Kapitola druhá - Dar vidění

Mistr zaklepal na Rischovy dveře právě v okamžiku, kdy přemýšlel, co se mu asi bude hodit za věci po odchodu ze Skalního hradu.

„Dále!“ Dveře nepatrně vrzly a Mistr vešel dovnitř. Risch mu nabídl židli. „Stalo se něco, Mistře?“

„Proč se ptáš?“

„Já jen, že jste mne již dlouho nepoctil svou návštěvou a nyní se tváříte tak zasmušile.“

„Vidím, Rischfielde, že začínáš tak trochu uvažovat jako já, takže ti nebudu lhát. Přišel jsem se tě zeptat, jak ses rozhodl ohledně své další cesty životem. Stále chceš změnit svůj osud?“

Risch se zachmuřil a po chvíli prohlásil to, co si již delší čas připravoval. „Mistře, velice mne mrzí, že vás takhle zklamu. Já vím, že jste chtěl, abych tu i nadále zůstal studovat, ale já mám svůj sen a chci za ním jít.“

„Chápu. Je to tvá konečná volba? Copak by ses nikdy nechtěl stát Mistrem Jižního řádu?“

„Víte, Mistře, že bych se chtěl, stejně jako vy, stát Mistrem. Ale taky víte, že bych asi nezvládal moc dobře dál žít takhle v ústraní, schovaný ve strachu před okolním světem.“

„Ale víš, co to obnáší? Víš, že se už nikdy nebudeš moci stát Mistrem a nikdy se na toto místo nebudeš moci vrátit? Počítáš také s tím, že kvůli své krvi možná nepřežiješ bez úkrytu ani týden? A když jsme u úkrytu, schovávání a strachu…, myslíš, že to bude tam venku jiné? Myslíš, že se nebudeš muset stále otáčet přes rameno, zda tě někdo nesleduje a že se nebudeš bát ulehat ke spánku, protože co kdyby ses ráno náhodou neprobudil?! Co myslíš, Rischi, že tím získáš?“ Z mistrova hlasu byla slyšet naléhavost a velké obavy.

„Nevím, Mistře. Třeba nepřežiji ani den, ale jestli umřu, tak jedině s pocitem, že jsem nakonec nestál se založenýma rukama a nesledoval bezmocně, jak mi život utíká před očima. Budu vědět, že jsem se alespoň pokusil změnit svůj osud! Třeba i někomu pomůžu a kdo ví, třeba si najdu i přátele.“

„Anebo taky ne. Možná, že někomu pomůžeš, ale kdo pomůže tobě, až to budeš potřebovat? Tvá víra v lepší osud? Přátele? Lepší osud tuto zemi pod vládou Temného vládce obchází velkým obloukem. A přátelé při troše dobré vůle zemřou až po tobě, takže už nebudeš muset žít s pocitem jejich ztráty. Otevři oči, Rischi! Venku je jen zkáza utrpení a smrt! Tuto realitu nezměníš!“

„A vy, Mistře, nepodkopete mé sny a přesvědčení! Já už jsem se rozhodl a žádná zemská síla mě neodradí!“

„Rischi…“ Mistrův hlas zněl najednou tak tiše a rezignovaně. „Pochop, že já nechci podkopávat tvé sny ani plány do budoucnosti nebo tvé přesvědčení. Mně na tobě záleží, jsi pro mě jako syn. A tak jen nechci, aby se ti něco stalo.“

„Já to chápu, Mistře. Stál jsem před těžkým rozhodnutím, před svými největšími sny: stát se Mistrem řádu a smířit se svým osudem, nebo odejít a pokusit se pomoci okolnímu světu.“

„To je ta nezkrotná touha po slávě,“ poznamenal Mistr ironicky.

