Kapitola desátá - Chyba lávky

Kate s Rischem počkali ve městě, dokud se jejich pacient nezotavil. Tanis byl několik dní v bezvědomí a za tu dobu byli svědky několika nepříjemných událostí. Byl to pohřeb syna místního hospodského, který zarmoutil všechny vesničan. Druhou událostí byla veřejná poprava ženy, která jim prve poradila, kde najít léčitelku Nefe. Ani jeden nic nechápal, a tak se začali pídit po informacích. Po několika dnech, když se Tanis probral, jim vše začalo docházet.

 

Trvalo asi čtrnáct dní, než se Tanis postavil na nohy. I když mu to všichni rozmlouvali, za tři týdny po své nehodě odjel i s Rischem a Kate, kterým nabídl, aby s ním cestovali. A jelikož Risch nevěděl, co by si jinak počali, souhlasil.

Tanis jim sdělil, že chce dopadnout ty dva zločince, kteří mu to způsobili. A tak se vydali po jejich stopě. Vyptávali se, kde mohli, až v jednom městě konečně narazili na něco, co jim pomohlo. Pak se této stopy drželi až k městu jménem Dawn.

V Dawnu se ubytovali a vyčkávali. Tanis vůbec nevycházel a na výzvědy posílal jen Kate nebo Rische. Kate už po několika dnech přišel jejich společník divný a nedůvěryhodný. Neznali jeho jméno, řekl jim jen jakousi přezdívku, ani nevěděli, co předcházelo onomu souboji, v němž utrpěl své zranění. Přesto mu Risch slepě důvěřoval.

Kate ale ne. Ona nebude tak naivně důvěřivá a raději se bude mít na pozoru.

Jednoho dne Risch konečně přinesl zprávu, která Tanise potěšila. Kate začala mít na Rische vztek, protože se k tomu světlovlasému cizinci choval na její vkus až příliš úslužně.

 

Večer Kate počkala, než Risch půjde do svého pokoje a pak ho zastavila na chodbě. „Rischfielde, ty ses snad pomátl na rozumu! Co to proboha děláš?!“

„Neboj, vím dobře, co dělám.“

„To tedy vidím,“ odsekla.

„Možná, že něco vidíš, ale nic nevíš, tak se nestarej!“ Risch začínal být stejně naštvaný a nepříjemný jako Kate.

Druhý den několik minut po poledni vyrazili. Jak Kate zjistila, opět stopovali ty dva údajné zločince, kteří jí pomalu začínali připadat spíše jako oběti.

K večeru na obzoru uviděli světlo ohně. Kate ani na chvíli nezapochybovala, že si na něm právě jejich oběti opékají večeři. Čím více se blížili k plamenům, tím více Kate pochybovala o správnosti svého jednání.

Pohlédla na Tanise, který uvazoval svého hřebce. Byl ledově klidný, zabíjení v něm evidentně neprobouzelo žádné emoce. Ona sama byla vždy jak na trní, když šla plnit úkol, který zahrnoval i zabíjení. Vždy si připadala sama sobě odporná a svědomí jí nedávalo spát. Pravda je, že po čase i ona otupěla. Po několika desítkách mrtvol ji sice svědomí nepřestalo hryzat, ale už nemusela potlačovat nevolnost a mučit se představami, že její oběť třeba byla nevinná. Dnes jí ale bylo stejně, jako když se připravovala na svoje první zabíjení.

Podívala se na Rische – byl nervózní. Zatínal ruce v pěst a pořád těkal pohledem mezi ohnivou skvrnou na obzoru a Tanisem. Kate silně pochybovala, že tenhle druid někdy někoho zabil.

 

Plížili se pomalu nízkým křovím k ohni. Byli už tak blízko, že slyšeli hovor a smích. Pronásledovaní se docela dobře bavili při pojídání pečeného zajíce. Kate se z Tanisových výzvěd vždy nějak ulila, takže teprve teď zjistila, že jejich kořistí je muž a mladá žena, vlastně spíš dívka.

Žena byla velice krásná. Měla dlouhé plavé vlasy a milou tvář. Muž byl tmavovlasý a i přes svůj relativně mladý vzhled z něj vyzařovala síla a autorita.

