

„Doneslo se až k nám, že jste ušetřila osazenstvo hlásek na západním břehu Oromei,“ začal bez dalších zdvořilostních frází Hafgal. „Také máme ale očité svědky toho, co jeden z vašich čarodějů dokázal udělat s dalšími hláskami. Jako ukázka síly, s níž se nemůžeme měřit, nám to postačilo. Rádi bychom se tedy boji vyhnuli, pokud by to bylo možné, a ušetřili tak životy na obou stranách.“

„Také bych ráda zachránila životy, ale pochybuji, že jste zmocněncem krále Erca, který by vám dovolil vyjednávat o příměří.“

„V tom se nemýlíte, Vaše Veličenstvo. Naštěstí pro nás všechny ale již Erco není nadále králem Vërmësu.“

Elfka na sobě nedala znát překvapení. „Jak si to mám vyložit, sire Hafgale?“

„Skupina pomatenců dokáže napáchat ve světě hodně škody, je-li jim dána moc. Ale taková skupina nevyjadřuje názor lidu. Nikdy jsme válku s elfy nechtěly. Ani před lety a ani nyní. Proto byl Erco sesazen a na jeho místo byl dosazen regent, dokud nebude zvolen nový panovník.“

„Předpokládám, že tím regentem jste vy.“

Hafgal přikývl.

„Jak se vám podařilo Erca sesadit?“

Sir si odkašlal a snažil se neošívat pod jejím pronikavým, zkoumavým pohledem. „Když se k Folmar začali hrnout uprchlíci z ostatních hlásek, kteří s sebou nesli zvěst o čaroději, který sám jako pouhý předvoj vojska dokázal dobýt dvě pevnůstky, došla lidem trpělivost. Nikomu se nechce umírat za přesvědčení, které není jeho, obzvlášť ve válce, která už před lety vzala mnohým jejich rodiny…“

„Svrhli jste ho násilím. Jste tedy vzbouřenci?“

„Ano jsme,“ přiznal šlechtic, „i když sami sebe tak nenazýváme. Revolucionáři zní přeci jen trochu lépe v toku dějin. Rádi bychom zabránili krveprolití… Výměnou za dohodu, kterou bychom s vámi rádi uzavřeli, Vaše Veličenstvo, nabízím předání Erca, ať na něm vykonáte spravedlnost podle vlastního uvážení…“

Arana vztekle zaťala čelist. „To má být nějaký vtip?“

Hafgalovi se nepodařilo skrýt překvapení. „Obávám se, že vám nerozumím, Vaše Veličenstvo…“

„Chcete mi snad tvrdit, že jste zajali Temného vládce a jen tak ho předáte do našich rukou?“

„Přesně to tvrdím. Podařilo se nám ho zadržet za pomoci jeho vlastní magické bariéry – s nemalou účastní elfského kouzelníka, který je jejím strůjcem. V tuto chvíli se nachází v žaláři pevnosti Folmar a čeká na to, co s ním uděláme.“

Arana se zamyslela. „Pokud je to jen hloupý žert, rozprášíme vás. Ovšem pokud mluvíte pravdu, přijmeme vaši nabídku a vrátíme se domů, aniž by došlo k dalšímu zabíjení. Ráda bych projednala další podmínky v mém stanu, pokud mě doprovodíte, sire Hagfale.“

Šlechtic přikývl, něco řekl svému doprovodu a po královnině boku se odebral do elfského ležení.

Arana přizvala veškeré důstojníky, jejich přítomnost považovala za nezbytnou, na dojednání podmínek kapitulace vërmëského vojska. Jednání trvalo několik hodin, ale jeho výsledek byl překvapivě uspokojivý.

Když Hagfal opouštěl tábor, aby se vrátil do Folmar, jeho tvář vykazovala kromě známek únavy také úlevu – nebude se už dál zabíjet…