„Takhle bych to neřekl. Spíše vyhrálo srdce nad rozumem a osud nad Mistrem.“

„A ty opravdu věříš, že něco změníš?“

„Věřím, Mistře, a nikdy nepřestanu.“

„V tom případě mi nezbude nic jiného než ti také plně důvěřovat a doufat, že to všechno zvládneš. Po pravdě řečeno, každý potřebujeme nějaký sen, kterému budeme bezmezně věřit. Protože bez snů a bez víry nejsme nic!“

„Takže mě chápete, Mistře?“

„Chápal jsem tě vždy, i když si to nemyslíš. Chápal, ale to neznamená, že jsem s tím souhlasil,“ poznamenal Mistr s unaveným úsměvem. „Kdy chceš odejít?“

„Někdy na jaře, až zima ustoupí, a až dopíši svou knihu.“

„Dobrá tedy. Věřím, že tvé rozhodnutí bylo správné.“

„Já také. Mistře…, odpusťte mi někdy, prosím.“

„Odpustit? A co?“

„Že jsem vás zklamal.“

„Ale nezklamal, to nejde. Není co odpouštět. Dobrou noc, Rischfielde.“

„Dobrou noc, Mistře!“ Rischovi se ulevilo, že to má za sebou. Na druhou stranu se cítil provinile. On Mistra nezklamal, ale způsobil mu bolest, a to bylo ještě horší. Bylo to to poslední, co kdy Risch chtěl.

***

Risch prohlásil, že odejde na jaře, až ustoupí zima a dopíše svou knihu. Jaro se blížilo příliš rychle, mnohem rychleji než si Risch přál. Mírná zima už zemi dávno pustila ze svého jindy dlouhého a krutého sevření. Historie Řádu byla také dopsána a Risch měl za sebou Radu starších a několik dalších sáhodlouhých rozhovorů s Mistrem, jenž konečně začal akceptovat jeho rozhodnutí.

Risch si zrovna balil věci, se kterými počítal na své cestě, když na jeho dveře zaklepal Mistr, stejně jako přede dvěma měsíci.

„Dále,“ řekl Risch a dál se věnoval balení.

„Rischfielde, máš chvilku čas? Chtěl bych ti něco ukázat.“ Risch Mistra na jeho žádost následoval do hradního sklepení, kam měli ostatní kromě Mistrů a Starších zakázaný vstup. S pochodní v ruce sestupoval za Mistrem úzkým kamenným schodištěm až do temné chodby, která vyústila u podzemního jezírka, na jehož dně se třpytily podivné kameny.

„Mistře, to jsou…?“

„Ano.“

„A proč je…?“

„Protože by to stejně k ničemu nebylo.“

„Ale…“

„Tohle bohužel žádné ale nemá.“

„Asi ne,“ připustil nakonec Risch, ale nebyl si jist, jestli on i Mistr měli na mysli totéž.

Když prošli kolem jezírka se třpytivým dnem, ocitli se v systému podzemních chodeb. Risch by se okamžitě ztratil za první zatáčkou, ale Mistr toto místo znal dokonale. Pak po pár minutách, které Rischovi připadaly v té tmě jako věčnost, dorazili k jeskyni, z níž se do okolí rozlévalo slabé namodralé světlo.

„Kde to jsme, Mistře?“

„Nacházíme se poměrně hluboko pod hradními prostorami. Teď jsme asi někde pod hodovní síní.“

„Ale proč tu jsme? Co jste mi chtěl vlastně ukázat?“

„Chtěl jsem ti ukázat tohle,“ odpověděl Mistr na druhou otázku a ukázal směrem ke slabě světélkující jeskyňce.

„To je totiž, Rischfielde, Jeskyně mágů.“

***

„Jeskyně mágů?!“ Risch nevěřil svým uším. „Počkat! V celé zemi jsou jen čtyři Jeskyně mágů!“

„Ano, jedna zničená, jedna pohřbená na dně jezera, další v horách a ta poslední se nachází zde. Záleží ovšem jen na tobě, jestli přijmeš mou nabídku a vstoupíš.“

„Ale každý smí vstoupit jen jednou,“ podotkl ještě Risch, aby se ujistil.

„Ano, jen jednou za celý život a nezáleží na tom, jak je dlouhý. Vstoupíš?“

„Je to nabídka, která se naskytne jen jednou za život. Vidět svou budoucnost, to by si přál každý. Ale slyšel jsem, že někdy se tam člověku zjeví takové výjevy…“

„Že se zblázní. Někdy není dobré znát svou budoucnost. Tedy spíše střípky budoucnosti, jejichž význam pochopíme až postupem času.“

„Vy jste tam vstoupil, Mistře?“

„Ano, před dvaceti lety.“

„Co jste tam viděl?“ V Rischovi se opět začala probouzet nenasytná zvědavost.