Kate se rozhodla. Tohle dělat nebude. Měla se k odchodu, ale cestou šlápla Rischovi na nohu a ten zasykl.

Oba pronásledovaní se přestali bavit a zpozorněli. Tanis vrhl na Rische vražedný pohled.

„Zůstaň tu,“ zašeptal Risch ke Kate.

„Nech mě. S tímhle nechci mít nic společnýho!“

„Zůstaň!“ zavelel Tanis. Ten autoritativní tón jí na okamžik někoho připomněl, a tak raději poslechla.

Pronásledovaní se rozhlíželi. Dívka pomalu sáhla pro svůj luk a muž vytahoval ze svého cestovního vaku lovecký tesák. Risch už věděl, jak Kate bojuje – dává přednost nožům.

Ale teď se k boji nechystala. Zato Tanis ano. Potichu si odepnul meč a položil ho na zem. Rozepnul řemínky na pochvě a poté meč velice pomalu a neslyšně vytáhl. Byla to krásná jeden a půl ruční zbraň se zdobeným jílcem.

Ještě několik kroků, skok na mýtinku a bitva začala.

 

Tanis vyrazil prudce ze křoví. Risch vyrazil za ním, ale podstatně pomaleji. Pak zůstal stát těsně mimo dosah, místo aby šel také bojovat. To Kate, která byla stále ukrytá, považovala za zbabělost.

Pak si ale všimla Rischových rukou. Dělal s nimi spoustu složitých pohybů a vypadalo to, jako by něco spřádal. Ozval se výkřik – mladík byl zraněn. Tanis ho sekl do ruky, ve které držel zbraň. Kate si všimla, že i když rána nebyla příliš prudká a zranění tudíž mohlo být jen povrchové, začala se rána děsivě rozšklebovat. Mladík nemohl bojovat. Dívka si toho všimla a v rychlosti vystřelila dva šípy. Oba zasáhly svůj cíl – Tanisovu pravou paži a nohu.

Tanis si šípy s řevem vyrval, čímž si způsobil ještě větší zranění a rozmáchl se po mladíkovi. Dívka zoufale pohlédla na Rische. Ten pracoval ještě rychleji než předtím.

Mladík se i přes své zranění obratně vyhýbal Tanisovým výpadům. Dívka vystřelila svůj poslední šíp, ale ten minul. Kate nechápala, proč ho nezabila, když měla tu možnost.

„Kate!“ zakřičel na ni náhle Risch. „Pospěš si!“ naléhal. Kate k němu přiskočila.

„Vem tohle a omotej to kolem jakékoli části Tanisova těla!“ S těmito slovy vrazil Kate do ruky…, co jí to vlastně dal? Kate nic neviděla, ale přesto něco svírala v dlani.

„Dělej!“

„Ale já mu nechci…“

„Dělej!“ křičel na ni Risch netrpělivě. V jeho hlase zněla naléhavost. „Běž už!“

Kate se podívala po Tanisovi. Stále bojoval s mladíkem, ale ten teď při svém ústupu klopýtl a upadl na zem. Tanis teď měl navrch, takže by bylo zbytečné mu pomáhat, ledaže…

„Rischi!“ Kate se ohlédla po tom zavolání. Byla to ta plavovlasá dívka, která to nevydržela a oslovila druida jménem. Tanis se také překvapeně ohlédl.

„Běž!“ zařval Risch na Kate. Ta se konečně rozběhla. Tanis se k ní obrátil čelem a chystal se k útoku. Kate se útoku vyhnula, přesto ale Tanisův meč s řinkotem na něco narazil. Odpor při nárazu vyrazil Tanisovi zbraň z rukou. Pronásledovaný mladík za ním se vzpamatoval a skočil po něm. Oba spadli na zem a Kate už neváhala a omotala Tanisovi neviditelný provaz kolem ruky.

O několik kroků ustoupila. Viděla mlhavý opar, který se kolem Tanise vytvořil a po pár okamžicích opadl.

 Tanis vstal – nikdo mu nebránil.

„Vítej ve světě kouzel!“ zvolal mladík po Katenině boku.

Tanis nechápal – proč ho nezabili, když měli možnost? „Cože?“

„Zatímco ses rval s Iannem, utkal jsem magickou síť. Ta ti znemožní řadu věcí…“

„Jako například ublížení někomu z nás, nebo lidem nám blízkým. Vylíčení pravdivých událostí těchto okamžiků a okamžiků u Nefenina srubu…,“ dodal Iann na vysvětlenou.

