Kapitola čtvrtá - Brzy

Něco slyšel. Slabě, velice slabě, ale slyšel. Také něco cítil – slabou květinovou vůni. Kde už ji jen cítil? Náhle mu to došlo: byl naživu! Ale co se stalo? Kde to je? A odkud zná tu vůni? Najednou se zase začal propadat do tmy.

„Ne!“ vykřikl. Ten slabý zvuk i vůně se přiblížily a známý hlas ho utěšoval. Iann to už ale nevnímal – tma ho obklopila a nechtěla ho pustit.

***

Ticho, tma a náhle oslepující záblesk. Ta bolest pod pravým ramenem. Iann se podíval na ránu a uviděl černé opeření šípu trčícího mu z ramene. Zlomil ho, ale zároveň inkasoval úder něčím tupým do obličeje. Zatímco se kácel k zemi, díval se do očí toho nejodpornějšího člověka na zemi. Člověka? Zavětřil…, ne není to člověk.

 Přestával vidět, protože mu do očí stékala krev. Snažil se jí setřít z tváře. Klečel na mokré zemi a kolem stály silné stromy. Někdo ho skopl obličejem do bláta. Cítil tlak vzadu na krku a uslyšel něčí hlasy.

„Tak co šéfe, chcete ho sejmout sám?“

„Jistěže!“ Zněla štěkavá odpověď.

Byli dva! Ale jak to? Jak to, že je neviděl, neslyšel nebo necítil? Že by ho zradily smysly? To ne, to je hloupost! Někdo z těch dvou ho kopancem do žeber převrátil na záda. Slyšel smích, kopali do něj, ale on se nebránil, byl jako omámený. V tu chvíli mu to došlo. V té hospodě mu museli dát něco do pití. Tenhle chlap tam seděl a… věděl o něm!

Věděl o něm a připravil se na něj. Měl vztek sám na sebe. Jak mohl být tak neopatrný?! Jak to, že toho šmejda nepoznal?

 

k

 

Ucítil tlak na bolavém rameni a známou květinovou vůni. Zpanikařil. Nechtěl umřít, nechtěl! Najednou chtěl žít a ani sám nevěděl proč. Sebral zbytek sil, které ještě měl, a stiskl vztekle ruku, která ho svírala. Následoval výkřik. Pár okamžiků na to mu někdo otvíral ústa a lil mu do nich hořký nápoj. Pral se, ale byl příliš slabý a po chvíli ho opět pohltila nepříjemná tma.

***

Tentokrát ho ze tmy vytrhl bolestný výkřik. Zranil ho! Dvěmi nebo třemi ranami mu rozpáral kožený kabátec. Poté Tanise švihl přes tvář a dal základ budoucím jizvám. Všechno ale viděl tak divně, jako by to ani nebyla skutečnost, jen černobílý sen.

Tanis se nehýbal a Iann začal utíkat. Jeho rány se nehojily a prýštila z nich krev. Chvíli ticho a jen ta slabá květinová vůně visící ve vzduchu. Pak potok a v něm krásně studená voda. Ležel v něm a nechal vodu, aby z něj smyla všechnu krev. Umíral, cítil to.

Nevěděl, jak dlouho utíkal, ale počítal, že asi dva dny. Kdyby nezemřel teď, Tanis by ho našel a dorazil.

Otevřel oči a podíval se na noční oblohu. Miloval hvězdy a měsíc už mu taky nevadil. Už ho neproklínal. Neproklínal už nikoho a nic. Necítil zlost ani nenávist, byl se vším smířený.

Něco ho vytrhlo ze snění a přemýšlení o smrti. Jakýsi šplouchavý zvuk, kterému do té doby nevěnoval pozornost, protože ho nepovažoval za důležitý. Teď byl příliš blízko a mísil se s nádhernou květinovou vůní.

 

V tu chvíli si Iann na vše rozpomněl a otevřel oči. Došlo mu, že celou dobu jen blouznil v horečkách, ale teď už to bylo za ním. Byl sice slabý a viděl trochu rozmazaně, ale už s jistotou věděl, že bude žít. Věděl, kdo je a kde je.

***

Bylo asi poledne, voněla tu polévka a od stolu slyšel dva hlasy. Muž a žena – oba šeptali. Byl zvědavý a chtěl vědět, o čem mluví. Zavřel oči, které mu teď stejně k ničemu nebyly, když pořádně neviděl, a soustředil se výhradně na svůj sluch.

„Otče…“

„Nefe, o tomhle se nebudeme bavit! Nedělejme si to těžší než to je.“

„Ty se ale nakonec uzdravíš!“ Dívčí hlas zněl plačtivě.