„To ti nemohu prozradit. A stejně ani ty, pokud se rozhodneš vstoupit, nesmíš nikdy nikomu říci, co jsi viděl.“

„Proč?“

„Je to tak dáno. Nikdo, kromě tebe, nemá právo znát tvou budoucnost.“

„Ale Mistře, víte přeci, že já nevěřím v pevně daný osud. Věřím v to, že jsou věci, které si musíme prožít za každou cenu, ale také jsou věci, které můžeme ovlivnit svým rozhodnutím.“

„Já jsem neřekl, že to, co uvidíš, se musí stát. Může, ale nemusí. Může se ti vyjevit událost, kterou musíš zažít, nebo se ti může ukázat obraz budoucnosti toho, jak by něco skončilo, kdybys i nadále dělal to, co děláš – a to můžeš změnit.“

„Vím, Mistře, kam tím míříte. Doufáte, že uvidím svou smrt a že mě to přesvědčí zůstat. Ale i kdyby se mi to zjevilo, stejně mě to nepřesvědčí.

„Ne, Rischfielde, pleteš se, pokud si tohle myslíš. Dávám ti jedinečnou možnost vidět klíčové okamžiky tvého života, které je nutné změnit, abys dosáhl svého snu.“

Po této větě Risch poznal, že to s ním Mistr, jako vždy, myslí dobře. Mistr prostě nikdy neuměl lhát, takže i nyní Risch poznal, že mu chce opravdu jen dopomoci ke splnění snu a k naplnění vlastního přesvědčení. Za to mu byl Risch neskonale vděčný, ale nevěděl, jak to dát najevo, a tak jen stručně odpověděl: „Vstoupím.“

„Ale nezapomeň, že je to svým způsobem zkouška…,“ upozornil ho Mistr. S těmito slovy na rozloučenou vešel Risch do namodralé Jeskyně mágů.

***

To, co uviděl, se nedalo srovnat s žádným místem, které kdy navštívil. U jedné stěny jeskyně viděl jezírko se zářivou, průzračnou vodou. Od jezírka vycházela ona namodralá záře a odrážela se v úlomcích slídy, jimiž byly stěny jeskyně pokryty. Na podlaze se skvěl jemný bílý písek a v něm se, naprosto se vyjímaje běžným známým přírodním zákonům, bez vánku ladně jako tanečnice, pohupovaly nízké květiny s fialovo-růžovými zvonkovými květy. Na protější straně naproti jezírku, olemovanému bílými oblázky, se v třpytivé stěně majestátně rýsoval temný nápis v starodávných runách.

Pohlédni do jezera vědění a věz, že vše, co tam spatříš, se brzy stane skutečností. Jsi tu a nyní již neexistuje cesta zpět. Tak přistup – bez obav, překládal Risch tiše.

A pamatuj! Nemůžeš nijak obelstít to, čemu nelze uniknout. Poslední slovo bylo viditelně větší než zbytek slov v textu.

Když si Risch nápis dočetl, písmena začala slabě žhnout a po chvíli se ztratila v třpytivé stěně. V tu chvíli jakoby všechny rostliny kolem začaly šeptat: „Neutečeš!“

Risch měl pocit, že se z toho během pár okamžiků zblázní. Nakonec to nevydržel a začal utíkat k východu z Jeskyně mágů. Když viděl změť tmavých chodeb venku, zastavil se.

„Ne, já nebudu utíkat! Nejsem zbabělec!“ Otočil se a šel zpět k zářivému jezírku. Květiny šeptaly temný vzkaz ze stěny stále naléhavěji.

Náhlá slabost mě nezastaví! říkal si Risch cestou k jezírku. Hlasitost šepotu se stále zvyšovala a Risch měl ohromné nutkání zacpat si uši, ale neudělal to. S velkým přemáháním vlastních smyslů došel k jezírku a poklekl před ním, dívaje se na průzračnou vodu a svůj odraz v ní.