„Samozřejmě se to týká i veškerých pokusů o útěk nebo ublížení sama sobě,“ doplnil ještě Risch. Jako by to Tanisovi nedocházelo, pokusil se sáhnout pro meč ležící opodál, ale ruka se mu zastavila v půli cesty.

„Udivuje mě tvá nechápavost, udatný válečníku,“ poškleboval se Iann. „Opravdu sis myslel, že je ten druid takový úslužný hlupák? Myslel sis, že nás nevyhledá a nezjistí, co jsme zač? Že nepřijde, na to, na čí straně je právo? Ty sám jsi hlupák!“

„Dost možná. Ale vím, co jsi zač! Jsi odporný kříženec! Zrůda! Vy všichni, co tu stojíte!“

 Takhle se hádali ještě hodnou chvíli.

„Jsi náš vězeň, Tanisi, tak se s tím smiř!“ zakřičel Iann. „Nejradši bych tě zabil, ale to už bys nám k ničemu nebyl, tohle je mnohem elegantnější řešení.“

Kate, která se dění přestala už dávno účastnit, náhle zpozorněla.

„Jak si mu to řekl?“ zeptala se.

„Ty snad nevíš, kdo to je?“ užasl Iann. „To je ten všemi známý a všeznalý zabiják nestvůr. Ten, před nímž se všichni třesou… Je to sám velký syn Temného vládce – Tanis.“

Kate vrhla na Tanise tak nenávistný pohled, až to ostatní překvapilo. Pravda, měla jisté podezření, ale doufala, že se mýlí.

Pomalu si sáhla za opasek. Risch už věděl, co přijde.

„Kate, nedělej to!“

Ale bylo pozdě – nůž už zasvištěl vzduchem.  Tanis uhnul, ale i tak ho nůž zranil. Místo, aby se mu zabodl do prsou, kam původně mířil, ho trefil do paže.

„Ty parchante!“ Kate se na něj vrhla s nenávistným řevem jako divoká šelma. „Ty hnusnej hajzle! Ty vrahu! Jseš mnohem horší zrůda než my všichni dohromady! Jseš netvor!“ křičela, zatímco mu uštědřovala jednu ránu za druhou a kopala do něj.

Tanis se chtěl bránit, ale vlivem Rischova kouzla nemohl. Kate vzala nůž, který po něm prve hodila. Chystala se ho zabít. Risch včas zasáhl. Skočil po ní a pokusil se ji odtáhnout. Kate se ale přeci jen stačila nožem ohnat.

Risch se zapotácel. V tu chvíli z Kate konečně opadlo bojové šílenství a uvědomila si, co provedla. Než však stačila cokoli říct, přiskočil k Rischovi Iann. Pohlédl na jeho zranění.

„Není to vážné.“ Kate s ním, při pohledu na dlouho sečnou ránu, táhnoucí se Rischovi šikmo přes hrudník, nesouhlasila.

„Rischi, moc mě to mrzí… já…,“ začala, ale Iann ji přerušil.

„Udělejte mi místo!“ zavelel. Všichni uposlechli a Iann položil Rische opatrně na záda. Zavřel oči a všichni náhle pocítili, jak kolem začala proudit energie – magická energie. Nefe na to byla obzvlášť zvědavá. Iann před ní ještě žádná kouzla nepoužil (vyjma oné roztržky v Lapkovské aleji). Vypadalo to, jako by se za své schopnosti styděl.

Přiložil ruce k Rischovu zranění. Od dlaní mu vycházela slabá namodralá záře.

Za několik okamžiků nebylo po ráně ani památky. Risch z toho byl trochu vykulený – překvapil ho samotný Katenin útok a pak byl najednou během chvilky zase v pořádku. Místo, kde ránu utržil, ho sice ještě bolelo, ale zranění bylo pryč.

„Děkuju. Tohle by se jinak hojilo dlouho.“

„V pořádku,“ odpověděl Iann, který teď kus poodešel a stál ke všem zády.

„Co se děje?“ zeptala se Nefe.