„Ne, neuzdravím, a ty to víš stejně dobře jako já. Navíc máš teď i jiného.“

„Vždyť ho ani neznám, tak proč bych se o něj měla starat víc než o tebe?!“

„Nezáleží na tom, jestli ho znáš. On má budoucnost. Když zachráníš život jemu, bude před sebou mít ještě spoustu let a bude to mnohem užitečnější, než kdybys ztrácela čas s nemohoucím starcem, který si svůj život prožil a k ničemu už není.“

„Tati…,“ hlesla Nefe a plačíc otce objala.

„To bude dobré, zlatíčko.“

„Ne, nebude! Co si bez tebe počnu?! Co budu dělat? Já nechci být sama!“

„Možná, že bude lepší, když odejdeš někam jinam. Jsi šikovná a statečná dívka, jistě to zvládneš. A pamatuj…“

„Nikdy nebudu sama,“ špitla Nefe.

„Ano, nikdy,“ souhlasil Laoci.

Iann si nebyl jistý, jestli chtěl vyslechnout zrovna něco takového, ale teď už bylo stejně pozdě. Ve snaze přestat myslet na jejich rozhovor, usnul. Ale tentokrát opravdu jen usnul, už neupadl do bezvědomí.

 

Probudil se až v noci. Všude byl klid a tma. Místnost prosycovala vůně čerstvých bylinek. To všechno působilo zvláštně uklidňujícím dojmem. Iann už nabyl dostatek své ztracené síly, i když ho celé tělo stále bolelo od utrpěných ran i z toho, jak musel celou dobu ležet. Potřeboval se trochu proběhnout. V tom mu ovšem bránila bolavá rána na boku. Nebránila mu však v tom, aby se došel umýt. Na svém lůžku ze slámy se zvedl na loktech a zjistil, že prudký pohyb mu stále nedělá dobře.

Nefe se zvedla od stolu a pomalu přešla k němu.

„Vítej opět ve světě živých, pane“ řekla s úsměvem a zatlačila Ianna zpět do kožešin.

„Jestli něco potřebuješ, stačí jen říct, ale nevstávej.“

„Chtěl bych se trochu omýt.“

„Tak to bude muset počkat do zítřka, kamna jsou už studená.“

„Mně by stačila i studená voda,“ odporoval Iann.

„Možná, že tobě by stačila, ale tvým ranám by se nemusela líbit. Z nepřevařené vody bys mohl dostat zánět.“

Iann jen nesouhlasně zamručel. Bez urážky, ale o tomhle věděl své.

„Jak se vůbec jmenuješ, pane?“

„Iann. Myslím, že ta přehnaná zdvořilost není nutná.“

„Jak chceš,“ řekla Nefe a došla pro vodu.

To je zvláštní… velice zvláštní, zamumlal si pro sebe Iann.

 

Když se Nefe vrátila, Iann už zase seděl, prohlížel si ránu na boku a tvářil se u toho znepokojeně.

„Tady.“

„Díky.“  Iann se snažil být zdvořilý, ale moc mu to nešlo. Vždyť to ani neuměl.

„Jak dlouho jsem tu?“ zeptal se, když dopil.

„Třetí noc.“

Zhrozil se. „Třetí noc?! Tak to asi bylo hodně zlý.“

„Já bych řekla, že ještě je. Málem jsi mi umřel na prahu.“

Když na to Iann nic neříkal, Nefe beze slova odešla. Ten cizinec jí přišel drzý a hrubý. A raději nemyslela na to, jak je možné, že se jeho rány tak rychle hojily.

***

Když se opět probudila, venku už svítilo slunce. Otec spal, a tak se rozhodla, že se půjde vykoupat do jezera. Vzpomněla si na předešlý zážitek na onom místě a zarazila se. Ale nakonec ji přemohla zvědavost a usoudila, že by mohla alespoň zjistit, co to bylo za zvíře.

 

Po příchodu k jezeru však nikde nic nenašla. Nevěděla, jestli má být zklamaná, nebo jestli má být ráda. Oblečení, které tu nechala, zde zůstalo, ale bylo promáčené a špinavé. Rovnou ho v jezeře přemáchla.

 Zbystřila, když uslyšela blížící se kroky z houští. Srdce se jí rozbušilo a nevěděla, jestli má utíka,t nebo zůstat. Rozhodnout se už nestihla, protože z houští vyšel Iann. Chvíli na sebe oba vyjeveně koukali a pak se Nefe rozkřikla.