Po chvíli se mu dlaně na hladkých oblázcích začaly potit, v uších mu hučelo. Šepot květin ho doháněl k šílenství. Také ho značně znervózňoval fakt, že přestože voda byla naprosto průzračná a blankytně modrá, neviděl na dno.

Potil se a měl dojem, že přichází o rozum. Stále klečel a hleděl na klidnou hladinu.

Když už na něj šly mdloby a obraz se mu začínal rozmazávat, začala hladina jemně probublávat. To už ale Risch ani pořádně nevnímal, protože omdlel. Poslední, co viděl, byly dvě bledé ruce, jak se vynořují z vody…

***

Šok, který utrpěl, ho velmi rychle probral opět k vědomí. Voda byla tak ledová, že mu až vyrazila dech. Plaval k hladině. Vysvětloval si pád do vody jako následek mdlob.

Náhle ho něco ale opět stáhlo pod hladinu. Snažil se vysmeknout, ale ta bytost byla příliš silná. Na okamžik ho napadlo, že se ho Mistr chtěl jen šikovně zbavit. Tady, na dně jezírka, jeho tělo nikdy nikdo nenajde. Pak ale sám sebe rychle okřikl, co ho to jen napadlo.

Bytost, která ho celou dobu stahovala hlouběji pod hladinu, se náhle objevila před ním. Ve vodě se zdála jakoby průsvitná a podivně perleťově se leskla. Podlouhlá tvář, v níž vynikaly dvě duhové oči, nebyla nijak ošklivá. Vlasy, dalo by se tomu tak snad říkat, vypadaly jako hadi a měly stejnou barvu jako zbytek evidentně dívčího těla – průsvitnou.

Bytost před ním, ať už byla čímkoli, se ve vodě vznášela, zatímco Risch pomalu stoupal k hladině. Byl zcela okouzlen. Nemyslel na nic jiného, jen na okamžik tohoto nádherného setkání. Zvláštní průsvitná dívka se na něj usmála a vztáhla k němu ruce. Risch je okamžitě a bezmyšlenkovitě vzal do svých dlaní.

Zhrozil se toho, co tím způsobil. Její tělo začalo ponenáhlu černat, duhové oči se změnily na dvě krvavě rudé skvrny a nádherný úsměv se znetvořil v podivný škleb, se dvěmi řadami špičatých zubů. Na krásné ruce se objevily dlouhé drápy a jeden z nich se Rischovi bolestivě zaryl do zápěstí. Voda okolo se začala zabarvovat jeho krví.

Chtěl křičet, ale jediné, čeho tím dosáhl, bylo, že se nalokal ledové vody a ztratil poslední zásoby vzduchu. Vzduch! Teprve teď mu došlo, kde se nachází – je přece pod hladinou a pomalu a jistě se topí. Začal se zuřivě zmítat a podařilo se mu té bestii vysmeknout. Ale nedostal se o moc blíž k hladině, když se ho černý přízrak opět zmocnil. Se šíleným výrazem ve tváři mu přitiskla své pařáty ke spánkům a zaryla mu přitom dlouhé drápy do kůže.

Rischovi projela hlavou palčivá bolest. Už neměl sílu na žádný odpor. Podivná bytost mu zvrátila hlavu dozadu a její oči se opět proměnily ve dvě třpytivé duhovky. Risch umíral, nebo měl alespoň ten pocit, protože se mu zatmělo před očima.

Tmu po chvíli, která se zdála věčností, vystřídaly rozmazané obrazy. Výjevy budoucnosti? Rischův mozek se začal opět probouzet a on začal konečně znovu vnímat. To, co viděl, ho zaskočilo.

Obrazy začaly být dobře viditelné a Risch v nich mohl rozpoznat dívku se zelenýma očima a rudými kadeřemi. Její úsměv byl odzbrojující. Náhle ale dívka padla tváří na zaprášenou cestu u rozštípaného ukazatele.

Obraz se změnil a on viděl vojáka napínat kuši. Střelil. Ozval se zoufalý křik a pak… ten skřek! Risch viděl hrůzu ve vojákových očích, když se k němu blížila smrt.