„Nic se neděje!“

„Vy si tu hezky léčíte kamarády a mě necháte klidně krvácet. Tak vám za to něco prozradím,“ vložil se do toho Tanis.

„Tanisi…,“ zavrčel výhružně Iann, „nech toho!“

„Jen se pochlub, jak hluboce modré máš oči,“ pokračoval Tanis, ale asi neřekl všechno, co chtěl, neboť mu Iann uštědřil pořádnou ránu.

Otočil k ostatním. Když na ně pohlédl, všiml si jejich překvapených tváří, ale nikdo nic neříkal. Mlčeli a vyhýbali se jeho pohledu. Jen Risch si pro sebe něco zamumlal.

Iannovy oči byly původně šedé, teď však modrostříbřitě zářily, a připomínaly tak dvě světýlka s nenápadnou zorničkou uprostřed.

„Tak ošetří mě někdo?“ ozval se Tanis.

„Pomoz si sám,“ odsekla Kate a zamířila pryč.

Nefe se vrátila ke své večeři a Risch odešel za Iannem, který se mezitím vytratil.

Tanise si nikdo nevšímal.

 

„Ianne, kde jsi? To jsem já – Risch.“

„Tady jsem,“ zamručel podrážděně.

„Co tu děláš?“

„Nevidíš? Schovávám se a přemýšlím.“

„A můžu tě z toho přemýšlení vyrušit?“

„To už si stejně udělal.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Do toho,“ povzdechl si Iann. Nebyl v dobré náladě, ale ani to Rische neodradilo.

„Víš, jak si mě vyléčil…“

„Promiň, že ti skáču do řeči, ale měl bys ještě odpočívat.“

„To je možné, ale já měl na mysli něco trochu jiného. Tvé oči… byly po použití magie velice zvláštní…“

„A co má být? Hnusí se ti to snad?“

„Ne, to v žádném případě! Oprav mě, jestli se pletu, ale tyhle oči prozrazují jeden národ. Národ, který je údajně už dlouhá léta vyvražděn.“

„Pokud se patnáct let považuje za dlouhá léta…,“ odpověděl ledabyle Iann.

„Záleží na tom, jak to vezmeš. Ale podle všech těch svitků, co jsem četl, tomu opravdu tak bylo. Nikdo neví, proč to Temný vládce udělal, ale Temné elfy po druhé válce zcela vyhladil. Byla to jedna z nejpronásledovanějších ras. Říká se, že k nim Erco vzhlížel, dokonce si možná kvůli nim říká Temný vládce…“

„Tak za prvé: Temní elfové, kdo to proboha vymyslel? Jenom proto, že máme radši noc než den, neznamená, že sme temní a nutně zlí. A za druhé: Podle toho co si pamatuju, tak národ Temných elfů nikdo nevyvraždil.“

„Ale tobě oči září jen při použití magie, takže jsi míšenec. To tě ostatní berou mezi sebe? Chovají se k tobě jako k sobě rovnému?“ vyzvídal Risch, z čistě vědeckých účelů.

„Já ti nevím, zkus se jich zeptat sám, až je potkáš…“

„Nechtěl jsem se tě…“

„Nech toho. Myslíš, že bych tu teď trčel, kdyby mě brali jako svýho?“

„Promiň. Ale proč považuješ za své víc elfy než lidi – vždyť s nimi žiješ.“

„Já nežiju s lidmi! A nepovažuju se ani za elfa!“ Iannovi zaplály oči a Risch věděl, že už by se neměl ptát, ale neodolal.

„Dovol mi ještě jednu otázku. Víš, kde Temní žijí?“

Iann šlehl po Rischovi pohledem. „Ne, nevím. Nikdy jsem to nezjistil. A stejně bych to nikomu neřekl.“

„Jen jsem se ptal…“

Iannův pohled byl čím dál tím podezřívavější. „Proč to chceš vědět?“

„Možná proto, že se snažím sehnat dostatek lidí, abychom někde vybudovali vzbouřenecký tábor.“

Iann na něj nevěřícně pohlédl. „Žertuješ?“

„Ne, myslím to zcela vážně,“ odsekl Risch a uraženě odešel.

Iann zapřemýšlel. Vzbouřenecký tábor nebyl zas tak špatný nápad. Mít dost lidí, které by spojovala nenávist k Ercovi a byli by ochotni žít společně… Možná by to zamezilo tak častým vraždám.