„Chceš se snad zabít?! Vždyť jsi těžce raněn a procházíš se tu po lese!“

„Chtěl jsem se jen projít.“

„Tak projít?!“ Nefe by ho v tu chvíli nejradši umlátila nějakým tupým předmětem.

„Nechtěl jsem se tě nějak dotknout, nebo tě urazit. Taky nechci, aby to vypadalo, jako že si nevážím toho, co jsi pro mě udělala, protože vím, že bez tebe bych nepřežil…“

„Ale…?“

„Ale tvá znalost bylinkářství se nedá měřit s mou znalostí léčitelství. Vím, co je pro mě dobré.“

Tak tohle jí ještě v životě nikdo neřekl.

„Máš obrovské schopnosti…,“ pokračoval Iann, „ale já přece jen umím víc.“

Urazil jsem ji, dívá se na mě, jako by mě nejradši zabila. Asi budu brzo bez přístřeší. Ale musím jí vysvětlit, že jsem v pořádku a musím vypadnout!

Nefe na něj koukala, ale nic neříkala. Takhle arogantního chlapa ještě neviděla. Do téhle arogance měl daleko i Killen. Koukala na Ianna, jak s kulháním odchází a krev jí vřela.

„Arogantní, sobeckej hulvát!“ ulevila si potichu.

Chvíli si rovnala nervy a pak se vrátila domů s mokrým oblečením. Rozprostřela ho na zahradě, aby rychleji uschlo.

Velice ji překvapilo, že v domě hořela kamna a něco se na nich vařilo. U stolu seděl Iann a přehraboval se v jejích bylinkách!

„Ty se mi tu klidně hrabeš ve věcech a…“  Víc už říci nedokázala, protože Iann vstal od stolu, otočil se k ní a skočil jí do řeči. Nefe si teprve teď uvědomila, že ho ještě nikdy neviděla na světle. Více než na jeho slova se tedy soustředila na něj. Ani si později pořádně nevybavovala, co vlastně říkal.

„Hledal jsem něco, co by pomohlo nám oběma. A už jsem to našel,“ řekl mávaje před ní snítkou šalvěje.

Mnohem lépe si vybavovala jeho vzhled. Svalnatá hruď a paže ji po dvou dnech ošetřování nepřekvapily, ani vysoká postava, ba ani dlouhé černé vlasy padající mu do čela. Překvapily ji jeho nádherné šedé oči. Nikdy se nevydržela nikomu dívat dlouho do očí, ale u Ianna měla pocit, že by to vydržela celou věčnost. Ovšem největším překvapením bylo, že Iann nebyl člověk. Nefe na sobě nedala nic znát a vyšla ven. Za chvíli za ní přišel Iann s hrnkem v ruce.

„Na, vypij to.“

„Co je to?“ Nefe byla nedůvěřivá.

„Neboj, nechci tě otrávit!“

„To by jeden nevěřil,“ odsekla Nefe uštěpačně.

„Vážně, uleví se ti.“

Nefe si nakonec hrnek vzala a vypila nepříjemně sladký nápoj. Poté dala hrnek na okno a položila základní otázku: „Ianne, ty nejsi člověk, že ne?“

Najednou se jí začala točit hlava.

Odpověď: „Ne, ale to máme společný,“ téměř neslyšela a pak… usnula. Iann ji jen taktak včas zachytil, aby nespadla, a odnesl ji dovnitř, do její postele.

Všiml si, že má zavázanou ruku. Aniž by zkoumal, co je to za zranění, přiložil k němu svou dlaň a po chvíli jen sundal obvaz.

Chystal se k odchodu, ale u dveří se zastavila a zavětřil. To, co cítil, se mu vůbec nelíbilo, a tak se oklepal.

„Co cítíš, Ianne?“ zeptal se Laoci, který to dění už chvíli pozoroval.

Iann strčil do dveří. „Obchází tu smrt,“ odvětil ledově.

„Jak dlouho?“

Iann na chvíli zavřel oči, ale když je otevřel, neodpověděl a měl se k odchodu.

„Chtěl bych ještě udělat tolik věcí,“ povzdechl si Laoci. Na to mu přišla krutá odpověď.

„Tak se to snaž udělat do dvou dnů.“ Iann na Laociho pohlédl a jeho oči slabě modrostříbřitě zářily. Laoci se nebál, věděl, že v Iannově případ zář brzy zmizí.

Iann otevřel dveře.

„Ianne, proč jsi stále jak kus ledu?“

„Nechci se k nikomu vázat. Ztráta milovaného člověka je horší, než ztráta člověka, kterého sotva znám.“

„To jistě, ale není ta samota hrozná?“

„Je nesnesitelná!“ Iann vyšel ven a tím dal jasně najevo, že se o tom už nehodlá bavit.

