Kapitola desátá - Hezky popořadě

Kapitola desátá – Hezky popořadě

Risch se probudil z další noční můry. Už si ani nepamatoval noc, kdy by se pořádně vyspal. Začínalo se to na něm podepisovat. Byl pohublý, pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy a chodil jako tělo bez duše. Světlými okamžiky dne byly chvíle, kdy na jeho dveře zaklepala Aena a společně šli do sídla cechu mágů.

Jerom zkoušel s okovy provádět různé věci, aby zjistil, jak kouzlo reaguje. Nechtěl se při jejich konečném sejmutí dopustit žádné chyby. Ne vždy ale byly jeho metody něžné. Risch se vracel do své komnaty celý rozbolavělý a chvějícíma se rukama se snažil smýt si krev, která mu pokrývala předloktí. Kouzlo se bránilo, nechtělo být odstraněno. A mistr Jerom potřeboval zjistit vůli kovu i samotného kouzla – docházelo tak často na ostré nástroje a magické substance, které při dotyku s kůží měly nepříjemné tendence popálit ji či rozleptat. Pro takové chvíle byl vždy přítomen i Kalien a okamžitě veškerá zranění Rischovi vyléčil, ale od bolesti jako takové ho uchránit nedokázal – Rischovy dojmy ohledně chování kouzla byly nezbytné. A k tomu bolest patřila.

Aena Rische jednou přistihla ve stavu, kdy se m ruce tak klepaly, že ani nedokázal sevřít pohár s vodou. Bez řečí vzala jeho ruku do své, namočila připravený hadřík do mísy s vodou a opatrně mu začala stírat zaschlou krev. Stejný proces opakovala i s druhou rukou, dokud nikde nebyla ani známka po prožitých hrůzách. Došla ještě pro uklidňující mast, kterou pod Nefeniným dohledem připravovaly elfky. Ale když se vrátila do Rischova pokoje, našla ho, jak spí v křesle, kde ho nechala. Položila mast na stolek a přehodila přes Rische deku. Od té noci se s ním po každé návštěvě Jeroma vracela zpět do paláce.

Risch jí byl za její péči neskonale vděčný, nevěděl, co by bez ní dělal. Ale nesnášel se za to, jak před ní musel vypadat. Jako slaboch, věčně roztřesený, neschopný postarat se sám o sebe… Ubohá troska. Nechápal, proč je mu Aena pořád nablízku…

Když se vrátili od Kaliena a Aena se samozřejmostí pomohla Rischovi do pokoje, položil jí otázku, která ho už dlouho trápila. Nemohl si pomoct.

„Arana ti řekla, aby ses o mě postarala, že ano?“

Elfka na okamžik ztuhla, což Rische utvrdilo v jeho přesvědčení.

„Nepřikázala mi to, požádala mě o to.“

„Tušil jsem, že bys dobrovolně v mé společnosti nebyla tak často,“ usmál se pokřiveně.

„Na svou obhajobu bych ale ráda dodala, že mě o to lady Arana požádala až ve chvíli, kdy už jsem slíbila, že s tebou půjdu za Kalienem. Viděla nás, jak se spolu vracíme ze zahrady… a všimla si, že se se mnou asi cítíš… dobře,“ dodala nesměle.

„V tom taky měla pravdu.“

Elfka se začervenala.

„Ale chtěl bych, aby ses i ty v mé přítomnosti cítila příjemně. Ne aby ses o mě musela neustále starat, protože to nedokážu sám…“

„Mně to ale nevadí. Jsem zvyklá sloužit už od malička.“

„Ale já nechci, abys mi sloužila!“ Aniž si to uvědomil, zvýšil hlas. Došlo mu to až z Aeniny reakce. „Promiň, nechtěl jsem křičet… Jen… Je to pro mě těžké, celá tahle situace. A když jsem tady konečně našel někoho, s kým je mi dobře… Akorát jsem tě zatáhl do svých vlastních problémů a kvůli tomu musíš snášet tyhle moje stavy. Nechci už, aby ses o mě starala, běž prosím domů…“

Aena se skutečně zvedla. Rische z toho píchlo u srdce, což pro něj byl zcela nezvyklý pocit. Když se ale nepohnula směrem ke dveřím, Risch vzhlédl.

„Rischfielde, jsem dospělá žena. Dokážu dělat rozhodnutí sama za sebe, nepotřebuji k tomu tvůj souhlas, nebo rozkaz lady Arany. Kdybych tu nechtěla být, tak tu nejsem!“

„Copak bys nechtěla trávit čas jinak, než se starat o takového ubožáka, jako jsem já?“

V jejích třpytivých očích se mihl hněv. „Vůbec nevíš, o čem mluvíš!“ Tentokrát to byla ona, kdo zvýšil hlas, a dokonale tím Rische vyvedla z míry.

