Kapitola dvacátá pátá - Rozpolcenost duše

Iann seděl na hřbetě koně a bezmyšlenkovitě sledoval okolí.

V noci přepadli dvě jednotky. Hlídky snadno zdolali a než se stihl provizorní tábor vzbudit, elfští vojáci je pozabíjeli.

Neměl z toho dobrý pocit, vpadnout do spícího tábora, kde se nepřátelé ani nebránili, protože byli zamotaní v přikrývkách, to nebyl jeho styl. A Ercovi muže, soudě podle jejich nepřipravenosti, ani nenapadlo, že by se jejich nepřítel zachoval tak podle. Jenže spoléhání na elfskou ohleduplnost a čestnost se jim tentokrát příliš nevyplatilo.

Zdálo se, že nikdo neprojevoval nadšení z toho, co během noci spáchali, ale rozkazy jsou rozkazy.

Jejich oddíl se mlčky vracel k ležení, aby se připojil k hlavnímu voji a pokračoval v tažení na pevnost Folmar. Jedna bitva byla svedena a vítězství si připsala vzbouřenecká armáda. To ale zdaleka neznamenalo, že vyhrají válku. Erco sice utrpěl velké ztráty, ale pořád má Folmar, o kterou se jejich jednotky mohou rozbít jako vlny o pobřeží…

Z úvah ho vytrhla bodavá bolest v boku. Zamrkal a přemýšlel, odkud může pocházet.

Pak se ozvala s novou intenzitou, až si na bok intuitivně přitiskl dlaň. Nebyl zraněný, na ruce mu nezůstala krev…

Náhle zaslechl hlas. Otočil se, ale nikdo ho nevolal. Přesto znovu zaslechl šeptem své jméno. Skoro zaniklo v šelestu čerstvých listů, ale on ho přesto slyšel… Ianne…

V tu chvíli se ho zmocnila předtucha, která mu obalila srdce ledem.

Vyjel z řady a pobídl koně mezi stromy. Nic si nedělal z toho, jak za ním generál Jilai, kterému byl přímo podřízen, křičel. Vhodil do vzduchu hrst Prachu a bez rozmyslu projel portálem.

Objevil se několik mil od tábora, na víc mu už jeho soukromá zásoba nestačila. Popohnal koně do cvalu a prosil všechny bohy, aby se jeho intuice pletla…, aby byla Nefe v pořádku, aby ji mohl sevřít v náruči a vysmát se pak svému strachu…

Když měl na dohled Omorei, popohnal zvíře do trysku – chtěl ten poslední úsek, který ho dělil od tábora, urazit v co nejkratším čase. Navedl koně k brodu. Na druhé straně si ho všimli mágové a donutili řeku částečně ustoupit, aby mu tak přechod usnadnili. Na druhém břehu Iann bez ohledu na vojáky projel až k Aranině velícímu stanu. Elfka tam ale nebyla. Její stráž ho navedla na konec tábora, kam prý královna před chvílí odspěchala.

Ve vzduchu cítil, že je něco špatně… Zmocňoval se ho strach. Bál se jít za Aranou…, bál se toho, co se tady stalo…

Zamířil k okraji ležení. Zdálo se mu, že tu náhle povážlivě přibylo lidí. Jako by něco vyhlíželi, nebo na něco čekali. Když ho viděli, jak k nim kráčí, okamžitě mu ustupovali z cesty. V ten okamžik už tušil, co uvidí na druhé straně tohoto zástupu.

Nic ho ale na skutečnost nemohlo připravit.

Arana, Tanis, Kate a Risch stáli vedle sebe a v uctivé vzdálenosti od nich postávali hloučky zvědavců, spolu se zachmuřenými léčiteli. U nohou jeho přátel leželo tělo přikryté bílým plátnem.

Když zaslechli kroky, otočili se. Iann viděl jejich uslzené tváře.

Beze slova ustoupili, až došel k postavě ležící na zemi.

Zpod plátna vyčnívaly plavé kadeře…

Iann klesl na kolena a natáhl ruku k přikryté tváři. Nedokázal to, hrůzou nemohl dýchat. Nakonec ale plátno odtáhl.

Vypadala, jako by spala, dokonce měla na tváři slabý úsměv.

Nedokázal tomu uvěřit. Dotkl se její tváře a doufal, že otevře oči, protáhne se a usměje se na něj tak jako každé ráno… Jenže její pleť byla chladná… Oči zůstaly zavřené, rty se nepohnuly. Sklonil se nad ní a jemně jí odrhnul vlasy spadlé do čela.

Když jí po tváři stekla slza, uvědomil si, že brečí.