***

Nefe spala jak nemluvně až do rána příštího dne. Když se probudila, cítila se skvěle. Byla plná energie a měla dobrou náladu. To se ale změnilo, když u stolu uviděla Ianna, jak si ošetřuje zranění na boku. Hned si vzpomněla, co se stalo.

„Co tu ještě pohledáváš? Dal jsi mi něco do pití!“

„Koukám, že ses už vzbudila.“

„Řekni, cos mi dal!“

„Jo. Spala jsi víc jak půl dne, ale účinek to má, jako by si spala skoro dva dny – potřebovala sis odpočinout.“

„Cože?“

„Určitě se cítíš líp,“ konstatoval Iann s neznatelným úsměvem.

„Neříkám, že ne, ale odpovíš mi konečně?“

„Dal jsem ti tam trojlaločnan šedý s…“

„Trojlaločnan je jedovatá bylina!“

„Možná, že kdybys mě nechala domluvit, řekl bych ti, že jsem ji tam dal se šalvějí, která jeho účinky zmírní na látkou podobnou jako v časlovníku.“

„Takže prostě něco jako droga.“

„Ano, ale tvému tělu prospěšná!“

„To se mi vážně ulevilo,“ řekla sarkasticky. Pak sledovala, jak si Iann ošetřuje ránu. Lil na ni nějakou zářivě žlutou tekutinu, která při doteku s ránou začala slabě pěnit a značně páchnout.

Nefe viděla, jak se mu obličej kroutí bolestí, ale nevydal ani hlásku. Pak na ránu vylil zbyteček podivného červenohnědého roztoku. Teď už tiše sykl. Pozorovala, jak se na ráně tvoří strup a rána se uzavírá. Tomu nemohla Nefe uvěřit. Iann měl pravdu, její schopnosti a vědomosti se s tímhle nedaly měřit.

Jako by jí Iann četl myšlenky, řekl: „Chtěl bych se ti omluvit za to, co jsem řekl u jezera.“ Ani nevěděl, proč to řekl, vždyť mu mohlo být ukradené, jestli je na něj naštvaná, nebo ne. Ale z nějakého důvodu nechtěl, aby se zlobila, protože to, že vám někdo zachrání život, je dosti podstatná věc. Jenže Iann neuměl vyjadřovat radost, lásku ani vděk. Zato projevit zlost a nenávist, to mu šlo.

„Nemáš rád, když se o tebe někdo stará?“

„Ne, to nemám.“

„O tebe není třeba pečovat. A když se podívám, co všechno dokážeš, musím připustit, byť nerada, že máš pravdu.“ Kupodivu se nezlobila.

„Myslíš, že bychom si mohli promluvit venku?“ zeptal se nejistě. Chtěl jí říct co je zač, co se mu stalo a proč je léčitelem. Nejradši by jí řekl všechno, na co by se zeptala.

 Nefe se zmocnila podivná předtucha, ale neprotestovala.

Když vyšli ven, začal Ňufka na Ianna štěkat. Ovce, které se vrátily po bouři, s bečením přeběhly na druhou stranu ohrady. Iann začal být nervózní. Pod jeho pohledem Ňufka začal kňučet a ovce ještě více bečet. Nefe nevěděla, co si o tom má myslet. Ňufka si nakonec před Ianna lehl a ukázal mu bílé břicho. Iann ho podrbal a od té doby za ním Ňufka, už bez štěkání či kňučení, všude chodil.

 „Psí hierarchie,“ usmál se Iann. „Já…“ Větu už nedokončil, protože se okolím rozlehl nadšený výkřil.

„Nefe!“  Výkřik přišel od Laili, která běžela k domu.

„Nefe, víš, jak dlouho jsem tě u sebe neviděla?!“

„Lailo…“

„A kdopak je tohle?“ zeptala se přítelkyně se zájmem při pohledu na Ianna.

„Můj pacient.“

„Já půjdu,“ hlesl Iann, který si teprve teď uvědomil, že je vysvlečený do půli těla. Ňufka ho okamžitě následoval. Evidentně by chtěl jít s Iannem do domu, ale stačil jeho jediný pohled a Ňufka pelášil do stodoly.

„Pán šelem,“ uchechtla se Laila, ale Nefe to tak vtipné nepřišlo.

„Pojď ke mně na čaj, aspoň přestaneš myslet na všechny ty nepříjemnosti kolem.“

Nefe chtěla dát odpočinout své znavené mysli, a tak souhlasila.