Pak si povzdechla. „Pokud mě tu doopravdy nechceš, tak půjdu, ale jinak zůstanu…“

Samozřejmě, že nechtěl, aby odešla… A tak nic neřekl.

„Výborně. Sedni si do křesla, přinesu teplou vodu a dostanu z tebe to, co na tobě Jerom zkoušel tentokrát.“

Aena seděla na židli vedle Rische a jemně mu omývala z rukou fialovou substanci, která ulpěla na kůži po Jeromově posledním pokusu. I když si pořád připadal neschopně a trapně, že je o něj takhle pečováno, hřálo ho zároveň pomyšlení, že možná jeho přítomnost není Aeně opravdu proti mysli.

Když odcházela, vyprovodil ji ke dveřím.

„Víš, takhle příšerně jsem nevypadal vždycky…,“ pronesl do ticha.

Elfka k němu vzhlédla a usmála se. „Já vím.“

Chtěl se dotknout alespoň její ruky, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.

„Těším se, až tě uvidím v plné síle. Tak na to mysli, až se budeš přimlouvat u lady Arany, aby mě pustila s předvojem na druhou stranu hor.“ Usmála se na něj a zmizela do temné chodby. Risch zůstal ještě chvíli konsternovaně stát ve dveřích, než si byl schopen plně připustit význam Aeniných slov.

V uplynulých třech dnech si Rische mistr Kalien ani Jerom nezavolali. Nevěděl, jestli z toho má být nervózní, nebo zda je to naopak známka toho, že se věci začínají hýbat správným směrem. Aena byla v těchto dnech zaneprázdněna – pomáhala Araně na několika jednáních. Risch často přemýšlel nad jejich posledním rozhovorem. Ať se na to díval z jakéhokoli pohledu, pokaždé dostal stejný výsledek. A ten se mu zamlouval. Znamenalo to ale, že se musí dát dohromady…

A pak se to stalo.

Zaklepání na dveře. A když je otevřel, stál za nimi Kalien.

„Přišli jsme na způsob, jak tě zbavit kouzla. Jerom už má všechno přichystané, až budeš chtít, můžeš přijít a zbavíme tě toho.“

Risch informaci chvilku vstřebával. „Jen dám vědět svým přátelům a můžu jít.“

Kalien se na něj překvapeně podíval. „Nepotřebuješ si nic rozmyslet… nic zařídit. Po sejmutí kouzla bude nutné, abys odpočíval…“

„Není nic, co bych si potřeboval rozmýšlet ani nic, co by nepočkalo, až zase budu celý…“

Kalien pokýval hlavou. „Dobrá. Zprav své přátele, počkám na tebe v zahradě, u sochy lva, odkud se přesuneme ke mně.“

Risch přemýšlel, zda má zajít za někým osobně, nebo bude lepší, když pošle jen vzkaz. Nakonec se rozhodl pro vzkaz. Není jisté, že by někoho zastihl – všichni měli své povinnosti a Risch ani nevěděl, kde by se zrovna mohli nacházet. S určitostí to věděl jedině u Arany, ale k té by se nejspíš nedostal přes zástupy poslů a stohy dokumentů… A tak napsal pár řádků, které jí nechá doručit. Napsal jeden vzkaz i pro Nefe, protože věděl, že od ní se informace dostane nejspolehlivěji dál, a jeden pro Aenu, ten nechal na stole ve svém pokoji – věděl, že elfka se tu v podvečer určitě zastaví.

Na chodbě odchytil prvního sluhu, kterého potkal. „Prosím, mohl byste najít kurýra, který by doručil tyto dopisy?“

Elf mu věnoval lehce podrážděný pohled, ale přikývl. „Zajisté.“

„Mnohokrát děkuji!“ A bez dalšího otálení se rozběhl k zahradě. Elf ho vyprovázel nesouhlasným vrtěním hlavou.

„Výborně, mladíku, posaď se sem,“ vyzval Jerom Rische, když přišel i s Kalienem do cechu mágů. „Dalo mi hodně zabrat, než jsem přišel na to, co musím udělat, abych tě toho svinstva zbavil, ale nakonec se mi to podařilo.“

„To mě těší…,“ řekl Risch v domnění, že se od něj očekává nějaká reakce.

„Řeknu ti to rovnou: bude to bolet; hodně.“

Mladík se usmál. „S ničím jiným jsem ani nepočítal…“

„Ještě nikdy jsem Zakovanou pěst nesundával… Není dělaná k tomu, aby šla odstranit. Z toho, co jsem pochopil, máš ty okovy zhruba šest měsíců.“

Risch přikývl.