Na druhou stranu, kdyby takový tábor někdo našel, došlo by k masakru, na který by dějiny nezapomněly. Místo pobytu by muselo být tajné, hodně tajné. K tomu by mohly dopomoci hory na severu – jsou zrádné pro lidi, co je neznají…

A v tu chvíli ho něco napadlo.

***

„Ošetříš mě?“ zeptal se Tanis drze Nefe sedící u ohně.

„Ne. Kolikrát ti to mám ještě opakovat?“

„Ale co když mě ta ženská vážně poranila?“

„Po pravdě je mi to úplně jedno. Myslíš, že po tom všem, co jsem si kvůli tobě vytrpěla, mi ještě záleží na tvém životě?“ zeptala se sarkasticky. „Bylo by mi úplně ukradené, kdybys teď na místě vypustil duši, to mi věř,“ zasyčela nenávistně.

Tanis vstal a obešel ohniště. „Nejradši bych si to s váma vyřídil. Nemáte ani tušení, do čeho jste se to pustili!“ rozkřikl se.

Nefe k němu nevzrušeně vzhlédla.

„Taky bysme si to s tebou nejradši vyřídili,“ ozvala se Kate.

Tanis zavrčel a odešel si sednout ke vzdálenému stromu. Uprostřed cesty však narazil na neviditelnou bariéru, která ho nepustila dál.

Zkusil to ještě na několika místech. Nikde však neuspěl. Vztekle praštil pěstí do stromu a vrátil se k ohništi.

„Copak, copak?“ ušklíbla se Kate.

„Mlč!“

„Co ta zbytečná nevraživost, válečníku?“

„Nech mě na pokoji!“

„Vždyť ti nic nedělám!“

Tanis po ní střelil výhružným pohledem.

„Co, chtěl bys mi ublížit? Tak do toho!“ vyzvala ho.

Tanis udělal několik kroků směrem k ní, ale když si všiml vítězoslavného úsměvu na její tváři, zase se vrátil. To Kate zklamalo, přesně jak doufal. Chtěla, aby se ji pokusil napadnout a ona pak mohla ospravedlnit to, že ho zabila – v sebeobraně. Takové potěšení jí nedopřeje.

Po chvíli se vrátil  Risch a společně s ním i Iann. Na Rischově tváři se zračily chmury, zatímco na Iannově hluboké zamyšlení.

„O čem přemýšlíš?“ zeptala se ho Nefe.

„O tom, co s ním provedeme.“ odpověděl Iann a ukázal na Tanise.

„Zabít ho?“ nadhodila Kate s nadějí v hlase.

„Až se otec dozví, co se tu stalo, šeredně si to odskáčete!“ vyhrožoval Tanis.

„No právě.“

„Na co tím narážíš?“ zeptal se Risch zvědavě.

„Na kolik si Erco váží života jediného syna, co myslíš?“

„Na tohle vám nikdy neskočí,“ utrousil Tanis.

„Tebe se nikdo na nic neptal.“

„Vážil by si ho natolik, aby se vzdal vlády?“

„To je až příliš smělé, nezdá se vám?“ podotkla Nefe tiše. „Víte, nechci se do toho plést, ale Erco mi nepřijde zrovna jako rodinný typ a už vůbec ne jako milující otec. Vážně věříte tomu, že vymění vládu nad celým známým světem kvůli synovi?“

„Nezbývá nám než doufat. Aspoň to můžeme zkusit, ne? Protože, co jiného bychom s ním jinak měli udělat?“

Iann si vzal první hlídku. Ale byl tu ještě někdo, kdo nespal.

Tanis seděl u ohně a tiše koukal do řeřavých uhlíků, které pomalu vyhasínaly.

„Neříkej, že máš strach?“

„Nemám strach o sebe, ale o vás,“ odpověděl Tanis uštěpačně.

„Neměj obavy. My se o sebe dokážeme postarat.“

„Tomu věřím. Koukám, jak se mi tu před očima rodí vzpoura, a jen si říkám, jak asi dopadne ten, kdo to vymyslel.“ Tanis se spokojeně usmál, když Iannova tvář potemněla.