***

Iann počkal, až Nefe odejde, a pak se vydal do lesa k jezírku. Když k němu došel, klekl si a ponořil hlavu do studené vody. Opakoval to ještě několikrát, než se mu mysl pročistila a on byl opět schopen přemýšlet. Několikrát obešel jezírko kolem dokola, než mu to došlo.

 Nefe nebyla člověk, to věděl už od chvíle, kdy ji prvně uviděl, ale nebyla ani zrůda (jak jiné národnosti častoval Temný vládce). Byla míšenec a evidentně o tom vůbec nevěděla, takže jí ani nedocházelo, proč tolik přitahuje muže a každého dokonale poblouzní. I u Ianna se jí to na chvíli podařilo.

Šel za Laocim a chtěl si s ním o tom promluvit, ale když přišel do domu, našel starého muže ve vysokých horečkách. Pokusil se mu pomoci a horečnatě přemýšlel, kde může bydlet žena, k níž Nefe šla.

Jediné co mu zbývalo, bylo modlit se, aby se Nefe vrátila co nejdříve.

***

Mezitím se Nefe s Lailou pomalu procházely po okolí a sbíraly bylinky na sušení, stále si povídajíc o tom, co se v poslední době děje. K poledni už uviděly Včelnou a vydaly se k Lailině krámku.

Poté, co vešly dovnitř, Laila obrátila ceduli na dveřích z „Otevřeno“ na „Zavřeno“, rozloučila se s Mariou, která ji tu zastupovala, když byla Laila pryč.

Společně s Nefe přešla do zadní části obchůdku, kde se skrývala malá kuchyňka. Laila začala vařit polévku a Nefe jí pomáhala. Obě byly u této činnosti mlčenlivé, stejně jako u oběda samotného. Po chutném jídle se ale u čaje rozpovídaly.

 

Byly asi dvě hodiny po poledni, když na cestě uslyšely tlumený dusot koňských kopyt. Vyšly před krámek, stejně jako většina lidí vyšla před své domy, když koně zaslechli. Všichni sledovali nově příchozího.

Byl to nějaký cizinec na nádherném černém hřebci se spoustou zavazadel. Všechny vyděsil meč, který se cizinci houpal u sedla. Navíc měl kápi svého pláště staženou hluboko do tváře, takže mu do ní nebylo vidět. Na takovéhle chování nebyli ve Včelné zvyklí. Cizinci zde nebyli vítáni.

Muž sesedl z vraníka, odepnul svůj náklad a vešel do hostince U Lesa, který stál naproti Lailině krámku. Po tomto rozruchu se všichni pomalu vrátili ke svým původním činnostem. Ovšem u Laili a Nefe to nebylo na dlouho.

 

O pár minut později Laila zaslechla známé zavrzání svých dveří a za pochodu už se rozčilovala: „Je zavřeno! To neumíte číst, nebo jste…“ Větu nedokončila, když u dveří spatřila onoho ozbrojeného cizince.

„Co bys rád, pane?“ zeptala se již o něco mírněji.

„V hostinci mi řekli, že zde prodáváte léčiva a také, že léčíte raněné,“ odpověděl cizinec uhlazeně a strojeně.

„Vyznám se v bylinách a prodávám je, ale léčit neumím. Jedinou léčitelkou zde je Nefe.“

„A kde bych ji našel?“ zeptal se netrpělivým tónem.

„Bydlí kus za vesnicí, na kopci se svým otcem. Ale máte štěstí, je zrovna u mě. Mám ji zavolat?“

Nefe, která vše opatrně sledovala z kuchyně, doufala, že pro ni Laila nedojde. Nechtěla, aby o ní ten cizinec věděl. Dostávala z něj husí kůži.

„To by bylo velice laskavé.“ I když byl ten cizinec hodně netrpělivý, neztrácel nic ze své hrané zdvořilosti.

„Nefe, pojď sem na okamžik.“

Nefe se pokusila zakrýt svou nevysvětlitelnou hrůzu za nečitelný výraz tváře a vstoupila do místnosti plné lektvarů, mastí, bylinek a obvazů, které vévodil cizinec oděný v nákladném plášti. Než Laila stačila říci něco na vysvětlenou, Nefe ji zarazila jednoduchým gestem ruky.

„Slyšela jsem. Předpokládám, že když jsi mě nechal zavolat, pane, budeš chtít, abych tě ošetřila zde.“

„Ano, to bych opravdu chtěl,“ usmál se cizinec.

„Nebudu starat o ozbrojeného cizince bez tváře a bez jména,“ odsekla Nefe.

 Laila se na ni vyděšeně podívala. Nefe sama věděla, že by ho neměla tak provokovat, ale tem cizinec jí byl proti srsti. A tím spíš, že se ani nepředstavil a neodzbrojil.