Další skok a obraz byl opět jiný: Temný les, bez ptáků a zvěře.

Další výjev: Dvě armády řítící se na sebe. Viděl královské barvy a korouhve. Královských vojáků bylo málo, ale náhle se za zády druhé armády objevili další a Risch byl nedobrovolným svědkem obrovského masakru.

Už nechtěl nic vidět, chtěl pryč, měl toho dost! Ale přízrak ho nepustil, místo toho mu ukazoval další hrůzné výjevy z jeho budoucího života.

Mladík sedící u hrobky. Risch mu neviděl do tváře, ale cítil jeho bolest a žal. Řízl se do dlaně. Z  malé rány proudilo takové množství krve, až to Rische udivovalo. Po chvíli mladík padl mrtev k zemi. Risch uslyšel podivný zvuk a pak nastalo na několik okamžiků hrobové ticho, které prořízl až bolestný výkřik. Z hrobky se někdo zvedal…

Další obraz: Risch ležel na zemi, nemohl se hýbat. Viděl kolem sebe několik těl a cítil omračující bolest v rameni – něco se mu zarývalo hluboko pod kůži. A pak… ztratil vědomí.

To bylo ovšem jen v budoucnosti. Ve skutečnosti byl stále pod vodní hladinou a připadal si jako omámený. Cítil, jak jeho hlavu pouští ruce černé zrůdy.

Když tlak zcela povolil, odvážil se Risch otevřít oči. Voda kolem byla jemně zbarvená jeho krví, která se mu neustále řinula z rány na zápěstí. Pod sebou zahlédl pohled dvou duhových očí a prudký pohyb něčeho průsvitného. Začal rychle plavat k hladině. Topil se a bál se, že se na hladinu nedostane včas. Zabral z posledních sil, co nejvíce mohl, a během několika okamžiků se ocitl na hladině.

Nadechl se tak prudce, až to rostliny, které už nic nešeptaly, jen se tiše chichotaly, vyděsilo a ztichly úplně. Opět se ponořil pod hladinu a zase se vynořil. Chytil se kluzkého povrchu kamenů, obklopujících jezírko a pomalu se drápal ven, zanechávajíce za sebou krvavou cestičku. Padl vyčerpán na záda a prudce oddychoval. Jeho pohled upoutal nápis objevující se na zdi.

Viděl jsi, teď se sám rozhodni…

„Dejte mi pokoj!“ rozkřikl se, aniž by nápis dočetl a praštil pěstí do písku na zemi. Letmo se podíval na levou ruku. Měl tam vyryt, vyřezán, vypálen… bůhví, jak by se tomu dalo říkat, nějaký znak. Neměl ani ponětí, co to znamená, věděl jen, co se stane, když nezastaví krvácení. Byl vzteky bez sebe, ale věděl, že to nic neřeší.

Utrhnul kus mokré košile a snažil se zavázat si zranění. Moc to nepomáhalo, tak se rychle vydal na cestu zpět do Skalního hradu.

Velmi ho překvapilo, a zároveň vyděsilo, že na něj Mistr před jeskyní nečekal. Nenechal tam ani pochodeň. Risch si sedl na chladnou zem, zavřel oči a začal se soustředit, snažíce se nevnímat pulsující bolest na levém zápěstí, ani pramínek krve, prosakující zpod košile.

Seděl takto několik okamžiků, pak se ze svého soustředění probral, převázal si zranění a vydal se do chodby přímo proti místu, kde seděl.

Nevěděl, jak dlouho se motal bludištěm černočerných chodeb pod prostorami Skalního hradu, ale konečně spatřil slabou záři. Pomalu se k ní blížil. Z košile už nezbylo víc než jen cáry – celou ji roztrhal jako obvazy na své zápěstí a konečně se mu podařilo zastavit krvácení. Přesto ztratil příliš mnoho krve a byl těsně před zhroucením. Jediné, co mu dodávalo sílu pokračovat, bylo vědomí, že tady by ho nemusel nikdo objevit včas.