Osušil si oči a otočil se k přátelům. „Jak…?“ nedokázal to vyslovit.

„Našel jsem ji nedaleko odsud u cesty,“ přiznal Tanis a pověděl mu všechno, co věděl.

Iann dlouho mlčel.

„Vezmi mě tam,“ přikázal nakonec Tanisovi chladně.

Tanis přikývl.

Šli mlčky. Iann nic neříkal a Tanis to respektoval. Neodvažoval se jeho ticho narušovat. Nedokázal si představit, jak mu musí být. Když jen pomyslel na to, že by tam místo Nefe ležela Arana…

Iann se zastavil u stromu, který mu Tanis ukázal. Pořád tam byla Nefenina krev. Iann si místo chladně obhlédl a pak začal zkoumat nejbližší okolí.

Našli tři vojáky. Dva z nich byli zabiti za pomoci magie – jeden měl popáleniny v obličeji, druhý si nejspíš rozbil hlavu při pádu způsobeném výbojem energie. Muselo tu dojít k pořádnému souboji. Tanis obdivoval, že Nefe, vždycky tak křehká, něco podobného dokázala. Ale život jí to nakonec stejně nezachránilo.

Iann nasál zhluboka vzduch do plic. „Byl tu ještě jeden,“ oznámil a vydal se za vojákovou pachovou stopou.

Nedlouho na to našli jeho tělo zhroucené u mělkého potoka. Také na něm byly patrné známky magie, ale ne tak silné jako u jeho spolubojovníka.

„Musel umírat docela dlouho,“ podotkl Tanis pološeptem.

Iann na to nic neříkal.

S největší pravděpodobností dívku překvapili, pokusila se utéct skrze portál, ale nestihl se zavřít včas… Dvou se zbavila, ale třetí ji stihl zranit. Sám za to zaplatil životem.

Proč po ní vůbec šli? Byli to zběhové? Byli tu záměrně, protože někoho hledali? Hloupá náhoda – být ve špatný čas na špatném místě…

Tanise ale už Iannova chladná mlčenlivost začínala děsit. Beze slova se otočil a vracel se k cestě, králův syn ho s povzdechem následoval. Pochopil by, kdyby Iann křičel, kdyby se s ním popral za to, že ji nedokázal zachránit…, ale vlkodlak se místo toho jen mračil a nemluvil.

Kvůli tomu si až se zpožděním Tanis uvědomil, že jde po cestě sám. Otočil se a uviděl Ianna klečet u stromu, kde předtím našel Nefe. Neodvažoval se ho rušit.

Iann měl dlaň položenou na kmeni stromu, oči zavřené, jako by něčemu naslouchal. Pak se mu ramena začala třást potlačovanými vzlyky. Zvuk, který mu vyšel z hrdla, nebyl ani lidský ani zvířecí. Byl to čirý zármutek, který na Tanise náhle těžce dolehl jako ozvěna vlkodlakových vlastních pocitů.

Náhle ho udeřila další vlna prosycená žalem, která ho srazila na kolena. Zmocnila se ho taková bolest, až myslel, že ho vnitřně roztrhá na kusy. Nevěděl, co se to děje.

A pak to spatřil.

Temnotu, šířící se kolem Ianna, jejíž původ nechápal.

Postavil se zpátky na nohy a udělal několik klopýtavých kroků kupředu. Konečně rozeznal detaily. Kolem Ianna se rozprostírala smrt. Tráva, keře a stromy, to vše kolem něj usychalo, zatímco on dával průchod svému soužení.

Z místa, které kolem něj vznikalo, se dělalo Tanisovi mdlo. Zvěř v okolí poděšeně prchla, ale Tanis tam nemohl Ianna nechat. Kolem něj se tvořila poušť žalu, podobná té, kterou potkali, a pokud to nezastaví, kdo ví, kde by to mohlo skončit.

Odvážit se ale vstoupit na mrtvou půdu ho stálo velké přemáhání.

Když tak učinil, přelilo se přes něj pochopení…

To, co cítil, byly jen ozvěny Iannových pocitů. Jeho bolest byla mnohem silnější… Tak silná, že ho zničila… a zabila by ho, nebýt magie. Křik, který vycházel z jeho úst, už nebyl znakem zármutku, byl to zoufalý souboj s okolními silami za právo rozhodnout o vlastní smrti. Jenže všeprostupující magie ho tvrdošíjně odmítala nechat zemřít.

Tanis jí sice nevládl, ale vycítil ji, když byla kolem. Životadárná energie ze všeho kolem proudila do Ianna, dávala zase dohromady jeho roztříštěné já navzdory jeho očividnému přání opustit tento svět. Proti jeho vůli ho udržovala naživu.