Cizincův pobavený hlas přešel do vzteklého zavrčení, když si odepínal opasek s mečem a vyndával z pláště dvě ukryté dýky. Poté si se slovy: „Říkejte mi Tanis.“ sundal kapuci a odložil plášť. Odhalil tak dlouhé vlasy barvy slámy stažené do ohonu, hladkou tvář ostrých rysů s tenkými rty, nevelkým nosem a ledovýma očima v barvě kalené oceli. Nefe okamžitě připomněl Ianna. Smál se na ni tím podivným úsměvem, jako by věděl něco, co ona ne.

„Zranění na tváři vidím. Ty rány jsou evidentně čerstvé, ale neřekla bych, že byly léčeny zcela přírodní cestou. Máš i jiná zranění, pane?“

V odpověď na její otázku si Tanis pomalu sundal zbytky kožené prošívanice a obnošenou hnědou tuniku pod ní. Laila se na jeho svalnaté tělo dívala se značným zájmem, ale Nefe to brala téměř jako samozřejmost, poté, co ošetřovala Ianna.

Opatrně sundala Tanisovi z hrudníku obvazy a zkoumala pozorně několik tržných ran. Jedna z nich byla zanícená.

„Kde jsi k tomu, pro všechny bohy, přišel, pane?“

„V lese na cestě jsem narazil na párek vlků. A protože jsem jel sám, jeden z nich mě stihl takhle zřídit.“

„Vlci?“ zeptala se Nefe nevěřícně. „A jak je to dlouho, co tě zranili, pane?“

„Zhruba týden. Ale cestou jsem potkal dva léčitele, kteří moje zranění z části vyléčili.“

„Týden? To máš štěstí, že je zanícený jen jeden ten šrám. Bylo dobře, že jsi na sobě měl oděv, který ránu tlapou zmírnil. Kdybys ho neměl, pane, bylo by ti moje umění k ničemu.“ Chvíli ještě pozorovala zranění na hrudi a pak škrábance na tváři, které už byly téměř zahojené. Ti léčitelé asi nejvíce času věnovali Tanisově uhlazené tvářičce. Na tváři nezbude po šrámech ani památka.

„Zůstanou vám tam jizvy,“ ukázala mu na hruď.

„Vím,“ zabručel Tanis, který byl v nepříliš dobrém rozpoložení ze všetečných otázek.

Nefe řekla Laile, co vše potřebuje, a než to Laila vyndala z poliček, ještě konstatovala: „Ten vlk musel být ale obrovský a nesmírně silný, aby jediným úderem způsobil takové zranění i přes prošívanici.“

„To byl,“ odpověděl Tanis se zkoumavým pohledem upřeným na její tvář.

„A proč jsi vůbec přijel do těchto bohem zapomenutých končin, pane?“

Tanisovi už došla trpělivost a vybuchl: „Moc se ptáš!“

„Odpusť, pane, jen nemám příliš ráda cizince.“ V tu chvíli Nefe na zádech začal mravenčit Lailin podezřívavý pohled.

***

Když nezvaného hosta ošetřila, ještě mu poradila, aby si teď nějaký čas nebral upnutý oděv – zpomalovalo by to hojení.

Cizinec konečně zaplatil požadovanou sumu, kterou si mezi sebou Nefe a Laila rozdělily rovným dílem, sbalil své věci a odešel zpět do hostince. Obě dívky si oddechly.

„Poslední dobou se tu potuluje nějak moc cizinců,“ posteskla si Laila.

„Ano, je jich tu čím dál tím víc. Stejně je nemám ráda.“

„Nemáš ráda?“ ušklíbla se Laila. „A co ten, co ho máš doma?“

„Jen ho ošetřuju,“ stála si Nefe na svém.

„Opravdu? A není to náhodou tvůj milenec?“

„Zbláznila ses?“

„Ani bych se tomu nedivila. Je urostlý a pohledný. I když ten Tanis taky nebyl k zahození.“

„Víš co, Lailo? Občas si říkám, jestli by si radši neměla změnit povolání.“ Laila se tomu musela zasmát. Nefe se neudržela a také se začala smát.