„A co si čekal, Ianne? Hrstka statečných se snaží změnit svět? To je bláhová myšlenka. Všichni umřete,“ neodpustil si jedovatou poznámku.

„Abys to nakonec nebyl ty, kdo pro naši věc zemře,“ opáčil tiše Iann.

***

Druhý den se společně vydali na cestu. Všichni šli pěšky, jen Tanis jel na svém vraníkovi.

Cestou minuli několik lidí, avšak Tanis veškeré pokusy o útěk už vzdal. Včera večer se pokoušel ještě několikrát dostat přes bariéru vytvořenou kouzlem, ale marně. A tak si řekl, že si raději nebude zbytečně ztěžovat situaci. Bude se tvářit jako malý poslušný hoch a třeba se mu podaří z těch jeho směšných věznitelů dostat nějakou rozumnou informaci.

 

Každý den probíhal stejně. Přes den šli a večer přespali v lese. Několikrát se jim dokonce podařilo sehnat přijatelné ubytování v hostinci. Neměli dohromady moc peněz. Tanisův měšec se zlaťáky se pomalu vyprazdňoval, a tak žili jen z toho, co Iann vydělal prodejem kožešin ze zvířat, která měli k večeři. A to nebylo mnoho pro pět lidí a koně.

Jednou se zastavili v malém městečku Gärd a ubytovali se. Dívčí část družiny okamžitě využila příležitost vykoupat se v teplé vodě. Když pak chvíli seděli u stolu a čekali na večeři, přikročil k nim hostinský se zkroušeným výrazem.

„Pánové, dámy… já… no víte, máme tu takový malý problém,“ začal opatrně.

„A jaký?“ zeptal se Risch zdvořile – ukázalo se, že je nejlepším diplomatem.

„Víte, několik lidí má jisté výhrady tady vůči tomuto ctihodnému pánovi…,“ ukázal směrem k Tanisovi. Ten se jen ušklíbl.

„Odpusťte, ale říkají, že jste vrah a zrádce a vaše přítomnost zde je uráží. Říkají, že pokud neodejdete vy, půjdou oni. A to by mě zničilo! Jsou to mí stálí zákazníci a bez nich by mi padla živnost!“

„Co si o…,“ začal neurvale Tanis, Risch ho naštěstí včas umlčel gestem ruky.

„Jistě vám nebudeme bránit v živnosti, takže pokud je to opravdu takový problém, odejdeme.“

„Je mi líto vážení, ale opravdu na tom trvají.“

„Pak tedy dopijeme a odejdeme. Ale co bude s našimi penězi za ubytování?“

„Ty vám samozřejmě vrátím!“ prohlásil hostinský a začal štrachat ve váčku u pasu. Bylo evidentní, že se mu ulevilo, když Risch souhlasil s klidným odchodem. Určitě se bál, že se strhne bitka. Za chvíli jim na stole přistálo několik mincí.

„Jídlo a pití máte zdarma, za ony způsobené trable,“ dodal ještě hostinský omluvně.

„V pořádku, chápeme, že naše přítomnost může vzbuzovat nedůvěru,“ usmál se Risch kysele. Rychle dopili, sbalili se a odešli.

 

Nocleh si našli asi míli za městečkem v remízku nízkých jabloní. Jako většinu předešlých nocí si rozdělali skromný ohníček, sesedli se kolem a povečeřeli něco z toho, co měli s sebou.

„Vrah a zrádce! Pche, já tuhle zemi vyčistil od desítek zrůd! Jsem spásou!“

„A ptal ses někoho, jestli o tu tvojí spásu stojí?“ zeptal se sarkasticky Iann. „Jak vůbec můžeš říct, že tuhle zemi čistíš od zrůd? Jak si můžeš myslet, že vraždění lidí je pro dobrou věc?!“ dorážel.

„A jak jim ty můžeš říkat lidi? Vždyť jsou to jenom odporné hříčky přírody, stejně jako vy!“ odsekl mu Tanis hrubě.

„Jseš vážně nechutnej!“ utrousila Nefe.