Jenže to nestačilo. Okruh smrti se rozšiřoval.

Tanis nevěděl, co má dělat, tak jen pomalu, s přemáháním, postupoval nadále k Iannovi.

Křik náhle ustal a Iannovo tělo se prohnulo v křeči. Pak se zhroutil na zem.

Zkáza se přestala šířit a z Tanise najednou spadly všechny pocity, které nebyly jeho. Okamžitě se rozběhl k Iannovi, který ležel bezvládně u paty stromu.

Sáhl mu na krk, dokud nenahmatal tep. Úlevně si oddechl. Uvažoval, co by měl udělat, když tu náhle Iann otevřel oči.

Tanis zalapal po dechu. Byl zvyklý na chladnou šeď vlkodlakových očí, ale nyní na něj otupěle hleděly třpytem zastřené oči, jako měla Arana. Už se s tím u Ianna setkal, po kouzlení, ale vždy to rychle odeznělo. Tentokrát ale jeho magií zakalený zrak přetrvával.

Iann se s Tanisovou pomocí postavil na nejistých nohou a zamířili do tábora. Ani jeden se slůvkem nezmínil o tom, co se právě stalo…

***

Arana navrhla, že by měli Nefe pohřbít se všemi poctami v jejich hlavním městě. Kle-nu-Ariëni se tak stane místem jejího posledního odpočinku.

Iann se k tomu nijak nevyjádřil. Celou noc strávil na stráži u jejího těla. Od návratu z průzkumu s nikým nepromluvil.

Nejinak tomu bylo teď. Arana nechala připravit vůz, který měl dovézt tělo jejich přítelkyně do základního tábora v podhůří Ardénských hor. Odtamtud měli pokračovat skrze portál v horách až do paláce, kde se bude konat smuteční obřad.

Vůz vyrazil na cestu pokryt smutečními barvami. Arana, Tanis, Kate, Risch a Iann vyjeli spolu s ním.

V táboře se Arana pozdravila se sestrou, která jim přišla vzdát svou soustrast. Spolu s její družinou je pak doprovodila ke stráženému portálu přes hory.

Po tak častém procházení portály se všem kromě Ianna začínalo dělat špatně. Před posledním přesunem do města si tak museli na chvíli odpočinout.

Tanis toho využil, aby předal Iannovi Jadwelův deník s Nefeninými zápisky. Bál se, jak to přijme, ale Iann jen řádky přelétl očima, jednou přikývl a pak mu deník zase vrátil. Schoval si dopis, ale nijak nekomentoval zjištění, že jsou bratři.

Nevěděl, co čekal, ale rozhodně ne, že to Iann přejde mlčením. Skoro jako by to věděl. Pak mu to došlo. Jistě, že to musel vědět, kdo by Nefe jinak přivedl na myšlenku, aby porovnala jejich matérie. Když vyprávěl příběh o Samerském hradu, určitě si to spojil dohromady… Nejspíš by měl pociťovat vztek, že si to nechával tak dlouho pro sebe, ale při pohledu na netečnou schránku, které teď stála vedle něj místo Ianna, kterého znal, to nedokázal. Cítil jen lítost. I nad sebou samým. Měl bratra a ztratil ho ještě dřív, než ho vlastně získal.

V paláci dostali své původní pokoje, v nichž vyčkali do soumraku, než se bude konat obřad. Arana jim nechala připravit tradiční smuteční roucha – dlouhé, indigové róby, spadající až na zem s vysokými stojatými límečky a stříbrnými sponami.

Když se oblékala, připadala si podivně prázdná. Jako by se nic z toho vlastně nedělo, jako by to jen sledovala zpovzdálí. Truchlila pro Nefe, ale v tento okamžik to nedokázala. Když si zapínala spony na rukávech, nedokázala si připustit, co se vlastně děje. Pořád tomu nevěřila. Nefe přece nemůže být mrtvá… Ta usměvavá dívka, bylinkářka s pochopením, která měla neustále potřebu všechny přesvědčovat, že není křehká květinka. Měla pocit, že když se otočí, plavovláska tam bude stát a trpělivě čekat, než se ustrojí.

Nemohla – a nechtěla! – si přiznat, že už ji nikdy neuvidí…

Sešli se v zahradě. Čekala tam na ně dvojice elfů s lucernami. Za nimi stála čestná stráž, která nesla Nefenino tělo. Ranhojičky ji omyly od krve, oblékly do čistých šatů a učesaly. Dívka vypadala, jako by spala, v náruči svazek květin.