„Přísahám, Lailo! Je to jen můj pacient. Je trochu podivínský to uznávám. Přišel k nám asi před pěti dny, za té velké bouře a byl na pokraji smrti. Myslela jsem, že…“

„Tak to brzdi. Už jsem ti skoro věřila, ale nepřeháněj. Na pokraji smrti? Mně se teda nezdá, že by byl nějak viditelně raněný. Tedy až na tu ránu na boku, ale ta nevypadala vážná,“ pak s úsměvem dodala: „Bohové vědí, jak k ní mohl přijít.“

Teprve teď si Nefe uvědomila, že kromě drobné ranky na boku neměl ani památku po ostatních zraněních. Vůbec si to neuvědomovala. Sice ho vyplísnila za to, že se potuluje venku sám, ale jeho zranění nezkontrolovala… Viděla je, až když se sám ošetřoval. Celou dobu tuto informaci vytěsňovala, přes ostatní starosti na ni neměla ani pomyšlení.

„Není zraněný,“ vydechla konečně ohromeně.

„Ne, není.“ Laila pohlédla na Nefe s obavami.

„Byl skoro mrtvý! Ztratil spoustu krve. Ta rána na boku byla smrtelná. Myslela jsem, že nedožije rána!“ Nefe byla vyplašená jako novorozené mládě, které poznává svět. „Měl rozseknuté obočí, probodnuté rameno, sečnou ránu na noze a na boku. A k tomu ještě spousta odřenin a pohmožděnin,“ pokračovala dál Nefe.

„Nefe…, nic takového nemá.“ Laila byla opravdu ustaraná. Myslela, že Nefe je akorát hodně unavená a sklíčená.

  „Měl vysokou horečku a blouznil. Něco vykřikoval, chtěla jsem mu pomoct, ale chytil mě za zápěstí a málem mi zlomil ruku. Mám tam modřinu!“ Nefe si vykasala rukáv na důkaz svých pravdivých slov, ale na zápěstí nebylo ani stopy po nafialovělé pohmožděnině.

„To není možné!“ vykřikla.

„Nefe sedni si a uklidni se!“

„Já se nechci uklidnit. Chápeš? Není zraněný!“

„Sedni si, donesu ti něco….“ Nestačila to ani doříct, když Nefe vyběhla z krámku jako splašená a utíkala co nejrychleji domů.

Cestou horečnatě přemýšlela. Konečně to všechno začalo dávat smysl. Bouře, ovce, Ňufka, zranění, výkřiky do tmy, jezero, Tanis…, všechno do sebe zapadlo jako velká mozaika.

 Nefe se nebála o otce, vlastně se vůbec nebála. Jen nechtěla, aby ji Iann zastihl nepřipravenou, kdyby se něco semlelo. Bylo by to velice nepříjemné, teď když věděla koho, nebo spíše co, si nasadila do domu.

***

Konečně doběhla domů, rozrazila dveře a… oněměla hrůzou.

Všechno, na co myslela a co chtěla říci, se jí náhle vypařilo z mysli, jako ranní rosa pod náporem slunečních paprsků. Dokázala se soustředit jen na výjev, který jí stanul před očima. Viděla svého otce v ledových zábalech. Iann pobíhal mezi kamny, na nichž stál hrnec vařící vody, a jídelním stolem plným bylinek a jiných přísad do všemožných lektvarů a mastí.

„Co se stalo?“

„Není čas na vysvětlování! Musíme co nejrychleji srazit tu zatracenou horečku.“

„Jak…“

„Upadl do bezvědomí. Horečku má už dlouho. Našel jsem ho v tomhle stavu, chvíli poté co jsi odešla. Od tý doby dělám, co můžu, abych srazil tu horečku, ale nic nezabírá.“  Nefe se už dál na nic neptala a společně s Iannem se snažila zachránit život svému otci, i když oba věděli, že je to zbytečné.

 

Nepolevovali ve svém snažení, dokud si Iann po půlnoci nesedl unaveně ke stolu a dal tím najevo, že on už víc udělat nemůže. Nefe ještě chvíli pobíhala sem a tam.

„Nefe.“

„Nechci nic slyšet!“ bránila se předem.

„No tak, poslouchej mě! Nemá to cenu a ty to víš!“

„Já to nevzdám!“

„Sakra…!“ Pak opět svůj hlas ztišil a promluvil. „Nefe, oba víme, že už nadešel jeho čas. Už nemůžeme nic dělat. Ani ty, ani já… Nech ho jít,“ dopověděl smířlivě.

„Ani ty bys nemohl… vždyť přece…“ Hlas se jí vytratil.

„Ani já. Někdy ti třeba vysvětlím proč.“ Nefe si se zadržovaným pláčem přisedla ke stolu.

„Vím, že to tak musí být, ale nikdy bych si neodpustila, kdybych to aspoň nezkusila.“

V Iannovi se něco pohnul. Zase se mu vracely lidské pocity. Raději, než aby tomu čelil, se zbaběle sebral a beze slova vyšel ven.