Konečně došel ke zdroji místního nevyužitelného bohatství – jezeru s drahokamy na dně. Měl hroznou žízeň. Voda z jezera byla sladká a velice chutná. Risch ji pil velkými doušky a hladinu při tom tu a tam protkly nitky jeho krve.

Za chvíli už spatřil dlouhé kluzké schodiště a vyškrábal se po něm do hradního sklepení. Po usilovné námaze se dostal až do svého pokoje. Tam na něj čekal Mistr s otázkou, která mu zmrzla na rtech hned poté, co se Risch vpotácel do místnosti se zkrvavenou rukou a chvíli na to se zhroutil na podlahu.

***

Risch se probral u sebe na posteli. Byl unavený a stále ještě hodně zesláblý. Ležel zabalený do kožešin a koukal do stropu. Přemýšlel o tom, co vlastně viděl, ale nějak se nemohl rozpomenout. Cítil jen bolest na levém zápěstí. Nemohl se však podívat, jak je na tom jeho zranění, protože bylo pevně obvázané. Po delší době zase usnul.

Když se večer opět probudil, seděl u něj Mistr, ale nevypadal ustaraně. Ba naopak, byl potěšen a okamžitě začal Rische zahrnovat hromadou otázek a rad.

„Byl jsi tam dlouho, ale jak vidím, obstál jsi! Jsem na tebe pyšný!“

„Mistře, vždyť jsem tam málem vypustil duši! Nejdřív se mi div nerozskočila hlava, pak mě něco chytlo a pokusilo se mě to utopit a cestou zpátky jsem málem vykrvácel a umřel vyčerpáním! Ke všemu jsem viděl samé…“

„Neříkej nikdy, co jsi tam viděl!“ okřikl ho Mistr přísně. „Rád bych se podíval na znak, který ti byl přisouzen, ale nepřísluší mi to,“ dodal klidněji.

„Znak?“ Nechápal Risch.

„Raději se posilni a pak si dělej, co uznáš za vhodné. Jen doufám, že ti to k něčemu bude. A pamatuj…, vidět smrt neznamená, že to tak musí být, alespoň ne tak, jak jsi viděl. I smrt se dá ošálit, i když jen na chvíli. Musíš se rozhodnout sám… a pak nést následky.“

***

Rischův odchod ze Skalního hradu se kvůli zranění oddálil, ale ať se Mistr snažil jakkoli, neodradil Rische od jeho úmyslů. A tak se jednoho dne probudil a Risch byl pryč. Mistr věděl, že to jednou muselo přijít, ale i tak z toho byl plný smutku. Zašel do knihovny s rozhodnutím připsat pár řádků do knihy o Rischově životě. Psal tuto knihu od chvíle, kdy se u nich Risch objevil, protože si myslel, že to byl Risch, koho on sám viděl kdysi v Jeskyni Mágů. Ale poslední dobou o tom pochyboval.

Vyndal knihu z mahagonové skříňky a opatrně odhrnul červenou látku. Když knihu otevřel, našel v ní dopis. Rozlomil pečeť, rozložil pergamen a četl.

Mistře,

nechtěl jsem vás zklamat, ale zřejmě s tím už nic nenadělám.

Doufám, že mi jednou odpustíte. Chci, abyste věděl, že vás mám

velice rád a chovám vás ve velké úctě. Proto mne rmoutí, co se

stalo. Ale navštívení Jeskyně mágů mne utvrdilo v mém

rozhodnutí. Budu psát své zážitky a postarám se o to, aby se vám

dostaly za každou cenu do rukou. Mějte se, jak nejlépe budete moci

v této smutné době a vzpomínejte na mne v dobrém,

tak jako já na vás.

Sbohem

              Rischfield

Mistr dopis pročítal znovu a znovu a byl čím dál tím víc zkroušený. Napsal pár řádků do své knihy s velice smutným výrazem, který mu na tváři zůstal ještě hodně dlouhou dobu. Pak pohlédl z okna na stromy a květiny, které se pomalu probouzely po krátké a letos nezvykle mírné zimě pod prvními hřejivými slunečními paprsky, a do ticha s povzdechem zašeptal: „Jdi a změň svůj osud!“