Procesí se vydalo skrze zahradu k velké hrobce na malém kopci nedaleko paláce. Arana trvala na tom, aby byla Nefe pochována vedle významných elfů, kteří se proslavili v boji během Temné války. I když o mnoho let později, byla i ona její obětí…

Na krajinu se snášela tma a elfové tak kouzly posílili lucerny, aby lépe osvětlovaly cestu vinoucí se k hrobce. Cestou se k nim připojilo ještě několik osamocených postav v indigových robách. Nikdo nemluvil.

Elfové otevřeli velká zdobená vrata do síně hrdinů a zůstali hlídat venku. Zbytek skupiny vešel dovnitř a dal se po schodech dolů, do rozlehlého sklepení.

Risch se obával, že tam bude tma a vlhko, ale v prostorách, pečlivě vysekaných do skalního podloží se ve vzduchu se vznášely barevné koule magického světla. Ty osvětlovaly hojné šupinky slídy, které dodávaly stěnám třpytivý nádech. Voda byla svedena do drobného potůčku, který na konci chodby mizel v podlaze.

Skrze chodbu prošli do rozlehlé síně plné kamenných hrobek a soch. Nořili se stále hlouběji, hrobů ubývalo, stejně jako světla.

Arana zastavila v malé jeskyňce nepravidelného tvaru. Osvětlovalo ji modrofialové světlo těsně pod stropem. Stál zde připravený jediný kamenný podstavec. Stráž na něj položila vyřezávaná nosítka, na nichž spočívala Nefe. Pak se v tichosti vytratili.

Několik dalších elfů z jejich doprovodu se postavilo vedle půlvíly a začali ve svém rodném jazyce pronášet modlitby za mrtvé. Kromě nich nikdo nemluvil. A i když většina nerozuměla tomu, co kněží říkají, cítili váhu, kterou jejich slova měla.

Risch cítil, jak ho opouští smutek, který pociťoval. Místo toho cítil smíření, klid… Bylo to příjemné, osvobozující…

Kněží se dali do zpěvu, který zakončili ještě jednou krátkou modlitbou. Pak pokynuli Araně.

Ta přistoupila a položila Nefe k nohám svitek s básní. Potupně k ní přistoupili i všichni ostatní přátelé a každý jí daroval nějakou drobnost.

Když přišla řada na Ianna, dlouho jen stál nad jejím tělem a hleděl jí do bledé tváře. Pak jí jemně urovnal vlasy. Nakonec si rozepnul řetízek s prstenem, který kdysi Nefe našla v jezeře, když nedaleko od ní ležel raněný. S krátkým zaváháním jí ho položil na složené ruce.

Poté, co se s ní všichni takto rozloučili, kněží kolem okrajů podstavce nasypaly krystalický prášek. Pod jejich rukama za pomoci magie začal prášek měnit konzistenci a roztékat se do okolí, dokud nepřekryl jemnou třpytivou vrstvou celé Nefenino tělo. Magie ho ještě vytvrdila a nakonec byla Nefe celá zalitá do otevřeného křišťálového hrobu, který ji uchová před zubem času.

Vtom Rischův zrak překryla vize. Trhl sebou, ale vidění rychle odeznělo. Ostře se podíval na Ianna, který se otočil a vyšel ze skalní místnosti. Ostatní ho brzy následovali, Risch mezi nimi. Přesto vlkodlaka nespouštěl z očí…

***

Iann se pozdě v noci vykradl ze svého pokoje. Nedokázal v něm být…, ne když tam býval s ní… Místnost jako by ho zahlcovala vzpomínkami, které byly otisknuty do jejích zdí. Vzpomínkami z chvil, které se neodehrály tak dávno, přesto měl pocit, jako by od nich uplynuly celé věky… Připadal si ode všeho podivně vzdálený.

Minul stráže na chodbě a vplížil se do zahrady. Obloha byla zatažená, což mu nahrávalo. Nikým nezpozorován se dostal až k hrobce. Už ji nikdo nehlídal. Dveře sice byly zajištěné, ale za pomoci jednoduchého kouzla se dostal dovnitř.

Magická světla byla o něco tlumenější, když je nepřiživovala magie elfů. Přesto stále viděl dostatečně dobře na to, aby došel tam, kam chtěl. Nervózně svíral pochvu s nožem vyrobeným v dračím ohni. Nezáleželo mu na tom, zda zabijí Erca; bez Nefe nemělo jeho bytí smysl. Měl dva životy – svůj a vlkodlakův… Pokud nůž mohl rozdělit duši, mohl by od sebe rozdělit i jeho vlastní části, jeho životy… a jeden jí dát.