„A co jinýho jste? Nejste normální, je to nepřirozený a proti všem pravidlům!“

„Jakým pravidlům?!“

„Prostě proti všem! Nejsem žádnej vrah!“

Nefe stěží ovládla zuřivost. „Mě ses pokusil zabít a bylo to dost skutečné!“ odsekla Nefe. „Má nejlepší přítelkyně je kvůli tobě mrtvá, vše na čem mi záleželo, je zničené, a to jenom proto, že se moji rodiče milovali a měli spolu dítě. Přijde ti tohle normální?!“

„Mně jsi vyvraždil celou rodinu!“ přidala si Kate. „Byli to normální lidi. Jsi vrah a vždycky budeš! Na tom se nikdy nic nezmění. Vraždíš nevinný!“

„Co to zase meleš? Tvojí rodinu jsem nezabil!“

„Že ne? Nevzpomínáš si na prošedivělého muže s chromou rukou, na ženu s dlouhými rusými vlasy a hlavně na malé zrzavé děvčátko s pihovatým nosíkem? Já si na okamžik, kdy mi tvůj otec strčil její hlavu pod nos na stříbrném talíři, pamatuju dost dobře. Je to pohled, na který se nezapomíná!“ V Kate už opět narůstal vztek.

„Opakuju to znova: Já tvou rodinu nezabil.“

„Vrah, zrádce a lhář – to jsi asi rodičům dělal jako malej kluk samou radost viď?“

„Kate počkej…,“ pokusil se ji zastavit Risch dřív, než se příliš rozohní.

„Já tvojí rodinu nezabil!“ zakřičel Tanis. „Zabil jsem spoustu lidí a hlavně zrůd a další jsem předával do rukou vojákům, ale nikdy jsem nezabil ženu nebo dítě.“

„Prosím tě, nepokoušej se mě dojmout tím, že tvrdíš, že máš nějakou čest,“ zasmála se Kate pohrdlivě. Tanis ji probodl ledovým pohledem.

„Kate…,“ zkusil to znovu Risch.

„Co je?“ obořila se na něj.

„On nelže – opravdu tvoji rodinu nezabil.“

„A jak to můžeš vědět?!“

„Protože to svazující kouzlo mu nedovoluje nikomu z nás lhát.“

Kate chvíli zaraženě koukala, neschopna slova. Pohlédla na Tanise a tiše hlesla. „Ale Erco říkal…“

„Já to nebyl…“

„Ale kdo…“

„Nevím,“ zašeptal Tanis. Trochu ho zraňovala myšlenka, že otec použil jeho jméno, jako jméno vraha skutečně nevinných lidí.

Byl to vždy jeho otec, kdo zastával názor, že osvobodit zemi od nečistých ras, je to nejdůležitější poslání. Že zabití jakéhokoli nečistého tvora není trestuhodné. A teď ho postavil do role vraha!

Tanis byl bezcitným zabijákem, ale ne vrahem! Alespoň se snažil něco podobného si namluvit. Mezi zabijákem a vrahem dělal velké rozdíly, i když mnozí je v tom neviděli. Ovšem musel uznat, že otcova očista nabrala nečekaný směr.

Nejprve zabíjeli jen míšence – jakékoli. Nechávali jen čisté rasy. Ale postupem času začali zabíjet i je, až jedinou nepronásledovanou rasou byli lidé. Čím víc nad tím nyní Tanis přemýšlel, tím spravedlivěji se cítil nařčen vrahem.

Rychle zaplašil podobné myšlenky. Nesmí takto smýšlet o svém otci…, o svém vládci. Pocity mistrně ukryl za masku sarkastického pobavení. Risch se rozhodl, že mu úsměv z jeho tváře vymaže.

„Být tebou, netvářil bych se tak samolibě.“

„Proč?“

„Opravdu ti nechci kazit náladu, ale myslím, že bys o zrůdách neměl mluvit s takovým pohrdáním.“

„Řekni mi jedinej důvod, proč bych to neměl dělat.“

„Nejspíš proto, že jednou z věcí, kterými si člověk nikdy nemůže být zcela jistý, je krev… A pokud se nemýlím, tak jsi matku nikdy nepoznal,“ poznamenal Risch nevinně.

„Co tím naznačuješ, druide?!“

Risch neodpověděl, místo toho si poklepal na špičku svého mírně zašpičatělého ucha. Tanis si vyděšeně sáhl na své uši. Nepřišly mu jiné než dřív. Přesto v něm nyní zakořenilo semínko pochyb o jeho vlastní existenci. To nesmí dopustit!