„Teď mě dobře poslouchej. Tohle kouzlo naruší magické toky v těle. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, řekl bych, že je to jako, když ti někdo zaškrtí krevní oběh. Určitě sis někdy aspoň přeseděl nohu a víš, jaké to je, když se do ní vrací cit. Tohle bude horší, mnohem horší. Kalien ti dokáže alespoň částečně pomoct, abys necítil bolest během mého zásahu, ale s tímhle ti pomoct nedokáže, tahle bolest půjde odtud,“ ukázal si na hlavu.

„Dobře. Rozumím tomu, ale nehodlám si to rozmyslet.“

Jerom se nahlas zasmál. „To po tobě ani nechci, ale nechci, abys pak přišel s tím, že jsem ti něco zatajil. Důležité ale je, že nebudeš moct kouzlit hned, jasný? Nepůjde to, tak ne že začneš hned panikařit. Pár dní budeš muset počkat, než se to všechno srovná. Ani nezkoušej kouzlit, akorát by sis ublížil. Ale pokud to odhaduju správně, bude ti tak mizerně, že na to nejspíš ani nepomyslíš…“ Znovu se zasmál.

Risch naproti němu stále více bledl.

„Tak se do toho dáme.“

Risch následoval Jeroma a Kaliena do pracovny, kde byly připraveny věci potřebné pro rituál. Když si prohlédl všechny nástroje, co se povalovaly kolem, udělalo se mu trochu špatně.

„Připravil jsem směs, do níž budeme muset okovy na chvíli ponořit.“ Při pohledu, jaký čaroděj-kovář Rischovi věnoval, mu došlo, že to asi s jeho rukama neudělá nic pěkného…

„Mám dotaz: Budou mi pak ty ruce ještě vůbec k něčemu, až tady skončíme?“

„Od toho je tu Kalien, takže se neboj. Kdyby bylo jednodušší ti je useknout, už bys to asi zkusil, ne?“ Jeromova dobrá nálada Rische na jednu stranu ujišťovala, že vše dobře dopadne. Ale na druhou stranu ho ta bezstarostnost rozčilovala.

„Bude nutné, abys ruku bez znamení nechal po celou dobu v tom roztoku. O okov s chybou se postarám. Připravil jsem si na to speciální náčiníčko…“

Risch se posadil na židli, kterou mu Kalien nabídl. Pak čaroděj donesl na stůl dvě misky. V jedné byla sytě zelená tekutina, která vypadala příšerně už od pohledu. V druhé byla tekutina o něco světlejší.

„Sešlu na tebe kouzlo, budeš po něm trochu otupělý,“ upozornil ho čaroděj. Risch přikývl. Jerom si mezitím na stůl rovnal nástroje. Malé celokovové kladívko a celou řadu předmětů, které se nedaly popsat jinak než jako velké jehlice. Každá byla z jiného materiálu a měla rozličné zbarvení. Kovář je za sebou řadil podle systému, který byl známý jen jemu.

„Prosím, ponoř ruce do těch misek,“ vyzval ho, když čaroděj skončil se svým kouzlem. Risch ho bez zaváhání poslechl.

Kalien měl pravdu: Rischovo vnímání bylo jiné. Trochu se mu motala hlava. Když pohlédl na své ruce, louhující se v miskách, místo toho, aby začal panikařit, jen se na ně nezúčastněně díval. Misky se barvily lehce do červena jeho krví. Všiml si, jak mu popraskala kůže – na hřbetu pravé ruky se mu už odlupovala v nevábných šupinkách. Ale on pociťoval jen lehké mravenčení.

„Zůstanou ti jen jizvy po popáleninách, když ti okovy nasazovaly. Tedy za předpokladu, že dodržíš všechno, co ti nakáže Kalien.“ Jerom pohlédl na stav okovů. „Výborně, tak se do toho dáme. Podej mi levou ruku.“

Risch poslechl a vyndal poraněnou ruku z misky. Na zem spolu se zelenou tekutinou odkapávala i jeho krev. Jerom položil jeho ruku hřbetem dolů na stůl, tak aby viděl na znamení z Jeskyně mágů propálené skrz. Vzal první jehlici a obkroužil s ní znak. Ten se rozzářil. Pak do jeho středu umístil hrot další jehlice a udeřil do jejího vršku kladívkem. Po okovu, stole i zemi se rozsypaly světle modré úlomky. Ty následovaly ještě další roztříštěné jehlice v sytějších odstínech modré.

Když vzal čaroděj-kovář do ruky stříbřitou jehlici, chlácholivě se na Rische usmál. „Promiň,“ zašeptal a udeřil do ní kladívkem. Tahle jehlice se neroztříštila jako její předchůdkyně. Místo toho zajela do okovu i do masa pod ním.

Risch vykřikl a trhl sebou.