Když vešel do pravidelně vytesané místnosti, v níž odpočívala Nefe, někdo mu zastoupil cestu.

Risch cítil, že se Iann blíží, ještě dřív, než zaslechl jeho kroky. Šířil se kolem něj zvláštní magický odér – jako by ho předcházela smrt. Při tom pomyšlení se druid otřásl odporem.

Když už byl Iann skoro u vchodu, zastoupil mu Risch cestu. Vlkodlak do něj málem vrazil. Beze změny výrazu si ho prohlížel.

„Ustup,“ zavrčel.

„Nemůžu ti dovolit to udělat,“ oponoval mu Risch.

„Udělat co?“

Mladík, skoro o hlavu menší než půlefl před ním, sebral veškerou odvahu. „Myslíš si, že démantový nůž může rozdělit tvůj život od vlkodlačí podstaty. Myslíš, že jí tak přivedeš k životu…“

Iann se na okamžik zarazil, viditelně zaskočený pravdivostí jeho slov. Pak do něj ale nevybíravě strčil, až Risch klopýtl zpět. Aniž by mu věnoval další pozornost, přešel ke katafalku, na němž ležela Nefe, a vytáhl nůž z pochvy.

„Nepodaří se ti to!“ křikl za ním. „Zabije tě to, a Nefe tím jen odsoudíš k vlkodlactví!“

Iann zaváhal. „Jak…?“

„Viděl jsem to.“

Iann se po něm ohlédl a udělal dva kroky jeho směrem.

Risch se zapotácel pod náporem magie. Nevěděl, jak je to možné, ale najednou cítil Ianna ve své hlavě. Přehraboval se jeho vzpomínkami a myšlenkami, dokud nenašel to, co hledal.

Vidění, v němž se řízl do dlaně, ale zranění se mu nezavřelo… Zemřel na jeho následky a nedlouho poté zaslechl Nefenin bolestný výkřik.

„Žádná magie nedokáže… přivést mrtvé… zpět k životu,“ drtil Risch mezi zuby, zatímco se snažil nezvracet z Iannova nešetrného zásahu ve vlastní hlavě.

Konečně se půlelfova přítomnost stáhla. Mladík klesl na kolena a zhluboka oddechoval. Vlkodlak se nad tím tyčil. Když k němu Risch vzhlédl, všiml si, že mu po tváři stéká slza. Výraz jeho tváře se ale nezměnil.

„Promiň,“ zašeptal. Risch nevěděl, zda se omlouval jemu nebo Nefe. Pak Iann vrátil nůž do pochvy a položil ji k Nefeniným nohám. Beze slova pak odešel.

Risch se ze země zvedl až po dlouhé chvíli. Iannův vpád do mysli ho zaskočil. Něco takového by nemělo být možné… Ale pak si uvědomil, že o tom už slyšel ve Skalním hradu…

Pohlédl na Nefe a v tom okamžiku mu došel celý záměr osudu. Náhle už o jeho zásahu nepochyboval. Když si uvědomil, že všechno, co se doposud stalo, mělo svůj smysl, svitla mu naděje. Naděje na to, že celý jejich boj možná skončí dobře, i když budou muset podstoupit nelehké, bolestné oběti.

Viděl Nefenin pokojný výraz a věděl, že ona to nakonec také pochopila.

Musela zemřít přesně tak, jak zemřela…, přesně v tuto dobu. Její čas byl pevně vyměřen, Risch to předtím neviděl, nyní to ale bylo zřetelné a zcela jasné.

Zachránil ji na cestě před zásahem z kuše nepřátelského vojáka. Tehdy ještě nesměla odejít, protože ji Iann nemiloval tolik, aby se změnil. Proto mu to osud vyjevil, aby zasáhl.

Zvrátil výsledek bitvy, protože v ní by Nefe padla rukou vojáků. Iann by se sice proměnil, ale v bitvě by byl zabit. A opět – osud mu to ukázal s jasným záměrem, aby s tím něco udělal.

Ale na muže, na které Nefe náhodou narazí, na ty ho nikdo neupozornil. To byl konec její cesty. A jejím odkazem se stal Iann. Čaroděj prostoupený magií, který může dělat, cokoliv si zamane. Čaroděj, který je, jak mu náhle svitlo, Tanisovým ztraceným bratrem…

Všechno to najednou dávalo zvrácený smysl.

Na Rische z toho padla tíseň a nepopsatelný smutek. Nefe musela zemřít… A stejně jako ona, bude muset zemřít i Iann…