Sedl si k Ňufkově boudě, podrbal ho za ušima a při dotyku s jeho srstí bolestně zatoužil stát se zvířetem. Být zvířetem je tak jednoduché. Spoléháte akorát na své instinkty a pudy a nic jiného vás nezajímá. Kdykoli po tom vaše srdce zatouží, můžete utíkat tak daleko, jak jen dokážete. Necháte vítr proudit kolem sebe a vychutnáváte si tu volnost… zvířecí volnost. Ianna to všechno začalo tížit. Pár dnů mezi lidmi a několika roční úsilí se mu začalo hroutit jako domeček z karet.

Protože byl sám sobě i ostatním nebezpečný, stranil se lidí, aby někomu neublížil… nebo aby někdo neublížil jemu. Musel přestat vnímat lidské pocity a nakonec se mu je opravdu podařilo vymazat se svého srdce – přestal cítit a stal se z něj kus ledu… kamenná socha… říkejte si tomu, jak chcete. Pak se na několik dní vrátil mezi lidi a začal roztávat jako led na rybníce, když nastává jaro. A hrozilo, že se jeho snažení zhroutí úplně pod pár doteky a pohledy modrooké dívky vonící po medových květech. Tak jako kdysi…

I když si uvědomoval, že Nefe je napůl víla a svou krásu má dozajista po matce, byl přesvědčen, že na něj udělala dojem její lidská stránka zděděná po otci.

Ano, znal Laociho už před tím a bylo vidět, že Nefe je po něm. Ale pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to mnohem větší problém, než si Iann na začátku připouštěl. City by byly stálejší a pak by se naplnil Iannův strach, a to nemohl dopustit! Musel odejít!

Rezolutně vstal a po chvíli zmizel s Ňufkou v patách.

***

Vrátil se až nad ránem a potichu vešel do domu, aby Nefe nevzbudil, kdyby spala. Ale Nefe nedokázala usnout. Celou dobu seděla u otce a tiše mu zpívala jejich oblíbenou píseň.

Iann se zchladil douškem vody, posadil se ke stolu a tiše naslouchal Nefeninu zpěvu, občasně přerušovanému drobnými vzlyky. Snažila se být silná, ale Iann nějak nechápal proč. Ňufka se dožadoval vstupu, tak ho  Iann raději pustil dovnitř, aby venku tolik nekňučel. Pes okamžitě přiběhl k Nefe a lehl si jí k nohám.

Trvalo ještě hodinu, než se Laoci na okamžik probral a naposledy promluvil.

„Tati!“ vykřikla Nefe a Iann rychle přiskočil k Laociho posteli.

„Dítě moje. Chtěl jsem ti toho tolik říct.“

„To zvládneme, ještě si mockrát promluvíme!“ chlácholila ho.

„Neřekl bych,“ usmál se Laoci smutně a pokračoval „Myslím, že bys měla odejít.“

„Ale proč?“

„Až zemřu, nebude tu pro tebe bezpečno. Slib mi, že odejdeš.“

„Dobrá, pokud je to tvé přání otče, pak tedy odejdu.“ Laoci se usmál, pak ale dostal křeč, která mu znemožnila na několik chvil mluvit.

Když přešla, Laoci se obrátil na Ianna. Chytl ho za ruku a promluvil k němu jazykem, kterému Nefe nerozuměla. „Iann, algy tarpo es tö I duru. I bo mea I berpo!“

Iann se na Laociho smutně podíval a pak vážně odpověděl: „Nalgo, Laoci, li tormeor.“

„Iann, bo wö ru mea kuy! Wory nai!“ Hlas Nefenina otce zněl stále naléhavěji.

„I tö li tormea I berpo! Bo wö ru mea, Laoci.“

„Mea, Iann, mea. Melho an bo.“ Pak se Laoci odmlčel a pozoroval, jak se Iann vnitřně pere sám se sebou. Otočil se k Nefe.

„Dcerko moje zlatá…, tolik se podobáš své matce. Víš, jak jsem vás obě miloval. Doufám, že nalezneš štěstí, které si tolik zasloužíš.“ Nefe už své slzy nedokázala zadržet a nyní se jí koulely po tvářích.

Laociho poslední slova však patřila Iannovi: „Algy, Iann, algy.“

„Laoci, tö…“

„Dotai bo cry on nai, Iann!“

Iann tam chvíli seděl se zavřenýma očima a pak bez jediného slova odešel ven, následován Ňufkou. Laoci se ještě otočil a usmál se na Nefe. Poté se jeho oči zavřely a Nefe se mu do nich už nikdy nepodívala.