Jerom udeřil znovu.

Když vzal další jehlici, Risch se pokusil ruku stáhnout, ale zjistil, že elf probil jehlici skrz jeho předloktí až do desky stolu.

„Vydrž to… Kaliene drž ho.“

Ve chvíli, kdy Jerom sahal pro třetí stříbrnou jehlici, se nad Rischem konečně jeho mysl smilovala a on ztratil vědomí.

***

Aena vešla do chodby, kde se nacházely pokoje královniných hostů. Zarazila se ale, když před Rischovými dveřmi uviděla stát jeho přátele, včetně královny. V jejich tvářích četla rozrušení. Rischovi se muselo něco stát…

Když ji Arana spatřila, vyšla jí v ústrety.

„Aeno…“

Služebná se uklonila. „Veličenstvo, co pro vás mohu udělat?“

Arana ji vzala za ruku a pospíchala s ní směrem k Rischovu pokoji.

„Udělala jsem něco?“ zeptala se elfka roztřeseně.

Arana si uvědomila, že za sebou dívku víceméně táhla násilím a pustila ji. „Ne, omlouvám se, neměla jsem v úmyslu tě vyděsit… Jen se jedná o podivnou situaci… Risch nechal mně a Nefe poslat vzkaz, který v nás všech vzbudil spíš strach, ačkoliv byl nejspíš Rischův záměr přesný opak – uklidnit nás. Nefe za ním přišla, ale už tu nebyl a na stole našla dopis adresovaný… tobě.“

Elfce znachověly tváře.

„Neotevřela jsem ho, i když jsem chtěla, protože si myslím, že by ti Risch mohl říct, kam šel…“

„Já… velice si toho vážím, Vaše Veličenstvo… Myslím, že vím, kam pan Rischfield šel.“

Arana tázavě pozvedla obočí.

„Omluvte mě,“ špitla Aena s drobnou úklonou. Vklouzla do Rischova pokoje a na stole skutečně našla přeložený a zapečetěný kus papíru. Rozlomila vosk a začetla se. Povzdychla si – bylo to přesně tak, jak si myslela. Proč na mě nepočkal…?

Když vyšla z pokoje, uklonila se před Iannem. „Prosím, pane, mohl byste mě, prosím, následovat? Vím, kde se právě mistr Rischfield nachází a obávám se, že bude potřebovat pomoc.“

Iann kývl na Tanise a oba následovaly Aenu do zahrady k soše se zásobou Prachu.

„Už jsem se bál, že si pro něj nikdo nepřijde,“ přivítal je Kalien na prahu cechovního domu. Nechal všechny vejít a pak je zavedl do patra, do pracovny, kde Risch podstoupil zákrok z rukou čaroděje-kováře Jeroma.

Když Aena vstoupila do místnosti, zalapala po dechu. I na Ianna s Tanisem výjev silně zapůsobil. Po zemi se válely pestrobarevné střípky, deska stolu byla viditelně popálená, stejně jako jedno místo na stropě. Vzduch byl nasáklý sladkým pachem, ze kterého se Iannovi dělalo zle. A všude byla zasychající krev. Bylo jí moc, jak si Iann vzápětí uvědomil. Co ale bylo nejdůležitější, na stole ležely dva zčernalé okovy…

Na židli v rohu spal mohutný elf. Ianna by nikdy nenapadlo, že elfové můžou být tak velcí… A na provizorním lůžku u stěny ležel Risch. Hruď jsem mu zvedala mělkými nádechy; zřejmě byl v bezvědomí.

„Udržuji ho ve spánku, aby se jeho tělo lépe vyrovnalo se současnou situací,“ odpověděl na nevyřčenou otázku. Pak podal Aeně malou lahvičku s hnědou tinkturou. „Dávej mu třikrát denně pět kapek do pití – udrží ho to v tomhle navozeném spánku. Ať spí nejméně tři dny a pak dohlédni, ať hodně odpočívá.“

Elfka přikývla a vzala si lahvičku.

„Máme tu nosítka, na kterých ho můžete odnést do paláce.“

Iann s Tanisem přítele pomalu přesunuli na nosítka. Oba je překvapilo, jak je Risch lehký – byl neuvěřitelně pohublý.

„Tohle si možná bude chtít nechat na památku…“ Kalien podal Tanisovi kouzelné okovy a nespouštěl z něj při tom pátravý pohled. Bylo to nepříjemné.

„Děje se něco?“ zeptal se ho Tanis.

„Ne nic, jen jsem měl pocit… Na tom ale nezáleží, postarejte se, prosím, dobře o svého přítele.“

Když mistr kouzelník své hosty vyprovázel, stále upíral pohled na Tanise a věděl, že má k rozluštění další záhadu. Královniny přátelé byli samá překvapení…